Článek

Jiří Stehlík  Famózní kniha o socialismu a komunismu

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Jiří Stehlík (1939), český geograf, ekonom a levicový publicista. —- Absolvoval studia geografie na Přírodovědeckou fakultu UK (promován 1962); v roce 1969 získal titul kandidáta ekonomických věd. Pracoval mj. ve Výzkumném ústavu národohospodářského plánování, Ústavu prognózování ČR, Institutu hospodářské politiky a na Ústavu mezinárodních vztahů na Vysoké škole ekonomické. V centru jeho odborného zájmu byly otázky regionálního rozvoje a hospodářského využívání přírodních zdrojů. V posledních letech se zabývá problematikou trvale udržitelného rozvoje, globalistikou, prognostikou a některými otázkami světové ekonomiky. Publikoval v časopisech Politická ekonomie, Ekonomický časopis nebo Plánované hospodářství, později třeba v Hospodářských novinách, Sociologickém časopise, Mezinárodní politice a v mnoha odborných periodikách zahraničních.
Díla: Světové přírodní zdroje, jejich zásoby a osvojování (1984); Máme národní zájmy? (1992); Budoucnost lidského rozvoje (2000).

Anotace

“Směrem k novému socialismu”, v originále Towards a New Socialism (Nottingham 1993), tak zní název jednoho z děl W. P. Cockshotta a A. Cottrella (C. a C.). Český překlad vyšel pod názvem Kybersocialismus z iniciativy občanského sdružení Socialistický kruh (SOK), jako první svazek jeho edice v Brně v roce 2006 (nakladatel L. Marek, 272 s., včetně poznámek překladatele R. Převrátila).

Prof. Cockshott působí nyní ve Spojených státech a zabývá se především ekonomickou teorií, jeho spoluautor, jenž se kromě ekonomie věnuje zejména kybernetice, zůstal věrný Skotsku. Jejich publikace je svým způsobem průkopnická, neboť v podstatě neobyčejně kvalifikovaně a v širokém záběru rehabilituje myšlenky autentického socialismu - komunismu s tím, že nachází reálná aktuální východiska pro jejich praktické uplatnění. Sami autoři přiznávají, že zejména komunistické myšlenky a tím více praxe nejsou v současnosti “na pořadu dne” a mohou vyvolat jakkoliv neoprávněné protesty či nedůvěru, a to bohužel i u (rádoby) odborné veřejnosti.

Zdá se, že inkriminace “komunismu” není jen záležitostí postsocialistickou, kde se trvale směšuje reálsocialistické s komunistickým. C. a C. k problematice pojmenování jejich knihy uvádějí: “Usoudili jsme, že titul výslovně ddoporučující komunismus by znemožnil vydání knihy, nebo by podstatně omezil počet jejích čtenářů. Socialismus byl beránčím rouchem pro našeho komunistického vlka” (38).

Hned v úvodu recenze musím předeslat, že ta kniha je vynikající a lze s ní tvůrčím způsobem polemizovat. Domnívám se, že pokud by v současnosti v Evropě ještě existovaly byť “reálně” socialistické země a jejich zajisté “noví” vedoucí političtí činitelé byli ochotni poměrně podrobně rozpracované principy obou badatelů prakticky aplikovat, mohl by se socialismus racionálně transformovat a dále úspěšně vyvíjet. Nešlo by tu přirozeně jenom o dobrou vůli a schopnost přejímat a do praxe uvádět prezentované ideje, ale i o prostý fakt, že soudobá úroveň pro “plánovaný socialismus” nezbytné výpočetní techniky je již tak rozvinutá, že by bylo možné vyrovnat se se starou antisocialistickou tezí, že totiž není možno suplovat trh plánovacími mechanismy, protože obrovské množství potřebných rovnic se nedá prostě spočítat. Oba profesoři považují tuto okolnost za jeden z hlavních předpokladů revitalizace “marxistického socialismu”. Vřele doporučit je možno tento spis Číně, Kubě a dalším státům a národům. V nedávné minulosti by byla kniha od C. a C. bezpochyby životně důležitá i pro dobře míněné, avšak hrubě nekvalifikované snahy M. Gorbačova (viz ještě dále).

Čeští vydavatelé požádali autory knihy o předmluvu, jež by aktualizovala jejich vývody z původního více než deset let starého textu. Oba badatelé vyhověli a poskytli poměrně obsáhlý elaborát (tvoří cca 1/5 celkového objemu publikace), ve kterém odpověděli na otázky vydavatelů. Jejich příspěvek pak obsahuje nejen novější poznatky (nezapomínejme, že na počátku 90. let se společenské transformace ve východní Evropě teprve rozbíhaly), ale vlastně také určitou zestručňující rekapitulaci tezí z příslušné knihy.

C. a C. hned v úvodu své předmluvy k českému vydání upozorňují na nebezpečí, které plyne z různých pokusů o reformování některých principů marxistické ekonomie (ale nejen té), táhnoucí se již od reformistů z přelomu 19. a 20. století (E. Bernstein a další), kteří se stali zakladateli typického “ústupkového” sociáldemokratismu. Sami vzpomínají zvláště A. Noveho, který vydal v 70. a 80. letech několik knih, jež se staly ideovou základnou (“nových”) labouristů. Zdůraňují, že všechny podobné pokusy - o sociálně tržní nebo smíšené hospodářství - usilují o to spojit neslučitelné a dříve nebo později skončí neúspěchem. Ve spojení se “socialismem” se tyto koncepce objevily již v 60. letech a ne tedy až v 80. letech, jak míní autoři. Zapisují: “Když se slovo sociální spojuje se slovem trh - sociální tržní ekonomika, socializovaný trh, tržní socialismus - měli bychom se mít na pozoru” (265).

Pozoruhodné je stanovisko C. a C. k (venkoncem původnímu) marxismu, ale též k V. Leninovi (Marx s Engelsem jsou již akceptováni širokými intelektuálními kruhy i v novější době, Lenin doposud, jak patrno, jen vzácně). Říkají: “Úspěšné revoluční hnutí potřebuje jak ekonomickou, tak politickou vůdčí teorii… Máme-li dát odpověď na neoliberalismus, naším cílem musí být aktualizace marxistického ekonomického myšlení a leninských myšlenek o státu” (tamtéž)! Konkrétně: je zapotřebí aplikovat na socialismus pracovní teorii hodnoty (Marx to provedl pouze ve vztahu ke kapitalismu) a přepsat a radikalizovat Leninovu kritiku reprezentativní (buržoazní) vlády! Jinými slovy pak je nutno spojit zmíněnou hodnotovou teorii s užitím kybernetiky a participativní demokracií, kterážto koncepce by měla být protiváhou k liberálním ekonomickým nástrojům (cen, trhů, parlamentní demokracie).

Užitečný je autorský přístup k obsahovému vymezení socialismu (v moderním marxistickém podání) vůbec. Badatelé jsou toho názoru, že “socialismus definovaný jako veřejné vlastnictví výrobních prostředků není ekvivalentem Marxovy první fázi komunismu, protože ta předpokládala zrušení peněz a přechod na kalkulaci pomocí pracovní doby. Socialismus v podobě definované Leninem může být zcela slučitelný s pokračující existencí peněz… Důsledkem Leninovy formulace bylo, že se zneviditelněly specifické rysy Marxovy první fáze komunismu. Zmizela představa o kalkulacích a platbách na základě pracovní doby a s ní také všechny programové koncepce zaměřené na dovršení první fáze komunismu jako na samostatný cíl” (39).

Dle recenzentova soudu by mělo být při obdobných úvahách před jiným zdůrazněno, že existují přinejmeněím dva druhy porevolučního socialismu: reálný (prakticky uskutečňovaný, v současnosti ve zvláštních souvislostech hlavně v Číně) a (prozatím jen proklamovaný, avšak uskutečnitelný!) humánní, vycházející z postupného dokončování (!) procesu společenského vlastnictví, ale se zcela podstatnými ohledy na duchovní rozvoj (socialistické) společnosti. Autoři mají na zřeteli právě humánní socialismus, když povídají, že socialismus “proměňuje abstrakci lidské rovnosti v sociální skutečnost” (52). O tzv. demokratickém socialismu netřeba uvažovat, neboť je pouze nedůsledným instrumentáriem sociáldemokratismu. O mimořádně závažném problému ekonomických kalkulací se zmíním ještě v dalším textu.

Knížka vyzdvihuje jako zcela nezpochybnitelný atribut plnohodnotného socialismu - komunismu právě duchovní - rozumový, ale i morální, citový a estetický - rozvoj. V absenci tohoto hlediska spatřuje významný nedostatek reálného socialismu, když autoři zdůrazňují, že zde byl zanedbán “celkový vzestup kultury a žvotní úrovně”, kam mj. započítávají zkracování pracovní doby - poskytování volného času a zpříjemňování práce. Kromě toho ovšem stranou nesmí stát také sociální zajištění, spotřeba zboží (a služeb). Z ostatních podstatných činitelů, jímž měla být v reálsocialismu věnována větší pozornost, spisovatelé neopomněli uvést stanovení dlouhodobého výhledu s přihlédnutím k ohraničenosti zdrojů a ekologii, snižování nerovnosti mezi třídami, regiony, ale i v poměru k pohlavím.

