Článek

Miloš Pick  Výkonnost sociálního státu

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Miloš Pick (1926-2011), český ekonom a publicista. —- Vystudoval statisticko-ekonomické inženýrství na ČVUT v Praze, kde pak pracoval v Ústavu pro hospodářský a sociální výzkum, později přešel do Státního plánovacího úřadu. Většinu života věnoval ekonomickému výzkumu: v Československém výzkumném ústavu práce a sociálních věcí v Bratislavě, Ekonomickém ústavu ČSAV v Praze, Prognostickém ústavu ČSAV (pod vedením Valtra Komárka) nebo ve Vídeňském ústavu pro mezinárodní ekonomické komparace. —- Za okupace byl v odboji a konec války strávil v koncentračním táboře. Ještě před zatčením (1943) vstoupil do (tehdy ilegální) KSČ a po válce se v ní aktivně angažoval. Koncem 60. let patřil k reformnímu křídlu: v ústředních orgánech československé státní správy se zabýval mezinárodními komparacemi produktivity a zaváděním pětidenního pracovního týdne. Po srpnu 1968, v době „normalizace“ byl vyloučen z KSČ a brzy pak nesměl publikovat. Po “Listopadu” působil v týmu ekonoma a politika Jana Vlasáka, s nímž promýšlel model transformace alternativní k “šokovému” modelu V. Klause a spol. Tuto finálně uskutečněnou cestu hodnotil tehdy i později jako promarnění šance dostat se do „elitního kruhu západních zemí Evropy“, jako cestu k strukturální degradaci tuzemské ekonomiky.
Díla: Předpoklady růstu produktivity práce a zkracování pracovní doby (1960); Problémy přechodu k tržní ekonomice (1991); Naděje se vzdát neumím (2010); Stát blahobytu, nebo kapitalismus? – My a svět v éře neoliberalismu 1989–2011 (2011).

Anotace

Analýza Miloše Picka porovnává výkonnost poválečného evropského sociálního státu s neoliberálním pojetím státu v USA a přibližuje vývoj jejich konkurence do konce první poloviny 90.let let 20. století.

Pro dlouhodobou životaschopnost hospodářského a sociálního modelu je rozhodující jeho dlouhodobě udržitelná komparativní výkonnost. To platí tím spíše pro hledání východisek ze soudobé krize modelu evropského sociálního státu, který vznikl po druhé světové válce. Do značné míry je ve své původní podobě již překonáván a od poloviny devadesátých let minulého století se rodí nové rozdílné nástupnické modely, které spolu soupeří. Článek rozvíjí analýzu jejich výkonnosti původního modelu, dosahované v předcházející poválečné éře.

Historický úspěch sociálního modelu

(Retrospektiva)

Poválečný evropský sociální model

Po zkušenostech předchozího historického vývoje „čistě“[2. Slovo „čistě“ nelze chápat v absolutním, matematickém smyslu jako výlučnou, stoprocentní úlohu trhu při nulové úloze státu. Tak tomu není a nebylo nikde, kde vůbec existuje stát. I v éře kulminující liberalizace na sklonku devatenáctého století (v roce 1880) činil podíl veřejných rozpočtů kolem 10% hrubého domácího produktu (Maddison/1995). Jde tedy v přeneseném slova smyslu o rozhodující úlohu trhu při vedlejší, minimální úloze státu v ekonomice.] tržního modelu, který vyústil v krizi třicátých let, nebyl po druhé světové válce ve většině zemí západní Evropy ve své původní podobě restaurován. Jeho následníkem se stával postupně rozvíjený evropský sociální model. Měl v jednotlivých zemích různé modifikace, ale byl do značné míry podobný zejména v hlavních prvcích systému a lišil se spíše v jejich dávkování. V tomto smyslu je možno hovořit o evropském modelu, i když nebyl zcela homogenní.

Nebyl to již jen čistý trh, jen doplněný systémy sociálního přerozdělování vytvořeného hrubého domácího produktu, o který se snadno „postaral“ čistý trh. V různé míře byl rozvíjen nový smíšený model, třetí cesta, snažící se harmonizovat úlohu trhu a státu, využívat jejich předností a překonávat jejich selhání.

Neomezoval úlohu státu na přerozdělování, ale usměrňoval i působení trhu při tvorbě produktu. Povzbuzoval souhrnnou poptávku makroekonomickou, zejména rozpočtovou i kursovou politikou. Podporoval i konkurenceschopnost podniků mikroekonomickou politikou.

Vytvářel pluralitu ve vlastnictví kapitálu. Vedle jeho soukromého sektoru rozvíjel státní a družstevní sektor zejména v klíčovém průmyslu, v obchodě a ve veřejných službách, jehož podíl sice nebyl převažující, ale přesto výrazný. Ve Švédsku ještě dnes představuje státní sektor (kromě družstevního) – po všech privatizacích a restrikcích - přes třetinu zaměstnanosti (Steiger/2005)..

K vyváženějšímu prvotnímu rozdělení dosažených výsledků (přidané hodnoty) mezi kapitál a práci. působil sociálním dialogem. K tlumení nadměrných sociálních rozdílů využíval rozsáhlého přerozdělování takto vytvořených příjmů, které často dosahovalo poloviny hrubého domácího produktu (v některých skandinávských zemích kulminovalo až na dvou třetinách).

Tím vytvářel sociální soudržnost nejen jako cíl, ale i jako nový podstatný výrobní faktor. K motivaci výkonnosti k tržní motivaci přidal i motivaci, vytvářenou sociální soudržností a tím zásadně zvýšil svoji komparativní výhodu v konkurenceschopnosti proti jiným modelům. Výsledkem byl hospodářský zázrak, který násobně urychlil hospodářský a sociální vývoj proti celé předchozí éře čistého trhu a který postupně dosahoval převahy v soutěži s neoliberálním modelem čistého trhu v USA.

Neoliberální model USA

Ani USA v poválečné, postroosewelttovské éře nerestaurovaly čistý trh v původní podobě, vytvořené v devatenáctém století. Postupně, zejména od osmdesátých let jej modernizovaly, ale opačným směrem. Přeměnily jej na neoliberální model, který k čistému trhu přidal také zejména dvě další komparativní výhody, zvýšené využívání cenové konkurence, založené na politice relativně levné práce a zvýšenou pružnost trhu.

