Článek

Ernesto LaclauChantal Mouffe  Hegemonie a socialistická strategie

O autorech

Ernesto Laclau (1935-2014), argentinský post-marxistický filozof. —- Vystudoval historii na Národní univerzitě v Buenos Aires (graduován 1964). Koncem 60. let odešel do USA na univerzitu v Essexu (PhD 1977, profesor 1986), kde vyučoval ideologickou a diskursivní analýzu. Působil však i na dalších amerických univerzitách, především na SUNY v Buffalo a na Northwestern University. Zemřel v Seville. —- Ve svých počátcích byl silně ovlivněn strukturálním marxismem L. Althussera. Sílící zaujetí pro strukturalismus, resp. post-strukturalismus a dekonstrukci jej však postupně přivedlo k natolik radikálnímu přehodnocení marxismu, že se nakonec sám prohlašuje za “post-marxistu”: s Chantal Mouffovou, spoluautorkou jeho nejslavnější knihy Hegemonie a socialistická strategie, se vymezují proti všem pozůstatkům fyzikalistického, resp. naturalistického paradigmatu, jehož vliv podle nich marxismus definuje (limituje), navzdory motivům u jeho představitelů přítomným a tomuto paradigmatu oponujícím. Nejbližší z marxistů je jim Antonio Gramsci se svým konceptem “hegemonie, z ne-marxistů pak L. Wittgenstein, J. Lacan a J. Derrida. Vedle “hegemonie” má pro ně klíčový význam pojem “antagonismu”: antagonismy pokládají za konstitutivní pro demokratický politický život jako takový, odmítajíce zároveň tradiční marxistický důraz na antagonismy “třídní”.
Díla: Politika a ideologie v marxistické teorii (1977); Hegemonie a socialistická strategie: za radikálně demokratickou politiku (s Chantal Mouffe, 1985); Tvorba politických identit (1994); Kontingence, hegemonie, univerzalita (s J. Butler a S. Žižekem, 2000).

Chantal Mouffe (1943), belgická politická filozofka, čelná osobnost essexské školy diskurzivní analýzy. —- Studovala na univerzitách v Lovani, Paříži a Essexu. Poté učila na mnoha univerzitách v Evropě a obou Amerikách - mj. hostovala na Harvardu, Princtonu, Cornell University nebo v Centre National de la Recherche Scientifique. V Essexu se seznámila s Ernestem Laclauem, s nímž sepsala své nejvýznamnější dílo: Hegemonie a socialistická strategie. —- Patří k význačným kritiků koncepce “deliberativní demokracie” (J. Rawlse, J. Habermase); využívajíc myšlenek Carla Schmitta - zejména jeho konceptu “politična” - proponuje radikalizaci moderní demokracie, razíc v té souvislosti pojem “agonistického pluralismu”.
Díla: Hegemonie a socialistická strategie (s E. Laclauem, 1985); Demokratický paradox (2000); Hegemonie, radikální demokracie a politično (2013).

Anotace

Ukázky z anglického originálu zásadní neomarxistické knihy Hegemony and Socialist Strategy – Towards a Radical Democratic Politics. přeložil Rudolf Převrátil.

ERNESTO LACLAU je profesorem politické teorie na Essexské univerzitě. Je autorem knih Politics and Ideology in Marxist Theory, New Reflections on the Revolution of our Time, Emancipation(s), The making of Political Identities a společně s Judith Butlerovou a Slavojem Žižkem díla Contingency, Hegemony, Universality.

CHANTAL MOUFFE je profesorkou politické teorie v Centru pro studium demokracie na Westminsterské univerzitě. Je mimo jiné autorkou děl The Return of the Political, The Dimension of Radical Democracy, The Challenge of Carl Schmitt a The Democratic Paradox.

Obsah

Předmluva k druhému vydání

Úvod

1 Hegemonie: genealogie pojmu

   Dilemata Rosy Luxemburgové

   Krize, stupeň nula

   První reakce na krizi: vznik marxistické ortodoxie

   Druhá reakce na krizi: revisionismus

   Třetí reakce na krizi: revoluční syndikalismus

2 Hegemonie: obtížný vznik nové politické logiky

   Nerovnoměrný vývoj a logika kontingence

   ,Třídní spojenectví’: mezi demokracií a autoritářstvím

   Gramsciho předěl

    Sociální demokracie: od stagnace k ,plánovačství’

    Poslední opora esencialismu: ekonomika

   Tváří v tvář důsledkům

3 Za hranice pozitivity sociálna: antagonismus a hegemonie

   Společenská formace a naddeterminace

   Artikulace a diskurz

   Kategorie ,subjektu’

   Antagonismus a objektivita

   Ekvivalence a odlišnost (diference)

   Hegemonie

4 Hegemonie a radikální demokracie

   Demokratická revoluce

   Demokratická revoluce a nové antagonismy

   Antidemokratická ofenziva

    Radikální demokracie: alternativa pro novou levici

   Rejstřík

Předmluva k druhému vydání knihy

Hegemonie a socialistická strategie byla původně vydána roku 1985 a od té doby se kolem ní rozvinula jak v anglosaském světě tak jinde řada důležitých teoreticko politických diskusí. Mezitím se na soudobé scéně změnilo mnoho věcí. Abychom zmínili jen ty nejdůležitější události, stačí uvést konec studené války a rozpad sovětského systému. K tomu bychom měli přičíst drastické proměny sociální struktury, jež jsou u kořene nových paradigmat utváření sociálních a politických identit. Abychom s uvědomili epochální vzdálenost mezi začátkem 80. let, kdy byla tato kniha původně napsána, a současností, stačí připomenout, že eurokomunismus byl tehdy považován za životaschopný politický projekt jdoucí za hranice leninismu i sociální demokracie a že od té doby se významné debaty, jež zaměstnávaly intelektuální reflexi levice, točily kolem nových sociálních hnutí, multikulturalismu, globalizace a deteritorializace ekonomiky a problematiky postmodernismu. V parafrázi k Hobsbawmovi bychom mohli říci, že někde na začátku 90. let skončilo „krátké dvacáté století“ a že dnes stojíme před problémy podstatně nového řádu.

Vzhledem k velikosti těchto epochálních změn jsme byli při opětovném procházení stránkami naší ne zrovna nedávné knihy překvapeni, jak málo bylo nutné zpochybnit intelektuální a politická hlediska, která jsme v nich vyložili. Většina toho, co se od té doby stalo, bylo svým průběhem blízké konfiguracím navrhovaným v naší knize a problémy, které jsme tehdy považovali za ústřední, vystupují v současných diskusích ještě víc do popředí. Mohli bychom dokonce říci, že tehdy vybudovanou teoretickou perspektivu – založenou jistým způsobem na gramsciovské matrici a hegemonii jako ústřední kategorii – považujeme za mnohem vhodnější přístup k současným problémům než intelektuální aparát, jenž často doprovází soudobé diskuse o politické subjektivitě, demokracii, o trendech a politických důsledcích globalizované ekonomiky. Z tohoto důvodu chceme v úvodu k tomuto druhému vydání rekapitulovat některé ústřední body našeho teoretického vystoupení a postavit některé z jeho politických závěrů jako protiváhu soudobým trendům v diskusi o demokracii.

Začněme tím, že něco řekneme o intelektuálním projektu Hegemonie a teoretické perspektivě, z níž byla napsána. V polovině 70. let se marxistická teoretická práce jasně dostala do slepé uličky. Po výjimečně bohatých a tvůrčích 60 .letech byly už zcela zřejmé meze této expanze - která měla své epicentrum v althusserovství, ale také v obnoveném zájmu o Gramsciho a teoretiky frankfurtské školy. Zvětšovala se trhlina mezi realitami soudobého kapitalismu a tím, co mohl marxismus oprávněně zahrnovat pod své vlastní kategorie. Stačí připomenout stále zoufalejší překrucování, k němuž docházelo u koncepcí jako „determinace v poslední instanci“ a „relativní autonomie“. Tato situace vcelku vyvolávala dva typy postojů: buď popírání změn a nepřesvědčivý ústup do nějakého ortodoxního bunkru, nebo ad hoc přidávání popisných analýz nových trendů, jež se prostě stavěly - bez integrace - vedle teoretického tělesa zůstávajícího většinou beze změn.

Náš přístup k marxistické tradici byl naprosto odlišný a dal by se vyjádřit pomocí husserlovského rozlišení mezi „sedimentací“ a „reaktivací“. Sedimentované jsou takové teoretické kategorie, jež zatajují akty svého původního ustavení, zatímco reaktivující moment tyto akty opět zviditelňuje. U nás – v protikladu k Husserlovi – měla tato reaktivace ukázat původní kontingentní charakter syntézy, kterou se snažily vytvořit marxovské kategorie. Namísto toho, abychom zacházeli s koncepcemi jako je „třída“, trojice úrovní (ekonomická, politická a ideologická) nebo protiřečení mezi výrobními silami a výrobními vztahy jako se sedimentovanými fetiši, pokusili jsme se oživit předběžné podmínky, díky nimž tyto koncepce působí v diskursu, a kladli jsme si otázky o kontinuitě nebo diskontinuitě těchto podmínek v současném kapitalismu. Výsledkem tohoto cvičení bylo poznání, že pole marxistické teoretické práce bylo mnohem nejednoznačnější a rozmanitější než monolitický transvestita, kterého marxismus-leninismus předváděl jako dějiny marxismu. Bylo třeba jasně říci: trvalým teoretickým důsledkem leninismu bylo hrozné ochuzení pole marxovské rozmanitosti. Zatímco na konci období Druhé internacionály byla pole, v nichž operovala marxistická diskurzivita stále rozmanitější – sahající zejména u austromarxismu od problému intelektuálů až k národní otázce, od vnitřních nesrovnalostí pracovní teorie hodnoty až ke vztahu mezi socialismem a etikou -, rozštěpení mezinárodního dělnického hnutí a reorganizace jeho revolučního křídla kolem sovětské zkušenosti vedlo k přerušení tohoto tvůrčího procesu. Žalostný případ Lukácse, který přispěl svými nepopiratelnými intelektuálními schopnostmi ke konsolidaci teoreticko-politického horizontu nepřekračujícího celou škálu šiboletů Třetí internacionály, je sice extrémním, ale vůbec ne ojedinělým příkladem. Stojí za zdůraznění, že řada problémů stojících před socialistickou strategií v podmínkách pozdního kapitalismu byla obsažena in nuce už v teoretické činnosti austromarxismu, jež ovšem měla v meziválečném období málo kontinuity. Jako nový krok vpřed lze uvést pouze osamělý příklad Gramsciho píšícího z mussoliniovských vězení, který vytvořil nový arzenál pojmů – poziční válka, historický blok, kolektivní vůle, hegemonie, intelektuální a morální vůdcovství -, jež jsou výchozími body našich úvah v knize Hegemonie a socialistická strategie.

Návrat k marxistickým kategoriím (jejich reaktivace) ve světle této řady nových problémů a událostí musel nutně vést k jejich dekonstrukci – to jest k přesunům (odsunu, vystrnadění … displacing) některých jejich podmínek možnosti a vyjevením nových možností, jež přesahují vše, co by se dalo charakterizovat jako aplikace nějaké kategorie. Od Wittgensteina víme, že neexistuje žádná „aplikace pravidla“ – podnět k aplikaci se sám stává součástí pravidla. Nové čtení marxistické teorie ve světle současných problémů nutně zahrnuje dekonstrukci hlavních kategorií této teorie. Právě to se označuje jako náš „postmarxismus“. Tuto nálepku jsme nevymysleli – objevuje se pouze okrajově (nikoli jako nálepka) v úvodu k naší knize. Ale protože zevšeobecněla jako charakteristika naší práce, můžeme říci, že ji neodmítáme, pokud je správně chápána: jako proces opětovného přivlastnění intelektuální tradice stejně jako proces jejího překračování. A při rozvíjení tohoto úkolu je nutné zdůraznit, že ho nelze pojmout pouze jako vnitřní dějiny marxismu. Řada společenských antagonismů, řada otázek, jež jsou klíčové pro porozumění současným společnostem, patří k polím diskurzivity, jež jsou vůči marxismu vnější, a nelze je znovu pojmout pomocí marxistických kategorií – zejména vzhledem k tomu, že právě jejich přítomnost zpochybňuje marxismus jako uzavřený teoretický systém a vede k postulování nových výchozích bodů pro analýzu společnosti.

V této fázi chceme podtrhnout zejména jeden aspekt. Každá podstatná změna ontického obsahu nějaké oblasti výzkumu vede také k novému ontologickému paradigmatu. Althusser říkával, že za Platónovou filosofií je řecká matematika, za racionalismem sedmnáctého století galileovská fyzika a za Kantovou filosofií newtonovská teorie. Abychom formulovali tento argument transcendentním způsobem: přísně ontologická otázka se ptá, jaké mají být entity,aby byla možná objektivita určité oblasti. Existuje proces vzájemné zpětné vazby mezi začleňováním nových oblastí objektů a obecnými ontologickými kategoriemi, jež v určitém okamžiku stanoví, co je myslitelné v rámci určité oblasti objektivity. Tak například ontologie implicitní ve freudiánství se liší od biologického paradigmatu a je s ním neslučitelná. Z tohoto hlediska je naším přesvědčením, že při přechodu od marxismu k postmarxismu dochází nejen k ontické, ale také k ontologické změně. Problémy globalizované společnosti ovládané informacemi nelze promýšlet v rámci dvou ontologických paradigmat ovládajících oblast marxistické diskurzivity: nejdřív hegelovského, později naturalistického.

