Článek

Jan Drahokoupil  Recenze Sociálního státu a kapitalismu

O autorovi

Jan Drahokoupil (1979), český sociolog a odborník na procesy transformace středovýchodní Evropy, pracovník European Trade Union Institute a vedoucí výzkumných projektů v centru pro evropský sociální výzkum na univerzitě v Mannheimu. —- Zaměřuje se na analýzy ekonomické transformace v post-komunistických zemích východní a střední Evropy a v zemích bývalého Sovětského svazu; propracovává ucelenou kritiku tzv. Washingtonského konsensu.
Díla: Globalization and the state in Central and Eastern Europe: The politics of foreign direct investment (2008); Tranzitivní ekonomiky. Politická ekonomie Ruska, východní Evropy a střední Asie (s Martinem Myantem, 2013)

Anotace

Recenze sborníku Sociální stát a kapitalismus. Hauser, Michael (ed.). Praha: Svoboda Servis, Edice SOK, 2007, 306 stran.

Stejně jako jinde v postkomunistické střední Evropě byl český sociální stát vybudován za vlád vyznávajících neoliberální hodnoty a myšlenky sociálnímu státu ne příliš nakloněné. Koncem devadesátých let však domácí i zahraniční pozorovatelé s překvapením shledali, že sociální státy v regionu jsou na místní poměry relativně velkorysé a do velké míry sociálně progresivní. Domácí neoliberálové a instituce jako Světová banka se proto v druhé vlně post-transformačních reforem zaměřili právě na sociální stát a veřejné služby. Česká Modrá šance a slovenské reformy opsané z pouček Světové banky ukázaly, že východoevropská pravice nevidí pro sociální stát místo a naději vkládá do trhu jakožto mechanismu, který nejlépe zajistí provizi kolektivních statků místo, anebo jako součást, sociálního státu. Co na to teoretici a analytici na české levici? Má sociální stát budoucnost? Jsou neoliberální reformy nutné? Dá se sociální stát sladit s globálním kapitalismem? Jaký význam má pro levici? Sborník _Sociální stát a kapitalismus_nabízízajímavé odpovědi na tyto otázky. Jednotlivé příspěvky otevírají v českém kontextu tolik chybějící diskuzi z pohledů, které vybočují z místního extrémně úzkého neoliberálního mainstreamu. Tento sborník je v neposlední řadě i zajímavou výpovědí o analytickém potenciálu české levice a levicových intelektuálů několika generací.

První dojem na čtenáře bohužel udělá neuvěřitelně lajdácká redakční práce, které se sborníku dostalo. Příspěvky nemají jednotné formátování, velice často naprosto zbytečně trpí školáckými typografickými chybami, a — k mému velkému zklamání — seznamy literatury často postrádají zdroje, ke kterým autoři v textu referují. Práci editora se dá také mnohé vytýkat: sborník je obrovsky nevyvážený jak nesrovnatelnými rozsahy, tak kvalitou jednotlivých článků. Necelou polovinu prostoru, kterého se dostává třinácti autorům, zabírají dva příspěvky Michaela Hausera a Petra Gočeva. Mezi jednotlivými texty pak nacházíme nesmírně zajímavé a důležité analýzy a statě, představující v ČR ne příliš známou literaturu, vyvracející různé mýty o sociálním státu a globalizaci pomocí pečlivé a dobře vyzdrojované argumentace s  empirickou podporou. Sborník však obsahuje také nepodpořené deklarace nejasných postojů, argumentující v lepším případě pomocí nálepkování. Bylo by ovšem škoda, kdyby čtenáře tyto nedostatky odradily. Publikace totiž skutečně představuje zajímavou diskuzi o budoucnosti sociálního státu.

