Článek

Michael Hauser  Rozhovor s Michaelem Hauserem: Kopat do žuly motykou

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Rozhovor Jana Májíčka s Michaelem Hauserem o filosofické cestě, která vyústila v založení SOKu a o iniciativě “Jsme občané”. Ve zkrácené formě rozhovor vyšel také v knize Kopat do žuly motykou, vydané nakladatelstvím Rybka Publishers v roce 2014.

Mohl bys nám na začátek říci něco o sobě a o tom, jak iniciativa Jsme občané vznikla?

Já se dlouhodobě snažím přispět k překonání postkomunismu v České republice. Považuji ho za veliký balvan, který leží na české společnosti. Definuji ho tak, že je to afektivní negace toho, co bylo před tím – co bylo černé je bílé a naopak. A tím pádem není postkomunismus nic jiného než myšlenková závislost na minulém režimu. Proto mám za to, že v postkomunistických Čechách je myšlení nadále do jisté míry nesvobodné. Z tohoto poznání vznikl projekt Jsme občané, ale také projekt starší – občanské sdružení Socialistický kruh (SoK), které se věnuje současné levicové teorii, zvláště různým formám neo- a post-marxismu ve filosofii, sociologii, ekonomii.

Ještě něco k mé biografii: – mám za sebou složitou a dost klikatou pouť. Řekl bych, že svým způsobem vlastně sleduji vývoj celé své generace narozené v první polovině 70.let. Když jsme dospívali, byl konec 80.let. Tehdy se to jevilo tak, že např. křesťanství nebo konzervativní smýšlení představuje určitou opozici vůči povrchnímu, čistě konzumnímu životu pozdního socialismu. Já jsem tehdy šel cestou křesťanství. V křesťanství jsem viděl něco ryzího, silného, vášnivého ve stylu, který razil Kierkegaard. Moje počátky byly v Československé církvi husitské. Později jsem konvertoval ke katolické církvi a tam jsem si našel jezuitský řád. Přitahoval mě proto, že v něm žili lidé jako Teilhard de Chardin, kteří se snažili ukázat, že křesťanství není sbírka mrtvých dogmat, ale že je spojeno se zemí, s matérií, s vesmírem. Jak říkal Teilhard de Chardin, Kristus není něco abstraktního, spirituálního, ale něco konkrétního, co proniká hmotou. Vstoupil jsem do jezuitského noviciátu. Bylo to v okamžiku, kdy se noviciát znovu po 40 letech oficiálně otevřel. Byla to pro mne studená sprcha. Jezdili za námi jezuité z celého světa, aby na vlastní oči viděli, jak vypadal noviciát v 18.století. Teilhard měl pověst polovičního kacíře a katolicismus se chápal jako jediný spolehlivý způsob, jak se vyhnout trestům pekelným. Setkal jsem se tam třeba s obhajováním pravosti Rukopisů – jejich pravost prý vyvraceli židozednáři, aby uškodili křesťanství. Do noviciátu nás nastoupilo osmnáct, v řádu zůstali asi tři. Odešel jsem po devíti měsících. Devět měsíců je doba gravidity a já porodil miminko, ze kterého časem vyrostl silný atheismus.

Tehdy jsem se dostal k osvícenství, ve kterém jsem viděl protiváhu obskurních forem křesťanství. Ocitl jsem se na pozici klasického osvícenství ve střihu Voltaira a Diderota. Začal jsem také studovat Poppera a analytickou filosofii. Zdůrazňoval jsem jasnost myšlení, empiričnost, zdůvodnitelnost, boření pověr, očištění filosofie od metafyziky. Později jsem si nicméně uvědomil, že také osvícenský racionalismus má své meze a začal jsem se zaměřovat na to, co uniká jak křesťanství, tak osvícenství – na zapomenuté a poetické stránky světa, rozvinuté v archaických dobách. Zabydlel jsem se na čas v polytheismu a myšlení přírodních národů. K živému polytheismu jsem se snažil dospět prostřednictvím klasické filologie. K myšlení přírodních národů mě vedlo dílo Claude-Lévi Strausse a Mircea Eliadeho.

