Článek

Michael Hauser  Náčrtek cest pro budoucí levicovou stranu

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Michael Hauser se pokouší popsat neutěšený stav současné české levice a načrtává možné cesty jejího dalšího vývoje. Vyšlo v Britských listech 14.3 2008 pod názvem Test teorie praxí: vezmi ideologii za slovo!

 V článku „Bludný kruh české levice“ (Britské listy 11.1 2008) jsem se pokusil naskicovat neutěšený stav současné zvlášť české levice – levice nemá v rukou nic, jenom svá šidítka a modly. Pointou bylo, že bez vyhnání kostlivců ze skříně a boření levicových model, nelze vytvořit ani přesvědčivou levicovou teorii ani přesvědčivou  levicovou stranu. Na tento text bylo několik reakcí, ale zjistil jsem, že člověk bohužel nepíše nikdy dost jasně. Necháme-li teď stranou současnou levici, můžeme se aspoň pokusit načrtnout možné cesty, jimiž hypotetická levice může jít za svým cílem – fundamentálně emancipovanou společností, tradičně označovanou jako socialismus. Vyjděme z konkrétních podmínek. 

Co říci o dnešních konkrétních podmínkách těchto cest? Pokud zkoumáme tyto podmínky jako takové na základě sociologických a jiných studií a statistik, brzy poznáme, že nějak nedokážeme rozluštit, zda dnes existuje nějaká objektivně daná cesta. Nelze uplatnit „marxismus-leninismu,“ který by odhalil základnu a mohl předpovídat vývoj nadstavby, protože základna se smíchala s nadstavbou, pokud vůbec kdy existovala nějaká společnost s „objektivně daným“ rozdílem mezi nimi.[1. Zde narážíme na složitý problém historického materialismu, který byl  v naších zemích většinou vždy politizovaný (zvlášť ekonomistickou doktrínou stalinismu). Přisvojení bohatě rozvinuté diskuse o historickém materialismu je v českých zemích teprve na počátku. Zatím nejsou přeložena ani základní díla na toto téma z posledních padesáti let. Paradoxem je, že historický materialismu a marxismus vůbec je u nás téměř neznámý, i když tu tzv. marxismus ve společenských vědách v minulém režimu oficiálně vládnul. Stručný přehled základních teorií historického materialismu od frankfurtské školy po Althussera a Williamse viz v knize Fromm, E., Obraz člověka u Marxe. Přel. Michael Hauser. Brno, Luboš Marek 2004, s. 19, pozn. 19.] Můžeme však spatřit jisté náznaky, že se aspoň teoreticky rýsuje několik cest. Za prvé vidíme, že se tu otevírají možnosti Evropské unie, a z toho vyplývá, že se opět nastoupí dlouhá cesta institucemi, jak se začalo říkat na Západě po konci revolučního vzedmutí šedesátých let, a jaksi skrze instituce se podaří socializovat EU.  

Otevírá se i druhá cesta, která je mnohem obtížnější a se kterou možná vůbec nepočítáme jako s reálnou možností. Existují studie, např. Wallersteina, Mészárose, Arrighiho aj.,[2. Podrobněji viz závěr mé stati „Sociální stát a emancipační otázka ve sborníku Sociální stát a kapitalismus.(vyd. M. Hauser, Praha, Svoboda Servis 2007.)] kteří ukazují, že současný světový ekonomický a politický systém se pomalu dostává do krizového stadia a že přichází období globálního chaosu s nepředvídatelnými důsledky (souvisí to s kardinální otázkou dnešní doby: kdo se stane světovým hegemonem, pokud to již nebudou USA?). Tím pádem musíme počítat s rozpadem všech jistot, na které jsme si v ekonomice, sociálním životě a politice zvykli, a to znamená, že je nutno jít cestou zcela novou.

Jenže na základě samotného „objektivního“ poznání společenské reality nelze rozhodnout, která cesta je reálná. Je to dáno ani ne tak zatměním rozumu, jako spíše objektivním zatměním reálné situace nebo, jak říká Habermas, její „nepřehledností.“