Politika levné práce může přispět k extenzivnímu růstu, založeném na růstu zaměstnanosti. Oslabuje však motivaci růstu produktivity a přitom zejména oslabuje i výhodnost záměny práce technikou a tím i přínos technických faktorů k tomuto růstu.

Také zvýšená pružnost trhu může přispět k extenzivnímu růstu zvýšením zaměstnanosti, ale jen v omezené míře.Zvýšená pružnost trhu, založená na totální liberalizaci nejen trhů zboží a služeb, se nyní - na rozdíl od konce devatenáctého století, kdy míra liberalizace kulminovala - týká i výrobních faktorů, kapitálu a práce včetně „osvobození práce“ od historicky vytvořené sociální ochrany. Pružnost nabídky na trzích zboží a služeb však sama[3. Pokud není spojena s prohloubením politiky levné práce, s dalším zlevněním práce.] nezvyšuje její celkovou konkurenceschopnost a proto ani souhrnnou poptávku, ale vede spíše k její realokaci k pružnějším subjektům nabídky. Pružnější nabídka výrobních činitelů může jen přispět k tomu, aby nabídka, takto vymezená souhrnnou poptávkou po zboží a službách, nezůstala nepokryta nepružnou nabídkou. Také tolik zdůrazňovaná pružnost trhu práce může jen přispět k tomu, aby nezůstala neobsazena volná pracovní místa, která již jsou touto poptávkou vytvořena. Působí tedy jen v míře, v jaké jsou vytvořená pracovní místa volná, neobsazená. Sebevětší pružnost a motivace nabídky práce však nevytvoří ani jediné nové pracovní místo. To může vytvářet jen růst poptávky, k němuž nabídková strana ekonomiky vytváří předpoklady jen zvyšováním konkurenceschopnosti a nikoli jen svou pružností. Pružnost trhu je tedy nespornou výhodou, přispívající spíše k extenzivnímu růstu, ale i tento její příspěvek je omezený. Také zahraniční analýzy docházejí k závěru, že mezi mírou pružnosti trhu a ekonomickou výkonností je jen malá závislost, pokud vůbec nějaká je (Aiginger/2005).

To obojí umožnilo USA poměrně vysoký hospodářský růst, ale ve značné míře dosahovaný extenzivní cestou, zvyšováním zaměstnanosti na úkor pomalejšího růstu produktivity, která je základem dlouhodobé udržitelnosti konkurenceschopnosti.

Úspěch sociálního modelu v historické soutěži

Výsledkem této soutěže byl po celou éru od začátku šedesátých do poloviny devadesátých let minulého století poměrně vysoký hospodářský růst, o něco rychlejší v USA, kde umožnil absorbovat příliv pracovních sil, daný příznivým demografickým vývojem.

Byl však dosažen za cenu pomalejšího růstu produktivity práce než v EU, kde dosahoval ročně 2,9%, kdežto v USA jen 1,6% (tabulka č. 1).

V USA k tomu přispěla zejména politika levné práce, která tento růst tlumila. Vývoj reálné

mzdy (respektive celkových nákladů práce včetně nemzdových, zahrnujících i zdanění včetně sociálního pojistného) dosahoval v EU ročně 2,4%, kdežto v USA jen 1,5%. Byl v těsné závislosti s růstem produktivity, ale příčinný sled se převrátil. Místo růstu mzdy, „taženého“ růstem produktivity byl růst produktivity „tlačen“ jen nízkým růstem mzdy. V EU naopak přispěl její sociální model k příznivějšímu vývoji produktivity.

Přitom sociální model – na rozdíl od rozšířených představ – byl i nákladově a cenově úspornější a konkurenceschopnější. Vyšším růstem produktivity dosahoval rychlejšího snižování reálných jednotkových nákladů práce (náklady práce v přepočtu kursem měny na jednotku produktivity, vyjádřené v paritě kupní síly) o 0,2% ročně, než neoliberální model levné práce.

Tabulka č.1

Komparativní výkonnost sociálního modelu v soutěži s neoliberálním modelem

(roční růst v %)

1961-1995

1991-1995

1996 – 2000

2000 – 2003

Země

USA

EU 15

USA

EU 15

USA

EU 15

USA

EU 15

Hrubý domácí produkt

3,4

3,1

2,5

1,5

4,1

2,7

1,4

0,9

Hrubé investice

3,8

1,5

4,2

-1,5

8,2

4,3

-0,7

-0,4

Produktivita

pracovníka

1,6

2,9

1,4

1,9

2,0

1,3

1,6

0,5

Reálné náhrady práce

1,5

2,4

0,8

0,8

2,4

0,7

1,0

0,7

Reálné jednotkové náklady práce (RJNP)

  • 0.1

  • 0,3

-0,4

  • 0,6

0,5

-0,4

  • 0,8

0,2

Jednotkové náklady práce (JNP)

4,1

6,2

2,0

3,0

2,2

1,4

0,7

1,9

Pramen:

European Commission/2005

Jádrem tohoto vývoje je růst hodinové produktivity, nezahrnující extenzivní složku změny odpracované doby). Podle dostupných podkladů (Maddison/1995; Aiginger /2005) je možno jej alespoň přibližně porovnat v dlouhé historické retrospektivě za USA a za EU 15, respektive za podobný okruh 12 zemí západní Evropy[4. Rakousko, Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Itálie, Nizozemí, Švédsko, Spojené království,Norsko, Švýcarsko.].

Růst hodinové produktivity od sedmdesátých do poloviny devadesátých let v USA zpomalil na pouhých 1,1%,ročně a byl nejnižší za celých sledovaných více než 120 let. I když po ropných krizích zpomalil celý svět včetně EU, tam zpomalení nebylo tak pronikavé a její růst produktivity dosahoval 2,3% a byl tedy dvojnásobný ve srovnání s USA.

