Článek

Immanuel Wallerstein  Levicová politika pro 21. století? Ještě jednou o teorii a praxi

O autorovi

Immanuel Maurice Wallerstein (1930), americký historik, sociolog a ekonom. —- Narodil se v New Yorku a jeho studia, stejně jako první etapa jeho akademické kariéry, jsou spjaty s newyorskou Columbia University (BA 1951, MA 1954, PhD 1959; pedagogické působení: 1958-1971). 70. léta stráví na McGill University v kanadském Montrealu a na newyorské Binghamton University, kde zůstává až do roku 1999. Poté odchází na Yale. V letech 1994-1998 byl prezidentem Mezinárodní sociologické asociace. Obdržel celou řadu vědeckých ocenění, mj. od Americké sociologické společnosti nebo od Ruské akademie přírodních věd. —- V 60. letech se Wallerstein etabloval jako specialista na problematiku post-koloniální Afriky, od 70. let se zapsal do širokého povědomí jako autor tzv. “teorie světových systémů”: Zavádí pojem “kapitalistická světo-ekonomika”, v němž je oproti pojmu světové ekonomiky akcentována globálnost této jedné ekonomiky, nikoli kontakty mezi národními či regionálními ekonomikami. Kapitalistická světo-ekonomika vznikla již v 16. století. Na začátku 20. století, během Říjnové revoluce v Rusku, se dostala do krize a s ní i celý současný mezinárodní systém, který by nakonec mohl uvolnit místo systému novému. Východiskem teorie je analýza historicko-geografického vývoje, jehož základem jsou především obchodní (ekonomické) vztahy mezi státy, respektive zónami či civilizacemi. Wallerstein rozlišuje tři zóny: (1) jádrovou civilizaci, tj. civilizační centrum, dynamické ve smyslu dominantní úlohy invence a kreativity a vysílající do svého okolí nejrůznější ekonomické, technologické, ideologické a kulturní podněty a vykořisťující zbytek světa (např. Západní Evropa v 19. století, Západ ve 20. století); (2) periferii, na jádrové civilizaci ekonomicky závislou a v této závislosti i udržovanou (nejen tlakem na kontinuitu politických poměrů blokujících místní ekonomický rozvoj, ale i importem životního stylu, nastolujícím vlastně závislost na nabídce statků ideologicky sugerujících integrovanost periferie do jádra); (3) semi-periferii, která leží mezi dvěmi předchozími kategoriemi, objevují se zde jádrové i peroferní ekonomické aktivity a k dohnání jádra se zdejší státy pokoušejí svými zásahy podporovat zdejší ekonomický rozvoj.
Díla: Moderní světový systém I.-IV. (1974-2011); Afrika. Politika nezávislosti (1961); Afrika. Politika jednoty (1967); Afrika. Tradice a změna (1972); Kapitalistická světo-ekonomika (1979); Analýza světo-systémů. Teorie a metodologie (1982); Rasa, národ, třída: Nejednoznačné identity (s É. Balibarem, 1991); Evropský univerzalismus. Rétorika moci (2006).

Anotace

Projev autora na Shromáždění pro novou politickou vědu; tiskem vyšlo v časopise New Political Science, XXII, 2, June 2000, 143-159). Z anglického originálu přeložil Rudolf Převrátil v roce 2003.

Jeden jugoslávský aforimus prý říká: “Jedinou absolutně jistou věcí je budoucnost, protože minulost se neustále mění.” Dnešní světová levice má dvě minulosti, které už skoro úplně vymizely, a to velkou rychlostí. To je velmi zneklidňující. První zmizelou minulostí je trajektorie Francouzské revoluce, druhou trajektorie Ruské revoluce. Obě se vytratily víceméně současně a společně v 80. letech 20. století. Dovolte mi, abych pečlivě vysvětlit, co tím myslím.

Francouzská revoluce je samozřejmě symbolem. Symbolizuje teorii dějin, která byla široce uznávána po dvě století, a to zdaleka ne pouze světovou levicí. Přijímala ji také většina světových liberálních centristů, dnes ji přijímá dokonce i část světové pravice. Dalo by se říci, že byla dominantním stanoviskem v celém světovém systému po většinu devatenáctého a dvacátého století. Její premisou byla víra v pokrok a v racionalitu jako podstatnou vlastnost lidstva. Tato teorie viděla dějiny jako lineárně vzhůru směřující proces. Svět kráčel po cestě vedoucí k dobré společnosti; Francouzská revoluce představovala a současně symbolizovala velký skok vpřed v tomto procesu.

Tato teorie měla řadu variant. Někteří lidé, zejména ve Spojených státech, chtěli v tomto příběhu nahradit Francouzskou revoluci Americkou revolucí. Jiní, zvláště ve Velké Británii, upřednostňovali Anglickou revoluci. Někteří lidé si přáli, aby z něj zmizely všechny politické revoluce a aby se tato teorie dějin změnila na příběh o postupující komercializaci ekonomických procesů světa nebo neustálé expanzi volebních procesů, případně o naplňování údajného historického poslání Státu (s velkým S). Ať už byly detaily jakékoliv, všem těmto variantám byl společný pocit nevyhnutelnosti a nezvratnosti dějinného procesu.

Byla to nadějná teorie dějin, protože nabízela šťastné zakončení. Nezáleželo na tom, jak děsivá byla skutečnost (když se například zdálo, že nacistické Německo má výborné perspektivy, nebo když se rasistický kolonialismus jevil ve svém nejvíce utlačovatelském stádiu) - věřící (a většina z nás věřila) nacházeli útěchu v jistotě, že “historie je na naší straně”. Byla to nadějná teorie dokonce i pro ty, kdo se v tehdejší době těšili privilegiím, protože nabízela očekávání, že tato privilegia budou jednou sdílet všichni ostatní (beztoho, že by jejich tehdejší držitelé něco tratili) a že tím pádem utlačovaní přestanou otravovat svými stížnostmi utlačovatele.

Jediným problémem této teorie je, že podle všeho příliš neobstála v konfrontaci s empirií. Právě v tomto bodě vstoupila do příběhu Ruská revoluce. Její poselství říkalo, že teorie dějin symbolizovaná Francouzskou revolucí je neúplná, protože platí pouze za podmínky, že do hry vstoupí proletariát (nebo lidové masy), kterému svým vedením dodá energii odhodlaná skupina kádrů organizovaná jako strana nebo státostrana. Tomuto dodatku jsme pak začali říkat leninismus.

Leninismus jako teorii dějin přijala za svůj pouze levice, a to i v nejlepším případě pouze její část. Přesto by bylo pošetilé popírat, že leninismus dokázal na světě ovlivnit značné množství lidí, zvláště v letech 1945 - 1970. Pokud se leninská verze dějin něčím lišila od standardního modelu Francouzské revoluce, pak tím, že byla ještě rezolutněji optimistická. Leninismus totiž trval na tom, že pokud si chce někdo ověřit, zda se dějiny vyvíjejí tak, jak bylo plánováno, má k dispozici jednoduché věcné kritérium: tam, kde má ve státě nezpochybňovanou moc leninská strana, je stát nepochybně na cestě historického pokroku a navíc je tato cesta nezvratná. Potíž byla v tom, že se leninské strany dostávaly k moci jen v méně ekonomicky prosperujících částech světa a že v těchto zemích nebyly vždy zrovna skvělé podmínky. Přesto byla víra v leninismus mocným protilékem proti všem úzkostem vyvolávaným drtivou situací nebo událostmi v zemi ovládané leninskou stranou.