Náš přístup je založen tom, že upřednostňujeme moment politické artikulace a že ústřední kategorií politické analýzy je podle nás hegemonie. Jaký má být v tomto případě – abychom zopakovali naši transcendentální otázku – vztah mezi entitami, aby se stal možným vztah hegemonie? Jeho skutečnou podmínkou je, aby se zvláštní společenská síla stala představitelkou totality, která je s ní radikálně nesouměřitelná. Taková forma „hegemonické univerzálnosti“ je jedinou formou, kterou může dosáhnout politické společenství. Z tohoto hlediska je nutno naši analýzu odlišovat od analýz, u nichž nachází univerzalita ve společenské oblasti přímé, hegemonicky nezprostředkované vyjádření, a těch analýz, u nichž jsou zvláštní prvky pouze přidávány jeden k druhému bez jakéhokoli myslitelného zprostředkování mezi nimi – jako u některých forem postmodernismu. Jestliže ale má být vztah hegemonické reprezentace možný, je třeba definovat jeho ontologický status. To je bod, kde v naší analýze sehrává nejdůležitější úlohu koncepce sociálna jako diskurzivního prostoru – což naprosto znemožňuje chápání možných vztahů reprezentace v rámci fyzikálního nebo naturalistického paradigmatu. V jiných pracích jsme ukázali, že kategorie „diskurzu“ má v soudobém myšlení rodokmen sahající zpět ke třem hlavním intelektuálním proudům dvacátého století: analytické filosofii, fenomenologii a strukturalismu. V této trojici začalo století s iluzí bezprostřednosti, nediskurzivně zprostředkovaného přístupu k věcem samým – referentu, fenoménu a znaku. U všech tří se ovšem tato iluze bezprostřednosti v určitém bodu rozplynula a musela být nahrazena tou či onou formou diskurzivního zprostředkování. Právě to se stalo v analytické filosofii pracemi pozdního Wittgensteina, ve fenomenologii Heideggerovou existenciální analytikou a ve strukturalismu poststrukturalistickou kritikou znaku. Právě to se také podle našeho názoru stalo v epistemologii přechodem verifikacionismus – Poper – Kuhn – Feyerabend a v marxismu dílem Gramsciho, kde musí být plnost třídních identit klasického marxismu nahrazena hegemonickými identitami vytvářenými pomocí nedialektických zprostředkování.

Naše myšlení čerpalo do určité míry ze všech těchto proudů, ale poststrukturalismus je terénem, v němž jsme našli hlavní zdroje našich teoretických úvah. V jeho rámci pak měla rozhodující vliv na formulování našeho přístupu k hegemonii dekonstrukce a lacanovská teorie. Z dekonstrukce byla pro nás klíčová koncepce nerozhodnutelnosti. Jestliže, jak bylo ukázáno v Derridově díle, nerozhodnutelna prostupují oblast, jež byla podle dřívějšího pohledu ovládána strukturální determinací, lze nahlížet hegemonii jako teorii rozhodnutí přijímaných v nerozhodnutelném terénu. Hlubší úrovně kontingence vyžadují hegemonické – to jest kontingentní – artikulace, což je jiný způsob jak říci, že moment reaktivace neznamená nic jiného než rehabilitaci nějakého činu politické instituce, jenž nenachází svůj zdroj a motivaci v ničem jiném než v sobě samém. Z nikoli nepříbuzných příčin poskytuje lacanovská teorie rozhodující nástroje k formulování teorie hegemonie. Tak kategorie point de capiton (v naší terminologii uzlový bod) hlavního signifikanta zahrnuje představu specifického prvku vykonávajícího v jisté diskurzivní oblasti „univerzální“ strukturující funkci – ve skutečnosti je veškerá organizace této oblasti pouze výsledkem této funkce – beztoho, že by specifičnost tohoto prvku per se takovou funkci předem determinovala. Podobně koncepce subjektu před subjektivací dává ústřední roli kategorii „identifikace“ a v tomto smyslu umožňuje myslet hegemonické přechody (transitions), jež jsou plně závislé na politických artikulacích a nikoli na entitách ustavených mimo politickou oblast –jako jsou „třídní zájmy“. Ve skutečnosti politicko – hegemonické artikulace zpětně vytvářejí zájmy, za jejichž představitele se prohlašují.

„Hegemonie“ má velmi přesné podmínky, za nichž je možná, a to jak z hlediska toho, co vyžaduje vztah, aby mohl být pojímán jak hegemonický, tak z hlediska konstrukce hegemonického subjektu. Pokud jde o první aspekt, skutečnou podmínkou hegemonie je už zmíněná dimenze strukturální nerozhodnutelnosti. Jestliže by byla veškerá strukturální uspořádání určována společenskou objektivitou a jejími vnitřními zákonitostmi (jak je tomu u čistě sociologické koncepce společnosti), neexistoval by žádný prostor pro kontingentní hegemonické reartikulace – a samozřejmě ani pro politiku jako autonomní činnost. Aby existovala hegemonie, je nutné, aby se prvky, jejichž vlastní povaha je nepředurčuje k tomu, aby vstupovaly přednostně do nějakého typu uspořádání, nicméně spojovaly v důsledku nějaké vnější nebo artikulující činnosti. Viditelnost aktů této počínající (originary) instituce – v jejich specifické kontingenci – je v tomto ohledu předpokladem jakékoli hegemonické formace. Ovšem mluvit o kontingentní artikulaci znamená totéž co prohlásit ústřední postavení „politiky“. Toto upřednostnění politického momentu ve strukturování společnosti je podstatným rysem našeho přístupu. Naše kniha ukazuje, jak byla původně historicky vypracována kategorie hegemonie v ruské sociální demokracii jako pokus promyslet (addressing) autonomní politický zásah, který byl umožněn strukturálním narušením souvislosti mezi aktéry a demokratickými úkoly, jež nastoloval pozdní vývoj kapitalismu v Rusku; jak byla později začleněna do všeobecných podmínek politiky ve věku imperialismu prostřednictvím koncepce ,společného a nerovnoměrného vývoje‘; a jak se u Gramsciho stal tento hegemonický rozměr ustavujícím rysem subjektivity dějinných aktérů (kteří tím přestávají být pouhými třídními aktéry). Mohli bychom dodat, že tento rozměr kontingence a průvodní autonomizace politična je ještě viditelnější v současném světě, kde jsou hegemonické reartikulace mnohem obecnějším jevem než tomu bylo v Gramsciho době.

Pokud jde o hegemonickou subjektivitu, naše argumentace zapadá do celé debaty o vztahu mezi univerzalismem a partikularismem, která v posledních letech vystupuje do popředí. Hegemonický vztah má nepochybně univerzalistický rozměr, ale je to velmi zvláštní typ univerzalismu, na jehož hlavní rysy je nutno poukázat. Není to důsledek smluvního rozhodnutí jako v případě Hobbesova Leviathana, protože hegemonický vztah přetváří identitu hegemonických subjektů. Není nutně vázán na veřejný prostor, jak je tomu u Hegelova pojmu ,univerzální třídy‘, protože hegemonické reartikulace začínají na úrovni občanské společnosti. Nepodobá se konečně ani marxovskému pojmu proletariátu jako univerzální třídy, protože není výsledkem konečného lidského usmíření vedoucího k vymizení státu a konci politiky; hegemonický vztah je naopak od základu politický.

Jaká je v tomto případě ona zvláštní univerzalita patřící k hegemonii? Jak dokládáme v našem textu, je výsledkem specifické dialektiky mezi tím, co nazýváme logika odlišnosti a logika ekvivalence. V diskurzech vytvářejících sociální pletivo zaujímají sociální aktéři odlišné pozice. V tomto smyslu jsou všichni přísně vzato partikularitami. Na druhé straně existují sociální antagonismy vytvářející dělicí čáry uvnitř společnosti. Například tváří v tvář utlačovatelům vytváří určitý soubor partikularit mezi sebou navzájem vztahy ekvivalence. Přitom ovšem vyvstává nutnost reprezentovat totalitu tohoto řetězce, přesahující pouhé odlišnosti partikularismů spojených vztahy ekvivalence. Jaké jsou prostředky reprezentace? Jak argumentujeme, je to pouze jedna partikularita, jejíž tělo je rozštěpeno, protože beztoho, že by přestala být sama sebou, přetváří své tělo v reprezentaci univerzality, která ji překračuje (univerzality řetězce ekvivalencí). Právě tento vztah, kterým jistá partikularita přebírá reprezentaci univerzality s ní naprosto nesouměřitelné, nazýváme hegemonickým vztahem. V důsledku toho je jeho univerzalita kontaminovanou univerzalitou: (1) žije v tomto neřešitelném napětí mezi univerzalitou a partikularitou; (2) jeho funkce hegemonické univerzality není získána jednou provždy, naopak je vždy odvolatelná. Ačkoli nepochybně gramsciovskou intuici v několika ohledech radikalizujeme, myslíme si, že něco podobného je implicitně obsaženo v Gramsciho rozlišení mezi korporativní a hegemonickou třídou. Náš pojem kontaminované univerzality se rozchází s koncepcemi jako je Habermasova, pro něhož má univerzalita svůj vlastní obsah nezávislý na jakékoli hegemonické artikulaci. Vyhýbá se ale také druhému extrému – představovanému snad v nejčistší podobě partikularismem Lyotarda, jehož koncepce společnosti spočívající v pluralitě nesouměřitelných jazykových her, kde lze interakce pojímat jen jako nedávání za pravdu [v originále tort, zřejmě z francouzštiny – poznámka překladatele], znemožňuje jakoukoli politickou reartikulaci.

Výsledkem je, že náš přístup pojímá univerzalitu jako politickou univerzalitu, která je v tomto smyslu závislá na vnitřních přehradách společnosti. To nás vede k patrně ústřednímu argumentu naší knihy, jenž je spojen s pojmem antagonismu. Vysvětlili jsme, že specifický vztah, kterému říkáme ,sociální antagonismus‘ nelze popsat pomocí reálných protikladů (Kantovou Realrepugnanz), ani dialektickým rozporem. Naše teze zní, že antagonismy nejsou objektivní vztahy, ale vztahy vyjevující hranice veškeré objektivity. Kolem těchto hranic je ustavena společnost, a jsou to hranice antagonistické. A pojem antagonistická hranice je třeba chápat doslovně – to jest neexistuje ,lest rozumu‘, která by uskutečňovala sama sebe prostřednictvím antagonistických vztahů. Neexistuje ani žádná superhra, která by podrobila antagonismy vlastnímu systému pravidel. To je důvod, proč pojímáme politično nikoli jako nadstavbu, ale jako to, co má status ontologie sociálna.

Z této argumentace vyplývá, že pro nás je sociální nejednotnost podstatná pro možnost politiky – a jak dokazujeme v poslední části knihy – pro samotnou možnost demokratické politiky.

Chtěli bychom tento bod podtrhnout. Antagonismus má skutečně ústřední význam pro smysl našeho dnešního přístupu, a to jak v teoretické, tak v politické rovině. To možná vypadá paradoxně, vezmeme-li v úvahu, že jedním z hlavních důsledků hlubokých přeměn, k nimž došlo za patnáct let od vydání této knihy, bylo právě vymýcení pojmu antagonismu z politického diskurzu levice. Ale narozdíl od těch, kdo to považují za pokrok, jsme přesvědčeni, že právě v tom je hlavní problém. Posuďme, jak a proč se to stalo. Když se zhroutil sovětského model, bylo možné doufat, že tato událost dá nový podnět demokratickým socialistickým stranám, konečně zbaveným negativního obrazu socialismu, který skýtal jejich starý protivník. Avšak se selháním komunistické varianty byla zdiskreditována i samotná idea socialismu. Sociální demokracii nebyl vdechnut nový život, naopak upadla do zmatku. Namísto přeformulování socialistického projektu jsme se stali v posledních deseti letech svědky triumfu neoliberalismu, jehož hegemonie byla tak dalekosáhlá, že hluboce ovlivnila i samotnou identitu levice. Lze dokonce říci, že levicový projekt je dnes v ještě větší krizi, než začátkem 80. let, kdy jsme psali tuto knihu. Pod záminkou ,modernizace‘ se stále více sociálně demokratických stran zbavovalo své levicové identity a redefinovalo se eufemisticky jako ,levý střed‘. Tvrdí, že pojmy levice a pravice zastaraly a že dnes je místi toho zapotřebí politiky ,radikálního středu‘. Základní poučkou toho, co se předkládá jako ,třetí cesta‘ je, že se skonem komunismu a sociálně ekonomickými přeměnami spojenými s nástupem informační společnosti a procesem globalizace vymizely antagonismy. Nyní měla být možná politika bez přehrad a hranic, ,politika win-win‘, v níž je možné nalézt řešení výhodná pro všechny členy společnosti. To znamená, že politika už není strukturována kolem sociální nejednotnosti a že politické problémy se staly pouze technickou záležitostí. Podle Ulricha Becka a Anthonyho Giddense – teoretiků této nové politiky – nyní žijeme v podmínkách ,reflexivní modernizace‘, pro níž už neplatí soupeřivý model politiky ,my proti nim‘. Tvrdí, že jsme vstoupili do nové éry, v níž musí být politika pojímána úplně odlišným způsobem. Radikální politika se má zabývat ,životními‘ záležitostmi a být ,generativní‘, má umožňovat lidem a skupinám, aby uváděli věci do pohybu; a demokracie by měla být pojímána ve formě ,dialogu‘, při němž se sporné otázky řeší tím, že si lidé vzájemně naslouchají.

Hodně se dnes mluví o ,demokratizaci demokracie‘. Na takovém pohledu není v zásadě nic špatného a na první pohled se zdá, že souzní s naší myšlenkou ,radikální a plurální demokracie‘. Je zde ale zásadní rozdíl, protože jsme námi obhajovaný proces radikalizace demokracie nikdy nechápali tak, jakoby k němu docházelo na neutrálním terénu, na jehož topologii nebude mít vliv, ale jako hlubokou přeměnu existujících mocenských vztahů. Pro nás bylo cílem ustavení nové hegemonie, jež vyžaduje vytvoření nových politických hranic, ne jejich vymizení. Je nepochybně dobrou věcí, že levice konečně uznala důležitost pluralismu a liberálně demokratických institucí, problémem ale je, že to bylo spojeno s mylným přesvědčením, že to znamená vzdát se jakéhokoli pokusu o přeměnu současného hegemonického řádu. Z toho plyne zbožnění konsenzu, rozmazání dělicí čáry mezi levicí a pravicí a posun směrem ke středu.

Tím se ale vyvozuje z pádu komunismu nesprávný závěr. Je jistě důležité uvědomit si, že liberální demokracie není nepřítelem, kterého je třeba zničit, aby byla revolucí vytvořena úplně nová společnost. Právě to jsme zdůvodňovali v naší knize, když jsme trvali na nutnost předefinovat projekt levice v pojmech ,radikalizace‘ demokracie. Podle našeho názoru nespočívá problém ,reálně existujících‘ liberálních demokracií v jejich zakládajících hodnotách krystalizovaných v principech svobody a rovnosti pro všechny, ale v systému moci, který předefinovává a omezuje fungování těchto hodnot. Právě z tohoto důvodu byl náš projekt ,radikální a plurální demokracie‘ pojat jako nová fáze prohlubování ,demokratické revoluce‘, jako rozšíření demokratických bojů za rovnost a svobodu na širší rejstřík společenských vztahů.

