• Sociální stát a emancipace
O autorovi
Michael Hauser (1972), český filosof, vysokoškolský pedagog a překladatel. Vystudoval filosofii na FF UK - v dizertaci se zabýval myšlením Theodora W. Adorna (v přepracované podobě vyšla knižně). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2007 k výročí Charty 77 inicioval výzvu Jsme občané! upozorňující na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen do Rady České televize. Hauser rozvíjí koncepce, které postihují krizové společenské tendence a poskytují východisko k promýšlení alternativ. Ve svých knihách se na současnou dobu dívá jako na dobu přechodu či interregna a takto pojímá dnešní politiku, kulturu a ekonomiku. Ve své filosofii navazuje na první generaci kritické teorie (Adorno, Marcuse, Fromm), na francouzské marxistické a postmarxistické filosofy (Althusser, Badiou, Ranciere, Balibar), na Slavoje Žižka a české kritické myslitele (Machovec, Kosík, Kalivoda).
Anotace
Tato stať vyšla ve sborníku Sociální stát a kapitalismus, Svoboda Servis, Praha 2007, s. 16-77 pod názvem “Sociální stát a emancipační otázka.” Text se mimo jiné snaží ukázat, jaké jsou přičiny krize sociálního státu a jak by se levice měla na tuto krizi dívat. Uvádí také přehled základních neomarxistických kritik sociálního státu.
Úvod:
Význam sociálního státu
Sociální stát už dávno není samozřejmostí. Ač v Evropské unii i jinde nadále přežívají jeho významné prvky, i tyto prvky, i tyto zbytky poválečného sociálního státu, jsou předmětem neustálých polemik a zpochybňování.Sociální stát přes všechny své neduhy patří stále k tomu nejlepšímu, co emancipační hnutí dosud v dějinách vytvořilo. Během poválečných třiceti let došlo k nebývalému, v dějinách neznámému pokroku v řešení sociální otázky, ve vzdělání neprivilegovaných vrstev, v odstraňování nezaměstnanosti, v podpoře univerzit a umění. Západní sociální stát rovněž vyvolával naději, že již vzniká prostor pro skutečnou politiku, pro otevřený a předem nerozhodnutý zápas o pojetí politického dobra v širokém starořeckém významu slova.[1. Srov. Hauser, M.: Politika otevřeného horizontu. In. Pragma. (sborník ze stejnojmenné konference) v tisku.] Byl to systém po dlouhou dobu natolik ekonomicky stabilizovaný a poskytující takové množství zboží nejširším vrstvám obyvatelstva, že to vyvolávalo iluzi, že nejen politika, ale též lidské myšlení je zbaveno znetvořujícího vlivu ekonomických vztahů, a kritika ideologie ztrácí své oprávnění. V kritickém společenském myšlení se pak existence relativně stabilního sociálního státu a keynesovského kapitalismu projevila tím, že ekonomika a formování konkrétních životních podmínek bylo mlčky pokládáno za faktor, který lze upravovat a ovládat na základě vědomých lidských intervencí, politických diskusí a myšlení obecně. Otázka produkčních vztahů a produkce ztratila svou naléhavost a stala se jednou z mnoha otázek v celkové kritice moci.[2] Dědictvím keynesovského sociálního státu je představa, dosud poměrně rozšířená jako skrytý předpoklad nejrůznějších emancipačních politických teorií (Rawlsovy, Habermasovy, Honnethovy), že člověk, svobodný a racionální občan, může prostřednictvím ústavně zakotvených politických mechanismů spolurozhodovat o podobě světa a že krizové jevy (ekologické, sociální, kulturní) se dají postupně řešit cestou široké společenské diskuse. Zkrátka, sociální stát vyvolal představu, že lidské vědomí určuje lidské bytí. Sociální stát je společenským předpokladem hodnotového apriorismu a normativního myšlení. Konkrétní životní podmínky v sociálním státě a jejich duchovní odér však ovlivnil nejen emancipační myšlení (osvícensko-humanistickou tradici), nýbrž daly vzniknout prostředím, v němž vyrostlo postmoderní (poststrukturalistické) myšlení, které rozložilo pojem reality.[3] .Sociální stát změnil společenské vědomí natolik, že i marxismus prodělal zásadní změny, jak nejlépe ukazuje vývoj marxistické teorie u kritické teorie.[4] Proměny nedogmatického marxismu jsou indikátorem změn na nejhlubší rovině společenského bytí. Charakter marxismu je totiž spjat s těmito proměnami. Marxismus se považuje za myšlení, které se pokouší odhalovat a pojmenovávat základní trhliny, rozpory a krizové tendence společenského bytí, zprvu téměř neviditelné skutečnosti, které vznikají společenskými pohyby. Jsou-li tyto rozpory a krizové tendence příliš dlouho skryty, společenské bytí působí dojmem, že už ve svém základu rozpory nemá, a nastává krize marxismu.
Marxistické myšlení pak má dvě možnosti: buď se stane teorií, která nemá bezprostřední vztah ke společenské praxi, jak je tomu u Althussera, který mezi konkrétní společenské bytí a marxistickou teorii vkládá sféru ideologie, která pokřivuje společenské vědomí ideologickým státním aparátem. Marxismus se stává čistou teorií, která se stává sama rozpornou, nedokáže-li přesvědčivě zdůvodnit, proč se považuje za teorii fundamentálnější než ostatní společenské teorie. Nebo tu je druhá možnost, kterou využila kritická teorie, že totiž opustíme sféru společenských rozporů, zakrytých tak, že se nedají ve společenské praxi dost přesvědčivě empiricky prokázat, a zaměříme se na problémy vědomí, myšlení, umění, na jejich mimetický charakter, na jejich deformaci, vznikající tím, že se přizpůsobují základnímu principu společenské reality, jíž je směna. Problémy umění a myšlení jsou pak tím hlavním zkušenostním podkladem tohoto sebeomezujícího marxismu.
Nedogmatický marxismus je hluboce a podivuhodně spjat s pohyby společenské zkušenostní matérie a vzájemné sepětí marxismu a této matérie se projevuje tím, že marxismus se v západních zemích šířil zpravidla tehdy, když rostlo bezprostřední povědomí o rozporuplnosti lidského světa, a ustupoval, když toto povědomí sláblo. Povědomí o rozporuplnosti životního světa je hlavním pramenem důvěry v marxismus: jen tehdy, když tu je takové povědomí, marxismus působí přesvědčivě. Samotná marxistická teorie proto nemůže bezprostředně ovlivnit podmínky své pravdivosti. Tyto vlny se v dějinách marxismu dají celkem jasně rozpoznat. Marxismus nabývá na přesvědčivosti a rozšiřuje oblast svého zkoumání tehdy, když rozporuplnost společenského bytí se opět stává součástí každodenní zkušenosti, a tato zkušenost se dostává do rozporu s vládnoucí ideologií, která již nemá sílu na to, aby vtiskla do vědomí i nevědomí lidí ´apriorní´ interpretační vzorec. Můžeme říct, že marxismus se oživuje v té míře, v jaké je společenské bytí problematické, disharmonické, nejisté, neboť marxismus aspoň v hrubých obrysech odpovídá na to, na co se lidé v této situaci ptají. Probouzí naději, že lidskému myšlení dá správný směr.Sociální stát už není samozřejmostí, a to znamená, že opět přichází období, kdy marxismus přestává být jednou teorií z mnoha, a stává se něčím víc: teoretickým výrazem konkrétní životní zkušenosti. Současné společenské pohyby jsou však dosud zmatené a můžeme se jen dohadovat, co z těchto pohybů nakonec vznikne. Není jasné, nakolik se v nich společnost promění ve své politické a ekonomické formě, a jak rychle se promění. Patrné je snad pouze to, že se rozvíjejí politické, ekonomické, ekologické procesy, které se dají stále hůře korigovat zavedenými prostředky. Sociální stát a keynesovské ekonomické instituce jsou de facto jediným známým nástrojem, který aspoň po jistou dobu tyto procesy umožnil usměrňovat, a toto usměrňování probíhalo demokraticky. Jiné druhy usměrňování těchto nespoutaných procesů dosud vždy měly podobu diktátorskou, jak známe z dějin dvacátého století. Jak v jiné souvislosti říká Przeworski, „krize keynesiánství je krizí demokratického kapitalismu“.[5] Proměna společenského bytí, velikost a charakter této proměny, závisí dnes na otázce, zdali keynesiánské a politické mechanismy, jež jsou nyní k dispozici, mohou korigovat krizové procesy, které se začaly rozvíjet. Tuto otázku lze formulovat ve vyhraněné podobě takto: lze tyto procesy zvládnout v demokratickém kapitalismu? Tato otázka je hlavní otázkou současné doby.Současná doba je dvojznačná. V politicky regulovaném kapitalismu a sociálním státu žije v západních zemích již třetí nebo čtvrtá generace. Už jen kvůli době jeho trvání vzniká dojem, že tento druh kapitalismu je něčím přirozeným a že jisté sociální a kulturní ohledy patří k podstatě kapitalismu. Kapitalismus sice vyžaduje, aby došlo k omezení sociálních výdajů a k racionalizaci hospodaření prostřednictvím trhu, ale to ještě neznamená, že by životní situace širokých vrstev byla nesnesitelná a že by se kapitalismus vrátil do těch kolejí, o nichž psal Marx. Sociální stát se sice proměnil a ještě promění, ale tím, že tu existují demokratické mechanismy, je možno všechen nesouhlas s danými ekonomickými procesy a všechny občanské požadavky dříve nebo později vyslovit v politicky významné formě, začlenit je do rozhodovacího procesu a politickou a konsensuální cestou zmírnit nebo odstranit nespravedlnost nebo nelegitimní nedostatek nějakého zdroje.[6]Zároveň tu je nemálo indicií, že tento výklad světa se zakládá na špatných předpokladech a že společenské změny budou sledovat jinou logiku, než jakou vyznávají stoupenci normativních teorií. Jsou to indicie, jakými je omezování lidských práv v USA, byrokratizace a neprůhlednost politických institucí EU, sociální a ekologická otázka, vyprázdnění pojmu demokracie, nekontrolovaná kapitalistická globalizace, imperialistické války. Tyto indicie naznačují, že logika dějin a kapitálu bude stále více a zjevněji regulovat sociální stát a demokratické mechanismy, místo aby sociální stát a demokratické mechanismy regulovaly kapitál.Dnešní podoba společnosti, ekonomiky, demokracie je taková, že zcela přesvědčivě nepůsobí ani jeden z těchto výkladů světa. Vzhledem k současným krizovým tendencím si však první výklad světa nemůže být zcela jist, zdali stojí na správných předpokladech. Druhý výklad si však může být jist, že tu je plno důvodů k tomu, aby se ustavil jako protiváha výkladu prvního.[7] Tuto dvojznačnost dnešní doby lze vyjádřit tímto obrazem: vysoko na obzoru se objevuje cosi neznámého a hrozivého a nikdo nedokáže říct, zdali je to pouhá hradba mraků, která se časem rozplyne jako už mnohokrát, nebo první známky bouří, které promění podobu světa.Otázka keynesovského sociálního státu začíná rozdělovat společenské myslitele na ty, kteří se domnívají, že demokracie, lidská práva a sociální stát, zkrátka základní výdobytky osvícenských a emancipačních snah se staly trvalou součástí západního světa, a na ty, kteří mají za to, že tyto historické výdobytky jsou podmíněné hlubokými a dosud nepříliš jasnými pochody a rozpory, probíhajícími pod povrchem osvícenského a demokratického světa. Je to spor mezi Habermasem a Adornem o povahu liberální demokracie. Pro Habermase představuje ústavně zakotvená demokracie dostatečný základ k zajištění a dalšímu rozvíjení komunikativní racionality a postupnému naplnění emancipačního projektu. Pro Adorna se liberální demokracie nevymanila z dialektiky osvícenství. Je to květ, který přinesl proud iracionálního historického procesu, a tento květ jím může být opět stržen. Výdobytky emancipace nejsou dle Adorna ukotveny dostatečně a může dojít nejen k jejich omezení, nýbrž také k tomu, že se stanou prostředkem barbarství a zániku, které přesáhne vše, co lidé v dějinách dosud poznali.[8]Sociální stát je v této otázce zásadní, neboť ukazuje, do jaké míry je možno na základě stávajících demokratických institucí korigovat ekonomický systém, a do jaké míry lidé již ovládli iracionální dějinný proces a mohou korigovat současné krizové tendence.
Základní postoje k sociálnímu státu
Podívejme se nyní na to, jaké postoje k sociálnímu státu a politicky regulovanému kapitalismu se objevily.
postoj sociálně demokratický:
-
poválečný sociální stát a jeho politicko-ekonomické pilíře (široký společenský kompromis, regulační opatření) představují dosud nepřekonaný levicový politický vzor, jehož se máme držet, chceme-li překonat sociálně a ekologicky destruktivní neoliberální kapitalismu a směřovat k k „obecnému dobru, k rovnosti a autentické demokracii.“[9] Poválečný sociální stát byl opuštěn z ideologických důvodů. Neoliberalismu se podařilo získat „kulturní hegemonii“ a sociální demokracie byly nuceny opustit hodnoty, jakými je „solidarita prostřednictvím zdanění či sociální ochrana proti kapitálu“.[10]
-
poválečný sociální stát je v současnosti neudržitelný, protože se změnila objektivní ekonomická tendence. Sociálně demokratické strany musí omezit sociální stát, aby aspoň v základní podobě bylo možno sociální stát zachovat. Sociální stát je třeba „modernizovat“. Každý občan pak má větší „odpovědnost“ za to, jaká je jeho životní úroveň. Stát zkracuje sociální výdaje i výdaje na zdravotnictví, školství, kulturu. Státní instituce se z těchto oblastí stahují a jsou nahrazeny soukromými institucemi, církvemi a občanskými sdruženími. Stát ztrácí své sociální, společenské a kulturní funkce a občanská společnost roste. Na tomto postoji se zakládá Giddensova koncepce „třetí cesty“, tj. třetí cesty mezi poválečným sociálním státem a neoliberalismem, politický program evropských sociálně-demokratických stran.
postoj liberálně-konzervativní (neoliberální):
- sociální stát vlivem zbytnělých sociálních výdajů způsobil pokles individuální ekonomické iniciativy, úpadek pracovní morálky a individuální odpovědnosti. Roste-li sociální stát, zvětšuje se státně byrokratický aparát a tím se zmenšuje individuální svoboda.[11] Sociální stát se stále více zadlužuje, roste v něm inflace, klesá pracovní produktivita, zpomaluje se zavádění inovací. Sociální stát vede ke stagflaci (hospodářství stagnuje, inflace se zvětšuje). Tento postoj s různými diferencemi zastávají F.A.Hayek, R. Nozick, J. M. Buchanan, a v krajní podobě M.N. Rothbard a D. Friedman (to jsou tzv. libertariánští anarchisté, nebo též anarchokapitalisté, hlásající ideu téměř úplného „rozebrání“ státu).[12]
postoj marxistický:
- sociální stát je prvkem monopolního kapitalismu v období jeho hospodářského vzestupu. Sociální stát je nástrojem dlouhodobé regulace rozporů kapitalismu, zvláště rozporu mezi kapitálem a prací (mezi výrobou a spotřebou), nástrojem politického začlenění pracující třídy do kapitalistického systému a nástrojem disciplinace pracující třídy. Sociální stát však nezměnil základní strukturu společnosti a proto v ekonomice i společnosti nadále existují vnitřní rozpory, které jsou pod kontrolou finančních a sociálních institucí pouze dočasně. Sociální stát jako nástroj harmonizace protikladných zájmů jednotlivých společenských tříd je instituce, která bude reformována nebo opuštěna, jakmile se dostane do rozporu s procesem tvorby zisku. První marxistickou analýzu sociálního státu nalezneme již u Gramsciho.[13] Na vnitřní problémy keynesovského systému řízení ekonomiky poukázal v třicátých letech polský ekonom Michal Kalecki nedlouho po zveřejnění Keynesovy Obecné teorie.[14] Mezi marxistickými teoretiky jsou značné rozdíly v otázce vnitřní stability kapitalismu. Na začátku třicátých let formuloval Fr. Pollock teorii státně plánovaného kapitalismu, podle které je kapitalismus schopen překonávat ekonomické krize prostřednictvím plánování.[15] V souvislosti s ekonomickými problémy poválečného sociálního státu se od konce šedesátých let znovu objevují marxistické teorie, které zdůrazňují vnitřní rozporuplnost sociálního státu. Jmenujme alespoň práce nejvýznamnější: je to „Pozdní kapitalismus“ od E. Mandela, „Politická moc a společenské třídy“ od N. Poulantzase, „Třída, kapitál a sociální politika“ od N. Ginsburga, „Fiskální krize státu“ od J. O´ Connora, „Rozpory sociálního státu“ od C. Offeho.[16]
Shrnutí:
Sociálně-demokratický postoj vychází z předpokladu, že na základě konsensu mezi vládou, zaměstnavateli a zaměstnanci je možno postupně zmírnit vnitřní rozpory kapitalismu a harmonizovat základní požadavky všech tří aktérů. Obecným předpokladem je to, že ekonomika není určujícím faktorem společenského života, nýbrž je to jeden z faktorů. Dalšími činiteli je politická sféra a sféra normativní (ideologická nebo hodnotová) a všechny tyto tři faktory hrají stejně významnou roli.
Neoliberální kritika sociálního státu se shoduje s kritikou marxistickou v tom, že sociálně demokratická obhajoba sociálního státu se zakládá na nesprávných předpokladech, a shodně tvrdí, že keynesovský sociální stát je dlouhodobě hospodářsky neudržitelný. Oba postoje
totiž odmítají tezi, že ekonomika, politika a normativita mají v životě společnosti úlohu stejně významnou. Neoliberalismus i marxismus hovoří o tom, že politické i normativní požadavky jsou omezeny ekonomickými možnostmi a z tohoto truismu vyvozuje závěr, že ekonomika hraje v životě společnosti větší úlohu než politika a normativita.[17]
Neoliberalismus potom tvrdí, že státní hospodářská regulace, která je základem sociálního státu, podvazuje „přirozený“ ekonomický řád, tj. spontánní řád – „trh“, jenž jako jediný může zajistit dlouhodobě účinnou alokaci zdrojů a nakonec obohatit každého aktéra – zaměstnavatele i zaměstnance.