Nechci vám zde znovu opakovat, do jaké míry se všechny tyto teorie pokroku v posledních dvou desetiletích zpochybnily, což platí zejména pro jejich leninskou variantu. Neříkám, že dnes na ně nikdo nevěří, protože by to nebyla pravda, ale věřící už nepředstavují podstatnou část světového obyvatelstva. To znamená geokulturní přesun nemalých rozměrů a jak jsem již řekl, je to zvlášť znepokojující pro světovou levici, která vsadila skoro vše (pokud ne úplně všechno) na to, že přinejmenším ta verze teorie, která se opírá o Francouzskou revoluci, je správná.

Proč došlo k tomuto posunu? Slýcháme dnes řadu vysvětlení. Centristé i pravičáci na celém světě říkají, že si levice tuto teorii špatně vykládala a že je i dnes jistým způsobem pravdivá, ovšem jedině pokud definujeme dobrou společnost jako převahu ničím nerušeného volného toku výrobních faktorů, které jsou všechny v nevládních rukou, zejména pak volného toku kapitálu. Tato utopie má jméno “neoliberalismus” a je dnes velmi populární mezi politiky a takzvanými veřejnými intelektuály. Je to ovšem přelud a současně také vědomá iluze, která má vrchol svého vlivu už za sebou a která si zaslouží mnohem méně pozornosti, než kolik se jí dostává. Zaručuji, že v roce 2010 si na tuto nynější bláznivou fantazii sotva kdo vzpomene.

Druhé vysvětlení, které zčásti přichází od světové levice zní, že původní teorie je nadále správná, ale že světová levice narazila na určité potíže, které se zakrátko podaří překonat. Jediné, co je třeba dělat, je energicky znovu prosazovat zmíněnou teorii (a praxi). Vzhledem k tomu, že teorie takové masivní “dočasné potíže” nikde nepředpovídá a že jim chybí podrobnější zdůvodnění, zdá se mi, že toto vysvětlení je jen zbožným přáním a strkáním hlavy do písku. Nevidím, jak by bylo možno znovu oživit leninismus jako ideologický postoj a organizační realitu, ani pokud by o to někdo usiloval. A Francouzská revoluce dnes vyvolává vášně pouze u nevelké skupiny učenců.

Třetím vysvětlením zhroucení této teorie dějin je, že jde současně o příčinu a důsledek krize kapitalistického světového systému. Právě toto vysvětlení jsem zdůvodňoval ve svých různých nedávných pracích. Tvrdím, že zmíněná teorie dějin, která je široce přijímána světovou levicí - tj. tím, čemu říkám antisystémová hnutí v jejich třech historických variantách, komunismu, sociální demokracii a národně osvobozeneckých hnutích -, byla sama produktem kapitalistického světového systému. Výsledkem bylo, že ačkoli tato hnutí samozřejmě zmobilizovala široké lidové masy k boji proti systému, paradoxně také historicky posloužila jako kulturní opora jeho relativní politické stability. Právě víra v nevyhnutelnost pokroku způsobovala značnou depolitizaci, a to zejména v tom okamžiku, kdy antisystémové hnutí získalo státní moc. Jsem dále přesvědčen, že po převzetí moci musel nutně narůstat nesoulad mezi tím, co tato hnutí slibovala a co bylo uskutečnitelné v rámci existujícího systému, až se tento nesoulad stal neúnosným. Důsledkem bylo, že lidová základna ztratila v antisystémová hnutí důvěru, což v mnoha zemích vedlo k tomu, že zmíněná hnutí byla zbavena moci.

Rozhodujícím okamžikem byla světová revoluce roku 1968, v jejímž průběhu se řada jejích různých místních projevů postavila proti takzvané staré levici (tj. historickým antisystémovým hnutím). Jedním ze zásadních a trvalých důsledků roku 1968 bylo odmítnutí teorie o nevyhnutelném a nezvratném pokroku, kterou hlásala historická hnutí. Následkem toho se začalo obyvatelstvo na celém světě od nich odvracet a postupně upírat legitimitu státním strukturám, které tato hnutí vytvořila a udržovala jako důležité mechanismy pokrokových změn. Tento lidový obrat k odmítání státu sice hlasitě uvítali kněží sloužící mše u oltáře kapitalistického systému, ale zájmům tohoto systému ve skutečnosti neposloužil. Odmítavý postoj ke státu totiž delegitimizoval všechny státní struktury, nejen některé konkrétní režimy. V důsledku toho podkopal politickou stabilitu světového systému namísto toho, aby ji upevnil, a tím dále vyostřil jeho systémovou krizi, která ovšem má také řadu dalších příčin.

Podle mého názoru se současná situace světové levice dá shrnout následovně: (1) Po 500 letech existence se kapitalistický systém nachází vůbec poprvé ve skutečné systémové krizi a my žijeme ve věku přechodu. (2) Výsledek je z vnitřní povahy věci nejistý, ale nicméně je zde poprvé za oněch 500 let reálná perspektiva zásadní změny, která může být pokroková, ale také nemusí. (3) Základním problémem světové levice za těchto okolností je, že strategie přeměny světa, kterou vypracovala v 19. století, je zcela vyvrácena, a že v důsledku toho levice zatím jedná nejistě, je slabá a celkově se nachází ve stavu mírné deprese. Dovolte, abych se na chvíli zastavil u každého z těchto tří bodů.

  1. Systémová krize

Jedním z nemilých důsledků zmatků panujících ve světové levici je podezření, které dnes dopadá na každý argument týkající se krize kapitalismu. Kdo se jednou spálí, bojí se ohně - a my jsme se spálili mnohokrát. Základní problém, pokud to tak mohu říci, je v tom, že většina významných postav světové levice v posledních dvou stoletích nečetla Braudelovy práce u multiplicitě sociálních časů a neustále si pletla cyklické vzestupy a poklesy se strukturními krizemi. Docházelo k tomu snadno zejména uvnitř takové geokultury, jakou je moderní světový systém, který dává do popředí “novost”, protože bezvýhradně věří ve vzestupnou linearitu dějin. Zejména levice velmi zdráhavě přijímala jakýkoli argument opírající se o cyklické procesy, protože nesprávně ztotožňovala všechny argumenty tohoto druhu s jejich podmnožinou hlásající “věčnou cykličnost dějin”. Je pravda, že tuto teorii využívali konzervativní myslitelé kde jen mohli jako argument proti jakýmkoli hnutím usilujícím o změny. Ovšem koncepce cyklů uvnitř struktur (na kterou se odvolávám) se nejenom liší od koncepce věčné cykličnosti; ve skutečnosti je jejím opakem, protože struktury vůbec nejsou věčné, pouze dlouho trvají a právě cykly probíhající uvnitř struktur jsou zárukou, že struktura nemůže být nikdy věčná. Neexistují tedy věčné cykly, protože čas má opravdu určitý směr, i když není lineární.

Metodologicky se mi tedy zdá zásadní pro analýzu jakéhokoli historického sociálního systému (a kapitalistická světová ekonomika je historickým sociálním systémem), aby se pečlivě rozlišovalo na jedné straně mezi cyklickými rytmy, které definují jeho systémovou povahu a umožňují mu udržovat určitou rovnováhu, a na druhé straně mezi dlouhodobými trendy vyrůstajícími z těchto cyklických rytmů a definujícími historickou povahu systému, které dříve nebo později způsobí, že systém ztratí schopnost udržet v přijatelných mezích své vnitřní rozpory a že se tím dostane do systémové krize. Při takovéto metodologii lze o každém historickém systému říci, že má v čase tři momenty: svůj zrod (který vyžaduje objasnění, ale ke kterému obvykle dochází v důsledku kolapsu nějakého jiného historického systému), relativně dlouhé období “kvazi-normálního” fungování historického systému (jehož pravidla a omezení je třeba popsat a analyzovat) a období konečné krize (na kterou se je třeba dívat jako na okamžik historické volby, jejíž výsledek je vždy nedeterminovaný).