C. a C. nicméně ve své polemice pokračují. Konstatují: “Co zůstalo z komunismu v leninském pohledu, byla Marxova druhá fáze ,od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb°. Cesta k tomuto cíli měla vést přes poskytování zcela bezplatných nebo dotovaných spotřebních statků až k situaci, kde by bylo veškeré rozdělování bezplatné a neomezené” (tamtéž). S tímto pohledem však naši vědci prý “spolu s Marxem” nesouhlasí a rozdělování podle potřeb považují za nesprávné a vedoucí ke zhoubným důsledkům. Při existenci peněžní pracovní odměny musí dle nich tento způsob vést k omezování produktivity práce a k permanentnímu oddalování slibů o komunismu. Spisovatelé však záhadně hovoří ve smyslu jakoby tato praxe již byla ověřena, což není pravda.

Podle autorů se kapitalismus paradoxně vyznačuje (dlouhodobým) trendem k likvidaci privátního kapitálového vlastnění: “Imanentní tendencí kapitalistického výrobního způsobu je směřování ke zrušení veškerého… soukromého vlastnictví” (15). Jako ilustrace je uváděna např. posloupnost drobná výroba - kapitalistické podniky - akciové společnosti - státní kapitál - socialistické vlastnictví (byť poslední forma se zatím ve své plné funkčnosti neprojevila). Profesoři podotýkají, že v prvé řadě musí zaniknout “funkčně nadbytečné” tvary rentiérského vlastnictví, přičemž naopak se prozatímně rozšiřuje (početně ohraničené) velkofinančnictví a zvyšuje se i množství relativně menších bank, pojišťoven a investičních trustů. Na jmenované skutečnosti ovšem víceméně přišli již klasikové. Stejně jako na fakt C. a C. zdůrazňovaný, že akumulace kapitálu se blíží ke svým mezím a míra zisku (z/c+v) že sekulárně, třebaže s výkyvy, klesá. Připomenuta mělo být rovněž okolnost, že kapitál se snaží danému poklesu všemožně - někdy nevybíravými způsoby - bránit, např. značným soudobým náporem na sociální vymoženosti zaměstnávaných osob (a tím de facto oddalovat svůj konec). Oba autoři jsou toho názoru, že kapitálové akumulování “…má své vnitřní hranice, jejichž působením všechna období kapitalistického růstu, ať jsou jakkoliv dlouhá, končí ve stagnaci a recesi” (17). Měli nicméně doplnit, že kapitalistický hospodářský systém má také svoji konečnou limitu v níž zanikne a ve které ekonomika nabude saturostacionární podoby a společnost získá beztřídní charakter.

Badatelé dospívají k pravdivému konstatování: “Ekonomické dějiny 20. století se svými epizodami masové nezaměstnanosti, pádivé inflace a ničení životního prostředí… názorně ukázaly, že nelze spoléhat na to, že by hra tržních sil vedla ke společensky žádoucím výsledkům” 117).

V poznámkách týkajících se snižování míry zisku v důsledku nárůstu organického složení kapitálu (c/v) vidím jeden z hlavních přínosů publikace. Západní ekonomové se tímto fenoménem obvykle příliš nezabývají (že by se obávali jednoho ze závažných argumentů vypovídajících o “konečnosti” kapitalismu?) a okolnost, že jev sám je v souhrnu poměrně obtížně dokumentovatelný k tomu nepochybně přispívá. C. a C. otiskují graf a tabulku, z nichž navzdory tomu, že údaje v nich obsažené nejsou věcně ani časově dostatečně srovnatelné, vyplývá, že doložit proces poklesu není snadné. Podle autorů vedl daný pokles ke “špatným výsledkům v rozvíjení kapitálově intenzivních oborů”, jako prý např. železnic, ve 20. století. Existovaly a existují však i jiné důvody a dopady uváděného vývoje. Samozřejmě že relativní snižování zisků musí vést k problémům souvisejícím s udržením objemu akumulace. jak spisovatelé usuzují. Na druhé straně zase zabezpečování kapitálové akumulace vede souběžně ke zmiňovanému poklesu ziskové míry.

V rozvinutých zemích vykazuje rozsah akumulovaných prostředků i míra zisku tendenci ke zmenšování, v globálním měřítku to má proběhnout s odkladem “několika desetiletí”. Poté se nicméně dle našich badatelů “… prosadí zákon rostoucího organického složení kapitálu jako celosvětové historické omezení” a “do popředí opět nastoupí objektivní nutnost zrušení soukromého vlastnictví” (23). Pro vzdálenější perspektivu se dá nicméně o platnosti tohoto pravidla pochybovat. V saturostacionární ekonomice by měla být organická skladba kapitálu stabilizovaná. Objem konstantního kapitálu by neměl ani absolutně růst a nakonec i markantní vzestup jeho sofistikovanosti pravděpodobně ustane. Odměna za práci - osobní (ale i společenská) spotřeba by měly rovněž stagnovat.

V komentované knížce stojí za pozornost taktéž teze, že “neustálá depersonalizace kapitalistického vlastnictví… nenarušuje kapitalistický charakter výroby. Nezahajuje žádný nový věk manažerství nebo technokracie, pouze potvrzuje neosobní povahu zákonů ovládajících tento výrobní způsob” (15-16). Autor recenze si myslí, že právě odosobňování soukromého kapitálového vlastnictví je znakem, jenž přispěje k pádu tohoto typu vlastnění vůbec. Ekonomický svět budoucnosti totiž bude objektalizován a ekonomické subjekty (s atributem vlastnictví) z něj budou prakticky vyloučeny. Toto tvrzení ostatně víceméně potvrzují slova samotných pisatelů: “Kapitalistické právní vlastnictví se… dostává do ostrého rozporu s potenciálními výrobními silami. Vynucování vlastnických vztahů začíná být problematické” (17). Anebo: “Základním problémem kapitalismu je dnes to, že vývoj technologie mluví proti soukromému vlastnictví” (tamtéž). K těmto větám nutno dodat pouze to, že parazitování jistých vrstev obyvatelstva na produkci v posledních třech dekádách neustává, ba dokonce se zesiluje.

Faktem rovněž zůstává, že proces “depersonalizace” se sice odehrává cestou “intelektuálního vlastnictví patentů, autorských práv, obchodních značek” (viz 16), ale právě “poznatky” mají zcela přirozenou tendenci být dříve nebo později zevšeobecňovány bez ohledu na jejich vlastnění (tady nabývá absurdita “privátu” ohromných rozměrů). Rozvoj informačních technologií k tomu bezesporu přispívá vydatnou měrou. Dle autorů právě socialismus by měl výdaje spojené s produkcí informací relativně snadno krýt ze všeobecných daní a tak je šířit bezplatně.

Badatelé se - namnoze oprávněně, byť dostatečně neodlišují evoluční a revoluční stránku procesu, - domnívají, že ekonomický přechod k socialismu proběhne ve třech fázích doprovázených změnami nebo posilováním či zeslabováním významu (vyšších forem) vlastnictví. V první fázi by měl být opuštěn akcionářský kapitalismus a uplatněna jistá kombinace státního vlastnictví a vlastnictví zaměstnaneckého. Druhá fáze se má vyznačovat přechodem k úplnému hospodářskému plánování, třetí pak zrušením peněžní směny a zavedením “plateb” v pracovních poukázkách, když peníze přestanou být zákonným platidlem (staronovým instrumentem plateb v takovýchto poukázkách se budeme ještě zabývat, je to jeden ze základních atributů přístupu k socialismu z pozic obou vědců).

Pracovní poukázky v Marxově tvaru (zmiňoval se o nich v Gothajském programu - výrazu klasik jmenovitě nepoužíval - mají být naprosto odlišné od peněz. Nejsou předmětem oběhu, nejsou přenosné, nelze je tezaurovat a “nákupem” spotřebních předmětů (nikoliv výrobních prostředků nebo pracovní síly) se stejným obsahem práce se likvidují.

C. a C.: “Sociální funkce pracovních kreditů se překrývají s funkcemi peněz, ale nejsou s nimi totožné. Pracovník dostane od komunity přesně tolik, kolik jí odevzdá své práce. Po zaplacení daní tyto pracovní kredity dávají pracovníkovi právo vzít si od komunity statky obsahující totéž množství práce. Podobnost s penězi je zřejmá: kredity lze ,utratit° za spotřební statky. Liší se v tom, že neobíhají, když si člověk něco koupí, poukázka se zruší… Důvodem tohoto omezení je zabránit opětovnému vzniku kapitalistickéhovykořisťování, peníze jsou totiž předpokladem jakékoliv kapitalistické činnosti. - Za takového systému budou mít jednotlivci právo vlastnit svůj osobní majetek, spotřební statky a domy. Nebudou moci vlastnit cenné papíry a akcie (ty samozřejmě nebudou existovat) a ani žádnou jinou formu kapitálu, pozemky nebo výrobní zařízení, které lze provozovat pouze kolektivně. V důsledku nepřenosnosti pracovních kreditů si jednotlivci nebudou moci najímat jiné jednotlivce, aby pro ně pracovali” (251).

