Článek

Michael Hauser  Marxova teorie společnosti

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Michael Hauser provádí analýzu Marxova pojetí společnosti. Podrobně líčí podstatu lidského individua a jeho vztah ke společnosti. V textu rozkrývá, kdy se se vlastnické právo stane pro společnost zbytečným. Kapitola z knihy Prolegomena k filosofii současnosti (vyšla v nakl. Filosofia 2007).

Tento text vyšel v knize Michael Hauser, Prolegomena k filosofii současnosti. Filosofia, Praha 2007, s. 31-79.

Marxova společenská teorie[1. Karel Marx (1818-1883) svou teorii rozvíjel postupně a nikdy z ní nevytvořil ucelený systém. Jeho teorie společnosti je rozptýlena v celém jeho díle, které kromě sociologických analýz obsahuje filosofická, ekonomická, historická, etnologická, literárně vědná aj. zkoumání, novinové články, politické manifesty a polemiky. Jeho rozsáhlé dílo (české souhrnné vydání čítá 39 svazků) vznikalo v úzké spolupráci s Friedrichem Engelsem (1820-1895).] se vyznačuje snahou vytvořit celostní teorii společnosti, která postihne vnitřní rozpory, dějinnou dynamiku a zásadní proměny společenské organizace a forem produkce. Marx zkoumá moderní společnost ve vztahu k předcházejícím formám společnosti i ve vztahu k jejím vnitřním tendencím, které mohou vést k nové společenské transformaci. Marxova teorie spojuje pohled sociologický, ekonomický, antropologický, historický, futurologický a ekologický. Marx pojímá společnost jako vnitřně rozporný a dynamický celek, ve kterém se základní společenské instituce (vlastnictví, politický systém, stát) dostávají do konfliktu s životním procesem jednotlivců. Společnost není souhrn individuí, nýbrž „vyjadřuje sumu vztahů, poměrů, v nichž jsou tato individua k sobě navzájem.“[2. Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. I, s. 228.] Celek společenských vztahů vymezuje základní určení jednotlivce (občan, otrok, námezdně pracující), ale jednotlivec svou životní činností (praxí) na tento celek zpětně působí. V Marxově teorii společnosti se propojuje mikroanalýza (zaměřená na jednotlivce) a makroanalýza (orientovaná na obecný charakter společnosti).

Přírodně-lidské individuum jako východisko sociologie

Marxova společenská teorie vychází z předpokladu, který je obtížné zpochybnit. Tímto předpokladem je „existence živých lidských individuí.“[3. Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 226.] Marx volně navazuje na antické, především Aristotelovo pojetí člověka, ve kterém je člověk chápán jako „animal rationale“ (živočich obdařený rozumem), jako bytost spojující přírodní a lidskou složku. Marx na rozdíl od většiny novověkých filosofů pojímá člověka nejen jako bytost založenou na rozumu, vědomí, morálním cítěním, nýbrž také jako bytost smyslovou a tělesnou.[4. Tímto pojetím člověka Marx bezprostředně navazuje na německého pohegelovského filosofa Ludwiga Feuerbacha (1804-1872).] Člověk je bytost, která je částečně součástí přírody (jsou v něm pudy, zvláště pud sebezáchovy, hlad a sex), které má člověk spolu s ostatními živými tvory, ale zároveň je to lidská bytost, která má lidské schopnosti a vlastnosti – je to přírodně-lidská bytost. Marx se vyhýbá oběma typům antropologického redukcionismu: redukcionismu biologickému či sociobiologickému, který člověka převádí na bytost determinovanou přírodou (lidství člověka není nic než genetická výbava nebo síť neuronů; člověk je svou přirozeností dravec, neboť jeho přirozeností je zápasit s ostatními a prosazovat se na úkor slabších), tak i redukcionismu idealistickému, který člověk pojímá jen jako racionální nebo morální bytost (jak je tomu např. v politické teorii Johna Rawlse).

Marx rozvíjí své pojetí člověka v raných spisech, v „Ekonomicko-filosofických rukopisech“ a v „Německé ideologii.“ Člověk jako bytost smyslová, pudová, tělesná je závislá na vnějších, materiálních předmětech, které nemá k dispozici.[5. V tom je základní společný jmenovatel Marxovy a Freudovy antropologie. Freud rovněž určuje člověka jako pudovou bytost, a rovněž jako bytost předmětnou. Nepřítomnost předmětu pudu je podmínkou zformování Já a lidské identity. Tento aspekt zdůraznil Robert Kalivoda ve své stati „Marxa Freud.“ Viz týž, Moderní duchovní skutečnost a marxismus.] Její bytí je podmíněno předměty, které si nemůže vyspekulovat, nýbrž je musí získat svou činností. Základním rysem člověka je, že je to bytost nedostatku („Mängelwesen“, jak říká Herder). Předměty, které jí chybí, nejsou věcí její volby, jak naznačuje liberální teorie, nýbrž jsou předmětem jejích pudů. Jistý okruh materiálních předmětů musí nabývat každý člověk, aby mohl reprodukovat svůj život. Jestliže je člověk smyslovou bytostí pociťující utrpení, je bytostí „vášnivou“, která „energicky prahne po svém předmětu.“[6. Marx, K., _Ekonomicko_-filosofické rukopisy, s. 143.] Kdybychom člověka chápali tak, že je to bytost, která nepotřebuje vnější předměty, tj. je to bytost nepředmětná, byla by to bytost netělesná – byl by to přízrak, „Unwesen“[7. Německé slovo „Unwesen“ vyjadřuje jednak to, co nemá žádné Wesen, žádnou bytnost, a tedy není ničím, a jednak evokuje něco děsivého, obludného, nelidského.]. Člověk je předmětná bytost (bytost, jejíž existence je podmíněna vnějšími, smyslovými předměty), protože je to bytostí přírodní, tělesnou, skutečnou, tj. není to jen součást nějaké teorie.[8. Pokud z pojmu člověka vypustíme jeho tělesnost, pak můžeme snadno dospět k pojetí, že pojem člověka je sociální konstrukt anebo je to pojem podmíněný čistě kulturně (je to součást foucaultovské epistémy apod.), tj. k nějakému typu postmoderního kulturního relativismu. Člověk zbavený reálné tělesnosti (Unwesen) ztrácí svůj univerzálně lidský rozměr a mění se v kulturně determinovanou bytost, která je nesouměřitelná s lidskými bytostmi determinovanými jinou kulturou.]

Marx zároveň člověka pojímá jako „lidskou bytost“ – jako bytost, která má schopnosti a vlastnosti vznikající v dějinách na základě lidské činnosti: rozum, vůli, lásku, řeč. Marx si jasně uvědomoval, že tyto schopnosti nevznikají pouze činností individua, nýbrž jsou to schopnosti „rodové“. Člověk je „rodová bytost“ .[9. Výraz „rodová bytost“, který Marx používá v „Ekonomicko-filosofických rukopisech,“ pochází od Feuerbacha.] Tyto rodové schopnosti jsou základem lidství individuálního člověka.[10. K podobné myšlence dospěl v případě jazyka i Wittgenstein. Ve svých „Filosofických zkoumáních“ ukazuje, že pojmy a schopnost myslet obecně získáváme řečovou aktivitou v určité jazykové komunitě.] Člověk se vztahuje nejen k předmětům přírodním, ale také k přírodním předmětům přetvořeným lidmi (metamorfovaným lidskou prací). Marx dále hovoří o tom, že také samotný vztah k předmětům, je již přetvořen lidskou činností, tj. nemá čistě přírodní formu. Přírodní předměty, ke kterým se člověk vztahuje, jsou vždy již zlidštěné, už proto, že lidské smysly nejsou bezprostředně přírodní, nýbrž se přetvářejí v lidských dějinách, a jsou rodové.[11. Marx, K., Ekonomicko-filosofické rukopisy, s. 141nn.] „Utváření [Bildung] pěti smyslů je práce celých dosavadních světových dějin.“[12. Tamtéž, s. 99.] Jejich a udržování a rozvíjení opět závisí na vnějších předmětech, na kterých se tyto smysly mohou uplatnit, „afirmovat“. Smysl pro hudbu rozvíjíme jenom tehdy, když tu je předmět, tj. hudební skladba, kterou posloucháme. Podobně je tomu s rozumem – rozvíjí se jenom tehdy, když má předmět: myšlenku nebo téma.[13. Někteří Marxovi interpreti se domnívají, že v tomto pojetí lidské bytosti se projevuje esencialismus, tj. představa, že člověk má podstatu, kterou by měl uskutečnit. (Např. Kalivoda). Raný Marx sice mluví o podstatě a je opravdu inspirován Hegelem, ale tato podstata nepředchází konkrétní podobu lidské existence, nýbrž je to naopak. (Jak říkal Sartre, existence předchází esenci.). Touto podstatou není nic jiného než lidské schopnosti a smysly, které vznikají v lidských dějinách a které jsou vždy v interakci se svým předmětem. K této podstatě proto patří i vnější předměty, které jsou mimo lidskou kontrolu. K podstatě člověk náleží konstitutivní deficit. Mezi schopností a předmětem vládne dialektický vztah. Člověk rozvíjí (přetváří) určitý předmět, a tím se zároveň přetváří daná lidská schopnost. Čím více a aktivněji se zabýváme hudbou, tím rozvinutější a plnější je náš hudební smysl. Neexistuje tu jakýsi ideální tvar sluchu, rozumu, vůle, lásky, ke kterému se přibližujeme, nýbrž tyto schopnosti se samy přetvářejí v aktivním vztahu k předmětům. Jak říká Engels, ruka je nástrojem i výsledkem práce. Např.hudební vnímání se mění s nástupem avantgardy ve dvacátém století (přichází „předmět“, který umožní afirmaci hudebního smyslu), ale pokud tento předmět neznáme a nelze ho odvodit z hudby 19. století, pak neznáme ani to, jak se s ním promění hudební smysl, tj. podstata sluchu. Marxovo pojetí podstaty je hegelovské v tom smyslu, že podstata existuje vždy a pouze v jevech (fenoménech), tj. není to nic, co je mimo svět jevů v nějakém zásvětí. Marx však zásadně mění výchozí hledisko – tím není seberozvíjející absolutní duch, nýbrž seberozvíjející živý člověk jako deficitní bytost.]

Základní pojmy Marxovy teorie společnosti

Marx zavádí několik vzájemně se prostupujících tematických okruhů:

A. předmět, k němuž se člověk vztahuje (ten je buď přírodní – surovina, nebo přetvořený, tj. naturálie metamorfovaná prací). Dají se rozlišit tři druhy předmětů: praktické, umělecké a teoretické předměty.[14. Ani myšlenka není nikdy zcela čistá, protože vždy je to myšlenka člověka podmíněného přírodou. Obsahem myšlenky pak jsou většinou předměty, které jsou přírodní nebo v sobě mají nějaký přírodní substrát. Srov. Marx K., Ekonomicko-filosofické rukopisy, s. 67.]

B. vztah člověka k tomuto předmětu. Ten je vždy přírodně-lidský. Hlavní formou tohoto vztahu je činnost účelově přetvářející předmět, tj. práce.

C. vztah člověka k lidskému rodu. Tento vztah se zakládá na tom, že schopnosti a možnosti člověka jsou vytvořené lidským rodem. Vztah k lidskému rodu se proto uplatňuje v každé aktivaci těchto schopností, tj. v každé činnosti individua. Při své práci individuum používá předměty (nástroje), na jejichž genezi se podílel celý lidský rod. Čím více se individuum stává rodovou bytostí, čím více rodových schopností a předmětů si osvojuje, tím více je člověkem a větší individualitou.

D. vztah k sobě samému. Předchozí okruh, vztah k lidskému rodu, osvojení a rozvíjení lidských schopností, proměňuje vztah jedince k sobě samému. Vzniká médium komunikace (řeč), pojmy, vědomí, sebevědomí, které jsou předpokladem svobody a identity.[15. Lidská identita je zkomponována ze dvou prvků, z prvku společenského (obecného), ze schopností a možností, vzniklých „prací celých lidských dějin“, a prvku ryze individuálního (zvláštního), který souvisí s individuálním životem člověka, s ději v hloubce jeho bytosti, s jeho individuálními akty. Lidská identita je interaktivním propojením obecného a zvláštního, univerzálního a singulárního.]

Marx všechny tyto čtyři okruhy sjednocuje. Jednotícím momentem je skutečnost, že člověk jako živá deficitní bytost musí reprodukovat materiální podmínky své existence – reprodukovat svůj život. Totéž platí u všech druhů pospolitostí, komunit, společností. Marxova teorie stojí na předpokladu, že každý jedinec, a tím i každá společnost musí neustále zabezpečovat svou vlastní životní reprodukci.[16. Engels celou věc shrnuje takto: „Podle materialistického pojetí je v dějinách koneckonců rozhodujícím momentem produkce a reprodukce bezprostředního života. Ta je však sama zase dvojího druhu. Je to jednak produkce životních prostředků, předmětů obživy, oděvu, bydlení a nástrojů k tomu potřebných, jednak produkce lidí samých, rozmnožování druhu.“ Engels, B., Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, s. 57.] To je základ materialistického pojetí dějin a společnosti – historického materialismu.[17. Liberální společenské myšlení tvrdí, že Marx nemá daleko k dogmatismu nebo „foundationalismu“, když jednu z mnoha tezí považuje za nezpochybnitelnou. Marx však má na mysli předpoklad, který se v jeho prostotě dá jen stěží odmítnout. Marxovo myšlení se tím liší od axiomatických teorií, které si formulují ten či onen předpoklad, aniž se ptají, zdali i ten nestojí na jiném, základním předpokladu.]