Jsem přesvědčen, že dnes už řada trendů dospěla do bodu, kdy ohrožují základní funkce systému. Shrnu stručně to, co jsem podrobně objasnil na jiném místě. Kapitalismus je jako historický systém definován skutečností, že v jeho struktuře hraje ústřední a prvotní úlohu nikdy nekončící akumulace kapitálu. To znamená, že instituce, které tvoří jeho kostru, odměňují ty, kdo usilují o nekonečnou akumulaci kapitálu a trestají ty, kdo tak nečiní.

Jak se ale akumuluje kapitál? Klíčovou a nevyhnutelnou podmínkou je vytváření co největšího zisku z ekonomických operací. Zisk je funkcí rozdílu mezi skutečnými náklady a možnými cenami. Hovořím o možných cenách, protože žádný prodejce nemůže zvyšovat cenu své komodity do nekonečna, pokud ji chce prodat. Vždy existují určité hranice. Ekonomové tomu říkají pružnost poptávky. V mezích daných koeficientem pružnosti závisí skutečný zisk na trojích nákladech: nákladech práce, nákladech vstupů a infrastruktury a daňových nákladech.

Předpokládejme nyní, že budeme určovat tyto náklady globálně v procentech celkového objemu prodeje a hypoteticky dokážeme stanovit průměrné hodnoty. Takovou operaci samozřejmě dosud nikdo nikdy neprovedl a možná ji ani provést nelze. Je však možné představit si ji a odhadnout přibližné výsledky. Chci vám říci, že v průběhu uvedených 500 let se v kapitalistické světové ekonomice jako celku podíl těchto tří nákladů na celkové vyprodukované hodnotě neustále zvyšoval. Výsledkem je, že stále hlouběji zapadáme do situace globálního nedostatku zisku, který ohrožuje schopnost kapitalistů akumulovat kapitál.

Je to vlastně věc, o níž kapitalisté neustále diskutují. Používají ovšem jinou terminologii. Hovoří o “efektivitě výroby”, čímž v podstatě myslí snižování podílu nákladů na celkové hodnotě. Ve skutečnosti hovoří o využívání menšího počtu lidí na výrobu stejného množství zboží nebo o získávání levnějších vstupů (což často znamená méně lidí na výrobu vstupu). Jde samozřejmě o to, že v soutěži mezi kapitalisty získá větší zisk ten, kdo je efektivnější. Já ale kladu jinou otázku: je dnes výroba, vzata globálně a ve všech odvětvích dohromady, “efektivnější” než před 100, 200 nebo 300 lety?

Nejenže jsem skeptický pokud jde o vyšší “efektivitu” globální produkce z hlediska výrobce, ale tvrdím dokonce, že příslušná křivka neustále klesá. Všechny takzvané triumfy efektivní výroby jsou prostě pouhé pokusy o zpomalení postupu této klesající křivky. Celou neoliberální ofenzívu posledních dvou desetiletí lze považovat za gigantický pokus o zpomalení růstu výrobních nákladů - primárně snižováním nákladů na mzdy a daně, sekundárně snižováním nákladů na vstupy cestou technologického pokroku. Jsem také přesvědčen, že celkově měl tento pokus jen omezený úspěch, ať už byl jakkoli bolestný pro ty, kdo nesli hlavní nápor útoku, a že i těmto omezeným ziskům hrozí zakrátko opětovná ztráta.

O co jiného jde v tom neustálém pokřiku o nebezpečí inflace, který tak často přitvrzuje Alan Greenspan a jeho staří známí v Německu a Velké Británii? Podle toho, co říkají, je potenciální příčinou této strašné obludy jménem inflace možnost, že by pracující dostávali vyšší mzdy nebo že by vlády mohly ještě více utrácet (a proto ještě více zdaňovat). Podle všeho si tito lidé přinejmenším nečiní žádné iluze, pokud jde o zdroj hrozby, která visí nad akumulací kapitálu. Mírná inflace je koneckonců pro hladce fungující světovou kapitalistickou ekonomiku zcela normální a tak tomu je už po velmi dlouhou dobu. Normální inflace je ovšem důsledkem růstu úrovně mezd a daní, a je tedy přesně tím jevem, na který poukazuji.

Proč tyto tři náklady s časem zvolna, ale neustále rostou přes všechno úsilí kapitalistů o jejich zpomalení? Dovolte, abych stručně načrtl důvody u každého typu nákladu. Mzdy stoupají, protože se pracující organizují. To je staré a banální tvrzení, nicméně je přesné. Způsoby organizování jsou rozmanité. Tam, kde se odborářské akce zaměstnanců stávají pro kapitalisty příliš nákladné, zejména pak ve fázích B Kondratěvova cyklu, kdy se globální konkurence zostřuje, kapitalisté se vždy pokoušejí “utéct” - z města na venkov, z míst, kde jsou pracující dobře organizováni do míst, kde jsou organizováni méně dobře.

Když se podíváme na průběh tohoto procesu po dobu uplynulých 500 let, vidíme, že při něm docházelo pravidelně (nikoli však neustále) k přesunu výrobních procesů do zón, které byly nově připojeny ke světové kapitalistické ekonomice. Důvod byl jednoduchý. V zemědělských, méně komercializovaných oblastech těchto zón lze nalézt pracovní sílu, kterou lze přesvědčit, aby pracovala za mzdy nižší, než je světový standard. Lze je přesvědčit z toho důvodu, že v daném okamžiku uvedené mzdy znamenají reálné zvýšení jejich celkových příjmů. Nesnáz je v tom, že jakmile tito přemístění pracovníci žijí v nové pracovní zóně (obvykle ve městě) po určitou dobu (dejme tomu 25-50 let), změní svá měřítka, naučí se způsobům nového světa práce, sami se začnou organizovat a požadovat vyšší mzdy.

Chudák kapitalista musí zase utíkat. Problém je v tom, že dnes, po 500 letech, už skoro není kam. Zpomalit proces narůstání mezd je velmi obtížné. Dnes už i v ubohých barrios na perifériích velkoměst v zemích Jihu mají potenciální námezdní pracující mnohem rozsáhlejší alternativy výdělku, než měli jejich prarodiče na venkově a pokud tedy má někdo zájem o jejich služby v rámci takzvané formální ekonomiky, musí za ně zaplatit víc.

Ke stejnému procesu vyčerpávání zón nízkých nákladů dochází také u vstupů. Hlavní mechanismus, který používali kapitalisté k udržování nízké ceny vstupů bylo, že za některé neplatili, ale získávali je na účet společnosti. Říká se tomu externalizace nákladů. Výrobce externalizuje náklady třemi hlavními způsoby: odhazuje nezpracovaný odpad mimo své pozemky beztoho, že by někomu zaplatil za jeho zpracování; nakupuje vstupy za cenu jejich zpřístupnění, ale neplatí náklady na jejich znovuobnovení; využívá infrastrukturu vybudovanou na náklady společnosti. Tyto tři postupy významně snižují výrobní náklady a tím zvyšují míru zisku.

První dva z těchto způsobů závisely na tom, zda se najdou nová území k ukládání odpadů a nové zdroje surovin za ty, které se vyčerpaly. Při neustálé expanzi kapitalistické světové ekonomiky na nová území a neustálém zvyšování míry jejich využívání začíná být na Zemi nedostatek záložních prostorů. Právě na tento problém se dnes zaměřuje ekologické hnutí, které také upozorňuje na skutečnost, že levné způsoby zbavování se odpadu (jak výrobci, tak kolektivitami) už značně poškozují ekosystém, že náprava je nutná a bude nákladná. Třetí způsob externalizace nákladů vyžaduje neustálý vzrůst míry zdanění, k čemuž se hned dostaneme. Jediným reálným dlouhodobým řešením těchto problémů je internalizace nákladů, což vzhledem k pružnosti poptávky znamená dlouhodobý nedostatek zisku.