Marxismus má pak za to, že hospodářská regulace povede dříve nebo později k nezamýšleným efektům, které si vynutí omezení nebo odbourání sociálního státu. Hospodářská regulace a sociální stát jsou totiž rozporuplné, neboť rozporuplný je ekonomický systém, v němž se uskutečňují. I v moderním kapitalismu (pozdním kapitalismu) se kapitál nadále reprodukuje podle základních akumulačních vzorců, třebaže došlo k některým významným modifikacím tohoto procesu, jako je monopolizace, imperialismus apod. Na základním faktu, že dochází k vykořisťování, se nic podstatného nezměnilo. Změnila se pouze forma vykořisťování.
Marxismus hlásá, že kapitalismus je rozporuplný, a proto ho nelze dlouhodobě účinně regulovat, kdežto neoliberalismus tvrdí, že rozporuplná je každá zásadnější ekonomická regulace a kapitalismus alias „tržní systém“ je přirozeně harmonický.
Sociálně demokratické pojetí stojí a padá s otázkou, zdali politicko-administrativní sféra (sféra, na níž se rozhoduje o charakteru ekonomických regulací) je schopna dostatečně účinně odstraňovat nezamýšlené ekonomicko-sociální následky svých rozhodnutí. Natolik účinně, že sociálně demokratický systém je trvale udržitelný.
Pokus o deideologizaci pojmu
Neoliberální a marxistický postoj se jeví tak, že prvotně není spjat s žádnou představou o dobru a společenském nositeli dobra, a tedy s určitou vrstvou nebo třídou společnosti. Vypadají jako postoje neideologické, které pouze ukazují, že sociální stát je z toho nebo onoho důvodu neudržitelný. Postoj sociálně demokratický se naopak otevřeně hlásí k určité koncepci dobra, k určitému souboru hodnot, jakými je solidarita, spravedlnost, humanita. Toto hodnotové ukotvení sociálně demokratické politiky lze vyjádřit slovy Esping-Andersenovými tak, že občan má právo nejen na politická práva, ale též na základní sociální práva, která si nedovede zajistit vlastní aktivitou. Tento požadavek pak nese název „sociální občanství“.[18] Postoj sociálně demokratický deklaruje svůj normativní základ. Ale skutečnost může být jiná. V argumentaci obhájců sociálně demokratické politiky je totiž klauzule, že rozsah sociálních dávek a tedy sociálních práv se vztahuje k možnostem rozpočtu, zkrátka ke zdrojům, které jsou státu a vládě k dispozici, aby tato sociální práva uspokojila.[19] Zde narážíme na základní rozpor normativních postojů, který spočívá v tom, že normativita je v praktické politice uplatňována ne na základě normativity, nýbrž na základě ekonomiky. Posledním rozhodčím ve všech diskusích o rozsahu sociálních práv je rozpočet a obecně ekonomická produktivita společnosti, tj. množství statků, které je společnost schopna vytvořit.
Jak se tyto statky rozdělují? První dělení je předpolitické, dochází k němu v produkčním procesu a probíhá v zásadě dle třídního klíče. (Mandel, Przeworski). Toto dělení může sice podléhat boji, kdy zaměstnanci a dělníci si mohou prostřednictvím stávek nebo odborů si vynutit zvýšení mezd, ale základem dělení zůstává nutnost zhodnocení kapitálu. Teprve druhé dělení je politické v tom smyslu, že stát organizuje tzv. přerozdělování prostřednictvím daní a rozpočtu. Rozsah sociálních práv se pak odvíjí od toho, jaká je míra akumulace kapitálu. To je poslední hranice, za níž nelze jít.
Představme si situaci, kdy vysychá pramen, který umožňuje uspokojovat sociální práva a kdy se sociální normativita dostává do příkrého rozporu s ekonomickými možnostmi, a předpokládejme, že čím více je uspokojováno sociální občanství, tím menší je množství vyprodukovaných statků. Bude se v takové krajní situaci těšit sféra hodnot takovému respektu jako ekonomika? Klauzule o reálných ekonomických možnostech, zakomponovaná do normativních teorií, nás pak povede k tomu, abychom v tomto případě dali přednost ekonomice před normativitou. Vznikne na základě normativní teorie vůbec dilema, kterým imperativem se řídit? Kdyby takové dilema bylo nastoleno, byla by zpochybněna ona ekonomická klauzule normativních teorií a vynořilo by se dilema mnohem znepokojivější: máme odmítnou sociální občanství, anebo ekonomický systém, který je v rozporu se sociálním občanstvím? Stoupenec normativní teorie ovšem namítne, že to je falešné dilema, neboť se tu nepočítá s možností, že ekonomický systém se opět spojí se sociálním občanstvím. Takový teoretik by nás nejspíše vyzval, abychom byli trpěliví. Normativní teorie předpokládá, že ekonomický systém není v rozporu se sociálním občanstvím, a pokud se snad se sociálním občanstvím do rozporu dostává, děje se tak pouze na přechodnou dobu. Normativní politická teorie předpokládá, že moderní kapitalismus má keynesovskou povahu. Není-li tento předpoklad podroben dalšímu kritickému zkoumání, není tak zcela nesprávné označit ho za předpoklad dogmatický. Z toho by plynulo, že normativní politická teorie vyznává jisté ekonomické dogma. Obecně se dá říct, že ekonomika tu je před normativitou v tom smyslu, že ekonomika rozhoduje o naplňování normativity, ale normativita nemůže omezit nároky ekonomiky více, než připouští samotná ekonomika. Z toho vyplývá, že pokud sociální a případně občanská práva nejsou zajištěna ekonomicky, nejsou zajištěna ani normativně, neboť normativně jsou zajištěna jen tehdy, když to dovoluje ekonomika. Tento ekonomický předpoklad normativity a sociálně demokratického postoje obecně se stává patrným tehdy, když se ekonomika dostává do krize.
Otázku sociálního státu proto nelze posuzovat z hlediska sociálně demokratického a normativního, neboť bychom posuzovali ne sociální stát, nýbrž myšlenku sociálního státu (např. otázku morální oprávněnost sociálních práv). Jak říká Hegel v předmluvě k Základům filosofie práva: „překračuje-li […] teorie vskutku hranice své doby, buduje-li si svět, jaký má být, pak snad tento svět existuje, ale jen v […] mínění - v měkkém elementu, do něhož lze vtisknout cokoli.“[20]
Neoliberalismus a marxismus se pak zabývá právě těmito limity sociálního státu a vůbec rozporem mezi normativitou a ekonomickými možnostmi. Oba tyto směry posuzují normativitu (sociální občanství) z hlediska ekonomiky, z hlediska „trhu“ nebo z hlediska kapitalistické ekonomiky. Neskrývá se tu však nějaké normativní zakotvení? Neoliberalismus je zvláštní tím, že svobodu spojuje s ekonomickou svobodou, kterou poskytuje „trh“, regulovaný jen v té nejnutnější míře. Svoboda je přísně negativní – je to svoboda od vnějších zásahů, ale zároveň, jak dokazuje Cohen, je podmíněna vlastnictvím. Svobodný člověk, který je bez vlastnictví, není svobodný. Je nucen jednat tak, jak by na základě svého rozhodnutí nejednal, pokud by byl vlastníkem.[21] Kritika sociálního státu z této pozice má dva významy, jeden ideologický, druhý kognitivní. Neoliberální kritika sociálního státu je totiž nutná k tomu, aby vytlačila normativní sociálně demokratické pojetí politiky v tom okamžiku, když se tato politika začíná dostávat do konfliktu s ekonomikou (s imperativem ekonomického zisku). Kdyby nebyly ekonomické problémy sociálního státu, mohly by vzniknout hluboce rozkladné ekonomické a společenské tendence, které by časem rozložily celý ekonomický systém. Politika rozpočtových škrtů a jiná neoliberální opatření se pokoušejí tyto krizové tendence odvrátit, a to tím způsobem, že osvobozují ekonomiku od všech státních zásahů a opatření, které brání zvětšit míru zisku. Otázkou sice je, zdali nyní lze tohoto cíle dosáhnout v dostatečné a trvalé míře v demokratickém politickém systému, obecně však můžeme říct, že pod tenkým závojem ideologie svobody, se skrývá požadavek, aby došlo k maximálnímu zvýšení míry zisku.[22] Neoliberální kritika sociálního státu jen stěží může vést k poznání skutečné povahy sociálního státu, neboť tato kritika je spjata s „apriorním“ hodnotícím schématem, jímž je míra zisku. Avšak tato kritika má funkci nejen ideologickou, nýbrž také kognitivní, neboť vyjadřuje cosi pravdivého o kapitalismu, že totiž dostatečně vysoká míra soukromého zisku je existenční podmínkou kapitalismu (a tedy i všech sociálních norem, které chce zavést sociální stát).
Jak se to má s marxistickým pojetím? Marxismus chápeme v nejširším slova smyslu tak, že je to Marxem vytvořený způsob společenského myšlení, pro který je charakteristické to, že vyhledává nejrůznější fundamentální rozpory (rozpory v ekonomické a společenské realitě, rozpory mezi myšlením a společenským bytím, mezi právním pojetím člověka a konkrétními společenskými podmínkami, v nich člověk žije). Je to myšlení, které každou dosavadní formu společnosti i formu myšlení považuje za nedostatečnou a hovoří případně o společnosti a myšlení bez těchto rozporů. Tak jako platonismus nebo jiné velké myšlenkové směry, rozvíjí i skutečný marxismus myšlenky svého zakladatele tvůrčím způsobem, aniž je těmito myšlenkami vázán jako nezpochybnitelným kánonem. Je však zapotřebí rozlišit marxismus ideologický (dogmatický) a marxismus neideologický. Ve dvacátém století se totiž marxismus (lépe řečeno marxismus-lenininismus vytvořený Stalinem) jedinečnou ideologií. Marxismus byl ideologií i podle toho, jak sám charakterizoval ideologii. Byl ideologií tím, že vytvářel myšlenkový a emotivní předpoklad existence společnosti, v níž vládne princip panství, a konkrétně neprůhledné a iracionální panství politické, hospodářské, vojenské a byrokratické oligarchie, která extrakci nadpráce prováděla politickými a nikoli ekonomickými prostředky. Jak říká Mészarós, byla to postkapitalistická společnost kapitálu.[23] Marxismus jako ideologie byl pak účinný tehdy, když vyjadřoval myšlenky, které byly natolik přitažlivé, že kvůli těmto myšlenkám byla většina lidí schopna přitakat tomuto systému jako takovému, třebaže snad odmítala konkrétní realitu tohoto systému. Marxismus, a to nejen marxismus dogmatický, ale částečně i marxismus západní, měl potom ideologickou funkci, která nemusela spočívat jen v tom, že ho mohla využit oficiální propaganda systému. Tato ideologická funkce vznikala téměř automaticky ze samotné povahy marxismu. Marxismus, který formuloval onu myšlenku společnosti plně osvobozené od kapitálu, plnil ideologickou funkci – třebas neúmyslně, neboť právě tato myšlenka byla obecnou legitimizací tzv. socialistické společnosti, jež se zakládala na panství, a pravděpodobně podmínkou její dlouhodobé existence. Z této pasti bylo velmi obtížné uniknout, neboť nestačilo pouze kritizovat tento zvláštní idealistický společenský systém[24] kvůli tomu, že to není socialismus nebo je to špatný socialismus. I když nějaký západní marxista zásadně odmítal reálnou podobu tohoto systému, přesto, pokud hovořil o cíli, o socialismu, přispíval k tomu, aby základní myšlenka, jíž se tento systém legitimizoval, byla přesvědčivá, a tedy plnila svou ideologickou funkci. Byla to past, která vznikla z toho, že tu byl onen systém. Byla to past, která prvotně nevznikla na poli myšlení jako nějaká aporie. Tato past se rozevřela vinou reálné historické entity, jíž byl onen systém. Této pasti bylo možno se vyhnout jedině tak, že marxistické myšlení se vědomě vzdalo toho, aby hovořilo o této myšlence (o cíli) a jejím historickém nositeli. Nejlepším příkladem této snahy o překonání ideologické pasti, v níž byl marxismus v době existence SSSR, je Adorno.[25] Zcela konsekventně pak svou teorii nazval lahvovou poštou.
Konec tohoto systému znamenal osvobození marxismu. Tato past zanikla a marxismus najednou změnil svůj status. Cíl, ona myšlenka, která byla podkladem minulého režimu byla osvobozena od své ideologické funkce a byla odsunuta do vzdálené a neznámé budoucnosti. Stalo se sporným, zdali vůbec může dojít k takové společenské transformaci, která nebude opakovat autodestruktivní postup zaniklého systému. Např. Przeworski ukazuje, jak je obtížné, ba nemožné, při zachování parlamentní demokracie přejít k socialismu a vybízí nás, abychom si uvědomili, že problém transformace dosud nikdo nevyřešil, neboť odstranění parlamentní demokracie dosud vždy vedlo k rychlému nebo pozvolnému nastolení diktatury a tento proces vyplýval z logiky věci, ne ze subjektivních chyb.[26] Marxismus se tedy vztahuje na takový tvaru společnosti, který nikde neexistuje, a kdy neexistují ani předchůdné formy, z nichž by se tento tvar mohl vyvinout (je to Čína, Kuba?). Marxismus, který navíc v současnosti hledá sebe sama, je nyní tím myšlením, které posuzuje současnost i minulost z hlediska stavu, který nikde není a nikde nebyl, ale který je stavem, v němž došlo k překonání rozporů. V současném marxismu pak vidíme snahu konkretizovat formu společnosti, která překonala limity kapitálu a politické panství. Nejhlubším podnětem k tomuto hledání bylo nejspíše osvobození marxismu od jeho ideologické funkce. Během dvacátého století, když SSSR budil zdání, že je na cestě k osvobozené společnosti, nebylo nutné vytvářet konkrétní modely socialismu. A nejen to, takové modelování socialismu mohlo získat zcela nechtěně ideologickou funkci. Proto je modelování socialismu záležitostí až posledních desetiletí.[27]
Není nejspolehlivějším vodítkem při zkoumání sociálního státu právě toto neideologické marxistické myšlení, které umožňuje, abychom se celkem účinně a spolehlivě vyhnuli ideologickým pastem, o nichž jsme hovořili v souvislosti se sociálně demokratickým a neoliberálním postojem k sociálnímu státu. Marxistický postoj, očištěný od ideologického sepětí s reálnými společenskými entitami, jsou dnes teorií, která umožňuje spatřit i ty skutečnosti, souvislosti a rozpory, které zůstávají skryty kvůli deformacím a clonám, které vznikají vinou ideologické funkce myšlení.
Pro poznání kořenů sociálního státu, jeho vnitřní povahy, jeho rozporů, jeho limit je nutno, tak jako u všech jiných předmětů zkoumání, zvolit postoj kritický a neideologický, ale z našeho přehledu různých postojů k sociálnímu státu a z hodnocení jejich ideologické zatíženosti jsme dospěli k tomu závěru, že nejvhodnějším způsobem uchopení tohoto tématu, je právě přístup marxistický, osvobozený od své ideologické funkce.
Při zkoumání sociálního státu se nejprve zaměřme na faktory, které působí uvnitř sociálního státu a jejichž povaha a skladba určuje, zdali je sociální stát a keynesovský kapitalismus takový společensko ekonomický systém, který může existovat dlouhodobě, anebo jeho existence by byla krátkodobá, i kdyby znovu vznikla příznivá historická situace pro jeho nové rozšíření. Otázka, kterou si v následující části klademe, zní takto: je keynesovský sociální stát stabilním uspořádáním společenského a hospodářského života? A na jakých předpokladech je tato stabilita založena? A jakou formu legitimizace tento řád nutně produkuje? Nebudeme od sebe oddělovat tzv. poválečný soc. stát a současný „reziduální“ sociální stát nějakou cézurou, neboť ve skutečnosti se jedná o kontinuální vývoj.
- část
Faktory a rozpory sociálního státu
Sociální stát je zapotřebí vymezit široce. Pokud své zkoumání omezíme pouze na jednu nebo několik málo stránek sociálního státu, jako je např. skutečnost, že stát poskytuje veřejné služby nebo vyplácí sociální dávky, nevypovídá to nic podstatného o složitém a mnohovrstevnatém historickém fenoménu sociálního státu. P. Flora upozorňuje na to, že sociální stát není jen nějakým pomocným mechanismem společenského života, nýbrž je to institucionální jádro západních společností.[28]
Většina teoretiků se shoduje na tom, že během 30. let a zvláště let válečných vznikly mechanismy a instituce, které umožnily regulovat ekonomické pohyby. Jak tyto mechanismy a instituce vznikly? Byly výsledkem politických rozhodnutí, volebního vítězství sociálně demokratických stran a zápasu pracujících nebo tomu bylo tak, že tu byly základní předpoklady, které umožnily, aby taková rozhodnutí byla prosazena? Pokud chceme na tuto otázku zodpovědět, podívejme se na dva základní faktory, které způsobily proměnu kapitalismus ve dvacátém století. První faktor se týká otázky, jaká je povaha producentů, distributorů a prodejců zboží. Tato otázka je zásadní pro hlubší poznání našeho ekonomického řádu, neboť, jak říka Marx na začátku Kapitálu, „bohatství společností, v nichž vládne kapitalistický výrobní způsob, se jeví jako ´ohromný soubor zboží´, jednotlivé zboží jako jeho elementární forma.“[29]
První faktor: monopolní kapitál
Ve dvacátém století (a částečně už ve století devatenáctém) probíhá proces, označovaný Marxem za centralizaci kapitálu. „Je to koncentrace už utvořených kapitálů, rušení jejich individuální samostatnosti, vyvlastňování kapitalisty kapitalistou, přeměna mnoha malých kapitálů v několik velkých kapitálů. Tento proces se liší od [akumulačního] procesu tím, že předpokládá jen změnu rozdělení už existujících a fungujících kapitálů, a proto pole jeho působnosti není omezeno absolutním růstem společenského bohatství nebo absolutními hranicemi akumulace. Kapitál se tu v jedněch rukou soustřeďuje v obrovských masách, protože jinde z mnoha jiných rukou mizí.“ Nejmocnějšími pákami centralizace jsou pak „konkurence a úvěr“.[30] Rozdíl mezi centralizací a akumulací spočívá v tom, že akumulace znamená přeměnu vyrobeného zboží na peníze, které vyjadřují hodnotu převyšující hodnotu peněz vložených do výroby tohoto zboží. K centralizaci pak může dojít „pouhou změnou v rozdělení existujících kapitálů, pouhou změnou kvantitativního seskupení součástí společenského kapitálu. Kapitál může na jednom místě, v jedněch rukou, narůst do ohromných rozměrů, protože jinde, na jiném místě, byl mnoha jednotlivým rukám odňat. V každém jednotlivém odvětví podnikání by centralizace dosáhla nejzazší hranice, kdyby všechny do něho vložené kapitály splynuly v jediný kapitál.“ („Nejnovější anglické a americké trusty již směřují k tomuto cíli tím, že se pokoušejí alespoň všechny velké závody jednoho průmyslového odvětví spojit v jednu velkou akciovou společnost s faktickým monopolem.“[31]
Paul Baran a Paul Sweezy v knize „Monopolní kapitál. Esej o americkém ekonomickém a společenském řádu“ rozlišují konkurenční a monopolní kapitalismus. Vznik monopolů kladou do sedmdesátých let 19. stol.[32] Monopolním kapitalismem rozumějí „systém, který se skládá z obřích kapitálových společností,“ vedle kterých sice nadále existují menší podniky, ale „určujícím prvkem, hlavním hybatelem, je velký průmysl organizovaný obřími kapitálovými společnostmi.“[33] V obřích kapitálových společnostech vládnou hierarchické a byrokratické vztahy a plánovaná výroba. Avšak systém monopolního kapitalismu jako celek plánován není. Rozdíl mezi konkurenčním a monopolním kapitalismem spočívá v mechanismu určování cen. V konkurenčním kapitalismu jednotliví podnikatelé ceny přijímají, kdežto v monopolním kapitalismu kapitálové společnosti ceny vytvářejí, ale nevytvářejí je libovolně. Monopol je definován jako jediný prodejce daného zboží, oligopol jako několik málo prodejců. Hlavní zbraní koncernů jsou nízké ceny. Monopolní koncern nechává klesnout cenu až na takový stupeň, „na němž zvětšení výnosu, který získává z prodeje dodatečné zbožní jednotky, se vyrovná se zvýšenými náklady, které jsou spojeny s výrobou této dodatečné zbožní jednotky. Až na tento stupeň dává produkce a prodej dodatečné jednotky větší výnos, než jaké jsou dodatečné náklady; to pak vyvažuje pokles ceny. Tento stupeň tak určuje cenu a velikost produkce, které jsou nutné k maximalizaci monopolního zisku.“[34] Mezi jednotlivými koncerny však nadále probíhá konkurenční boj. Jakmile jeden podnik změní cenu, ostatní na to musí reagovat úpravou cen, aby tyto podniky neztratily své zákazníky. To může vyvolat cenovou válku. I když podnik, který vyprovokoval snížení ceny, původně sledoval zvýšení svého zisku, může se i on nakonec dostat do horší situace, než byla jeho výchozí situace. Takto labilní tržní vztahy byly velmi časté v počátcích monopolního kapitalismu. Mamutí společnosti se postupně naučily vyhýbat těmto situacím: pečlivým plánováním, lepšími prognózami chování konkurenčních firem a tím, že v hospodářském boji přestaly používat taktiku snižování cen. Prodejci určitého zboží nebo jeho substitutu pak usilují o to, aby ceny byly určeny pevně, a co nejvíce se zvýšil zisk celé skupiny prodejců.[35] Firmy pak spolu bojují o rozdělení tohoto zisku.