V tomto textu je ukryto jádro problému budoucí komunistické ekonomiky. Podobné praktické pokusy již existovaly, v poválečné době byly takovémuto systému nejblíže izraelské kibucy, které nicméně pozvolna mizely. Hlavní příčinou neúspěchů příslušných experimentů byla skutečnost, že v historických - hmotně nesaturujících a rozumově-morálně nevyspělých - komunitách není možno popsaný společenský - ekonomický řád vytvořit. V něm by měla být dle spisovatelů naplněna tři základní práva: 1. na krytí životních potřeb, 2. na obdržení plné hodnoty vlastní práce (s odpočtem daní), a 3. na výběr spotřeby dle vlastního přání, ovšem tak. že “nebude poškozováno životní prostředí a nebude se zasahovat do svobod jiných lidí” (zmíněno mělo být rovněž “sebepoškozování”).

Co nejstručněji zní základní definice fungování socialistického hospodářství v podání C. a C. takto: “V socialistické ekonomice probíhá odčerpávání nadproduktu prostřednictvím politicky určovaného rozdělování materiálního produktu na spotřební statky a ostatní produkty, které je zaktoveno ve státním plánu. To je ono ,nejniternější tajemství°, skrytý základ veškeré společenské struktury socialismu. Systém odčerpávání se zcela liší od systému za kapitalismu…” (26-27).

Autoři měli nicméně připojit, že ve skutečně socialistické ekonomice, jakožto historicky nedokonalém, avšak porevolučním systému, cílově orientovaném, nikoliv tedy v komunismu, musí příslušné odčerpávání narážet na různé problémy, se kterými se právě “nižší” socialismus nedokáže vyrovnat. Jde v podstatě o subjektivní zájmy hmotně neuspokojených a duševně nepřipravených subjektů. Vyjádření našich autorů se tudíž může vztahovat toliko k objektalizované (odsubjektalizované) - komunistické ekonomice, kdy i lidé se dobrovolně, protože nikoliv v dominantním rozměru, stávají pouze po hospodářské stránce objekty (pracovními silami i spotřebiteli).

Oba vědci vzápětí pokračují: “Tak jak je vytváření nadhodnoty prostřednictvím koupě a vykořisťování pracovní síly vnitřním tajemstvím kapitalismu, v konečném důsledku určujícími celý charakter kapitalistické společnosti, je veřejné, plánované sociální přivlastňování nadproduktu vnitřním tajemstvím socialismu. Z vykořisťování námezdní práce pramení třídní protiřečení kapitalismu. Z toho, že nadprodukt nutně vystupuje v peněžní formě, pramení finanční krize, recese a ekonomické cykly, které prostupují celé dějiny kapitalismu. Z plánovitého přivlastňování nadproduktu za socialismu pramení třídní antagonismy a třídní boje socialistického období” (29). Poněkud násilné se ovšem jeví být tvrzení, že z “politické formy odčerpávání nadproduktu” by měly za socialismu pramenit jakési “politické cykly”: stachanovství, velké čistky, destalinizace, “velký skok vpřed”, “kulturní revoluce” apod. Tyto děje byly v prvé řadě spíše výsledkem pokusů o mobilizaci sil, ale též bojů o vnitrostranickou moc.

O třídní rozpornosti uvnitř socialismu se C. a C. zmiňují i na jiných místech svého pojednání. Viz např.: “Odčerpávání nadproduktu cestou plánování je potenciálně protiřečivý proces, který může proti sobě postavit státní aristokracii a pracující třídu a tím vést ke vzniku třídních antagonismů” (35). Těmto procesům se dá samozřejmě zabránit cestami autentické demokracie.

Badatelé přímo o reálném (!) socialismu píší toto: “… kdokoli, kdo ovládá plánovací úřad, je fakticky majitelem výrobních prostředků a tím také vládcem. Tito vládci (v praxi ÚV komunistické strany), i když jsou často úplatní, nemohou plnit svou sociální funkci nestydatým buržoazním sledováním vlastního zájmu. Namísto toho jsou nuceni přijmout vysoce sociální a veřejnou roli organizování politického a ideologického života společnosti takovým způsobem, aby bylo zajištěno dodržování plánu. Jedním z nejúčinnějších prostředků jak toho dosáhnout, je kult charismatického vůdce opírajícího se ve větší nebo menší míře o státní teror” (27).

Ve skutečném životě zajisté ani plánovací útvar, ani celý ústřední výbor KS, nejsou vládnoucími činiteli socialistického státu. Tou bývala poměrně úzká politická oligarchie s omezenými možnostmi korumpovatelnosti (ta se ovšem s degenerací systému postupně zvětšovala), navíc většinou stejně v područí “socialistické velmoci”. Nejhorší ovšem bylo, že i ten politický a zejména ideový život byl organizován v zásadě velice kontraproduktivně. K tomu nutno připojit, že plány se nezřídka vůbec nedodržovaly (neplnily). Charismatické osobnosti časem zmizely a nahradily je “političtí byrokraté” seskupení v podivné mocenské hierarchii.

C. a C. dospěli k závěru, že “Protiřečivý charakter socialistické reprezentativní vlády je zcela zřejmý. Představitelé proletariátu - protože mají v rukou plánování a tedy metodu, kterou se odčerpává nezaplacená nadpráce od přímých výrobců - se stávají lidmi fakticky ovládajícími… výrobní prostředky. Jejich individuální třídní postavení jako takové se mění a jejich schopnost nadále zastupovat proletariát je zpochybněna” (28).

Ono třídní odcizení osob, které se dostaly v reálsocialistických zemích k moci, často nepříliš inteligentních a s amorálními sklony, je známé. Majetkovou honoraci střídá pseudopolitická honorace, ve skrytu toužící, a s postupem času také fakticky nabývající relativně většího materiálního zabezpečení. Tento degenerativní proces je však důsledkem nikoliv ovládání plánovacího byra, ale čistě zákulisních politických mechanismů (manipulací). Lidé toho druhu nejsou vlastníky výrobních prostředků, ale nacházejí se blízko zdroje jejich produkce, jsou na ni napojeni obdobně jako různí kapitalističtí přížívníci (majitelé kapitálu a jejich právnická, byrokratická, politická obsluha).

Personální chátrání reálsocialistických předáků bylo pro systém příznačné. Jakmile se v něm poněkud uvolnila “kázeň”, tak se představitelé v dobré víře “správou” společnosti pověření uchylují ke starým praktikám, jež v kapitalismu mají své (jakkoliv pochybné) “přirozené” oprávnění. Autoři k tomuto postupně se formujícímu nešvaru “ducha podrobujícího se materiálnu” podotýkají: “Jak odcházela revoluční generace, její nástupci toužebně pokukovali po kapitalistickém světě, který poskytoval lidem jako oni nejen mnohem lepší životní styl, ale také život, v němž byl luxus legitimní a ne ostudný” (35-36). Na jiném místě potom: “Zvolení lidé jsou vždy spíše představiteli dominantních tříd společnosti než masy obyvatelstva. Jakmile jsou zvoleni, mají vždy sklon představovat zájmy tříd, z nichž pocházejí” (36). Tatáž transformace se ovšem obvykle vztahuje i k “reprezentantům” pocházejícím z tříd opravdu “dolních”.

Ilustrativním příkladem zvratů toho typu jsou kontrarevoluce - to je ten správný název - jež se odehrály v někdejších reálsocialistických zemích Evropy. Tady k tomu přispěl i “návrat” k parlamentní tak zvané demokracii, jež není ničím jiným než šalebným mechanismem jak si kapitál v tržním systému udržuje rafinovaně moc (desetiprocentní autentická pravice “zvyšuje” svoji volební váhu osvědčenými metodami slibů, nadějí, laciným uplácením, což jen ve ztenčené míře platí i o “doplňující” pseudolevici). C. a C. k tomuto tématu připomínají: “Nepřekvapilo nás… že zavedení svobodných a poctivých voleb vedlo ve východní Evropě k okamžitému nastolení buržoazní moci…” (37).

Po vzoru Leninově rozeznávají oba profesoři v zásadě jednak zmíněnou parlamentní demokracii (kam zapadají politické aktivity vyvíjené tradiční sociáldemokracií), jednak diktaturu proletariátu (nejlépe fungující ve stylu Pařížské komuny). V prvém případě se jedná o zpravidla vítězící vládu buržoazní, ve druhém případě o revoluční rady dělnických a vojenských zástupců. “Pouze tehdy”, praví oba profesoři, “když je zrušen rozdíl mezi vládnoucími a ovládanými, když masy samy rozhodují o všech podstatných otázkách prostřednictvím institucí participativní demokracie, přestává být toto totalitní vnitřní tajemství socialismu protiřečivé. Pouze tehdy, když masy v referendech rozhodují, jak nakládat se svou kolektivní sociální prací - kolik má jít na obranu, kolik na zdravotnictví, na spotřební statky atd. -, může politický život socialismu přestat být podvodem” (tamtéž).

Popsané podmínky ovšem může nabídnout jenom komunismus, nikoliv jeho předstupeň - socialismus (třebaže humánního charakteru). V “konečném” společenském řádu pak bude příslušet rozhodující role při správě komunity seskupením odborníků, nikoliv bezprostředně “lidu”, jakkoliv samozřejmě vzdělanému a “vychovanému”. Ten by měl rozhodnutí především prostřednictvím participativní demokracie (- zásadně odlišné od tradiční dost falešné demokracie parlamentní - buržoazní) kontrolovat, ale ne formovat. Odbornost musí dominovat i na úseku stanovování základních proporcí a směrů hospodářské činnosti, kterou autoři poněkud neuváženě ponechávají v kompetenci širokých mas obyvatelstva.