Tabulka č. 2

Dlouhodobý vývoj hodinové produktivity a investic v USA a v západní Evropě

(roční růst v %)

Ukazatel

Země

1870-1913

1913-1950

1950-1992

1973-1992

1991-1995

1996-2001

Produktivita práce

USA

1,9

2,5

1,9

1,1

1,1

1,7

E 12

1,6

1,8

3,6

2,3

-

-

EU 15

2,4

1,4

Totální produktivita

USA

0.1

0,4

EU 15

0.5

0,2

Investice do ICT

USA

0,3

0,6

EU 15

0,2

0,3

Investice ostatní

USA

0,7

0,7

EU 15

1,7

0,8

Prameny:

Maddison./1995 (1870-1992); Commission of the European Community/2003

V důsledku toho EU prakticky překonala historický předstih USA v úrovni produktivity. Na počátku poválečné éry byla její produktivita méně než poloviční a na konci této éry, v polovině devadesátých let, se EU úrovni USA téměř vyrovnala - náskok USA snížila na pouhých 5% (tabulka č. 3) .USA přitom ztratily i své prvenství v úrovni hodinových nákladů práce Podle údajů za zpracovatelský průmysl se jejich náskok snížil na pouhé 1%.[5. V EU přitom byla o 8% kratší roční odpracovaná doba a tedy i roční produktivita práce i náklady práce. ]

Tabulka č. 3

Úroveň hodinové produktivity práce v USA a v západní Evropě

(úroveň v %, USA=100%)

Země

1870

1913

1950

1973

1992

1995

2002

E 12

69

59

46

70

87

-

-

EU 15

-

-

-

-

-

95

91

Prameny:

Maddison./1995 (1870-1992); Commission of the European Community/2005

V soutěži ve výkonnosti mezi sociálním a neoliberálním modelem dosáhl sociální model historické převahy v tom, co je pro dlouhodobé udržení konkurenceschopnosti rozhodující, překonal předstih USA v úrovni produktivity.

Ohrožení sociálního modelu

**(Současné přechodné období)**

Od poloviny devadesátých let však nastal již dříve postupně nazrávající zvrat, který otáčí vývoj opačným směrem a trvá již prakticky po celou dekádu. Růst produktivity se v USA zrychlil asi na 1,9%, zatímco v EU se naopak zpomalil na 1% a je tedy naopak v USA dvojnásobný ve srovnání s EU (tabulka č. 1).[6. Na tomto rozdílu se částečně podílí i změna metodiky statistiky USA, která , na rozdíl od ostatního světa, do vývoje HDP a produktivity ve stálých cenách započítává i zvýšení kvality produktů informatiky.] Po roce 2000 se obrátil a znásobil rozdíl i v poklesu reálných jednotkových nákladů práce. Snižují se nyní naopak více v USA a to podstatně rychleji, než dříve v EU - o 1% ročně.

Posun opačným směrem zatím není významný, Náskok USA v úrovni produktivity se opět rozevřel z 5 % na 9% a reálné jednotkové náklady práce se za tři roky snížily jen o 3%. Míra tohoto posunu tedy zatím není nebezpečná a dosud by se dal hladce překlenout běžnými nástroji makroekonomické politiky, včetně oslabení kursu Euro. Jenže postup je přesně opačný. a tento vývoj dále prohlubuje. Proto – když dosud není závažná míra - je závažný směr, rychlost a příčiny těchto tendencí, jejichž pokračování by představovalo vážnou hrozbu výkonnosti a konkurenceschopnosti i životaschopnosti sociálního modelu.

Hlavní příčiny jsou jednak ve vnějším ohrožení tohoto modelu novým vývojem a chováním neoliberálního modelu a jednak v objektivních i subjektivních příčinách, působících na tento model zevnitř EU celkově a stále více i odlišně v jednotlivých zemích. Sociální model se dostal pod vnější i vnitřní tlak.

Vnější příčiny

Urychlení růstu produktivity v USA bylo umožněno především tím, že USA se daří zapojit novou komparativní výhodu, vyplývající z nové, znalostní fáze vědeckotechnického rozvoje. Tradiční technický pokrok byl mnohem méně účinný. Byl zaměřen především na úsporu výrobních činitelů (nákladů) změnou jejich struktury, náhradou práce kapitálem. Zvyšoval produktivitu páce na vrub jejího vyššího vybavení kapitálem, tedy i na vrub stagnace či snižování produktivity kapitálu a tím mnohem pomalejšího růstu totální (souhrnné) produktivity výrobních faktorů (práce i kapitálu) než produktivity práce.

Znalostní éra však přináší mnohem účinnější technický pokrok, který je více zaměřen na vysoké ocenění výstupů (na intelektualizaci výrobků a služeb) než na snižování náročnosti na výrobní činitele (na snižování nákladů). Proto souběžně zvyšuje nejen produktivitu práce, ale i kapitálu. Tím zrychluje i růst totální produktivity a její odstup za růstem produktivity práce zmírňuje. Některé vlastní analýzy naznačují mimořádně vysokou účinnost investic do těchto kvalitativních, znalostních faktorů. Každé 1 procento zvýšení intelektualizace výstupů (kvality, oceněné vysokými dosahovanými cenami na náročných trzích může přinést o 1,5% vyšší produktivitu (graf).

Graf č. 1

![] Uplatnění těchto kvalitativně účinnějších znalostních faktorů růstu produktivity a konkurenceschopnosti zcela mění i charakter konkurence. Místo cenové konkurence přináší kvalitativní konkurenci. Místo soutěže o nízké ceny za levnou práci usiluje o vysoké ocenění kvality výstupu (produktu) i práce.

V USA to do dosavadní politiky cenové konkurence založené na levné práci přidává nový prvek, novou komparativní výhodu, převážně dosaženou tržní cestou. Možná tím modernizují svůj neoliberální model a mění jej na neoliberálně znalostní model. Touto cestou se USA daří od poloviny devadesátých let výrazně - čtyřnásobně - zrychlit růst totální produktivity z 0,1% na 0,4%, zatímco v EU se naopak zpomalil z 0,5% na 0,2% (tabulka č. 2).

Většina zemí EU však tento nástup dosud nezachytila..Tržní, podnikatelská sféra tyto nové, znalostními faktory uplatňuje v mnohem menší míře a dosud se více opírá o tradiční technický pokrok. Současně však jsou omezeny i možnosti participace státu na tomto procesu. nízkými veřejnými výdaji zejména na výzkum a vzdělávání. V EU v průměru představují jen 7 % hrubého domácího produktu, zatímco v nejúspěšnějších zemích EU dosahuji 11 %. (tabulka č. 5).