Vhodným nástrojem k vysvětlení těchto skutečností je tradiční teorie monopolních cen formulovaná klasickou a neoklasickou politickou ekonomií. Dohody mezi mamutími koncerny mohou mít různé formy: od kartelů, na jejichž základě jsou regulovány jak ceny, tak velikost produkce, až k neformálním domluvám, že jednotlivé firmy se budou držet dohodnutých cenových seznamů. Tyto dohody mají různé podoby podle politických a kulturních podmínek v té které zemi. Tajné dohody jsou jistě běžné, přesto však jsou spojeny s riziky. Jen stěží je lze označit za normu, podle níž se řídí typicky oligopolní průmysl. Touto normou je spíše ten typ tichých dohod, jejichž nejrozvinutější formu představuje tzv. „cenové vedení.“ Arthur R.Burns definuje ve své knize „Úpadek soutěže: studie o vývoji amerického průmyslu“ (The Decline of Competition: A Study of the Evolution of Američan Industry, New York 1936) cenové vedení tak, že “cenové vedení existuje, je-li cena, kterou nabízí většina průmyslových jednotek, určena tím, že tyto jednotky přejímají cenu, kterou vyhlásila jedna jednotka z jejich středu.“ Za normálních okolností je vůdcem největší a nejsilnější firma v daném oboru a ostatní firmy přijímají jeho vedoucí úlohu nejen proto, že z toho mají zisk, ale také proto, že si uvědomují, že cenový vůdce by v cenové válce obstál lépe než ony. Pokud se tímto způsobem chovají všechny podniky, je poměrně snadné se předem dohodnout na ceně, která přinese maximální zisk celému průmyslovému odvětví. Je pouze zapotřebí, aby iniciátor cenových změn měl na zřeteli nejen své zájmy, nýbrž také zájmy celé skupiny, a ostatní podniky daly zřetelně najevo, zda se nové ceně přizpůsobí nebo se budou držet ceny staré. Jsou-li splněny tyto podmínky, lze se oprávněně domnívat, že dané ceny se přibližují teoretické monopolní ceně. Podniky mohou, ale nemusí reagovat na změnu ceny, kterou provedl cenový vůdce. Tento typ cenového vedení nemá povahu „diktatury“, nýbrž „demokracie“.[36]
__
_Vztah mezi monopolním kapitálem a státem___
Stát v monopolním kapitalismu hraje podle Barana a Sweezeho podobnou úlohu, o níž hovořil již Marx v Komunistickém manifestu: státní moc je pouze výborem, který spravuje společné záležitosti buržoazní třídy. K společným záležitostem buržoazní třídy však nyní náleží také starost o to, aby se žádné průmyslové odvětví, které má významnou roli v celém hospodářství a v němž je uložen značný majetek, nestalo přespříliš ziskovým, příp. nerentabilním. Mimořádně velké zisky nevznikají jen na náklady spotřebitelů, ale také na náklady jiných kapitalistů. (Např. elektřina nebo telekomunikace patří ve všech oborech k základním nákladům.) Mimoto mohou ostatní kapitalisté, jak je to časté v dobách politické nejistoty, začít volat po skutečně účinné akci proti monopolům. Na druhé straně, příliš nízké zisky v takových odvětvích, jako je zemědělství, poškozují zájmy velké a politicky vlivné skupiny pozemkových vlastníků, kteří si jsou schopni na základě dohod a tlaku jiných kapitalistů zajistit nutnou podporu, aby stát přijal pomocná opatření. Stát se proto v monopolním kapitalismu musí co možná nejvíce starat o to, aby se v odvětvích, jejichž zisky se začínají příliš vychylovat na jednu nebo na druhou stranu, udržovaly ceny i míra zisku v hranicích, v nichž se obvykle pohybují ceny a zisky mamutích kapitálových společností.
Tato státní hospodářská politika je pozadím značného počtu regulačních plánů a mechanismů, jimiž se zvláště v šedesátých letech vyznačuje americké hospodářství, jako je např. zajištění veřejné péče prostřednictví komisí, omezení výroby ropných produktů, cenová podpora a kontrola pěstitelských ploch v zemědělství atd. Jak říká Baran a Sweezy, všechna tato opatření mají údajně ctihodný účel: ochranu spotřebitelů, zachování půdního fondu, ochrana zemědělských rodinných farem, ale člověk by musel být poněkud naivní, aby věřil, že tyto krásně vyhlížející cíle se dotýkají podstaty věci. Existuje obsáhlá literatura, založená zpravidla na oficiálních dokumentech a statistikách, která dokazuje, že státní kontrolní úřady pečují spíše o kapitálové záležitosti než o spotřebitele, že půdní fond je prostřednictvím obhospodařování založeného na ropě spíše ničen než uchováván, že zemědělské rodinné farmy mizí rychleji než kdy předtím. Vše se nám objasní, když si uvědomíme, že základní funkcí státu v monopolním kapitalismu je sloužit zájmům monopolního kapitálu. Státní zásahy do tržního mechanismu mají vést k tomu, aby celý ekonomický systém fungoval tak, jako by se skládal výlučně z mamutích koncernů.[37] Stát jistě má i jiné funkce než je pouhé posilování monopolů a regulování jejich činnosti. Dalšími důležitými funkcemi státu je daňová a výdajová politika a politika zahraniční. (Baran a Sweezy tyto funkce státu analyzují v 6. a 7. kapitole uvedené knihy.)
Baran a Sweezy se však vyhýbají výrazu „státně monopolní kapitalismus“ s odůvodněním, že ve vývoji kapitalismu hrál stát vždy významnou roli. Význam státu se změnil pouze kvantitativně, ne kvalitativně. Pojmy, jako je „státní kapitalismu“ a „státně monopolní kapitalismus“, mimoto vyvolávají nesprávný dojem, že stát představuje jakousi nezávislou sociální moc, kterou lze postavit proti moci soukromé ekonomiky. Konflikty mezi ekonomickou sférou a vládou jsou ve skutečnosti jen odrazem konfliktů, které existují ve vládnoucí třídě.
Jaká je hlavní tendence monopolů a oligopolů?
Ze zjištění, že oligopol se blíží teoretické monopolní ceně, lze vyvodit závěr, že nadhodnota musí mít silnou a stálou tendenci stoupat. Klade se však otázka, zda systém oligopolů nutí manažery, aby snižovali náklady a zvyšovali ziskovost. Platí pro monopoly to, co říkal Marx o vzájemně si konkurujících podnicích, že totiž „ konkurence, imanentní zákon kapitalistického produkčního způsobu, vládne nad každým individuálním kapitalistou jako vnější zákon donucení?“ Nebo tu platí to, co říkal Adam Smith o akciových společnostech, které ztotožňoval s monopoly, že totiž „monopol je nadto velkým nepřítelem dobrého hospodaření, které se může obecně prosadit jen a pouze jako důsledek svobodné a univerzální konkurence, kvůli níž se k dobrému hospodaření musí uchýlit každý v zájmu svého sebezachování?“[38] Při zkoumání této otázky je zapotřebí vyhnout se publikacím, které vydávají kapitálové společnosti, neboť manažeři mamutích koncernů mají eminentní zájem vyvolat dojem, že jsou technologicky progresivní a organizačně schopní. Nelze vycházet z legitimizačních ideologií, které šíří mamutí koncerny.
Naším autorům se to jeví tak, že rozhodující význam má mimotržní konkurence, a to ve dvou aspektech. První aspektem je dynamika rozdělení trhu, druhý aspekt se týká zvláštností průmyslu výroby výrobních prostředků. V první fázi se podniky, které snižují své náklady a zvyšují zisky, těší mnoha výhodám vzhledem ke konkurentům, kteří produkují s vyššími náklady. Podnik s nízkými náklady má ostatní podniky v hrsti. Může si dovolit vyvolat cenovou válku. Může se zaměřit na reklamu, podporovat výzkum a vývoj nových řad produktů, poskytovat zvláštní zákaznické služby atd. To vše jsou běžné prostředky v boji o vyšší podíl na trhu. Avšak podnik, který zápasí s jinými na poli snižování cen, se dostává velmi záhy do problémů. Je podkopána jeho schopnost odrážet cenové útoky, slábne jeho schopnost používat zbraní běžných v konkurenčním boji. Odsouzen ke stále pasivnější roli, stojí tento podnik před rozhodnutím: buď za příznivých podmínek provést fůzi se silnějším podnikem; nebo se pokusit o come-back, obvykle s novým vedením a novým kapitálem; anebo vyklidit pole úspěšnějším rivalům. Každý manažer se obává, že právě jeho podnik zakopne v běhu za nejnižší cenou, a on bude nucen takto se rozhodovat.
Existuje ještě druhý důvod, proč je tendence k poklesu nákladů příznačná pro celé monopolně kapitalistické hospodářství, včetně těch odvětví, která by technologicky stagnovala, kdyby byla odkázána sama na sebe. Tímto důvodem jsou požadavky mimotržní konkurence v průmyslu výroby výrobních prostředků, který je velmi důležitý pro celou ekonomiku, i když jeho důležitost je zpravidla podceňována. Tyto výrobky jsou prodávány kupcům, kteří nenakupují podle toho, co je právě módní, nýbrž na prvním místě sledují růst svého zisku. Producenti výrobních prostředků musí tedy svým zákazníkům pomoci snížit náklady na výrobu, a tzn. že výroba se musí zaměřit na inovace, které snižují náklady.[39] Výrobcům výrobních prostředků stoupá zisk tehdy, když ostatním dopomáhají k větším ziskům. V monopolním kapitalismu je tedy nákladová disciplína stejně tuhá jako v konkurenčním kapitalismu, a také v systému monopolního kapitalismu stále vznikají nové a silné impulzi k inovacím.
Z těchto důvodů bychom měli považovat monopolní kapitalismus za racionální a pokrokový systém. Ale jak říká Baran a Sweezy, tento systém se nikdy nemůže dopracovat k tomu, aby plody rostoucí produktivity byly k užitku celé společnosti. Jedinou motivací redukce nákladů je zvýšení zisku. Klesající náklady jdou ruku v ruce s rostoucí potřebou zisku, a to vede k tomu, že celkový zisk je nejen absolutní, nýbrž roste ve vztahu ke společenskému produktu. Srovnáme-li rostoucí zisky s ekonomickou celospolečenskou nadhodnotou, můžeme dle našich autorů zformulovat _zákon monopolního kapitalismu tak, že nadhodnota v závislosti na vývoji monopolního systému vykazuje jak absolutní, tak relativně rostoucí tendenci.[40]_
Hlavní tendencí monopolního kapitalismu je vytváření větší nadhodnoty, než jakou monopolní kapitalismus dovede absorbovat.[41] (Nerovná se zisku. Zisk tvoří pouze část tohoto rozdílu.) Nadhodnotu lze absorbovat prostřednictvím konzumu nebo investic. Monopolní kapitalismus však má tendenci k tomu, aby produkoval nadhodnotu, aniž vytváří spotřební a investiční možnosti nutné k absorpci rostoucí nadhodnoty, a tím zajišťuje hladké fungování celého systému.[42]
Dle Barana a Sweezyho tedy dochází k tomu, že vzniká skupinové smýšlení u monopolních koncernů jednoho odvětví, kdy jeden každý koncern má zájem na tom, aby se vztahy mezi koncerny řídily jistými pravidly (tichými dohodami s cenovým vedením). Každý koncern se ohlíží nejen na vlastní zisk, ale také na celkový zisk, jehož bude dosaženo v celém odvětví. Koncerny plánují výrobu, dělají prognózy chování ostatních koncernů a spotřebitelů, provádějí í průzkum trhu U monopolních koncernů stále působí tlak na snížení nákladů (mimotržní konkurencí, kdy podnik se snaží snížit náklady, aby měl výhodu před ostatními, ale zároveň to musí dělat velmi obezřetně, aby se nedostal do pasti). Hlavním problémem je to, jak absorbovat vytvořenou nadhodnotu, jež má tendenci stoupat, tj. jak investovat nebo zvýšit spotřebu. Vzniká skupinový zájem monopolů na tom, aby stát vytvořil nové investiční možnosti a zvýšil agregátní poptávku spotřebitelů. Vedle toho má stát regulovat přílišné výkyvy cen v jednotlivých odvětvích. Dále tu působí tlak ze strany politicky vlivných pozemkových vlastníků, aby stát podpořil velké zemědělské farmy. Tyto potřeby koncernů a velkých zemědělských farem umožnily vytvořit mechanismy (jako je přerozdělování, systém zdanění), které jsou ekonomickým základem keynesovského regulovaného kapitalismu a sociálního státu.
Druhý faktor: technologická revoluce
K podobným závěrům dochází též E. Mandel, který se však pokusil otázku nadhodnoty a monopolního kapitálu spojit s technologickým vývojem.
Ernest Mandel v knize „Pozdní kapitalismus“ říká, že hlavním problémem kapitalistického vývoje je právě absorbce (realizace) nadhodnoty, tj. akumulace kapitálu. Také pro Mandela je kapitalismus 20. století kapitalismem monopolním. Mezi monopoly nadále existuje cenová konkurence, která je nutí snižovat náklady. V V. kapitole své knihy „Pozdní kapitalismus“ (viz příloha) tento autor říká, že při rostoucím organickém složení kapitálu (jímž je dle Marxe „hodnotové složení kapitálu, pokud je určeno jeho technickým složením,“ tj. při zvětšování hodnoty uložené v konstantním kapitálu, jako jsou stroje, budovy, suroviny apod.) klesá míra nadhodnoty, a míra zisku, pokud ostatní faktory zůstanou beze změny. Pokud pracovní den zůstává stejně dlouhý, existují tři možnosti, jak zvýšit míru nadhodnoty: 1. snížit kvantum pracovní doby, kterou dělník potřebuje k produkci ekvivalentu své mzdy 2. zvětšit intenzitu práce (zvětšit kvantitu práce v témž časovém úseku), 3. snížit reálnou mzdu při zachování stejné produktivity a intenzity. Míra nadhodnoty významně roste jen tehdy, když se uskuteční aspoň dvě výše zmíněné možnosti. Tyto možnosti se dají uskutečnit zpravidla jen za té podmínky, že klesne síla odborů a jiných sebeobranných organizací pracující třídy a zároveň vznikne poměrně vysoká nezaměstnanost. To jsou podmínky pro růst nadhodnoty. K trvalému růstu míry nadhodnoty je však zapotřebí zvýšit relativní nadhodnotu, ne absolutní nadhodnotu. (Absolutnínadhodnota vzniká prodlužováním pracovního dne za hranice, v nichž by dělník byl s to vyrobit jen ekvivalent hodnoty své pracovní síly, a přivlastňováním této nadpráce kapitálem.)
Míra nadhodnoty se v nacistickém Německu zvýšila právě na základě růstu absolutní nadhodnoty. Válečné hospodářství nacistického Německa však neumožňovalo dlouhodobě stabilní růst nadhodnoty, neboť stagnace a pokles reálných mezd a zbrojní výroba, pohlcující většinu výrobních prostředků a kapacit, bránila rozvoji výroby výrobních prostředků (tj. rozvoj oddílu I.) a výroby spotřebních předmětů (rozvoji oddílu II.). Mandel říká „jen taková zbrojní ekonomika, která sice nasává nadhodnotový kapitál, ale kapitál, potřebný k rozšířené reprodukci oddílu I. a II. nesměruje na zbrojní průmysl, příznivě působí na trvalost akumulace kapitálu.“ Zbrojní a válečné hospodářství, které se dostane přes tento bod, rostoucí měrou ničí věcné podmínky rozšířené reprodukce, a tím dlouhodobě brzdí akumulaci kapitálu, místo aby ji podporovalo. Jinými slovy, „nacistická diktatura nebyla schopna dosáhnout celkového zvýšení relativní nadhodnoty a míru nadhodnoty zvyšovala jen na základě růstu absolutní nadhodnoty a poklesu hodnoty zboží pracovní síly.“
Dlouhodobé zvýšení míry nadhodnoty je možné pouze při existenci dostatečně vysoké nezaměstnanosti, která brání tomu, aby podíl mezd na zisku se držel pod jistou hranicí, a při existenci dlouhodobě expandujícího trhu na základě technologických inovací. Technologické inovace (jak v průmyslu výroby výrobních prostředků, tak v průmyslu výroby spotřebních předmětů) jsou podmínkou zvýšení relativní nadhodnoty a trvalého zvýšení míry akumulace. Potřeba zvýšit míru akumulace vyvolává v dějinách kapitalismu „technologické revoluce“.