Nikdy jsme se ovšem nedomnívali, že opuštění jakobínského modelu politiky ,přítel/nepřítel‘ jako paradigmatu vhodného pro demokratickou politiku by mělo vést k přijetí liberálního modelu, který pojímá demokracii jako prostou soutěž zájmů, k níž dochází na neutrálním terénu – i když je v něm kladen důraz na ,dialogický‘ rozměr. Mnoho levicových stran ovšem vidí demokratický proces právě tímto způsobem. A právě z tohoto důvodu nejsou schopny porozumět struktuře mocenských vztahů a dokonce si začít zvědomovat možnost vytvoření nějaké nové hegemonie. V důsledku toho byl v údajně modernizované verzi sociální demokracie zcela vymýcen antikapitalistický prvek - v minulosti vždy přítomný jak v její pravicové, tak levicové variantě. Proto v jejím diskurzu chybí jakákoli zmínka o možné alternativě k současnému ekonomickému řádu, který je považován za jedině životaschopný – jako by uznání iluzorního charakteru naprostého rozchodu s tržním hospodářstvím nutně vylučovalo možnost různých způsobů regulace tržních sil a znamenalo, že neexistuje alternativa k totálnímu přijetí jejich logiky.

Obvyklým zdůvodněním ,dogmatu neexistence alternativy‘ je globalizace a neustále omílaný argument proti redistributivním sociálně demokratickým politikám zní, že ve světě, v němž globální trhy nedovolí žádný odklon od neoliberální ortodoxie, jsou pro vlády jedinou možností přísná finanční omezení. Tato argumentace považuje za danost ideologický terén vytvořený za léta neoliberální hegemonie a přeměňuje v historickou nutnost to, co je ve skutečnosti konjunkturálním stavem věcí. Tvrdí se, že síly globalizace jsou výlučně poháněny informační revolucí, čímž se oddělují od svého politického rozměru a jeví se jako osud, před nímž se musíme všichni sklonit. A tak se nám říká, že neexistuje levicová nebo pravicová ekonomická politika, ale jen dobrá nebo špatná!

Myslet v pojmech hegemonických vztahů znamená rozejít se s takovými klamnými představami. Posuzování takzvaného ,globalizovaného světa‘ prostřednictvím kategorie hegemonie vypracované v této knize nám může pomoci pochopit, že současný stav věcí jenž vůbec není jediným možným nebo přirozeným společenským řádem, je projevem jisté konfigurace mocenských vztahů. Je výsledkem hegemonických tahů prováděných konkrétními společenskými silami, jež byly schopny provést hlubokou proměnu ve vztazích mezi kapitalistickými korporacemi a národními státy. Tuto hegemonii lze zpochybnit. Levice by měla začít pracovat na věrohodné alternativě neoliberálního řádu namísto toho, aby se prostě pokoušela řídit ho lidštějším způsobem. To samozřejmě vyžaduje vytyčení nových politických dělicích čar a uznání toho, že neexistuje radikální politika bez definování protivníka. Jinými slovy vyžaduje přijetí nevykořenitelnosti antagonismu.

Existuje ještě jiný způsob, jakým může teoretický pohled vypracovaný v této knize přispět k obnovení ústředního postavení politična – poukázáním na nedostatky toho, co se současně prezentuje jako nejslibnější a nejdůmyslnější verze pokrokové politiky: modelu ,deliberativní demokracie‘ předloženého Habermasem a jeho následovníky. Je užitečné postavit náš přístup do protikladu s jejich, protože mezi námi zastávanou koncepcí radikální demokracie a jejich modelem skutečně existují určité podobnosti. Podobně jako oni i my kritizujeme agregativní model demokracie, jenž redukuje demokratický proces na vyjadřování těch zájmů a preferencí, které jsou zaznamenávány při volbách, jejichž cílem je vybrat vůdce, kteří budou provádět zvolenou politiku. Podobně jako oni i my namítáme, že je to ochuzená koncepce demokratické politiky, jež nebere ohled na povahu politických identit, které nejsou dány předem, ale utvářejí se a přetvářejí prostřednictvím debaty ve veřejné sféře. Tvrdíme, že politika nespočívá v pouhém registrování už existujících zájmů, ale sehrává klíčovou roli v utváření politických subjektů. V těchto věcech jsme zajedno s habermasovci. Navíc s nimi souhlasíme pokud jde o potřebu brát ohled na množství různých hlasů, které zahrnuje politická oblast, a nutnost rozšíření pole demokratických bojů.

Mezi našimi a jejich názory však existují také důležité odlišnosti zakotvené v teoretickém rámci dávajícím podobu našim koncepcím. Ústřední role, kterou v naší práci sehrává antagonismus, předem vylučuje jakoukoli možnost konečného usmíření, jakéhokoli druhu racionálního konsensu, vše zahrnujícího „my“. Pro nás je nevýlučná veřejná sféra racionální argumentace pojmovou nemožností. Konflikt a nejednotnost nejsou podle našeho názoru ani poruchy, které bohužel nelze vyloučit, ani empirické překážky znemožňující plné uskutečnění harmonie, kterou nemůžeme dosáhnout, protože nebudeme nikdy schopni nechat úplně stranou vlastní partikularity, abychom jednali v souladu s naším racionálním já – harmonie, jež by nicméně měla být ideálem, o nějž usilujeme. Trváme opravdu na tom, že bez konfliktu a nejednotnosti by byla pluralistické demokratická politika nemožná. Víra, že bude postupem věcí možné konečné vyřešení konfliktů – i kdyby bylo chápáno jako asymptotické přibližování k regulativní ideji racionálního konsensu –, nejenže neposkytuje demokratickému projektu nutný horizont, ale naopak jej ohrožuje. Pokud je pluralistická demokracie pojímána tímto způsobem, stává se ,sebepopírajícím ideálem‘, protože okamžik jejího uskutečnění by se přišel vjedno s jejím rozpadem. Právě z tohoto důvodu zdůrazňujeme, že je pro demokratickou politiku životně důležité uvědomit si, že jakákoli forma konsensu je výsledkem hegemonické artikulace a že má vždy nějaký ,vnějšek‘ znemožňující její plné uskutečnění. Na rozdíl od habermasovců se nedomníváme, že to podvrací demokratický projekt, ale považujeme to za skutečnou podmínku jeho možnosti.

Nakonec něco slov o tom, jak chápeme nejnaléhavější úkoly levice. Nedávno bylo slyšet několik hlasů volajících po ,návratu k třídnímu boji‘. Tvrdí, že se levice příliš identifikovala s ,kulturními‘ otázkami a že opustila boj proti hospodářské nerovnosti. Říkají, že je čas dát stranou ,politiku identity‘ a začít opět naslouchat požadavkům dělnické třídy. Co si máme počít s touto kritikou? Nacházíme se dnes situaci opačné poměrům, z nichž vycházely naše úvahy založené na kritice levice za to, že nebrala v úvahu boje ,nových hnutí‘? Je pravda, že vývoj levicových stan vedl k tomu, že se začaly na úkor dělníku starat hlavně o střední třídy. To ale způsobila jejich neschopnost přijít s alternativou k neoliberalismu a jejich nekritické přijetí imperativů ,flexibility‘, nikoli údajné poblouznění otázkami ,identity‘. Řešením není opustit ,kulturní boj a vrátit se k ,reálné‘ politice. Jednou z ústředních zásad Hegemonie a socialistické strategie je nutnost vytvořit řetězec ekvivalence mezi různými demokratickými boji proti rozdílným formám podřízenosti. Dokazovali jsme, že boje proti sexismu, rasismu, sexuální diskriminaci a na obranu životního prostředí je třeba skloubit s boji dělníků (workers – pracujících?) v nový levicový hegemonický projekt. Vyjádřeno terminologií, která nedávno přišla do módy, trvali jsme na tom, že levice se potřebuje pustit jak do problematiky ,redistribuce‘, tak do problematiky ,uznání‘. Právě to jsme měli na mysli termínem ,radikální a pluralitní demokracie‘.

Dnes je tento projekt stejně relevantní jako dříve – což neznamená, že je jeho uskutečnění snadnější. Někdy se dokonce zdá, jakoby namísto přemýšlení o ,radikalizaci‘ demokracie byla hlavní prioritou její obrana před silami, jež ji zákeřně ohrožují zevnitř. Zdá se, že namísto posílení jejích institucí přispěl triumf demokracie nad jejím komunistickým protivníkem k jejich oslabení. Odcizení demokratickému procesu dosahuje znepokojivých rozměrů a cynismus ve vztahu k politické třídě je tak rozšířen, že podkopává základní důvěru občanů v parlamentní systém. Neexistuje skutečně žádný důvod k radosti nad současným stavem politiky v liberálně demokratických společnostech. V některých zemích tuto situaci obratně využívají pravicoví populističtí demagogové a jejich rétorika může přitáhnout velmi mnoho příznivců, což dokazuje úspěch lidí jako je Haider a Berlusconi. Dokud se bude levice zříkat hegemonického boje a usilovat o obsazení středového území, je velmi malá naděje na zvrat situace. Je pravdou, že se začala objevovat řada případů odporu proti pokusu nadnárodních korporací mocensky ovládnout celou planetu. Ale bez vize nějakého odlišného způsobu organizování společenských vztahů, který by obnovil nadřazenost politiky nad tyranií tržních sil, zůstanou tato hnutí svou povahou defenzivní. Jestliže se má vybudovat řetězec ekvivalence mezi demokratickými boji, je třeba vyznačit dělicí čáru a definovat protivníka, ale to nestačí. Je také třeba vědět, za co se bojuje, jaký druh společnosti má být nastolen. To od levice vyžaduje odpovídající pochopení povahy mocenských vztahů a dynamiky politiky. V sázce je budování nové hegemonie. Takže naším heslem je ,zpět k hegemonickému boji‘.

Ernesto Laclau a Chantal Mouffe

Listopad 2000

__


Úvod

Levicové myšlení dnes stojí na křižovatce. ,Zřejmé pravdy’ minulosti – klasické formy analýzy a politické kalkulace, povaha sil účastnících se konfliktu, samotný smysl bojů a cílů levice – byly vážně zpochybněny lavinou dějinných přeměn, jež narušily půdu, na které byly tyto pravdy ustaveny. Některé z těchto přeměn nepochybně souvisí s řadou selhání a zklamání – od Budapešti až po Prahu a státní převrat v Polsku, od Kábulu až k dohrám vítězství komunistů ve Vietnamu a Kambodži. Nad celým dosavadním pojetím socialismu a cest, které by k němu měly vést, se tak začal vznášet stále větší otazník. To dalo nový náboj kritickému myšlení, sžíravému a současně nutnému, o teoretické a politické základně, na níž tradičně stavěl intelektuální horizont levice. Ale jde ještě o víc. V podloží uvedených změn působí celá řada nových pozitivních jevů, kvůli nimž je úkol nového teoretického uchopení tak naléhavý: vzestup nového feminismu, protestní hnutí etnických, národnostních a sexuálních menšin, ekologické boje vedené proti institucím marginalizovanými vrstvami obyvatelstva, protijaderné hnutí, atypické formy sociálního boje v zemích na kapitalistické periférii – to vše naznačuje, že se sociální konfliktnost rozšiřuje do širších oblastí, což vytváří potenciál, ovšem nic víc než potenciál, pro postup ke svobodnějším, demokratičtějším a rovnostářštějším společnostem.

Toto rozrůstání bojů vystupuje především jako ,překypění’ sociálna přes racionální a organizované struktury společnosti, to jest přes společenský ,řád’. Řada hlasů zaznívajících především z liberálně konzervativního tábora naléhavě prohlašuje, že západní společnosti čelí krizi ovladatelnosti a hrozbě rozpadu, jejímž původcem je nebezpečí rovnostářství. Nové formy sociálního konfliktu však uvrhávají do krize také teoretické a politické koncepce bližší těm, s nimž chceme navázat dialog v převážné části této knihy. Tyto koncepce jsou spojeny s klasickým diskurzem levice a s charakteristickými způsoby, jakými levice pojímá činitele společenských změn, strukturování politického prostoru a přednostní body pro rozpoutání historických přeměn. V krizi je dnes celá koncepce socialismu opírající se o ontologicky ústřední postavení dělnické třídy, o roli Revoluce s velkým ,r’ jako zakládajícího momentu přechodu od jednoho typu společnosti k druhému a o iluzorní perspektivu dokonale jednotné a homogenní kolektivní vůle, jež zbaví veškerého významu moment politiky. Pluralitní a mnohotvárný charakter současných sociálních bojů definitivně rozrušil poslední základy této politické imaginace. Tato představa, obydlená ,univerzálními’ subjekty a pojmově vystavěná kolem Historie v jednotném čísle, postulovala ,společnost’ jako srozumitelnou strukturu, kterou lze intelektuálně zvládnout vycházejíc z jistých třídních pozic a znovu ustavit jako racionální a transparentní řád prostřednictvím zakládajícího aktu politického charakteru. Dnes je levice svědkem závěrečného aktu rozpadu této jakobínské imaginace.

Teoretickou krizi tak vyvolalo samo bohatství a pluralita soudobých sociálních bojů. Právě do tohoto středového bodu oboustranného pohybu mezi teoretickým a politickým aspektech chceme situovat svůj vlastní diskurz. Snažili jsme se neustále vyhýbat impresionistické a sociologizující popisnosti žijící z neznalosti podmínek své vlastní diskurzivity, aby nezaplnila prázdno způsobené krizí. Naším cílem byl přesný opak: soustředit se na jisté diskurzivní kategorie, jež se na první pohled jeví jako přednostní kondenzační body pro mnoho aspektů krize; a rozkrývat možný význam dějin v rozmanitých aspektech tohoto mnohonásobného zrcadlení. Od samého začátku byl vyloučen jakýkoli diskurzivní eklekticismus nebo kolísání. Jak se říká v úvodním ,manifestu’ klasického období, když se vstupuje na nové území, je třeba následovat příkladu ,cestujících, kteří zjistivše, že se ztratili v lese, vědí, že nemají bloudit z jedné strany na druhou, a tím méně zůstat na jednom místě, ale chápou, že musí pořád jít jediným směrem tak přímo, jak je jen možné, a neodchylovat se od něj z nepodstatných důvodů, ačkoliv jim možná tento směr na začátku určila pouhá náhoda. I když tímto způsobem nedojdou přesně tam, kam chtěli, nakonec přinejmenším dojdou někam, kde na tom pravděpodobně budou lépe než uprostřed lesa’.[i]

Vůdčí linií naší analýzy jsou proměny pojmu hegemonie chápaného jako diskurzivní povrch (plocha? – surface) a fundamentální uzlový bod marxistické politické teoretizace. Náš hlavní závěr zní, že za pojmem ,hegemonie’ se skrývá něco víc než nějaký typ politického vztahu komplementárního k základním kategoriím marxistické teorie. Ve skutečnosti zavádí logiku sociálna, jež je s těmito kategoriemi neslučitelná. Tváří v tvář racionalismu klasického marxismu, který prezentoval dějiny a společnost jako srozumitelné totality ustavené kolem pojmově vysvětlitelných zákonů, logika hegemonie sama vystupovala od samého začátku jako komplementární a kontingentní operace vynucené přechodnými nerovnováhami uvnitř vývojového paradigmatu, jehož zásadní nebo ,morfologická’ platnost nebyla ani na okamžik zpochybněna. (Jedním z hlavních úkolů této knihy bude určení této specifické logiky kontingence.) S tím jak se rozšiřovala oblast aplikace této koncepce od Lenina ke Gramscimu, zvětšovalo se také pole kontingentních artikulací a kategorie ,historické nutnosti’ – úhelný kámen klasického marxismu – ustoupila až na horizont teorie. Jak ukážeme v posledních dvou kapitolách, rozšíření a určení sociální logiky implicitní v pojmu ,hegemonie’ – směrem, jenž jde daleko za Gramsciho – nám poskytne ukotvení, z něhož jsou současné sociální boje myslitelné ve své specifičnosti, a umožní nám také načrtnout obrysy nové politiky levice založené na projektu radikální demokracie.