Tyto věci mě nakonec přivedly ke studiu Adorna. Tehdy jsem Adorna chápal jako myslitele, který odhaluje, co uniká z vládnoucí racionality, co je zásadně jiné a nepojmenovatelné. Ale zjistil jsem jednu důležitou věc – pokud chceme obnovit ztracené možnosti, prožitky, představy, objevené řeckým polytheismem nebo animismem, je důležité zaměřit se také na současný společensko-ekonomický systém. Jak v něm reálně obnovit tuto nepředstavitelně bohatou imaginaci a formu života? Později jsem se setkal s pracemi Roberta Kalivody z šedesátých let, ve kterých mimo jiné píše o tom, že by marxismus by měl oživit všechno to plnokrevné a vášnivé bohatství životů, které se v dějinách, konkrétně v renesanci, objevilo, byť náleželo k vládnoucím třídám.

Následně jsi začal s projektem Socialistického kruh (SoKu)…

Přišel jsem na to, že je třeba začít s něčím konkrétním. Řekl jsem si, že se nejprve nedá dělat nic jiného, než se pokusit prostřednictvím současných teorií prosvítit tělo pozdního kapitalismu a dostat se ze schémat, ve kterých jsme uvězněni vinou minulého režimu a vinou postkomunismu. Proto jsem se pustil do pořádání bytových seminářů o kapitalismu. Iniciačním zážitkem pro mne byly demonstrace proti Mezinárodnímu měnovému fondu na podzim roku 2000.

Postupně se vytvořil okruh lidí a společně jsme vytvořili občanské sdružení Socialistický kruh, SoK, které se snaží systematicky promýšlet problémy jak v současném levicovém myšlení, tak v současném světě, a tak trochu chce být sokem té nechutné směsi postkomunismu a neoliberalismu, která se u nás zabydlela.

Celou tuto činnost chápu jako předpoklad k oživení alternativy k současnému systému, která by dokázala řešit hlavní problémy současného světa a zároveň by probouzela lidskou tvořivost, poezii, umění, slasti, mezilidské vztahy, zkrátka všechny možnosti, které v nás dosud většinou spí. Někdy je to jako kopat motykou do žuly, ale asi to jinak nejde.

Co je podle tvého největší úspěch dosavadní činnosti SoKu?

Naším dosavadním vrcholem byla bezesporu konference Sociální stát a kapitalismus, která se konala na podzim roku 2004 v Lidovém domě v Praze. Zúčastnili se jí všechny proudy české levice. Byli tam politici sociální demokracie, KSČM, trockisté, anarchisté, ekologové, nezávislí intelektuálové, představitelé akademického světa. Nechyběli ani hosté ze zahraničí, konkrétně z Francie, kteří se angažují v hnutí Za sociální republiku. Cílem bylo alespoň na okamžik dát dohromady roztříštěnou levici. Alespoň na úrovni diskuse – diskutovat o společném tématu.

Konference se zúčastnilo zhruba 150 lidí, a to není málo, zvlášť, když se vezme v úvahu, že na pozvánce bylo uvedeno, že akci pořádá Socialistický kruh, takže tam lidé viděli slovo „socialistický“. Z příspěvků na konferenci vznikl postupně sborník, který se jmenuje Sociální stát a kapitalismus. Právě se tiskne.

SoK byl tedy úspěšný v tom, co dělal, ale ty jsi nyní začal nový projekt Jsme občané. Proč?

Projekt Jsme občané souvisí s tím, čemu říkám „politické sókratovství“. V době, ve které se zpochybnilo úplně všechno, nelze podle všeho vyjít rovnou od kritiky kapitálu nebo budovat na pojmu třída. Je třeba začít ukazovat na rozpory, které jsou v daném mocenském systému. Lidé si musí sami uvědomit, že tu takové rozpory jsou. To především znamená, že začnou klást kritické společenské otázky. Politické sókratovství spočívá v tom, probudit v lidech potřebu tázat se na věci, které se týkají charakteru společnosti, ve které žijí. Teprve potom přichází pozitivní fáze: společné hledání odpovědí. To je jádro projektu Jsme občané.

Samozřejmě oddělujeme činnost SoKu a činnost iniciativy Jsme občané, které spolu bezprostředně nesouvisí.