Úvodní stať Michaela Hausera nabízí rozsáhlý přehled Marxistických a jiných heterodoxních teorií sociálního státu a jeho rozporů. Tyto klasické teorie sociálního státu, pocházející především ze sedmdesátých a osmdesátých let, nejsou u nás příliš známé a jejich představení je nesporně cenné. Učebnicový charakter statě však začátku sborníku ubírá na čtivosti. Když se Hauser v závěru statě konečně vyjadřuje k vyhlídkám sociálního státu v současných podmínkách, uchyluje se k vysvětlení známému v  teorii státu jako „logika kapitálu“: sociální stát vzniká jen tehdy, když přispívá k růstu akumulace a zisku. Toto jej vede k pesimistickému závěru, že dnešní odbourávání sociálního státu je imperativem současného kapitalistického systému. Hauser tak vidí budoucnost pro sociálně progresivní politiky mimo tento systém. Jiří Stehlík ve svém příspěvku dochází k podobnému závěru. Ke  skeptickému pohledu se kloní i příspěvek Radima Valenčíka. Tato šestistránková deklarativní reklama na jeho učebnici chápe krizi sociálního státu jako situaci, kdy různé formy redistribuce brzdí inovace, či dokonce produkují „averze k flexibilitě, změnám, vývojové dynamice“ a dokonce „snění o možnosti zablokovat vývoj” (str. 80).

Mezi skeptiky patří i Stanislav Holubec, který ve svém příspěvku tvrdí, že „skřipec globalizace“ nedává mnoho možností k manévrování na národní úrovni. Jeho příspěvek ale zároveň bourá některé populární mýty o neefektivitě sociálního státu. Holubec také představuje debaty o transformaci sociálního státu, které v ČR nejsou známé. Škoda jen, že jejich prezentace není důkladná a vloudilo se do ní několik nepřesností a špatných reprezentací některých teorií státu (např. str. 125). Ve článku navíc občas chybějí odkazy na původní zdroje diskutovaných teorií.

Pesimistický pohled na vyhlídky sociálního státu v éře globalizace vyvrací ve své stati Miloš Pick. Jeho příspěvek ukazuje, že sociální stát může být kompatibilní s globálním kapitalismem. Pick identifikuje několik příčin krize sociálního státu. Mezi ně patří imperativy evropských i globálních institucí, daňové úniky a politické strategie nadnárodního kapitálu, finančních skupin a neoliberálních ekonomů vedoucí ke snižování daní a privatizaci veřejných služeb. Pickova analýza překračuje Hauserovo nepolitické vysvětlení na základě logiky kapitálu a Holubcův nepostižitelný „skřipec globalizace.“ Řešení, která Pick navrhuje, lze jasně transformovat v politický program. Navíc také adresují i rozpory identifikované Valenčíkem. Na Pickovo tvrzení, že solidární způsob provize kolektivních statků a sociální protekce může být spravedlivější a ekonomicky racionálnější, navazuje rozsáhlá analýza Petra Gočeva. Jeho stať, zaměřující se na efektivitu vertikálního přerozdělování, dosahuje téměř formátu učebnice nebo monografie. Přesvědčivě však bourá další mýty dominující český ekonomický i populární diskurs.

Zatímco Gočev diskutuje efektivitu prvků sociálního státu na abstraktnější úrovni, analýza Michala Poláka nabízí excelentně vyargumentovanou a nesmírně relevantní kritiku současných neoliberálních reforem veřejných důchodových systémů. Jeho vyčerpávající diskuse různých důvodů, proč jsou reformy nutné ukazuje — spolu s příspěvky Picka a Gočeva – že udržitelnost některých klíčových prvků sociálního státu není otázkou ekonomickou ale politickou, tj. otázkou všeobecné rovnováhy sil ve společnosti.  

Závěrečné statě pak poskytují zajímavá svědectví o tom, jak jednotlivé české levicové politické strany přistupují k problému sociálního státu.

Na sborníku Sociální stát a kapitalismus je nejzajímavější neshoda mezi autory, která však zůstává bohužel jen implicitní. Jde o to, zda problémy sociálního státu jsou spíše ekonomické nebo politické. Domnívám se, že teze o politickém charakteru současných problémů by se dala obhájit i z pohledu logiky kapitálu prosazované editorem publikace. K tomuto by však bylo zapotřebí doplnit úvodní přehled politické ekonomie sociálního státu a způsobu rozhodování investorů v globalizovaném kapitalismu o teoretické a empirické příspěvky z posledních dvaceti let. Některé z těchto zjištění naleznou čtenáři ve výše diskutovaných příspěvcích „optimistů“ sociálního státu. Pro další je potřeba počkat na další sborník Socialistického kruhu.