Ještě je třeba zodpovědět jednu otázku: proč bychom měli zahájit plnění tohoto úkolu kritikou a dekonstrukcí různých diskurzivních povrchů klasického marxismu? Řekněme nejdřív, že ,reálno’ nemůže promlouvat bez zprostředkování prostřednictvím jednoho diskurzu a jednoho systému kategorií. Tím, že jednáme v rámci marxistických kategorií dekonstruktivním způsobem, si nečiníme nárok to, že píšeme ,univerzální dějiny’, že vpisujeme náš diskurz jako moment jediného, lineárního procesu poznávání. Tak, jako skončila éra normativních epistemologií, skončila také éra univerzálních diskurzů. K politickým závěrům podobným těm, které předkládáme v této knize, by bylo možné dojít z velmi odlišných diskurzivních formací – například z jistých forem křesťanství nebo z libertariánských diskurzů cizích socialistické tradici, přičemž žádný z nich by nemohl aspirovat na postavení opravdové pravdy společnosti (nebo ,nepřekonatelné filosofie naší doby’, jak to formuloval Sartre). Právě z tohoto důvodu je však marxismus jednou z tradic, jejichž prostřednictvím lze formulovat tuto novou koncepci politiky. Pro nás se správnost tohoto východiska zakládá na prostém faktu, že představuje naši vlastní minulost.

Nedochází ve skutečnosti k tomu, že redukováním nároků a rozsahu platnosti marxistické teorie vlastně opouštíme něco, co je této teorii hluboce vlastní, totiž její monistickou ctižádost zachytit svými kategoriemi podstatu nebo hlubší význam Dějin? Na to lze dát pouze kladnou odpověď. Jedině když se vzdáme jakýchkoli epistemologických výsad založených na ontologicky přednostním postavení nějaké ,univerzální třídy’, bude možné seriózně diskutovat o současném stupni platnosti marxistických kategorií. V této věci je třeba zcela jasně říci, že se dnes nacházíme v postmarxistickém terénu. Není už možné udržet koncepci subjektivity a tříd vypracovanou marxismem, ani jeho vizi historického průběhu kapitalistického vývoje a samozřejmě ani jeho koncepci komunismu jako transparentní společnosti, z níž zmizely antagonismy. Ovšem je-li náš intelektuální projekt v této knize post-marxistický, je zřejmě také post-marxistický. Právě rozvíjením jistých tušení a diskurzivních forem vzniklých uvnitř marxismu a potlačením nebo vyloučením některých jiných jsme vybudovali koncepci hegemonie, která se může stát podle našeho názoru vhodným nástrojem v boji za radikální, libertariánskou a pluralitní demokracii. Zde má zásadní význam odkaz na Gramsciho, i když je částečně kritický. V textu jsme se pokusili znovu oživit něco z rozmanitosti a bohatství marxistické diskurzivity v éře Druhé internacionály, které bylo postupně ničeno oním ochuzeným a monolitickým obrazem ,marxismu-leninismu’ běžným ve stalinské a poststalinské éře, který je nyní skoro beze změn reprodukován, i když s opačným znaménkem, v jistých formách soudobého ,antimarxismu’. Jak obhájci slavného, homogenního a nezranitelného ,historického materialismu’, tak profesionálové antimarxismu ve stylu francouzských nouveaux philosophes si neuvědomují, do jaké míry jsou jejich apologie nebo diatriby zakořeněny v téže důmyslné a přitom primitivní představě o roli doktríny a stupni jednoty, která je dodnes ve všech svých podstatných určeních poplatná stalinistické imaginaci. Náš vlastní přístup k marxistickým textům usiloval naopak o znovuoživení jejich plurality, o pochopení početných diskurzivních sekvencí – do značné míry heterogenních a protiřečivých -, které vytvářejí jejich vnitřní strukturu a bohatství a zaručují jejich přežití jako vztažných bodů politické analýzy. K překračování velké intelektuální tradice nikdy nedochází formou okamžitého kolapsu, ale způsobem podobným toku řeky, který začíná ve společném prameni a šíří se různými směry, přičemž se směšuje s proudy vytékajícími z jiných pramenů. Právě tímto způsobem mohou diskurzy, jež tvořily pole klasického marxismu, pomoci utvářet myšlení nové levice: předáním některých vlastních koncepcí, přeměnou nebo opuštěním jiných, a rozpuštěním sebe sama v té nekonečné intertextualitě emancipačních diskursů, v níž získává tvar pluralita sociálna.

2 Hegemonie: obtížný vznik nové politické logiky

V tomto bodě je nutné vyjasnit vztah mezi dvojím prázdnem, jež se vynořilo v esencialistickém diskurzu Druhé internacionály, a zvláštním narušením sledu stadií, na něž bude politickou odpovědí problematika hegemonie. Začněme specifikováním těch charakteristických rysů dvojího prázdna, jež umožňují jeho srovnání s hegemonickou suturou (scelením?).[ii]

[Francoužtina: suture = sešití rány, point de s. = šev. Druhý význam: šev (lebeční např.). Třetí význam: „Ligne apparente constituant la jonction entre deux organes, deux parties.“ (Viz Le petit Robert.) Angličtina: šev, steh. Nebo snad psát po česku scelení? M. Hauser tuším někde používá „sešití“. Za nejlepší řešení zatím považuji „sutura“, pokud už ovšem už v češtině nevznikl nějaký jiný úzus, který by bylo třeba respektovat. (Předběžná úvaha překladatele.)]

Především se toto prázdno jeví v podobě dualismu: jeho zakládající diskurz se nesnaží určit různé stupně účinnosti uvnitř topografie sociálna, ale stanovit u každé topografické strukturace meze její schopnosti zahrnovat a určovat. Odtud formulace jako ,základna neurčuje vše, protože v dějinách působí také vědomí nebo vůle’ nebo ,obecná teorie nemůže vypovídat o konkrétních situacích, protože každá předpověď má morfologický charakter’. Tento dualismus byl vytvořen hypostazováním neurčitého jakožto neurčitého: entity, jež unikají strukturální determinaci, jsou chápány jako její negativní opak. Právě to dělá z dualismu vztah založený na hranicích. Při bližším pohledu se ale tato odpověď vůbec nerozchází se strukturálním determinismem, jen omezuje jeho dopady. Je například zcela možné současně tvrdit, že existují rozsáhlé oblasti společenského života nepodléhající ekonomickému determinismu, a že v omezené oblasti, kde tento determinismus působí, musí být chod ekonomiky chápán v souladu s deterministickým paradigmatem. Nicméně tento argument naráží na zřejmý problém: abychom mohli tvrdit, že je něco absolutně determinováno a jasným způsobem to oddělit od nedeterminovaného, nestačí určit specifičnost determinace; je také nutno také prokázat její nutnou povahu. Z tohoto důvodu je předpokládaný dualismus falešný: jeho dva póly nejsou na stejné úrovni. Tím, že determinované prokáže svou specifičnost jako nutnou, stanoví meze proměnlivosti nedeterminovaného. Nedeterminované se tak redukuje na pouhý _přídavek[iii]_ k determinovanému.

Zadruhé, jak jsme již viděli, tento zřejmý dualismus je reakcí na skutečnost, že strukturální determinace neposkytuje základ pro politickou logiku, podle níž je možné zde a nyní vést boj proti tendencím k roztříštěnosti. Je ovšem okamžitě zřejmé, že z obrazu zmizel jediný terén, na němž bylo možné myslet specifičnost takové logiky: jelikož je každá teoreticky determinovatelná (určitelná?) specifičnost odkázána na terén základny a z ní vyplývající třídní systém, veškerá jiná logika mizí v obecném terénu kontingentních proměn (variation, změn, kolísání, variací), nebo je odkázána k entitám nepodléhajícím jakékoli teoretické determinaci (určenosti), jako je vůle nebo etické rozhodnutí.

Zatřetí a konečně, v diskurzu Druhé internacionály spočívala třídní jednota společenských aktérů na neustále slábnoucím základě zrcadlové hry: ekonomická roztříštěnost nebyla schopna vytvořit třídní jednotu a odkazovala nás k politické rekompozici, ale politická rekompozice nebyla schopna nalézt nutný třídní charakter společenských aktérů.

Kombinovaný (combined) vývoj a logika kontingence

Srovnejme nyní tento soubor trhlin přítomných v teoretickém diskurzu Druhé internacionály s poruchami, které se pokusí scelit pojem hegemonie. Perry Anderson[iv] zkoumal, jak se vynořil pojem hegemonie v ruské sociální demokracii – odkud ho převzali teoretikové Kominterny, jejichž prostřednictvím se pak dostal ke Gramscimu – a výsledky tohoto zkoumání jsou jasné: pojem hegemonie vyplňuje prostor uprázdněný zhroucením toho, co podle Plechanovovy koncepce ,stadií’ mělo být normálním historickým vývojem. Z tohoto důvodu hegemonizace nějakého úkolu nebo souboru politických sil patří k terénu dějinné kontingence. V evropské sociální demokracii byla hlavním problémem rozptýlenost pozic dělnické třídy a otřesení jednoty, kterou tyto pozice měly mít podle marxistické teorie. Samotný stupeň zralosti buržoasní civilizace promítal svůj strukturální řád do dělnické třídy a podkopával tím její jednotu. V protikladu k tomu v teorii hegemonie, jak byla formulována v ruském kontextu, omezení nedostatečně vyvinuté buržoasní civilizace nutila dělnickou třídu, aby vykročila ze sebe samé a přebírala úkoly, jež jí nebyly vlastní. Problémem už nebylo zajištění třídní jednoty, ale maximalizace politické účinnosti boje dělnické třídy v historickém terénu, kde vyrůstala kontingence ze strukturní slabosti buržoasie, která jí znemožňovala ujmout se svých vlastních úkolů.

Prozkoumejme, jak byly strukturovány kroky vedoucí ke vzniku pojmu ,hegemonie’. Ve Plechanovových a Axelrodových spisech byl termín ,hegemonie’ použit k popsání procesu, kterým neschopnost ruské buržoasie dovést do konce svůj ,normální’ boj za politickou svobodu nutila dělnickou třídu, aby do tohoto boje rozhodně zasáhla a dovršila ho. Byl zde tedy rozštěp mezi třídní povahou úkolu a historickým aktérem, který ho prováděl. To vytvářelo prostor neurčitosti se značně proměnlivými rozměry – u Plechanova byl minimální, rozšířil se na maximum u Trockého. V každém případě byl ale tento prostor klíčovým bodem, jenž rozdělil různé revoluční orientace. Ruská revoluce – revoluce ,proti Kapitálu’, jak ji nazval Gramsci – musela zdůvodnit svou strategii tím, že rozšířila na maximum prostor nedeterminovanosti charakteristický pro boj o hegemonii. V důsledku toho vznikl protiklad mezi nutným vnitřkem (odpovídajícím úkolům třídy na ,normálního’ vývoje) a kontingentním vnějškem (souborem úkolů cizích třídní povaze společenských aktérů, kterých se aktéři museli ujmout v daný okamžik).

Existují významné odlišnosti mezi těmito historickými narušeními ortodoxního paradigmatu a těmi, které jsme zjistili v případě západní Evropy. V obou případech vyvolalo narušení přesun; ale zatímco v západní Evropě to znamenalo přesun z ekonomické roviny na politickou v rámci téže třídy, v Rusku byl přesun mnohem závažnější, protože k němu došlo mezi rozdílnými třídami. V západní Evropě – s výjimkou austromarxismu, kde byla různost národních situací prezentována jako narušení stadií, jsme měli co dělat s rozvolněním strukturních momentů synchronického paradigmatu. Myšlení tohoto rozvolnění proto nemohlo jako u ruské sociální demokracie nabýt podobu vyprávění. Konečně zatímco bylo rozvolnění a krize paradigmatu v ostatních případech negativním jevem, v Rusku se stalo jevem pozitivním: disharmonie mezi buržoasními úkoly a schopností buržoasie provést je byla odrazovým můstkem k uchopení politické moci proletariátem. Z téhož důvodu mohly být evropské formy narušení pojmově uchopeny čistě pomocí negativních kategorií – pomíjivosti a kontingence -, jež bylo nutno překonat; ale v ruském případě vzhledem k tomu, že narušení vystupovala jako pozitivní shody okolností umožňující postup dělnické třídy vpřed – jako jistý způsob, jak samu sebe infiltrovat do dějin -, bylo nutné charakterizovat nový typ vztahu mezi dělnickou třídou a jí cizími úkoly, kterých se měla v daném okamžiku ujmout. Tento anomální vztah dostal název ,hegemonie’.

Nyní musíme prozkoumat specifičnost hegemonického vztahu v diskurzu ruské sociální demokracie. Ve skutečnosti zde ,hegemonie’ označuje ani ne tak vztah, jako prostor, kterému dominuje napětí mezi dvěma velmi odlišnými vztahy: (a) vztahem mezi hegemonizovaným úkolem a jeho ,přirozeným’ třídním aktérem, (b) vztahem mezi hegemonizovaným úkolem a třídou, která jej hegemonizuje. Jestliže koexistence těchto dvou vztahů při nepřesných pojmových formách stačí na to, aby dala termínu ,hegemonie’ referenční prostor, přesné určení jejich logického skloubení je podmínkou sine qua non pro přeměnu ,hegemonie’ v teoretickou kategorii. V tomto případě ovšem stačí pečlivě prozkoumat zmíněné dva vztahy abychom zjistili, že nejsou logicky skloubeny v žádném bodě.

