Článek

Michael Hauser  Sociální stát jako uskutečnění Hegelova Rozumu

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filosof, vysokoškolský pedagog a překladatel. Vystudoval filosofii na FF UK - v dizertaci se zabýval myšlením Theodora W. Adorna (v přepracované podobě vyšla knižně). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2007 k výročí Charty 77 inicioval výzvu Jsme občané! upozorňující na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen do Rady České televize. Hauser rozvíjí koncepce, které postihují krizové společenské tendence a poskytují východisko k promýšlení alternativ. Ve svých knihách se na současnou dobu dívá jako na dobu přechodu či interregna a takto pojímá dnešní politiku, kulturu a ekonomiku. Ve své filosofii navazuje na první generaci kritické teorie (Adorno, Marcuse, Fromm), na francouzské marxistické a postmarxistické filosofy (Althusser, Badiou, Ranciere, Balibar), na Slavoje Žižka a české kritické myslitele (Machovec, Kosík, Kalivoda).

Anotace

Esej Michaela Hausera se zabývá otázkou: “Co si představit pod pojmem sociální stát?” Jak může sociální stát udržitelný v souvislosti s jevy jako je omezování lidských práv v USA, byrokratizace, neprůhlednost politických institucí EU, lobbismus a vyprázdnění pojmu demokracie? Hauser se v hledání východiska inspiruje kritickou teorií (Adorno, Horkheimer, Marcuse, Fromm) a nabádá k rozpracování otázky po iracionálních základech lidské civilizace, na nichž podle zmíněných teoretiků spočívá osvícenský projekt.

Pojem sociálního státu představuje skutečný středobod současného společenského myšlení. Tento pojem je totiž základním měřítkem, skutečným kritériem. Kritérion znamená tu věc, která je zásadním hlediskem (sudidlem), jímž posuzujeme nějakou skutečnost, nebo též úhelným kamenem, jímž posuzujeme nejen současný kapitalismus, ale též dějiny emancipace lidstva. Naše pojímání sociálního státu určuje, jaký bude náš postoj ke kapitálovému systému společenské reprodukce a jak tedy odpovíme na otázku, zdali lidé vynalezli metody a společenské instituce, které umožňují odvrátit hrozící společenské a ekologické katastrofy a které dovedou zajistit účinnou korekci chyb, k nimž dochází při ekonomicko-společenské reprodukci. Jinými slovy, nejde o nic menšího, než je otázka, zdali současné společenské instituce mají schopnost regulovat dějinný proces, a to zvláště v případě, kdy dějinný proces směřuje k tomu, aby tyto instituce pohltil.

Sociální stát a současná instituce má stále takovou povahu, že dovede jednat tak, že to probouzí přesvědčení, že sociální stát a liberální demokracie představuje záruku toho, že skutečnost je ve své podstatě racionální (že je výsledkem souhry racionálně jednajících svobodných individuí, že umožňuje komunikativní racionalitu atd.). Třebaže skutečnost, v niž žijeme, je po mnoha stránkách problematická, je utkána na osnově racionálních institucí, je to skutečnost Hegelova Rozumu, třebaže Rozumu relativního (komunikativního), ne absolutního. Skutečnost, ač na jejím povrchu probíhají děje, v nichž lze jen obtížně rozpoznat stopu rozumnosti, je pevně zakořeněna v uskutečněném Rozumu, v právu, v liberální ústavě, v chartě lidských práv a svobod, v parlamentu, v soudním systému. Potom je racionální a moudré to stanovisko ke skutečnosti, které je stanoviskem smíření, avšak smíření negativního. Toto stanovisko smíření totiž není takové, že tyto instituce Rozumu jsou přijímány pro ně samotné jako u Hegela v Základech filosofie práva, nýbrž kvůli následkům, tj. kvůli historicky kontingentním tragediím 20. století, jež se dály kvůli negaci těchto principů v politických diktaturách.

Avšak jsou tu jevy, jako je omezování lidských práv v USA, byrokratizace a neprůhlednost politických institucí EU, lobbismus, sociální a ekologická otázka, vyprázdnění pojmu demokracie, nekontrolovaná kapitalistická globalizace, imperialistické války USA, a především logika věci. Není totiž vůbec snadné představit si, jaké síly a instituce by mohly tyto trendy odvrátit za daného stavu věcí. Proto je pochopitelné, že lidé uvažuje nejen o normativním zdůvodnění těchto institucí, ale také o tom, co je a co bude. Uvažují-li takto, pak jejich stanovisko ke skutečnosti je už nyní stanoviskem nikoli smíření, nýbrž sváru. A budou-li se skutečně rozvíjet ony znepokojivé tendence, bude tu stále hlubší zdůvodnění tohoto druhého stanoviska ke skutečnosti. Skutečnost, která půjde svou cestou a bude zpochybňovat rozumnost, kterou jí připisují současné instituce. Najednou se projeví jako to, co je spíše nerozumem, a to bude znamenat, že dojde k otřesení důvěry ve stávající instituce jako instituce Rozumu. Stanovisko ke skutečnosti totiž bude mít větší váhu než přitakávající poměr k normativnímu zakotvení těchto institucí. Tím se může zcela proměnit postoj lidí ke konkrétním společensko-ekonomickým podmínkám, v nichž jsou začleněni jako živá individua. Lidé, nebo přinejmenším nemalá část lidí, bude žít s tím, že konkrétní podmínky jejich života se proměňují ne v nějakém předem zajištěném institucionálním rámci, nýbrž bez jakýchkoli garancí a že se tedy mohou proměnit zásadně.

Skutečnost je však v současnosti právě tak spjatá s Rozumem jako s Nerozumem. Pokud je toto její sepětí s Rozumem postaveno na negaci a chybí osobní ztotožnění s institucemi Rozumu, a vedle toho se skutečnost začíná projevovat jako nerozumná, iracionální, je správné alespoň zde na papíře vyjít z toho, že skutečnost je iracionální a že současné instituce nemusí být institucemi Rozumu.

To platí především ve vztahu k sociálnímu státu. Sociální stát a politicky usměrňovaný kapitalismus jako dosud hlavní instituce Rozumu, či spíše předpoklady toho, že skutečnost se jeví jako rozumová, jsou základním hlediskem při posuzování charakteru současného světa. Bude-li sociální stát a ekonomické mechanismy, jimiž lze na základě politické vůle regulovat rozpory skutečnosti a korigovat destruktivní tendence, nadále slábnout, je logické, že současný svět se bude jevit stále více iracionálním. To znamená, že dějiny jsou stále Adornovým pekelným strojem, který však zůstával během posledních padesáti let téměř nehybný, takže lidé se začali domnívat, že tento pekelný stroj se dá řídit. Nedovedou-li pak současné politické instituce tento pekelný stroj řídit, a zajistit si podmínky sebe samých, mohou být tím strojem rozmetány tak jak tomu bylo v minulosti již mnohokrát. Z toho plyne, že myšlení zabývající se základními rysy lidského světa (tj. politická filosofie) by mělo začít tam, kde skončili filosofové emancipace, pro které byly základy, na nichž stojí svět, bytostně iracionální, tedy filosofové první generace kritické teorie (Adorno, Horkheimer, Marcuse, Fromm, Lukács, Gramsci, Korsch, Bloch).