A konečně také stoupají daně, jak nás neustále upozorňují všichni kolem. Věc není v tom, že jsou rozloženy nerovnoměrně. Jdou nahoru prakticky u každého, včetně všech výrobců. Rostou z prostého důvodu, kterému politologové říkají demokratizace světa, jejímž důsledkem je rozšiřování sociálního státu. Lidé požadují větší státní výdaje na vzdělání a zdravotní péči, chtějí záruky celoživotního příjmu. Navíc práh požadavků neustále stoupá a šíří se zeměpisně do stále dalších částí světa. Tuto cenu bylo třeba zaplatit za relativní politickou stabilitu a není žádný náznak, že by tlak zespoda nějak slábl.

Na závěr ještě jedna poznámka. Růst všech těchto tlaků na míru zisku nebyl jen výslednicí požadavků osob mimo podnikatelskou sféru. Za růst nákladů nesou zčásti odpovědnost také samotní kapitalisté. Přinejmenším někteří z nich upřednostňovali určité zvyšování mezd jako prostředek vytváření efektivní poptávky. Přinejmenším někteří z nich začali internalizovat určité náklady, protože v tom viděli způsob, jak si zajistit možnost výroby do budoucna. Přinejmenším někteří z nich se stavěli kladně k sociálnímu státu jako cestě k usmíření pracujících tříd. A byli nakloněni také jinému druhu státních výdajů (a tím i zdanění) jako cestě k potlačování pracujících tříd. A konečně přinejmenším někteří z nich vítali všechna tato opatření dohromady jako způsob, jak vytvářet finanční tlak na své slabší konkurenty.

Výsledkem toho všeho byl nicméně masivní růst nákladů, který vede k celosvětovému omezování zisku. Také naše současné spekulativní šílenství, které je dnes nejsilnější v samotné baště systému, ve Spojených státech, není popřením této hypotézy, ale jejím dalším potvrzením. Dále však tuto argumentaci nemohu rozvíjet, protože mám ještě hovořit o možnosti zásadní změny a strategii levice.

  1. Systémová změna

Co to znamená, když se řekne, že systém vstupuje do systémové krize? Znamená to, že dlouhodobé trendy se přibližují k asymptotám, které nedokáží překonat. Znamená to, že mechanismy, které až do tohoto bodu zajišťovaly navracení systému do stavu relativní rovnováhy, už nemohou fungovat, protože vyžadují, aby se systém posunul příliš blízko k asymptotě. V hegelovském jazyce to znamená, že už nelze zvládat protiklady systému. V jazyce věd o komplexnosti to znamená, že se systém příliš vzdálil od rovnovážného stavu, že vstupuje do období chaosu, že jeho vektory budou bifurkovat a že nakonec bude vytvořen nový systém. Znamená to, že “šum” systému už nebude možné považovat za zanedbatelný prvek, že naopak vystoupí do popředí. Znamená to, že výsledek je z vlastní povahy věci nejistý a že je záležitostí tvořivosti.

Tento popis krizí v systému lze aplikovat na jakékoli systémy od celého vesmíru až po subatomární světy, od fyzikálních systémů přes biologické až po historické sociální systémy. Právě pro historické sociální systémy platí nejplněji a v nejkomplexněji, protože tyto systémy jsou nejkomplexnější ze všech s výjimkou samotného vesmíru. Používáme-li takový model, neredukujeme tím sociální jevy na jevy fyzikální. Právě naopak. Interpretujeme tím fyzikální jevy jako by šlo o jevy sociální, s jednajícími činiteli, představivostí, sebeorganizovaností a tvůrčí aktivitou.

Vždy se mi zdálo divné, že se tento popis považuje za mechanistický, a co je ještě zvláštnější, za pesimistický. Je to forma analýzy, která otevřeně popírá platnost toho, co v sociálním myšlení posledních několika století označujeme výrazem “mechanistické”. A není vůbec pesimistická, protože je ve svých predikcích výsledku nutně neutrální. Nepředpovídají se ani dobré, ani špatné konce. Nelze předpovědět vůbec žádný výsledek, protože alternativní výsledky závisejí na nekonečném počtu neznámých a předem nepoznatelných rozhodnutí.

O chaotickém období systémového přechodu můžeme přemýšlet tím způsobem, že v něm má naprostou nadvládu “svobodná vůle”, neomezovaná (jak tomu je normálně) svěrací kazajkou zvyku a kulturních omezení. Jak Francouzská revoluce, tak Ruská revoluce byla neuvěřitelným úsilím o přeměnu světa, mobilizovala a vtáhla do svých dějů na dlouhou dobu spousty lidí v mnoha částech světa, a přitom obě revoluce toho změnily mnohem méně, než se od nich očekávalo. A pokud si myslely, že uskutečňují změny, mnohé z těchto změn byly později zrušeny nebo podkopány. Vezmeme-li za měřítko naděje a prohlášení těchto revolucí, nelze o nich říci, že šlo o pozoruhodné úspěchy, i když zanechaly nesmazatelnou stopu na všem, co se od jejich doby stalo.

Politika období přechodu je odlišná. Je to politika využívání předností, výhod a pozic v okamžiku, kdy je politicky možné cokoli a kdy je pro většinu jednajících mimořádně obtížné formulovat strategie středního dosahu. Ideologická a analytická zmatenost už není náhodnou proměnnou, stává se strukturální realitou. Běžná každodenní ekonomika zažívá divočejší výkyvy, než na jaké jsme zvyklí a pro které máme snadná vysvětlení. A co je nejhlavnější, sociální vazby se zdají být méně spolehlivé a instituce, na něž se spoléháme jako na záruku naší bezprostřední bezpečnosti, jakoby klopýtaly. V důsledku toho se nám jeví, že se mohutně šíří antisociální jednání a kriminalita, a tento vjem vytváří strach a reflexní rozšiřování soukromých bezpečnostních opatření a sil. Pokud vám to něco připomíná, je to tím, že právě to se děje v různé míře po celém světovém systému.

Je třeba se zeptat, jak budou pravděpodobně v této situaci reagovat různé politické síly. Nejsnadnější je předpovědět reakci horní vrstvy světového systému. Ta samozřejmě tvoří složitou směsici a nemá jednolitou organizovanou mašinérii. Lze ji ale pravděpodobně rozdělit na dvě skupiny. Většina bude podléhat všeobecnému zmatení a bude se uchylovat k tradičním krátkodobým politickým opatřením, možná s vyšší dávkou represe, pokud dojde k názoru, že politika ústupků už nedokáže přinést krátkodobé uklidnění.

A pak existuje uvnitř horní vrstvy malá menšina, která je dostatečně chápavá a inteligentní na to, aby si uvědomila fakt, že se současný systém hroutí, a která si chce zajistit, aby nově vznikající systém, ať bude jakýkoli, jí zachoval její privilegované postavení. Pro takovou skupinu je jedinou možnou strategií tzv. Lampedusova strategie - změnit všechno tak, aby se nic nezměnilo. Tato skupina bude jednat s velkou rozhodností a bude mít k dispozici značné zdroje. Bude si moci víceméně podle svých potřeb najímat inteligentní a schopné lidi. Bude konat tímto způsobem a možná tak koná už nyní.

Nevím, s čím tato skupina přijde, ani jakým způsobem se bude pokoušet o uskutečnění takové formy přechodu, jaká je pro ni žádoucí. Ať to budou její návrhy jakékoli, jsem si jist, že budou vypadat atraktivně a že půjde o podvod. Nejklamavější na nich může být to, že budou oblečeny do šatu radikální, progresivní změny. Bude zapotřebí neustálého analytického a kritického úsilí, aby se vyjevovaly reálné důsledky takových návrhů a zvažovaly jejich pozitivní a negativní prvky. To se už dnes děje u značného počtu relativně málo významných návrhů týkajících se různých specifických problémů jako je ekologie, genetické inženýrství a řada dalších.