Z tohoto základního předpokladu samozřejmě vyplývá, že prvořadou otázkou je způsob, jakým jednotlivec nebo společnost získává prostředky (předměty) ke své reprodukci.[18. Pokud si uvědomíme tuto samozřejmost, pak je zřejmé, že mezi mladým a starým Marxem není žádný zásadní rozdíl, nýbrž nanejvýš posun důrazu.] Marx se zaměřuje na to, jaký je způsob produkce, která umožňuje reprodukci jedince i společnosti.[19. České překlady většinou nepoužívají slova „produkce“, nýbrž výrazu „výroba“. Takový překlad však dostatečně nevystihuje smysl Marxova termínu. Marx záměrně nepoužíval výrazů jako „Herstellung“ nebo „Erzeugung“, které svým významem odpovídají slovu „výroba“, a místo nich zvolil slovo odvozené z latinského slovesa „produco“, jež označuje tvořivou činnost obecně. Výraz „produco“ má mnohem širší význam než sloveso „fabricor“, latinský ekvivalent slovesa „vyrábět“. „Produkce“ zahrnuje jak materiální výrobu, tak vytváření něčeho nemateriálního. Marx užívá termínu „Produktion“ obecně pro všechny druhy lidské činnosti, nejen pro manufakturní nebo průmyslovou výrobu, např. pro produkci idejí. Rovněž v Marxově pracovní teorii hodnoty je mnohem vhodnější hovořit o produkci nebo o vytváření hodnoty zboží než o „výrobě“ hodnoty, jak je tomu v českém překladu Kapitálu. Marx používá termínu „Produktion“ v mnoha souvislostech, např. když analyzuje produkční způsoby minulosti, jako bylo zemědělství nebo lov a sběr, nebo když vykládá vznik ideologie. Proto používáme výrazu „výroba“ pouze tam, kde si toho vyžaduje věcná souvislost. Mluví-li se však obecně o různých formách lidské aktivity, je vhodnější výraz „produkce“. Termín „výroba“ pak může vést ke zjevně absurdním spojením: Marx hovoří o „die materielle Produktion“, aby ji odlišil od ostatních druhů produkce (produkce idejí, představ, vědomí, sebevědomí apod.). Přeložíme-li slovo „Produktion“ jako „výrobu“, dostáváme sousloví typu duchovní výroba (v českých překladech se v této souvislosti skutečně používá slova „produkce“). „Produktivkräfte“ (produkční síly) zahrnují nejen „Produktionsmittel“ (produkční prostředky), ale také lidské schopnosti, dovednosti, vědomosti, představy, ideje. Produkční síly jsou závislé na člověku ve všech jeho dimenzích, a nemusejí proto bezprostředně souviset s materiální výrobou. Podobné je to s výrazem „Produktionsverhältnisse“ (produkční vztahy). Tento výraz zahrnuje jak vztahy v bezprostřední produkci výrobků, tak i vztahy, které s výrobou bezprostředně nesouvisí, jako jsou právní nebo tradiční společenské vztahy. Tento nevhodný překladatelský úzus by stálo za to zkoumat jako projev vlivu stalinistické ideologie (orientované na „výrobu“) na interpretaci Marxova díla. Výraz „výroba“ byl pravděpodobně zaveden kvůli ideologickému požadavku redukovat výraz pro tvořivou činnost na slovo výroba, slovo odvozené z kořene „rob“ (robský, robota, robotěz, robotiti, výrazy vztahující se na poddanskou, tj. nucenou práci). V současné češtině označuje slovo „výroba“ materiální práci zpravidla průmyslového charakteru. V citacích z Marxova a Engelsova díla proto výraz „výroba“ většinou nahrazujeme slovem „produkce“.] Z toho plynou základní hlediska jeho zkoumání. Pokud vyjdeme z výše uvedených tematických okruhů a spojíme je s produkcí jako jednotícím momentem, získáme základní pojmy Marxovy teorie společnosti. Tyto pojmy Marx zavádí v pozdějších spisech, zvláště v Kapitálu, a protože je Marx rozvíjí v jiných souvislostech, nezapadají přesně do tematických okruhů raného Marxe. Nicméně se je pokusme systematizovat.

V okruhu A. se objevují předměty, které jsou buď určeny k přetvoření prací, tj. pracovní předměty (předměty získané z přírody jako půda nebo surovina), anebo jsou to výsledky přetváření přírodních předmětů, tj. produkty lidské práce. V kapitalistické společnosti jsou tyto předměty většinou určeny ke směně (k prodeji), a tedy mají povahu zboží.

U okruhu B., ve kterém běží o vztah mezi člověkem a předmětem (pracovním předmětem), vystupují předměty, které se uplatňují při přeměně jedné věci v druhou, jsou to tedy pracovní prostředky. Tyto předměty se při produkčním procesu vkládají mezi činného, pracujícího člověka a pracovní předměty. V širším smyslu jsou to všechny materiální podmínky, jichž je zapotřebí k produkčnímu procesu. (Jak říká Marx, všeobecným pracovním prostředkem je sama země.) Na pracovní prostředky klade Marx obzvlášť velký důraz. „Ekonomické epochy se neliší tím, co se produkuje, nýbrž tím, jak, jakými pracovními prostředky se produkuje. Pracovní prostředky jsou nejen měřítkem vývoje lidské pracovní síly, nýbrž i ukazatelem společenských vztahů, za nichž se pracuje.“[20. Marx, K., Kapitál, díl první, s. 199. Pracovní prostředky se dále dělí na produkční nástroje (stroje, mechanismy, přístroje, nástroje), které člověk užívá v produkčním procesu k účelnému přetváření pracovního předmětu, a ostatní pracovní prostředky (země, silnice, zvířata, sdělovací prostředky). Ve dvacátém století je vývoj produkčních prostředků stále těsněji spjat s vědeckým poznáním.] Charakter pracovních prostředků a jejich využití vyjadřuje něco zásadního o charakteru společnosti. Parní stroj, vynález řeckého vynálezce Heróna, se v antice nestal produkčním prostředkem, protože charakter společenských vztahů nebyl příznivý pro zavedení a rozšíření parního stroje (nebylo zapotřebí využít síly parního stroje, neboť tu existovala velmi levná pracovní síla otroků). Spojíme-li pracovní předměty a pracovní prostředky, dostáváme to, čemu Marx říká produkční prostředky.

K okruhu B. patří také lidská činnost, práce – na přeměnu předmětu zaměřené vynakládání fyzické a psychické energie, schopností, dovedností, znalostí. Opět platí, že forma a úroveň těchto schopností, dovedností atd. závisí na charakteru dané civilizace, na kulturních tradicích, na úrovni průměrného vzdělání obyvatelstva.[21. Marx hovoří o této civilizační a kulturní podmíněnosti práce např. v souvislosti s pracovní teorií hodnoty . Děje se tak v momentě, kdy se začne zabývat převodem složité práce na jednoduchou. „Jednoduchá průměrná práce sama má sice v různých zemích a různých kulturních epochách různý charakter, nicméně je pro každou určitou společnost něčím daným.“ Marx, K., Kapitál, díl první, s. 61.] Souhrnu fyzických, duševních, morálních, kulturních dispozic, které se mohou uplatnit v činnosti transformující předmět, v práci, se říká pracovní síla.

Pokud propojíme produkční prostředky a pracovní síly ve všech uvedených aspektech (z okruhu A. i B.), vzniká pojem produkčních sil.[22. Marx používá termíny, které vyjadřují dynamický, vitální charakter základních kamenů společnosti. V tom má za předchůdce nejen Hegela, ale také Aristotela. (Marx považoval Aristotela za největšího antického myslitele.) Aristoteles pojímal věc jako uskutečnění možnosti (uskutečnění, řecky energeia; možnost, řecky dynamis). U Marxe jsou prací přetvořené předměty – produkty – uskutečněnými možnostmi pracovní síly nebo obecněji celé společnosti.]

U třetího a čtvrtého okruhu se setkáváme s tím, že člověk je společensky podmíněná bytost. Pokud okruh C. a D. spojíme s otázkou produkce, pak se jasně ukazuje, že reprodukce individuálního života závisí na reprodukci společnosti (tj. na produkční síle dané společnosti). Ale jaký je vztah individua ke společnosti, pokud uvažujeme o produkci? Individuum produkuje v součinnosti s větším množstvím individuí. Produkce je vždy společenský vztah. (A způsob součinnosti je „produkční silou“).[23. Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 237.] Produkce má společenský charakter. Otázkou je, jakým způsobem jsou tyto vztahy uspořádány, neboť v dějinách se jejich uspořádání proměňuje. Marx je nazývá jako produkční vztahy. Hlavním kritériem je, kdo má právo disponovat produkčními prostředky, tj. otázka vlastnictví. Forma produkčních vztahů je základní strukturou, která určuje vztah jednotlivce k ostatním lidem a k produktům lidského rodu. Tyto vztahy jsou základním kritériem pro klasifikaci různých typů společnosti.

Produkční vztahy existují objektivně v tom smyslu, že jednotlivci do nich vstupují jako do něčeho předem daného. Tyto vztahy určují místo jedince ve společenské struktuře (jeho sociální pozici). V každé společnosti vedle sebe působí několik typů produkčních vztahů, ale vždy tu jeden typ převládá a dominuje nad ostatními. Je to dominantní typ produkčních nebo vlastnických vztahů. Obecně se dá říci, že dominantním se stává ten typ produkčních vztahů, který umožňuje lepší uplatnění daných produkčních sil. (Marx však celou věc pojímá v jejím historickém kontextu, takže tu vždy mohou působit další činitelé, které na dlouhou dobu tuto logiku blokují.) Mezi produkčními vztahy a produkčními silami může být rozpor vznikající tím, že převládající produkční vztahy začnou omezovat nahromaděné produkční síly, takže je stále obtížnější reprodukovat danou společenskou strukturu. Tak roste tlak na změnu převládajícího typu produkčních vztahů.

Vrátíme-li se k individuu, můžeme individua rozlišit také podle jejich vztahu k samotné produkci. Jednak jsou zde lidé, kteří vynakládají svou fyzickou a psychickou energii na vytváření produktů nebo na organizaci produkce umožňující společenskou reprodukci. Ten, kdo produkuje prostředky k životu společnosti, se nazývá buď producentem (bezprostředním výrobcem) nebo pracujícím (Arbeiter).[24. Ten může sám vlastnit nějaké produkční prostředky, na kterých pracuje (středověký rolník). Proto se objevuje výraz námezdně pracující, který označuje toho, kdo nevlastní produkční prostředky a pracuje za mzdu. Slovo Arbeiter se dá přeložit také jako dělník. To je však poněkud omezený význam, neboť slovo dělník vyvolává představu manuálně pracujícího v průmyslu. Ztotožní-li se námezdně pracující s dělníkem, vzniká nesprávný závěr, že pokud se zmenšuje množství manuální práce (počet dělníků), mizí námezdně pracující třída.] Potom jsou zde ti, kteří se mohou věnovat činnosti, která k materiální reprodukci společnosti bezprostředně nepřispívá (vojenství, vědě, umění, náboženství, lovu, zábavě). Tito jedinci jsou buď v nějakém neekonomickém vztahu k vlastníkům produkčních prostředků nebo jsou to přímo tito vlastníci. Jakmile se produkční síly rozvinuly natolik, že umožnily vytvořit tolik prostředků k životu (produktů), že nebylo nutné, aby se každý práceschopný člen společnosti bezprostředně podílel na produkci, vznikl základní předpoklad k tomu, aby část společnosti začala konat činnosti, které bezprostředně nesouvisejí s produkcí, tj. aby se rozvíjela dělba práce.[25. Dělba práce se nejprve objevuje v samotném produkčním procesu v souvislosti s rozvojem produkčních prostředků.] Některé rodiny nebo jednotlivci se potom změnili ve vlastníky produkčních prostředků (stád, půdy, otroků).

Tato skutečnost vytvořila produkční vztahy, které nejsou vztahem mezi individui se stejným podílem na produkčních prostředcích, na zdrojích společenského bohatství. Vztah k těmto zdrojům bohatství se rozrůznil. (Jsem jejich vlastník, nájemce nebo na ně nemám žádný nárok?) Tento vztah vytvořil základní společenské určení daného individua, které individuum sdílí s jinými. Tento společný vztah k produkčním prostředkům zakládá zvláštní sociologickou kategorii, která se označuje jako společenská třída. Ta zahrnuje jedince, kteří mají stejný vztah k produkčním prostředkům. Zvláštností je, že jednotlivci si existenci třídy nemusí uvědomovat. Existence tříd se však projevuje tehdy, když individua se stejným vztahem k produkčním prostředkům začínají mít potíže s reprodukcí svého života, životní formy nebo svého bohatství, anebo se snaží prosadit svůj produkční způsob na úkor jiného a společně bojují proti jiné třídě. Tehdy vzniká specifický fenomén – rozptýlení jedinci s různými názory a osudy si uvědomují, že mají společně zápasit za nějakou věc. Vzniká u nich vědomí, že tu je jistý společný zájem. Tomuto vědomí se říká třídní vědomí. Pokud třída dříve existovala pouze objektivně, „o sobě,“ („an sich“), tj. existoval jenom empiricky prokazatelný stejný vztah určitého množství individuí k produkčním prostředkům, tak nyní dochází k uvědomění si společných zájmů, ke vzniku třídy „pro sebe“ („für sich“). Marx nicméně analyzuje pouze třídy v kapitalistické společnosti, neboť v předchozích formách společnosti třídy nemohou dostatečně vykrystalizovat. Produkční prostředky totiž ještě nejsou zcela odděleny od práce (středověky rolník je poddaný, ale zároveň disponuje nějakou půdou, většinou obecní).[26. Na začátku Komunistického manifestu se sice říká, že „dějiny jsou dějinami třídních bojů“, ale u mnoha vyjmenovaných tříd běží spíše o statusové vymezení. Konflikt mezi různými skupinami nebo třídami, které sledují své zájmy, je dynamický činitel dějin, ale v lidských dějinách se tento konflikt projevuje bezprostředními střety spíše výjimečně. Tento konflikt se ve větším měřítku objevuje právě až v kapitalistické společnosti (např. ve stávkách). Marx nicméně nepopírá existenci tříd v předkapitalistických společnostech. Např. ve třetím díle „Kapitálu“ říká, že „nejhlubším tajemstvím, skrytým základem celé společenské konstrukce, a tudíž i politické formy vztahu vrchnostenství a závislosti“ je „bezprostřední vztah vlastníků produkčních podmínek k bezprostředním producentům.“ Marx, K., Kapitál, díl třetí, s. 339. Pojem třídy a třídního boje nevytvořil Marx. Náznaky pojmu třídy se objevují už v antice, např. u Platóna nebo helénistického historika Appiána. Tyto pojmy pak ve svých pracích používají konzervativní historici (Thierry, Mignet, Guizot, Thiers), kteří na jejich základě vykládají Francouzskou revoluci. S politováním konstatují, že pokud třída, která má moc, se dobrovolně nezřekne aspoň části své moci ve prospěch třídy, jejíž ekonomická moc narůstá, propuká mezi nimi boj o nové rozdělení politické moci, který může vyvrcholit revolucí.]