V USA však účinnost uvedeného, ještě omezeného počátečního impulsu sama nestačila k takovému zvýšení produktivity a konkurenceschopnosti, jaká by umožnilo udržení vysokého růstu. Proto po jeho útlumu na počátku této dekády provedly USA k oživení vnější i domácí poptávky v druhé fázi, od roku 2001, razantní prorůstové kroky makroekonomické, zejména kursové a rozpočtové politiky.

Do roku 2003 oslabily kurs USD k Euro o 15% (do roku 2004 již o 20%) a tím přínos svého pětiprocentního předstihu úrovně produktivity znásobily v nominálním vyjádření (v přepočtu kursem měny) třikrát. Doplnily tak kvalitativní konkurenci dalším prohloubením cenové konkurence politikou levné práce i kursovou politikou. I když to do budoucna může znovu zvýšit práh účinnosti investic do znalostí a ztížit další přechod od cenové ke kvalitativní konkurenci, v současnosti. tím posílily exportní, respektive antiimportní konkurenceschopnost své ekonomiky a výrazně přispěly k obnovení jejího růstu. Zároveň jej však tím přibrzdily v EU – tam stagnace začala zpomalováním exportu. Část růstu tedy „přesunuly“ z EU do USA. Na rozdíl od Japonska, které udrželo kurs JPY k USD jeho souběžným oslabováním, EU (respektive ECB) však tomuto kursovému dumpingu nečelí.

Obdobně působí konkurence nízkým zdaněním a nízko sociální ochranou práce.

Samotný tento ekonomický tlak je již po pět let vážnou hrozbou ekonomice EU a jejímu sociálnímu modelu.

Přitom je provázen a stupňován i politickým tlakem nejen jednotlivců, ale i institucí včetně nadnárodních, jako je MMF, Světová banka a zejména i OECD. Neomezuje se na jednotlivé otázky, jako je zejména setrvale zveličovaná úloha pružného trhu práce, ale jde o celkovou doktrínu, Pařížský konsensus (Aiginger/2005). Ten usiluje o nahrazení „plýtvavého“ sociálního státu neoliberálním modelem obdobně, jako Washingtonský konsensus oktrojoval latinskoamerickým a postkomunistickým zemím šokovou, neoliberální strategii přechodu k tržní ekonomice..

Vnitřní příčiny

Růst nákladů na financování sociálního státu vytváří tlak na jeho veřejné rozpočty. To má své objektivní i subjektivní příčiny.

Hlavní dlouhodobou objektivní příčinou je postupná změna struktury ekonomiky, jejích výdajů a její celkové poptávky novými civilizačními trendy, spojenými s přechodem od konzumní společnosti ke společnosti znalostně sociální. Výdaje na vzdělávací a sociální sféru, zejména na prodlužování vzdělávání, lidského života,[7. Přitom však právě stárnutí obyvatelstva, způsobované prodlužováním lidského života i snižováním porodnosti, které je označováno za hlavní hrozbu financovatelnosti solidárních sociálních systémů, je překlenutelné především aktivními opatřeními. Pokud se prodlužování života v přiměřené míře uskutečňuje i prodlužováním délky plnohodnotné práceschopnosti, je odpovědí především vytváření společenských podmínek prodlužování a rozšiřování participace seniorů na práci. Snižování porodnosti není jen důsledkem rozmařilosti konzumní společnosti, která dává přednost pořízení automobilu před „pořízením“ dítěte, ale především vysoké nezaměstnanosti ve věku nejvyšší fertility a podstatně nižšími příjmy rodin s dětmi než bezdětných, je účinně ovlivnitelná propopulačnmími opatřeními, jak potvrzují zkušenosti více zemí, nejnověji i Francie. ] jeho kvalitu a zdraví i zdravé životní prostředí dlouhodobě rostou a porostou rychleji a jejich podíl na celkových výdajích se bude dále zvyšovat bez ohledu na to, zda budou vynakládány solidární nebo tržní, soukromou cestou. Tento trend nelze zastavit. Jejich růst lze nejvýš přibrzďovat, pokud předbíhá možnosti rozšiřování tvorby zdrojů nebo možnosti vytěsňování tradičního, již saturovaného konsumu. Obrazně řečeno, rychleji porostou výdaje na počítače a zejména na software než na automobily.

Můžeme jenom ovlivnit, v jaké míře může být zpožďování úhrady těchto výdajů řešeno rozšiřováním jejích zdrojů nebo jejím přibrzďováním, a zda je uskutečňovat solidární, nebo tržní, soukromou cestou.

Odpůrci solidární cesty, a zejména finanční kapitál mají zájem na lukrativním potržnění a privatizaci tohoto významného, dynamického segmentu ekonomiky. Vydávají růst nákladů na financování těchto činností nikoli za důsledek objektivního vývoje, ale především za důsledek plýtvavosti solidárního systému jejich zabezpečování. Analýzy (Pick/2005) však prokazují, že to představuje jen malou část - snad desetinu - zvyšování výdajů a nadto tržní, soukromé systémy zde selhávají ještě více, jsou ještě nákladnější a chudým málo dostupné.

Solidární financování jejich dosavadního rozvoje však vyžaduje dlouhodobě zvyšovat míru přerozdělování hrubého domácího produktu veřejnými rozpočty. Podíl jejich příjmů na HDP se od počátku sedmdesátých let do poloviny devadesátých let v EU 15 zvýšil v průměru ze 41% na 46% HDP. Kromě toho růst těchto výdajů byl dofinancováván schodky, které ve stejné období vzrostly ze 3% na 5% v poměru k HDP. Příjmy z obou zdrojů se v této éře tedy zvýšily asi o 7% v poměru k HDP.

Od poloviny devadesátých let však došlo k obratu ve vývoji obou příjmových „kanálů“. Zvyšování příjmů zejména zvyšováním složené daňové kvóty se zastavilo a schodky byly naopak do roku 2000 sníženy na 1%, tj. o 4%, provedenými škrty rozpočtových výdajů.

