Z dosavadní diskuse o konformismu české občanské společnosti je cítit příslovečná blbá nálada. Jako kdyby se blbá nálada rozšířila i na ty, kteří ji měli vymítat svou občanskou aktivitou. Škodolibý příznivec konzumního konformismu, např. nějaký komentátor MFDnes, by mohl napsat: takže výsledkem všeho vašeho snažení (blokád, demonstrací, podpisových akcí) je frustrace, skepse, únava? Kdybyste nechtěli měnit svět, mohli jste si vychutnat  mládí a být veselejší. Nepotvrzuje se tak zvláštní názor některých českých novinářů, spisovatelů, intelektuálů, že jsme díky zkušenosti s reálsocialismem  moudřejší než mnozí na Západě, kteří se ještě angažují jako světaoprávci?   Nemá nakonec pravdu neokonzervativní moudrost: svět je natolik složitý (celostní, organický…), že každý zásah do spontánního běhu věcí vyvolává následky, které jsou v rozporu s původním úmyslem, takže moudré je nejednat, neangažovat se?

Ale zkušenost, kterou právě prodělává česká občanská společnost, může vytvořit nečekanou perspektivu. Občanská společnost se mnohdy pojímá jako jakýsi doplněk daných institucí, který má právě na základě své nezávislosti vyvažovat jejich jednostrannost a technokratické zaslepení. Z občanské společnosti mají přicházet alternativní pohledy a impulsy, které budou osvětlovat a korigovat chyby liberálně-tržní demokracie. Má to být záchranná brzda, která může zastavit rozjetý vlak, když jede po špatné koleji. Pokud by se občanská společnost stala konformní, to by znamenalo, že liberálně-tržní systém ztratil svůj důležitý korektiv a nastává alarmující uzavírání otevřené společnosti, o kterém hovoří George Soros (vládne dogma neoliberalismu a společnost  ztrácí schopnost racionálně řešit své problémy…). Blbá nálada občanské společnosti možná vypovídá o něčem zásadním. Může být součástí velkého poznávacího procesu, který prodělává celá česká společnost od listopadu 1989. Není tato frustrace z dosavadního modelu občanské společnosti poslední zastávka na cestě od exploze politických nadějí před sedmnácti lety  k traumatizujícímu setkání s Reálnem kapitalismu? Není to kolaps určitého politického fantasmatu, podle kterého vše záleží na lidech, kdežto mocenské a ekonomické vztahy mají nanejvýš stínovou existenci? Kolem nás je volný prostor pro naše aktivity – kdo do něho chce vkročit, ten také může (pokud má nějaké schopnosti). Až dnes přichází nové poznání – tento prostor není prázdný, nýbrž plný, je předem vytvarován mocensky a ekonomicky, takže v něm člověk musí hledat škvíry a díry, aby se mohl aspoň trochu pohnout dopředu. Snad v tom je základ současné  frustrace české občanské společnosti – nejde to tak snadno, jak se nám to jevilo v devadesátých letech.  

Toto poznání postupně hledá svůj výraz, jak vidíme ve většině diskusních příspěvků. Lukáš Jelínek ve svém článku Konečnou stanicí je disent (Literární noviny 31/30.7 2007) vyvozuje ze skomírání občanského života logický závěr, že česká občanská společnost se asi bude muset přetvořit na paralelní společenství, které bude připomínat disent. Toto společenství by pak mohlo nalézt způsob, jak vést relativně nezávislý život (paralelní síť informací, financování). Podobně Jan Májíček (Literární noviny 30/23.7 2007) píše o tom, že nastává přerod občanské společnosti (nejspíše ozdravný), který by mohl jít  podobným směrem  jako v západní Evropě – zaměřil by se na vytvoření „alternativní politické volby.“

Podle všeho dochází ke zvláštnímu simultánnímu pohybu. Zde nejde jenom o občanskou společnost (řekněme souhrn všech stávajících občanských sdružení, iniciativ a občansky angažovaných jednotlivců), ale o  českou společnost jako celek. Co když se pod tlakem nových reálií začíná měnit a končí období nezměrné konformity, které trvá s malou přestávkou během převratových měsíců přinejmenším od začátku sedmdesátých let?  Kauza americké základny je dobrý indikátor – ukazuje se trhlina mezi politiky, masmédii a tzv. nezávislými analytiky na jedné straně a většinou společnosti na druhé straně. To by svědčilo o tom, že česká společnost procitá a právě vzniká reálný potenciál pro nový život občanské společnosti, snad autonomnější než byla ta dosavadní, která ještě neměla zkušenosti se záludnostmi nového systému (neznala ještě jeho mechanismy přizpůsobení, o kterých píše Tomáš Tožička v úvodním příspěvku Pokud se nechceme stát ztracenou generací.) Je to zároveň pohyb, který již není pouze středoevropský nebo jenom český, nýbrž pozvolna začíná připomínat sociální a politické chvění v západní Evropě a jinde ve světě, neboť česká společnost začíná reagovat na jevy globální.

Jak nicméně ukázal pokus s vytvořením platformy pro paralelní občanskou společnost, podniknutý iniciativou Jsme občané! zatím je celý tento proces poznávání, procitání a tříbení na začátku a je tu mnoho překážek, které se nedají odstranit přes noc. Jednak je to skutečnost, odhalená tímto pokusem, že opravdu žijeme v období jistého přechodu mezi starou a novou formou angažovanosti. Aktivisté z devadesátých let zažívají rozklad určitého modelu občanské společnosti a jsou skeptičtí vůči novým pokusům. Mají však cenné zkušenosti a organizační dovednosti, které ostatním chybí. Potenciální noví aktivisté zatím nemají k dispozici model nový, a tak se nemají o co opřít, aby dali svému aktivismu směr a potřebnou energii. Zůstávají v excitovaném očekávání, které se nemá, jak naplnit, a po chvíli uhasíná.  

Druhá překážka je v tom, že okamžitě nastává proces partikularizace – na rozdíl od Charty 77, která měla široký společný podklad: konkrétní, mnohokrát ověřenou zkušenost s reálsocialismem. Zkušenost se zcela novými reáliemi se zatím nezkondenzovala. Jsou tu pouze efemérní negativní zkušenosti z různých sfér společenského života, takže politické obecno (minimální obecná politická platforma vytvořená na základě hesla „platné principy bereme doslova!“) bylo okamžitě interpretováno jako zakuklená partikularita (skrývá se v tom dílčí zájem určité skupiny a zkrátka se jedná o jednu z mnoha perspektiv). Bez široce sdílené a zažité zkušenosti s daným chodem věcí se dá těžko vybudovat nějaká univerzálně přijímaná alternativní politická volba, byť byla tak minimalistická jako u iniciativy Jsme občané! Jak říkal Egon Bondy, naším jediným spojencem je nyní čas.

Naše nynější situace se dá chápat jako vybídnutí k teoretické reflexi současných reálií českých i světových a k experimentům s novými formami  politické aktivity, poučené dosavadními zkušenostmi české (občanské) společnosti. Možná vzniká nová situace, jenom pojmy zatím chybí.