K okruhu D. patří ještě otázka, jak se to má s produkcí vědomí, pojmů, představ, myšlení. Marx v „Německé ideologii“ píše o tom, že „produkce idejí, představ, vědomí se zprvu bezprostředně prolíná s materiální činností a s materiálními styky lidí, je to řeč skutečného života. […] Totéž platí o duchovní produkci, jak se zračí v řeči politiky, zákonů, morálky, náboženství, metafyziky atd. určitého národa. […] Vědomí nemůže být nikdy nic jiného než vědomé bytí, a bytí lidí je jejich skutečný životní proces.“[27. Marx., K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 230n.] Způsob produkce, forma styků mezi lidmi, způsob bytí, tj. forma společenské existence, utváří ideály, představy, myšlenky lidí. Lidé mění svou materiální produkci a své materiální styky, a tím se mění jejich myšlení, ideály a normy. „Život není určován vědomím, nýbrž vědomí je určováno životem.[28. Marx., K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 231.] Tak lze vysvětlit skutečnost, že myšlení a ideály nejsou v dějinách konstantní, nýbrž se mění ve vztahu k formě života dané společnosti.

Dominantní forma produkce a styky mezi lidmi (vztahy) utváří vědomí většiny lidí. Vědomí a soubor idejí, které je výrazem převládající formy produkce, se nazývá ideologií. Ideologie je dominantní myšlenkový a normativní systém, který vyjadřuje základní způsob materiální reprodukce společnosti a napomáhá jejímu průběhu. Zároveň je to systém spjatý s třídou, která je v daném způsobu produkce dominantní. Hlavní funkcí ideologie je legitimovat daný produkční způsob tak, aby i ty skupiny a třídy, které jsou utlačované nebo okrajové, považovaly daný systém produkce a rozdělování za právoplatný a přirozený. Marx proto říká, že „myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami, tj. třída, která je vládnoucí materiální silou společnosti, je zároveň její vládnoucí duchovní silou.[29. Tamtéž, s. 252.]

Je však třeba zdůraznit slovo „ideje“, neboť idea se může stát vládnoucí tehdy, když i skupiny a třídy utlačované v ní objeví výraz svých zájmů. Jak říká Slavoj Žižek, vládnoucí ideje nejsou jenom idejemi těch, kteří vládnou.[30. Žižek, Sl., The Ticklish Subject, s. 184nn.] Každá třída, která chce nastoupit na místo třídy, která vládla před ní, musí svůj zájem vydávat za zájem všech členů společnosti.[31. Marx., K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 253.] V povaze ideologie jako souhrnu právních, etických, ekonomických, uměleckých, filosofických názorů a postojů, je zastírání a prosazování partikulárních zájmů určité třídy. Ideologie se snaží vyvolat falešné zdání o své univerzální platnosti, o neexistenci ideologie. Funkční ideologie má proto sklon zastírat existenci tříd a zahalovat skutečné příčiny společenských procesů. Ideologie je falešné vědomí nebo, jak to vyjadřuje Louis Althusser, imaginární vztah k reálným podmínkám individuální existence. Myslitel vězící v síti ideologie zpravidla odvozuje proces myšlení výhradně z čistého myšlení a zapomíná na širší souvislosti. „Pracuje výhradně s myšlenkovým materiálem, který bezděčně bere jako materiál vytvořený myšlením a nijak už nepátrá po vzdálenějším, na myšlení nezávislém původu, a to s naprostou samozřejmostí, neboť se mu každé jednání, protože je zprostředkováno myšlením, zdá také v poslední instanci založeno na myšlení.[32. Engels, B., Engels Franzi Mehringovi, s. 116.Engels v tomto dopise Franzi Mehringovi z roku 1893 jasně říká, že právnické, filosofické, teologické a jiné oblasti mohou působit na utváření dějin. Kolikrát už byla vyvrácena námitka, že historický materialismus redukuje myšlenkový a duchovní svět na ekonomiku, a kolikrát se tato námitka opět vrátila? Už Engels se ji pokoušel vyvrátit. Engels v uvedeném dopise píše: „Protože různým ideologickým sférám, které hrají nějakou úlohu v dějinách, upíráme samostatný historický vývoj, upíráme prý jim i jakékoli historické působení. To se zakládá na obvyklé nedialektické představě o příčině a následku jako dvou ustrnule protikladných pólech a absolutně se přehlíží jejich vzájemné působení.“ Engels, B., Engels Franzi Mehringovi,s. 117. Nepopírají nakonec Marxovi kritici, kteří Marxovi podsouvají ekonomický redukcionismus, sami sebe, když místo zkoumání skutečného obsahu Marxových myšlenek dávají přednost nejrůznějším dobově podmíněným schématům a předsudkům? Nezpochybňují jejich zkreslené obrazy Marxe prosycené dobovými náladami (jako je postkomunismus) slova o významu myšlenkové autonomie? Nepotvrzuje jejich postoj spíše Marxovo pojetí, podle kterého jsou myšlenky ve většině případů určeny světem, ve kterém myslitel žije? Více o překrucování Marxovy teorie viz Fromm, E., Obraz člověka u Marxe, s. 9nn.] Ideologie je převrácené vědomí, které se samo sobě jeví jako pravé. Toto převrácené vědomí je však do jisté míry nutné. Pokud má nerušeně probíhat produkční proces založený na určitých produkčních vztazích, je zapotřebí, aby většina lidí hleděla jiným směrem, než jsou dané produkční vztahy. K reprodukci třídní společnosti je nutné, aby většina lidí měla falešné vědomí.

Konkrétní analýza celku

Marx neustále usiluje o to, aby všechny uvedené okruhy (A.,B.,C.,D) vytvořily živý, vnitřně členitý celek, ve kterém vystoupí jejich vzájemné vazby. Jenom tak je možné skutečně nereduktivní poznání společenské skutečnosti. Marx označuje určitý historický celek těchto vazeb jako společenskou formaci.[33. Marx nejčastěji používá výrazu „společenská formace“, zřídka výrazu „ekonomická společenská formace“. Tyto termíny se de facto vyskytují pouze v Marxově Předmluvě ke Kritice politické ekonomie. Marx, K., Předmluva Ke kritice politické ekonomie, s. 37. Pojem „společenskoekonomické formace“, který se obvykle používá vykladači Marxova díla, se u Marxe nevyskytuje.] Protože každá společnost musí zajistit produkci prostředků ke své reprodukci (reprodukci svých členů, základních institucí…), produkce zůstává vždy základní podmínkou existence každé formace. Můžeme říci, že společenská formace představuje sjednocující formu dynamické a vnitřně rozporné struktury s dominantou, která je tvořena hlavním rozporem (mezi produkcí, resp. produkčními silami, a produkčními vztahy) a rozpory vedlejšími, které se vyskytují mezi relativně samostatnými sférami.[34. Althusser, L., Für Marx, s. 151n.] Hlavní rozpor však není rozporem mezi dvěma fixními instancemi (produkcí a produkčními vztahy), které se dají izolovat a jednoznačně určit. Produkční síly a produkční vztahy si nelze představovat jako dvě ozubená kola, která do sebe buď zapadají nebo nezapadají. Jak zdůrazňuje Althusser, podle Marxe je tento hlavní rozpor ve vztahu ke komplexnímu celku celé struktury, „je touto strukturovanou komplexitou determinován.“[35. Tamtéž, s. 156.][36. V bernsteinovské a stalinistické podobě marxismu („marxismu-leninismu“) se tento hlavní rozpor (dominanta) pojímala tak, že určuje pohyb dějin podobně jako přírodní zákon. Toto přírodně deterministické pojetí se projevilo i v interpretaci „základny“ a „nadstavby“, podle něhož základna, tvořená produkčními silami a produkčními vztahy, jednoduše determinuje nadstavbu, ideologii, a ideologie je „odrazem“ základny. Marx sice hovoří o „Basis“ a „Überbau“, ale tyto pojmy přejímá ze slovníku železničního stavebnictví. Základnou se míní násep a kolejiště a nadstavbou transportní prostředky, lokomotivy a kolejová vozidla. V této metafoře se klade důraz na pohyb „nadstavby“, která využívá kolejí k samostatnému pohybu. Viz Hauser, M., Adorno: moderna a negativita, s. 110. Marx nemluví o determinaci, nýbrž o podmiňování. „Způsob produkce materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec.“ Marx, K., Předmluva Ke kritice politické ekonomie, s. 36.] V této skutečnosti hraje roli také nahodilost, která se váže ke geografickým, historickým, kulturním podmínkám nebo k politickému životu, zvláště k politické události, která nastoluje novou hodnotící perspektivu skutečnosti.[37. Zásadní význam skutečné politické události, kterou nelze vyvodit z daného společenského kontextu, dnes zdůrazňuje Alain Badiou a Slavoj Žižek.] Althusser pro tento zvláštní vztah razí termín naddeterminace nebo strukturální příčina. Roli tu hrají vždy další rozpory i relativně samostatné sféry, které nemusí mít bezprostřední vztah k dominantnímu rozporu. Je to například rozpor mezi ideologickou a emancipační funkcí křesťanství ve středověku nebo rozpor mezi středověkou a renesanční oficiální a lidovou kulturou, jak o něm píše Michail Bachtin, nebo rozpor mezi různými vedle sebe existujícími politickými formami (městské státy a feudální království v pozdním středověku). Marx usiluje o to, aby se chaotické společenské procesy a události staly prvky komplexní, rozporné a dynamické struktury. Hlavní důraz klade na to, abychom společnost chápali jako živou strukturu, kterou nelze plně vystihnout žádnými izolovanými abstraktními pojmy (jednotlivec, ekonomika, status…).

Marx vytváří teorii dějin a společnosti, která se vyhýbá oběma extrémům, jak positivistickému přístupu, který registruje fakta, aniž hledá jejich hlubší souvislosti (tento přístup nakonec vidí v historii a společnosti agregát nespojitelných faktů, které mají víceméně stejný význam. Záleží pak čistě na osobní preferenci badatele, pro který fakt nebo okruh faktů se rozhodne, to znamená, že positivismus vede k čistému subjektivismu). Vyhýbá se také opačnému přístupu, který v dějinách a ve společnosti vidí předem danou logiku nebo vyšší smysl a živou a složitou tkáň společnosti nanáší na předem připravenou osnovu (osvícenský humanismus, např. Herder, podle které se lidstvo rozvíjí k větší lidskosti, náboženské pojetí nebo sociálně darwinistické chápání, patří sem i bernsteinovský nebo stalinistický marxismus, tzv. marxismus-leninismus).[38. Marx provedl radikální destrukci metafyzického pojetí dějin jako procesu, který směřuje k předem danému cíli (historické teleologie). Nositelem (subjektem) historického procesu je živý jedinec, který v daných podmínkách usiluje o zachování a rozvíjení svého života. „Kritika náboženství zbavuje člověka iluzí proto, aby myslel, jednal, utvářel svou skutečnost jako člověk, který se zbavil iluzí a přišel k rozumu, aby kroužil kolem sebe a tím kolem svého skutečného slunce.“ Marx, K., Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva, s. 402. Hybnou silou nejsou ani dějiny jako takové, nějaké mysticky působící Dějiny. „Společenské dějiny lidí jsou vždy jen dějinami jejich individuálního vývoje, ať už si to lidé uvědomují nebo ne. Jejich materiální vztahy tvoří základ všech jejich vztahů. Tyto materiální vztahy nejsou nic jiného než nutné formy, v nichž se uskutečňuje jejich materiální a individuální činnost.“ Marx, K., Marx Pavlu V. Anněnkovi, s. 510. Základem dějin jsou potom produkční síly, které jsou výsledkem praktické energie lidí, a tyto síly jsou omezovány danou společenskou formou. „Tímto prostým faktem, že každá následující generace nalézá už produkční síly nabyté předchozí generací, které jí slouží jako surovina pro novou výrobu, vzniká v dějinách lidí spojitost, tvoří se dějiny lidstva.“ Marx, K., Marx Pavlu V. Anněnkovi,s. 510. Smyslem a cílem (telos) dějin není ani komunismus v tom smyslu, že by vznik komunismu byl v dějinách naprogramován. „Komunisté tedy přistupují prakticky k podmínkám, které byly vytvořeny dosavadní produkcí a styky […], aniž se však domnívají, že snad bylo plánem nebo údělem dosavadních generací, aby jim dodaly materiál.“ Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 274. Komunismus není „cílem lidského vývoje, – je to forma lidské společnosti.“ Marx, K., Ekonomicko-filosofické rukopisy, s. 104. Komunismem pouze končí lidská prehistorie a začínají lidské dějiny.]