Především žádná z ruských sociálně demokratických analýz neříká, že v boji proti absolutismu přestávají být buržoasní úkoly buržoasními, když se jich ujme proletariát. Třídní identita je ustavena na základě výrobních vztahů; pro ortodoxii vzniká právě uvnitř této primární struktury antagonismus mezi dělnickou třídou a buržoasií. Tato primární struktura organizuje sama sebe jako vyprávění, narativ – můžeme ho nazvat první narativ –vzhledem k tomu, že její pohyb je protiřečivý a směřuje k sebezničení struktury. Při strukturování tohoto narativu jsou zápletkou zákony kapitalistického vývoje zatímco postavami, s dokonale definovanými rolemi, jsou třídy proletariátu a kapitalistů. Průzračnost této historie je ovšem narušována vznikem anomálie: buržoasní třída není schopna splnit svou roli a tu musí na sebe vzít druhá postava. Můžeme nazvat toto nahrazení v roli druhým narativem – v Trockého terminologii permanentní revolucí. Jaký je strukturní vztah mezi těmito dvěma narativy? Stačí stručné seznámení se strategickými debatami, abychom byli přesvědčeni, že k jejich skloubení dochází na teoretickém terénu poznamenaném dominancí prvního z nich. K důkazu tohoto tvrzení stačí tři úvahy. (1.) Druhý narativ nemění pořadí, v němž se objevují postavy; jestliže je buržoasie neschopna splnit ,své’ úkoly, nutně přejdou na proletariát – ovšem nutnost tohoto přesunu je zřejmá pouze tehdy, jestliže se evoluční schéma ustavené na úrovni prvního narativu považuje za dané jako celek. (2.) Třídní povaha úkolu se nemění skutečností, že se ho ujímá jedna nebo druhá třída – demokratické úkoly zůstávají buržoasní i tehdy, když je jejich historickým aktérem dělnická třída. (3.) Samotná identita společenských aktérů je určena jejich strukturním postavením v prvním narativu. Vztah mezi dvěma narativy je tedy nerovný: hegemonické vztahy jsou přídavkem třídních vztahů. Použijeme-li Saussurovo rozlišení, můžeme říci, že hegemonické vztahy jsou vždy fakty parole, slova, zatímco třídní vztahy jsou fakty langue, jazyka.

Jak smysl hegemonického úkolu, tak identita aktérů, kteří ho uskutečňují, je zcela obsažena ve vztahu (a) definovaném výše. Takže mezi dvěma složkami vztahu (b) může být pouze vztah vnějškovosti. Ovšem vztah vnějškovosti lze nahlížet ze dvou hledisek: jako vztah vnějškovosti a jako vztah vnějškovosti. První hledisko nepředstavuje žádnou potíž: vztah je vztahem vnějškovosti, jestliže je identita jeho složek utvářena zcela mimo tohoto vztahu. Pokud jde o vztahový moment, aby mohl být vztah vztahem přísné vnějškovosti, je nutné, aby mu nemohla být připsána žádná pojmová specifičnost. (Jinak by se taková specifičnost stala strukturně definovatelným momentem. A protože by to vyžadovalo zvláštní teorii forem jejího skloubení s jinými strukturními momenty zakládajícími třídu jako takovou, identita třídy by byla nevyhnutelně změněna.) Jinými slovy, vztah vnějškovosti lze myslet jedině jako ryzí kontingenci. To vysvětluje, proč se neopodstatněný dualismus nalezený v diskurzu Druhé internacionály reprodukuje ze stejných důvodů v teorii hegemonie. Vztah (a) nelze pojmově skloubit se vztahem (b) jednoduše proto, že druhý z nich nemá vůbec žádnou pozitivní pojmovou specifičnost a je omezen na kontingentně proměnlivý terén vztahů mezi aktéry ustavenými mimo něj. Ale vždyť – takto lze argumentovat - v ruské sociální demokracii od Plechanova a Axelroda až po Lenina a Trockého existovala pozitivní a neustále komplexnější teorie hegemonie! To je pravda, ale nepopírá to naši argumentaci. Neboť tato pozitivnost a komplexnost se týká typologie situací umožňujících hegemonické vztahy mezi třídami a rozmanitosti vztahů mezi společenskými skupinami jednajícími v dané situaci. Nikdy se ale nediskutuje o specifičnosti hegemonické vazby jako takové , nebo spíše dochází k jemnému kouzelnickému triku, který ji činí neviditelnou.

Abychom viděli, jak k tomuto triku dochází, neměli bychom se soustřeďovat na přístupy, pro něž dějinám dominují ,normální’ formy vývoje a hegemonickému momentu je vykázáno jasně okrajové místo. (To je případ Plechanova, který chápal vystoupení dělnické třídy jen jako prostředek tlaku na buržoasii, aby plnila své vlastní úkoly.) Oprávněnější jsou ty přístupy, u nichž je hegemonické přesouvání úkolů samotnou podstatou revoluce, takže je ve srovnání s předchozími obtížnější dosáhnout, aby byla specifičnost hegemonické vazby neviditelná. V tomto smyslu jsou příkladem jasnosti texty Trockého, protože kladou mimořádný důraz na zvláštnosti ruského vývoje v protikladu s průběhem západoevropského kapitalismu. Jak je dobře známo, Trockij v řadě svých textů vydaných před ruskou revolucí roku 1905 i po ní[v] vznesl otázku vlády dělnické třídy, která by se pustila do přímého přechodu k socialismu. Trockij se tím postavil proti menševické perspektivě buržoasně demokratické republiky následující po zhroucení carismu i bolševickému pojetí vlády dělníků a rolníků, jež by omezila své reformy tak, aby se vešly do buržoasně demokratického kadlubu. Tato možnost byla dána právě zvláštnostmi historického vývoje Ruska: slabostí buržoasie a městské civilizace; neúměrným růstem státu jako vojensko-byrokratického aparátu, který se stal autonomním vůči třídám; zaváděním pokročilých forem kapitalismu jako důsledku ,privilegia zaostalosti’; čerstvost ruského proletariátu způsobená neexistencí tradic, které by ho vázaly ke komplexní občanské společnosti; a tak dále. Jelikož buržoasie přišla příliš pozdě na to, aby se ujala historických úkolů boje proti absolutismu, proletariát se stal klíčovým aktérem pro jejich realizaci. Toto vykloubení ,stadiového’ paradigmatu a jeho nahrazení následným hegemonickým přesunem bylo skutečnou osou Trockého teorie revoluce.

Zdánlivě se hegemonickému vztahu nemohlo dostat významnějšího postavení, když na něm závisela sama možnost revoluce. Měli bychom se ovšem blíže podívat na formy, které toto ústřední postavení mělo v diskurzu Trockého. Jeho analýza naráží na specifičnost společenských vztahů, jež se jak se zdá vzpírají přísnému třídnímu redukcionismu – to jest nutné povaze vztahu (a) – ve dvou zásadních bodech. A v obou Trockij couvá před teoretickým krokem vpřed, který by určil tuto specifičnost. První bod se týká vzájemného vztahu mezi strukturní slabostí buržoasie a výjimečnou rolí, kterou sehrával v utváření ruské společnosti stát. Na teoretickou výzvu, s níž vystoupil bolševický historik Pokrovskij – který z hrubě ekonomistické pozice tvrdil, že připisovat státu takový význam by znamenalo odtrhnout ho od jeho třídních základů – nedokázal Trockij odpovědět teoretickou analýzou relativní autonomie státu v různých kapitalistických společenských formacích a místo toho se odvolal na zeleň života a šedivost teorie: „Myšlení soudruha Pokrovského vězí ve svěráku rigidních společenských kategorií, jež klade na místo živých historických sil… Kde nejsou žádné „zvláštní rysy“, tam nejsou žádné dějiny, ale jen nějaký druh pseudomaterialistické geometrie. Namísto zkoumání živé a měnící se látky ekonomického vývoje stačí zaznamenat několik vnějších symptomů a přizpůsobit je několika už hotovým klišé.’[vi]

To by nebylo nutně negativní, kdyby se stejně zacházelo se všemi společenskými determinacemi, protože pak by Trockij musel přijít s narativem –na téže úrovni specifičností Ruska – o procesech, kterými ekonomika dokáže určovat v poslední instanci všechny ostatní společenské vztahy. K tomu bohužel nedochází; ačkoliv je zde narativ o ,specifičnostech’, rysy považované za společné všem kapitalistickým společenským formacím narativně pojednávány nejsou. Že ekonomika určuje v poslední instanci dějinné procesy je něco, co je pro Trockého dáno na stejně mimohistorické úrovni jako pro Pokrovského, a stejně dogmatickým způsobem. Řád ,podstat’ nutně naráží na řád ,okolností’ a oba jsou reprodukovány uvnitř stejných společenských aktérů. Co v nich podléhá historické proměnlivosti, je redukováno na onen soubor charakteristických rysů, který z odlišností dělá odchylky od normálního paradigmatu – slabost buržoasie v Rusku, čerstvost proletariátu atd. Tyto ,zvláštní rysy’ však žádným způsobem nepodkopávají platnost paradigmatu: ten nadále produkuje své účinky v té míře, v jaké aktéři definují ve vztahu k němu svou základní identitu a v jaké ,zvláštní rysy’ vystupují pouze jako empirické výhody nebo nevýhody při dosahování třídních cílů předem stanovených na úrovni ,podstat’.

To se jasně ukazuje v druhém zásadním bodě, kde se Trockého analýza dotýká mezí redukcionistické koncepce tříd: v analýze hegemonie. Jak jsme už viděli – a to lze aplikovat i na Trockého analýzu -, existuje rozštěp mezi ,přirozeným’ třídním aktérem historického úkolu a konkrétním aktérem, který tento úkol uskutečňuje.Viděli jsme ale také, že pro aktéra, který se ho ujme, se tímto rozštěpem nemění třídní povaha úkolu. Aktér se proto neidentifikuje s úkolem, do něhož se pustil, jeho vztah k němu zůstává na úrovni kalkulace dané okolnostmi – i když to mohou být ,okolnosti’ epochálního významu. Rozštěpení úkolu je empirický jev, který neovlivňuje jeho povahu; aktérovo spojení s úkolem je také empirické a vzniká trvalé schisma mezi ,vnitřkem’ a ,vnějškem’ aktérovy identity. U Trockého nikde nenacházíme ani na okamžik myšlenku, že demokratická a protiabsolutistická identita mas vytváří subjektovou pozici, kterou mohou vyjádřit různé třídy a pokud to udělají, že tím změní svou vlastní povahu. Nesplněné demokratické úkoly jsou pro dělnickou třídu jednoduše odrazovým můstkem, že něhož vykročí za svými přísně třídními cíli. Tímto způsobem jsou vytvořeny podmínky nejen pro to, aby byla systematickou eskamotáží zneviditelněna specifičnost hegemonické vazby (vzhledem k tomu, že její faktický nebo okolnostmi daný charakter není nijak pojmově uchopen), ale aby bylo zneviditelněno samo její zmizení. Vložení hegemonického vztahu do narativu přizpůsobení a rekompozic, do sledu, jenž nelze považovat za opakování, zdánlivě dává této pojmově prchavé konstrukci jistý význam. Historicko-narativní forma, v níž jsou prezentována ruská specifika, tak sehrává nejednoznačnou úlohu: jestliže na jedné straně omezuje tato specifika na terén okolností, na druhé straně fakt, že mohou být myšleny, byť ve slabé formě narativu, jim dává organizační princip, jistou diskurzivní prezenci. Je to ovšem prezence krajně prchavá, protože sága hegemonie končí velmi rychle: pro Trockého ani Lenina neexistuje žádná specifičnost, jež by mohla zajistit přežití sovětského státu, pokud nevypukne socialistická revoluce v Evropě, pokud vítězné dělnické třídy pokročilých průmyslových zemí nepřijdou na pomoc ruským revolucionářům. ,Abnormalita’ vykloubení stadií v Rusku zde navazuje spojení s ,normálním’ vývojem Západu; to, co jsme nazvali ,druhý narativ’ je opětovně integrováno do ,prvního narativu’; hegemonie rychle nachází své meze.

,Třídní spojenectví’: mezi demokracií a autoritářstvím

Tato koncepce hegemonické vazby jako vnější vzhledem k třídní identitě aktérů samozřejmě není vlastní pouze trockismu, ale charakterizuje celou leninistickou tradici. Pro leninismus hegemonie zahrnuje politické vedení v rámci třídního spojenectví. Politický charakter hegemonické vazby je zásadní, protože z něj vyplývá, že terén, na němž se tato vazba sama vytváří, se liší od terénu, na němž jsou ustaveni společenští aktéři. Jelikož je specifickým terénem vytváření tříd oblast výrobních vztahů, přítomnost tříd na politickém poli lze chápat jedině jako zastupování zájmů. Prostřednictvím stran, které je reprezentují, se sjednocují pod vedením jedné třídy ve spojenectví proti společnému nepříteli. Tato okolnostmi daná jednota však neovlivňuje identitu tříd vytvářejících spojenectví, protože jejich identita je ustavena kolem ,zájmů’, jež jsou v konečném důsledku zcela neslučitelné (,udeřit spolu, ale pochodovat odděleně’). Identita společenských aktérů racionalisticky pojatá ve formě ,zájmů’ a transparentnost prostředků reprezentace ve vztahu k tomu, co je reprezentováno jsou dvě podmínky umožňující, aby hegemonická vazba měla vnějškový charakter. V této vnějškovosti měly své kořeny typické paradoxní situace, do nichž se dostával komunistický aktivista. Často byl v čele boje za demokratické svobody, ale přesto se s nimi nemohl ztotožnit, protože měl být prvním, kdo je zruší, jakmile bude završeno ,buržoasně demokratické’ stadium.