Jinak C. a C. ve svém výkladu zajímavě připomínají fenomén totality. jež bývá předmětem nenáležité kritiky liberálkonzervativců, kteří v něm vidí příčinu všech společenských zel. Ve skutečnosti hmotná (!) totalita se stane nezbytnou součástí racionální - humánní společnosti (komunistické) budoucnosti. Ta bude totiž odloučena od vlastního rozvoje člověka a nebude ho nikterak deformovat (tak jak to činí v historických společnostech, kapitalistickou mevyjímajíc). Buržoazní ekonomové, sociologové, politologové ztotožňují “totalitu” s totalitou nejobecnější, což je principiální omyl (stejně je tomu tak s “liberalismem”, jehož pozitivní duchovní rozměr je nezpochybnitelný, nesmí se však spojovat s rozměrem materiálním). I nejvyspělejší - komunistické - společenství bude po stránce rozumové, případně citové a estetické (nikoliv však morální) liberální. Reálný socialismem si bohužel některá shora nastíněná fakta dostatečně neuvědomoval a i proto zkrachoval.

Analyzovaná publikace vytýká nepovedené perestrojce Gorbačova právě to, že v ní byl podkopán “… celý proces odčerpávání nadproduktu tím, že zaútočil na tento totalitní princip”, a to tím způsobem, že “povolil podnikům, aby si podržely větší část svých zisků”, a “šmahem tak zavedl antagonistický buržoazní princip odčerpávání nadproduktu: usilování jednotlivých továren o zisk”, čímž nakonec “uvrhl celý systém do chaosu” (tamtéž).

C. a C. podtrhují důležitost smithovské a posléze i marxovské ekonomie času, ale ekonomie prostoru (území), jakož i historicky přechodné ekonomie hmoty si nevšímají. Reálsocialistická soustava byla podle nich omezována neuspokojivou ekonomickou kalkulací (na což přečasto důrazně upozorňovali kritici systému). Oba autoři nabádají: “… v socialistické výrobě musí pracující vždy usilovat o šetření časem. To je, jak řekl A. Smith ona ,původní měna°, za kterou si kupujeme od přírody všechna naše přání a potřeby - každá zbytečně promarněná chvilka je navždy ztracena. Socialistický systém bude historicky nadřazen kapitalismu pouze tehdy, když dokáže lépe hospodařit s časem” (30).

Spisovatelé jdou nakonec tak daleko, že prohlašují: “Základní ekonomické oprávnění každé nové výrobní technologie spočívá v její schopnosti vyrábět věci s menším úsilím než dřív. Pouze neustálým aplikováním podobných vynálezů v celé ekonomice můžeme získat více času, který pak věnujeme buď odpočinku nebo uspokojování nových a rafinovanějších zálib” (101). Poněkud stranou nechali autoři skutečnost, že důležitým hlediskem je při podobném uvažování také kategorie hmotných potřeb. Při produkci zbytečných nebo přímo škodlivých věcí je každá časová úspora nanic. Totéž se vztahuje nejen k výrobě, ale i organizaci atp.

Faktor ekonomie času má dvě dimenze: pracovní a volného času. Efektivnější hospodaření časem neboli v oblasti produkce koneckonců zvýšení produktivity práce pokládal za memento socialismu již také např. V. Lenin. Takovýto přístup však nemusí stačit. Pro budoucnost je nutno jej doplnit též o aspekt “konce” - nezbytného ustavení ekonomického systému, jenž se nebude (moci) dále hmotně rozrůstat (v ekonomice rozšířeně reprodukovat) kvůli limitovanosti zeměkoule a nabude tudíž materiálně saturostacionárního ražení (objektivně dostatečně kryjícího hmotné potřeby lidstva). I v takovémto systému bude zapotřebí postupovat v intencích ekonomie času (navíc pak také jen o málo důležitá ekonomie prostoru, když princip ekonomie hmoty bude lze dílem překonat cestou fyzikálněchemické produkce - “moderní alchymie”).

Problém přiměřeného dostatku spotřebních předmětů a služeb vyvolával mezi odborníky vždycky rozsáhlé diskuse. Existuje řada autorů, kteří tvrdí, že lidské potřeby neznají hranic, že po uspokojení nezbytnými - elementárními potebami narůstají požadavky na potřeby zbytné, jež samy se proměňují v “normu”. Rovněž samotní autoři recenzované publikace jsou v tomto ohledu poměrně skeptičtí. Nastolení “komunistické hojnosti” na jedné straně a vytvoření “odpovědného, veřejnému zájmu oddaného postoje socialistického spotřebitele” na druhé straně v měřítku celého lidstva příliš nevěří (260). Lekají se zejména obrovských mas chudého obyvatelstva rozvojových zemí. Zapomínají na to, že ohraničenost naší planety povede k ustavení saturostacionárního hospodářství a i množství pro Zemi “přípustných” obyvatelů má své nyní již relativně přesně určitelné hranice (ve výši cca 11 mld.). Úroveň hmotné spotřeby přitom nemusí být nízká a nebude se příliš lišit od současných “racionálních” (ne tedy veškerých!) nároků občanů dnešních rozvinutých zemí. Samozřejmě, že lidskou populaci bude zapotřebí náležitě vychovávat a její vzdělanost to zprostředkuje. V tomto směru je možno být optimisty.

Kategorie pracovní doby stojí vůbec v centru zájmu obou badatelů. Odmítají její kritiku coby projev svérázného naturalismu. Naprosto logicky spojují její koncepci s pracovní teorií hodnoty, liberálkonzervativci dlouhá léta zatvrzele odmítanou. Tato teorie je podle nich stále platná - a to nikoliv jen pro kapitalismus - a “dnes je k dispozici stále více empirických výzkumů potvrzujících…” právě tuto teorii. Marxův výrok dle něhož v kapitalismu určuje rovnovážné ceny “společensky nutná pracovní doba” a ne pouhý obsah “surové práce”, shledávají autoři správným. Avšak v plánovaném socialismu je výpočet obsahu práce ve statcích nezbytný, Tady pak “moderní počítačová technika bude schopna určovat pracovní obsahy vyráběných věcí bez větších obtíží” (83). A ještě v jiné poloze: “Potřebujeme počítačový informační systém, který dá výrobním technikům nezkreslené odhady potřeby pracovních sil u různých technologií” (105). Nebo: “… socialistická ekonomika by měla mít k dispozici určitou objektivní míru nákladů na různé produkty” (tamtéž).

Jinak nelze mít vážnější námitky vůči tezi, že toliko práce je dle autorů legitimním zdrojem příjmů, nikoliv renty, dividendy, úroky, “jež vyplývají z vlastnění majetku a ne z osobního úsilí jeho příjemců” (81). Zvážit je v této souvislosti moment “odložené spotřeby”.

Problematice hospodářského kalkulování věnují C. a C. nikoliv bezdůvodně zcela zvláštní pozornost. Odvolávají se přitom hlavně na L. Misese, který v jednom svém kritickém spise (z roku 1935) měl kategoricky prohlásit, že “každý krok, který nás odvádí od soukromého vlastnictví výrobních prostředků a používání peněz, odvádí nás také od racionální ekonomiky”. Plánovací postupy nemohou roli trhu jakožto jediného možného cenového kalkulátora údajně nahradit, musí skončit v “tápání v temnotách” a vytvářením “absurdních výstupů nesmyslného aparátu” (s. 41). Socialismus se pak Misesovi jeví zkratkovitě být “zrušením racionální ekonomiky”. Nutno dodat, že s takovýmito náhledy, jaké měl americký profesor (rakouského původu) působilo před 2. světovou válkou i po ní vícero autorů.

Mises stanovil tři základní “kvantitativní” metody pro ekonomické rozhodování, přičemž jako tu nejracionálnější pro kapitalismus určil - ostatně podobně jako Marx - pochopitelně kalkulaci na základě tržních cen: usoudil, že “mezi výrobou pro zisk a výrobou pro potřeby není žádný protiklad” (což je přirozeně nesmysl). Druhou kalkulační metodou má být naturální plánování, jež - jako takové - ekonom shledává použitelným pouze v případě jednoduchých - v komplexu přehlédnutelných procesů. Konečně třetí kalkulační možností je Misesovi využití jakožto míry “obsahu práce”, nikoliv však (kvalitu práce a náklady osvojování přírodních zdrojů nepostihující) pracovní doby. Do důsledku dovedeno je ovšem právě pracovní doba za jsitých - komunistických - podmínek rovněž naturálním faktorem (ekonomií “kvalitativně nerozlišeného” času, jež se stane tou nejobjektivnější mírou v relativně jednoduše fungujícím komunistickém ekonomickém řádu).

V opozici vůči Misesovi stál už v meziválečných časech (1938) např. O. Lange, kterého jako vynikajícího ekonoma známe i ze socialistického Polska. Lange, jehož oba badatelé pokládají spíše za představitele “neoklasického socialismu” než v 60. a 70. letech namnoze módního stoupence “tržního socialismu”, vycházel mj. z konceptu jakéhosi kvazitrhu, uměle, teoreticky zkonstruovaného trhu. V socialistickém hospodářství se dá podle Langeho fungování tržního systému napodobit, aniž by zde přitom existovaly trhy výrobních prostředků. Již v 60. ltech Lange vyslovil přesvědčení, že s tehdejšími (!) počítači lze trh nahradit.