Marxova analýza, jejíž nástrojem je Hegelova dialektika, usiluje o pojmové uchopení společnosti v jejím pohybu (Werden). Brání se statickému pohledu. Jednotlivé sociologické kategorie pojímá tak, že v sobě reflektují celek společenské skutečnosti. Obecné formy a vztahy vytvářející tento celek však nemají ontologickou povahu, tj. nepředstavují entity existující samy o sobě, neboť „obecné a zákonité souvislosti existují jen ve zvláštním a jedinečném.“[39. Zelený, J., O logické struktuře Marxova Kapitálu, s. 66.] Zkoumání společnosti se provádí tak, že se podstupuje dvojí cesta: od konkrétních pojmů k obecným a od obecných ke konkrétním. Je to proto, aby se rozvinuly všechny skryté potenciály pojmu a společnost byla reprodukována ve své živé plnosti a celistvosti. [40. Marx o své metodě píše v Rukopisech „Grundrisse“ I. (v pasáži nazvané jako Metoda politické ekonomie). Marx si klade otázku, čím začít při zkoumání společnosti. Pokud začneme obecným pojmem, jako je obyvatelstvo, pak je třeba uvažovat o tom, z čeho se obyvatelstvo skládá, a dospějeme ke společenským třídám. Ty jsou opět abstrakce, pokud opomineme její prvky – námezdní práci, kapitál, které ale předpokládají další prvky, směnu, dělbu práce…Začne-li se obyvatelstvem – je to chaotická představa celku, a je nutno uvažovat o dalších určeních a tím dospět k jednodušším pojmům. Odtud je třeba nastoupit cestu zpět k obyvatelstvu, které se takto stává „bohatou totalitou s mnoha určeními a vztahy“. Společnost se znázorňuje jako konkrétní struktura, která je výsledkem myšlení, pojmového chápání, ne produktem pojmu jako nějaké myšlenkové konstrukce nebo abstraktně definované premisy zkoumání, neboť předpokladem je společnost, která je před i po našem zkoumání. Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. I., s. 55. Tuto metodu rozvinul a aktualizoval Karel Kosík ve své knize Dialektika konkrétního. Zvláště viz kapitolu „Duchovní a myšlenková reprodukce skutečnosti“ a kapitolu „Konkrétní totalita.“]

Společnost jako konkrétní strukturu potom můžeme zkoumat ve dvou jejích aspektech, které spolu úzce souvisí, v jejím aspektu strukturálním a genetickém.[41. Zelený, J., O logické struktuře Marxova Kapitálu, s. 68.] První se týká poznání dané společenské formace jako konkrétní struktury, druhý aspekt se váže k poznání jejího vzniku. Úplné nereduktivní poznání společnosti je možné teprve spojením obojího – anatomie moderní společenské struktury i poznání obecnější struktury celých lidských dějin – struktury struktur.

Od moderní společnosti k archaické a zpět

Marx postupuje tak, že vychází od dané společnosti, směřuje ke společnosti původní a odtud se vrací zpět k současnosti, aby spatřil její náběhy ke společnosti budoucí. Jedná se o duchovní reprodukci dějin společenských formací jako struktury struktur. Ve známé pasáži v Rukopisech „Grundrisse“ nejprve navrhuje provést anatomii moderní buržoazní společnosti, neboť „je to nejvyvinutější a nejrozmanitější historická organizace produkce. Kategorie, které vyjadřují její vztahy, pochopení její struktury, dovolují proto zároveň proniknout do struktury a produkčních vztahů všech zaniklých forem společnosti, z jejichž trosek a prvků je vybudována […] Anatomie člověka je klíč k anatomii opice. […] Tak buržoazní ekonomie poskytuje klíč k antické atd. Naprosto však ne tím způsobem, jak to chápou ekonomové, kteří stírají všechny historické rozdíly a ve všech formách společnosti vidí formy buržoazní.“[42. Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. I., s. 59.] Marx říká, že poslední epocha vždy nejprve chápe předcházející formu jednostranně, neboť v ní spatřuje pouze svůj předstupeň. Tak je tomu v době, kdy je tato epocha nová a nabitá tvůrčí energií. Začne-li se však považovat za dobu úpadku a kritizuje sama sebe, je schopna „objektivně porozumět“ předchozím formám. „Tak dospěla buržoazní ekonomie k porozumění feudální, antické, orientální společnosti teprve tehdy, až začala sebekritika buržoazní společnosti.“[43. Tamtéž, s. 60.] Takto můžeme dospět až k výchozímu stavu, ze kterého se vyvíjely následující epochy.

Archaická společnost

Marx rozebírá dějiny společenských formací především v „Německé ideologii“ a v Rukopisech „Grudrisse“. Jeho postup je takový, že klade otázku předpokladů – ptá se, jaké tu musely být předpoklady, aby vznikla daná společenská forma. Současná společenská forma předpokládá středověkou, neboť vzniká z politických, ekonomických, ideologických útvarů, které se rozvíjely už ve středověku. Totéž platí pro středověkou formu společnosti. Ta předpokládá antickou formu společnosti. Co je však předpokladem antické (nebo asijské) společenské formy? Při zkoumání předpokladů antické (nebo asijské formy) dospějeme k formě, která už nepředpokládá žádnou jinou formu a která je původní. Jako „první předpoklad se jeví především přirozeně vzniklé společenství. Rodina, rodina rozšířená v kmen nebo [kmen vzniklý] vzájemnými sňatky mezi rodinami, nebo spojení kmenů.“[44. Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. II., s. 86n.] Na začátku je to kmen, vyrůstající z menších pospolitostí, z rodin a rodů, kdo je vlastníkem. Prvotní formou vlastnictví je kmenové (tribální) vlastnictví. Setkáváme se zde s původním produkčním procesem a původní formou společnosti. Tato „přirozeně vzniklá pospolitost, nebo – chceme-li – stádnost, je prvním předpokladem – pospolitost krve, řeči, mravů atd. – přivlastňování objektivních podmínek jejich života a reprodukující se a zpředmětňující se činnosti tohoto života (činnosti pastevecké, lovecké, zemědělské atd.)“[45. Tamtéž, s. 87.]

Jakým způsobem si takové společenství zajišťovalo svou reprodukci? Marx říká, že produkční proces byl naprosto závislý na přírodě. Země, „jako velká laboratoř“ poskytovala lidem dostatek pracovních prostředků, pracovního materiálu a sídlišť. Tyto předpoklady nejsou produktem práce. Země a pracovní prostředky a materiály, které lidem poskytuje, jsou tím, co je dáno přírodou. Produkční proces měl podobu sběru, lovu, pastevectví. Tato první forma společnosti (pospolitosti) byla nomádská. Kmen putoval z místa na místo. Lidé se neusazovali na jednom místě, „ledaže by se dostali do zvlášť úrodného přírodního prostředí, takže by seděli jako opice na stromě“.[46. Tamtéž.] Tato produkce je spojena s nepatrnou dělbou práce, která je dána víceméně rozdělením práce v rodině.[47. Viz také Bornemanovu práci Das Patriarchat. Změna ve způsobu obživy, daná změnami v přírodě na konci doby ledové, mění a posiluje význam individuálního lovu a zbraní, a to vede k posílení dělby práce mezi muži a ženami. Matriarchát se postupně mění v patriarchát. Více viz Borneman, E., Das Patriarchat, s. 54.] Forma této pospolitosti odpovídá rodinným vztahů, je to rozšířená rodina, ve které nicméně existuje jistá hierarchie (matriarchát, patriarchát) a vysoký stupeň osobní závislosti. Tato forma produkce nenaráží na žádnou překážku, pokud je dostatek volného místa a příroda poskytuje objektivní podmínky pro reprodukci pospolitosti. Pospolitost setrvává na jednom místě tak dlouho, dokud toto místo poskytuje pracovní prostředky a pracovní materiály: kameny, dřevo, zvěř, ryby, plody apod. Když pospolitost z tohoto místa získá vše potřebné, putuje na jiné místo, na němž bude postupovat stejně. Rod a kmen jako původní forma produkčních vztahů není třídní. Pastevectví, sběr a lov jako původní produkční proces nevytvářejí dostatečný nadprodukt, aby se rozvinula dělba práce a vznikly podmínky pro třídní rozrůznění společnosti.

Dostatečný nadprodukt může vzniknout až tehdy, když se pospolitost usadí na jednom místě. Proč se usazuje, to záleží na „různých vnějších, klimatických, zeměpisných, fyzických atd. podmínkách a rovněž na jejich kmenovém charakteru – jak se tato původní pospolitost více či méně modifikuje“_.[48. Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. II., s. 87.]_ Uvedení činitelé jsou více méně kontingentní.

Usazováním kmenů narůstá nedostatek volných míst příhodných k obživě a dosud putující kmeny o to víc tíhnou k usazení. Zvětšuje-li se počet obsazených míst, roste tlak kmenů na kmeny, které se už usadily, a dochází k válečným střetům. Při těchto střetech se vytváří další předpoklad pro novou formu společenských vztahů – z poražených, kteří nebyli utraceni, se stávají otroci. V této době, zhruba v období neolitické revoluce, začínají třídní dějiny společnosti.

Asijská a antická formace

Z archaické formy společnosti vyrůstají dvě formace, které existují vedle sebe. Je to asijská a antická formace. Obě vznikají usazením původně kočovných kmenů. Během neolitické revoluce lidé objevují nový způsob produkce – zemědělství – vedle něhož existují další způsoby produkce, zvláště pastevectví. Hlavním produkčním prostředkem se stává půda. Vlastnictví půdy (pozemkové vlastnictví) je proto rozhodující. Jaká je forma tohoto vlastnictví? Asijské a antické formy vlastnictví[49. Marx se v Rukopisech „Grundrisse“ zmiňuje o jejich různých modifikacích (o slovanských nebo rumunských obcích nebo o společenských systémech v Mexiku, Peru, u starých Keltů nebo u indických kmenů. Viz Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. II., s. 88n.] jsou dvěma možnými transformacemi kmenového vlastnictví, které se vyznačovalo tím, že jedinec je vlastníkem nebo držitelem životních prostředků jenom jako člen pospolitosti.[50. Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. II., s. 87.] V asijské formě vlastnictví se původní forma pouze dále rozvíjí. Asijská forma vlastnictví vzniká spojením jednotlivých pospolitostí takovým způsobem, že nad nimi stojí „shrnující jednota“, která se jeví jako „vyšší vlastník nebo jako jediný vlastník, že se tedy skutečné obce jeví jen jako dědiční držitelé.“[51. Tamtéž, s. 87.] Objevuje se tu zvláštní paradox: kmeny a obce vytvářejí vyšší jednotu, ale představitelem této jednoty není něco obecného (stát, instituce), nýbrž konkrétní jednotlivec, orientální despota. „Vyšší pospolitost existuje jako osoba,“ kterou je jednak skutečný despota a jednak pomyslná podstata, bůh.[52. Tamtéž, s. 88.] Orientální despota proto není nezávislým vlastníkem, nýbrž závisí na této obecné jednotě. Jeho vlastnictví není jeho osobní vlastnictví, nýbrž je vlastníkem jako osoba, která ztělesňuje obecnou jednotu. Vlastnictví jednotlivců, kteří jsou členové nějaké zvláštní obce, je potom zprostředkované společnou jednotou stojící nad jednotlivými obcemi a ztělesněnou v despotovi. Jednotlivec jakožto jednotlivec fakticky nic nevlastní. Individua jsou tu „akcidenty substance“, tj. vyšší jednoty všech pospolitostí.[53. Tamtéž, s. 89.]

Druhá společenská formace vyrůstající z archaické pospolitosti je formace antická. Pokud je soudržnost kmene podlamována putováním, kmen zabírá cizí půdu a vyvíjí se „energie jednotlivce,“[54. Tamtéž, s. 90.] pak vznikají podmínky k tomu, aby se jednotlivec stal soukromým vlastníkem půdy. Zároveň je však toto individuální vlastnictví umožněno tím, že jednotlivec je členem obce. Obec je předpokladem vlastnictví půdy. Obec je tvořena jednotlivci individuálně vlastnícími hlavní produkční prostředek – půdu – ale jejich individuální vlastnictví je dáno tím, že tito vlastníci tvoří pospolitost.[55. Tento vztah jednotlivce a obce, praktikovaný zvláště v athénské demokracii, považoval za ideální typ společnosti mladý Hegel. Člověk jakožto individuum je součástí pospolitosti, která má svou substanci. Bytí individua je proto substanciální. Viz např. knihu Milana Znoje „Mladý Hegel na prahu moderny.“] V „Německé ideologii“ Marx říká, že je to „společné soukromé vlastnictví aktivních státních občanů.“[56. Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 228.] Hlavním důvodem existence této formy vlastnictví je přítomnost otroctví, a třídní společenský vztah. Pospolitost občanů se udržuje proto, že společnost je rozštěpena na třídu svobodných občanů a otroků. Ti představují zdroj pracovní síly, který je ve vlastnictví těch, kteří vlastní produkční prostředky (svobodných občanů). Svobodní občané mají moc nad otroky jenom jako celek, a proto jsou vázáni na formu obecního vlastnictví.