Mandel rozlišuje celkem tří technologické revoluce:
-
první technologická revoluce probíhala v letech 1847-1873. V oddílu I. (výroba výrobních prostředků) převládá výroba strojů na parní pohon. Výroba je převážně rukodělná. Mechanizace je do jisté míry zaváděna v železářském a uhelném průmyslu. Čisté mzdové náklady přesahují 66%, zpravidla však 75% celkových nákladů. Nízké organické složení kapitálu. Zprvu převažuje rukodělná výroba i v oddíle II. (výroba spotřebních statků). K této výrobě je zapotřebí poměrně malého kapitálu. V tomto období je proto kapitalismus skutečně kapitalismem volné konkurence. Trvalo dosti dlouho než oddíl I. začal nasávat větší množství kapitálu. V letech 1873-93 nastává hospodářská stagnace. Kapitalismus přechází ze stadia volné konkurence do stadia monopolního.
-
období druhé technologické revoluce lze rozdělit na dvě období. První období 1893 – 1914. V oddíle I. se přeměňuje strojová výroba parních strojů na strojovou výrobu elektromotorů. Značně se zvyšuje organické složení kapitálu. Už v předchozí fázi začal přesun kapitálu z oddílu II. do oddílu I. Nyní do oddílu I. teče více kapitálu než do oddílu II. V poslední čtvrtině 19. století došlo k překapitalizování oddílu I. Převažuje export kapitálu a tímto kapitálem zakoupených statků – kolejnic, lokomotiv atd., tj. infrastruktury pro zjednodušení a zlevnění exportu surovin vytvořených kapitálem v metropolích. To je spolu s rostoucí koncentrací kapitálu hlavní příčinou vzniku nové, imperialistické struktury kapitalistického světového hospodářství. Do první světové války probíhala zrychlená akumulace. Pak následovalo období zpomalené akumulace a relativní stagnace. Rozšíření elektrifikace totiž zvýšilo organické složení kapitálu, a to vedlo k dlouhodobému poklesu míry zisku. Pokles míry zisku vyvolal po krátkém vzestupu světovou hospodářskou krizi 1929-1932 a stagnaci akumulace. Míra nadhodnoty se v Německu zvýšila až s nástupem nacismu a v ostatních zemích až během druhé světové války. V období druhé technologické revoluce však došlo k dalším významným změnám v existenčních podmínkách kapitalismu.
Za prvé, Sovětský svaz se odlomil od kapitalistického světového trhu, tj. poprvé od prosazení kapitalistického výrobního způsobu došlo ke geografickému omezení světového trhu, a ne k jeho dalšímu rozšíření. Po krátkou dobu se zdálo, že znovu rostoucí ceny surovin a ostřejší kolonizace Afriky ze strany Británie znovu povzbudí export kapitálu. Avšak záhy po vypuknutí velké hospodářské krize se ukázalo, že tu je dlouhodobá tendence snižování kapitálového exportu do kolonií a polokolonií, jejíž hlavní příčinou byl monopolní charakter imperialistických koncernů ovládajících koloniální produkci surovin. Nízká akumulace a snížení kapitálového exportu do kolonií zvětšil přebytek kapitálu a způsobil další pokles míry zisku.
Za druhé, tento přebytečný kapitál pronikl do oddílu II. Tak vzniká nový sektor spotřebních statků, trvalé spotřební statky, které jsou výsledkem aplikace druhé technologické revoluce na oblast spotřebních statků. Jedná se o produkci automobilů a prvních elektrických přístrojů (vysavačů, rádií, elektrických šicích strojů, apod.). Jejich masová produkce byla zprvu omezena na Spojené státy. Rozdělení nadhodnoty mezi oddíl I. a II. se začal pomalu měnit ve prospěch oddílu II. Příčinou tohoto přesunu bylo i to, že v oddíle I. vlivem hospodářské krize silně poklesla míra zisku. Tlak na zvýšení míry zisku v oddíle I. byl však explozivní. Tento tlak působil čtyřmi směry:
-
směrem k okamžitému zvýšení míry nadhodnoty (nacismus, válečné hospodářství)
-
směrem k okamžitému zhodnocení přebytečného kapitálu prostřednictvím zbrojení
-
směrem k pokusu zlevnit konstantní kapitál – opětným masivním pronikáním kapitálu do produkce surovin jak nerostných, tak zemědělských, ale tentokrát s vysoce industrializovanou technikou - a pak zlevněním fixního konstantního kapitálu. S tím souvisí tlak na zkrácení oběžné doby kapitálu.
-
Ve směru k radikálnímu snížení podílu mzdových nákladů na ceně zboží. Tento směr doprovázejí experimenty s poloautomatizací a automatizací. Tuto skutečnost lze vysvětlit z trendu zvyšování relativního podílu mzdových nákladů, s nímž paralelně probíhá radikální snížení nákladů na suroviny a snížení fixní části kapitálové hodnoty.
Jakmile začala stoupat míra zisku, zvýšilo se zhodnocení kapitálu při využití dodatečně akumulovaného a v periodě 1929-1939 nezhodnoceného kapitálu a při současném využití ostatních tří tendencí. Tak přichází třetí „dlouhá vlna s expanzivním podtónem“ a třetí technologická revoluce.
Období třetí technologické revoluce (1940, příp. 1945 – 1965), která je vlastním základem „pozdního kapitalismu“. Toto období se vyznačuje tím, že vedle strojově vyráběných průmyslových spotřebních statků (od počátku 19. stol) a strojově vyráběných strojů (od poloviny 19. století) se strojově vyrábějí také suroviny a potraviny. Pozdní kapitalismus, na hony vzdálen tomu, aby byl ´postindustriální společností´(termín prosazovaný D. Bellem, H. Kahnem a J.-J. Servan-Schreiberem) se jeví jako období první úplné industrializace všech průmyslových odvětví, a k tomu lze připojit skutečnost, že tu roste míra mechanizované cirkulační sféry a mechanizované nadstavbové sféry. Zároveň dochází k vyrovnání průměrné pracovní produktivity v nejdůležitějších výrobních odvětvích. K takovému vyrovnání dochází právě vlivem automatizace. Ze skutečnosti, že se takto vyrovnává pracovní produktivita, můžeme vyvodit dva závěry:
-
Hlavní pramen zhodnocení nadhodnoty se nenalézá v regionálních nebo internacionálních produktivních trendech, nýbrž v produktivních trendech, které vznikají mezi sektory, nebo dokonce koncerny.
-
Vzniká permanentní tlak na zrychlení technologické inovace. Vyschnutí jiných pramenů možné ziskové nadhodnoty dal podnět k honbě za „technologickou rentou“, kterou lze dosáhnout jen permanentní technologickou obnovou. (Podrobně rozebráno v kap. VII. knihy „Pozdní kapitalismus“.
Hlavním ekonomickým rozporem pozdního kapitalismu je latentní nadprodukce produkčních prostředků v kombinaci s latentní nadprodukcí spotřebních statků z období kapitalismu volné soutěže a s nadprodukcí kapitálové nadhodnoty z doby imperialismu.
Bezprostředním podnětem k třetí technologické revoluci jsou čtyři výše uvedené směry, jimiž se kapitál ve třicátých a čtyřicátých letech pokusil zvýšit míru zisku. Technické možnosti automatizace pocházejí ze zbrojního hospodářství, příp. z technického tlaku, který byl vyvolán zbrojním hospodářstvím. Vzniká tlak na stavbu automatických počítačů na základě kybernetických principů. V roce 1954 jsou v privátním sektoru v USA zavedeny elektronické stroje na zpracování dat, a tím se otevírá pole pro zrychlenou technologickou inovaci, tj. pole pro honbu za technologickou ziskovou nadhodnotou, který dává pozdnímu kapitalismu jeho specifický charakter. Rokem 1954 končí období hospodářské rekonstrukce po druhé světové válce a začíná vysoká konjunktura umožněná třetí technologickou revolucí.
Třetí technologická revoluce má celkem deset znaků:
-
kvalitativně zrychlené zvyšování organického složení kapitálu, tj. vytlačování živé práce prací mrtvou. V plně automatizovaných závodech je živá práce vytlačena téměř zcela.
-
přesun živé pracovní síly, činné v produktivním procesu, ze zpracování surovin na přípravné a kontrolní práce. Zapojení vědců, laborantů, projektantů, grafiků do produktivní hodnoto- a nadhodnototvorné práce. Pozdní kapitalismus se vyznačuje integračním procesem společenských pracovních schopností.
-
radikální proměna, která v automatizovaných závodech nastala ve vztahu mezi oběma funkcemi zboží pracovní síly. Ta má dvě funkce – vytvářet hodnotu a hodnotu udržovat. V dějinách kapitalistického produkčního způsobu měla dosud rozhodující význam hodnototvorná funkce pracovní síly. V plně automatizovaných závodech má nyní rozhodující význam funkce udržování hodnoty – nejen v banálním smyslu automatického transferu části hodnoty strojů uvedených v činnost a části hodnoty zpracovaných surovin do hodnoty hotového zboží, nýbrž také ve specificky ekonomickém smyslu, totiž úspory hodnoty pracovní síly, která odpovídá obrovskému nárůstu hodnoty a zvýšené zranitelnosti kyberneticky řízených automatických strojových agregátů.
-
radikální změny, jež nastaly v poloautomatických závodech a odvětvích ve vztahu mezi tvorbou nadhodnoty v rámci podniku a přivlastněním nadhodnoty, vytvořené v jiných podnicích.
-
změny ve vztahu mezi stavebními náklady a výdaji na nákup nových strojů ve struktuře fixního kapitálu, tedy také v průmyslových investicích. V USA se změnily proporce základního kapitálu takto:
1929 1960
Stavební podíl: 59% 32%
Podíl na vybavení 32% 52%
Podíl na oběžných
prostředích 9% 16%
-
prostřednictvím kontinuální produkce, radikálním zrychlením přípravných prací, udržujících provoz (jako je např. přechod na průběžné opravy) bylo dosaženo zkrácení produkční periody. Tlak na zkrácení oběžné periody, tj. na zkrácení oběžné doby kapitálu prostřednictvím plánování zásob, průzkumem trhu atd.
-
tlak na zrychlení technologických inovací, strmě stoupající náklady na „výzkum a vývoj“, atd.
-
zkrácená životnost fixního kapitálu, především strojů. Zesílený tlak na exaktní vnitropodnikové plánování produkce a nadpodnikové hospodářské programování.
-
při zvětšování organického složení kapitálu se zvyšuje buď jen podíl cirkulujícího konstantního kapitálu (nákladů na suroviny, energii, vedlejších materiálů) na průměrné hodnotě zboží, anebo podíl obou částí konstantního kapitálu, jak fixního (amortizace strojů), tak cirkulujícího.
-
z uvedených ekonomických hlavních znaků třetí technologické revoluce vyplývá tendenční zostřování obecných rozporů kapitalistického produkčního způsobu: zostřování rozporu mezi rostoucím zespolečenštěním práce a privátním přivlastňováním; zostřování rozporu mezi produkcí užitných hodnot (která nezměrně roste) a realizací směnné hodnoty (která je nadále podvázána kupní silou obyvatelstva); rozpor mezi pracovním a zhodnocovacím procesem; rozpor mezi kapitálovou akumulací a kapitálovým zhodnocením, atd. Vztah mezi částečnou a úplnou automatizací je třeba zkoumat ve světle tohoto tendenčního zostření vnitřních rozporů kapitalistického produkčního způsobu.
Z Mandelových analýz tedy vyplývá, že keynesovský poválečný kapitalismus vznikl nejen na základě existujících kooperativních vztahů mezi státem a kapitálem, ale též na podkladě té skutečnosti, že po 2. válce došlo k expanzi trhů (v souvislosti s hospodářskou rekonstrukcí Evropy a s růstem reálné mzdy širokých vrstev pracujících), a nástupem třetí technologické revoluce, při níž se významně zvýšila míra nadhodnoty a zisku. Mandel v 5. kapitole knihy Pozdní kapitalismus vysvětluje podstatu tohoto poválečného hospodářkého zázraku tak, že tu vznikl
dlouhodobě expandující trh na základě zrychlených technologických inovací, jinými slovy: dlouhotrvající zvýšení míry nadhodnoty při současném růstu reálných mezd na druhé straně (nejprve ceny, pak také hodnoty zboží - pracovní síly): tato specifická kombinace vysvětluje dlouhodobý kumulativní růst hospodářství imperialistických států v období 1945-1965, na rozdíl od vývoje v době nacismu nebo během druhé světové války. Rozhodujícím způsobem Podmínky pro vývoj příznivý pro kapitál však především vytvořila nacistická diktatura a světová válka, neboť obojí umožnilo radikálně zvýšit míru nadhodnoty a radikálně zmenšit hodnotu pracovní síly, jak toho nebylo možno dosáhnout po první světové válce kvůli tomu, že pod vlivem ruské revoluce a mezinárodního hnutí pracujících se výrazně zvětšila bojovná síla proletariátu.[43]
Na základě Mandelova zkoumání můžeme říct, že hlavní roli tu de facto sehrály nahodilé historické okolnosti, okolnosti, k nimž teoreticky nemuselo vůbec dojít a které nelze bezprostředně odvodit z logiky kapitálu a demokracie. Byla to především druhá světová válka, která systematizovala výzkum a rozvoj technologií. Během ní (jak v Německu, tak v západních demokratických zemích) klesla vzhledem k zavedení válečného hospodářství hodnota pracovní síly a zároveň došlo ke zmrazení poptávky tím, že byla omezena produkce spotřebního zboží. Poválečný kapitalismus měl tedy báječné ekonomické podmínky, aby expandoval přímo v srdci kapitalistického systému (v zemích „jádra“, jak říká Wallerstein). Bylo velmi výhodné investovat, zavádět nové technologie, rozšiřovat výrobu. To znamenalo, že nebývalou měrou vzrostla akumulace kapitálu. Zavádění nových technologií zvýšilo produktivitu práce, zvýšení produktivity práce umožnilo zvýšení reálných mezd a zvýšení reálných mezd, všestranné zajištění pracujícího a zmrazená poptávka rozšířila odbytiště a trh, a to způsobilo další růst míry akumulace.[44] Jak říká Marx, v tomto období prosperity kapitalista pohlíží na pracující jako na spotřebitele.[45]
Mezi Baranem-Sweezym a Mandelem je shoda především v tom, že monopolní kapitalismus má tendenci vytvářet nadhodnotu, kterou nelze převést v kapitál na základě kapitálu samotného. Podmínky pro absorpci nadhodnoty a trvale vysokou míru akumulace je nutno vytvořit politicky – založením institucí a zavedením mechanismů, jakýchsi převodových pák mezi třídou vlastníků kapitálu a pracující třídou, které mají vytvořit společenský podklad pro trvalý růst akumulace, neboli pro trvalý ekonomický růst a trvalou prosperitu. Součástí tohoto podkladu je sociální stát.
Shrneme-li studie Barana-Sweezyho a Mandela, můžeme říct, že nejelementárnějšími předpoklady sociálního státu byly monopolní stupeň ekonomického vývoje, světová válka a technologická revoluce. Nyní přejděme k institucím a mechanismům, které měly vytvořit onen společenský podklad trvalé prosperity.
Rozpory sociálního státu
Americký marxista James O´Connor se v knize „Fiskální krize státu“ odráží od Baranova a Sweezyho nálezu, že v době, kdy se monopolní kapitál (koncerny) stal hlavním pilířem celého hospodářského života, je stále obtížnější akumulovat kapitál (investovat, zvyšovat produktivitu, rozšiřovat výrobu a trhy), a podmínky pro pokračující akumulaci musí zajistit stát. Avšak stát, v němž je demokratické zřízení, je nucen tuto svou činnost legitimizovat.[46] Demokratický kapitalistický stát má dvě funkce, jednak vytváří podmínky k úspěšné akumulaci kapitálu a jednak toto jednaní legitimizuje. O´Connor si pak všímá toho, že stát plnící tyto dvě funkce se postupně dostává do fiskální rozpočtové krize. O´Connor tak na příkladu Spojených států ukazuje vnitřní rozpory keynesovské ekonomiky a sociálního státu.
Základní otázkou tu je, proč vůbec monopolní kapitál potřebuje stát k tomu, aby překonal krizi akumulace. Nejhlubším důvodem je to, že produkce zboží má stále více společenský charakter. Roste výrobní specializace, dělba práce, posiluje se vzájemná závislost jednotlivých oborů. Produkce má stále více společenský charakter proto, že do výroby jsou zaváděny inovace a nové technologie. Při zavádění nových technologií nastávají dva procesy: roste koncentrace kapitálu (tj. ti kapitalisté, kteří nezavedou novou technologii a nedovedou tedy snížit náklady na výrobu svého zboží, nemohou snížit cenu svého zboží a dříve nebo později podléhají v konkurenčním boji té firmě, která technologii zavedla. Vítězná firma pohltí kapitál poraženého soupeře, a udělá tak krok ke své monopolizaci. Monopolní kapitál se pak dostává do problémů dvojího druhu: jednak je to tzv. technologická nezaměstnanost, která způsobuje, že klesá kupní síla, zmenšuje se domácí trh a nadhodnotu lze stále hůře realizovat, tj. proměnit ji v kapitál. S tím souvisí druhý problém, že totiž kvůli technologickému pokroku a stále více společenskému charakteru výroby, roste hodnota pracovní síly (rostou náklady na její vzdělání a celkové sociální zajištění). Tyto náklady je však pro monopolní kapitál stále obtížnější hradit vzhledem k tomu, že je stále obtížnější realizovat nadhodnotu. Při řešení této prekérní situace má prvořadou úlohu stát, který může pomoci monopolnímu kapitálu uhradit náklady vznikající v souvislosti s růstem společenského charakteru výroby (zaváděním technologií, růstem organického složení). Avšak tato pomoc státu, kdy stát (vláda) pomáhá akumulovat kapitál prostřednictvím státních výdajů, je základem fiskální krize.
