Autor předkládá čtenáři na počátku svého výkladu víceméně klasickou marxistickou definici státu jakožto nástroje, jímž panující sociálně politická třída - mocenská elita, od 19. století většinou buržoazie (vítězství proletariátu v reálsocialistických zemích Evropy skončilo, jak známo, neúspěšně) - vnucuje ostatní lidské společnost svoji “… zvůli, přičemž maskuje svoji vůli jako vůli všeobecnou”. To je dobře známý a dávný zastírací akt mající za cíl “vytvořit zdánlivou představu společenského souhlasu”. Filozof doplňuje tuto definici o v marxismu rovněž již dlouho přijímaný rozměr “formy odcizení, které se projevuje naprostou nesvobodou člověka”, a to nesvobodou absolutní, neboť “týká se i vládnoucích vrstev, které nejednají tak jak chtějí, nýbrž jak musejí” (s tím se dá samozřejmě polemizovat: utlačovatelem se nikdo kdo nechce nemusí stát), a ve věci své svobody “podléhají fakticky iluzi”.

Víceméně správná je také Říhova teze, odvolávající se na Marxe, že totiž v netřídní - komunistické společnosti se vláda věcí nad lidmi promění ve vládu lidské společnosti nad věcmi, ačkoliv ona první - výsostně historická - superpozice je nepochybně doplňována rovněž nadřízeností jedněch osob (majitelů kapitálu, zaměstnavatelů, vykořisťovatelů) nad druhými osobami - zaměstnanci, námezdními pracovníky, vykořisťovanými, nezaměstnanými. Ve druhém případě budou pak podle nás lidé jednou - v netřídním společenství - spravovat zobjektalizovaný svět (věcí) bez uplatňování různorodých subjektivních (subjektálních) - soukromovlastnických - zájmů a začnou se přednostně a v podstatě bez vnějších překážek věnovat svému pravému - niterně lidskému poslání - duchovní realizaci. Na tomto místě se však nedá tvrdit, Říha tak ne vždy v souladu s marxismem činí, že “nadstavba bude veskrze určovat základnu”: závislost na přírodě, a to nejen závislost absolutní (člověk je bytost z masa a kostí a bez svého zasazení na planetě Zemi nemůže existovat), je neodstranitelná, jenom zmenšitelná.

Obdobně jako jiný český (neo)marxista, E. Bondy, také Říha zveličuje přetrvávání typického Marxova jevu nikoliv pouze relativního, nýbrž i absolutního zbídačování majority obyvatelstva (od Bondyho se liší hlavně v tom, že uznává přítomnost “sociálně politických tříd” i v současnosti). Tento rys je totiž patrný maximálně ve vztahu k zemím rozvojovým, čehož si je však autor na druhé straně vědom, když mluví o rozšířeně konzumním rázu “vyspělých společností”.

Prof. Říha by však neměl kategoricky tvrdit, že “na celém světě je dnes jediné zřízení, zřízení kapitalistické”, systém to prý kosmopolitní a “naprosto jednotný”. Čína a některé další země zůstávají přece politicky (!) nadále (reál)socialistické (byť jejich budoucí vývoj je nyní zejména v čínském případě poměrně nejasný: rozpadne se i tady socialismus?). Platí ovšem, že relativně vysoká hmotná životní úroveň obyvatelů pokročilých zemí je doprovázena enormní a rovněž velice nebezpečnou nouzí duchovní (a ekologickou): laciná zábava, drogy, braková literatura, lživá mediální manipulace apod. I o tom komentovaný filozof ví: “… bída konzumních společností je také bídou, i když bídou jiného druhu a bídou v nadbytku”.

Velice diskusními jsou Říhovy odvolávky na Kautského představy o vyvrcholení kapitálových koncentrací v jediném monopolu, při němž se imperialismus mění v ultraimperialismus! Totéž se týká Leninových a Bucharinových polemik z nichž vyplývá, že takovýto vývoj je nereálný, neboť by potom vznikl “kapitalismus bez konkurence”, bez anarchie a krizí. Na tom však, že by se kapitalistický systém proměnil v plně plánovitý hospodářský řád (neboli komunismus a ne v kapitalismus dovedený ad absurdum) nenacházíme nic špatného a nereálného! Zvláště Bucharin prý potom údajně usuzoval, že podobný řád by představoval “všeobecný úpadek”. Avšak jak si poté sovětský ekonom a politolog představoval právě “komunismus”? Anebo s ním vůbec nepočítal?