Pouze tato antická formace se dále vyvíjí a mění ve formaci feudální. Asijská forma vlastnictví představuje jakousi slepou větev ve společenských dějinách, neboť se stabilizuje natolik, že se přes všechna pnutí mezi produkčními silami a produkčními vztahy (která občas zajiskří v podobě sociálních nepokojů a povstání) nepřevrátí na jinou formaci. Společnost stabilizovaná asijskou formou musela být poražena vojensky nebo ekonomicky (levným zbožím), aby se její struktura proměnila. Asijská formace by nejspíš existovala ještě mnoho staletí, kdyby se neobjevila cizí civilizace, silnější a jinak organizovaná. Dá se uvažovat o tom, že asijská forma vlastnictví ovládla produkční síly natolik, že se nemohly rozvíjet rozpory, které vedou k zániku formací. Je ovšem pravda, že produkční síly se v asijské formě vlastnictví (zvláště v Číně) vyvinuly mnohem více než ve středověké a raně novověké Evropě, jak o tom svědčí např. vynález papíru, kompasu nebo střelného prachu. Na vyšším stupni byla i dělba práce a celková organizace společnosti (administrativa, komunikace, produkce).

Antická formace se ve srovnání s formací asijskou jeví jako méně stabilní. Antická formace v sobě obsahovala základní rozpory, které nedokázala natrvalo harmonizovat. Marx zdůrazňuje koncentraci vlastnictví půdy v pozdní antice a skutečnost, že svobodní občané postupně pozbývali půdu, a tím se rozkládal jejich vztah k oné pospolitosti i ke společným ideálům. Antická forma se rozpadá tehdy, když mizí pospolitost vlastníků vymezená vůči otrokům, a vzniká úzká elita vlastníků gigantických pozemků, mezi nimiž jsou také propuštění otroci. V této době jsou lidé definováni spíše svým majetkem než občanstvím (otrok, který nahromadil dostatečný majetek, se mohl z otroctví vykoupit a získat privilegia, která jeho bývalý pán neměl.)

Tato situace začala od kořene narušovat antickou formu vlastnictví. Římská říše se stala zranitelnou. Po rozkladu pospolitosti se občané zaměřili na své individuální zájmy a společná věc jim byla lhostejná. Západní část říše podlehla náporu germánských kmenů. Pouze východní část, ve které se podařilo přetvořit antickou formu ve formu de facto asijskou, se zachovala do druhé poloviny patnáctého století.

Feudální formace

Po konci antiky přichází strmý civilizační pád, tzv. temná staletí (saeculi obscuri). Tehdy se rodí formace nazývaná jako feudální, stavovská nebo též germánská. Zde se jasně ukazuje, že Marx nezastával jednoduché lineární pojetí vývoje společnosti, podle kterého v dějinách existuje neustálý pokrok a kumulace humanity, poznání a kultury. Marx píše o tom, že na konci Římské říše bylo zničeno mnoho produkčních sil, průmysl a obchod byl rozvrácen, mnoho civilizačních výdobytků (technologie, vědy, filosofie, lékařství, umění, stavitelství, sportoviště) bylo zničeno a zapomenuto.[57. Tamtéž, s. 229.][58. Engels ve své řeči pronesené na pohřbu Karla Marxe zdůrazňoval, že Marx objevil zákony dějin, tak jako Darwin objevil zákony vývoje života. Darwinovy zákony však nespočívají v tom, že se podle nich dá predikovat další vývoj života. Na základě pozorování dosavadního průběhu vývoje evoluce života pouze obecně stanovují základní kritéria přežití a dalšího vývoje druhů.] Marx hovoří o tom, že tato formace se vytvářela pod vlivem společenské organizace, kterou měly germánské kmeny. Jejich organizace však mohla být jiná nebo místo germánských kmenů mohly nad Římskou říší zvítězit kmeny keltské nebo slovanské. Vítězství germánských kmenů nebylo nijak zákonité. Zkrátka vždy je tu nevyzpytatelný faktor kontingence a konkrétní konstelace sil, kterou nelze vyčíst z povahy produkčních sil a produkčních vztahů.[59. Viz také Trockého pojetí dějin. Trocký byl podle všeho jedním z hlavních teoretiků marxismu, kteří odmítali ekonomický determinismus a bezmyšlenkovité opakování schémat. Tento charakter Trockého myšlení nedávno vyzdvihl P.Blackledge ve svém článku „Trotsky´s Contribution to the Marxist Theory of History.“ V tomto článku zdůrazňuje Trockého schopnost pojmout marxismus jako otevřený myšlenkový systém, který je schopen analyzovat jedinečnou historickou situaci a význam individua pro sociální transformace.] Feudální formace vzniká v těchto podmínkách. Jaké jsou její hlavní rysy? Tak jako antická a asijská formace má i formace feudální (stavovská) jako svůj hlavní produkční prostředek půdu, ale pracovní síla už není pracovní silou otroků, nýbrž nevolných samostatně hospodařících rolníků. Opět tu není nic zákonitého v tom smyslu, že tu působí předem dané vývojové schéma.

Marx v obou hlavních textech, ve kterých se zabývá společenskými formacemi, staví do popředí formu vlastnictví. Těžištěm této formace je venkov. Tato formace začíná na mnohem rozsáhlejším území než formace antická. Rozhodující je charakter obce, její transformace. Velké vzdálenosti mezi jednotlivými rodinami (zárodky šlechtických rodů), jejich odloučení, způsobuje, že obec navenek existuje pouze při občasných shromážděních členů obce. Obec se projevuje jako spojování samostatných subjektů a ztrácí charakter státu, který měla u antických národů, neboť neexistuje v podobě města.[60. Marx říká, že stát má vždy svou materiální existenci. Antický stát existuje v „jsoucnu města samého a úředníků, kteří jsou v jeho čele.“ Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“ , sv. II., s. 95.] Obec v této germánské formaci získává reálnou existenci, jenom když se koná shromáždění jejích členů, pozemkových vlastníků. Vlastnictví jednotlivce se nejeví jako zprostředkované obcí. Rodina (šlechtický rod) vystupuje jako samostatná ekonomická jednotka. Obec nicméně existuje tak řečeno o sobě. Je to pospolitost řeči, krve, zvyků (její členové původně příslušeli k jednomu kmeni). Rody a jednotlivci si poskytují vzájemné ručení – jakousi solidaritu v případě nějakého ohrožení (jako je válka nebo povstání).[61. Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“ , sv. II., s. 96.] Povaha této obce dává třídě pozemkových vlastníků specifický ráz. V této formaci vládne vyhraněná stavovská hierarchie. Pozemkoví vlastníci mají moc nad nevolnými drobnými zemědělci, kteří jsou vázáni k danému panství a odvádějí práci za to, že mohou využívat půdu. Svoboda jednotlivce se odvíjí od pozemkového vlastnictví. Ale hierarchie je rovněž uvnitř třídy pozemkových vlastníků (knížata, hrabata, baroni, rytíři, zemani).[62. Marx., K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 229.] Mezi městským obyvatelstvem existuje rovněž přísná hierarchie. Jsou tu pospolitosti řemeslníků – cechy, které se skládají z mistrů, ale vedle nich žijí tovaryši, učni a „nádenická chátra“[63. Tamtéž.] Dělba práce a směna je nepatrná. Jednotlivé zemědělské jednotky (rodiny, vesnice, panství) jsou téměř zcela soběstačné.

Marx shrnuje základní společný rys všech těchto tří formací (antické, asijské, feudální), tedy formací, ve kterých je základním produkčním prostředkem půda a hlavní formou vlastnictví je vlastnictví pozemkové: pro všechny tyto tři formace platí, že účelem jejich produkce je vytváření „užitných hodnot“ – vytváření věcí, které jsou určeny k bezprostřednímu využití, ne ke směně. Cílem produkce je reprodukce dané společnosti.[64. Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“ , sv. II., s. 97.]

Kapitalistická formace

Původní akumulace

Feudální formace se však začala rozkládat. Marx vychází z toho, že tu působilo mnoho nahodilých okolností a činitelů, jako je objevení Ameriky nebo cesty do Indie, nahromadění finančního kapitálu, příchod reformace. Jenom rozklad této formace umožnil genezi formace kapitalistické. Jak se tato formace zrodila? Marx nazývá dlouhý proces jejího formování jako původní akumulaci.[65. Tento výraz se objevuje u Adama Smithe, anglicky „previous accumulation“. Marx používá výraz „urprüngliche Akkumulation“.] Je to proces, který vytváří podmínky pro kapitalistický produkční způsob. Hlavní podmínkou je, že se objeví dostatečné množství lidí, kteří jsou nuceni svou pracovní sílu nabízet na trhu práce, to znamená, že tu je dostatek lidí, kteří nevlastní produkční prostředky a jsou zbaveni všech záruk existence, které jim poskytovaly nejrůznější vazalské vztahy středověku.[66. Tyto záruky nakonec vyplývají ze samotného charakteru feudální produkce. Jak říká Marx, moc feudálního pána nebyla určena velikostí renty, nýbrž počtem jeho poddaných, a ten závisel na počtu samostatně hospodařících rolníků. Marx, K., Kapitál, díl první, s. 757.] Jinými slovy, původní akumulace vede k odloučení práce od produkčních prostředků a ke vzniku třídy lidí, kteří k reprodukci svého života musejí prodat svou pracovní sílu, jediné zboží, jímž disponují. Tuto třídu Marx nazývá jako proletariát nebo jako námezdně pracující.[67. Je to slovo přejaté z latiny. V Římě při rozdělení občanstva na pět tříd podle majetku – nejprve podle pozemkového, později podle peněžitého – byli bezzemkové z tohoto systému vyčleněni a nazváni „proletarii“. Nemohli se účastnit sněmu, neplatili daně a nemuseli konat vojenskou službu. Od 1. stol. př.n.l. „proletarii“ začali vstupovat do legií a stávali se vojáky z povolání. Byla to ta vrstva, která dávala obci potomstvo pro vojenskou službu. Podle Cicerona pochází slovo „proletarii“ od slova „proles“, potomstvo.] Pojem proletariátu vyjadřuje základní situaci této třídy, totiž skutečnost, že je vyloučena z vlastnictví produkčních prostředků. Druhý název, námezdně pracující (working class), vyjadřuje druhý aspekt – do této třídy patří ti, kteří jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu a pracovat za mzdu. Toto druhé označení vyplývá ze skutečnosti základní, kterou vystihuje slovo proletariát.

Původní akumulace je historický proces, který vede ke vzniku proletariátu a trhu práce. Marx se původní akumulací zabývá ve dvacáté čtvrté kapitole prvního dílu „Kapitálu“. Zde se říká, že základem původní akumulace je zbavení rolníka půdy.[68. Marx, K., Kapitál, díl první, s. 756.] Tento proces se neděje na základě tržních vztahů, neboť jejích zavedení je až výsledkem tohoto procesu. Původní akumulace, tj. proces odlučování bezprostředního producenta od jeho produkčních prostředků, se děje prostřednictvím násilí, bezpráví, dobytí, porušení staletých záruk a práv. Je to proces vyvlastňování. Ten trvá několik staletí. Rozvíjí se na přelomu patnáctého a šestnáctého století, ale Marx si všímá, že jeho první počátky se sporadicky objevují ve městech u Středozemního moře již ve století čtrnáctém.[69. Srov. např. Bradel, F., Dynamika kapitalismu, s. 19n.]

Marx se zaměřuje na Anglii (v Marxově době průmyslově nejrozvinutější zemi světa) a objevuje několik fází původní akumulace. Předehrou bylo rozpuštění feudálních družin, z jejichž členů se stali tuláci a lidé hledající práci. Tak byly na trh práce vrženy první masy lidí. Dalším impulzem byl rozkvět flanderských vlnařských manufaktur v šestnáctém století a růst ceny vlny, které v Anglii vedlo k zabírání a ohrazování („enclosure“) orné půdy a k její přeměně v pastviny pro ovce, provázené vyháněním rolníků, bořením rolnických domů a násilím. Dalším podnětem byla reformace a následné rušení klášterů, jejichž obyvatelé se vesměs změnili v proletariát. Klášterní statky získali pozemkoví spekulanti, velcí farmáři a měšťané. Další fází je „slavná revoluce“ 1688-89 („Glorious Revolution“), při níž dochází k obrovskému rozkrádání královských statků a vzniká nová pozemková aristokracie, „přirozená spojenkyně finanční šlechty a majitelů velkých manufaktur“.[70. Marx, K., Kapitál, díl první, s. 764.] Další a poslední fází je tzv. očista statků („Clearing of Estates“) na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, která spočívala v ohrazování obecní půdy v masovém měřítku.

Proti těmto jevům vystupovali králové a královny se svými zákony určenými k ochraně rolníků a k zachování dostatečného množství orné půdy. Angličtí panovníci také zaváděli jakési první sociální zákony – významný je především chudinský zákon královny Alžběty I. z konce šestnáctého století. Tyto zákony se nicméně většinou obcházely. Postupně se prosazovalo zákonodárství, které vytvářelo podmínky pro kapitalistickou produkci. Byly to především zákony stanovující maximální mzdu (ne mzdu minimální) a zákony zakazující spolčování dělníků a vytváření dělnických koalic (de facto odborů). Jak říká Marx a později zdůrazňuje Karl Polanyi v knize „Velká transformace“, vytvoření směnných vztahů vyžadovalo značnou aktivitu státu.

Co je to kapitál?

Tak vznikl základní předpoklad pro rozvoj produkčního způsobu založeného na kapitálu. Jak říká Marx v Rukopisech „Grundrisse“, kapitál nejprve pouze spojuje to, co už je hotové. Jednak jsou to dovednosti a pracovní prostředky, které vznikly v ceších nebo v manufakturách, a zároveň je to obrovské peněžní jmění, pocházející z lichvy a obchodu, které dosud nemělo dostatečné uplatnění. Kapitál vzniká z peněz, ne z pozemkového vlastnictví. Protože je tu stále větší nabídka pracovní síly, odpojené od produkčních prostředků, nastává propojení všech těchto veličin – pracovní síly, produkčních prostředků a peněz.

