Článek

Jan Rynd  Alex Callinicos. Kde ukotvit sociální kritiku?

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Jan Rynd, český filozof a středoškolský pedagog. —- Vystudoval FF ZCU v Plzni. V současnosti vyučuje na jednom pražském gymnáziu základy společenských věd. Poblikuje ve Filozofickém časopise.

Anotace

Alex Callinicos je v Čechách málo známý marxistický filosof. Je to příklad angažovaného intelektuála, který se věnuje jak akademické profesi, tak veřejné politické aktivitě – přednáší na King´s College v Londýně, je členem Socialistické dělnické strany (SWOP) a účastnil se protestní konference proti výročnímu zasedání MMF a Světové banky v září 2000 v Praze. Jeho teoretický zájem se soustředí na rozpracování klasického marxismu. Úvaha Jana Rynda nad jeho knihou The Resources of Critique (Cambridge, Polity Press 2006, 313 stran) vyšla ve Filosofickém časopise č.5/2008.

            Callinicos napsal knihu na aktuální téma. Jak je dnes možná (levicová) sociální kritika? V době dominujícího neoliberalismu hledá autor filosofické podmínky možnosti sociální kritiky. Knihu uvozuje kantovskou otázkou: Jak je možné transcendentní? Přitom pod pojmem transcendentní nemá na mysli jeho teologický význam, ale vychází z latinského slova transcendere: něco překračovat. V Callinicosově vymezení je transcendence termínem pro možnost radikální, konkrétní změny v sociální, ekonomické, politické a intelektuální oblasti. Jsme schopni překročit limity, které člověku nastavuje existující sociální praxe?

            Autorovým východiskem je přesvědčení, že účinná sociální kritika musí vycházet z formulované myšlenky transcendence, tj. z takového stanoviska, které umožňuje kritikovi tematizovat meze existujících sociálních vztahů, a tím implicitně ukazovat směr umožňujících jejich překonání. Z toho plyne, že se Callinicos pokusil navrhnout adekvátní ontologii, odpovídající epistemologii a teorii spravedlnosti.

Problematika sociální kritiky není nová, co je podle autora nové, je všeobecně sdílená trivializace pojmu transcendence, která je produkována procesem normalizace. Tuto fázi dává autor do spojitosti s rozvojem a upevněním neoliberální ideologie v době globálního kapitalismu. V neoliberální, stejně jako v postmoderní filosofii se trivializuje transcendentní. Zástupci těchto směrů chápou inovace jako rutinní a postupný důsledek stávajícího společenského systému a zaměňují transcendenci s druhem změn probíhajících v soudobé společnosti; tak se stal liberální kapitalismus takovým institucionálním rámcem, který podporuje a urychluje inovace a rozvíjí lidskou kreativitu. Problém transcendence je problémem jak politickým, tak výrazně filosofickým. Jedním z témat postmoderní filosofie bylo stanovení obsahu a dosahu sociální kritiky. Postmoderní filosofování vedlo – vulgárním domýšlením určitých základních postmoderních postupů – k tvrzení, že sociální kritika nemůže smysluplně existovat, tj. kritizovat objektivní procesy v realitě a nabízet jejich životaschopnou alternativu. Callinicosova výhrada směřovaná neoliberálnímu myšlení a postmodernistickým přístupům spočívá v tom, že oba směry nepřihlédly k faktu, že inovace jsou ohraničeny možnostmi, které jsou vymezeny socio-ekonomickými strukturami.

            Kniha je členěna do dvou oddílů. V prvním oddíle autor rozebírá formalistické teorie modernity (J. Habermas, J. Bidet), francouzskou kritickou sociologii (P. Bourdieu, L. Boltanski, E. Chiapellová) a současné filosofy, kteří navrhli vlivné ontologie. Mezi ně patří filosof Události (A. Badiou), filosof Reálna (S. Žižek) a filosof deleuzovské ontologie Života (A. Negri). Tito teoretikové jsou v jednotlivých kapitolách kriticky analyzováni – vždy přitom vzhledem k otázce, nakolik umožňují rozvinout pojem transcendence, tedy je-li na základě jejich filosofií, resp. sociologií možno vystavět sociální kritiku. Ta by měla vrcholit ve formulaci zdroje kritiky, nástrojů činnosti a identifikaci nositele kritiky.