Na druhé straně tohoto virtuálního bojiště budou všichni, kdo chtějí rekonstruovat svět tak, aby v něm bylo víc demokracie a rovnosti. Tato dvě kritéria používám jako minimální, ovšem ve skutečnosti rozhodující definici levice. Pokud by se různé oddělené skupiny sdílející tento cíl dokázaly shodnout a jednat společně, existovala by v tom okamžiku značná pravděpodobnost, že se podaří dosáhnout významné změny ve směru jejich nadějí. Jak už jsem ovšem řekl, ve svém nynějším stavu jednají nejistě, jsou slabé a ve stavu všeobecné deprese. Jejich nejistotu dokáži pochopit, i když je možné ji překonat. Neexistuje ale žádný vnitřní důvod, proč my měla být levice slabá nebo v depresi, i když si uvědomuji, že takové reakce byly vyvolány šoky posledních třiceti let.

Nevíme, kdo se prosadí v tomto boji o řešení systémové bifurkace, v němž proti sobě stojí ti, kdo chtějí jít směrem k novému historickému systému, který by z toho současného zachoval jako klíčový charakteristický rys hierarchická privilegia, a ti, kdo chtějí jít směrem k relativně demokratickému a relativně rovnostářskému systému. To nevíme a vědět nemůžeme. Pokud jednáme, musíme jednat s vědomím, že výsledek je nejistý. Nemůžeme naskočit do žádného vlaku. Je jenom tvrdý boj, v němž se musíme snažit o vítězství skutečné racionality. Proto teď přejdu k možným cestám jednání.

  1. Strategie pro světovou levici

Co bylo nesprávného na strategii, kterou vyvinula levice v průběhu devatenáctého století? Určitě mnoho, protože tato strategie nebyla úspěšná. Ústředním bodem celkové strategie byla koncepce “dvou kroků”: nejdřív získat moc ve státě, pak proměnit svět. Toto pořadí kroků vypadalo rozumně vzhledem k tomu, že ovládnutí státní mašinérie se zdálo být jediným způsobem, jak překonat akumulovanou ekonomickou a kulturní moc privilegovaných vrstev a jak zajistit vytvoření institucí nového druhu - a udržet je při protiútocích. Všechny ostatní cesty k sociální transformaci se zdály být utopické (v pejorativním smyslu, tj. jako pouhé fantazie), a tento názor se zdál být potvrzován skutečností, že každý pokus o jinou cestu k transformaci vždy vyvolal agresivní protiútok a nakonec byl potlačen.

Zdálo se tedy, že jedině strategie dvou kroků může uspět. A přesto selhala. Ve zpětném pohledu víme, co se stalo. Strategie dvou kroků byla neúspěšná, protože po uskutečnění prvního kroku - a ten byl učiněn ve velmi velkém počtu zemí - nové režimy nebyly podle všeho schopny provést druhý krok. Právě to je zdroj deziluze, kterou vyvolala stará levice. Proč ale levicová hnutí při druhém kroku znejistěla? Po dlouhou dobu se tvrdilo, že pokud daný režim nepřeměnil svět podle svých dřívějších slibů, bylo tomu proto, že jeho vedení v jistém smyslu “zradilo” věc a “prodalo ji”. Představa o prodejných vůdcích, stejně tak jako představa o falešném vědomí mas, se mi zdá být analyticky neplodná a politicky ochromující. Je nesporné, že někteří vůdci opravdu kladou osobní ambice nad principy, podobně jako někteří obyčejní lidé nevěří v principy, ve které věří mnoho (nebo dokonce většina) jejich spoluobčanů. Otázka ale zní, proč právě takoví lidé získají převahu.

Základní problém není etický nebo psychologický, ale strukturální. Státy tvořící součástí kapitalistického světového systému mají spoustu moci, ale prostě nejsou všemocné. Ti, kdo mají moc, nemohou dělat vše, co si zamanou a přitom si moc udržet. Držitelé moci jsou ve skutečnosti omezováni nejrůznějšími institucemi, zejména pak mezistátním systémem. To je strukturální realita, s níž byla konfrontována jedno za druhým všechna hnutí, která přišla k moci. Jako stromy v bouři se tato hnutí buď ohýbala, nebo byla zlomena. Ani jedno nikdy nezůstalo stát rovně a ani nemohlo. A z mnoha důvodů bylo nebezpečnou naivitou očekávat, že by to mohlo dokázat.

Není pravda, že na levici nikdo nevaroval před nebezpečími strategie dvou kroků. Ti, kdo upozorňovali na její rizika, však nikdy nedokázali přesvědčit většinu, že existuje nějaká efektivní alternativní cesta. Skutečnost, že mocní tohoto světa měli kontrolu nad zbraněmi (prostřednictvím armády a policejních sil státu), znemožňovala podle názoru většiny provedení jakýchkoli opravdu zásadních změn, pokud zmíněná hnutí nezískala státní moc. A většina levice měla asi v této věci pravdu. Alternativní cesta neexistovala, pokud hnutí operovalo v rámci kapitalistického světového systému, který byl pořád ještě v zásadě stabilní.

Svou roli ovšem sehrávaly i další faktory. Levicovou analýzu tlačila k této orientaci na stát řada různorodých předpojatostí. Prvním z nich byl názor, že stejnorodost je z nějakého důvodu lepší než různorodost a že tedy centralizace je jaksi lepší než decentralizace. Tento názor vycházel z falešného předpokladu, že rovnost znamená totožnost. Je nesporné, že na klamnost této rovnice upozorňovalo mnoho myslitelů včetně Marxe, který rozlišoval mezi ekvitou a rovností. Ale pro revolucionáře, kteří měli naspěch, se centralizující a homogenizující cesta zdála být nejjednodušší a nejrychlejší. Nevyžadovala obtížné kalkulace spojené s vyvažováním složitého souboru různých preferencí a rozhodnutí. Revolucionáři v podstatě říkali, že nelze míchat jablka s hruškami. Jediným problémem je, že svět je udělán právě z jablek a hrušek. Pokud neovládáte takovou “fuzzy” aritmetiku, nedokážete se skutečně politicky rozhodovat.

Druhá předpojatost je ve skutečnosti opakem první. Tam, kde snaha o spojení úsilí k dosažení společného cíle měla logicky nutit k vytvoření jediného světového hnutí a obhajobě světového státu, realita systému mnoha států, z nichž některé byly zřetelně silnější a více privilegované než ostatní, tlačila hnutí k tomu, aby hleděla na stát jako na mechanismus obrany kolektivních zájmů v rámci světového systému, mechanismus, který byl relevantnější pro většinu obyvatel každého státu než pro privilegovanou menšinu. I v tomto případě mnoho myslitelů zdůrazňovalo falešnost domněnky, že by jakýkoli stát v rámci moderního světového systému chtěl nebo mohl sloužit kolektivním zájmům a nikoli pouze zájmům privilegované menšiny, ale slabé většiny ve slabých státech mohly docházet ve svých bojích proti marginalizaci a útlaku k závěru, že nemají jinou zbraň než státní strukturu, o níž si myslely (nebo spíše doufaly), že jí dokáží samy kontrolovat.