Kapitál vzniká jen za těchto podmínek. Kapitál vlastně není nic jiného než toto propojení, ale toto propojení vytváří nový dominantní produkční způsob. Pracovní síla, která vstoupila na trh, se změnila ve zboží.[71. Zboží je každá věc určená ke směně či prodeji.] Zároveň se ve zboží proměnily nástroje a pracovní předměty. Ten, kdo vlastní dostatek peněz, může nakoupit oba typy zboží (pracovní sílu i pracovní prostředky), aby prostřednictvím těchto dvou druhů zboží (produkčních prostředků) vzniklo nové zboží, které má vyšší hodnotu než zboží původní a které lze prodat za cenu, která je vyšší, než je cena původního zboží. Nejjednodušší formule kapitálu je: P – Z (pracovní síla + produkční prostředky) ? produkční proces ? Z´– P´ (kde P je původní množství peněz; Z je zboží, nakoupené za toto množství peněz; produkční proces znamená spojení obojího a produkci hodnoty a nadhodnoty, tj. je to hodnototvorný proces; Z´ je zboží vytvořené v produkčním procesu; P´ jsou peníze získané prodejem tohoto zboží).

Kapitál není nějaká věc – vlastnit kapitál není totéž, jako vlastnit dům nebo automobil, je to vlastnictví dvou druhů zboží, produkčních prostředků a pracovní síly, které se v produkčním procesu spojují a z tohoto spojení vzniká nadhodnota. Použitím koupeného zboží pracovní síly určeného na transformaci jiného koupeného zboží (produkčních prostředků) vzniká nové zboží, které má větší hodnotu než zboží původní, tj. má nadhodnotu. Hodnota je množství společensky nutné práce, která je potřebná k vytvoření daného zboží. Toto množství se mění v závislosti na mnoha faktorech, jako je úroveň techniky, komunikace nebo charakter kultury, tj. na faktorech ,ekonomických‘ i ,neekonomických‘. Hodnota je veličina, kolem které za konkurenčních podmínek osciluje tržní cena zboží. Záleží vždy na tom, zdali se tato hodnota realizuje, tj. zdali se toto zboží smění za jiné zboží nebo za médium směny, za peníze. Hodnotu, tj. množství společensky nutné práce, určují směnné vztahy – trh. Hodnotu má každý druh zboží, jak produkční prostředky, tak pracovní síla. Realizace nadhodnoty, přeměna nadhodnoty v peníze, které budou z většiny opět použity na nákup nového zboží určeného k produkci, se nazývá akumulace kapitálu.

Z výše zmíněných druhů zboží, které se uplatňují v produkčním procesu, má pouze jedno zboží takovou povahu, že jeho užitná hodnota (jeho použití) vytváří vyšší hodnotu, než je jeho hodnota směnná. Je to zboží pracovní síly. Pracovní den lze rozdělit na část, při které pracující vytváří hodnotu, která je ekvivalentem hodnoty jeho pracovní síly (nutná práce), a na část, ve které vytváří hodnotu, která je vyšší než hodnota jeho pracovní síly (nadpráce). Pokud by tu byla jenom nutná práce, tj. směnná hodnota jeho pracovní síly by byla totožná s hodnotou, kterou vytvořil (s jeho užitnou hodnotou), tzn. kdyby byl odměňován podle společensky nutné práce, kterou vykonal, pak by v produkčním procesu nevznikala nadhodnota a nemohlo by dojít k akumulaci kapitálu a k tvorbě zisku. Za konkurenčních podmínek by to znamenalo, že vlastník kapitálu by neměl žádný zisk, nemohl by rozšířit svou produkci nákupem nového produktivního kapitálu, a byl by dříve nebo později poražen konkurencí, která na základě nižších nákladů na produkci může své zboží prodávat za nižší cenu. V kapitalistickém produkčním způsobu proto nemůže vládnout ekvivalence mezi užitnou a směnnou hodnotou pracovní síly a užitná hodnota musí být vždy vyšší než hodnota směnná, tj. musí tu být nadpráce (nezaplacená práce). Tuto skutečnost Marx nazývá jako vykořisťování (exploatace). Směna práce a zboží (peněz), trh, proto není nikdy spravedlivý. Vykořisťování je konstitutivní prvek kapitalistického produkčního způsobu.

Kapitál je nutno myslet ve vztahu k produkčním a vlastnickým vztahům. Je to komplexní kategorie, jejíž aspekty a předpoklady se Marx snaží vyložit ve svém nejvýznamnějším díle, v Kapitálu.[72. Marxovou metodou výkladu a vnitřní logikou „Kapitálu“ se u nás podrobněji zabýval Jindřich Zelený v knize O logické struktuře Marxova Kapitálu.] Není to kategorie čistě ekonomická, nýbrž v sobě zahrnuje historické, sociologické, kulturní a antropologické souvislosti. Kapitalistický produkční způsob se od předchozích liší tím, že je to produkce zaměřená na směnu, nikoliv na bezprostřední užitek. Prvořadým cílem není reprodukce společnosti, nýbrž akumulace (rozšířená reprodukce) kapitálu, tj. vytváření nadhodnoty a zisku.

Akumulační proces kapitálu pak organizuje a tvaruje společnost. Při kapitalistickém způsobu produkce se vždy musí reprodukovat třídní uspořádání společnosti, které je existenční podmínkou kapitálu, tj. třída námezdně pracujících (proletariátu) a třída vlastníků kapitálu. Teprve v kapitalistické formaci vznikají společenské třídy v plném slova smyslu. Kapitál předpokládá a zároveň generuje třídní společenské vztahy. Analýza kapitálu je proto základem sociologického zkoumání moderní společnosti, které se soustřeďuje na společenské třídy.

Moderní společenské třídy

Krystalizace moderních tříd nicméně probíhá velmi dlouho a složitě. Marx sice v „Komunistickém manifestu“ říká, že společnost se stále více štěpí na dva velké tábory, buržoazii a proletariát, a že buržoazní společnost se ve srovnání se společností feudální (stavovskou) zjednodušila, neboť zanikly rozmanité statusové skupiny, vrstvy a třídy obsažené v jejím těle.[73. Komunistický manifest nemá vědecký, ale spíše proklamativní charakter, a proto se tu objevují jistá zjednodušení.] Ve třetím svazku „Kapitálu,“ ve fragmentu nazvaném Třídy, který uzavírá celý „Kapitál,“ se však říká, že ani „v Anglii, kde je moderní společnost co do svého ekonomického rozčlenění vyvinuta nesporně nejvíce“, neexistuje třídní rozčlenění v čisté podobě. „Střední a přechodné stupně zahlazují i tu […] hraniční linie.“[74. Marx, K., Kapitál, díl třetí, s. 432.] Rozlišují se zde tři velké třídy moderní společnosti – námezdně pracující, kapitalisté a pozemkoví vlastníci. Toto dělení se váže ke třem hlavním zdrojům důchodu – ke mzdě, zisku a pozemkové rentě. Marx v „Teorii o nadhodnotě“ říká, že kvůli zjednodušení nechává stranou reálnou konstituci společnosti, která v žádném případě není složena pouze ze třídy pracujících a průmyslových kapitalistů. Marx o těchto dalších složkách moderní společnosti hovoří na příslušných místech svých zkoumání a svou třídní analýzu zjemňuje.

Třída se může rozpadnout na dvě části, které spolu soupeří, a přesto hájí společné zájmy proti ostatním třídám.[75. Marx, K., Třídní boje ve Francii, s. 80.] Jsou tu mezitřídy, které stojí mezi dvěma velkými třídami. Typickou mezitřídou je rozporuplná maloburžoazie, která, jak to vyjádřil Engels, „se svým malým kapitálem se podílí na životním postavení buržoazie, nejistotou své existence na postavení proletariátu.“[76. Engels, B., Vojenská otázka v Prusku a německá dělnická strana, s. 102.] Tato mezitřída nemá většinou bezprostřední vztah k produkci, nýbrž se uplatňuje v rozdělování zboží, především v maloobchodě. Můžeme rozlišit primární třídy, které jsou určeny svým vztahem k dominantním produkčním prostředkům, a sekundární třídy. Ty mohou být třídami reziduálními (ty, které vznikly v předchozí formaci, jako jsou drobní rolníci nebo stará aristokracie) nebo třídami marginálními (maloburžoazie), vznikajícími vedle tříd primárních.

Marxova třídní analýza má dvě úrovně. Analýza první úrovně se odvíjí od povahy dominantního způsobu produkce a odhaluje objektivní situaci tříd, odhaluje třídy o-sobě. Analýza druhé úrovně se zabývá způsobem formování třídního vědomí – vědomí objektivní situace, utváření třídy pro-sebe. To je velmi složitý proces.[77. Pravděpodobně nejjemnější třídní analýzu v současnosti rozvíjí americký sociolog Erik Olin Wright, který se však tomuto dvojímu chápání třídy snaží vyhnout. Viz jeho knihu „Class Counts. Comparative Studies in Class Analysis.“] Základem tohoto procesu je krystalizace vědomí společného zájmu, ale jeho obsah vzniká prostřednictvím interakcí a diskusí na základě zkušeností každodenního života a interpretace těchto zkušeností v politických pojmech a ve vztahu k projevům ostatních tříd, k jejich způsobu života a k jejich politickým doktrínám.[78. Tímto procesem se zabýval britský historik E.P Thompson. Viz jeho knihu Making of the English Working Class.] Kapitál, jeho vlastnosti a potřeby, však vymezují rozdělení pozic na trhu a určují postavení jednotlivců ve směnných vztazích. Konkrétní lidé vstupující do směnných vztahů poznávají až s jistým odstupem a na základě zkušeností své objektivní postavení. Tento vztah může být diferencovaný a komplikovaný (např. u manažerů, kteří jsou zaměstnanci na „hranici vlastnictví“), nicméně vytyčuje jisté hranice nebo bariéry (např. maximální možnou mzdu), na které jednotlivci náležející do určité třídy narážejí při prosazování svých požadavků.

Podle Marxe vzniká třídní vědomí v zápase, ve kterém lidé objevují své společné zájmy a na základě těchto zájmů se spojují. Formování třídního vědomí se děje zpravidla v politickém zápase, ve kterém se vyslovují požadavky a vize, které se neomezují na vlastní zájmy, jak je tomu v zápase odborářském, ve kterém běží zpravidla pouze o bezprostřední zvýšení mzdy nebo zlepšení materiálního postavení. Jak již bylo řečeno, třídní vědomí se neutváří bezprostředně jako vědomí vlastních zájmů. Např. maloburžoazie věří, že „zvláštní podmínky jejího osvobození jsou obecnými podmínkami, za nichž jedině může být zachráněna moderní společnost a odstraněn třídní boj.“[79. Marx, K., Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, s. 169n.]

Tento étos univerzality umožňuje politické jednání, které je zaměřeno proti ostatním třídám, neboť mu dává politický náboj a oprávnění. Zvlášť silný je tento étos v době, kdy se určitá třída prosazuje jako třída vládnoucí, tj. v revolučním období. Jak jsme viděli při výkladu pojmu ideologie, tato třída je „nucena, už proto, aby dosáhla svého cíle, vydávat svůj zájem za společný zájem všech členů společnosti, tj. […] musí dát svým myšlenkám formu obecnosti, musí je vydávat za jediné rozumné, obecně platné.“[80. Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 253.] Až poté, kdy se dostane k moci, si uvědomuje a prosazuje své zvláštní zájmy, ačkoliv i tehdy se zpravidla považuje za třídu reprezentující zájmy celé společnosti. Velkou roli tu mají její političtí a kulturní představitelé. Jak říká Marx, nesmíme si představovat, že např. představitelé maloburžoazie jsou kramáři nebo pro ně horují. „Svým vzděláním a svým individuálním postavením mohou být od nich na hony vzdáleni. Co z nich dělá představitele maloburžoazie, je to, že nemohou v duchu překročit hranice, které maloburžoazie nemůže překročit v životě, že jsou proto teoreticky hnáni k týmž úkolům a řešením, k nimž maloburžoazii prakticky ženou materiální zájmy a společenské postavení.“[81. Marx, K., Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, s. 170.]

Rozhodují pro krystalizaci tříd a pro vztahy mezi nimi jsou proměny kapitálu. V kapitalismus neustále působí tendence „odlučovat produkční prostředky od práce“,[82. Marx, K., Kapitál, díl třetí, s. 432.] a tedy vytvářet třídy v čisté podobě. Lidé se až v kapitalismu osvobozují od osobních vazeb závislosti a již nejsou zakořeněni v nějaké profesní nebo cechovní pospolitosti, nýbrž se stávají svobodnými v tom smyslu, že sami za sebe vstupují do směnných (tržních) vztahů. Jinými slovy, při analýze první úrovně je zapotřebí propojit sociologické zkoumání s ekonomickou analýzou.

S proměnami kapitálu se mění vztahy mezi třídami. Tyto vztahy mohou být konfliktní, zvláště u primárních tříd, které mají opačný vztah k dominantním produkčním prostředkům (vlastníci usilují o maximalizaci zisku, pracující o maximalizaci mzdy a zlepšení pracovních podmínek). Někdy se třídy mohou sjednotit a jednat ve společném zájmu, jak je tomu zvláště v dobách převratů a revolucí, kdy třída, která se dostává k moci, může na začátku vyjadřovat skutečné společné zájmy všech ostatních nevládnoucích tříd, které se nemohly pod tlakem okolností uplatnit.[83. Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 253n.] Mohou také vznikat koalice tříd , které jsou za jiných okolností ve vzájemném konfliktu. Tyto koalice se většinou uzavírají proti jiné třídě (např. koalice maloburžoazie a dělníků ve Francii roku 1848 nazvaná Hora.)[84. Marx, K., Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, s. 170.] Další možností je nastolení třídní rovnováhy, jev poměrně vzácný, o kterém píše Engels v „Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu.“ Tento jev nastal v sedmnáctém a osmnáctém století v absolutistických monarchiích, ve kterých byla vzájemně vyvážena moc šlechty a měšťanstva; v prvním a druhém císařství ve Francii (za Napoleona I. a III.), ve kterém byl štván „proletariát proti buržoazii a buržoazie proti proletariátu“, a bylo to také po sjednocení Německa za Bismarckovy vlády, kdy byli „navzájem udržováni v rovnováze kapitalisté a dělníci a stejně napalováni ve prospěch zchátralých pruských krautjunkerů“.[85. Engels, B., Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, s. 198.]