Dost zkratkovitě vyznívá autorovo rozebírání sovětského pseudosocialismu, který kvalifikuje jako “novou třídní společnost”, ovládanou “novou - kooperativní buržoazií” a ultraimperialistickým ultramonopolem. Takovýto systém (mající blízko k tomu co je běžně nazýváno reálným socialismem) nemá být dle Říhy soustavou postkapitalistickou, ale ani deformovaným socialismem a když tak pouze “deformovaným kapitalismem”! To jsou zajisté značně divoké, spekulativní slovní konstrukce.

Pozoruhodné je na každý pád filozofovo konstatování (nebo je to zase jen pouhé slovíčkaření?), že “stát nemůže nic vlastnit, protože žádná abstraktní instituce nemůže nic vlastnit. Stát není vlastníkem, ale vykonavatelem vůle vlastníků, kterým naprosto ve všem slouží. - Je tedy vykonavatelem moci, ale není mocí samou. Moc je jinde, mimo stát. Skutečnou moc má byrokratická partajní a nomenklaturní elita a o politice se nerozhoduje ve státě, ale v jedné straně, která je ovládána administrativní byrokracií, je na státu zcela nezávislá a stát zcela závisí na ni. Paradox je v tom, že právě v totalitním etatismu je stát pouhým otrokem vůle jiných”.

Citovaným jistěže důmyslným výrokem nicméně autor nezodpovídá otázku, kdo je tedy v “socialismu” tím pravým vlastníkem (výrobních prostředků, kapitálu)? Byť moci dle něho disponuje ona nomenklatura, která má představovat “vládnoucí administrativní byrokracii”. Že by nakonec tím všeobecným vlastníkem byl přece jenom lid (sotva zmiňovaná pseudoelita), jakkoliv nemohoucí? Je moc totožná s vlastnictvím? Tady jednoznačná odpověď chybí.

Zajímavý je i jiný názor Říhův. Praví: “Další vývoj potvrdil zcela Bucharinovu teorii o ultraimperialismu. Kapitalismus bez konkurence ztratil to, co vede kapitalismus k pokroku. Konkurenční kapitalismus musí nepřetržitě dělat revoluci ve výrobních silách, což přivedlo historický vývoj až k vyvrcholení této revoluce ve vědeckotechnickou revoluci. Naproti tomu v ultramonopolu nastal úpadek ve všech sférách lidské činnosti. Jestliže klasický kapitalismus se musí nutně stále vyvíjet, zde nastává trvalá stagnace, protože jakákoliv změna je pro vládnoucí třídu nežádoucí”.

Spatřujeme zde opět poněkud násilnou myšlenkovou sestavu. Nejdříve je Bucharinem (?) představen (sovětský) reálný socialismus jako ultraimperialistický “kapitalismus bez konkurence” a potom, zbaven jedné ze svých základních kapitalistických podmínek, tj, konkurence (mezi tyto podmínky, resp. doprovodné znaky náleží též nezbytnost hospodářské dynamiky a dosahování zisku), je takovýto “kapitalismus” alias reálný socialismus tak jak jsme jej poznali (oprávněně!) prezentován coby systém vyznačující se všeobecným úpadkem! Ve skutečnosti reálsocialismus (v Evropě!) zanikl ne proto, že se stal bezkonkurečním kapitalismem, ale proto, že byl budován ve všeobecně (hospodářsky, sociálně i duchovně) nevyzrálých předpokladech, kde např. ekonomická dynamika musí být zajišťována působením jinak problematické a zřetelně historické (v historickém hospodářském prostředí nenahraditelné) konkurence. Také však absence zcela nezbytných sofistikovaných “teorií” (socialismu, komunismu a přechodu ke komunismu), a rovněž nedostatečné kultivovanosti obyvatelů a nadvlády nekompetentních osob (vůdců a pseudoodborníků) se na nezdaru (reálného) socialismu podepsala. Zkolabováním tohoto typu socialismu (nikoliv kapitalismu!) však nezaniká potřeba - a nezbytnost! - víceméně radikálního (nikoliv ovšem jenom ultrarevolučního) překonání kapitalismu v důsledku jeho neschopnosti vyrovnat se s faktem, že již v blízkém budoucnu nebude lidstvo schopno pokračovat ve hmotném (ekonomickém) růstu neboli v uplatňování zmíněného pro kapitalismus specifického a životně důležitého atributu. Kapitalistický systém nebude totiž schopen instalovat materiálně stacionární a hmotné lidské potřeby početně stagnující planetární populace přijatelně (dostatečně, avšak nikoliv nadměrně) uspokojující společenskě poměry. Taktéž evidentní preference rozumového, morálního, citového a estetického rozvoje všech (!) lidských bytostí (osobností a plnohodnotných občanů) nebude kapitalismus způsobilý uskutečnit.