Třetí předpojatost je ze všech nejpodivnější. Francouzská revoluce přijala za své heslo trojici “svoboda, rovnost, bratrství”. V praxi ale po celou tuto dobu až dodnes většina lidí mlčky vypouštěla ze zmíněného hesla slovo “bratrství”, protože prý jde o pouhou sentimentalitu. A liberální centristé trvali na tom, aby “svoboda” měla přednost před “rovností”. Ve skutečnosti měli na mysli to, že “svoboda” (definovaná v čistě politických termínech) je jedinou věcí, na které záleží, že “rovnost” představuje nebezpečí pro “svobodu” a proto má být zatlačena do pozadí nebo docela vypuštěna.

Byla to pochybná a chatrná analýza, ale světová levice ji spolkla. Zejména leninská varianta světové levice reagovala na tento centristický liberální diskurs tím, že jej obrátila naruby a prohlásila, že (ekonomická) rovnost musí mít přednost před (politickou) svobodou. To byla naprosto nesprávná odpověď. Správná odpověď zní, že svobodu nelze žádným způsobem oddělovat od rovnosti. Lidé nemohou mít “svobodu” volby, pokud je jejich rozhodování omezeno nerovností postavení. A nemohou si být “rovni”, pokud nemají stejnou míru svobody jako ostatní, tj. netěší se stejným politickým právům a nemají stejně velký podíl na skutečném rozhodování.

Ale to všechno je už minulost. Levice se rozhodla tak, jak se rozhodla, a musela nést následky. Výsledkem je, a to si všichni velmi dobře uvědomujeme, že levice má velké potíže. Jde mi ovšem o to, že situaci levice nelze posuzovat izolovaně. Chyby levice, její neúspěšná strategie, to vše bylo skoro nevyhnutelným důsledkem činnosti kapitalistického systému, proti němuž levice bojovala. A široce rozšířené uznání faktu, že levice utrpěla historický neúspěch, je nedělitelnou součástí světového zmatku způsobeného všeobecnou krizí kapitalistického světového systému.

Včerejší neúspěch levice a jeho dnešní uznání je přesně to, co zítra umožní světové levici, aby dosáhla svých cílů. Umožní, ale v žádném případě nezaručí! V průběhu příštího půlstoletí bude vytvořen nový typ historického systému. Celosvětový boj o to, jak bude vypadat, už začal. Takže - co v této situaci můžeme dělat?

Myslím, že především můžeme analyzovat. Neříkám to proto, že právě mluvím ke skupině společenských vědců, tj. k lidem, o nichž se předpokládá, že sociální analýza je jejich celoživotní pracovní náplní, ale protože jedním z problémů nynějšího světa a zejména světové levice je, že naše předchozí analýzy nebyly zrovna dobré a že je to podle všeho jedna z příčin dilemat, v nichž se dnes nacházíme. Důležitá je především volba jednotky analýzy. Domnívám se, že relevantní jednotkou analýzy je moderní světový systém, což je kapitalistická světová ekonomika. Za druhé je třeba analyzovat tento systém ŕ la longue durée, z dlouhodobého hlediska, což je ovšem něco zcela jiného než z hlediska věčnosti. Znamená to, že u každého daného historického systému, jakým je například kapitalistická světová ekonomika, musíme rozlišovat mezi cyklickými rytmy a dlouhodobými trendy, a tímto způsobem vymezit u systému jako celku období jeho vzniku, kvazinormálního fungování a strukturální krize.

Za třetí jde o to, aby byly systémové procesy chápány ve své komplexnosti, tj. ve své dlouhodobé tendenci vzdalovat se od rovnováhy, která je přivede až k okamžikům bifurkace s nedeterminovaným výsledkem. Za čtvrté je třeba klást zvláštní důraz na institucionální roli, kterou v kapitalistické světové ekonomice sehrávají (a) antisystémová hnutí a (b) znalostní struktury. A za páté je třeba celou tuto analýzu pojmout tak, aby se naše myšlení obešlo bez kategorií, které nám ve velké míře odkázalo devatenácté století (což je něco jiného, než nové promyšlení těchto kategorií), abychom vyšli vstříc potřebám současného světového systému a reflektovali jeho geokulturu.

Analýza je samozřejmě vždy nutnou součástí praxe. Stává se však zvlášť naléhavým a ústředním úkolem v době, kdy stojíme tváří v tvář strukturální krizi, protože právě tehdy představují vžité myšlenkové kategorie největší překážku účelného jednání. Analýza sama o sobě ovšem nemůže nahradit akci. Světová levice po dvě uplynulá století věřila, že taková akce musí být vysoce koordinovaná, pokud možno s jedinou hierarchickou strukturou, protože byla přesvědčena, že je to nejefektivnější, možná vůbec jediný efektivní způsob jednání.

Myslím, že se tento předpoklad ukázal jako nesprávný. Sociální komponenty, které potenciálně vytvářejí světovou levici, jsou příliš rozmanité, stojí před příliš velkým množstvím různých bezprostředních problémů, mají svůj původ v příliš mnoha odlišných lokálních kulturách na to, aby se mezi nimi mohl fungovat systém demokratického centralismu, i kdyby byl doopravdy demokratický. O uznání tohoto faktu svědčí skutečnost, že se v posledních letech objevila dvě hesla ukazující jiným směrem. Jedno z nich pochází z USA a dnes už má své kopie v jiných částech světa; je to heslo “duhové koalice”. Vzniklo z vědomí, že politické postoje velkého množství lidí koření v jejich sociálním postavení a identitě, nebo že jsou těmito faktory hluboce ovlivňovány. Druhé z nich - heslo “pluralistické levice” - se objevilo v posledních letech ve Francii. Také to se na různých místech kopíruje. Odkazuje ani ne tak na skutečnost různých identit jako na mnohotvárnost politických tradic a priorit.

Ať už hodnotíme dosavadní pokusy o vytvoření nového stylu levicové koalice jakkoli, jádro myšlenky se mi zdá být absolutně správné, a je opravdu podstatné, pokud máme dosáhnout jakýkoli významný politický pokrok. Stáváme se kolektivně silnější a ne slabší, když se lidé organizují ve formách a strukturách, které pro ně mají smysl, a to za jediného předpokladu, že jimi vytvářené skupiny budou ochotny spolu navzájem mluvit a vytvářet smysluplné koalice. To je mnohem víc než pouhá záležitost parlamentní politiky. Může a musí se tak jednat na všech úrovních od globální až po lokální. Především to ale nesmí být pouze záležitostí politických kartelů, ale neustálou debatou a kolegiální analýzou vedenou těmito hnutími ve vzájemném souladu. Je to otázka vytváření a posilování specifické kultury kolegiality, která je protikladem hierarchické politické akce. Nebude to snadné.

Co mají ale takové koalice prosazovat? Myslím si že je zde třeba zdůraznit tři hlavní linie teorie a praxe. První bych popsal slovy “nutit liberály, aby byli liberály”. Achillovou patou centristických liberálů je, že nechtějí prakticky uskutečňovat svou vlastní rétoriku. Jedním z ústředních bodů jejich rétoriky je individuální volba. Na řadě elementárních úrovní se však liberálové proti svobodné volbě staví. Jednou z nejzřejmějších a nejdůležitějších je právo zvolit si, kde chci žít. Imigrační kontroly jsou antiliberální. Vytváření závislosti výběru - například výběru lékaře nebo školy - na majetku je antiliberální. Patenty jsou antiliberální. A tak lze pokračovat. Skutečností je, že kapitalistická světová ekonomika přežívá díky tomu, že se nedrží liberální rétoriky. Světová levice by měla systematicky, pravidelně a neustále odhalovat tento podvod.