Zaznívá námitka, že text prohlášení Jsme občané až příliš obecný…

Podle nás by současná levice měla usilovat o překročení svého vlastního stínu. Pokud nám něco říká Marxova materialistická teorie společnosti, nelze na společnost promítat zcela ahistorické představy, jak to občas vidíme u některých skupinek radikální levice – jedna skupinka se uzavřela v představě, že každou chvíli nastane světová revoluce, jiná se uzavřela kdesi v padesátých letech.

Marxova teorie podle mne naopak vybízí k vykročení z iluzí, které si člověk dělá o světě kolem sebe. Tato marxovská deziluzivní kúra pak umožňuje ponořit se do cítění a myšlení společnosti a hledat co nejpřiměřenější způsob činnosti. A to znamená, získat cit pro společnost a dát výraz tomu, co lidé chtějí říct. Iniciativa Jsme občané usiluje o co největší otevřenost právě proto, že se chce pokusit o to, aby poněkud chaotické představy, které dnes lidé mají o problémech kolem sebe, postupně vykrystalizovaly do konkrétních tvarů odporu. Jiný způsob podle všeho nepovede k ničemu jinému než k opakování politicky neplodných levicových schémat.

Nemůže tato otevřenost otupit celou tuto kritiku? Nestává se tím tento text pro drtivou většinu nezajímavým, neprovokativním?

Pro nás je tento text pouze východisko, společná báze, která má umožnit, aby se zkontaktovali lidé, kteří jsou vzájemně izolováni. Zde je inspirací Charta 77 – evropský unikát, co se týká názorové a politické plurality. Vznikl v ní prostor, ve kterém spolupracovali exkomunisté, trockisté, liberálové, konzervativci i monarchisté. Dovedli pojmenovat základní problém doby. Pak se rozvinuly další iniciativy a aktivity, které se dosti kriticky zaměřovali na vězeňství nebo stav lidských práv. Z našeho prohlášení by také měly vyrůst další iniciativy, petice a nejrůznější formy protestů, které budou konkrétnější a kritičtější.

Máš/te nějakou představu jek by se mohlo takové hnutí dál rozvíjet?

Je to celé experiment, zda-li je něco takového možné v liberální demokracii a kapitalismu. Pokud vím, tak zatím to nikdo nevyzkoušel. Je možné, že tento pokus se ukáže jako nereálný a rozplyne se. Je možné, že postupně vznikne okruh lidí, kteří se budou snažit zuby nehty tuto iniciativu udržet. A není vyloučené, že se postupně vytvoří aspoň zárodek hnutí. Každý pokus o něco nového, je tak trochu krokem do neznáma. Na druhou stranu, každé hnutí vznikalo z nepatrných zárodků. Kdyby se iniciativa stala dlouhodobou otevřenou platformou, zabývala by se hlavními vnitřními rozpory systému a způsobem, jak je zmírnit. Tím by se ukázalo něco pravdivého o celém systému – je schopen své rozpory zmírnit nebo snad není?

Když mluvíš o tom, že to má být společná platforma, co nabízíte lidem, aby se k tomuto projektu přidali? Co je na něm zajímavého?

Za prvé, tento projekt umožňuje pojmenovat základní problémy dnešní společnosti na neideologické bázi. Mnoho lidí cítí, že něco není v pořádku, že je něco shnilého ve státě dánském, ale co to je? To je první rovina.

Druhá rovina je morální. Umožňuje žít jinak, jak kdysi říkal filosof Jan Patočka, „žít v pravdě.“ Ono to zní pateticky, ale myslí se tím, že se snažíme žít ve shodě se základními principy dané společnosti, které ústy vyznáváme, jako je např. demokracie a svoboda.

Třetí rovina je iniciační. Naše prohlášení by mohlo sloužit k aktivizování lidí v té které oblasti společenského života. Jak říká Slavoj Žižek: „největší nebezpečí pro každou ideologii je, když ji někdo začne brát za slovo.“ To je podle mého hlavní subverzivní element. Když se dnes mluví o lidských právech, svobodě, spravedlnosti, tak se tyto pojmy velmi často berou jako účelové fráze. Je třeba si položit otázku, co tato slova znamenají konkrétně. Co znamenají v mém prostředí, na mém pracovišti, v mé fabrice, zkrátka, tam kde jsem?