Shrneme-li poslední Říhovy odstavce, tak sovětský reálsocialistický společenský řád byl socialismem (třebaže velice problematicky fungujícím), a nikoliv jakýmsi vymyšleným superkapitalismem: ustavil se po socialistické revoluci, vyvlastnil a zestátnil (diskutuje se, zda opravdu zespolečenštil) rozhodující díl výrobních prostředků, podstatně zmenšil sociální rozdíly, zabezpečil prakticky úplnou zaměstnanost, vykonal velkou práci v oblasti obecné gramotnosti…). Učinil to z počátku i bez přijatelného teoretického zázemí (a bez patřičného výpočetního vybavení) a rovněž bez zapojení prvku konkurence do svého systému (kromě éry tzv. NEPu). Ve vyšších fázích svého rozvoje narazil ovšem na určité meze, pramenící z hypertrofického upřednostňování produkce výrobních prostředků (a zbraní) v poměru k produkci spotřebních předmětů a v neposlední řadě též proto, že osobní zainteresovanost (a přinucení) pracovních sil, mj. na kvalitě a výkonnosti práce, začala výrazněji selhávat. Dočasně (!) blahodárně působící konkurenční prostředí coby jeden z faktorů dynamizující nezobjektalizovanou ekonomiku počal být do systému pokusně vnášen jakoby zvenku, ale nikdy se to systematicky a účinně nepodařilo. V žádném případě se tu však nejednalo o nějaký kapitalistický ultraimperialismus, o žádný kapitalistický ultramonopol, o jakousi korporativní (?) buržoazii.

Český filozof se rovněž namnoze dopouští omylu, když nekriticky velebí institut (buržoazní) demokracie. Píše: “Kapitalismus musí být nevyhnutelně demokratický. To, čemu se říká buržoazní demokracie, je poslední formou demokracie a žádná jiná demokracie není možná. Kapitalismu jako systému svobodného podnikání je nutně vlastní tendence k politické svobodě a demokratickému zřízení”.

Ona je totiž ta buržoazní demokracie veskrze falešným způsobem vládnutí (jakkoliv se prohlašuje, že nejlepším ze všech dalších způsobů).V novověku se vyvinula z pozic a ve prospěch právě buržoazie (majitelů kapitálu a jejich obsluhy), byla v průběhu posledních dvou století důkladně ověřena jako mechanismus “spravování” společnosti v tom ohledu, že umožňuje permanentní nadvládu kapitálu v podobě vítězství pravicových (avšak také pseudolevicových - sociáldemokratických) politických sil v kapitalistických volbách. Umožňuje s přispěním všepronikající demagogie, slibů, dáváním (nereálných) nadějí, rozsáhlými mediálními chvalozpěvy apod. zcela nezaslouženě buržoazii “regulérně” vítězit. Okolnost, že nemalá část voličů - především právě těch buržoazním zřízením ohrožovaných - nechodí vůbec k volbám, tuto metodu ohánějící se kultem svobody jasně podporuje.

Provedeným odsudkem buržoazní demokracie neříkáme ovšem, že nemůže ve světě existovat skutečná demokracie. Běží potom víceméně o demokracii přímou, předpokládající zajisté vzdělané a jinak kultivované a obratně nemystifikované občany. Ve vlastním řízení a správě vyspělé společnosti, mj. též ekonomiky, bude samozřejmě muset dominovat kritérium kvalifikovanosti, jak si dále ještě řekneme. Prof. Říha vcelku oprávněně při této příležitosti upozorňuje, že v historických, třídních, mnoha iracionalitami naplňovaných komunitách “většinová demokracie” neplatí: “Protože ve státě se musí dojít k nějakému jednotnému názoru, rozhoduje většina. Menšina se většinovému rozhodnutí musí podřídit. Demokracie je poslední státní formou: je to forma násilí, která vnucuje svoji vůli celé společnosti. To nemění nic na věci, že demokracie přitom nepoužívá zpravidla drastických donucovacích forem, nicméně donucování to je. Rozhodnutí většiny nemusí být pravdivé ani správné, naopak se často stává, že pravdu má menšina, ba někdy i jedinec”.