K tomuto obratu spolupůsobil patrně souběh více zájmů. Především zájmu finančního kapitálu profitovat na rozvoji tohoto významného, dynamického sektoru ekonomiky, sociální sféry, její privatizací. Zájmu politiků, kteří jednak přijali obraz zveličeného vlivu nehospodárnosti a demotivačních faktorů solidárních systémů na růst těchto výdajů. Současně přijali představu, že empiricky dosažená současná průměrná míra veřejné zadluženosti je teoreticky podloženou a proto nepřekročitelnou hranicí. Proto očekávaný další značný růst výdajů na znalostní a sociální sféru považují za „neprofinancovatelný“ veřejnými rozpočty. V neposlední řadě působilo souběžné načasování přijetí společné měny Euro, podmíněné omezením schodků a zadluženosti veřejných rozpočtů na obdobně stanovenou hranici.

Ve druhé fázi, v době počínající hospodářské stagnace v EU, od roku 2001, se připojil zájem podnikatelského (nefinančního) kapitálu, usilujícího o korunování politiky levné práce jejím přechodem do vyššího stadia, kdy již není jen nástrojem prohloubení cenové konkurence, ale vede ke zvyšování podílu kapitálu již na prvotním rozdělení výsledku práce (na vtvořené přidané hodnotě) mezi kapitál a práci. Tato tendence - zejména v zemích původní EU 15 - naráží na sociální resistenci a projevuje se zatím jen zárodečně. Rostoucí tlaky však jednoznačně ukazují tento směr.

To se projevuje tlakem na snižování zdanění podniků, které má vést k trojstranné změně rozdělování a přerozdělování výsledků práce mezi kapitálem, prací a veřejnými rozpočty. Tento zájem požaduje snižování daňového zatížení jak zisku podniků, tak podnikem placeného zdanění práce. První požadavek je odůvodňován vyšší efektivností podnikových než veřejných investic. Druhý je odůvodňován nedostatečnou konkurenceschopností nemzdových nákladů práce. Tím ale snižuje tu část nákladů práce, kterou dosud přispíval zaměstnavatel zaměstnanci k solidární úhradě jeho sociální ochrany a tím převaluje úhradu této ochrany na zaměstnance do jeho čisté mzdy a současně tuto úhradu tím přesunuje ze solidárních na soukromé systémy této ochrany.

Tyto tvrdé sociální restrikce jsou však ekonomicky jen málo přínosné. Analýzy prokazují, že snižování celkové míry zdanění jen velmi málo přispívá k ekonomickému růstu a ještě méně k růstu produktivity, mnohonásobně méně než uvedený přínos znalostních faktorů růstu produktivity. Vyplývá z nich, že snížení míry zdanění o 1 % v poměru k HDP jej může zvýšit méně než o 0,1%. To patrně vyplývá z toho, že snížení zdanění obou výrobních činitelů působí protichůdně. Snížení zdanění práce může působit na růst pozitivně, jak to vyplývá z předchozí analýzy politiky levné práce. Snížení zdanění kapitálu však - na rozdíl od převažujících představ - na růst působí negativně (Plojhar, Tomšík/2005). To může být způsobeno tím, že - na rozdíl od investičních pobídek, které jsou poskytovány jen za skutečně provedenou investici - snížení sazby daně zvýhodňuje zvýšení čistého zisku bez ohledu na to, zda je proinvestován. Bližší analýzy (Pick/2005) přitom naznačují, že více než investování podporuje zvyšování dividend a repatriaci zisku do zahraničí (ta v případě České republiky již dosahuje asi 2% v poměru k HDP) a tím i příchod investorů takto zaměřených.

Oč méně snižování míry zdanění přispívá k ekonomickému růstu, o to více - téměř pětinásobně - přispívá ke zvyšování míry chudoby.Vlastní analýzy naznačují, že za každé 1 procento snížení celkové míry přerozdělování (součtu zdanění a schodku veřejných rozpočtů)

se míra chudoby zvyšuje o více než 0,4%.

Graf č. 2

![]

V této druhé fázi byla v EU od roku 2001 během dvou let, za něž jsou disponibilní údaje, snížena složená daňová kvóta v průměru o 1,5 % v poměru k hrubému domácímu produktu. Míra tohoto snížení ani v tomto případě zatím není podstatná, ale její nastoupený směr a dále stupňované tlaky představují mnohem závažnější hrozbu, než přinesla první fáze.

To má své dlouhodobé i krátkodobé důsledky. Dlouhodobě tyto tlaky ztěžují přechod ke kvalitativní konkurenci a směřují k privatizaci sociálních systémů a ke zvyšování míry chudoby.

Současně však krátkodobě působí k omezování veřejné poptávky v době, kdy již uvedené vnější tlaky přispěly k uvedení EU na dráhu stagnace. Prioritní snižování rozpočtových schodků je EU ordinováno v době, kdy USA i Japonsko k oživení ekonomického růstu vedle kursové politiky, povzbuzující zahraniční poptávku, používají k povzbuzování i domácí poptávky zejména výrazně deficitního financování veřejné poptávky. V USA se schodky přiblížily 5% a v Japonsku 7% HDP přesto, že míra zadluženosti veřejných rozpočtů je v USA podobná, jako v průměru EU a v Japonsku dvojnásobná.

Krize sociálního modelu

Bezprostředním důsledkem těchto vnějších i vnitřních tlaků je vleklá hospodářská stagnace EU, Po zpomalení růstu produktivity a oslabení relativní konkurenceschopnosti v druhé polovině devadesátých let přichází v druhé fázi, od počátku této dekády, další zpomalení růstu ekonomiky (na pouhých 0,9%) a prakticky stagnace úrovně produktivity (0,4%).

Především však dochází k ohrožení dlouhodobých základů jejího sociálního modelu.

Ukazuje se (tabulka č. 4), že kvóta (podíl na HDP) výdajů na sociální a zdravotní ochranu je v podmínkách EU „směrem dolů“nepružná navzdory dosavadním restriktivním tlakům a že ji patně nelze stlačovat ani ve prospěch snižování rozpočtových schodků, ani ve prospěch snižování daní. Dosavadní úsporná opatření však alespoň zastavila její růst navzdory rostoucím nárokům.