Vývoj techniky - technologií, stejně jako vědeckého poznání přinesl oproti Misesovým časům zcela zásadní změny (které mimoděk stvrdily Langovy hypotezy (ze stejné doby!), včetně jeho “výpočtářství”. C. a C. dospěli k závěru, že dnešní výpočetní tehnika (možnosti komunikačních prostředků a zařízení na ukládání dat nevyjímajíce) je už - ovšem na Západě -dostatečně rychlá, aby vyvrátila zastaralé argumenty Misese (a F. Hayeka).

Profesoři trvají na tom, že “centrální plánování je nejen životaschopné, ale stává se schůdnějším díky pokrokům počítačové technologie” (10). Proto zřejmě onen český titul Kybersocialismus, avšak samotní autoři uznávají, že vedle výpočetní techniky musí “socialismus” disponovat rovněž především autentickou demokracií.

Naši badatelé opakovaně uvádějí, že sovětský společenský a potažmo i hospodářský systém byly degenerované, neschopné změn v souladu s vývojem technickým-technologickým i na úseku poznání. Pokusy o proměny byly nedůrazné, formální, probíhaly ve znamení ustálených dogmatických tezí (autoři mluví o “marxistické ortodoxii”). Nemohly se přirozeně setkat s úspěchem, a to jak ve sféře myšlení a občanských svobod, tak konečně i v oblasti technicistní (nesporný pokrok na úseku matematiky, fyziky, případně chemie, sloužící především zbrojařskému průmyslu se již nepromítl, nemohl promítnout, do okruhu spotřebitelského průmyslu). Autoři vidí další důvody v neschopnosti reálného socialismu držet krok se Západem rovněž v příliš “abstraktní povaze prací výzkumných ústavů” a ve “starých plánovacích praktikách”, založených v prvé řadě na “bilančních metodách”. Rovněž trvalý nedostatek spotřebního zboží a konformita s “marxistickými (ale i leninskými, J.S.) kánony” dělaly sovětský systém nepružnými a pro lid neatraktivními.

Stalinský teror se s příchodem L. Brežněva podle autorů sice zmírnil, avšak “zároveň erodoval pionýrský duch” budovatelů Sovětského svazu. Brežněv začal prosazovat dokonce rovnostářštější politiku než Stalin a M. Gorbačov dovedl zemi “až k naprostému zničení starého plánovaného systému a k projektu přechodu k tržnímu hospodářství” (65).

S nedostatečným rozvojem moderních technologií a s pokračujícím využíváním zaběhaných plánovacích postupů souvisí dle C. a C. jedna z hlavních příčin reálsocialistického zaostávání, a sice v oblasti výpočetní techniky. Spisovatelé vyzdvihují okolnost, že nejen moderní ohromně výkonné superpočítače, ale i použití sítí podnikových osobních počítačů komunikujících s počítačem centrálním je dnes již schopno řídit (objektalizovanou!) socialistickou (přesněji komunistickou) ekonomiku vcelku bez obtíží. Za vlády Gorbačova měla být - usuzují naši autoři - ztracena víra v možnosti účinného pokračování v plánovacích procedurách a následkem nemožnosti disponovat náležitou komputerizační soustavou se zodpovědní činitelé s dalekosáhlými nepříznivými dopady obrátili ke koncepci využívání jakoby spásonosného volného trhu. To ostatně učinili téměř všichni “postsocialističtí” politikové (kromě úmyslů komunistů) v dalších zemích střední a východní Evropy. Jednalo se o zbrklou a nezodpovědnou politiku, jejímiž následky trpí lid tohoto teritoria do dneška.

“Velké transformace”, jež lze bez rozpaků v nejobecnější poloze nazvat kontrarevolucí, se dostaly do značných obtíží a ještě více než patnáct let po jejich zahájení jsou přeplněny problémy. Ukázalo se velice průkazně, že změny “organického” kapitalismu na “mechanický” socialismus byly snazší (byť nakonec z řady objektivních i subjektivních důvodů v Evropě selhaly) než opačné “transformační” proměny: “oživit organismus” je logicky takřka nemožné. Souhlasit je možno v podstatě s tvrzením našich spisovatelů, že “… pohyb od plánované socialistické ekonomiky směrem ke státně kapitalistické nebo tržně socialistické (?, J.S.) je jednoznačně reakční. Výsledkem může být jedině nestabilní forma, která bude prostřednictvím třídního boje tíhnout ke kapitalismu nebo zpět ke komunismu”. Přičemž: “Návrhy na třetí cestu mezi kapitalismem a komunismem budou jen přechodnými zastávkami na cestě k úplné restaouraci kapitalismu” (266).

Tržní socialismus už na evropském kontinentu nikdo neprosazuje, a když tak sociálně tržní kapitalismus. Že je nastoupené směřování reakční - kontrarevoluční, o tom nemůže žádný objektivně uvažující člověk pochybovat. Totéž platí i o nestabilitě postsocialistických společností - ekonomik, jež bývá často skrytá očím veřejnosti. Třídní boj v plném slova smyslu dosud ze známých příčin (apatie, strach, až na výjimky panující “antisocialistická” cenzura, okamžité rozbíjení jakýchkoliv seskupení o nápravu stavu věcí usilujících) nevzplál: radikální revolty se však dají očekávat i v západní Evropě. Téma třetích cest je specifické téma, kterým se tady recenzent nehodlá zabývat. Tady nutno poznamenat, že obvykle se jimi rozumějí jenom “mírnější” postupy uvnitř vývoje kapitalismu (logicky by se měly odehrávat pod praporem sociáldemokracie). Klasicky formulovaný sociálnědemokratický vývoj k beztřídní - komunistické společnosti nemůže být nazýván třetí cestou.

Recenzovaný bohatě věcně argumentovaný spis je samozřejmě velice kritický k praktikám reálného socialismu, a to nejen ekonomickým: “… revoluční třídy v socialistických společnostech nedokázaly objevit státní formu schopnou dlouhodobě chránit a rozvíjet socialismus. Charakteristickou státní formou byla dosud revoluční tyranie nebo revoluční aristokraie” (36). Tyranie splývá autorům dost zjednodušeně s kultem osobnosti (Stalina), aristokracie s “vedoucí úlohou komunistické strany”. Přitom: “Levicová přestava o využití státu rad k přemožení aristokracie existujícího socialistického státu byla, pokud víme, vyzkoušena pouze v jediném pokusu, který podnikla šanghajská levice za kulturní revoluce v Číně” (37).

Autoři považují za nutné se kvůli neopakování chyb vyrovnat s problematikou reálného socialismu. Navrhují vytvořit společenský - ekonomický řád, který by se neřídil ani idejemi sociáldemokratismu, ani se nepokládají za “idealistické marxisty”, třebaže marxisty zůstávají (zřejmě bez nároku být zváni neomarxisty). Sociální demokracie podle C. a C. sice v rámci v jádru kapitalistické “smíšené ekonomiky” pozitivně usilovala o “zmírňování nerovností kapitalismu pomocí systému progresivního zdanění a sociálních podpor, parlamentní demokracie a občanských svobod”, ale celkově nedostatečně (60-61). (Negativní vývoj sociálních poměrů v posledních třiceti letech pak profesoři neregistrují, a zčásti ani nemohou: kniha byla sepsána na počátku 90. let)).

Nejen sociáldemokracie, ale i sovětský systém opustili podle autorů původní marxistické představy o cestě k budoucí (beztřídní) společnosti. Uvádějí: “… sociální demokracie zrazuje historické aspirace socialismu, představuje nedostatečně radikální řešení zel, kterými trpí moderní kapitalistická společnost. Na rozdíl od sociálních demokratů jsme přesvědčeni, že klasický marxovský projekt radikální přeměny společnosti si zachoval mnoho hodnotného”, avšak současně “… odmítáme idealistický pohled, který chce uchovat čistotu socialistických ideálů za tu cenu, že je odtrhne od dějinné reality. To znamená, že uznáváme, že společnosti sovětského typu byly v důležitém smyslu socialistické” (59). K zamýšlení vybízí názor, podle něhož dokonce “… problémy sovětského systému jsou dokladem určitých slabin klasického marxismu” (66).

Značně neobvykle vyznívají tato “ekonomizující” slova: “Stalinův kult se svými populistickými i strašlivými aspekty byl ústředním prvkem sovětského způsobu dobývání nadproduktu” (64). V poměru k sovětské soustavě to je odvážný soud. Spisovatelé si však jsou vědomi toho, že tato soustava měla mnoho “nežádoucích a problematických rysů”, které je třeba odhalit. Praví: “Jsme přesvědčeni, že je možný jiný typ socialismu - zřetelně marxistický, ale přeformulovaný. Je třeba objasnit detailně povahu ekonomických mechanismů a forem politického uspořádání” (60). Jinde pak: “Tato kniha přináší soubor argumentů, jež mají ukázat… že může existovat efektivní a produktivní mechanismus socialistické ekonomiky, kterému je třeba dát přednost před kapitalismem” (65). Anebo: “Pokud by… v sovětském systému došlo k zásadní demokratizaci spojené s podstatnými reformami plánovacího mechanismu, mohla podle našeho názoru v zásadě vzniknout příležitost k jeho obrodě” (tamtéž). K poslední citaci můžeme pouze dodat, že v takzvaně demokratizačních postupech (demokracie prozatím fakticky existuje toliko v buržoazní podobě!) se skrývá obrovské nebezpečí zničení socialistického systému do základu. Zkušenosti z východní a střední Evropy to průkazně dokazují.