O´Connor rozděluje rozpočtové výdaje na dva základní druhy. Jednak jsou to výdaje představující společenský kapitál a jednak sociální výdaje. Výdaje na společenský kapitál jsou nutné k tomu, aby soukromá akumulace byla zisková, jsou to výdaje nepřímo produktivní (společenský kapitál zvětšuje nadhodnotu nepřímo). Tento kapitál pak můžeme rozdělit na společenské investice (společenský konstantní kapitál) a společenskou spotřebu (společenský variabilní kapitál). Společenské investice se skládají z projektů a služeb, které vedou ke zvýšení produktivity pracovní síly a zvýšení míry zisku (nezmění-li se ostatní faktory). Společenská spotřeba se skládá z projektů a služeb, snižujících náklady na reprodukci pracovní síly a zvyšující míru zisku (zůstanou-li ostatní faktory beze změny). Příkladem je sociální pojištění.
Druhou velkou část rozpočtových výdajů tvoří sociální výdaje. Jsou to výdaje na projekty a služby, jichž je zapotřebí k udržení společenské harmonie. Sociální výdaje jsou tedy nezbytné k tomu, aby stát plnil svou legitimizační funkci. Příkladem je sociální systém, jehož hlavním posláním, je dle O´Connora udržet sociální smír s nezaměstnanými.[47]
Růst státních výdajů a státního sektoru je základním předpokladem postupného růstu monopolního sektoru a celkové společenské produkce. A růst státních výdajů a rozšíření státních programů je zároveň výsledkem růstu monopolního průmyslu. Dále platí, že akumulace společenského kapitálu a zvětšování společenských výdajů jsou ve vzájemném protikladu. Z protikladnosti obou těchto procesů vznikají ekonomické, společenské a politické krize. O´Connor na pečlivých konkrétních analýzách americké ekonomiky dokládá, že stát hradí na náklady celé společnosti (socializuje) kapitálové náklady měrou stále vyšší, avšak společenský nadprodukt (včetně zisků) je nadále přivlastňován soukromě. Tak vzniká nepřekročitelná „strukturální propast“ mezi rozpočtovými výdaji a příjmy, a tedy neustálá tendence k fiskální krizi. Na vznik této krize působí nepříznivě také řada nejrůznějších „speciálních zájmů“ – regionálních, obchodních apod., které si činí nárok na nějaký příjem z rozpočtu. Tyto zájmy se nejčastěji uspokojují na útraty společenských výdajů (výdajů na sociální smír). Z hlediska fiskální stability a společenské soudržnosti představuje akumulace společenského kapitálu a společenské výdaje vysoce iracionální proces. Skladba vládních výdajů a distribuce daňové zátěže není totiž bezprostředně určena zákony trhu, nýbrž odráží sociální a ekonomické konflikty mezi různými třídami a skupinami.[48]
Jak konkrétně vzniká fiskální krize? O´Connor rozlišuje tři základní ekonomické sektory USA: sektor konkurenční, sektor monopolní a sektor státní. Konkurenční sektor se vyznačuje těmito rysy: je tu nízký poměr kapitálu k práci, produkce je malá a produktivita nízká. Je to sektor závislý na regionální trhu, který je nestabilní. Příkladem jsou restaurace, rodinné obchody, zelinářství, nejrůznější služby. Je to sektor, v němž jsou nejnižší mzdy.[49]
Monopolní sektor se vyznačuje vysokým poměrem kapitálu k práci, vysokými kapitálovými požadavky, produkce je rozsáhlá, plánovaná a založená na průzkumu trhu, na nových technologií, trhy jsou zpravidla mezinárodní. Jsou tu bariéry ke vstupu nového kapitálu (vytvořené daněmi, a státní regulací): tento sektor má relativně stabilní uspořádání. Mzdy jsou tu poměrně vysoké.[50]
Státní sektor lze rozdělit na dvě části. Jednak je to část produkující zboží a poskytující služby, které jsou neziskové, ale vyžadují vysoké náklady (poštovní služby, vězeňství, zdravotnictví, vzdělání, armáda). A jednak část, v níž je produkce organizována soukromými ekonomickými subjekty, které uzavřely smlouvu se státem. Příkladem je výroba vojenského vybavení, stavba dálnic, státní bytová výstavba.[51]
V ekonomické expanzi hraje hlavní roli soukromý sektor. Státní sektor není zaměřen na zisk. Soukromý monopolní sektor pak představuje ´motor´ kapitalistické akumulace a růstu. Síla tohoto motoru, tj. monopolní produkce, závisí na expanzi investic a spotřeby. Kapitalistická produkce však je stále závislejší na vědě a technologii, na zvětšování specializace práce, a vyžaduje stále více technických a administrativních sil, stále větší a dokonalejší transportní a komunikační infrastrukturu, vzdělávací a rekvalifikační instituce, tj. stále více společenského kapitálu. Tento kapitál však není hrazen monopolním sektorem, nýbrž státem. Rostoucí vzájemná závislost výroby také vede k větším výdajům na společenskou spotřebu (společenský variabilní kapitál), např. na nemocenské pojištění, starobní zabezpečení, na státem financovanou předměstskou výstavbu. Růst monopolního sektoru závisí na neustálém rozšiřování společenských investic a projektů společenské spotřeby, které pomáhají přímo nebo nepřímo zvětšit produktivitu v monopolním sektoru. Avšak růst monopolů (růst produktivní kapacity) je rychlejší než je růst trhů (růst poptávky).[52] Je pravda, že reálné mzdy v monopolním sektoru rostou úměrně tomu, jak roste produktivita a životní náklady (tj. inflace).[53] Vzniká tu však jeden zádrhel – pohyb v konkurenčním sektoru. Mzdy v tomto sektoru jsou nízké a rostou velmi pomalu. Celkové reálné mzdy v celé ekonomice pak rostou pomaleji než roste produktivita monopolního sektoru a jeho produktivní kapacita. Poptávka nemůže růst tak rychle, jak rychle roste produktivní kapacita v monopolním průmyslu. Produktivita v konkurenčním a státním sektoru roste mnohem pomaleji, a tudíž náklady na produkci rostou poměrně rychle. Konkurenční a státní sektor absorbují stále větší díl celkové poptávky, a tak připravují monopolní sektor o trhy. Platím-li daně, služby, náklady na dopravu, mám méně prostředků na nákup zboží monopolního sektou.
Monopolní sektor má sklon vytvářet nadprodukci a technologickou nezaměstnanost (nadpopulaci, přelidnění)[54] V USA do této nadpopulace patří především příslušnici etnických menšin, které jsou ´first hired, fisrt fired´. Nalézt práci v monopolním sektoru je velmi obtížné. Nezaměstnaní, kteří byli propuštěni z podniku v monopolním sektoru, dostávají práci zpravidla v maloobchodě, službách, malovýrobě. ´Rezervní armáda nezaměstnaných ´se tak stává takřka neviditelnou. Dále platí, že pracovní síla v konkurenčním sektoru postupně chudne vzhledem k tomu, jaké má potřeby a jaké má příjmy.[55]
Monopolní kapitál tedy musí hledat a nalézat nové trhy, má-li využít svou kapacitu a zhodnotit nadhodnotu (tj. dále akumulovat). Klasickým řešením je rychlé rozšíření zámořských investic a obchodu. Rozšíření trhů a investičních sítí ovládaných pak vyžaduje zřízení světové vojenské moci, programy zahraniční pomoci a zahraniční půjčky a jiné imperiální výdaje. Vojenské výdaje a ostatní výdaje spjaté s vojenstvím, vyjadřují rovněž společenské výdaje určené na produkci. Jsou efektem procesu kapitálové akumulace v monopolním sektoru. Růst celkových společenských výdajů a vojenských výdajů je jednotný proces. [56]
Obecně potom platí, že růst monopolů provází růst státního sektoru a státních výdajů. Inovace v monopolním sektoru (podpořené společenským kapitálem) vytvářejí technologickou nezaměstnanost, kterou absorbuje státní a konkurenční sektor, tj. sektory, v nichž je nižší produktivita a nižší mzdy.[57] Růst monopolního a zároveň státního sektoru pak způsobuje fiskální krizi. Státem podporovaný monopolní sektor snadno vytlačuje malé firmy a rodinné podniky, pokud má zájem obsadit jejich místo na trhu. Na státní pomoci tak závisí stále více lidí, kteří buď najdou místo ve státním sektoru, nebo jsou odkázáni na státní sociální programy. Dále fiskální krizi zhoršuje mezinárodní soutěž a prohlubující se ekonomická stagnace, která tu vzniká. Za této situace se vyhrocuje konflikt ohledně rozpočtu a zdanění.[58] V letech 1970-71 se federální vláda pokusila řešit fiskální krizi mezinárodní měnovou reformou, řízenou recesí, mzdovou a cenovou kontrolou, avšak toto řešení nebylo příliš úspěšné.
Zdrojem těchto dlouhodobých krizových tendencí je dle O´Connora v poslední instanci vztah mezi kapitálem a prací v monopolním sektoru. Tento konflikt byl během 50. a 60. let přenášen do kompetitivního a státního sektoru. Monopolní kapitál a odborově organizovaná práce v monopolním sektoru podporovaly růst státně financovaných společenských investic. Jak říká Leonard Ross, více než dvě desetiletí „byla práce a akademičtí liberálové zajedno s obchodníky z městských center a podporovali sponzorování rekonstrukce města.“[59] Z hlediska monopolního kapitálu se to jevilo tak, že čím větší socializace společenských investičních nákladů, tím větší zisky. Z hlediska organizované práce tak, že čím větší socializace těchto nákladů, tím větší vzestup produktivity a mezd. Monopolní kapitál a práce rovněž podporovaly rozpočtové výdaje na společenskou spotřebu, jako jsou náklady na lékařskou péči a důchody zaměstnanců. Svorně podporovaly národní zdravotní systém pojištění, rozšíření starobního a úrazového pojištění apod. Monopolní kapitál a organizovaná práce obhajovaly rostoucí náklady na společenské výdaje. Bránily vojenský rozpočet a rozvoj nových vojenských programů. Práce i kapitál podporovaly existenci sociálního systému – odboroví předáci proto, že se obávali, aby se relativně přebytečné obyvatelstvo neobrátilo proti odborům - a vedoucí osoby v korporacích proto, že relativně přebytečné obyvatelstvo by se mohlo obrátit proti kapitalistickému systému samotnému.[60]
Pokud roste celková produkce v celé ekonomice a v monopolním sektoru zvláště, jsou výdaje na společenské investice a společenskou spotřebu do značné míry kryty zvýšeným daňovým základem a celý tento systém je schopen částečně financovat sám sebe. Čím více však jsou kapitálové náklady socializovány a společenské výdaje rostou, tím obtížnější je financování těchto výdajů.[61] Tato situace vede k tomu, že vláda neustále zvyšuje míru zdanění a zároveň si pomáhá inflací (inflací se lze vyhnout nepopulárním krokům, jakými je přílišné zvyšování daní nebo zmrazení mezd.) Tím však dochází k poklesu reálných mezd. Reálné mzdy však neklesají ve všech třech sektorech rovnoměrně. Pracující v monopolním sektoru a ve státním sektoru jsou odborově organizovaní a jejich organizovanost je do značné míry chrání před poklesem reálných mezd. K největšímu poklesu reálných mezd proto dochází v konkurenčním sektoru, v němž pracující kvůli roztříštěnosti produkce nejsou chráněni odborovými organizacemi.[62] Zároveň jsou však nuceni podílet se prostřednictvím daní na nákladech monopolní produkce, tj. na nákladech společenského kapitálu. Výsledkem je zvětšení antagonismu mezi pracujícími hlavního proudu, zaměstnanými v monopolním a státním sektoru, a pracujícími z periferního konkurenčního sektoru. Tito pracující z konkurenčního sektoru jako první mezi pracujícími volají po změnách v rozpočtové politice.
Avšak postupně se zhoršují podmínky pro sociální smír i v monopolním sektoru. Fiskální krize je kořenem sociální krize, která se týká celé pracující třídy.[63] Přes růst nominálních mezd vykazují reálné mzdy tendenci k zaostávání za růstem produktivity. Mezi lety 1965 a 1970 vzrostla produktivita v americkém výrobním průmyslu zhruba o 13%, avšak reálné mzdy nerostly. To má vážné dopady na celou ekonomiku. Odboroví předáci už totiž nejsou schopni a snad ani ochotni ukázňovat pracující, jejichž životní úroveň je ohrožena inflací a zdaněním, nejsou příliš nakloněni ani spolupráci se zaměstnavatelem při zavádění nových technologií, které šetří práci, jestliže růst produktivity neznamená také nárůst reálných mezd. Inflace a přílišné zdanění tudíž u odborových předáků i pracujících probouzí bojovnost. Toto zhoršování vztahů mezi kapitálem a prací v monopolním sektoru pak dříve nebo později vede k tomu, že odborové organizace začínají organizovat stávky, aby bránily reálné mzdy. Dojde-li však k opětnému růstu mezd (nominálních) a mzdy rostou rychleji než produktivita, monopoly jsou nuceny zvýšit ceny, aby tak zabránily poklesu zisku. Je jasné, že se jedná o inflační růst cen. Nahlodání životní úrovně pracujících inflací nutí pracující, aby požadovali vyšší mzdy, a tento požadavek pak má za následek ještě vyšší inflační tlak. Tímto způsobem se zrychluje inflační proces, a prohlubuje se fiskální a sociální krize. K dalšímu zrychlení dojde tehdy, vzrostou-li rozpočtové výdaje na společenskou spotřebu a sociální výdaje.[64] Ke zvýšení nominálních mezd dochází pak nejen v monopolním, ale též ve státním sektoru. Monopolní sektor tíhne k dalšímu zavádění technologií šetřících práci, pracující jsou vytlačováni z monopolního sektoru a přecházejí do konkurenčního sektoru. Neustále tak roste zátěž rozpočtu a nadále se zvětšuje inflace. Jak říká O´Connor, inflace a fiskální krize se stala stigmatem monopolního kapitálu a kapitalistického státu. Redukce inflace a zmenšení fiskální krize se stalo základní podmínkou pro udržení celkové společenské stability. Je nutno vyřešit problém, jak zajistit růst mezd, nemá-li se u pracujících zhoršit vztah k práci, a jak zároveň snížit inflaci, které snižuje poptávku po US zboží v zahraničí.
V zásadě existují tři možná řešení tohoto problému: je to deflace ekonomiky jako celku cestou řízené recese, zavedení a zesílení mzdové a cenové kontroly, a větší kooperace státu a monopolního kapitálu, která má vyvolat růst produktivity v privátním a státním sektoru, aby se snížily celkové náklady na produkci a fiskální krize byla zmírněna. Mají-li být tato opatření úspěšná, jsou nezbytné hluboké změny v produkčních vztazích v celé společnosti. O´Connor upozorňuje na to, že tato opatření jsou vynucena logikou pozdního kapitalismu, a dokládá to skutečností, že všechna tato opatření byla větší nebo menší měrou zavedena snad ve všech rozvinutých kapitalistických zemích.[65]
Fiskální krize státu a s ní spojená sociální krize se pak projevila v legitimizační krizi sociálního státu i kapitalismu v 60. letech, a to především u pracujících v konkurenčním sektoru a u nezaměstnaných. Pracující v tomto sektoru jsou zpravidla příslušníci etnických menšin, v USA černošské menšiny, a často také ženy. V šedesátých letech tak vzniká organizované černošské hnutí i hnutí jiných menšin, a rovněž feministické hnutí. Tato hnutí nutí vládu k tomu, aby dále rozšířila sociální programy. Po černošských rebeliích vláda zavádí nové programy bytové výstavby. Na státní i lokální úrovni však roste tlak ze strany politicky vlivných skupin malých podnikatelů a farmářů z konkurenčního sektoru, který má zabránit rozšiřování sociálního státu a sociálních programů. Jedním důvodem je to, že tito malí kapitalisté si potřebují udržet rezervu pracovní síly, aby mzdy zůstaly na nízké úrovni. A druhý důvod spočívá v tom, že stát zavádí poměrně málo programů, které by odrážely třídní priority kapitalistů z konkurenčního sektoru. Opozice vůči sociálnímu státu pak vzniká i u bělolímečkových, kvalifikovaných zaměstnanců v monopolním sektoru, kteří odvádějí poměrně vysoké daně, aniž roste jejich reálná mzda.[66]
Celková stabilizace kapitalistického společenského řádu se v této situaci odvíjí od zajištění lokálního a regionálního kapitálu na základě státních podpůrných fondů s tím, aby u malých kapitalistů nezanikl společenský liberální konsensus. Zároveň je zapotřebí udržet v klientském postavení vládnoucí třídy v zahraničí, aby zůstala zachována světová hegemonie USA. Děje se tak prostřednictvím programů zahraniční pomoci, zvláště plateb pro udržení rozpočtové rovnováhy poskytovaných MMF, SB, WTO a prostřednictvím půjček, které tyto mezinárodní finanční instituce poskytují zemím třetího světa, půjček určených k posílení exportu a posílení té časti lokální buržoazie, která má zájem na exportu.
Při povrchním pohledu se celý tento systém sociálního státu jeví tak, že je založen na příliš vysokém zdanění, a že toto zdanění způsobuje pokles produktivity a inflaci. Avšak jak ukazuje O´Connor, hlavním cílem celého systému zdanění bylo vytvořit podmínky, které umožní zvýšit akumulaci kapitálu, a tedy zvýšit soukromý zisk. Růst reálných mezd v monopolním a státním sektoru je průvodním jevem. Zdanění kapitalistické třídy, třebas vysoké, je kompenzováno tím, že většinu této daně uhradí spotřebitelé (pracující a malí podnikatelé) v cenách zboží. O´Connor uvádí, že v cenách je v průměru zahrnuto asi 150 nejrůznějších daní a v cenách domů dokonce 600 daní.[67] Daňový systém sociálního státu je založen na zdanění pracující třídy (zvláště v monopolním sektoru) a malých podnikatelů.[68] Vládnoucí třída ospravedlňuje toto daňové vykořisťování slogany, jako je ´daňová rovnost´, ´rovné zacházení se všemi´, ´zlepšení pobídek´. Tvrdí, že jsou-li zisky zdaněny příliš, brzdí to akumulaci, růst produktivity a zvětšení počtu pracovních míst. Na to lze dle našeho autora namítnout jednak to, že hlavním měřítkem při placení daní je příjem, ne majetek. Tato skutečnost předem diskriminuje ty, jejichž hlavním zdrojem obživy je příjem z práce. Lze rovněž namítnout, že slogan o rovné dani vychází ze skryté premisy, že užitek ze státních výdajů se víceméně rovnoměrně rozprostírá na všechny plátce daně.[69] Především je však zapotřebí poukázat na to, že daňový systém byl před tím, než se rozvinula fiskální krize, inflace a začala ekonomická stagnace, vytvořen proto, aby zajistil zvýšení soukromého zisku a byl přinejmenším tolerován, ba spíše podporován, monopolním kapitálem. Novináři, televizní redaktoři, američtí liberálové, ti všichni podporovali rozšíření sociálního státu, „vyhnání chudoby z Ameriky“ (heslo prezidenta Johnsona). Sociální otázka byla v šedesátých letech pokládána za téměř vyřešenou, nebo za otázku, kterou lze definitivně vyřešit během krátké doby. Tato rétorika se zásadně změnila v době, kdy se projevila narůstající fiskální krize se všemi průvodními jevy. Její účinné řešení je dle O´Connora nemožné, pokud jsou socializovány společenské náklady soukromé akumulace, ale nejsou socializovány výsledky této akumulace. do doby, než dojde k tomu, že socializovány budou nejen, ale také výtěžky z této akumulace, a bude tedy překonána strukturální propast mezi státními výdaji a stáními příjmy. Trvalé řešení této fiskální krize může podle O ´Connora přinést pouze socialismus.[70]
Zobecnění rozporů sociálního státu
V německém prostředí se pokusil zobecnit výsledky této analýzy amerického kapitalismu Claus Offe (spolupracující v 70. letech s J. Habermasem). Jako hlavní teoretický nástroj si však zvolil Luhmanovu teorii systému, která se tehdy jevila být východiskem ze slepé uličky, do níž se podle mínění Habermasova a jiných teoretiků spjatých s Institutem pro sociální výzkum ve Frankfurtu dostala kritická teorie vinou hegelovské myšlenkové metody.