V tomto bodě je důležité všimnout si nejednoznačnosti a protiřečivých účinků, jež plynou z ústředního postavení hegemonie v leninistickém diskurzu. Na jedné straně je tento pojem nepochybně spojen s autoritativnějšími a negativnějšími tendencemi leninistické tradice, protože postuluje jasné rozdělení mas na vedoucí sektory a ty, které jsou vedeny. (Toto rozdělení zřejmě není přítomno v revoluční strategii kautskyovské ortodoxie, u níž naprostá shoda mezi politickým vedením a sociální základnou nevyvolává žádnou nutnost hegemonických kompozic.) Avšak na druhé straně hegemonický vtah se sebou nese koncepci politiky, která je potenciálně demokratičtější než cokoli, co lze nalézt v tradici Druhé internacionály. Úkoly a požadavky, které by v klasickém ekonomismu odpovídaly různým stadiím, jsou nyní nahlíženy jako současně existující v téže historické situaci. To má za následek přijetí politické planosti různých aktuálních antagonismů a bodů roztržení, takže revoluční legitimita už není soustředěna výlučně v dělnické třídě. Vzniká tak strukturní vykloubení mezi ,masami’ a ,třídami’ vzhledem k tomu, že linie oddělující ,masy’ od dominantních sektorů není určována třídním vykořisťováním. Kombinovaný a nerovnoměrný vývoj se stává terénem, který poprvé umožňuje marxismu, aby propracoval svou koncepci povahy společenských bojů směrem k větší komplexnosti.

Jak ale potom máme vysvětlit následující paradox: že v tentýž okamžik, kdy se zvětšoval demokratický rozměr masového boje, se v socialistické politické praxi prosazovala stále antidemokratičtější koncepce, stále víc zdůrazňující roli předvoje? Zcela jednoduše faktem, že ontologické privilegium, které dělnické třídě udělil marxismus, bylo přesunuto ze sociální základny masového hnutí na jeho politické vedení. V leninistické koncepci dělnická třída a její předvoj nemění svou třídní identitu tím, že by ji slučovaly s rozmanitými politickými požadavky, jež jsou politicky rekomponovány hegemonickou praxí; místo toho se na tyto požadavky dívají jako na stadia, nutné ale přechodné kroky při sledování svých vlastních třídních cílů. Za těchto podmínek musí mít vztahy mezi ,předvojem’ a masami převážně vnějškový a manipulativní charakter. Z toho plyne, že v té míře, v jaké neustále roste rozmanitost demokratických požadavků a terén masového boje je stále složitější, předvoj, který se nadále ztotožňuje s ,objektivními zájmy dělnické třídy’, musí stále zvětšovat odstup mezi svou identitou a identitou sektorů, které se snaží vést. Právě růst demokratického potenciálu masového hnutí zapříčiňuje ve striktně třídní koncepci stále autoritativnější praxi politiky. Zatímco demokratizace masového boje závisí na množení bodů roztržení, jež přetékají přes třídní hranice, politické autoritářství se objevuje v okamžiku, kdy se kvůli založení nutnosti třídní hegemonie vytváří v masovém hnutí rozdíl mezi vůdci a vedenými. Jestliže by tento rozdíl byl založen na větší praktické schopnosti sebeorganizace v boji za cíle sdílené celým hnutím, důsledky by nemusely nutně být autoritativní. Ale jak jsme viděli, rozdíl je ve skutečnosti kladen velmi odlišným způsobem: jeden sektor zná pohyb probíhající v základech dějin, a zná proto dočasný charakter požadavků spojujících masy jako celek. Ústřední postavení přisouzené dělnické třídě není praktickým, ale ontologickým postavením, které je současně sídlem epistemologického privilegia: jako ,univerzální ’ třída je proletariát – nebo spíše jeho strana – držitelem vědy. V tomto bodě se schizma mezi třídní identitou a identitou mas stává trvalé. Možnost tohoto autoritářského obratu byla jistým způsobem přítomna od začátků marxistické ortodoxie, to jest od okamžiku, kdy omezený aktér – dělnická třída – byl povýšen do statusu ,univerzální třídy’. Jestliže tímto autoritářským směrem nepokračoval žádný z teoretiků Druhé internacionály, důvodem bylo, že se pro ně ústřední politické postavení dělnické třídy muselo krýt s proletarizací ostatních společenských vrstev a proto zde nebyl prostor pro schizma mezi třídou a masami. Ovšem aby se autoritářský obrat stal nevyhnutným, stačilo, aby bylo uchopení moci pojímáno jako čin mas širších než dělnická třída, přičemž se na ústředním politickém postavení dělnické třídy trvalo jako na principu v jeho klasické podobě.

Shrňme nyní několik linií naší argumentace. Je už jasnější, proč napětí mezi dvěma vztahy, které zahrnuje pojem hegemonie – vztah mezi hegemonizovaným úkolem a třídou, která jej hegemonizuje, a vztah mezi hegemonizovaným úkolem a třídou, která je jeho ,přirozeným’ aktérem – nemůže být nikdy vyřešeno tím, že se nějak účinně vyjádří v pojmech. (? – ne zcela jasná věta.) Podmínkou pro udržení jednoty a identity dělnické třídy na terénu ekonomismu a koncepce stadií – jediném terénu schopném konstituovat ji jako ,univerzální třídu’ – bylo, že hegemonizované úkoly nesmí změnit identitu hegemonické třídy, ale vstoupí s ní pouze do vnějškového a faktického vztahu. Navíc jediným způsobem jak potvrdit vnějškový charakter tohoto vztahu bylo utužení pouta mezi hegemonizovaným úkolem a jeho ,přirozeným’ třídním aktérem. Terén hegemonických vztahů byl proto terénem v podstatě pragmatických diskurzů. Všechny terminologické novinky, které zavedl do marxismu leninismus a Kominterna patří do vojenského slovníku (taktické spojenectví, strategická linie, tolik a tolik kroků vpřed, tolik a tolik vzad); žádný z nich se netýká samotného strukturování společenských vztahů, do něhož se později pustil Gramsci svými pojmy historického bloku, integrálního státu atd.

Ovšem toto napětí mezi zmíněnými dvěma vztahy zahrnutými pod pojem hegemonie se neliší od dvojznačnosti, kterou jsme objevili mezi demokratickým a autoritativním praktikováním hegemonie. Vztah mezi hegemonickou třídou a demokratickým úkolem nebo požadavkem získává vnějškový, manipulativní charakter jedině tehdy, jestliže je tento úkol připoután k odlišné třídě a k nutnému stadiu evolucionistického paradigmatu. Naopak, demokratický potenciál lze rozvíjet jedině tehdy, jestliže je toto pouto zlomeno, jestliže zmizí podmínky umožňující, aby v masách došlo k rigidnímu oddělení vůdců od vedených. Když jsme dospěli do tohoto bodu, musíme uvést podmínky, které by umožnily překonání původní dvojznačnosti buď demokratické nebo autoritářské praxe hegemonie.

Demokratická praxe. Jak jsme naznačili, terén hegemonické rekompozice má potenciál pro rozšíření demokracie a prohloubení socialistické politické praxe. Bez hegemonie se socialistická praxe může zaměřovat pouze na požadavky a zájmy dělnické třídy. Ale v té míře, v jaké rozpojení stadií nutí dělnickou třídu, aby jednala na masovém terénu, musí opustit své třídní ghetto a proměnit se na aktéra, jenž skloubí a vyjádří (articulator) množství antagonismů a požadavků, které jej přesahují. Ze všeho, co jsme řekli je zřejmé, že prohloubení masové demokratické praxe – jež se vyhýbá manipulování předvojem a vnějškovému charakteru vztahu mezi třídní hegemonií a demokratickými úkoly – lze dosáhnout jedině pokud se uzná, že tyto úkoly nemají nutně třídní charakter a pokud se důsledně odmítne koncepce stadií. Je nutné rozejít se s názorem, že demokratické úkoly jsou spjaty s buržoasním stadiem – pouze tehdy bude odstraněna překážka znemožňující trvalé skloubení socialismu a demokracie. Z toho plynou čtyři zásadní důsledky. Především, hegemonické úkoly proměňují samu identitu tříd, které se jich ujímají: padá rigidní demarkační čára mezi vnitřním a vnějším. Zadruhé, jelikož demokratické požadavky mas ztrácejí svůj nutný třídní charakter, pole hegemonie přestává zahrnovat maximalizaci efektů založenou na hře s nulovým součtem mezi třídami (strašná věta, ale významově jasná, nutno ji převyprávět); jasně nedostatečná je také koncepce ,třídního spojenectví’, protože hegemonie předpokládá budování samotné identity společenských aktérů, a ne pouze racionalistickou shodu ,zájmů’ předem ustavených aktérů. Zatřetí, pole politiky už nelze považovat za ,reprezentování zájmů’ vzhledem k tomu, že takzvaná ,reprezentace’ pozměňuje povahu toho, co je reprezentováno. (Ve skutečnosti se stává neudržitelnou sama koncepce reprezentace jako něčeho transparentního. Zpochybněn je zde sám model základny/nadstavby.) Konečně, jelikož identita společenských aktérů přestává být založena výlučně prostřednictvím jejich vložení do výrobních vztahů a stává se nejistým skloubením řady subjektových pozic, implicitně se tím zpochybňuje identifikace sociálních aktérů s třídami.

Autoritářská praxe. Zde jsou podmínky opačné. Třídní povaha každého požadavku nebo úkolu musí být stanovena a priori. Existují buržoasně demokratické požadavky, maloburžoasní požadavky atd., a jejich relativní pokrokovost je určena politickou kalkulací, při níž se analyzuje každá situace na základě tradičního modelu stadií a změn vyvolaných jejich nerovnoměrnou kombinací. Je zřejmé, že hegemonické úkoly dělnické třídy jsou zcela odděleny od její třídní identity. Veškeré strategické kalkulace ovládá vojenská koncepce politiky. Ale protože má skutečná dělnická třída samozřejmě daleko k plné identifikaci se svými ,historickými zájmy’, dochází k trvalému odloučení mezi tím, čím třída skutečně je (materiality) a politickou instancí představující její ,pravou identitu’. Od Leninova Co dělat k bolševizaci komunistických stran za Kominterny se tato demarkační linie stává pořád rigidnější a odráží se ve stále výraznějším obratu komunistické politiky k autoritářství. Je důležité vyjasnit, kvůli čemu je tento obrat nevyhnutný. Nesnažíme se popírat potřebu politického zprostředkování v socialistickém uvědomování se dělnické třídy, a ještě méně stavět proti ní mýtus spontánní socialistické uvědomělosti této třídy. Rozhodující ovšem je, jak se chápe povaha této politické vazby, a leninismus se zřejmě vůbec nepokouší budovat prostřednictvím boje masovou identitu, jež by nebyla předem určena nějakým nutným zákonem dějin. Naopak tvrdí, že existuje nějaké třídní ,o sobě’, které je dostupné pouze osvícenému předvoji – jehož postoj k dělnické třídě je tudíž čistě pedagogický. Kořeny autoritářské politiky spočívají v tomto proplétání vědy a politiky. V důsledku toho už neexistuje žádný problém s chápáním strany jako představitele třídy – samozřejmě ne třídy z masa a krve, ale oné entelechie vytvořené jejími ,dějinnými zájmy’. Zatímco demokratická praxe hegemonie stále více zpochybňuje transparentnost procesu reprezentace, autoritářská praxe vytvořila půdu pro to, aby se vztah reprezentace stal základním politickým mechanismem. Jakmile se každý politický vztah pojímá jako vztah reprezentace, třída je postupně nahrazována stranou (reprezentující objektivní zájmy proletariátu) a strana sovětským státem (reprezentujícím světové zájmy komunistického hnutí). Vojenská koncepce třídního boje tak vyúsťuje v eschatologickou epiku.

Jak jsme viděli, kořeny tohoto přesouvání třídní jednoty do politické sféry sahají zpět až k ortodoxii Druhé internacionály. V leninismu tak jako v kautskysmu nevede základní charakter politického momentu k tomu, aby se připisovala významná role nadstavbám, protože privilegium přiznávané straně není ,topografické’, ale ,epistemologické’: není založeno na tom, že se na politické úrovni účinně vytvářejí společenské vztahy, ale na vědeckém monopolu, kterému se těší daný třídní pohled. Tento monopol zaručoval - na teoretické úrovni – překonání rozštěpu mezi viditelnými tendencemi kapitalismu a jeho hlubinným vývojem. Rozdíl mezi kautskysmem a leninismem je v tom, že pro první z těchto koncepcí je rozštěp zcela dočasný a je vnitřní záležitostí třídy, přičemž proces jeho překonání je dán vnitřními tendencemi kapitalistické akumulace, zatímco pro leninismus je rozštěp terénem strukturního rozpojení ,třídy’ a ’mas’, jež trvale určuje podmínky politického boje v imperialistické éře.

Tento poslední bod je rozhodující: hegemonické úkoly sehrávají v komunistické strategii stále důležitější úlohu, protože jsou nerozlučně spojeny se samotnými podmínkami vývoje světového kapitalistického systému. Pro Lenina není světová ekonomika pouhým ekonomickým faktem, ale politickou realitou: je to imperialistické pouto (chain). Jeho slabými místy nejsou ty články řetězu, které jsou nejpokročilejší z hlediska rozporu mezi výrobními silami a výrobními vztahy, ale ty, v nichž se nashromáždilo největší množství rozporů a kde se spojilo v jedno největší množství zlomových tendencí a antagonismů – náležejících podle ortodoxního názoru k různým fázím.[vii] Z toho ovšem plyne, že revoluční proces lze chápat pouze jako politické skloubení odlišných prvků: neexistuje revoluce bez sociální komplexnosti, jež přesahuje prostý antagonismus mezi třídami; jinými slovy, neexistuje revoluce bez hegemonie. Tento moment politické artikulace se stává stále zásadnější, když se ve stadiu monopolního kapitalismu stále víc rozpadají staré solidarity a všechny společenské vztahy se politizují. Lenin si jasně uvědomuje přechod k nové buržoasní masové politice – říká jí ,lloyd-georgismus’[viii], která hluboce proměňuje dějinnou arénu třídního boje. Tato možnost netušených skloubení pozměňující sociální a politické identity, jež jsou přípustné nebo dokonce i myslitelné, stále více nahlodává samozřejmost logických kategorií klasické koncepce stadií. Trockij z toho vyvodí závěr, že kombinovaný a nerovnoměrný vývoj je dějinnou situací naší doby. To může znamenat pouze neustálé rozšiřování hegemonistických úkolů – v protikladu k ryze třídním úkolům, jejichž terén se scvrkává jako kůže divokého osla. Jestliže ale neexistuje historický proces, který by neobsahoval ,neortodoxní’ kombinaci prvků, co je pak normální vývoj?