Jak uvádí Wesołowski, existují tři formy třídního panství. Je to panství ekonomické, politické a ideologické. Ekonomické panství se týká kontroly pracovních prostředků a pracovního procesu, a rovněž kontroly nad rozdělováním pracovního produktu. Politické panství se vztahuje k právnímu zajištění ekonomického panství. Hlavním orgánem politického panství je stát – představovaný lidmi vydělenými ze směných vztahů, kteří jsou členy a funkcionáři státních institucí. Stát vydává rozhodnutí, která jsou závazná pro všechny (vládci, vlády, parlamenty) a také má prostředky k vynucování těchto rozhodnutí (výkonnou moc): administrativu, policii, armádu. Ideologické panství činí určité produkční poměry právoplatnými a prohlašuje je za žádoucí a spravedlivé. Děje se tak formováním ideologického systému, ve kterém je vládnoucí ekonomický systém vydáván za nejlepší z možných. „Ideologické panství pramení nejen z určitého monopolu vládnoucí třídy na ideologickou činnost (vlastnictví vzdělání, času, kontrola materiálních prostředků šíření myšlenek apod.), ale i z toho, že ideologie nové panující třídy je, alespoň v první fázi existence jisté formace, výrazem zájmů všech tříd, s výjimkou předcházející panující třídy.“[86. Wesołowski, W., Třídy, vrstvy a moc, s. 36.] Čím větší je rozsah ideologického panství, tím méně se uplatňuje bezprostřední násilí (policie, armáda), a naopak.

Vládnoucí třídu je zapotřebí odlišit od mocenské elity. Mocenskou elitu vytváří politická struktura společnosti a patří do ní ti, kteří se podílejí na formování a přijímání státních rozhodnutí. Jsou to lidé, kteří buď přímo ovlivňují rozhodující činitele, nebo se tohoto rozhodování sami účastní. (Tak elitu vymezují autoři jako je Pareto, Mosca, Mills, Dahl).[87. Tamtéž, s. 61.]

Jaký je vztah mezi mocenskou elitou a vládnoucí třídou? Elita je limitována třídním panstvím. Určité otázky, které souvisejí s ekonomickým panstvím (kontrola pracovních prostředků, pracovního procesu a pracovního produktu), jsou mimo diskusi a nepodléhají rozhodnutím. Elita při svém rozhodování vychází ze systému hodnot, který je součástí ideologického panství. Zároveň platí, že mocenská elita má jistou autonomii: neřídí se bezprostředně požadavky vládnoucí třídy, nýbrž se rozhoduje ve vztahu k dané politické struktuře. Její rozhodnutí se odvíjejí od síly vlivů jednotlivých částí politického spektra. Mocenská elita může omezit třídní panství. (Příkladem je Rooseveltova politika v USA nebo politika poválečných sociálních států v Evropě). Vládnoucí třída, pokud chce prosadit nějaké rozhodnutí, musí získat politický vliv. Z hlediska možnosti ovlivňovat rozhodnutí jsou si všechny zájmové skupiny rovny, ale ne všechny mají stejné prostředky, jak získat vliv (prostředky na úplatky, kontrolu šíření informací, osobní styk).[88. Tamtéž, s. 69nn.]

Občanská společnost a stát

S rozlišením vládnoucí třídy a elity souvisí otázka občanské společnosti a státu. Obojí spolu úzce souvisí. Marx rozlišuje starou (feudální) a moderní občanskou společnost (pojem „občanská společnost“ přejímá od Hegela.)[89. Hegelovo základní vymezení občanské společnosti zní: „V občanské společnosti je každý sobě účelem, všichni ostatní jsou mu ničím. Ale bez vztahu k druhým nemůže objemu svých účelů dosáhnout; tito druzí jsou proto prostředkem k účelu zvláštního.“ Hegel, G.W.F., Základy filosofie práva, s. 219.] Stará občanská společnost měla politický charakter, tj. elementy občanského života (vlastnictví, rodina, druh a způsob práce) byly základem pozemkové vrchnosti, stavu a korporace a v této podobě byly prvky státního života.[90. Marx, K., K židovské otázce, s. 390.] Korporativismus známý z italského fašismu lze považovat za pokus obnovit tuto vazbu občanské společnosti a státu a překonat jejich vzájemné odcizení.

Moderní občanskou společnost vytvořila politická revoluce, která rozbila stavy, korporace, cechy a privilegia, založila politický stát jako obecnou záležitost a tím zrušila politický charakter občanské společnosti. Moderní občanská společnost je výsledkem rozbití staré občanské společnosti na individua. Určitá životní činnost má už jenom individuální význam, stát se stává obecnou záležitostí a „politická funkce jeho obecnou funkcí. […] Politická emancipace byla zároveň emancipací občanské společnosti od politiky.[91. Tamtéž, s. 391.] Základním prvkem občanské společnosti je člověk jako nezávislé individuum, které prosazuje své vlastní zájmy („egoistické individuum“). Nastává redukce člověka na egoistického člověka, který se jeví jako skutečný člověk, jako „homme“ (člověk ve své smyslové, individuální, bezprostřední existenci je redukován na egoistickou bytost). Člověk jako občan státu, jako „citoyen”, je na druhé straně redukován na abstraktní, morální osobu.[92. Tamtéž, s. 392.]

Občanská společnost je především sférou ekonomických vztahů, které se však jeví jako vztahy mezi svobodnými individui. Ekonomické vztahy proto ztrácejí politický charakter. Člověk jako občan státu je nositelem politických práv, které ho zrovnoprávňují s ostatními občany. V občanské společnosti, tj. ve své soukromé existenci, je člověk „skutečný, ale nepravdivý. Nepravdivý proto, že existuje jen jako zvláštní, izolovaný jednotlivec, tj. ,neodpovídá svému pojmu‘. Ve státě, v politické společnosti je tomu naopak: jakožto občan, politická bytost je pravdivý, ale neskutečný.“[93. Michňák, K., Individuum a společnost, s. 136.] Člověk je redukován na abstrakci, v prvním případě na izolované egoistické individuum (společenský atom), v druhém případě na abstraktní obecninu. Skutečný člověk jako celistvá, mnohorozměrná bytost se vypařuje.[94. Kosík, K., Dialektika konkrétního, s. 10nn.]

Moderní stát jako „orgán nadřazený společnosti“ není souhrnem autonomních institucí, nýbrž vyrůstá z konkrétní historické společnosti. Stát vzniká už v raných fázích dějin s rozvojem dělby práce. Děje se tak z potřeby společnosti sjednotit a zorganizovat „denně se opakující akty produkce, rozdělování a směny produktů, postarat se, aby se jednotlivec podřídil společným podmínkám produkce a směny. Tak vznikají zákony, které mají regulovat život společnosti.[95. Engels, B., K bytové otázce, s. 307.] Všechny dosavadní formy společnosti, ve kterých existuje organizovaná produkce, potřebují nějakou formu státu, aby udržoval „vnější produkční podmínky,“[96. Engels, B., Pana Eugena Düringa převrat vědy, „Anti-Dühring“, s. 278.] především dominantní formu vlastnictví. Stát vždy zabezpečuje vládu dominantní třídy, a proto má třídní charakter, třebaže se prezentuje jako představitel celé společnosti. Jednou z hlavních funkcí státu je tlumit a udržovat v mezích „pořádku“ konflikty mezi třídami a aktéry s protichůdnými zájmy, aby nedošlo ke zničení společnosti.[97. Engels, B., Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, s. 196.] Další úlohou státu je zajištění vlastnictví vládnoucí třídy a pomoc při prosazování jejích zájmů.[98. Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 282.] Stát kvůli těmto svým funkcím nemůže být ani v kapitalismu „odbourán.“

Stát je vždy odcizen společnosti a je odcizen i příslušníkům vládnoucí třídy, i když je formou její vlády nad ostatními třídami. Je třeba rozlišovat dva aspekty státu: jednak jsou to jeho základní funkce, které znamenají, že „moderní státní moc je jen výborem, který spravuje společné záležitosti celé buržoazní třídy.“[99. Marx, K. – Engels, B., Manifest Komunistické strany, s. 430.] A jednak je to jeho vztah k občanské společnosti, kam patří i jednotliví členové vládnoucí třídy. Z tohoto hlediska se „stát stal jakousi zvláštní existencí vedle občanské společnosti a mimo ni.“[100. Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 282.]

Stát je mocenská forma, která tu není odevždy, nýbrž vzniká „na určitém stupni vývoje, který byl nutně spjat s rozštěpením společnosti na třídy.“[101. Engels, B., Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, s. 199.] V takto rozštěpené společnosti je stát nutností. Stát však přesto může za jistých okolností zmizet. Marx a Engels hovoří o tom, že stát je přechodná historická forma podmíněná určitým produkčním způsobem a pokud se produkční síly změní tak, že třídní organizace společnosti bude překážkou produkce, třídy zmizí a vznikne komunistická forma společnosti. S třídami zmizí i stát. „Společnost, která nově organizuje produkci na základě svobodného a rovného sdružení producentů, uloží celou státní mašinérii tam, kam potom bude patřit: do muzea starožitností vedle kolovratu a bronzové sekery.“

Komunistická formace

Marx do své společenské analýzy zahrnuje také budoucí formu společnosti, která se může zrodit ze společnosti kapitalistické, a tuto formu nazývá komunismem. Marx hovoří o dějinné tendenci, která působí v kapitalistické formě produkce a která je ovlivňována mnoha okolnostmi, které ji mohou blokovat nebo naopak rozvíjet. Nová forma společnosti přichází na svět po „dlouhých porodních bolestech.“[102. Marx, K., Kritika gothajského programu, s. 49.] Tato společenská transformace není zákonitá ve smyslu automatického průběhu. Marx se od utopických socialistů liší tím, že vznik této společnosti odvozuje z vnitřních rozporů a tendencí kapitalistické společnosti, především z možnosti, že kapitalistická forma produkce ztratí schopnost nadále rozvíjet produkční síly a nedovede zabezpečit podmínky ke své vlastní reprodukci.

Předpoklad komunismu – krize kapitalismu

Základem krize kapitalismu je rozvoj produkčních sil. Kapitál se snaží snížit nutnou pracovní dobu k produkci zboží (jeho hodnotu), a proto stále více využívá vědecké poznání a rozvíjí techniku, která zásadní měrou snižuje množství práce obsažené v produktech. Vytváření bohatství přestává být závislé na množství vynaložené bezprostřední práce.[103. Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, sv. II., s. 335.] Z toho plyne, že se zmenšuje třída manuálně pracujících a roste význam práce vědecké. „Vynalézání se pak stává zaměstnáním a aplikace vědy na bezprostřední výrobu se sama […] stává určujícím a pobídkovým hlediskem.“[104. Tamtéž, s. 334.][105. Tamtéž, s. 337.] automatizuje. Čím je však automatizovanější, tím méně bezprostřední a úzce specializované práce vyžaduje. Stále více naopak potřebuje produkční sílu, která je všestranně rozvinutá, tj. předpokládá rozvoj „všeobecných sil lidské hlavy.“[106. Tamtéž.] „Všeobecné lidské vědění, knowledge, se stalo bezprostřední produkční silou.“[107. Tamtéž.] Mění se charakter práce. Dělník se stává „dozorcem a regulátorem“ produkčního procesu, který potřebuje stále méně bezprostřední práce. Do určitého okamžiku neustále roste dělba práce a zvětšuje se specializace pracovní síly. Tím se však mění sám produkční proces. Produkční prostředky se stávají „lidskou rukou vytvořenými orgány lidského mozku; zpředmětněnou silou vědění.“ Produkce se

K rozvíjení produkční síly, která je podmínkou růstu společenského bohatství, je stále více zapotřebí volného času určeného k rozvoji univerzálního lidského vědění. Zde se projevuje rozpor mezi produkčními silami a kapitalistickou formou vlastnictví, který začíná omezovat společenskou produkci. Na jedné straně se produktivita nezměrně zvětšuje a k bezprostřední produkci určené k materiální reprodukci společnosti stačí jen zlomek pracovní doby. Kapitál snižuje nutnou pracovní dobu, a tím vytváří velké množství času, kterého není nezbytně zapotřebí v produkčním procesu. Je to čas, který by bylo možno vyčlenit z produkčního procesu, čas ve své podstatě volný. Tento čas by mohl být základem pro růst vědění, a tedy rozvoj produkční síly – „vytváří prostor pro plný rozvoj produktivních sil jednotlivce, a proto i společnosti.“[108. Tamtéž, s. 339.] Jenže tento hypoteticky volný čas se jeví jako „doba nepráce, jako volný čas jen pro některé.“ To jinými slovy znamená, že většina společnosti s tímto časem nemůže disponovat jako s časem volným, a reálně nemá dostatek času ke svému rozvíjení. Proč je tomu tak? Podle Marxe zůstává i v této společnosti, nadále založené na kapitalistické formě vlastnictví, hlavním zdrojem bohatství přisvojování nadpráce, a proto kapitál uměle – „všemi prostředky vědy a umění“ – proměňuje volný čas, jevící se jako nepráce, v nadpráci. Jeho cílem je hodnota, ne užitná hodnota.

