• Martin Heidegger a národní socialismus
O autorovi
Martin Heidegger (1889-1976), německý filozof, jedna ze zakladatelských osobností fenomenologie. —- Po maturitě na biskupském semináři ve Freiburgu studoval tamtéž teologii a filozofii, později též matematiku a historii. Habilitoval se roku 1916 u Heinricha Rickerta, záhy se však stává přívržencem a filozofickým následovníkem Edmunda Husserla (mj. i jeho asistentem). Od roku 1923 působí na univerzitě v Tübingen, kde k jeho žákům patřili Karl Löwith, Leo Strauss, Hans Jonas, Emmanuel Lévinas nebo Hannah Arendtová. V roce 1927 vychází jeho erbovní dílo Bytí a čas. Následující dekáda se nese jednak ve znamení Heideggerova filozofického “obratu” (“die Kehre”), jednak ve znamení jeho občansko-mravní sebe-kompromitace: jakkoli jeho kolaborace s nacisty má své limity a jakožto taková neuchrání Heideggera (zvláště za války) jistých ústrků ze strany režimu, přece je dostačující, aby byl po roce 1945 odstaven ode všech forem akademického působení - uplyne šest let, než bude emeritován a začne opět s velkým ohlasem přednášet (mezitím rozvine spolupráci se švýcarským psychologem Medardem Bossem). Roku 1955 se seznamuje s francouzským básníkem René Charem a společně pak pořádají řadu seminářů o básnictví a filosofii. —- Za 1. světové války se Heidegger připojuje k filozofickému projektu Edmunda Husserla, jeho vlastní vývoj však nezadržitelně směřuje k rozchodu: kritizuje přetrvávání descartesovského a kantovského schématu “subjekt-objekt” a analytické soustředění jen na pozorovatelský, teoretický postoj člověka ke světu (míjení se s celkovou činnou povahou jeho existence). Jeho pozdější “obrat” je potom obratem od fenomenologie k fundamentální ontologii, respektive od západní filozofické tradice jakožto hlubinně spražené s civilizační dominancí techniky (v naší době přímo jejím kultem) k alternativám, jež byly v západní civilizaci odsouzeny k rozptýlenosti, respektive k vytěsnění mimo oblast filozofických diskurzů (Heidegger se obrací nejen ke studiu řeckých presokratiků, ale i k filozofické četbě významných básníků: Hölderlina, Georga Trakla, Paula Celana, René Chara ad.) —- Od 30. let až dodnes se v široké kulturní obci i mezi filozofy objevují úvahy, nakolik bylo Heideggerovo politické uklouznutí pouhým uklouznutím a nakolik bylo logicky nutným průvodním jevem jeho filozofické orientace. Deníky z počátku 30. let, zveřejněné v roce 2016, posouvají tuto debatu z roviny hermeneutických čtení na rovinu krajně nepříjemných evidencí. Heideggerův celkový význam pro filozofii 20. století (demonstrovatelný mj. na myšlení Emmanuela Lévinase nebo Jacquesa Derridy) každopádně zůstává nezmenšen a nezproblematizován.
Díla: Bytí a čas (1927); Kant a problém metafyziky (1929); Identita a diference (1955-1957).
Anotace
Odkazy na anglický překlad statě Karla Löwitha o politických implikacích Heideggerova myšlení a na méně známé Heideggerovy projevy z roku 1933: Univerzita ve Třetí říši, Prohlášení o podpoře Adolfa Hitlera, Národně socialistická výchova aj.
Politické texty Martina Heideggera
Text KarlaLöwitha “Heideggerův existencialismus. Politické důsledky,” v němž se promýšlí vztah mezi Heideggerovou filosofií a národním socialismem. (V anglickém překladu)