Základnou pro “nový socialismus” musí být podle obou profesorů “… radikální demokracie a účinné plánování. Jak je nyní jasné, demokratický prvek není žádný luxus nebo něco, co lze odložit až na dobu, kdy budou zvláště příznivé podmínky”. “… bez demokracie budou vůdcové socialistické společnosti tlačeni k donucování a pokud se donucování zmírní, systém bude mít sklon ke stagnaci. Navíc pokud nebude existovat volná soutěž idejí, bude nejspíš nemožné vyvinout účinný plánovací systém” (66). Dostatečně známou a autory opakovanou skutečností je, že Marx s Engelsem vynikli zejména v kritice kapitalismu, ale o socialismu toho mnoho nepověděli. C. a C. k oběma klasikům připojují překvapivě také Lenina, který přece jenom pod “tíhou dějin” se k problematice socialistické společnosti poměrně bohatě vyjadřoval.

Souhlasím s míněním našich badatelů v tom, že “ať je tomu jakkoliv, socialismus nemůže opět získat důvěryhodnost jako ekonomický systém, pokud nedokážeme… principy (fungování plánovité ekonomiky, J.S.) formulovat do dostatečných podrobností” (67). Socialismus a komunismus jsou na teoreticky i prakticky zakotvených detailech životně závislé, relativní zjednodušení zvláště komunistického hospodaření úkol nepochybně usnadní.

Také s požadavkem upřednostňování nejen právní, nýbrž i sociální rovnosti, jakožto jednoho z vedoucích požadavků socialistické - a v absolutním rozměru komunistické - soustavy se musím ztotožnit: “Jedním z hlavních cílů socialismu je překonání hrubých nerovností v příjmech, právech a příležitostech, které jsou spojený s kapitalismem. Socialismus se obrací především k těm, kdo trpí nerovnostmi kapitalismu nejvíc” (69). Ve skutečnosti postihuje kapitalistický systém absolutní většinu obyvatelstva.

Vzhledem k rovnostářským nárokům se objevují ze strany kapitálu nejrůznější námitky, ačkoliv je to předpoklad výsostně humánní a v budoucnu rovněž bezvýhradně uskutečnitelný. Jistá hmotná nerovnost snad může být v historických podmínkách do jistého stupně funkční, ale nesmí se přehánět a především musí být postupně cíleně likvidována. Z hlediska racionálního obsahu tu souvisí především s potřebou rozšířené ekonomické reprodukce a do určité míry plní také úkol “pobídky”. Dle mého názoru by postupně měl mizet i diferenciační důvod nadání, zručnosti, zkušeností: v konečné fázi se bude jako měřítko práce uplatňovat pouze neodlišený fyzický čas (viz výše).

Badatelé míní, že příčinami nerovností jsou v kapitalistickém systému (všemožně zamlžované až popírané) vykořisťování, dále dědění, pohlaví, ztráta práce, nemoci, staroba. Rovnostkářské snahy se zde - nedostatečně - uplatňují hlavně cestou progresivního zdaňování příjmů a rozmanitými sociálními dávkami. To vše by však mělo být kontinuálně orientováno k “sociální rovnosti” neboli k vyrovnané hmotné životní úrovni. Pro kapitalismus je typické, že takovémuto zaměření se usilovně brání a udržuje ideu i praxi “sociálnosti” na nižší hladině než by měl. Autoři oprávněně tvrdí: “Myslíme si, že je možné uspořádat společnost tak, aby byla efektivní, humánní a v zásadě rovná” (tamtéž).

Nejen pokračující vykořisťování, v poválečných dobách jakoby překrývané okolností prudkého rozvoje vědy a následné techniky, umožňujícího relativně rychlý vzestup životní úrovně širších vrstev obyvatelstva, ale také nezaměstnanost patří mezi hlavní neduhy kapitalismu. Bohužel tento instrument hospodářské politiky bývá v tržní ekonomice víceméně uměle etablován (větší množství osob bez práce slouží jako disponibilní rezervoár pracovních sil, které zároveň uvádí do existenční nejistoty a tím je činí mzdově i jinak “povolnějšími”). C. a C. k tomu poznamenávají: “Nezaměstnanost je regulátorem vykořisťování a vládní politika ji udržuje za tímto účelem” (74).

Jeden z důležitých nedostatků kapitalismu vidí autoři ve faktoru “obchodního tajemství”. Ten nabývá zejména v éře informatiky specifické dimenze. Shromažďování dat nezbytných pro realizaci plánovaného hospodářství by v tomto systému bylo prostě coby soukromé vlastnictví nemožné, a nelze pochybovat o tom, že jakožto “strategická surovina” by nebylo ani nějakému socialistickému řádu ze strany majitelů kapitálu poskytnuto.

Oba badatelé zdůrazňují, že “Marxův pohled na socialismus byl… radikálně rovnostářský. Neměl existovat jiný zdroj příjmů než práce a s veškerou prací se mělo nakládat stejně. Přechod od tohoto stadia by vyžadoval odstranění všech požitků a výhod, kterým se těšila byrokracie. Marxovský program byl neslučitelný s udržením jakékoliv elitní vrstvy. Marx nadšeně schvaloval princip zavedený Pařížskou komunou, podle něhož funkcionáři neměli dostávat víc, než činil průměrný dělnický plat” (98).

Plánovitost a plánování pokládají naši badatelé za integrální součást socialistické (a tím spíše komunistické) ekonomiky. Jsou si přitom zcela vědomi (na počátku 80.let), že “myšlenka plně plánované ekonomiky není v módě”, že bohužel “sebedůvěra socialistů dosáhla historicky nejnižšího bodu” a že “plaveme proti proudu” (114).

Autoři rozeznávají tři úrovně plánování: makroekonomickou, zahrnující obecné parametry hospodářského vývoje, strategickou, obsahující změny struktury výroby a detailní - bezprostředně výrobní (týká se však nejen výroby). Mimochodem: badatelé vysoce hodnotí skutečnost, že v Sovětském svazu dosáhly ve 30. letech plánovací metody nemalých úspěchů (vzpomeňme jen W. Leontieffa - input-output, L.Kantoroviče, V. Němčinova a další vynikající vědce). To ovšem platí též o praxi, navzdory chabé výpočetní úrovni. Fakt, že ekonomika byla tehdy vcelku jednoduchá a plánovací procedury se uplatňovaly jen v hrubých obrysech na tomto vcelku příznivém hodnocení nic podstatného nemění.

Jisté výhrady musím mít k jedné z proklamaci autorů, vztahující se především k budoucnosti. Ti totiž soudí: “U hospodářského plánování navrhujeme systém, při němž týmy profesionálních ekonomů sestavují alternativní plány a předkládají je porotě, která z nich vybírá. K přímému lidovému hlasování by musela být předkládána pouze zcela zásadní rozhodnutí (úroveň daní, procento národního důchodu určené na investice, zdravotnictví, vzdělání atd.)” (233). Profesionalita by měla být zabezpečena i u oněch zásadních rozhodnutí, kde by příslušné kolektivy měly být doplněny o odborníky nejen ekonomického zaměření (např. o sociology, historiky, prognostiky apod.). O tom však již byla řeč.

Úkoly si C. a C. položili naprosto zřetelné: “… naší snahou je předložit náčrt systému, který dokáže efektivně uspokojovat přání spotřebitele a současně řídit ekonomiku směrem k rovnosti, sociální spravedlnosti a udržitelnému začlenění do životního prostředí na planetě Zemi” (tamtéž). Badatelé staví současně svoji koncepci do protikladu k tržnímu systému: “… považujeme cenu, kterou je třeba platit za nový dravý kapitalismus, za společensky nepřijatelnou a očekáváme, že tento názor bude sdílet stále více lidí. Deformování distribuce příjmů, bohatství a ekonomické bezpečnosti směrem ke stále větší nerovnoměrnosti, zanedbávání sociálního zabezpečení a veřejných statků, překotné drancování životního prostředí - všechny tyto negativní odkazy… bude třeba napravit. Jsme přesvědčeni, že nový socialistický plánovací systém je formou ekonomiky, která má největší naději na řešení těchto hluboce zakořeněných problémů” (tamtéž).

Úvahy našimi badateli vyslovené byly ve více než deseti letech uplynulých od vydání jejich knihy potvrzeny, jenom vědomí o neudržitelnosti tržní soustavy postupují mezi lidem pomalu (ale postupují!).

Uvítat je třeba vzpomínku na kritérium “udržitelnosti”, jež sama se ovšem vztahuje nejen k životnímu prostředí, ale i k životu ekonomickému a sociálnímu. “Spotřebitelská přání” mají přitom své “saturostacionární” hranice, jež se nakonec stanou jedním z hlavních kontrakapitalistických faktorů: limitovanost materiálního a posléze i duchovního rozvoje povede nutně k zániku kapitalismu, jenž je bez hmotného růstu dlouhodobě nerealizovatelný. Fakt krátkodobých - cyklických recesí na věci nic nemění, stejně jako skutečnost, že i sofistikovanost výrob - např. ve formě používání nanotechnik - narazí na své meze. Nezapomínejme, že běžné “umělé” prostředí obklopující člověka má “lidské” rozměry: předměty denní potřeby, obydlí, dopravní cesty a prostředky atd. Tady se nedá nic miniaturizovat.