Offe vychází z toho, že kapitalismus je systém, jehož hlavním organizačním principem je směna a tato směna je univerzální. Tento systém se dále vyznačuje tím, že vlastnictví je v něm rozděleno nerovnoměrně a toto rozdělení je zhruba výsledkem prvotní akumulace kapitálu. Principu směny je podrobena i pracovní síla. Univerzálně a neomezeně působící směna pak způsobuje, že se postupně rozšiřuje sféra komodifikace, tj. stále více věcí se mění ve zboží. Zároveň však platí, že princip směny, třebas dominantní, nemůže být jediným principem sociálního systému, a to z toho důvodu, že jednotlivec musí nejprve internalizovat společenské normy (tj. být vychován) a tyto normy společného soužití musí být sankcionizována mocí. Vedle dominantního principu směny (ekonomického systému) tu musí být ještě dva doprovodné subsystémy: subsystém normativní (ideologický) a politicko-administrativní (mocenský).[71] Hlavní Offovou tezí je to, že oba tyto subsystémy jsou nutné k reprodukci ekonomického systému, ale pohyb kapitálu vytváří nejen to, co je nutné k jeho reprodukci, nýbrž systematicky, kumulativně a nezvratně vytváří společenské fenomény a strukturální elementy, které jsou funkčně irelevantní a pro pokračování kapitalistického vývoje nemají význam. Jsou to neintegrovatelné vedlejší produkty kapitalistického vývoje.[72] Systémová krize vzniká tím, že dominantní organizační princip směny je omezován a zpochybňován ostatními dvěma organizačními principy.[73] Systémovou krizi definuje Offe tak, že je to zpochybnění základní struktury systému tím, že tu vznikají události, které se vymykají základnímu organizačnímu principu tohoto systému a systém přestává být schopen tyto události zvládnout a podřídit svému základnímu organizačnímu principu.[74] Základní vývojová tendence našeho systému spočívá v tom, že stále méně pracovní doby i doby života je podrobeno kapitalistickým vztahům.[75] Na tuto tendenci Offe poukazuje v souvislosti se čtyřmi společenskými sektory, které odpovídají O´ Connorově dělení s tím rozdílem, že Offe k O´Connorově popisu přidává jako čtvrtý sektor: sektor reziduální pracovní síly, který je zcela závislý na státně byrokratických alokacích finančních a materiálních zdrojů. Tento sektor je virtuálně zcela nezávislý na směnném principu a ze všech sektorů je nejvíce dekomodifikován. Materiální prostředky, na němž závisí, nemají zbožní formu. Jsou to transferové platby nezaměstnaným, invalidům, penzistům, prostředky určené na vytvoření vhodných životních podmínek žáků, studentů, vězňů a na zajištění nemocnic.[76] Offe seřazuje tyto sektory podle toho, nakolik podléhají principu směny, tedy podle stupně jejich komodifikace. Sektory mají následující pořadí: monopolní sektor, kde je stupeň komodifikace nejvyšší. I zde však dochází k částečné dekomodifikaci pracovní síly, neboť pracovní síla je do značné míry chráněna před směnným procesem silnými odbory. Dále je to sektor konkurenční. Pracovní síla je sice méně odborově organizovaná, a zdánlivě je více závislá na směně, ale většina ekonomických subjektů, které poskytují práci, je závislá na korporacích, a to buď přímo, pokud dodávají zboží nějaké korporaci jako subdodavatel, nebo nepřímo v tom smyslu, že působí v té části trhu, kterou jim přenechávají velké korporace z technických nebo organizačních důvodů. Jejich přežití však závisí především na politicko-administrativní ochraně – na státních podporách, nižších daních. U obou sektorů lze konstatovat, že podmínky produkce a směny pracovní síly jsou určeny rostoucí měrou ekonomickými a politickými mocenskými vztahy, které nejsou směnné. Třetí sektor, sektor státní, je složen ze státního byrokratického systému a politických institucí. Pracovní síla je placena ze státních fondů, které jsou závislé na rozpočtu. Závislost na principu směny a na kapitálu je jen nepřímá. Pracovní síla je dekomodifikovaná. Vládne zde politický organizační princip, nikoli směna. A čtvrtý sektor, sektor reziduální pracovní síly, je zcela závislý na státním sektoru, a proto je dekomodifikován nejvíce.[77]
Offe potom říká, že zásadní je vztah mezi nimi, tj. jejich vzájemný poměr. Navrhuje, abychom jejich vztah měřili tak, že vynásobíme počet jednotlivců v jednotlivých sférách počtem časových jednotek, během kterých je pracovní síla těchto jednotlivců organizována v daném sektoru.[78] Takto lze poměřovat jednotlivé sektory kvantitativně. Offe zároveň upozorňuje na to, že sektor reziduální, který je dekomodifikován nejvíce a pracovní síla je v něm nejméně organizovaná, je nejvíce náchylný k intenzivním politickým konfliktům.[79] V tomto sektoru je také největší potenciál k rozbití celého systému. Jako příklad Offe uvádí studentské bouře v Itálii a Francii na konci šedesátých let, které nebyly vedeny kvůli ekonomickým tématům, nýbrž byly prvotně zaměřeny proti autoritářským politickým vztahům. Vlna stávek v USA, Itálii a Francii v týchž letech se pak odlišovala od klasických stávek tím, že dělníci tato antiautoritářská politická témata vztáhli na svou pracovní situaci a stávkový zápas vedli rovněž z antiautoritářských pozic.[80]
Celá tato analýza kapitalistického systému pak ukazuje, že směnné ekonomické vztahy jsou postupně vytlačovány politickými vztahy s tím, že k tomuto procesu dochází na základě směnného principu samého. Tím je však zpochybňována směna jako dominantní organizační princip společnosti a nastává systémová krize. Offe formuluje tento problém takto: lze politicky regulovat ekonomický systém, aniž politizujeme jeho podstatu a negujeme jeho identitu?[81]
Toto politicko- administrativní řízení ekonomiky proto Offe označuje za řízení krizové. Politicko-administrativní systém je nezbytný k tomu, aby se v ekonomickému systému udržela dostatečná míra komodifikace (míra uplatnění směnného principu), ale vzhledem k tomu, že směnný princip neustále vede k disfunkcím směnného principu, je zapotřebí státních intervencí, které mají těmto disfunkcím zabránit. Z ekonomického systému přechází část vytvořené hodnoty prostřednictvím zdanění do politicko-administrativního systému. Tento transfer je podmínkou toho, aby politicko-administrativní systém mohl provádět intervence do ekonomického sektoru (v podobě O´Connorových společenských investic). Tato vzájemná závislost ekonomického a politicko-administrativního systému je základem významné skutečnosti, že politicko-administrativní sféra se stává (relativně) autonomní. Tento poměr k ekonomickému systému dává politicko-administrativnímu systému schopnost jednat nezávisle na bezprostředním procesu směny, a to je zároveň podmínkou toho, že bezprostřední směnný proces může být zachráněn sám před sebou. Zároveň roste význam normativního systému, neboť to, jak velký prostor má politicko-administrativní systém ke svému jednání, závisí na masové loajalitě, jakou si tento systém dovede získat. Tato loajalita je vytvářena normativním (legitimizačním) systémem. Politicko-administrativní systém a systém normativní jsou vzájemně na sobě závislé. Politicko-administrativní systém je spjat se systémem normativním tím způsobem, že mu jsou předkládány požadavky, nároky, potřeby, které se pak pokouší uspokojovat prostřednictvím sociálního státu. Sociální stát jakožto nástroj uspokojování požadavků, vznikajících v normativním systému, je pak jednou z hlavních opor při získávání masové loajality, tzv. rozptýlené podpory, pro autonomii politicko-administrativního systému a pro její intervenční aktivitu v ekonomickém systému. Jak vidíme, legitimizace politicko-administrativního systému závisí na politickém systému samotném, na jeho schopnosti získat si masovou podporu buď po dobrém – prostřednictvím sociálního státu, nebo po zlém – svým represivním aparátem a především prostřednictvím ideologie.[82] Autonomie normativního systému se pak opírá o tu základní skutečnost, že ekonomický sektor tím, jak se dekomodifikuje, je stále více určován politickými vztahy (roste úloha politiky v ekonomice), a tím roste význam legitimizační sféry, neboť politické vztahy musí být legitimizovány. Právě na tomto pojetí vztahů mezi ekonomikou, politicko-administrativní sférou a normativitou (ideologií) se podle všeho zakládá teorie osamostatnění těchto tří systémů, která je východiskem pro jednu z nejvlivnějších emancipačních teorií dneška, jíž je Habermasova teorie komunikativní racionality, právního státu a začlenění Jiného.[83]
Politicko-administrativní systém pak provádí neustálou ekvilibristiku: musí neustále usilovat o udržení rovnováhy jednak v ekonomickém systému (mezi základními regulačními službami a rozpočtovými příjmy) a o zachování rovnováhy v normativním systému mezi masovou loajalitou a sociálním státem nebo represivní politikou. A zároveň se musí vyhnout tomu, aby úspěšně řešil okruh problémů v jednom subsystému a v druhém subsystému se následkem toho začaly problémy zhoršovat.[84]
Ekonomické krizi, která vzniká de facto kvůli rostoucí dekomodifikaci v ekonomické sféře, však nelze zabránit. Na základě O´Connorovy práce Offe prohlašuje, že postupně zmenšují prostředky, které přicházejí do politicko-administrativního systému z ekonomické sféry, a které jsou nutné k účinné regulaci.[85] Čím méně prostředků přichází do rozpočtu, tím více roste politicko-administrativní systém, neboť, jak ukazuje Offe opět ve shodě s O´Connorem, stát si musí zachovat svou distanci od ekonomické sféry (tj. zůstat dekomodifikovaný), a musí zvětšit schopnost získávat informace o obou sférách, rozšířit realokační mechanismy (tj. zvětšit byrokratické nástroje na získávání prostředků z ekonomické sféry), a zároveň musí vynakládat stále více prostředků na zachování masové loajality. Musí uspokojovat nároky, potřeby, požadavky, které se dovolávají norem a očekávání, jež jsou spjaty se sociálním státem.[86]
Krizové řízení se tak dostává do krize. Jak říká Offe, tato krize krizového řízení se stává hlavním problémem kapitalistického státu od poloviny 60. let. Tato krize, která je de facto krizí sociálního státu, se odvíjí od toho, že stát udržuje příliš mnoho pracovní síly a kapitálu v dekomodifikované podobě. Stát se pak tuto krizi pokouší řešit tím způsobem, že vytváří takové podmínky, v nichž pracovní síla a kapitál opět získává komodifikovanou (zbožní) formu. Offe tento postup nazývá administrativní rekomodifikací.[87] Jsou tu celkem tři strategie, které kapitalistický stát kvůli této rekomodifikaci používá: zvyšuje prodejnost pracovní síly tím, že zavede nové vzdělávací programy a zvýší její mobilitu; zvyšuje prodejnost kapitálu a vyrobeného zboží tím, že povzbuzuje nadnárodní integraci kapitálu, výzkum a vývoj, regionální rozvoj; a třetí strategie spočívá v tom, že ty části ekonomiky, které nejsou schopné rekomodifikace, nechává plánovitě na pospas tržním tlakům. Tyto části jsou zároveň nuceny se modernizovat, tj. vytvářet produkty podle tržních požadavků. Administrativní rekomodifikace se tedy zásadně odlišuje jak od strategie laissez-faire, tak od „ochranářské“ strategie sociálního státu.[88] Administrativní rekomodifikace vyjadřuje podstatu tzv. reziduálního sociálního státu. Jinými slovy, každá vláda v rozvinutých zemích západu je od 60. let nucena provádět administrativní rekomodifikaci, a tento pojem také vystihuje nejlépe reálnou politiku téměř všech sociálně demokratických stran.
Sociální demokracie a regulace rozporů
Nyní se podívejme na to, jakým způsobem tento politicko-administrativní systém vzniknul a jakou úlohu při jeho vytváření měly sociálně demokratické strany, a položme si otázku, jaký je vztah mezi (sociálně demokratickou) politikou a vývojem kapitalismu ve 20. století. Tím se přiblížíme k odpovědi na jednu ze základních otázek dnešní doby, na otázku, zda lze kapitalistickou ekonomiku regulovat ve shodě s normativními levicovými a humanistickými idejemi, pokud se tyto ideje dostávají do rozporu s potřebami kapitalistické ekonomiky.
Historii sociální demokracie v jejím vztahu ke kapitalismu se věnuje Adam Przeworski v knize „Kapitalismus a sociální demokracie“. Tento autor si všímá toho, že sociální demokracie neměla po dlouhou dobu žádnou teorii reforem. Měla sice obecný cíl, který nebyl nepřitažlivý, demokratickou společnost bez vykořisťování, tj. socialismus, jehož mělo být dosaženo zespolečenštěním výrobních prostředků nerevoluční cestou v rámci parlamentní demokracie.[89] Sociální demokracie v praktické politice de facto po dlouhou dobu pouze improvizovala a prosazovala ad hoc nejrůznější zákony a opatření, jejichž cílem bylo zlepšit pracovních podmínky dělníků, zvýšit jejich kulturní úroveň, a zlepšit jejich životní úděl. Pokračovala tedy v sociálních reformách, které byly již dříve zavedeny Bismarckem nebo Disraelim. Až Keynes vytvořil teorii, která sociální demokracie poskytla návod na to, jak reformám dát systematickou podobu. Byla to teorie, která se téměř ideálně shodovala s politickými potřebami sociální demokracie.[90] Keynesova teorie dala partikulárnímu požadavku sociální demokracie, aby se zvýšila životní úroveň dělníků, univerzální význam, neboť tato teorie tvrdila, že pokud poroste celková spotřeba (tj. především spotřeba početně největší pracující třídy), bude to znamenat celkový ekonomický růst. Keynesova „Obecná teorie“ ukázala univerzální význam sociální demokracie, který spočíval v tom, že sociální demokracie aktivizuje stát (státní instituce), a stát již není pasivní obětí ekonomického vývoje a ekonomických krizí, nýbrž se mění v instituci, která tyto krize reguluje a zároveň postupně řeší sociální otázku (zajišťuje zvyšování životní úrovně pracujících, odstraňuje nezaměstnanost).[91] Sociální demokracie se stává politickou silou, která vytváří mechanismy, které slaďují rozporuplné požadavky práce a kapitálu, a to ve prospěch celé společnosti. Základem této strategie byla představa, že kapitalisty lze přimět k alokaci zdrojů, která je ve shodě s přáním občanů vyjádřených ve volbách. Stát podle této představy může přímět kapitalisty, aby byli „soukromými funkcionáři veřejnosti“, aniž se změní status soukromého vlastního výrobních prostředků. Jinak řečeno, sociální demokracie vycházela z toho, že kapitalistický trh lze usměrňovat dle přání občanů – voličů.[92]
Ale jak bylo řečeno, každá vláda v kapitalistickém státě je závislá na soukromé akumulaci kapitálu, a musí tedy vytvářet podmínky pro soukromou akumulaci, má-li se udržet u moci. Někteří sociálně demokratičtí politici, jako např. německý kancléř Schmidt, se s tímto omezením vyrovnali tak, že hovořili o tom, že soukromý zisk je podmínkou dalších investic, a tudíž další produkce, pracovních míst a spotřeby v budoucnosti.[93] Z toho ovšem logicky plyne, že státní intervence jsou prováděny kvůli ekonomicky účinnější alokaci zdrojů, ne kvůli idejím sociálního státu, jako je sociální spravedlnost. Dobré svědomí sociálních demokratů u moci je založeno na přesvědčení, že soukromý zisk je možno harmonizovat s normativními idejemi.[94]
Jakmile se však v 70. letech dostavila ekonomická recese a poválečný sociální stát bylo nutno reformovat, sociální demokracie opět neměla žádnou ucelenou strategii, jak této krizi účinně čelit. Do jisté míry se opakuje situace z počátku století. Sociální demokracie opět de facto improvizuje a nemá celistvou teorii, která by byla základem systematických ekonomicko-politických kroků.
Můžeme však konstatovat, že pokud intervenční politika státu a přerozdělování nepřispívají k vytváření podmínek k růstu zisku (příp. k akumulaci kapitálu a zhodnocování nadhodnoty), sociální demokracie nemůže (aspoň ne na dlouho) udržet, nebo dokonce rozšířit stávající intervence nebo přerozdělování. Dříve nebo později bude nucena omezit rozsah intervencí a přerozdělování, pokud má v úmyslu zůstat vládní stranou. Pokusy omezit pohyb kapitálu a zachovat nebo zvětšit stávající sociální stát se nemohou prosadit natrvalo, pokud po tomto omezení nevzniknou podmínky pro další růst soukromého zisku.[[95]](#_ftn95 “_ftnref95”)
- část
Sociální stát a kapitalistická globalizace
Dosud jsme se zabývali pouze vnitřními rozpory sociálního státu, které představují hranice každé sociálně demokratické strany, která se chce udržet u moci. Nyní se pokusme sociální stát vsadit do současných ekonomických a společenských dějů, označovaných jako globalizace.