Z toho vyplývá dvojí: za prvé se musíme připravit na to, že nás čeká dlouhá cesta institucemi, jinými slovy, že kapitalismus  nevyčerpal své možnosti a dokáže se znovu proměnit a nějak řešit své potíže. Otázka pak je, jakým způsobem v těchto institucích jednat, na co se soustředit a jaký k nim zaujmout vztah. Rozhodně bychom je měli chápat také jako prostředek testování celého systému, jako prostředek poznání. Takové testování spočívá v tom, že důsledně uplatňujeme emancipační požadavky, které jsou obsaženy v dnešním hegemonickém diskursu. To znamená, že bereme vážně princip demokracie, svobody, občanských práv atd., a požadujeme, aby se tyto principy zakotvené v ústavě a jiných dokumentech prostě uskutečnily bez ohledu na proklamace o různých ekonomických překážkách, které stojí v cestě jejich prosazení (vyrovnaný statní rozpočet a jiná neoliberální hesla). Strategii „vezmi ideologii za slovo!“ formulovala iniciativa Jsme občané![3. Prohlášení Jsme občané! viz  http://www.jsmeobcane.eu/] Tímto politickým testováním lze poznat, zdali dnešní kapitalismus umožňuje rozšířit skutečnou svobodu a demokracii (ne „svobodu a demokracii“) nebo ji aspoň dlouhodobě udrží v současném stavu.[4. V kapitole „Politika otevřeného horizontu“ ve svých Prolegomenech k filosofii současnosti se pokouším teoreticky zdůvodnit tezi, že dochází k uzavírání „otevřené společnosti“ a snažím se obhájit teorie, které toto uzavírání spojují se změnami v kapitalistickém systému. Viz Hauser, M., Prolegomena k filosofii současnosti. Praha, Filosofia 2007.] Pokud se bude stále více ukazovat, že ne, pak můžeme věrohodným způsobem nastolit perspektivu fundamentálně emancipované společnosti - socialismu jako alternativy současného systému, která umožní uskutečňovat  principy, které v rámci dnešního kapitalismu zůstávají na papíře.  

Zde začíná druhá cesta, cesta antisystémová, která spočívá v tom, že už nyní začneme vytvářet alternativu, že již nyní diskutujeme o nekapitalistických formách ekonomiky a společnosti, vytváříme alternativní kulturní a myšlenkovou pospolitosti a připravujeme se na možnou systémovou krizi. Tato druhá cesta se však nemůže odpojit od první „institucionální“ cesty. Důraz je však na propojování se všemi emancipačními skupinami a hnutími: na globální úrovni s hnutím alterglobalizačním, na úrovni lokální se sdruženími a iniciativami občanské společnosti, které se zaměřují na témata, jako je válka, feminismus, přímá demokracie, práva menšin, transparentnost institucí, ekologie, lidská práva, urbanismus, umění atd. (nutnost spojení s odbory je tak zřejmá, že o ní netřeba hovořit).[5. Zde může být inspirací kniha Ernesto Laclaua and Chantal Mouffe Hegemony and Socialist Strategy – Towards a Radical Democratic Politics (nové vydání: Verso, London, New York 2001), jejíž české vydání se připravuje.  ]

Na všechna tato hnutí a sdružení je zapotřebí působit tak, aby vzala vážně to, co sama říkají, tj. byla důsledná a šla vždy ke kořenům věci (být radikální znamená jít na kořen, k příčině, od latinského slova „radix“ – kořen). To je cesta, jíž se z nich spontánně stávají hnutí, která objevují význam slova socialismus. U nás je velkým balvanem na této cestě dědictví reálsocialismu, jeho myšlenková, jazyková a politická schémata, udržovaná KSČM a politicky vysávaná  pravicovými stranami a novináři, a totální diskreditace pojmu socialismus. Proto je nezbytné pojem socialismus co nejvíce odpojit od souřadnic reálsocialismu a vdechnout mu zcela jiný život. Tzn. ukázat, že minulý režim se socialismem neměl mnoho společného, a že socialismem se myslí společnost, která je dál, než jsou ekonomicky, sociálně, kulturně, demokraticky a ekologicky nejvyspělejší země světa. Je dál než Švýcarsko a Švédsko, kdežto reálsocialismus se nedostal ani na úroveň standardní evropské kapitalistické země. I starý pes se musí učit novým kouskům.

Pokud zatím není jasno, jak se to má s kapitalismem a která cesta je pravá, je zapotřebí spojovat obě cesty. To znamená nastoupit jak cestu institucemi, tak se soustředit na neinstitucionální, mimoparlamentní politiku občanské společnosti. Jinými slovy, jít nahoru k institucím, ale zároveň dolů ke spontánně vznikajícím iniciativám, sdružením, hnutím. Jedno může napomáhat druhému, pokud se podaří udržet nepřetržitou komunikaci mezi občanskou společností a vysokou politikou v rámci autentické levicové strany. To znamená budování nových forem organizace, které budou propojovat spodek i vršek, vnitřek i vnějšek, a vyhnou se jak degeneraci na byrokratickou hierarchickou strukturu, tak nemohoucí chaotičnosti apriorní nenávisti ke vší organizaci.

Co je nyní opravdu důležité, je cvičení představivosti. Dnešní nepokojný kapitalismus nám může přinést mnohá překvapení, a my nesmíme být překvapeni.