Sám komunistický diskurz získával stále zřetelnější hegemonický charakter, který na novém historickém terénu imperialistické éry dostávala každá politická iniciativa. V důsledku toho ale měl tendenci kolísat protiřečivým způsobem mezi tím, co jsme nazvali demokratickou a autoritářskou praxí hegemonie. Ve 20. letech všude vládla ekonomistická koncepce stadií a jak klesaly vyhlídky na revoluci, třídní přehrady byly stále rigidnější. Jelikož bylo pojetí evropské revoluce založeno na naprosto ústředním postavení dělnické třídy a protože komunistické strany představovaly její ,historické zájmy’, jedinou funkcí těchto stran bylo udržování revolučního uvědomění proletariátu v protikladu s integračními tendencemi sociální demokracie. V obdobích ,relativní stabilizace’ bylo proto nutné posilovat třídní bariéru s ještě větší neústupností. Z toho vycházelo heslo o nutnosti bolševizace komunistických stran vydané roku 1924. Zinovjev ho objasňoval následovně: ,Bolševizace znamená pevnou vůli bojovat za hegemonii proletariátu, znamená vášnivou nenávist k buržoasii, ke kontrarevolučním vůdcům sociální demokracie, k polocentristům a pacifistům, ke všem omylům buržoasní ideologie… Bolševizace je marxismus v akci; je oddanost myšlence diktatury proletariátu, myšlence leninismu.’[ix] Jelikož měla za zhoršující se hospodářskou krizí nevyhnutelně následovat obnova revolučního procesu, politická periodizace byla pouhým odrazem ekonomiky: jediným úkolem, který zbýval komunistickým stranám v obdobích stabilizace bylo shromažďování sil kolem zcela třídní a vztahy přetrhávající identity, která měla po příchodu krize otevřít cestu k nové revoluční iniciativě. (Je charakteristické, že politika ,jednotné fronty’ byla reinterpretována jako jednotná fronta zdola a jako příležitost k odhalování sociálně demokratických vůdců.) Za těchto podmínek musel být nutně na vzestupu manipulativní přístup k jiným sociálním a politickým silám.

Rozchod s touto redukcionistickou a manipulativní koncepcí – nebo začátek rozchodu, protože v komunistické tradici tato koncepce nikdy zcela překonána nebyla – byl spojen se zkušeností fašismu v Evropě a s cyklem protikoloniálních revolucí. V prvním případě byla krizí liberálně demokratického státu a nástupem radikálnich a lidových ideologií pravice zpochybněna koncepce demokratických práv a svobod jako svou povahou ,buržoasních’; a současně antifašistický boj vytvořil lidovou a demokratickou masovou subjektivitu, která mohla být potenciálně sloučena se socialistickou identitou. Z tohoto hlediska byla hegemonie pochopena jako demokratická rekonstrukce národa (země? – nation) kolem nového třídního jádra. Tato tendence měla být dále posílena různými zkušenostmi národního odporu proti nacistické okupaci. Ale změna komunistické politiky začala Dimitrovovou zprávou sedmému kongresu Kominterny, kde byla oficiálně opuštěna linie ,třídy proti třídě’ sledovaná ve ,třetím období’ a poprvé přijata politika lidových front.[x] I když zůstala implicitně zachována koncepce hegemonie jako pouhé vnějškové aliance tříd,nová strategie chápala demokracii jako společnou půdu, která neměla být výlučně pohlcena žádným sektorem společnosti. Za těchto podmínek bylo stále obtížnější přísně oddělovat třídní identitu od hegemonických úkolů. Objevila se řada formulací – od Maovy ,nové demokracie’ po Togliattiho ,pokrokovou demokracii’ a ,národní úkoly dělnické třídy’ -, jež se pokoušely uplatnit na terénu obtížně teoreticky definovatelnému v rámci marxistických parametrů, protože ,lidovost’ a ,demokratičnost’ byly hmatatelné reality v rovině masového boje, ale nebylo jim možné připsat přísně třídní příslušnost. Podobný jev přinesly revoluce v periferních částech světa provedené pod vedením komunistů: od Číny až po Vietnam nebo Kubu byla lidová identita mas jiná a širší než třídní identita. Zde se plně projevily důsledky strukturního rozštěpu mezi ,masami’ a ,třídou’, jehož pronikání do leninistické tradice jsme byli svědky od samého jejího začátku.

V této situaci vyvstaly před komunistickým diskurzem dva klíčové problémy. Jak by se měla charakterizovat ona pluralita antagonismů, jež vyvstávala na masovém terénu odlišném od třídního? A jak si mohla hegemonická síla zachovat striktně proletářskou povahu, když přijala demokratické požadavky mas s jejich vlastní identitou? Hlavní odpovědí na první otázku bylo vypracování souboru diskurzivních strategií, v nichž vztahy vytvářené mezi třídami překračovaly jejich specificky třídní povahu, přičemž formálně zůstávaly na třídním terénu. Vezměme například používání výčtů v komunistických diskurzech. Výčet není nikdy nevinnou operací; přináší značné posuny významu. U komunistů k němu dochází v dichotomickém prostoru, který vytváří antagonismus mezi dominantním a lidovým sektorem; přitom identita obou je vytvářena pomocí výčtu jejich zakládajících třídních sektorů. na straně lidových sektorů se zmiňuje například dělnická třída, rolnictvo, maloburžoasie, pokrokové části národní buržoasie atd.. Tento výčet ovšem nejenže vyhlašuje samostatnou a doslovnou přítomnost jistých tříd nebo jejich frakcí na lidovém pólu; vyhlašuje také jejich ekvivalenci ve společném střetu s dominantním pólem. Vztah ekvivalence mezi předměty není vztahem identity. Ekvivalence není nikdy tautologická, protože zastupitelnost, kterou nastoluje mezi jistými předměty, platí pouze pro určité pozice v daném strukturním kontextu. V tomto smyslu ekvivalence přesouvá identitu, která ji umožňuje, ze samotných předmětů na kontexty jejich vzniku nebo přítomnosti. To ovšem znamená, že ve vztahu ekvivalence se identita předmětu štěpí: na jedné straně si zachovává svůj vlastní ,doslovný’ smysl; na druhé straně symbolizuje onu pozici v kontextu, pro níž je zastupitelným prvkem. Přesně k tomu dochází právě u komunistického výčtu: z přísně třídního hlediska neexistuje mezi sektory lidového pólu naprosto žádná identita vzhledem k tomu, že každý z nich má odlišné nebo dokonce antagonistické zájmy; avšak vztah ekvivalence vytvořený mezi nimi v kontextu společné opozice vůči dominantnímu pólu buduje ,lidovou’ diskurzivní pozici, kterou nelze redukovat na třídní pozice. V marxistickém diskurzu Druhé internacionály se žádné výčty nevyskytovaly. Pro Kautského měl každý třídní sektor specifickou a odlišnou pozici v logice kapitalistického vývoje; jedním ze základních rysů marxistického diskurzu bylo právě zrušení ,lidu’ jako beztvaré a nepřesné kategorie a redukce všech antagonismů na třídní konfrontaci, jež vyčerpávala sama sebe ve své vlastní doslovnosti bez jakékoli ekvivalenční dimenze. Pokud jde o diskurz ,kombinovaného a nerovnoměrného vývoje’, viděli jsme, že rozpojení stadií a hegemonické rekompozice byly považovány pouze za složitější pohyby mezi třídami, jejichž faktická povaha vytvářela prostor pro narativ výjimečností, ale ne pro pojmové uchopení specifických rysů. U Rosy Luxemburgové se dostáváme blíže k symbolicko-ekvivalenčnímu rozštěpu, který podkopává doslovný význam každého konkrétního boje; jak jsme ale viděli, to, že výslednému společenskému aktérovi přisuzuje nutnou třídní povahu, klade nepoddajné meze šíření logiky ekvivalence. Teprve ve výčtových praktikách období lidových front se v poli marxistických diskurzů znovu a zpočátku nesměle objevuje ,lid’ – ústřední aktér politických a sociálních bojů devatenáctého století.

Z toho, co jsme řekli je zřejmé, že podmínkou pro to, aby se ,lid’ objevil v komunistickém politickém diskurzu, byl vztah ekvivalence, který štěpí identitu tříd a tím zakládá nový typ polarizace. Všimněme se, že tento proces probíhá zcela v oblasti hegemonické praxe. Komunistický výčet není potvrzením faktické situace, ale má prováděcí (funkční, výkonný - performative) charakter. Jednota souboru sektorů není danost: je to projekt, který je třeba vybudovat (uakutečnit) politicky. Hegemonizace takového souboru proto nezahrnuje prostou konjunkturní nebo okamžitou dohodu; musí vybudovat strukturně nový vztah, odlišný od třídních vztahů. To ukazuje, že koncepce „třídního spojenectví“ je k charakterizování hegemonického vztahu stejně nevhodná, jako by byl pouhý soupis cihel k popisu budovy. Nicméně vztah ekvivalence vzhledem ke své vnitřní logice nemůže projevit svou přítomnost prostě nahodilou zaměnitelností účastníků tohoto vztahu; musí dát vzniknout obecnému ekvivalentu, v němž se sám symbolicky krystalizuje jako takový. V námi zkoumaném politickém případě se právě v tomto bodě objevují národně lidové nebo lidově demokratické symboly, aby založily subjektové pozice odlišné od třídních pozic; Hegemonický vztah pak definitivně ztrácí svůj faktický a epizodický charakter a stává se místo toho stabilní součástí každé politicko-diskurzivní formace. V tomto smyslu mají Maovy analýzy rozporu – přes jejich skoro nulovou filosofickou hodnotu – tu velkou zásluhu, že prezentují terén sociálních bojů jako množství protikladů, které se všechny nedají zpětně převést na třídní princip.

Druhá řada problémů, před nimiž stál komunistický diskurz, se týkala otázky jak udržet třídní identitu. Formulován nejobecnějším způsobem je problém následující: Jestliže nová koncepce hegemonického vztahu proměňuje identitu hegemonického sektoru, a jestliže podmínky sociálních bojů v éře imperialismu mají za následek, že k těmto bojům dochází v neustále složitějším terénu, v němž převládají rekompoziční praktiky, vyplývá z toho, že se zpochybňuje také třídní identita hegemonických subjektů? Až do jakého bodu se můžeme dál odvolávat na třídní jádro jako princip skloubení různých subjektových pozic? Zde jsou možné dvě odpovědi – nebo spíš dva způsoby, jak dojít k odpovědi. A koneckonců závisejí na dvou koncepcích hegemonie – demokratické a autoritářské -, které jsme popsali dříve. U jedné jednu z nich, charakteristické pro většinu komunistické tradice, se řešení nachází v rozšiřování modelu reprezentace ad nauseam. Každá instance je reprezentantem další, až dojdeme ke třídnímu jádru, jež údajně dává význam celému řetězci. Tato odpověď zřejmě popírá, že by politické vztahy mohly být třebas jen trochu neprůhledné nebo spletité; jsou holou scénou, na níž postavy vytvořené mimo nich – třídy – vedou svůj boj. Navíc třída vykreslená tímto způsobem nemůže být ničím jiným než ,třídou pro sebe’, finalistickou perspektivou ztělesněnou ve ,vědecké’ kosmické vizi strany, to jest ontologicky privilegovaným aktérem. Tímto způsobem jsou prostě odklizeny všechny konkrétní problémy týkající se praxe reprezentace. Druhá odpověď akceptuje strukturní rozmanitost vztahů, do nichž jsou ponořeni společenští aktéři, a nahrazuje princip reprezentace principem artikulace, skloubení. Jednota těchto aktérů pak není výrazem hlubší společné podstaty, ale výsledkem politické výstavby a boje. Jestliže dělnická třída jako hegemonický aktár dokáže kolem sebe skloubit jistý počet demokratických požadavků a bojů, pak to není důsledkem žádného apriorního strukturního privilegia, ale politické iniciativy na straně této třídy. Hegemonický subjekt je tedy třídním subjektem pouze v tom smyslu, že je na základe třídních pozic prakticky artikulován jistý hegemonický útvar; ovšem v tom případě máme co dělat s konkrétními dělníky a nikoli s entelechií tvořenou jejich ,dějinnými zájmy’. Ve světě Třetí internacionály byl pouze jeden myslitel, u něhož našla koncepce politiky a hegemonie jako artikulace – se všemi svými nejasnostmi a omezeními – teoreticky zralý výraz. Máme samozřejmě na mysli Antonia Gramsciho.

Gramsciho (Gramsciovský?) předěl

Specifičnost Gramsciho myšlení se obvykle vykládá dvěma odlišnými a zřejmě protikladnými způsoby. Podle jedné interpretace byl Gramsci výrazně italským teoretikem, jehož pojmové inovace byly spojeny se specifickými podmínkami italské zaostalosti: neschopností projektu risorgimenta vytvořit jednotný národní stát; hlubokým regionálním rozštěpením Itálie na průmyslový Sever a zemědělské Mezzogiorno; nedostatečnou integrací katolických mas do politického života země jako důsledkem problému Vatikánu; nedostatečným a protiřečivým vývojem kapitalismu atd. Stručně řečeno, Gramsci byl originálním teoretikem a politickým stratégem ,nerovnoměrného vývoje’, ale jeho pojmy stěží odpovídají podmínkám pokročilého kapitalismu. Druhé odlišné čtení ho představuje jako teoretika revoluce na Západě[xi], jehož strategická koncepce byla založena na komplexitě pokročilých průmyslových civilizací a spletitosti jejich sociálních a politických vztahů. Jeden z jeho interpretů jde až tak daleko, že ho vidí jako teoretika kapitalistické restrukturalizace, jež následovala za světovou krizí roku 1929, a komplexního charakteru masového boje, kterou tento boj získal v souvislosti s pokračujícím vzájemným prorůstáním politiky a ekonomiky.[xii] Ve skutečnosti se Gramsciho teoretická inovace nachází na obecnější úrovni takže jsou možná – a částečně platná - obě tato čtení. Gramsci rozšířil terén politické rekompozice a hegemonie víc, než kterýkoli jiný teoretik jeho doby a přitom nabídl teoretický přístup k hegemonické vazbě, který jde jasně za hranice leninistické kategorie ,třídního spojenectví’. Jelikož se podmínky politického boje jak v pokročilých průmyslových zemích tak na periférii kapitalismu stále více vzdalovaly od podmínek, jež si představovala ortodoxní koncepce stadií, gramsciovské kategorie se hodily na oba případy. Jejich relevance se projevuje na rovině obecné teorie marxismu a nelze ji omezovat na specifické zeměpisné souvislosti.