(Buržoazní) demokracie není rozhodně posledním státním zřízením, k tomu navíc menšinová buržoazie v ní takřka pravidlem prostřednictvím “svých” (pravicových) politických stran - a za přispění pseudolevice! - paradoxně vítězí způsobem, který jsme už popsali. V historických poměrech musí “demokracie” občany v některých věcech nezřídka donucovat k obecněji přijatelným rozhodnutím, a to někdy nikoliv pouze “třídně” oprávněným. Ve všeobecných společenských záležitostech by měla rozhodovat “kvalifikovaná” neboli výrazná majorita populace, detaily při aplikacích těchto rozhodnutí by měly být svěřeny do rukou odborníků, resp. odborných skupin.

Na okraj: podobně jako s “kvalifikovanou demokracií” je tomu např. i v soudnictví, kde působí sice (lidová) porota, ale vedená je profesionálními soudci. Situace sladění “názoru lidu” a kvalifikovaných odborníků bude v případě řízení hospodářství značně ulehčena jeho objektalizací neboli vyloučením z ekonomického dění hospodářských - zájmových subjektů (ekonomika se stane “strojem”).

Podle našeho filozofa: “To, čemu se říká buržoazní demokracie, není dnes zastřená forma diktatury buržoazie. Moderní demokracie představují kompromis mezi třídami a různými sociálními skupinami, nejsou tedy formou diktatury, ani zastřené ani nezastřené. Demokracie je formou státního zřízení a to nejlepšího a nejdokonalejšího, avšak je to státní zřízení, a stát je vždy donucovacím prostředkem… Je proto zcela nesmyslné mluvit o nějaké socialistické demokracii nebo o všelidovém státě…. Všelidový stát by vlastně znamenal, že všichni myslí a jednají stejně, což si navenek může vynutit diktatura, ale ne svobodně všechen lid… Pravda je taková, že když už se musí žít ve státním zřízení, je nejlepší žít ve zřízení demokratickém. Demokracie je zkrátka poslední a nejdokonalejší formou státního zřízení, nic míň, ale také nic víc”.

Takže: buržoazní demokracie je v první řadě zaobalenou podobou buržoazní diktatury (avšak nejen jí). Říhovy “kompromisy” se uplatňují pouze v těch nejobecnějších věcech, základní třídní rozpory však nejde dost dobře ústupčivě dohodnout (buržoazní strana - vlastníků kapitálu a jejich politického, byrokratického právního, bezpečnostního zázemí - bude mít v základních záležitostech vždy převahu). Buržoazní (!) demokracie nemůže být v obecné rovině nikdy tím “nejlepším a nejdokonalejším” státním systémem (otázkou nepochybně je, zda takovýmto historickým systémem musí být pouze demokracie buržoazní), tím může být toliko plně humanizovaný stát (bez komponenty třídního faktoru).

Úletem je tvrzení, že nemůže existovat socialistická demokracie, tj. historická - třídní demokracie, pod kuratelou “pracujícího obyvatelstva”. Takovýto typ demokracie nebyl bohužel nikdy prakticky uplatněn, ačkoliv k tomu měl blízko a nebylo to zase tak obtížné. “Všelidový stát” potom představuje “stát” s jeho správními a obecně donucovacími funkcemi, ale bez přítomnosti sociálně politických tříd. I on je proto možný a jednou se stane nezpochybňovanou skutečností. Doposud pro něj nedozrály realizační podmínky, což automaticky neznamená, že nikdy nedozrají. Jinak si myslíme, že odvolávání se v této souvislosti na Marxe je nenáležité. Zcela chybné tvrzení pak je, proč by se měl “cílový stát” ztotožňovat s jakousi uniformitou myšlení a jednání, k tomu ještě pod knutou diktatury? V beztřídním společenství půjde jednoznačně o zachování “jednoty v rozmanitosti” - o unifikaci materiální základny, jež se takto stává nejefektivněji a nejproduktivněji fungující (v potřebné struktuře přirozeně), avšak souběžně také - a to v prvé řadě - o vytvoření podmínek pro (pozitivní) individuální rozmanitost duchovní.