Snížení schodku veřejných rozpočtů bylo proto v první fázi (o 4%) dosaženo jednak pokračujícím zvýšením míry zdanění a škrty jiných. výdajů a jen dočasně. V druhé fázi byla polovina tohoto snížení (2%) opět odčerpána obnovením původní kvóty výdajů i snížením daní (tabulka č. 4), jež je tedy také částečně financováno tímto rozpočtovým schodkem.

Tabulka č. 4

Širší podmínky komparativní výkonnosti USA a EU

(úroveň v % HDP)

1995

2000

2003

USA

EU 15

USA

EU 15

USA

EU 15

Investice podniků

-

17,2

-

18,3

-

17,2

Soukromé úspory

15,1 1)

19,8

12,4

18,1

15,2

19,4

Veřejné výdaje na výzkum a vzdělávání

-

7,0

-

6,8

-

-

Veřejné výdaje sociální a na zdraví

-

28,5

-

27,3

-

Příjmy veřejných rozpočtů

31,4 1)

45,1

34,2

45,8

29,8

45,7

Složená daňová kvóta

-

40,6

-

42,0

-

40,5

Výdaje veřejných rozpočtů

36,2 1)

50,2

36,7

46,8

34,4

48,5

Schodek veřejných rozpočtů

-4,8 1)

-5,1

-1,6

-1,0

-4,6

-2,8

Míra nezaměstnanosti 2)

6,9

9,3

4,0

7,6

6,0

7,9

Prameny: European Commission/2003/-2004; European Commission/2004; European Commission/2005

Poznámky: 1) Za období 1991-1995. 2) V % pracovní síly.

Těmito postupy jsou však zakonzervovány i výdaje na vytváření a na osvojování znalostí - na výzkum a vzdělávání - na nedostatečné úrovni. Tím většině zemí zůstává uzamknuta cesta ke kvalitativní konkurenci, kterou již po dekádu úspěšně uplatňují především ve Skandinávii za výrazné účasti státu. Pro většinu zemí EU tak zůstává Lisabonský program jen přáním.

Bez rychlých a razantních prorůstových kroků makroekonomické politiky - jaké činí zejména USA a Japonsko - nejsou prostředky ani k nastartování tohoto programu. Pozastavení účinnosti paktu stability, dočasná podpora domácí poptávky přiměřenými schodky veřejných rozpočtů a přiměřeně oslabení kursu Euro by mohly být startovacím impulsem.

EU však zatím nejen nepřijímá aktivní opatření k nastartování modernizace svého sociálního modelu, ale ani nečelí opačným vnějším tlakům a naopak svou pasivitou jim.spíše otvírá cestu. Zejména pasivita ECB vůči kursovému dumpingu USD plně přenesla tíhu tak výrazné adaptace na podniky a ty se ji snaží převalit na zaměstnance, stlačením podílu nákladů práce na produktu, respektive na produktivitě. Protože ale snižování mzdových nákladů naráží na společenskou resistenci, je „směrem dolů“ nepružné a reálná mzda pokračuje ve svém růstu, zpomaleném již od počátku devadesátých let (na 0,8%-1%), soustřeďují svůj tlak na relativní snížení nemzdových nákladů práce a na jejich adresáta, na restrikci solidárních systémů oslabovaného a ustupujícího sociálního státu. Svou pasivitou vůči vnějším - dlouhodobým i krátkodobým - tlakům pomáhá je EU (a zejména ECB) obracet ve stupňovaný tlak podniků proti „plýtvavosti“ a nadměrnosti sociálního státu, na jeho oslabování as opouštění.

Snaha o šokové přizpůsobení změnou rozdělení vytvořeného produktu mezi práci a kapitál, mezi zisk (a odpisy) na jedné straně a náklady práce na druhé straně je však zatím nerozhodná. Od roku 2000 do roku 2003 podíl náhrad práce (nákladů práce)[8. Náklady práce vyjádřené v poměru k hrubému domácímu produktu, vyjádřenému ve shodném ocenění – tedy buď obojí vyjádřené v paritě kupní síly, nebo obojí v přepočtu kursem měny. S hlediska podniku to představuje jednotkové náklady práce, s hlediska zaměstnance jsou to jednotkové náhrady práce, se společného hlediska obou činitelů jde o podíl práce na rozdělení jejích výsledků mezi práci a kapitál). ] na HDP (respektive obdobně podíl náhrad práce připadajících na pracovníka nebo na odpracovanou hodinu na roční nebo hodinové produktivitě práce) v průměru EU 15 přibližně stagnoval na 66% HDP(Baštýř, Prušvic, Vlach/2004). To zatím prakticky není ovlivněno změnou struktury zdanění výrobních činitelů.[9. Zdanění podnikových příjmů se snížilo o 0,4% a nákladů práce o 0,6%. ]

Hlavní změna je však v tom, že v nominálním vyjádření (v němž se ekonomické procesy realizují) je podstatná část té složky zisku, která je vytvářena exportem, znehodnocována kursovým dumpingem a tedy jen zbývající část může být proinvestována. Přizpůsobení se tedy uskutečňuje hlavně bržděním investování. V této druhé fázi se míra podnikových investic snižuje, i když míra soukromých úspor roste (tabulka č.1). Souhrnné investice přecházejí k poklesu.

Původní společný evropský sociální model je proto ohrožen ve svých kořenech a je v krizi, stává se minulostí a rozpadá se do více nástupnických modelů, které postupují vůči vnější tlakům nekoordinovaně a protisměrně a soupeří i vzájemně.

Znalostně sociální model nebo zánik sociálního státu v EU ?

(Cesty k budoucnosti)

Soupeření různých modelů v EU

V EU se od poloviny devadesátých let vytvořily zejména čtyři základní modely, do určité míry společné jednotlivým skupinám zemí, i když pro ně nejsou zcela shodné a homogenita těchto skupin je jen relativní. Je to zejména znalostně sociální model (Dánsko,Finsko, Švédsko), zadržovací model (Německo, Francie, Itálie), hybridní model (Spojené království) a ultraliberální doháněcí model (Česko, Maďarsko, Polsko). Mezi novými členskými zeměmi je ještě radikálnější varianta tohoto modelu (pobaltské republiky a Slovensko), jejichž charakteristiku nelze pojit s předchozím modelem, protože zprůměrované údaje za tuto spojenou skupinu zemí by byly málo homogenní a zakrývaly by jejich dosti velké rozdíly. Pro zjednodušení je zde i jejich model reprezentován modelem ultraliberálním. Zcela extrémním případem je zdražovací model Východu Německa, kterým Německo skočilo s „trojitým šokem“ nejen do společného trhu zboží a služeb, ale i trhu práce a ke společné měny a tím byl zbaveno možnosti cenového podbízení.