Čtvrtá rovina. Iniciativa Jsme občané vytváří novou formu komunikace napříč občanskou společností, ale i mezi lidmi napříč politickými stranami. Jsme otevřeni i politikům, pokud k nám přistupují jako občané. Tato forma komunikace by mohla překonat atomizaci občanské společnosti i lidí, kteří se politicky angažují a vnitřně nesouhlasí se současnou podobou stranické politiky. Iniciativa by se ráda pokusila překonat ghetta, která vznikla uvnitř občanské společnosti a také pomoci levici zbavit se toho, čemu István Mészáros říká „systematické sektářství levice.“

Pokud bych to měl shrnout, tak iniciativa by mohla přispět k vytváření podhoubí pro formování alternativního společenského projektu.

Mluvil jsi o tom, že problémy se pojmenovávají na neideologické bázi. Co je to neideologická báze?

To znamená, že my používáme pouze nástroje, které nám dává do rukou Ústava, Listina lidských práv a mezinárodní závazky České republiky. My bereme to, co se nám nabízí a uplatňujeme to.

Nejsou ale i tyto dokumenty produktem nějaké ideologie?

Ideologie je velmi široké slovo. Já tím myslím „ideologii“ ve smyslu politické doktríny. V tomto smyslu naše činnost není ideologická.

Samozřejmě, můžeme mluvit o ideologii ve filosofickém smyslu a pak můžeme říci společně s Adornem, že i pojmy a racionalita jsou projevem ideologie jakožto mocenského myšlení. Ale to bychom šli příliš daleko a nakonec skončili u toho, že vlastně všechno je ideologie.

Několikrát jsi zdůraznil, že Jsme občané má sloužit ke společné debatě. Nehrozí nebezpečí, že se tento projekt změní na debatní kruh?

Na první schůzce jsme začali vytvářet tématické skupiny, které jsou zaměřeny na různá témata: ekologie, státní správa, referendum atd. Chtěli bychom ukázat na selhávání systému. Proč neplatí, co by podle slov mocných a administrátorů systému platit mělo? Potom bychom předložili návrhy na konkrétní změny.

Směřuje iniciativa Jsme občané k tomu, stát se „kritickým think-tankem“?

Tím bychom se nechtěli stát. Vždy musí být kooperace mezi lidmi, kteří dovedou něco analyzovat, sepsat a vyjít s tím na veřejnost. Chtěli bychom, aby se naše analytická a kritická práce rozšířila mezi obyčejné lidi. Rozhodně nechceme vyvolávat dojem, že jsme elitní intelektuální klub a opakovat chybu, které se dopustila Charta 77, která se v tom zásadně lišila od polské Solidarity.

Uvažujete udělat obdobnou konferenci, kterou pořádal SoK, pro Iniciativu Jsme občané?

O tom skutečně uvažujeme. Rádi bychom využili znalostí našich signatářů a sympatizantů a časem se pokusili uspořádat konferenci, která by spojila rovinu teoretickou a praktickou a zároveň dala prostor celému názorovému spektru, jak tomu bylo u konference Sociální stát a kapitalismus.

Tvůj vzkaz čtenářům…

Žijeme v historickém mezidobí, kdy se jeden projekt jiného světa rozpadl v prach a nový projekt dosud nevznikl. V této době podle všeho nezbývá nic jiného než být kritický vůči minulosti a nebrat na lehkou váhu zásadní chyby a přehmaty tradiční levice, a přitom neupadnout do skepse a nihilismu. Tento postoj vyžaduje od každého, aby v sobě probudil co největší subjektivitu, aby se každý stal co největší osobností. Nic jiného totiž nezbývá. Pokud se upneme k nějakému zvětralému schématu, jenom tím uškodíme pokusům vykřesat projekt jiného světa. Na hlubší rovině bychom se spíše měli pokusit o renesanci renesance, tj. udělat ze sebe silné, plnokrevné a všestranné osobnosti. Co bude dál, to se uvidí.