Je ovšem samozřejmé, že odhalování rétorických podvodů je jen začátkem rekonstrukce. Musíme mít vlastní pozitivní program. Od roku 1960 došlo v programech levicových stran a hnutí k nedozírným změnám. V roce 1960 jejich programy zdůrazňovaly ekonomické struktury. Obhajovaly tu či onu formu nebo ten či onen stupeň socializace výrobních prostředků, obvykle cestou znárodnění. Říkaly málo nebo neříkaly vůbec nic o nerovnostech, které nebyly definovány na třídním základě. Dnes stejné strany a hnutí nebo jejich následovníci v naprosté většině přicházejí s návrhy na řešení nerovností pohlaví, rasy nebo etnické příslušnosti. Mnohé z těchto programů jsou hrozně nedostatečné, ale přinejmenším považují za nutné něco říci. Na druhé straně dnes prakticky neexistuje strana nebo hnutí, která se považuje za levicovou a která současně obhajuje další socializaci nebo znárodnění výrobních prostředků, a spousta jich nyní navrhuje, aby se šlo opačným směrem. Někteří to vítají, jiní odsuzují. Většina to prostě akceptuje.

Tento kataklyzmatický přesun důrazu má jeden ohromný klad. Světová levice se nikdy nezabývala s dostatečnou vážností problémem, který dnes skoro každý považuje za vůbec největší, totiž každodenní realitou mnohostranných celosvětových nerovností. Rovnost znamená málo, pokud je to pouze rovnost mezi bohatými. Kapitalistický světový systém vyvolal největší geografickou polarizaci bohatství a privilegií, jakou naše planeta dosud poznala. A nejvyšší prioritou světové levice musí být radikální zmenšování této trhliny tak rychle, jak je jen možné. Není to ale jediná trhlina, která si vyžaduje pozornost. Jsou zde všechny ostatní, o nich už hovoříme velmi, velmi dlouho: třída, rasa, etnická příslušnost, pohlaví, generace. Zkrátka musíme se chopit otázky rovnosti jako věci, s níž se opravdu dá něco udělat.

Co ale? Vyhlásit rovnost jako cíl neznamená dosáhnout ji. I kdyby všichni kolem měli dobrou vůli - což samozřejmě nelze předpokládat, opak je pravdou -, nacházet spravedlivá, k rovnosti směřující řešení není snadné. Právě zde podle mého názoru musíme znovu zavést, fakticky obnovit Weberův koncept materiální racionality. Zde je třeba připomenout problém s překladem uvedeného termínu. Původní Weberův německý termín zněl “Rationalität materiel” - “materiální” v protikladu k “formální”.Weber tím chtěl vyjádřit protiklad mezi tím, co je racionální z hlediska kolektivních a široce aplikovatelných hodnotových systémů a tím, co je racionální z hlediska dílčích, úzce definovaných souborů cílů, které si může klást jednotlivec nebo organizace. Weber sám měl k “materiální racionalitě” ambivalentní postoj. Někdy ji popisoval takovým způsobem, jako by pro něj byla prioritou, někdy ale způsobem zdůrazňujícím jeho obavu z toho, že by ideologické organizace (rozuměj německá sociální demokracie) mohly vnucovat všem své vlastní názory. Většina Weberových ministrantů po roce 1945 si všímala jen tohoto druhého postoje a ignorovala první. My však můžeme používat tento významný koncept a brát si z něj poučení po svém.

Z mého pohledu šlo Weberovi o to, že ve světě s množstvím aktérů a členitými hodnotovými soustavami mohou existovat rozhodnutí debat, která jsou něčím víc než pouhým aritmetickým výsledkem (sčítáním hlasů) a něčím víc než všeobecnou nevázaností, při níž každý jde za tím, co se mu zlíbí. Mohou existovat podstatně racionální způsoby, jak dospívat ke společenským rozhodnutím. Abychom věděli, jak mají vypadat, potřebujeme dlouhé období jasné, aktivní a otevřené debaty a také společné úsilí o vyvažování krátkodobých i dlouhodobých priorit.

Vezměme například velmi srozumitelnou otázku generačních priorit.V každém okamžiku existuje sociální přebytek, který lze rozdělit mezi čtyři generační skupiny: děti, dospělé v pracovním věku, staré lidi a ty, co se ještě nenarodili. Jaké jsou správné alokační poměry, vyjádřené ve formě kolektivních výdajů? Na to určitě neexistuje snadná nebo samozřejmá odpověď. Je to ale otázka vyžadující nějaká uměřená rozhodnutí, k nimž se dospěje demokraticky (tj. za reálné a smysluplné účasti všech, přinejmenším všech žijících). V dnešní době a za současného systému nemáme k dispozici žádný proces, kterým by se to dalo provést, nemáme jej ani v jednom jediném státě, nemluvě o tom, že by se měl provádět v globálním měřítku. Jsme schopni takový proces zkonstruovat? Musíme. Pokud to nedokážeme, navždy se vzdáváme tradičního cíle světové levice, relativně demokratického a relativně rovnostářského světa. Nechci se vzdávat tohoto cíle. Jsem tedy v zásadě optimistou, pokud jde o schopnost lidstva konstruovat podobné procedury. Pamatujme ovšem, že to není pouze obtížné, ale že na světě je spousta mocných lidí, kteří si zavedení takových procedur nepřejí.

O problematice rozmanitých nerovností a možných způsobů jejich překonávání můžeme říci to, že se dnes přinejmenším - a konečně - staly předmětem vážné diskuse. Světová levice je má na pořadu dne. A i když jsme dosud nedokázali přijít s velmi dobrými odpověďmi, opravdu se zdá, že na nich pracujeme, a to s mnohem menšími vnitřními třenicemi, než jakých jsme se důvodně obávali před 20-30 lety.

S velkým pokrokem v otázkách rozmanitých nerovností jde ale ruku v ruce velké zaostávání v rekonstrukci našich základních ekonomických institucí. Pokud se kapitalismus zhroutí, máme pořád ještě alternativu splňující tradiční socialistický cíl - sociálně racionální systém maximalizující kolektivní užitečnost a spravedlivé rozdělování? Pokud dnes levice přichází s takovými návrhy, zatím jsem o nich neslyšel. V prostoru mezi těmi, kdo na jedné straně levicového spektra vyhlašují “nové” ideje, jež jsou pouze rozředěnými verzemi centristické správy kapitalistického systému, a těmi, kdo na druhé straně pociťují nostalgii po všelécích včerejška, panuje podle všeho skutečná bída o seriózní ideje.

Světová levice se musí postavit čelem k nejsystematičtější a nejefektivnější kritice historické socialistické rétoriky, k tvrzení, že nesoukromé vlastnictví výrobních prostředků vede k plýtvání, nezájmu o technologickou efektivitu a ke korupci. Pokud jde o to, čemu dnes říkáme “reálný socialismus”, nebyla tato kritika nepravdivá. Uznala ji většina z režimů tohoto typu, které dodnes přežívají. Reagují ale tím, že vytvářejí velký prostor pro soukromé vlastnictví pod nálepkou “tržního socialismu”. I když tím možná vyřeší některé své krátkodobé ekonomické potíže, naprosto rezignují na řešení hlubších otázek, kterým by se světové socialistické hnutí mělo věnovat na prvním místě - hrubým nerovnostem a ohromnému sociálnímu plýtvání.

Podle mého názoru může existovat jiná cesta, která už vlastně byla zčásti vyzkoušena a vypadá velmi slibně. Myslím, že by bylo možné získat většinu výhod soukromého vlastnictví a vyloučit přitom většinu jeho negativních stránek umisťováním produktivních činností do středně velkých, decentralizovaných, konkurence schopných a neziskových struktur. Rozhodující je, aby byly neziskové, tj. aby nikdo nedostával “dividendy” nebo “podíl na zisku” a aby se veškeré přebytky vracely zpět organizaci, nebo aby je zdanila kolektivita a investovala je jinde.