A propos “ekonomický růst”. C. a C. se jím jmenovitě zaobírají: “Jediným cílem prvního řádu, který kapitalistické vlády vytyčují pro ekonomiku, je tempo růstu. To ovlivňuje agregátní schopnost ekonomiky uspokojovat potřeby, ale v procesu agregace lze ukrýt mnoho věcí. Co vlastně znamená tempo růstu? ,Reálný růst° se běžně chápe jako růst celkové peněžní hodnoty výstupů mimo inflace. Co to znamená ve skutečnosti je ovšem jiná věc… Co když k růstu dochází na úkor kvality života nebo společenské rovnosti? Co když se za tento růst platí znečišťováním vzduchu a moře? Do jaké míry měřené výstupy ekonomiky skutečně přispívají ke štěstí? Lze vůbec říci, že růst reklamy nebo půjčování peněz skutečně zvyšuje něčí schopnost kromě lidí, kteří z toho mají přímý zisk?” (118).

Hospodářský růst je podle mne toliko prostředkem k tomu základnímu o co kapitalismus usiluje, tj. dosažení maximálního možného zisku. Růstová tempa jsou opravdu nabita problémy a rozpory a přirozeně mimo zacílení k zisku neobsahují jiná kritéria autory připomínaná: kvality života, devastace životního prostředí, sociální spravedlnosti, štěstí. Právě “růst”, jakožto základní předpoklad fungování kapitalismu se po jeho vyznění stane jeho hrobařem. Tržní soustava nebude totiž schopna existovat pokud “růst” ustane. Jedině komunistický společenský - ekonomický pořádek bude způsobilý zabezpečit stacionární ekonomiku uspokojující v objektivně (!) dostatečném rozsahu především hmotné potřeby obyvatelstva.

Za podružný nelze zajisté považovat jeden z významných rysů života lidí, a sice hledisko zainteresovanosti. Autoři si jsou tohoto momentu velice dobře vědomi a pozadí tohoto faktoru odhalují. Píší: “Představa, že pro lidi jsou hlavní motivací peněžní pobídky, je výplodem společnosti zaměřené na zbožní výrobu a nikoliv obecným rysem lidské přirozenosti. Tato představa převládá zejména v západní ekonomické ideologii, ale její provinční povaha je zřejmá i v rámci kapitalistického světa, když vezmeme v úvahu úspěchy japonského průmyslu, kde do popředí vystupují nikoliv individuální pobídky, ale loajalita k podniku” (184). C. a C. při této příležitosti vzpomínají také jiné “hnací” motivy: slávu u vojáků, zbavení utrpení u zdravotníků, úctu a respekt u vědců nebo popularitu u herců.

Kapitalismus je v ohledu dosahování peněžního zisku či příjmu typický a jeho hluboce materialistická orientace je pro něj příznačná. Na každý pád by neměla být podceňována. Teprve ve společenaském řádu uspokokujícím náležitě hmotné potřeby lidí - v podmínkách nevyhnutelně stacionární ekonomiky bude kritérium “dostatku” celkem jasné (dané planetárními materiálními možnostmi), zejména pak bude-li i dále nerostoucí počet obyvatelstva Země objektivně určený.

Jinak autoři interpretovaného spisu podnětně upozorňují na fakt, že popsané stanovisko (peněžní motivace) je de facto obrácené. Podotýkají: “Pro kapitál je měřítkem úspěchu jeho vlastní expanze. Jeho kritérium úspěchu je nutně peněžní. Pro individuálního kapitalistu a pro vulgárního ekonoma jako jeho teoretického mluvčího se všechno zdá být naruby: peníze se jeví být jako nutná pobídka k jednání nebo odměna za ně. Ve skutečnosti je psychologie, která připisuje takovou prestiž honbě za penězi, sama utvářena vnitřním imperativem kapitálu, je jeho myšlenkovou reflexí. Jako agenti kapitálu jsou manažeři a podnikatelé povinni dívat se na peníze jako na konečnou nejhlubší hnací sílu motivace” (184-185). Popravdě kapitálu nejde o peníze jako takové, jde mu o zisk v penězích vyjádřený. A jiný motiv či “odměnu” kapitál nezná a ani nemůže znát. Nejedná se tu o žádné nespravedlivé a nepravdivé osočování kapitalistů. Jsou to prostě zištně orientovaní lidé a drobky, které občas věnují na různé dobročinné účely jsou právě jen drobky. Motivační úloha peněz alias formálních prostředků na uspokojování potřeb (i těch investičních) je evidentní a v historickém prostředí neopominutelná.

C. a C. zaujímají tradiční tvrdý, tak říkajíc absolutní postoj k majitelům kapitálu. Píší: “Je samozřejmě paradoxní, že zisky kapialisty nejsou určovány jeho vlastní tvrdou prací, ale tím, jak tvrdě pro něj pracují jeho zaměstnanci. Pro většinu lidí v kapitalistické společnosti platí, že pokud tvrdě pracují, obohatí tím jiné mnohem dříve, než budou mít sami něco ze své vlastní práce. Právě na obětavém altruismu těchto filantropů spočívá koneckonců úspěch kapitalistů. Kdyby se brala vážně kázání o potřebě sebemotivace, pronášená západními ekonomy na adresu Východu, museli bychom přijít k závěru, že kapitalismus je nemožný. Jak by se totiž podařilo dobrovolně přesvědčit miliony lidí, aby se obětovali pro dobro svých zaměstnavatelů?” (185).

Případná námitka,že kapitalisté (kapitáloví vlastníci) přece také obvykle - ne vždy, viz např. různí rentiéři - pracují, je vyvratitelná tím, že jejich zisky neodpovídají velikosti jejich práce. Specifického charakteru pak jsou rozmanití spekulanti a osoby vykonávající “pracovní činnosti” virtuální povahy. Předpokládáme, že filantropismus výkonných zaměstnanců je autory míněn ironicky.

Oba profesoři se nikoliv okrajově zabývají také problematkou komunit a komunitního přístupu k životu, ekonomiku přirozeně nevyjímajíce. Vymezují jejich pole působnosti ve vztahu k dávné instituci rodiny a počítají v tomto směru s jakousi “dělbou práce”. . Jsou toho názoru, že posilování individualistických hodnot se dobře hodí ke kapitalismu, ale “„, jsou špatnou oporou pro socialismus… Aby socialismus mohl vzkvétat, musí kořenit v komunitách. Potřebuje komunity, v nichž lidé přivykají spolupráci a úsilí pro společné dobro. Ale komunitu nelze vykouzlit ze vzduchoprázdna. Potřebuje reálnou ekonomickou základnu. Musí existovat instituce, které dávají lidi dohromady při uspokojování reálných potřeb a které uspokojují tyto potřeby lépe, než instituce kapitalistické společnosti” (213).

Domníváme se, že “individualismus” je obecně pozitivním lidským atributem a musí se týkat i socialismu - komunismu. Jenže tady by se měl realizovat před jiným ve sféře duchovní a nikoliv ekonomické! To by nemělo být v rozporu s existencí komunitní - společenskou, avšak dělný prostor pro komunity se nalézá i ve sféře materiální - hospodářské, jež je ovšem za komunismu a v narůstající míře i za autentického socialismu svým způsobem především okruhem objektálním, objektalizovaným. Společenská kooperace - nejen ekonomická - je samozřejmě pro socialismus - komunismus charakteristická. Souhlasit je nutno s tvrzením, že pro plnohodnotnou společnost (individuí - osobností a občanů) musí být vytvořeny patřičné materiální předpoklady (relativního dostatku výrobků a služeb i fungující organizace). Zdaleka neojedinělé pokusy o vybudování funkčních komunit (kdysi různá primitivní komunistická společenství, jež neměla dlouhého trvání, pozdější dlouhodobější sovětské, čínské a další experimenty, izraelské kibucy apod. narážely na obrovské potíže) ztroskotávaly právě na nedostatečně rozvinuté hmotné i duchovní základně.

Dalším tématem, jemuž se C. a C. věnují se zaslouženou pozorností je institut demokracie. Zkoumají vývoj tohoto tématu od antiky a zdůrazňují, že přesnější vyjádření než “vláda lidu” by měla být - v souladu s představou Aristotela! - “vláda chudých”. Tento myslitel byl navíc ve své Ústavě stoupencem zásady, že kritériem pro osoby zvolené do úřadu by měly být schopnosti a ne majetek. V Pařížské komuně se demokratický princip v podstatě projevil v tom, že zvolení zástupci měli být odvolatelní a honorováni ve výši průměrných dělnických platů (stejně tomu bylo na začátku u Sovětů), dnes něco nevídaného! Aténští rolníci a řemeslníci využívali demokracii po dvě století v třídním boji vůči bohatým, otroky vlastnícím pozemkovým vlastníkům. Autorský závěr je v hlubokém rozporu s běžným chápáním demokracie jakožto buržoazní (!) demokracie. Říkají: “Ve skutečnosti jsou všechny kapitalistické státy plutokratické oligarchie”, přižemž plutokracií se rozumí vláda bohaté vrstvy obyvatelů a oligarchií pak vláda nevelkého počtu osob (225). V tomto smyslu není pojem demokracie jako takové v případě kapitalismu vůbec na místě. Autoři pokračují: kapitalistická moc “… je otevřeně vykonávána ve jménu kapitálu, protože dnes všichni zúčastnění akceptují, že úkolem vlády a nejvyšším cílem státu je sloužit podnikání: jde o plutokracii”. Přitom: “moc plutokracie plyne z toho, že ovládá práci za mzdu, ze vztahu nadvlády a podřízenosti, jehož diktátorskou podstatu nemůže odstranit hlasovací právo” (tamtéž). A navíc: “Parlamentní systém vlády a demokracie jsou polární protiklady. Demokracie znamená, že vládnou masy, chudí a nemajetní, parlament znamená vládu profesionálních politiků, kteří jsou co do počtu a třídního postavení součástí oligarchie” (226).