Tyto modely se vytvářely z původního modelu rozdílnými až protichůdnými reformami či naopak jich opouštěním a rozdílně,a které až protichůdně působí.

Znalostně-sociální model je zaměřen na překonání krize sociálního modelu, vyplývající z předbíhání jeho výdajů před jeho výkonností, především aktivní cestou, zvyšováním jeho výkonnosti. K tomu prováděl především restrukturalizaci výdajů veřejných rozpočtů, zvýšením podílu výdajů na znalosti na úkor sociálních výdajů. Jeho restrikce míry sociálních výdajů byla sice nejvyšší mezi srovnávanými modely, činila asi 6% v poměru k hrubému domácímu produktu, ale sloužila především této modernizační změně struktury a nikoli jen pasivnímu překonání schodků.[10. V tom spočívá jádro této modernizace, i když ta představuje mnohem širší vějíř změn včetně posílení tržní motivace. ]

To mu usnadnila nadstandardní vyspělost jeho původního sociálního modelu, který ve skandinávských zemích, kde se tento nový model uplatňuje, měl již tradičně nadprůměrně rozvinuté zejména solidární výdaje na sociální a zdravotní ochranu, které převyšovaly standard vyspělých zemí EU asi o 6% a obdobně výdaje na vědu asi o 3% v poměru k hrubému domácímu produktu. Nyní u znalostních výdajů svůj nadstandard nad průměrem dále zvýšil na 4% tím, že se naopak vzdal svého nadstandardu sociálního. Zachoval si tím silný stát, který přerozděluje nadále kolem 55% HDP, ale je vysoce funkční. Jeho výdaje na znalosti dosahují 11% a jsou o 4% až 5% vyšší než v ostatních modelech. Současně jeho sociální výdaje již nepřevyšují průměr, nižší než 30.% (tabulka č. 5).

Na rozdíl od neoliberálně znalostního modelu USA, který je rozvíjen převážně tržní cestou, tento model je rozvíjen do značné míry solidární cestou bez sociálních bariér. Vznikl tak nový model, který k dosavadním komparativním výhodám sociálního modelu, k motivační účinnosti trhu a sociální soudržnosti přidal další komparativní výhodu, založenou na intelektualizované relativně drahé práci.

Zadržovací model se rozvíjí téměř opačně. Předstih růstu solidárních výdajů sociálního modelu před zvyšováním jeho výkonnosti se snaží překonat do značné míry jednostranně především restrikcí výdajů na sociální a zdravotní ochranu v míře, která by překonala schodkové financování. Tyto výdaje přesto převyšují průměr EU asi o 3% v poměru k HDP.

Sama restrikce výdajů, ani kdyby byla úspěšná, by však jenom zadržovala důsledky a nevytvářela dlouhodobé předpoklady pro financování rostoucích výdajů sociálního modelu zvyšováním jeho výkonnosti.

Tento model to nejen neřeší, ale naopak k tomu vytváří překážky tím, se mu “daří“ udržovat znalostní výdaje na nedostatečné úrovni, nižší než ve znalostně. sociálním modelu asi o 5% v poměru k HDP. Tím si tento model ztěžuje cestu k uplatnění kvalitativní konkurence, ačkoli ta je nejen nejúčinnější, ale možná jediná právě pro tuto skupinu zemí s relativně vysokými náklady práce, převyšujícími průměr EU asi o 10% (Fassmann/2004). A tedy nejméně vhodná pro politiku levné práce.

Tento zadržovací model je tedy dlouhodobě neudržitelný a bezvýchodný. Požadavky na jeho radikalizaci by jen radikalizovaly jeho bezvýchodnost. A krátkodobě svým jednostranným zaměřením na restrikci rozpočtových schodků přispívá k prodlužování současné hospodářské stagnace EU.

Blairův hybridní model, na rozdíl od zadržovacího modelu, přináší i aktivní cesty pro rozšíření zdrojů zvyšováním konkurenceschopnosti a hospodářského růstu, jenže jeho řešení je zcela opačné než ve znalostně-sociálním modelu a je založeno spíš na extenzivní cestě. Sociální model doplňuje hlavními „přídavnými“ prvky neoliberálního modelu, politikou levné práce, založené na nižším zdanění podniků a zejména práce a politikou pružného trhu práce. To je právě podstatou „druhého patra“ sociálních restrikcí, které v této druhé fázi mají již nejen překonat rozpočtové schodky, ale vytvořit i prostor pro toto snižování daní.

Tento model, navazující na dosavadní britské tradice nízkého zdanění a relativně nízkých nákladů,práce, nižších asi o 15% proti průměru EU, má podstatně nižší míru přerozdělování a zdanění. než všechny zde porovnávané modely. Míra přerozdělování tam činí méně než 40% (38%) a složená daňová kvóta rovněž jen 38% (po konsolidaci dokonce jen 35%) v poměru k HDP. Přesto míru sociální a zdravotní ochrany nedokázal podstatněji stlačit pod průměrnou úroveň a hlavní rozdíl je v tom, že má nejnižší míru výdajů na znalosti, poloviční proti znalostnímu modelu.

Tento model je tedy vlastně ústupem a postupným přechodem k neoliberálnímu modelu a v tom se neliší v jeho cílech, ale liší se spíše jen mírnějším, opatrnějším postupem k němu..