Český filozof vůbec nepřipouští - ostatně v tradičním marxistickém duchu (zde přitom dochází k mýlce, jedné z mála v marxismu patrných) - že stát má vedle svého třídního (třídně utlačovatelského) charakteru také funkci obecně regulační, správní (a v tomto ohledu i donucovací). Odhlédneme-li od sémantické nejasnosti pak též tento “trvalý” moment musíme brát v úvahu.

Souhlasíme s autorovým názorem, že “ultraimperialistický kapitalismus je… protidemokratický”. Platí to však o každém kapitalismu, ale bezesporu i o reálném socialismu, který se Říhovi dost absurdně kryje právě s ultraimperialismem.

Faktem také je, že reálsocialismus ve svých dějinách vícekrát usiloval o reformy svého systému, ať již - méně často - o reformy dobře myšlené, anebo o reformy formální či předstírané. Faktem rovněž je, že tyto čas od času se opakující změny se před jiným týkaly pouze sféry materiální - ekonomické, zatímco okruh ideový zaostával neméně (v politické oblasti býval tento proces doprovázen aktem “demokratizace”). V ekonomice se občas zamýšlelo zavést do v zásadě plánovitého hospodářství druhotně (!) prvky “živelného” trhu (především bezprostřední “osobní nebo skupinové zainteresovanosti”), včetně instrumentu konkurence.

Důležitým shledáváme profesorovo zdůrazňování (Marxovy) kategorie “všeobecného dělníka”, neboli v principu zaměstnávaného, námezdně pracujícího (a vykořisťovaného) člověka. Při této příležitosti se často uvádí, že s mizením klasického dělníka - manuála (Říha), zmizela z lidské společnosti rovněž sociálně politická třída proletářů, což není přirozeně pravda (je to vyloženě účelová liberálněkonzervativní konstrukce, sloužící k dogmatickému vsugerování nepravdivé ideje “všichni jsme na jedné lodi”, žádné třídní rozpory již neexistují, třídní smír je evidentní a nevyhnutelný).

Všeobecným dělníkem je nepochybně i vysoce kvalifikovaná (“nekapitálová”) osoba, nájemný inženýr, vědec, lékař, učitel… K tématu Říha podotýká: “Proletářem v Marxově slova smyslu není… a ani nemůže jím být pouze manuál, ale stává se jím každý, kdo prodává svoji pracovní sílu, ať už je to síla jakékoliv kvality”. Při rozšíření definice proletariátu lze jasněji pochopit také pojem diktatury proletariátu, neboť potom se jedná o “nadvládu pracujícího lidu”.

Polemizovat se dá s tradičním (marxistickým) pojetím hodnoty pracovní síly (i Říhou bez výhrad přijímaným), udávaným náklady spojenými (jenom!) s jejím školením a hmotnou reprodukcí. Tady bylo vždycky slabé místo takovéto definice, poněvadž v návaznosti na jinou koncepci marxismem uznávané “složité práce” hodnotový přínos vysoce kvalifikovaného pracovníka je mnohem větší než prostředky na jeho “výchovu” a “obživu” (v širokém slova smyslu) a tudíž i skutečná (ekonomická a tím spíše i “lidská”) hodnota tohoto člověka je rovněž mnohem vyšší. Na meritu problému nic podstatného nemění ani fakt, že cesta od objevu přes vynález až po výrobek bývá velmi komplikovaná (až trnitá) a je obtížně kvantifikovatelná.

Český filozof se také dotkl jiného pozoruhodného jevu - (Marxova) dlouhodobého poklesu míry zisku, jakožto symptomu tendence k zániku kapitalismu. Tato koncepce je světu představována na základě permanentního značného nárůstu konstantního kapitálu “c” (a doprovodného “nižšího” zmenšování variabilního kapitálu “v”) ve jmenovateli zlomku příslušné míry, u níž v čitateli figuruje zisk (“z”). V důsledku snižování dané ziskové míry má klesat rovněž úloha zákona hodnoty v ekonomice a bez tohoto zákona nemůže potom dle obvyklých marxistických představ kapitalistický hospodářský systém existovat.