            V druhém bloku přichází Callinicos s návrhem vlastního projektu sociální kritiky, přičemž žádá, poučen z nedostatků předcházejících inspirativních teoretiků, přehodnocení ontologických a epistemologických předpokladů a základů. Navrhuje založit sociální kritiku na několika pilířích: v prvé řadě na kritické realistické ontologii (filosofie R. Bhaskara, sociální teorie M. Archerové), na Marxově teorii strukturálních rozporů a nakonec na diskusích kolem teorie spravedlnosti (J. Rawls, J. Raz, J. Waldron a T. Pogge).

            Do první části svého přehledu sociálních teoretiků Callinicos zařazuje J. Habermase a J. Bideta. Oba spojili explanatorní sílu sociální kritiky s normativním filosofickým obsahem; inspirovali se Marxovou kritikou kapitalistického systému výroby a směřovali k obecné teorii modernity. Callinicos zvýrazňuje jejich inspirativní myšlenky, stejně jako odhaluje jejich omyly, které vedou, v jeho očích, ke krachu výstavby sociální kritiky.

            V následující kapitole se setkáme s francouzskou kritickou sociologií. Jmenovitě s Bourdieum, s Boltanskim a Chiapellovou. Callinicos podrobně rozebírá knihu Nový duch kapitalismu (Le Nouvel Esprit du capitalisme), která byla velkým pokusem o nové zformulování sociální kritiky pro 21. století. Callinicosova výtka směřuje ke zjištění, že sociologie Boltanského a Chiapellové vystupuje sice jako kritika kapitalismu, ale zároveň působí jako jeho terapie. Boltanski a Chiapellová zkoumali dialektický vztah sociální kritiky k duchu kapitalismu. Ukázali, nakolik je kritika důležitým prvkem pro přežití kapitalistického systému, nakolik je sociální kritika hnacím motorem, který umožňuje kapitalismu reagovat na vnitřní rozpory systému samotného řešením toho, co kritika formuluje jako rozpory a rizika.            Zajímal-li se Callinicos nejprve o konstitutivní roli sociální kritiky v teorii modernity u Habermase a Bideta, o vztah sociální kritiky k duchu kapitalismu u Boltanského a Chiapellové, v následující podkapitole obrátil svoji pozornost k otázce, kdo může být nejenom tvůrcem, ale i nositelem sociální kritiky. Zde si Callinicos vybral k analýze Pascalovské meditace (Pascalian Meditations) P. Bourdieua. Bourdieu v těchto úvahách podle Callinicosova názoru zkoumá genezi vědeckého pole, v němž se utváří vědecký rozum, který díky historickým okolnostem a historicky podmíněným pravidlům fungování tohoto pole dosahuje výjimečných výsledků. Bourdieu nachází v tomto sociálním poli cestu k univerzálnímu. Je to historické místo, kde jsou transhistorické pravdy objevovány. Jinými slovy, tato sociální skupina či vrstva je ušetřena ideologického zkreslení reality a může v důsledku svého sociální postavení potenciálně uchopit pravdu a univerzalitu. Autor v lecčems s Bourdieum souhlasí, ale vytýká mu, že při analýze postavení intelektuálů jako skupiny, která dosahuje univerzálního, přestože je to její partikulární zájem, nedostatečně odlišuje univerzalitu ve smyslu vědecké objektivity a eticko-politickou univerzalitu.

            V následujících kapitolách se Callinicos rozhodl prozkoumat alternativní filosofie, které se odklánějí od hledání vzorců a pravidelností sociálního světa k singularitám, od sociologických perspektiv k filosofii, která rozvíjí fenomén události, namísto struktury – A. Badiou, S. Žižek, A. Negri. Callinicos zjišťuje, nakolik byla ontologie události schopna zabezpečit sociální kritice základy. Jsou to metafyziky, které nahrazují pojmy subjektu multiplicitou, podstatu událostí, možnost virtualitou. Callinicos detailně probírá ontologii A. Badioua a zachycuje jeho vývoj od raných maoistických textů až k vrcholnému dílu Bytí a událost (E’tre et l’événement). Cílem bylo zvýraznit Baudiouovu postupnou konceptualizaci transcendence a na ní se zakládající kategorii univerzality a pravdy-události.