Lze se jen přihlásit k hodnocení působnosti dávné demokracie ze strany obou vědců: “V průběhu tohoto období zažehla světlo umění, architektury, filozofie, vědy a kultury, které ozařovalo následující temná století. Zlatý osvícenský věk buržoazní kultury byl vědomým odrazem tohoto světla. Tato pochodeň znovu doopravdy nevzplane, dokud demos nepřijde k moci” (237). Zejména poslední uvedená věta vzbuzuje naděje. Nebude to ovšem chudina, která nastolí nový věk rozumu (a morálky), budou to hmotně sdostatek zajištěné osobnosti a občané.

S tradičním oháněním se demokratického stylu (kapitalistického!) vládnutí (obdobně je tomu ostatně i s kategorií svobody) se jedná o čirou mystifikaci. Prostému občanovi je těžko prohlédnutelná. Plně osvědčený mechanismus (buržoazních, “svobodných a demokratických”) voleb se zakládá na jednoduché praxi, že nemalá část kapitálově nemajetných lidí nechodí běžně vůbec volit, část je velice rafinovaně zmanipulovaná na základě “poznání”, že lidé jsou v průměru politicky velice negramotní. V západních společnostech byla navíc zavedena “praxe”, že značný díl voličstva je odkázán na pseudolevici, jež sice vystupuje navenek jako ochránkyně “práv pracujících”, avšak ve skutečnosti je nedílnou součástí buržoazní politiky (její zmírňování sociálních ataků je nedostatečné).

“Chudáci” od starověkých Atén již nikde a nikdy nevládli a i o vládě aténského demosu se dá pochybovat. Nanejvýš jejich “reprezentanti”, kteří obvykle rychle zapomněli na svůj původ a na zájmy, které by měli zastupovat a prosazovat. Západní parlamentní demokracie není ničím jiným než vládou kapitálu, který nemá se skutečnou demokracií nic společného. Bohužel parlament nebývá ani působištěm profesionálů, často to jsou poslušní diletanti velice vděční za poměrně slušně honorované zaměstnání. Do důsledků dovedeno ani budoucí - komunistická - demokracie nebude vládou chudiny, nýbrž vzdělaných a kultivovaných občanů - osobností.

Na adresu Sovětů C. a C. poznamenávají: “S lítostí je nutno říci, že tento ryze demokratický stát sovětů dělnických a vojenských zástupců degeneroval zakrátko na něco zcela děsivého” (228). Tzv. demokratixký centralismus shledávají autoři být slepou uličkou. Stejně tak je tomu u nich s Leninovu koncepci dělníků organizovaných v komunistické straně, coby předvoji dělnické třídy (z nichž někteří jsou voleni do sovětů zástupců). Tuto koncepci považují za “vadnou od samého počátku”: “Politika se stává záležitostí politických profesionálů - živnostníků. Jako všechny aristokracie, degeneruje na oligarchii sloužící svým vlastním zájmům a bývá případně nahrazena ,čestnou° buržoazní plutokracií” (231).

Badatelé považovali za potřebné dotknout se také problematiky vlastnických vztahů, neboť “od nejrannějších psaných dějin civilizované společnosti byl kostrou sociální organizace majetek - vlastnění lidí, zvířat, země a lidských artefaktů. Majetek dával společnostem tvar a určoval stupeň jejich svobody. Skoro všechny revoluce byly hnány kupředu touhou změnit nějakým způsobem vlastnictví majetku” (238). Oba autoři ilustrují závažnost problému sdělením, že v Británii se politika “po celé 20. století točila kolem sporu o veřejné vlastnictví v protikladu k soukromému” (tamtéž).

V éře hmotného nedostatku a nízké civilizační a kulturní úrovně obyvatelstva bylo velebení a praktikování soukromého vlastnění jevem dosti přirozeným. Po letech prosté životní reprodukce, tj. s objevením se třídně se diferencující společnosti, kdy vznikají přebytky životních potřeb, zvláště potravy, jež se zčásti realizují v narůstajícím počtu obyvatelů, se začalo ve zvyšující se míře akumulovat bohatství, osobní majetek a pozvolna i majetek určený na investice, a do najímání pracovních sil, jež se staly objektem kořistění. “Ačkoliv je vykořisťování z humanitárního hlediska nespravedlivé, v rámci struktury západní společnosti je objektivní a nutné”, říkají k tomu C. a C. Tato honba za kapitálem a privátní spotřebou má nicméně své hranice, udávané nejen humánními ohledy, ale též hmotnou limitovaností zeměkoule. Po dosažení jakési kritické - saturostacionární - meze, za níž bude každá materiální nerovnost nepřípustná, se bude muset (!) soukromé vlastnictví kapitálu ve všech jeho formách zrušit a nastane éra vlastnictví výsostně společenského, týkajícího se přednostně výrobních prostředků a předmětů, včetně přírodních zdrojů a země. Osobní vlastnictví domů, bytů, jejich zařízení, privátních dopravních prostředků apod. zůstane zajisté ponecháno, což také naši badatelé (viz výše) připouštějí (a co ostatně i reálný socialismus v přiměřeném stupni toleroval)..

Spisovatelé námi analyzované práce se vyslovují pro změny vlastnických vztahů “„, závažnější než cokoliv, co podnikly vlády v posledním období. Jsou stejně radikální jako majetkové převraty, k nimž došlo v Sovětském svazu v první třetině 20. století nebo v Číně v průběhu jeho poslední třetiny” (tamtéž). (Autoři však nemohli ještě zohlednit jiné radikální proměny v čínském hospodářství z počátku 21. století!). Svoji kategorizaci fenoménu vlastnického práva dělí oba profesoři do čtyř tvarů: právo užívat, právo kupovat, právo prodávat a právo dědit. Na základě jejich kombinací stanovují škálu hlavních typů vlastnických práv různých skupin vlastníků.

Svým způsobem lze za shrnující závěr knihy C. a C. pokládat její poslední odstavce, týkající se následků rozpadu reálného socialismu. Na adresu kapitalistického mechanismu uplatňovaného v postsocialistické Evropě tu píší: “V posledních několika letech jsme mohli vidět, kam vede tato logika: ke kolapsu veškerého efektivního ekonomického plánování, pádivé inflaci, celkovému rozpadu ekonomiky, masové nezaměstnanosti a nakonec ke triumfu kapitalistické restaurace. °Reforma° socialismu směrem k tržnímu hospodářství byla pro pracující třídu v postižených zemích bezprecedentní ekonomickou katastrofou. V celosvětovém měřítku znamenala znovuobnovení nadvlády těch několika kapitalistických mocností, které vládly světu před rokem 1917. Na politické úrovni vedla k vytvoření situace, v níž socialistické hnutí a organizovaná pracující třída byly prakticky donuceny vyklidit scénu” (268).

Od originálního vydání knihy Směrem k socialismu uplynul

nemalý počet let. Od té doby se postsocialistický kapitalismus v některých z příslušných zemí formálně poměrně stabilizoval, avšak za cenu řady negativ: nezaměstnanosti, nemalé sociální diferenciace, někde přetrvávající inflace, ohromné korupce, rozmachu šedé ekonomiky, bezdomovectví, narostlé kriminality obecné i velkomajetkové, zhrubnutí a zpovrchnění obyvatelstva, rozšíření bezduchého konzumentství, lživé interpretace společenských problémů atd. Útok kapitálu na sociální práva a vymoženosti, jakož i odborové a politické organizace pracujících Západu se začal šířit i po někdejší socialistické Evropě.

Jak se bude vyvíjet budoucnost? K tomu C. a C. uvádějí: “Když socialismus odešel, jaká naděje, kromě fašismu a socialismu, zůstává těm, co nic nemají? Nic, pokud to nebude socialismus radikálnější, demokratičtější a rovnostářštější než cokoliv, co zde bylo před tím, socialismus založený na jasných ekonomických a morálních zásadách, který se nevzdá své integrity ve prospěch demoraliujících mýtů trhu” (tamtéž).

Doporučujeme onu perspektivní beztřídní, sociálně spravedlivou, vzdělanou a morálně vyspělou společnost nazývat (humánním) komunismem. Potom je možno se s autory komentovaného díla ztotožnit v tom, že budoucnost lidstva je obtěžkána potřebou radikálních (!) přeměn, které se mohou - pokud nechceme lidskou civilizaci, kulturu, a je obklopující přírodu zničit - dít toliko ve znamení autentického socialismu, a posléze autentického komunismu. Aby tyto přeměny byly účinné je nutno je mít dokonale (!) teoreticky připravené a mít vytvořeny praktické předpoklady pro jejich uskutečnění. Zkoumání budoucnosti není za tím účelem utopistické nebo dokonce zcela nemožné.