Avšak současné děje a současný ekonomický řád označovaný slovem neoliberalismus je nutno dát do souvislosti s logikou vývoje poválečných keynesovských států. Stručně řečeno, tzv. neoliberalismus je pokusem vyřešit rozpory sociálních keynesovských států. Tyto rozpory, které vedly k ekonomické stagnaci a inflaci (stagflaci) nebylo možno řešit keynesovským způsobem. Na konci 60. let proběhlo mnoho pokusů použít keynesovských metod k vyřešení těchto obtíží, ale tyto pokusy nebyly úspěšné.
Jak bylo řečeno výše (v kapitolách věnovaných Baranovi a Sweezymu a Mandelovi) hlavním problémem monopolního kapitalismu je absorbce nadhodnoty a nízká míra akumulace kapitálu. Chceme-li pochopit neoliberální a globální kapitalismus, je nutno se nejprve zaměřit na otázku nadhodnoty a akumulace.
Podle Mandela se během 60. let znovu rozpoutal „boj o míru nadhodnoty“ a tak skončilo šťastné období pozdního kapitalismu. Děje se tak v souvislosti s tím, že hospodářská expanze vedla k vysokému stupni zaměstnanosti. Téměř úplné zmizení průmyslové rezervní armády dávalo odborům fakticky plnou tarifní autonomii, a odbory mohly kdykoli vetovat opatření na zvýšení produktivity, tj. zavedení inovací a nových technologií, které by zvýšily tvorbu nadhodnoty a zisku. Jinými slovy, řešení akumulační krize a opětné zvýšení míry zisku, a provádění administrativní rekomodifikace obecně, je závislé na zvýšení nezaměstnanosti. (K výraznému zvýšení nezaměstnanosti v západních zemích skutečně během 70. a 80. let došlo). Pouze zvýšení nezaměstnanosti umožňuje, aby byla oslabena moc odborů a zavedena opatření zvyšující produktivitu, která nejsou spojena s růstem reálných mezd. Podle Mandela existují dvě strategie, jak „rekonstruovat průmyslovou rezervní armádu“: „na jedné straně, intenzivnější export kapitálu a systematické omezování vnitřních investic, tj. kapitál směřuje tam, kde jsou ještě nadbytečné pracovní síly, místo aby přesunul pracovní síly k nadbytečnému kapitálu; na druhé straně, zvětšování automatizace, tj. koncentrace investic, takže dojde k vylučování co největšího množství živé práce (industrializace „do hloubky“, ne „do šířky“).“[96]
Problém, jak zvýšit akumulaci kapitálu, a tedy zvýšit míru produktivních investic a míru zisku z výroby, však přesto nebyl dosud vyřešen.[97] Mezi lety 1973-1990 reálná hodinová mzda ve výrobním soukromém sektoru v USA poklesla o 14%. V roce 1997 byly reálné mzdy na téže úrovni jako v roce 1965 a 1966.[98] Jak říká R. Brenner, očekávalo se, že stlačení reálných mezd zvýší ziskovost produktivních investic a nastane nový investiční boom, avšak k ničemu takovému dosud nedošlo.[99] Celkové investice rostou velmi pomalu a investice vyžadující vysoké náklady a přinášející malé zisky zcela stagnují. Míra zisku z výroby od roku 1965 stagnuje a spíše klesá (mezi lety 1965-1973 poklesla míra zisku z výroby o 40%). Ze statistických údajů vyplývá, že od konce šedesátých let stagnuje míra akumulace (stagnuje HDP, reálné mzdy i produktivita, třebaže se výrazně zvýšila míra nezaměstnanosti – v zemích G7 z 3,1 v letech 1960-73 na 6,9 v letech 1990-96).[100] K výraznějším inovacím pak dochází pouze u technologií, které vyžadují nižší investice do fixního kapitálu (software, telekomunikace, biotechnologie).[101]
Nastává zvláštní jev, kdy stagnuje míra akumulace, ale roste míra zisku. Jinými slovy, podstatu vývoje kapitalismu ve druhé polovině 20. stol můžeme vyložit tak, že poválečný keynesovský kapitalismus byl pokusem vyřešit prostřednictvím státu hlavní problém monopolního kapitalismu, jímž je zvýšení míry akumulace kapitálu (Baran-Sweezy). Stále vyšší akumulace kapitálu znamená šťastné období kapitalismu, období prosperity (investice, rozšiřování výroby, zvyšování produktivity, vyšší reálné mzdy, rozšíření domácího trhu). Po jistém období celkového ekonomického růstu se projevily nezamýšlené důsledky tohoto pokusu řídit ekonomiku, které jsou spjaty se základními rozpory keynesovského kapitalismu a sociálního státu. Neoliberalismus a monetarismus pak znamená takovou státní politiku a mezinárodní hospodářskou politiku, která rezignovala na systematické řešení problému stabilně vysoké míry akumulace a zaměřila se na zajištění růstu zisku. Jejím úspěchem bylo, že zastavila inflaci a nastolila rozpočtovou kázeň, tj. dočasně zmírnila fiskální krizi státu na úkor společenských a dlouhodobých investic, které vytvářejí předpoklady rostoucí akumulace v období monopolního kapitálu.
Co se týká celkové organizace výroby v současném kapitalismu, kterou lze s Harveym nazvat flexibilní akumulací kapitálu, dají se rozlišit tyto její rysy:
-
flexibilita vzhledem k pracovním procesům, trhům práce, produktům a vzorcům spotřeby.
-
vznik zcela nových výrobních odvětví, nových způsobů poskytování finančních služeb, nových trhů a především podstatně intenzivnějšími tempy komerčních, technologických a organizačních inovací.
-
rychlé přesuny a značné nerovnosti v úrovni rozvoje jak mezi hospodářskými odvětvími, tak mezi zeměpisnými regiony, což vedlo např. k obrovskému nárůstu zaměstnanosti v takzvaném „sektoru služeb“ a ke vzniku zcela nových průmyslových celků v dosud nerozvinutých oblastech (jako je „třetí Itálie“, Flandry, různá silikonová údolí, nemluvě o obrovském rozmachu aktivit v nově se industrializujících zemích.
-
nové kolo jevu, který Harvey nazývá „časoprostorovou kompresí“ – časové horizonty rozhodování v soukromé a veřejné sféře se smršťují, přičemž družicové komunikace a snižující se dopravní náklady umožňují stále lepší šíření těchto rozhodnutí do stále širších a různorodějších prostorů.
-
tato zvýšená schopnost flexibility a mobility umožnila zaměstnavatelům, aby zesílili kontrolu pracovní síly, která už byla oslabena dvěma prudkými záchvaty deflace. V pokročilých kapitalistických zemích (možná s výjimkou Japonska) se objevila nezaměstnanost, jejíž úroveň neměla v poválečném údobí precedent. Odborové organizace byly podlomeny výstavbou center flexibilní akumulace v regionech, které neměly předchozí průmyslové tradice, a zpětným importem regresivních norem a praktik, které byly zavedeny v těchto nových oblastech, do starých center.
-
zdá se, že flexibilní akumulace předpokládá relativně vysokou úroveň „strukturální“ nezaměstnanosti (v protikladu k „frikční“ nezaměstnanosti), rychlou destrukci a rekonstrukci všech dovedností, skromný (pokud vůbec nějaký) růst reálných mezd a okleštění moci odborových organizací – jednoho z pilířů fordovského režimu. Trh práce prošel radikální restrukturalizací. Podnikatelé čelící vysoké nestabilitě trhů, zostřené konkurenci a zmenšujícím se ziskovým maržím začali využívat slabosti odborů a rezervy přebytečné pracovní síly (nezaměstnané nebo částečně zaměstnané) k tomu, aby prosazovali flexibilní režimy práce a pracovní smlouvy.
-
přechod od řádných pracovních poměrů ke stále širšímu využívání částečných a dočasných pracovních úvazků, příp. subdodávek pracovníků. Firemní zaměstnanci rozdělení do dvou skupin: na jádro - skupina, která se podle zpráv přicházející z obou stran Atlantiku neustále zmenšuje - je tvořena zaměstnanci „s plným a trvalým pracovním poměrem, a má klíčový význam pro dlouhodobou perspektivu organizace“. Tato skupina má vyšší jistotu zaměstnání, dobré vyhlídky na postup a rekvalifikaci, nárok na relativně štědrou penzi, pojištění a další požitky, nicméně se od ní očekává, že bude přizpůsobivá, flexibilní a v případě potřeby také zeměpisně mobilní. Potenciální náklady spojené s propouštěním těchto jádrových zaměstnanců v období potíží však mohou vést koncern k tomu, aby si formou subdodávek zajistil funkce i na vyšších úrovních (od projekce a designu až po reklamu a finanční management), tak aby jádrová skupina manažerů byla poměrně malá. Periférie pak zahrnuje dvě značně odlišné podskupiny. První z nich tvoří „zaměstnanci na plný úvazek s kvalifikacemi, které jsou běžně dostupné na trhu práce, jako jsou administrativní pracovníci, sekretářky a rutinní a méně kvalifikovaní manuální pracovníci“. Tato skupina má menší možnosti kariérního postupu a typická je pro ni vysoká fluktuace, „díky čemuž probíhá snižování počtu pracovníků poměrně snadno jejich odchodem“. Druhá periferní skupina „poskytuje ještě vyšší početní flexibilitu a zahrnuje pracovníky na částečný úvazek, brigádníky, pracovníky se smlouvami na dobu určitou, výpomoci, subdodávky pracovníků a stážisty placené z veřejných fondů, kteří mají ještě nižší jistotu zaměstnání než první periferní skupina“. Všechna fakta dosvědčují, že tato kategorie zaměstnanců v posledních několika podstatně vzrostla.[102]
V tomto popisu, který pochází ze začátku 90. let, je možná příliš zdůrazněn vznik zcela nových výrobních odvětví, nových způsobů poskytování finančních služeb, nových trhů a především podstatně intenzivnějšími tempy komerčních, technologických a organizačních inovací. Následný vývoj, zvláště na konci 90.let a zač. 21. století, tomuto popisu již tolik neodpovídá, neboť dochází ke stagnaci i v těchto nových odvětvích, jak dokládá např. Brenner a Arrighi.[103] Dochází k vytváření ekonomických „bublin“ (Brenner), které vznikají tím, že podniky kvůli ceně svých akcií nadhodnocují reálný zisk podniku, takže hodnota akcií je téměř fiktivní. Duménil a Lévy vysvětlují tyto zvláštní obchodní mravy tak, že špička řídícího aparátu podniku, která je na rozhraní vlastnictví, tj. částečně patří mezi vlastníky podniku a částečně mezi zaměstnance, je odměňována podle prosperity podniku a ceny akcií, a tento způsob odměňování tyto špičkové manažery svádí k fiktivnímu hodnocení produktivity a reálného zisku.[104]
Vše nasvědčuje tomu, že současný kapitalismus se dostal do fáze, v níž se stal prvořadým finanční kapitál. K tomuto názoru se dnes přiklání např. G. Arrighi ve své knize „Dlouhé dvacáté století“. Tento autor říká, že v dějinách kapitalismu se střídají dvě fáze. V první fázi převažuje zbožní kapitál, ve druhé fázi kapitál finanční. Arrighi sahá po Marxově obecném vzorci kapitálu: P – Z – P´ (peníze – zboží – peníze s přírůstkem) a říká, k čemu vede převaha finančního kapitálu (P) a k čemu převaha zbožního kapitálu (Z) v jednotlivých fázích kapitalistického vývoje. Převaha finančního kapitálu vede k nestálosti a flexibilitě. Převaha zbožního kapitálu vede k tomu, že kapitál je investován ve specifické kombinaci vstupů a výstupů, která má přinést zisk. To znamená konkrétnost a rigiditu. Kapitalisté nyní neukládají peníze do zbožního kapitálu, nýbrž mají sklon převádět co největší části prostředků na peněžní formu. Finanční expanze je pak symptomem zralosti kapitalistického vývoje v daném období.[105]
Stát a nadnárodní kapitál. Otázka sociální demokracie.
Máme-li odpovědět na otázku, jaké možnosti má stát a normativně myslící sociální demokracie k tomu, aby regulovala ekonomiku a zabezpečila ekonomické základy sociálního státu, je podle našeho názoru, který podpíráme analýzami Barana-Sweezyho, Mandela, O´Connora, Offa a Przeworského, zapotřebí začít rozborem monopolního kapitálu (tj. koncernů), zkoumáním jeho potřeb a jeho tendencí, neboť monopolní sektor (a především jeho zaměstnanci) nadále zůstává hlavním zdrojem příjmu pro politicko-administrativní systém státu. Jeho imanentní logika vytváří základní mantinely všech regulačních a sociálních opatření stejnou měrou, jako tomu bylo v celé historii sociální demokracie dvacátého století. A teprve na základě tohoto zkoumání se zaměřit na otázku, jaký je vztah monopolního sektoru (tj. koncernů) ke státu.
V dnešní diskusi o těchto věcech se zpravidla postupuje směrem přesně opačným a začíná se otázkou, jaký je vztah nadnárodních koncernů a národních států. Ohledně této otázky lze rozlišit zhruba dva tábory: jeden tábor má sklon pojímat nadnárodní koncerny (monopolní kapitál) tak, že se stal nezávislým na státu. Koncerny považuje za globální nadnárodní nebo mnohonárodní firmy, které ztratily vztah ke konkrétní zemi, které rozprostírají svá chapadla všude tam, kde je to pro ně výhodné, a „vnucují své zákony a nařízení planetě.“[106] Přibližně s takovým pojetím se setkáme u Baumana, Kortena, Negriho a Hardta, Sklaira.[107] Druhý tábor naopak poukazuje na vazbu mezi monopolním kapitálem (koncernem) a státem a přiklání se k tomu, že současný globální kapitalismus má hegemonickou nebo imperialistickou povahu s tím, že je to hegemonie nebo imperialismus jedné centrální supervelmoci, jíž jsou USA. Představiteli tohoto pojetí jsou Magdoff, Callinicos, Arrighi, Mészarós, Harvey.[108] Toto pojetí pak může být také základem (zpravidla nereflektovaným) té argumentace, která chce dokázat, že EU může vytvořit relativně autonomní mocenské a politické centrum a v evropském měřítku obnovit ztracený sociální stát.
My se nyní pokusme zaměřit na povahu a základní tendence současného monopolního kapitálu. Z uvedených analýz vyplývá, že monopolní sektor není zaměřen na zvyšování akumulace– ta již třicet let víceméně stagnuje ze systémových důvodů, nýbrž na míru zisku, kterou dosahuje především na základě finančního kapitálu. Produktivní investice hrají v honbě za ziskem druhotnou úlohu. To je příčinou toho, že prvořadým zájmem je úspěšná monetární politika, vyrovnaný rozpočet, atd. Z toho důvodu se může většina oborů výroby odpoutat od své mateřské země a přesunout výrobu tam, kde je levná pracovní síla nebo suroviny a případně i tam, kde se investuje větší společenský kapitál, který hradí cizí a třebas chudý stát. Tento monopolní kapitál s globalizační tendencí má v této zemi lepší podmínky, než kdyby těžiště jeho výroby zůstalo v mateřské zemi, neboť se nemusí obávat nebezpečí, která plynou z krize sociálního státu (z krize krizového řízení), jako jsou příliš vysoké daně, příliš silné odbory, malé investice do společenského kapitálu ze strany státu. Tento kapitál nemá důvod, aby v mateřské zemi podporoval keynesovství, neboť to, co by mu mohlo přinést keynesovství, tj. vysoký a trvalý růst akumulace, není prvořadým imperativem v ekonomice finančního kapitálu a „bublin“. Státní pomoc (ve formě investic do infrastruktury, do vzdělání pracovní síly atd.), které se jí dostává v cizích zemích třebas nepovede k příliš trvalé vysoké akumulaci, avšak přináší ji to mnoho jiných výhod, které by neměla v mateřské zemi. Je to nejen společenský kapitál, ale také disciplinovaná pracovní síla, která není odborově organizovaná, a zpravidla není chráněna zákoníkem práce, a jejíž mzdy tudíž mohou klesat k existenčnímu minimu.
Z hlediska monopolního kapitálu s globalizační tendencí se jedná o keynesiánství s nízkými nebo nulovými daněmi a s nízkými mzdovými náklady. Zboží vyrobené s nízkými náklady v tomto asociálním keynesiánství chudých zemí, pak monopol prodává v mateřské zemi nebo ve vyspělých zemích (v „jádrových“), a tím se realizuje nadhodnota, třebaže reálné mzdy v mateřské zemi stagnují nebo klesají.[109] To umožňuje, aby životní úroveň pracujících ve vyspělých zemích zůstala víceméně táž i dlouho poté, kdy je v mateřské zemi snížen objem produkce, stagnuje akumulace a dlouhodobé investice a lidé přecházejí do sféry služeb (tj. jejich práce je „neproduktivní“). V bohatých zemích prodává monopolní výrobní sektor zboží, jehož hodnota je mnohdy nižší, než je hodnota konstantního a variabilního kapitálu, jehož by bylo zapotřebí k výrobě tohoto zboží v zemi, v níž se prodává. Třebaže objem výroby v mateřské zemi klesá, neklesá úměrně tomu reálná mzda, neboť ta představuje množství zboží, které si lze koupit za mzdu, a pokud se zlevňuje zboží, reálná mzda nijak výrazně neklesá, třebaže by nejspíše klesla, pokud by zboží bylo za daných výrobních podmínek vyrobeno v mateřské zemi. Sociální smír, který vládne ve vyspělých zemích i po zavedení neoliberálních úprav, je závislý na tom, že se tu prodává zboží monopolního sektoru s globalizační tendencí. Za předpokladu, že by vláda zavedla příliš silné levicové keynesiánské mechanismy a zablokovala by přístup na trh těm nadnárodním firmám, které nerespektují nová pravidla hry (odmítají vyšší zdanění, odbory, atd), pak by dříve nebo později došlo k poklesu životní úrovně pracujících, který by nejspíše byl větší, než kdyby taková keynesovská levicová opatření zavedena nebyla. (To správně tuší neoliberální ekonomové.) Toto levicové keynesovské řízení EU by se pravděpodobně nemohlo udržet nadlouho.