Pokud kapitál vytvoří příliš volného času, který se jeví jako nepráce, tj. je to čas, který lidé tráví mimo pracovní proces (jsou nezaměstnaní nebo pracují na zkrácené úvazky) , vzniká nadprodukce. Roste množství zboží, které je neprodejné, protože klesá kupní síla spotřebitelů, jimiž jsou z velké většiny námezdně pracující, a nutná práce se přerušuje – omezuje se produkce. Kapitál nemůže zhodnocovat nadpráci, akumulovat se. Jestliže je naopak nedostatek disponibilního času, který se jeví jako nepráce, jedinec nemá kdy svobodně se rozvíjet, a tak zvětšovat svou produkční sílu. Nedostatek času je však umělý. Jak říká Marx, „nejrozvinutější stroje […] nutí dělníka pracovat déle, než kolik pracuje divoch nebo než kolik pracoval on sám s těmi nejjednoduššími, nejprimitivnějšími nástroji.“[109. Tamtéž, s. 340.]

Tento rozpor týkající se času má podle Marxe postupně vést k tomu, že kapitalistické forma produkce, postavená na přivlastňování cizí nadpráce, znemožní další růst produkčních sil.[110. Tamtéž, s. 339.] Kapitál je „rozpor procházející procesem.“[111. Tamtéž, s. 336.] Další růst produkčních sil je závislý na množství disponibilního volného času, na redukci nutné práce společnosti na minimum, a na přivlastňování nadpráce samotnými pracujícími. Překážkou dalšího růstu společenského bohatství se stává protiklad mezi volným časem (neprací) a nadprací.[112. Tamtéž, s. 340.]

V prvním díle „Kapitálu“, v pasáží nazvané Dějinná tendence kapitalistické akumulace, se pak popisují dva rozporné procesy, které se týkají produkčních vztahů a kapitalistické formy vlastnictví. Logika kapitalistické produkce vede k tomu, že na jedné straně značné množství kapitalistů ztrácí své vlastnictví, neboť jsou „vyvlastněni“ několika málo kapitalisty – těmi, kteří mají technicky a vědecky vyspělejší produkci a jejichž produkce je masová (výrazně snížili nutnou práci, a tím hodnotu a cenu výrobků). Nastává monopolizace kapitalistické produkce. Tím se však snižuje míra akumulace a zisky plynoucí z produkce.[113. Vztahem mezi technologizací výroby a snižováním míry akumulace, k němuž došlo v tzv. pozdním kapitalismu, se zabývá zvláště Ernest Mandel v knize Pozdní kapitalismus.] Krize akumulace pak přirozeně vede k růstu finančního kapitálu na úkor produktivního kapitálu, jak jsem toho svědky v dnešní době.[114. Viz např. podrobná makroekonomická analýza Roberta Brennera „The Economics of Global Turbulance.“]

Tato pokročilá forma produkce vytváří „kooperativní formu pracovního procesu“ a „zatahuje všechny národy do sítě světového trhu,“[115. Marx, K., Kapitál, díl první, s. 803.] tj. kapitalistická produkce získává mezinárodní, globální charakter. Tím v celosvětovém měřítku roste pracující třída, která se „školí, sdružuje a organizuje mechanismem kapitalistického produkčního procesu samého.“[116. Tamtéž, s. 804.] Klesá však míra akumulace kapitálu (tj. produktivních investic a míra spotřeby), a tím se zvětšuje tlak na pracující třídu (roste vykořisťování, nezaměstnanost, útlak). Tak vzrůstá „rozhořčení stále rostoucí pracující třídy […] Monopol kapitálu se stává okovem produkčního způsobu, který spolu s ním a pod jeho ochranou vyrostl […] Odbíjí hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni.“[117. Tamtéž.] Kapitalistické vlastnictví se stalo překážkou produkčního procesu a růstu společenského bohatství, a tak nastává jeho přeměna – jako u předchozích vlastnických transformací i nyní se forma vlastnictví slaďuje s povahou produkčních sil a produkčního procesu. Ty mají společenský charakter. Nová dominantní forma vlastnictví má proto podobu vlastnictví společenského, komunistického.

Marx ve své společenské analýze dospěl k tomu, že obecnými předpoklady přechodu k nové formě společnosti je krize kapitalismu vyvolaná „vzdělanostním“ a společenským charakterem produkce, dále je to monopolizace a růst finančního kapitálu na úkor kapitálu produktivního, a konečně je to globalizace produkce a směny.

Geneze komunismu

Jak podle Marxe probíhá geneze komunismu? Pokud tu jsou výše uvedené obecné předpoklady, je zapotřebí, aby byly splněny ještě dvě podmínky. První podmínkou je, že se rozkládá ideologická hegemonie buržoazie, široké vrstvy lidí si plně uvědomují svou situaci (zaujímají pravdivý vztah k reálným podmínkám své existence) a s rozhořčením odmítají kapitalistickou formu vlastnictví, která brání řešit prohlubující se problémy společnosti. Druhou podmínkou je, že komunismus vznikne jako akt nejrozvinutějších zemí, „provedený naráz a současně, což předpokládá univerzální rozvoj produkční síly a světové styky související s tímto rozvojem.“[118. Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 242.] Komunismus může mít jen „světodějnou existenci“, tj. může existovat jen v globálním měřítku. Individua se v něm osvobozují od různých nacionálních a lokálních zábran a dostávají se „do praktického vztahu k produkci (i duchovní) celého světa,“ a tím získávají schopnost užívat „této všestranné produkce celého světa (výtvorů lidí)“.[119. Tamtéž, s. 245.] „Světodějnou existenci“ nabývají také samotní lidé – jsou „bezprostředně spjati se světovými dějinami.“[120. Tamtéž, s. 243.] Rusko nesplňovalo ani jednu podmínku. Nebyla to vyspělá země a ruská revoluce zůstala v izolaci. Byl to nanejvýš „lokální komunismus“, který vznikl v zemi, která nepřekonala „domácké, pověrou obestřené okolnosti“, a neustálé rozšiřování světového trhu proto muselo tento „lokální komunismus“ zrušit.[121. Tamtéž, s. 242.]

Přechod ke komunismu Marx popisuje pouze v obecných rysech. Proletariát tvoří stále větší část společnosti a stát spjatý s kapitalistickou produkcí není schopen udržovat třídní smír (ztrácí svou legitimizační funkci). Buržoazie po vzniku akciových společností přestává „řídit své vlastní společenské produkční síly.“ Její společenské funkce plní placení zaměstnanci (manažeři) a „buržoazie se ukazuje jako zbytečná třída.“[122. Engels, B., Vývoj socialismu od utopie k vědě, s. 247.] Proletariát v průmyslově nejrozvinutějších zemích si může vybojovat veřejnou a státní moc. Produkční prostředky potom mění ve veřejné vlastnictví a státní moc uplatňuje tak, aby se toto vlastnictví prosadilo a zapustilo kořeny. Proletariát se stává vládnoucí třídou. To je tzv. diktatura proletariátu. Marx jako historický příklad takového postupu uvádí Pařížskou komunu 1871.[123. Marx, K., Občanská válka ve Francii, s. 376.]

Čím více se produkční prostředky stávají veřejným vlastnictvím, tím více přestávají být pracující závislí na mzdě a ztrácejí charakter proletariátu. Tak postupně mizí třída, jejíž zájmy stát prosazoval. Stát přestává vystupovat jako stát, jako nástroj nadvlády, a konečně se stává představitelem celé společnosti. Stát se proměňuje „z orgánu nadřazeného společnosti v orgán jí veskrze podřízený“[124. Marx, K., Kritika gothajského programu, s. 56.][125. Engels, B., Vývoj socialismu od utopie k vědě, s. 243.] Proletariát zaniká a spolu s ním zaniká třídní organizace společnosti. Společnost se mění ve svobodné společenství nebo sdružení (asociaci) producentů, založené na společném vlastnictví produkčních prostředků. Toto společenství nahrazuje konfliktní občanskou společnost. Teprve nyní člověk ve vztahu ke společnosti vystupuje jako individuum, ne jako příslušník třídy.[126. Marx, K. – Engels, B., Německá ideologie, s. 273.] a postupně „usíná“ a „odumírá“.

Tato společnost, zbavená omezení plynoucích z kapitalistického vlastnictví, se chápe všech produkčních sil a spravuje je podle plánu vyplývajícího z daných prostředků a z potřeb společnosti. Společnost může na základě svých rozhodnutí určovat své existenční podmínky.[127. Tamtéž.] Tak vzniká komunistická forma společnosti, ve které lidské vědomí a výsledky společenské diskuse mění společenské bytí. V této společnosti se uvolňují všechny zdroje bohatství (uplatňuje se nevyužitý potenciál produkčních prostředkům), a především nastává všestranný rozvoj individua. Jak jsme viděli výše, svobodný a všestranný rozvoj jednotlivců je předpokladem rozvoje produkce a pramenem bohatství celé společnosti.

Mění se také vztah společnosti k přírodě, neboť přírodní zdroje nejsou využívány živelně za účelem maximalizace zisku, nýbrž „zespolečenštěný člověk, sdružení výrobci řídí tuto svou výměnu látek s přírodou racionálně, podřizují ji své společenské kontrole.“[128. Marx, K., Kapitál, díl třetí, s. 368.] Komunistická forma produkce není nucena iracionálně vykořisťovat přírodu. Společnost může harmonizovat svůj vztah k přírodě.[129. Podrobně tento rys komunismu rozvádí R. Grundmann v knize Marxism and Ecology v kapitole „Communism“.]

Vzniká nový typ vlastnictví, které můžeme nazvat vlastnictvím individuálně-společenským. Tento typ vlastnictví se objevuje v první fázi komunismu. V této fázi se ještě uplatňuje směna, ale je to směna stejného množství společensky nutné práce. Jednotlivý producent si přivlastňuje – po srážkách na společenské fondy – přesně to, co společnosti dává, tj. získává tolik spotřebních prostředků, kolik stojí stejné množství práce. Právo producentů na přivlastňování je úměrné práci, kterou odvádějí. Protože každý má jiné schopnosti a jinou intenzitu práce, nedostává každý stejně. Není tu rovnost v odměňování. Zavádí se pouze ekvivalence mezi kvantem (společensky nutné) práce a bohatstvím individua. Tento typ individuálního vlastnictví však předpokládá společenské vlastnictví produkčních prostředků.[130. Jak přesně by taková ekonomika mohla fungovat ukazují např. Cockshott a Cottrell v knize Kybersocialismus. Plánování je spojeno s radikální demokracií athénského typu. Přenos potřebných informací a výpočty hodnoty výrobků zajišťují počítače a internet.]

Vlastnické právo se stane zbytečné a vyhasne, až ve vyšší fázi komunismu, ve které „s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i produkční síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem.“[131. Marx, K., Kritika gothajského programu, s. 50.] Tehdy také bude překonána dělba práce a zmizí protiklad mezi duševní a tělesnou prací. Nastane téměř úplné osvobození práce od ekonomického tlaku.[132. Marx rozlišuje „říši nutnosti“ a „říši svobody“. V komunismu lidé musí nadále zajišťovat společenskou reprodukci. Tuto reprodukci a výměnu látek s přírodou sice „uskutečňují s nejmenším vynaložením sil a za podmínek, které jsou jejich lidské přirozenosti nejdůstojnější a nejpřiměřenější,“ ale přesto je tato činnost nutná – spadá do „říše nutnosti“. Teprve nad ní může vykvést „pravá říše svobody“, ve které je rozvoj lidských sil sám sobě účelem. Marx, K., Kapitál, díl třetí, s. 368. Změní-li se charakter práce a ta získá libidinózní náboj, jak říká Marcuse, je možné, že tato nutnost nebude pociťována jako nutnost. S přechodem komunismu z první fáze do fáze druhé by se v každém případě měla říše nutnosti zmenšit.] Práce už nebude nejprve prostředkem k životu, nýbrž životní potřebou, „svobodnou hrou tvůrčích sil.“[133. Marcuse, H., Eros and Civilization, s. 179.] Až za těchto podmínek je dokončeno polidšťování člověka a mohou začít skutečné lidské dějiny.

Shrnutí

Na závěr si shrneme Marxovo pojetí společnosti jako historických společenských formací v následujícím schématu.

formace

produkce

charakter produkce

dělba práce

závislost na přírodě

forma vlastnictví

politická forma

jedinec

archaická

lov, sběr, pastevectví

živelná,

nomádství

nepatrná

naprostá

kmenová, předtřídní

rodová

osobní závislost

asijská

zeměděl-ství

spíše organizo-vaná, lokální

nepatrně vyšší

nepatrně nižší

třídní otrokářská

velký stát

ztělesněný

vládcem

osobní závislost

antická

zeměděl-ství

spíše

živelná,

lokální, částečná směna

vyšší

nepatrně nižší

třídní

otrokářská

malý stát

založený na pospolitosti

částečná osobní nezávislost

občanů

feudální

zeměděl-ství

živelná,

lokální,

samozáso-bitelství

nízká

značná

třídní

feudální

rodová

stavovská

částečná osobní nezávislost

aristokracie a měšťanů

kapitalis-tická

průmysl

živelná,

globální,

orientovaná na směnu,

aplikace vědy

vysoká

částečná, neregulo-vaná

třídní

kapitalis-tická

stát

odcizený

občanské společnosti

osobní nezávislost všech

založená na věcné závislosti

komunis-tická

průmysl

plánovaná,

globální,

vysoká aplikace vědy

překonána

nízká,

regulovaná

potřídní

společen-ská

společenská samospráva

osobní nezávislost všech,

všestranný rozvoj