Popravdě se však variabilní i konstantní kapitál začnou kvůli hmotně limitované zeměkouli a následně též v důsledku potřeby materiálně saturostacionárního hospodaření dostávat na nerostoucí hladinu a zisk určený na rozšířenou ekonomickou reprodukci zmizí. Tím taktéž zisková míra klesne na nulu a kapitalismus ztratí své opodstatnění (přestanou existovat předpoklady s nimiž může jedině fungovat). V ekonomice potom nepůjde o nějaký relativní pohyb hospodářsky relevantních veličin, nýbrž o jejich absolutní “znehybnění” (m = 0, c = stacionární, v = stacionární). Konec systému bude zapříčiněn nikoliv pro nepřítomnost jakéhosi abstraktního zákona, ale na bázi konečného vyčerpání pro kapitalismus vpravdě životodárných podmínek, především možnosti hmotného růstu. Platí-li Marxova teze, jíž Říha připomíná, že totiž změna společenského řádu nenastane dříve než starý řád vyčerpá všechen svůj potenciál, potom nutnou materiální saturostacionaritu s početně stabilizovaným obyvatelstvem již kapitalistická soustava nepřekoná.

Podle českého profesora fungoval kapitalismus až do 2. světové války na podkladě existence ekonomických cyklů, v nichž se střídaly v zásadě fáze konjunktury a krizí. V současnosti však prý cyklické systémy již neexistují (není to zcela pravda, J.S.) a kapitalistická soustava nabyla zjevně iracionálního charakteru (krize je permanentní, stejně jako vysoká nezaměstnanost a namnoze též inflace, obrovské je státní i soukromé zadlužení, navzdory všem opatřením probíhá ekologická devastace atd.). Problémem nicméně dle Říhy je, že navzdory celkově nezdravým poměrům se systém nehroutí a snaží se - celkem přirozeně - svoji hospodářskou a politickou přítomnost na Zemi v podstatě konzervovat. Z tohoto stavu věcí pak jakoby se nenaskýtalo rozumné východisko.

Říha si není bohužel vědom toho, že kapitalismus se dostává do úzkých nejen následkem vyhrocování řady dílčích (jakkoliv významných) problémů, ale především z jednoho, troufáme si říci nejzávažnějšího, důvodu. Ztrácí totiž v dlouhodobém průmětu svoji dynamiku, na čemž nic nezmění ani okolnost, že čas od času nadále vykazuje určité relativně “větší” hospodářské výsledky (vzápětí negované poklesy). Tyto výsledky bývají však nezřídka fingované (viz různé účetní skandály, opakované “produkt zvyšující” penežní transfery apod.), a také předkládané na úkor enormního zadlužování a tradičně i v důsledku osvědčených pobídek cestou venkoncem neprodutivní militarizace, zdánlivě oprávněné vyvoláváním namnoze nepochopitelných (někdy jen ideologických!) válečnických konfliktů.

Filozofova recenzovaná práce se v souladu s marxistickým myšlením naznačuje, že kapitalismus je schopen odstranit toliko proletariát, avšak v nejširším slova smyslu, přičemž “dnešní všeobecný dělník fakticky řídí všechno v ekonomice od té nejnižší, až po tu nejvyšší práci. Má všeobecnou kvalifikaci pro toto vedení a tudíž může vytvořit vyšší sociální soustavu”. Autor by měl dodat, že tento proletariát musí být nejen vysoce vzdělaný, ale též občansky uvědomělý a bude muset mít po ruce důkladně propracovanou “teorii budoucnosti”. Sporné jsou nicméně další věty z analyzovaného pojednání, zabývající se charakterem posléze nastolovaného režimu: “Nebude to demokracie, protože i demokracie je kracie. Cílem tedy není stát, nýbrž zrušení státu. Budoucí společenská formace nemůže být tudíž demokracií, nýbrž samosprávou, která není žádnou kracií”.

Tady se opětovně setkáváme s jistou hrou se slovy. Samosprávná přímá demokracie bude muset fungovat i v plně humanizovaném beztřídním společenském řádu budoucnosti a teprve na jejím základě získá “stát”, resp. jeho neoddělitelná organizačně správní složka zplnomocnění k řízení společnosti, prováděné vysoce erudovanými specialisty. (Politická) samospráva vybavená týmy odborníků bude uplatňována na všech úrovních reglementace společnosti, až po tu celoplanetární. Opakujeme: stát nelze jednoznačně vázat jenom na dějinné třídní společnosti, fungovat bude muset ve své obecně organizátorské poloze i ve společnosti netřídní (naddějinné).