Výchozím bodem byl ovšem přísně leninistický přístup. V Poznámkách k jižní otázce (1926), prvním Gramsciho textu, v němž byl použit pojem hegemonie, Gramsci prohlašuje: ,Proletariát se může stát vedoucí a dominantní třídou do té míry, že dokáže vytvořit systém spojenectví, jenž mu umožní mobilizovat většinu pracujícího obyvatelstva proti kapitalismu a buržoasnímu státu. V Itálii, v reálných třídních vztazích, které tam existují, to znamená, že dokáže získat souhlas širokých rolnických mas.’[xiii] Podmínkou této vedoucí úlohy je, že se dělnická třída nesmí omezovat na obranu svých úzkých korporativních zájmů, ale musí na sebe vzít také zájmy jiných sektorů. Ovšem v tomto stanovisku ještě vládne logika předem daných sektorových zájmů, jež je dokonale slučitelná s koncepcí třídního spojenectví. Stejně jako u Lenina je vůdcovství pouze politické a nikoli ,morální a intelektuální’.

Právě v tomto pohybu od ,politické’ roviny k ,morální a intelektuální’ rovině nastává definitivní přechod k pojmu hegemonie přesahujícímu ,třídní spojenectví’. Zatímco politické vůdcovství může být založeno na konjunkturní shodě zájmů, při níž se zúčastněné sektory zachovávají své oddělené identity, morální a intelektuální vedení vyžaduje, aby značný počet sektorů sdílel soubor ,idejí’ a ,hodnot’, nebo s použitím naší vlastní terminologie, aby jisté subjektové pozice šly napříč větším počtem třídních sektorů. Intelektuální a morální vedení zakládá podle Gramsciho vyšší syntézu, ,kolektivní vůli’, která se prostřednictvím ideologie stává organickým tmelem sjednocujícím ,historický blok’. To vše jsou nové pojmy, jež způsobují ve srovnání s leninistickým pohledem posun: specifičnost vztahu hegemonické vazby se už neskrývá, naopak se zcela zviditelňuje a teoreticky zdůvodňuje. Analýza pojmově definuje novou řadu vztahů mezi skupinami, jež znejisťují jejich strukturní umístění v revolučním a vztahovém schématu ekonomismu. Současně je jako terén, na němž se tyto vztahy vytvářejí, jednoznačně označena ideologie.

Takže všechno závisí na tom, jak je pojímána ideologie.[xiv] Zde Gramsci uskutečňuje ve srovnání s klasickou problematikou dva nové a zásadní přesuny. Prvním je jeho koncepce materiálnosti (? - materiality – pozor na vedlejší významy!) ideologie. Ideologie není ztotožňována se ,systémem idejí’ nebo ,falešným vědomím’ společenských aktérů, ale je to organický a vztahový celek ztělesněný v institucích a aparátech, který stmeluje historický blok na základě řady základních artikulačních principů. To předem vylučuje možnost ,nadstavbového? čtení ideologična. Ve skutečnosti nás prostřednictvím pojmů historického bloku a ideologie jako organického pojiva přenáší nová totalizující kategorie za hranice starého rozlišení základny a nadstavby. To ovšem nestačí, protože by ještě pořád bylo možné chápat morální a intelektuální vůdcovství jako ideologické vštěpování prováděné hegemonickou třídou na celé řadě podřízených sektorů. (Tuto větu vylepšit.) V takovém případě by neexistovaly žádné subjektové pozice jdoucí napříč třídami, protože každá pozice, která by byla takto zdánlivě přijata, by byla fakticky příslušenstvím dominantní třídy a její přítomnost v jiných sektorech by bylo možné chápat pouze jako projev falešného vědomí. Právě v tomto klíčovém bodě provádí Gramsci svůj třetí a nejdůležitější posun: rozchod s redukcionistickým pojetím ideologie. Pro Gramsciho nejsou politické subjekty – přísně vzato – třídy, ale komplexní ,kolektivní vůle’; podobně ideologické prvky vyjadřované hegemonickou třídou nemají nutně třídní příslušnost. Pokud jde o první bod, Gramsciho pozice je jasná: kolektivní vůle je výsledkem politicko-ideologického skloubení rozptýlených a fragmentovaných historických sil. ,Z toho lze vyvodit důležitost „kulturního aspektu“, dokonce i v praktické (kolektivní) činnosti. Dějinný akt může být proveden pouze „kolektivním člověkem“, a to předpokládá dosažení „kulturně-sociální“ jednoty, jejímž prostřednictvím se stmelí množství rozptýlených vůlí s nesourodými cíli v celek s jediným cílem, na základě stejné a společné koncepce světa.’[xv] Nic není vzdálenější tomuto ,kolektivnímu člověku’ ,stmelenému jediným cílem’, než leninistická koncepce třídního spojenectví. Pokud jde o druhý bod, je stejně zřejmé, že pro Gramsciho nepředstavuje organická ideologie čistě třídní a uzavřený pohled na svět; namísto toho je vytvářena artikulací prvků, které vzaty samy o sobě nemají žádnou nutnou třídní příslušnost. Posuďme v této souvislosti následující rozhodující pasáže: ,Na čem záleží je kritika, které je podroben takový ideologický komplex první reprezentací nové dějinné fáze. Tato kritika umožňuje proces diferenciace a změn relativní váhy, kterou mívaly prvky starých ideologií. To, co bylo předtím druhotné a podřízené, ba dokonce nahodilé, je dnes bráno jako prvotné – stává se jádrem nového ideologického a teoretického komplexu. Stará kolektivní vůle se rozpadá na své protiřečivé prvky, jelikož se podřízené prvky sociálně vyvíjejí.’[xvi] ,Jak by mělo být na druhé straně utvářeno toto teoretické vědomí navrhované jako autonomní vědomí? Jak by měl každý volit a kombinovat prvky pro vytvoření takového autonomního vědomí? Bude muset být každý vnucený prvek a priori odmítnut? Bude muset být odmítnut jakožto vnucený, ale ne sám o sobě; čímž se říká, že [mu] bude nutné dát novou formu, která je specifická pro danou skupinu.’[xvii]

Vidíme tedy ústřední bod, v němž se Gramsci odlišuje od jiných kritiků ekonomismu v komunistickém hnutí tohoto období. Například Lukács i Korsch také měnili proporce terénu klasicky předělovaného nadstavbám; dělali to ale při zachování parametrů redukcionistického třídního pohledu, jenž ztotožňoval revoluční subjekt s dělnickou třídou, takže hegemonie ve smyslu artikulace byla naprosto nemyslitelná. Právě tím, že zavedl tento pojem, Gramsci radikálně podkopal původní podmínky, jež daly vzniknout dualismu Druhé internacionály a jeho rozšířené reprodukci v diskurzu Třetí internacionály. Na jedné straně pronikl terén historické kontingence do společenských vztahů mnohem důkladněji než v jakémkoli z předchozích diskurzů: segmenty společnosti ztratily ony esenciální vazby, které je proměňovaly v momenty paradigmatu stadií; a jejich vlastní význam závisel na hegemonických skloubeních, jejichž úspěch nebyl zaručen žádným zákonem dějin. Řečeno slovy naší dřívější analýzy, mohli bychom říci, že různé ,prvky’ nebo ,úkoly’ už neměly žádnou identitu mimo vztah se silou, která je hegemonizuje. Na druhé straně tyto formy nejistého skloubení začaly dostávat jména, aby se daly teoreticky uchopit, a byly vtěleny do samé identity společenských aktérů. To vysvětluje význam, který Gramsci připisoval ,národně lidovému’ momentu a formulování takového pojmu jako ,integrální stát’, v němž dominantní sektor mění praktikováním hegemonie svou samotnou povahu a identitu. Pro Gramsciho se třída nechápe státní moci, ale stává se státem.

Zdálo by se, že jsou zde přítomny všechny podmínky pro to, co jsme nazvali demokratickou praxí hegemonie. Nicméně celá konstrukce se opírá o koncepci, která je v konečném důsledku nejasná a neschopná plně překonat dualismus klasického marxismu. Ačkoliv u Gramsciho mají různé prvky společnosti pouze vztahovou identitu – dosahovanou artikulačními praktikami -, v každé hegemonické formaci musí vždy existovat jediný sjednocující princip a tím může být pouze základní třída. Takže dva principy společenského řádu – jedinečnost (? - unicity) jednotícího principu a jeho nutný třídní charakter – nejsou kontingentním výsledkem hegemonického boje, ale nutným strukturním rámcem, v němž dochází k jakémukoli boji. Třídní hegemonie není plně praktickým výsledkem boje, ale má konečný ontologický základ. Ekonomická základna nemusí zajistit konečné vítězství dělnické třídy, protože toto vítězství závisí na její schopnosti hegemonického vůdcovství. Avšak po selhání hegemonie dělnické třídy může následovat pouze obnovení buržoasní hegemonie, takže politický boj koneckonců pořád zůstává hrou s nulovým součtem mezi třídami. To je vnitřní esencialistické jádro, jež je nadále přítomno v Gramsciho myšlení a klade mez dekonstruktivní logice hegemonie. Ovšem tvrzení, že hegemonie musí vždy odpovídat základní ekonomické třídě, není pouze opětovným potvrzením určující role ekonomiky v poslední instanci; je také prohlášením, že jelikož ekonomika vytváří nepřekonatelnou mez potenciálu společnosti pro hegemonickou rekompozici, zakládající logika ekonomického prostoru není sama o sobě hegemonická. Zde opět vystupuje v plné síle naturalistický předsudek, podle něhož je ekonomika homogenním prostorem sjednocovaným nutnými zákony.

Tuto základní nejasnost je jasně vidět v Gramsciho pojmu ,poziční války’. Zmínili jsme se už o funkci vojenských metafor v klasickém marxistickém diskurzu a nebylo by přeháněním říci, že od Kautského po Lenina se marxistická koncepce politiky opírá o představy, za něž do značné míry vděčí Clausewitzovi.[xviii] Hlavním důsledkem je to, co by se dalo nazvat efekt segregace – protože pokud chápeme vztahy s jinými společenskými silami jako vojenské vztahy, pak si vždy zachováme svou vlastní oddělenou identitu. Od Kautského ,vyhlazovací války’ až po krajní militarismus bolševizační kampaně a koncepce ,třídy proti třídě’ bylo vytvoření ostré dělicí čáry považováno za základní podmínku politiky – přičemž se ,politika’ pojímala jednoduše jako jeden z terénů třídního boje. Pro Gramsciho naopak ,poziční válka’ zahrnuje postupný rozpad civilizace a budování jiné kolem nového třídního jádra. Identita protivníků tedy zdaleka není fixována od začátku a v průběhu procesu se neustále mění. Je jasné, že to má málo společného s ,poziční válkou’ v přísně vojenském smyslu, kde na vlastní stranu neustále nepřecházejí nepřátelské síly. Vojenská metafora je zde vlastně metaforizována opačným směrem: jestliže v leninismu docházelo k militarizaci politiky, u Gramsciho dochází k demilitarizaci války.[xix] Nicméně tento přechod k nevojenské koncepci politiky naráží na mez přesně v bodě, kdy se tvrdí, že třídní jádro nové hegemonie – a samozřejmě také staré – se v průběhu celého procesu nemění. V tomto smyslu v konfrontaci je přítomen prvek kontinuity a metafora dvou navzájem bojujících armád si může částečně zachovat svou účinnost.

Gramsciho myšlení se tak jakoby vznáší v prostoru kolem zásadní nejasnosti týkající se postavení dělnické třídy, která ho nakonec přivádí do rozporné pozice. Na jedné straně má ústřední postavení dělnické třídy historickou, kontingentní povahu; vyžaduje, aby třída vyšla mimo sebe, aby proměnila svou vlastní identitu tím, že ji vkloubí do plurality bojů a demokratických požadavků. Na drhé straně se zdá, že tato artikulační role je jí přisouzena ekonomickou základnou – tedy že její ústřední postavení má nutný charakter. Nelze se zbavit dojmu, že přechod od morfologické a esencialistické koncepce ? la Labriola k radikálně historicistické koncepci[xx] nebyl důsledně završen.

V každém případě jestliže porovnáme Gramsciho myšlení s různými klasickými tendencemi marxismu Druhé internacionály, je zřejmá radikální novost jeho pojmu hegemonie. Po válce Kautsky[xxi] formuloval demokratickou koncepci přechodu k socialismu, jež použila bolševickou zkušenost jako protikladný model zodpovědný – podle jeho názoru – za diktátorské praktiky, jež byly nevyhnutné, pokud došlo k pokusu vyvolat přechod k socialismu v podmínkách zaostalosti ruského typu. Jím navrhovanou alternativou ovšem bylo čekat, dokud mýtické zákony kapitalistického vývoje nezjednoduší společenské antagonismy: pak budou existovat podmínky k tomu, aby zmizel rozkol mezi ,masami’ a ,třídami’ a s ním také jakýkoli rozštěp mezi vůdci a vedenými. Gramsciovská teorie hegemonie naopak přijímá společenskou komplaxitu jako samotnou podmínku politického boje a – prostřednictvím svého trojího posunu leninistické teorie ,třídních spojenectví’ – vytváří základ pro demokratickou praxi politiky slučitelnou s pluralitou dějinných subjektů.[xxii]

Pokud jde o Bernsteina, Gramsci sdílí jeho tvrzení o primátu politiky a také jeho přijetí plurality bojů a demokratických požadavků, jež nelze redukovat na třídní příslušnost. Na rozdílod Bernsteina, pro něhož se tyto oddělené boje a požadavky sjednocují teprve na úrovni epochy, zásahem všeobecného zákona pokroku, nemá ale Gramsci žádný prostor pro Entwicklung. Boje odvozují svůj význam ze své hegemonické artikulace a jejich pokrokový charakter – ze socialistického hlediska – není předem zajištěn. Dějiny se proto nenahlížejí jako vzestupné kontinuum demokratických reforem, ale jako nekontinuální řada hegemonických formací nebo historických bloků. Použijeme-li rozlišení, které jsme už učinili dříve, Gramsci možná s Bernsteinem sdílí jeho ,revizionismus’. ale ne jeho ,gradualismus’.

Pokud jde o Sorela, situace je složitější. Sorel se ve svých pojmech ,bloku’ a ,mýtu’ nepochybně rozchází s esencialistickou představou hlubinné morfologie dějin radikálněji než Gramsci. V tomto a pouze v tomto ohledu představuje Gramciho pojem historického bloku krok zpět. Současně ovšem Gramsciho pohled představuje ve srovnání se Sorelem jasný pokrok, protože jeho teorie hegemonie jako artikulace se sebou nese myšlenku demokratické plurality, zatímco sorelovský mýtus byl prostě předurčen k obnove