Stejným způsobem Callinicos analyzuje vývoj A. Negriho. U obou autorů začíná analýzou jejich vztahu k Marxovi a směru, kterým se ponejprv vydali. Ačkoliv oba vycházeli ze subjektu a subjektivaci transformovali do ontologického principu, tj. zradikalizovali subjektivismus raných období, skončili u odlišných ontologií. Badiouova filosofie Události je rozvedena z několika ontologických předpokladů založených na konceptualizaci multiplicity a prázdnoty. Negriho teorie Impéria (Empire) je organizována kolem ontologie Života, vyvozené z deleuzovského vitalismu. Callinicos, teoretik klasického marxismu, vytýká oběma koncepcím, že sociální kritika odvozená z jejich ontologií nemá politickou sílu. V prvém případě je politický akt mystériem Pravdy-Události, v druhém případě, založeném na spontánní produktivitě Života, je politický akt vtlačen do pasivního, fatalistického stanoviska. Ani v jednom směru Callinicos nenachází adekvátně znovuzformulované téma revolučního subjektu. V obou případech ukazuje, že z jejich ontologií neplyne silná životaschopná sociální kritika, ale spíše exotické a tajemné filosofické koncepce.

            V druhém bloku Callinicos doplňuje svoji imanentní kritiku, která formulovala slabosti a omezení vnitřně obsažené u probíraných teoretiků, pozitivní studií o těch základech sociální kritiky, které byly u jím interpretovaných autorů podle jeho názoru buď potlačeny anebo formulovány nedostatečným, rozporným nebo nevyhovujícím způsobem.

            V kapitole věnované ontologii se Callinicos inspiruje kritickým realistou R. Bhaskarem a podává ontologický nárys světa. Vymezuje dimenze reálného/aktuálního/empirického ve vztahu ke generativním mechanismům, událostem a zkušenostem. Pomocí pojmů emergence a stratifikace objasňuje pluralitní a dynamický charakter skutečnosti. Pro analýzu sociální skutečnosti využívá realistickou sociální teorii M. Archerové, jejímž prostřednictví chce zachytit nereduktivní dialektický vztah mezi strukturou a činitelem (structure-agency). Callinicos se přitomdomnívá, že Marxova kritika politické ekonomie zůstává dosud nepřekonaným nástrojem analýzy struktury společnosti.

V závěru knihy se Callinicos vrací jakoby na počátek zkoumání ideje sociální kritiky a rozebírá diskusi, která se týká tématu sociální spravedlnosti. Teoreticky konsekventní marxistická kritika kapitalismu, podle Callinicose, vyžaduje srozumitelně vyjádřený etický princip, v jehož rámci by byl kapitalistický systém označen jako nespravedlivý. Autor se domnívá, že dialog mezi klasickým marxismem a egalitářským liberalismem by mohl zformulovat vhodnou koncepci spravedlnosti, od níž se bude odvíjet sociální kritika. Rozebírá různé formy egalitářství, počínaje J. Rawlsem, R. Dworkinem, A. Senem a G. A. Cohenem a konče J. Griffinem a J. Razem. Posléze dospívá k závěru, že každá koncepce sociální spravedlnosti bude nekompletní, nebude-li doplněna realistickou politickou ekonomií chudoby a nerovnosti.

            Přínos knihy spatřuji především v tom, že čtenáře srozumitelným způsobem seznamuje se současnými koncepcemi sociálních teoretiků, dále v důkladnosti, s jakou analyzuje zvolený problém, a v poctivé snaze přijít s návrhem vlastního řešením. Ačkoliv se zdá, že kniha je kritickou synkrezí různých myšlenkových systémů, upozorňuje nás autor, že nechtěl nic víc, než systematičtěji rozvést diskusi o možnostech sociální kritiky v dnešním světě. Předmětem knihy tak není systematický přehled sociálních teorií či modelů sociální kritiky, ale expozice problému.