V současné době mají sociálně demokratické strany de facto jedinou možnost, jak zůstat stranami vládními, a tou je pokračovat v politice konsensu ve vztahu k nadnárodnímu kapitálu, a na základě vzájemné dohody zavádět takové pracovní, sociální a ekologické normy a opatření, které se nijak nedotknou zisku a ekonomické činnosti monopolního sektoru, ale bude jich možno využít jako nástroje legitimizace nepopulárních kroků nebo kroků, které jsou ekologicky destruktivní.[110] Tyto pracovní, sociální a ekologické normy se však dotknou spotřebitelů (především pracujících a malých firem), neboť budou započítány do ceny výrobků, a budou znamenat relativně vysoký růst výrobních nákladů v konkurenčním sektoru. Dříve nebo později by se projevila fiskální krize, neboť by to znamenalo rozšíření politicko-administrativního systému („bruselské byrokracie“) a růst celkových neproduktivních výdajů vzhledem k tomu, že poroste počet lidí odkázaných na státní pomoc, zvláště po dalším zmenšení konkurenčního sektoru (tj. sektoru malých firem).
Nejsou-li výchozí podmínky analogické podmínkám, které vznikly po druhé světové válce, a prvořadým zájmem monopolního kapitálu není vytvoření podmínek pro dlouhodobě stabilní míru akumulace, pak je velmi obtížné si představit, že EU bude schopna zavést účinné sociální keynesovství a rozšířit sociální stát. Bylo by to poprvé od konce první světové války, kdy by se sociální demokracie dostala do sporu s potřebami monopolního sektoru. Jedinou reálnou možností pro stranu sociálně demokratického typu, která se chce udržet u moci, a nemá za sebou spontánní podporu pracujících a drobných podnikatelů, jak je tomu v současnosti v Brazílii za vlády Lullovy, pak v dlouhodobém horizontu, pokud nedojde k vážným ekonomickým otřesům, ekologickým nebo válečným katastrofám, bude logikou věci nucena nadále provádět administrativní rekomodifikaci řekněme ve stylu australské Labor Party.[111]
Monopolní kapitál s globalizační tendencí je spjat se státy a politickými institucemi přinejmenším tím způsobem, že mezinárodní měnové instituce zajišťují nejrůznějšími finančními a politickými prostředky otevírání trhů v cizích zemích (nutí cizí státy k privatizacím a rušení ochranných hospodářských bariér), a zajišťují, aby investice v cizí zemi nebyly rizikové (nutí státy k rozpočtové disciplíně). Tyto mezinárodní instituce v principu dělají to, co kdysi dělal keynesovský stát: v mezinárodním měřítku vytvářejí podmínky pro zvyšování zisku monopolního sektoru (tedy plní akumulační funkci, jak by řekl O ´Connor). Rozdíl je ten, že tyto instituce nemusí plnit legitimizační funkci, tj. nemusí zajišťovat sociální smír. Tuto legitimizační funkci musí nadále plnit vlády jednotlivých zemí.
Mészáros pak poukazuje na jisté zkreslení, hovoří-li se o globálním kapitalismu a o „odstátnění ekonomiky“, neboť „kapitalistický systém nemůže přežít ani týden bez masivní podpory ze strany státu“. Kapitál je zcela závislý na pomoci státu, jak o tom svědčí nejrůznější státní exportní garance, státem financovaný výzkum, zemědělská politika, vojensko-průmyslový komplex. Národní stát je posledním garantem ekonomických podmínek, které nadnárodní společnosti potřebují k maximalizaci zisku.[112] Mészáros proto hovoří o „národně nadnárodních korporacích“. Nejsilnější národní oporu pak mají americké koncerny, neboť Spojené státy jsou dnes světovým hegemonem, který je schopen svým korporacím garantovat výhodné ekonomické a politické podmínky na základě své vojenské převahy. Mészáros aj. nazývá tento stav „globálně hegemonickým imperialismem“ který představuje „třetí stadium imperialismu“. Americká světová hegemonie 20. stol. se od britské hegemonie 19. stol. (druhého stadia imperialismu) liší dle Arrighiho v těchto bodech:
-
Světová peněžní soustava je regulována americkým Federálním reservním systémem spolu s vybranými centrálními bankami ostatních zemí. V dobách britské hegemonie byl peněžní systém regulován v Londýně soustředěnou kosmopolitní sítí privátních „vysokých financí“.
-
Hlavní nástroj americké hegemonie – Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) nechala v rukou vlád obecně, a vlády Spojených Státu zvláště, kontrolu nad tempem a směrem liberalizace obchodu. Británie, prosazující jednostrannou liberalizací zahraničního obchodu, se připravila o možnost přesvědčit vlády jiných zemí, aby liberalizovaly svůj obchod kvůli výtěžku z takové liberalizace. Během americké hegemonie byla liberalizace daleko více multilaterální než během hegemonie britské. Ve skutečnosti však nevznikl režim volného obchodu, nýbrž „sflikované uspořádání světového obchodu, které není ani otevřené ani soběstačné“ (Ch.Lipson) nebo také „vratká politická složenina diplomatických vztahů ad hoc mezi Japonskem, EHS a USA a dvoustranných dohod mezi nimi a jinými menšími zeměmi.“ (S. Strange)
-
Třetím a nejdůležitějším rozdílem je skutečnosti, že během americké hegemonie se prosadila tendence, aby co největší část světového obchodu ovládly mamutí, vertikálně organizované nadnárodní korporace. Podle Roberta Reicha byla v roce 1990 více než polovina amerického exportu a importu tvořena přesuny statků a služeb v rámci globálních korporací. Rozdíl mezi obchodními společnostmi 17. a 18. století a nadnárodními korporacemi 20. stol. je v tom, že staré obchodní společnosti byly organizacemi zčásti vládními a zčásti obchodními, které se zaměřovaly na konkrétní území a snažily se vytlačit ostatní. Nadnárodní společnosti 20. stol. jsou pouze obchodními organizacemi, které se zaměřují na určité funkce v jistých oborech produkce a distribuce v mnoha zemích a ve spolupráci a soutěži s jinými podobnými organizacemi.[113]
Jak ale zdůrazňuje H. Magdoff, růst nadnárodních korporací je „poslední emanací nepřetržité akumulace kapitálu […] každá úspěšná vládní politika se odvíjí od toho, že zachová nebo obnoví zdraví stav ekonomiky posílením moci obřích podniků, neboť bez jejich prosperity by se celá ekonomika nemohla než zhroutit.[114]
Shrneme-li tedy tyto poznatky, můžeme říct, že současný globální kapitalismus pouze rozvinul tendence, které v něm působili od vzniku monopolního kapitálu s tím, že se zaměřil na finanční kapitál (projevem tohoto přesunu je rozvoj monetarismu v ekonomické teorii) a akumulační potíže částečně zmírnil globalizací výroby. Ekonomika nadále stojí na základních principech keynesovství s tím rozdílem, že v rámci administrativní rekomodifikace došlo k většímu sepětí politicko-administrativního systému a monopolního sektoru.[115] Jak potom může stát splnit svou legitimizační funkci, ubývají-li mu prostředky na sociální výdaje? Jakým způsobem zajišťuje udržení sociálního smíru? Kromě nejrůznějších sociálních záplat, které dává na politicky a sociálně nejcitlivější místa, je v současné době nejhlubším zdrojem legitimity státu přesvědčení, že stát je obětí globalizace. Podle tohoto názoru je totiž stát nucen provádět nepopulární opatření kvůli „objektivní tendenci“. Stát tím získává alibi téměř pro všechna opatření, která zavede. Každá sociálně demokratická vláda se může hájit tím, že nejrůznější asociální kroky vlády jsou sice nemilé, avšak za dané situace nezbytné. Teorie automaticky a nadnárodně probíhající globalizace pomáhá legitimizovat strategii administrativní rekomodifikace, kterou provádí většina sociálně demokratických stran. Tato teorie není zcela nepravdivá, zapomíná však na skutečnost, že sociálně demokratická vláda postupuje podle týchž hlavních principů jako kdykoli předtím. Prvořadý je vždy konsensus s monopolním sektorem, neboť tento konsensus je základem ekonomické stability. Změnilo se pouze to, že vlivem všech výše uvedených faktorů a vývojových tendencí, sociální stát pozbyl své hospodářské a legitimizační funkce.
Závěr:
Sociální stát a dilema emancipace
Sociální stát už dávno není samozřejmostí, ale mnohé jeho instituce nadále existují. Shrneme-li však, co jsme se dozvěděli o limitech a rozporech sociálního státu, můžeme prohlásit, že sociální stát, který dával naději na postupné vyřešení sociální otázky a na harmonii vztahů mezi prací a kapitálem, je minulostí. Představy, že i v zásadních věcech lze na základě norem ovlivňovat procesy, které utvářejí konkrétní životní podmínky jednotlivců, kulturních komunit, etnik a národností, nejsou přesvědčivé. Dosud však trvá jisté dějinné mezidobí, v němž se životní podmínky většiny lidí v demokratických západních zemích jeví jako přijatelné a změna objektivní tendence jako zbytečná a riskantní. Vždyť pokusy o změnu této tendence mohou vyvolat efekty, které jsou destruktivnější než objektivní tendence samotná.
Přichází však doba tříbení názorů, charakterů a základní životních orientací. V současné době je dosud velmi nesnadné zorientovat se v dnešním světě, v hierarchii příčin a účinků, v jeho mocenské a ekonomické struktuře, a ještě těžší je definovat základní obecnou tendenci dneška. Obtížné je svět vykládat, pokoušet se ho změnit, to dosud přesahuje naši představivost. Přijmeme-li, třebas jen experimentálně a dočasně, jako své východisko Marxův způsob myšlení, zaměřený na rozpory, ukazuje se nám celá otázka sociálního státu v jiném světle. Vidíme jeho vnitřní omezení a historické a ekonomické předpoklady, na níž vznikl, a také situaci, v níž se nachází dnes. Můžeme říct, že tato situace a tyto předpoklady jsou dnes takové: keynesovské ekonomické instituce zajišťují administrativní rekomodifikaci pracovní síly v Offově reziduálním, konkurenčním, a monopolním sektoru, a pokoušejí se o to, aby obory, jako je školství, zdravotnictví, bytová výstavba, penzijní a sociální systém, byl komodifikován (podřízen „trhu“), a to de facto znamená, aby byl převeden ze státního sektoru do sektoru monopolního. Tyto instituce a vlády tak jednají proto, aby zajistily podmínky pro lepší akumulaci monopolního kapitálu, neboť akumulace v monopolním sektoru je podmínkou ekonomické stability a hlavním zdrojem státních příjmů. Rozsah sociálního státu závisí v poslední instanci právě na monopolním sektoru. Ten však z důvodů uvedených výše není zaměřen na dlouhodobé zvýšení míry akumulace (tzn. na dlouhodobé investice), nýbrž na zvýšení míry zisku především na podkladě pohybů v oblasti finančního kapitálu. Současný kapitalismus se nachází, jak říká Arrighi, ve fázi finanční. Monopolní sektor, tj. (národně) nadnárodní koncerny, potom od státu požadují na prvním místě zajištění fiskální a monetární stability, uhrazení výdajů spjatých s výrobou a distribucí, financování výzkumu, zavedení ochranných celních opatření, subvencování vývozu, otevření trhů cizích zemí. Otázku umístění a velikosti výroby si už koncern řeší sám.
V těchto podmínkách sice může dojít k pokusím zavést nějaká sociální opatření a nějaká pravidla pro pohyb kapitálu, a některé pokusy mohou být úspěšné, ale budou to pravidla a normy, která se budou odvíjet od těchto potřeb monopolního kapitálu. Změní-li se tyto potřeby, změní se i reálné naplňování těchto pravidel a norem. Ideály, jako je svoboda, rovnost, spravedlnost, demokracie, vzdělání, kultura budou ve společenské realitě interpretovány tak, aby jejich uplatnění zůstalo v mezích vytyčených těmito základními kapitálovými potřebami. Tyto ideály mohou nadále ztrácet svou oporu, svou reálnou společenskou a ekonomickou základnu, a být dezinterpretovány až k hranicím absurdity.
A co dál, pokud by bylo stále zřejmější, že tuto základnu jim nemůže poskytnout keynesovský kapitalismus a že kvůli vnitřním a vnějším limitům a rozporům, kvůli imanentní logice kapitálu, je nereálné, aby tato základna byla obnovena? Nebude pak nutno vyvodit závěr, že je zapotřebí zaměřit se na samotnou logiku kapitálu a na jeho rozpory a limity, a uvažovat o tom, zdali se tato jeho logika dá překročit. To však znamená do hloubky promyslet tragické omyly a chyby dosavadního emancipačního hnutí, jeho sektářství, jeho osudové zaslepení svými dočasnými úspěchy, jeho neblahé důsledky. A zaměřit se na základní rysy nekapitalistické alternativy, která by byla reálným základem těchto ideálů i základem řešení naléhavých společenských a ekologických problémů dneška.
Z bídy současnosti tedy vydestilovat naději současnosti.
Literatura:
Adorno, Th.W.: Negative Dialektik. Frankfurt a/M, Suhrkamp 1966.
Adorno/Horkheimer, Dialektik der Aufklärung. Frankfurt a/M., Fischer Taschenbuch Verlag 1969 (1.vyd. 1947, Amsterdam, Querido)
Arrighi, G.: The Geometry of Imperialism. London, NLB 1978.
Arrighi, G.: The Long Twentieth Century. Money, Power, and the Origins of Our Times. London, New York, Verso 1994.
Arrighi, G.: Tracking Global Turbulence. New Left Review, 20, Mar/Apr 2003.
Baran, P.A.-Sweezy, P.M.: Monopolkapital. Ein Essay über die amerikanische Wirtschafts- und Gesellschaftsordnung. Frankfurt a/M., Suhrkamp 1973 (První americké vydání 1966.)
Bauman, Z.: Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha, Mladá fronta 1999.
Bidet, J.- Kouvélakis, d´E.: Dictionnaire Marx contemporain. Paris, PUF 2001.
Brenner, R.: The Economics of Global Turbulence. A Special Report on the World Economy, 1950-98. New Left Review, 229, May/June 1998, s. 1-265.
Castoriadis, C.: ´Racionalita´ kapitalismu. sok.bz
Cohen, G.: Svoboda a peníze. Filosofický časopis, 1, 2000.
Duménil, G.- Lévy, D.: Neoliberalismus-neomilitarismus.Actuel Marx, 33, březen 2003. Přel. R. Převrátil. sok.bz/
Esping-Andersen, G.: Tři politické ekonomie sociálního státu. Sociologický časopis, XXVII, 1991, č. 5.
Fabreová, C.: Ústavní zakotvení sociálních práv. Praha, FILOSOFIA 2004.
Foucault, M.: Myšlení vnějšku. Praha, Herrmann a synové 1996.
Gramsci, A.: Historický materialismus a filosofie Benedetta Croceho. Praha, Svoboda 1966.
Gray, J.: Marné iluze. Falešné představy globálního kapitalismu. Košice, Paradigma 2002.
Habermas, J.: Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. Praha, Filosofia 2000.
Hardt, Negri: Empire. ?
Harvey, D.: The Condition of Postmodernity. An Enquiry itno the Origins of Cultural Change. Cambridge, Oxford, Blackwell 1990.
Hauser M.: Moderna a negativita. Adornovo pojetí. Nevydaná disertace, 2004.
Hauser M.: Politika otevřeného horizontu. Pragma. Sborník z konference.
Hegel, G.W.F.: Základy filosofie práva. Praha, Academia 1992.
Jameson, Fr.: Postmodernism, or, Logic of Late Capitalism.
Korten, D.C.: Keď korporácie vládnu svetu. Košice, Mikuláš Hučko 2001 (První anglické vydání 1995)
Mandel, E.: Der Spätkapitalismus. Versuch einer marxistischen Erklärung. Frankfurt a/M., Suhrkamp 1972.
Marx, K.: Kapitál I. Praha, Svoboda 1978.
Mészáros, I.: Beyond Capital. London, The Merlin Press 1995.
Mészáros, I.: Socialism or Barbarism. From the „American Century“ to the Crossroads. New York, Monthly Review Press 2001.
O´Connor, J.: The Fiscal Crisis of the State. New York, St.Martin Press 1973.
Offe, C.: Contradiction of the Welfare State. Cambridge, Massachusetts, MIT Press.
Pierson, Ch.: Beyond the Welfare State? The New Political Economy of Welfare. (2.ed), Cambridge, Polity Press 1998.
Przeworski, A.: Capitalism and Social Democracy. Cambridge, NY, Cambridge University Press 1985.
Roemer, J.E.: Free to Lose. An Introduction to Marxist Economic Philosophy. London, Radius 1988.
Schweickart, D.: Against Capitalism. Westview Press 1996.
Sklair, L.: The Transnational Capitalist Class. Oxford, Blackwell 2001.
Sociální demokracie v globalizovaném světě. Práce pro globalizaci ve prospěch celku. Sborník textů z konference v Kodani, v říjnu 2002.
Sohn-Rethel, A.: Ökonomie und Klassenstruktur des deutschen Faschismus. Frankfurt a/M, Suhrkamp 1973.
Vaněk, J.: Komparativní systémy, destruktivní obchod a nespravedlivé rozdělování ve světě. Politická ekonomie, 4, 2002, s. 567-578.
Večeřa, M.: Sociální stát. Východiska a přístupy. Praha, Slon 1993.
Wallerstein, I.: After Liberalism. New York, The New Press 1995.
Může se zdát, že zpomalení růstu je v rozporu s tímto novým kurzem, příznivějším pro technické změny charakterizující poslední dvě desetiletí XX. století. Vysvětlení spočívá v tom, že se nárůst míry zisku neprojevil ve zvýšené míře akumulace, protože došlo ke změně toků příjmů ve prospěch panujících tříd a na podniky se začala uplatňovat přísná kritéria rentability (je lepší být menší a rentabilnější, než se snažit za každou cenu rozšiřovat rozsah činností, což se projevuje například v neochotě půjčovat si na vysoký úrok).
Jakmile pochopíme povahu a cíle neoliberalismu, tvrzení o jeho nezdaru se jeví jako omyl. Poměřujeme-li neoliberalismus jeho vlastními cíli, znamenal naopak velký úspěch. Pro vládnoucí třídy je pomalý růst jevem druhého řádu ve srovnání s obnovením výsad kapitálu, zejména jeho příjmů.“ Duménil-Lévy: Neoliberalismus-neomilitarismus. Český překlad R. Převrátil. Viz sok.bz/
[112] Mészáros, I.: Socialismus nebo barbarství, s. 19nn; Srov. týž: Za kapitál, s. 153.
[113] Arrighi, G.: op.cit., 58nn.
[114] Magdoff, H.: Imperialismus, s. 187n. Citováno dle Mészáros, I.: Za kapitál, s. 154.
[115] Jak říká Mészáros, neoliberalismus jakožto program odpolitizování ekonomiky nemá s realitou mnoho společného. Je to imaginativní teorie. Obdobně hovoří též J. Gray v knize Marné iluze.