Jak by mohly takové struktury pracovat? To už vlastně víme v tom smyslu, že už existují jejich analogie. Většina významným univerzit a nemocnic ve Spojených státech pracuje podle těchto zásad už po dvě století. Ať lze o jejich fungování říci cokoli, určitě nebyly a nejsou “neefektivní” a “technicky zastaralé” ve srovnání s těmi několika existujícími ziskovými institucemi. Právě naopak. Jsem si vědom toho, ze jsme právě svědky snahy o proměnu těchto struktur v ziskové instituce, ale pokud k tomu dochází v nemocničních strukturách, výsledky nejsou příliš dobré a na univerzitách v tomto směru k serióznímu pokusu zatím nedošlo. Je samozřejmě pravda, že ve většině zemí jsou nemocniční a univerzitní struktury financovány státem, ale tradičně se těší dostatečně velké autonomii na to, abychom je mohli považovat za příklady decentralizace. V žádném případě nebyly tyto státem financované neziskové struktury výrazně méně efektivní než soukromé neziskové struktury.

Proč by tedy něco podobného nemohlo fungovat u ocelářských firem, gigantů počítačových, technologií, výrobců letadel nebo biotechnologických podniků? Nepochybně by bylo třeba prodiskutovat spoustu detailů, zejména žádoucí úroveň zdanění takových neziskových korporací, ale sama o sobě se mi tato alternativní cesta zdá schůdná a slibná - a přitom by nešla proti závazku vyšší životní úrovně pro všechny lidi na celém světě. Přinejmenším bychom o této myšlence měli vážně diskutovat a rozpracovávat ji.

Nikdy bychom neměli zapomínat na to, že základní otázkou není vlastnictví nebo dokonce kontrola nad ekonomickými zdroji. Základní otázkou je dekomodifikace ekonomických procesů tohoto světa. Je třeba zdůraznit, že dekomodifikace neznamená demonetarizaci, ale vyloučení kategorie zisku. Kapitalismus byl a zůstává programem komodifikace všeho. Kapitalisté ještě tento program nenaplnili, ale došli už hodně daleko, se všemi známými negativními důsledky. Socialismus by měl být programem všeobecné dekomodifikace. Pokud se vydáme touto cestou, po pěti stech letech možná náš program ještě zcela nenaplníme, ale můžeme také urazit dlouhý kus cesty.

V každém případě potřebujeme debatu o možných strukturách historického sociálního systému, který chceme vybudovat, když se hroutí současný systém. Alternativní struktury bychom se přitom měli pokoušet budovat už nyní a v průběhu příštího půlstoletí, které bude obdobím přechodu. Musíme jít za tímto cílem se vší silou, ovšem ne dogmaticky. Potřebujeme zkoušet alternativy ve formě myšlenkových i reálných experimentů. Co si nesmíme dovolit je ignorovat tuto otázku. Pokud bychom ji ignorovali, světová pravice vystoupí sama s novými nekapitalistickými alternativami, které nás zatáhnou do nového, hierarchického a nerovného světového řádu. Pak už bude pozdě něco měnit, a to na dlouhou dobu.

Na závěr mi dovolte říci samozřejmou věc, která však musí být vyslovena. Sociální vědci jsou specialisté. Nejsou samozřejmě jediným typem specialistů. V jistém slova smyslu je svět vytvářen nekonečnou řadou specialistů, z nichž někteří mají za sebou delší přípravu, jiní kratší. Jaký je vztah specialistů k nespecialistům? Jaký by měl být? Světová levice měla dosud tendenci formulovat to jako otázku, jaký má být vztah levicově orientovaných intelektuálů ze středních tříd k pracujícím třídám. A měli jsme sklon upřednostňovat teorii, podle níž museli být “organickými intelektuály”, čímž jsme mysleli. že se mají zapojovat do sociálních hnutí, pracovat s nimi, pro ně a koneckonců pod nimi. Zhroucení těchto hnutí zanechalo v myslích někdejších údajných organických intelektuálů, pokud jde o uvedenou teorii, nepříjemnou pachuť.

Je však možné podívat se na tuto otázku jiným způsobem. Uvažme, jaký je vztah klienta k advokátovi nebo lékaři. Jak víme, je to v podstatě záležitost tříd. Klient patřící k pracující třídě se tváří v tvář profesionálovi může cítit neznalý a bezmocný. Jeho úsudek akceptuje, někdy s radostí, jindy s odporem, ale obvykle ho akceptuje tak jako tak. Bohatý nebo jinak mocný člověk může jednat s advokátem nebo lékařem jako s podřízeným, jehož hlavní funkcí je poskytovat technické rady nadřízenému.

Existuje nějaká jiná možnost, při níž by se specialista vztahoval k nespecialistovi jako k sobě rovnému? Specialista má samozřejmě určité speciální znalosti. Ty jsou výsledkem mnohostranných diferencovaných výukových programů. Je také samozřejmé, že specialista zná mnoho věcí týkajících se řešení specifických problémů, o kterých nespecialista neví nic. To je důvod, proč se nespecialisté obracejí na specialisty, aby mohli mít užitek z jejich odborných znalostí. Je ale také zřejmě, že nespecialisté znají mnoho jiného - o svých potřebách a preferencích, o jiných problémech, které před nimi stojí - a že specialista o těchto problémech buď neví, nebo pokud ví, nemá o nich potřebné speciální vědomosti.

Na nějakém místě tohoto řetězce vazeb je třeba dojít k celkovému rozhodnutí o tom, zda konkrétní postup jednání doporučovaný specialistou je materiálně racionální. Předpokládám samozřejmě, že je formálně racionální, tj. že dosáhne úzce definovaný cíl, který bere v úvahu specialista. Kdo ale učiní toto rozhodnutí? A jak? Když tento problém transponujeme z roviny jednotlivce, který se setkává se specialistou při řešení svého osobního problému, do roviny kolektivity, která se setkává se skupinou specialistů při řešení kolektivního problému, vidíme opět, že neexistuje jednoduchá odpověď. Opět si ale myslím, že tento rébus není neřešitelný, že je jen obtížný. Přijatelný není ani jeden ze dvou extrémů: že specialisté vnutí své řešení kolektivitě; nebo že politické rozhodovací orgány ignorují znalosti a doporučení specialistů. Musíme najít způsob, jak systematicky vstupovat do veřejné debaty o problémech, do vyvažování rozmanitých potřeb a zájmů. To nás vrací k problému materiální racionality.

Celý tento program by byl značně obtížný, i kdybychom ho mohli uskutečňovat jen mezi sebou a v pokoji. S uvedenými problémy se však potýkáme za neustálých útoků těch, kdo chtějí zabránit dosažení našich základních cílů a vládnou k tomu mocnými prostředky. Navíc je nebudeme řešit v období všeobecného poklidu, ale v období chaosu. Právě přechodný chaos nám nabízí příležitosti, ale současně nás toto chaotické prostředí mate a tlačí nás k tomu, abychom se odvraceli od dlouhodobé rekonstrukce historického společenského systému ke krátkodobým řešením naléhavých problémů.

Konečně my, kteří žijeme ve Spojených státech, máme před sebou ještě další překážku, kterou jasně viděl už C. Wright Mills v roce 1959 a která se od té doby zásadně nezměnila: “Intelektuálové našeho druhu žijící v Americe a Británii čelí některým skličujícím problémům. Jako socialisté té či oné orientace tvoříme velmi malou menšinu v intelektuální komunitě, která je sama menšinová. Naším bezprostředním problémem je především nacionalistická úzkoprsost a politická samolibost vládnoucí v dominantních intelektuálních kruzích našich vlastních zemí. Čelíme opravdu hluboké apatii pokud jde o politiku obecně a širší problémy dnešního světa.”

Stručně řečeno, a říkám to naposledy, nebude to snadné. Ale tato hra určitě stojí za námahu.