Tabulka č. 5

Širší podmínky komparativní výkonnosti různých hospodářských a sociálních modelů

(úroveň v % HDP)

1995

2000

Nástupnické modely

Nástupnické modely

EU

Zna lostní

Zadržo vací

Hybrid

Ultra

liberální

EU

Zna

lostní

Zadržo vací

Hybrid

Ultra

liberální

Investice podniků

17,2

14,2

17,3

14,4

19,6

18,3

16,8

18,0

15,8

20,3

Soukromé úspory 1)

19,8 1)

20,2 1)

23,5 1)

17,8 1)

18,1

17,1

18,0

12,1

19,5

Veřejné výdaje na výzkum a vzdělávání

7,0

9,9

7,4

7,0

6,0

6,8 2)

10,8 2)

7,2 2)

6,3 2)

5, 2 2)

Veřejné výdaje sociální a na zdraví

28,5

34,2

28,2

27,3

27,3

28.2

3 1,8

27,1

Příjmy veřejných rozpočtů 1)

45,1 1)

56,1 1)

46,4 1)

36.7 1)

45,8

58,4

48,5

41,2

42,1

Složená daňová kvóta

40,6

48,3

44,8

35,4

42,0

50,5

45.8

37,5

33,1

Výdaje veřejných rozpočtů 1)

50,2 1)

61,0 1)

51,9 1)

42,4 1)

46.8

53,5

48,2

37,4

45,0

Schodek veřejných rozpočtů 1)

-5,1 1)

-4,9 1)

-5,6 1)

-5,7 1)

1,0

4,9

0,3

3,8

-2,6

Míra nezaměstnanosti 3)

9,.3

9,5

9,2

9,2

7,6

6,6

8,8

5,4

10,5

Míra chudoby 4)

17

9

17

20

15

10

14

19

11

Jednotkové náklady práce

66

72

64

79

26

Poznámky:

1) Za období 1991-1995 2) za rok 2001 3) V % pracovní síly 4)V % obyvatel

Prameny: Baštýř, Průšvic, Vlach/2004; European Commission./2004; European Commission/2005

Příchodem nových členských zemí do EU přišel i zcela nový ultraliberální model, ještě vzdálenější evropskému sociálnímu modelu než model neoliberální a představuje jeho ještě radikálnější podobu.

Ten vznikl neliberální šokovou strategií přechodu k tržní ekonomice, oktrojovanou Washigtonským konsensem latinskoamerickým a evropským postkomunistickým zemím.

Jeho podstatou je i okamžitá liberalizace zahraničního obchodu, která umožňuje udržet konkurenceschopnost dosud nižší produktivity těchto zemí jen politikou extrémně levné práce, založené na extrémně nízké mzdě a především extrémně nízkém kursu měny, který je jen na zlomku parity její kupní síly (v roce 2004 v Česku činila cenová hladina jen 51% úrovně EU 15, v Maďarsku 56% a v Polsku 48%). Především tím úspěšně láká zahraniční investory s vysokou produktivitou, a to zejména ty, kteří jsou orientováni na levnou práci. Jen za těchto podmínek může politika levné práce přinášet i růst produktivity. Je to však produktivita dovážená, málo orientovaná na high-tech výroby a služby a přitom naopak značně orientovaná na dovoz složitějších komponentů.. Navíc se tyto země v současné druhé fázi přidávají k závodům ve snižování daní na základě sociálních restrikcí, přestože to ve srovnání s přínosem dosavadní politiky extrémně levné práce, doplněné účinnými investičními pobídkami, má jen zanedbatelný přínos pro hospodářský růst i pro příliv zahraničního kapitálu

Tyto země těží ze své dvojaké dočasné komparativní výhody. Extrémně levnou prací lákají zahraniční investory a současně se přidávají k vnitřním i vnějším tlakům na evropský sociální model, od něhož požadují spolufinancování svých takto oslabených veřejných rozpočtů. Dumping, který si proti sobě mají financovat vyspělé země EU. Tento model je však přechodný, s přibližováním ekonomické úrovně těchto zemí vyspělým zemím se bude snižovat jeho extrémnost a bude splývat s neoliberálním modelem.

Tento ultraliberální model si však i sobě odřezává cestu k obratu ke znalostně-sociálnímu modelu, a to zejména k rozvoji výzkumu a vzdělávání i k přeorientaci investičních pobídek na investory orientované více na tyto znalostní faktory produktivity. Takovou cestu by si možná mohl otevřít dostatečnou pomocí ze zdrojů UE, která by„na oplátku“ čelila daňovému dumpingu větší harmonizací daní.

Extrémním případem je zdražovací model Východu Německa, který vznikl trojitým šokem. Spolu s okamžitou liberalizací zahraničního obchodu zbožím a službami skočil i do společného trhu práce. Ten ale „vytáhl“ mzdovou úroveň Východu nad úroveň jeho produktivity práce, aby další milióny pracovníků neodešly za prací na Západ a zbavuje tak Východ možnosti konkurovat levnou prací. Ale hlavní příčinou katastrofy byl ještě mnohonásobně větší šok, předčasný přístup ke společné měně, který zbavil Východ kursové ochrany místo konkurence extrémně nízkým kursem měny. Na rozdíl od ultraliberálního modelu, který svou dosud nízkou produktivitu ochraňuje extrémně levnou prací, takže jeho reálné jednotkové náklady práce dosahují jen 20%-30% úrovně EU, Východ Německa je má o 10% vyšší než Západ a je tak “odsouzen“ buď předražovat, nebo být nerentabilní (Pick/2004/a). .

Za těchto podmínek se i světově rekordní pomoc Západu, dosahující 4% jeho HDP, míjí účinkem. Zmírňuje následky, ale neřeší příčiny. posiluje spotřebitelskou a investiční poptávku Východu, ale po západním zboží, protože podniky Východu jsou příliš drahé.

Východiskem z této katastrofy nejen nemohou být výčitky z „lenivosti“ Východu těmi, kteří to zavinili, ale patrně naopak doplnění této rekordní pomoci ještě daňovými (prázdninami (úlevami) pro podniky (mzdové náklady) Východu. To možná již přesahuje sílu Německa a stává se úkolem EU.

. Souhrnný pohled na tyto modely (tabulka 5) přitom ukazuje, že navzdory zcela protichůdném přístupům jednotlivých modelů k hodnocení úlohy a síly sociálního státu, charakterizované zejména mírou přerozdělování - a to především pro sociální a zdravotní ochranu - “hora porodila myš“.

Tlak na omezení úlohy státu, respektive veřejných rozpočtů vedl ke snížení míry přerozdělování do roku 2000 jen o 3 % v poměru HDP a do roku 2003 – v důsledku opětného zvýšení schodků – již jen o 1%. (Z 50% v roce 1995 na 47% v roce 2000 a na 49% v roce 2003).

Krajní rozdíl mezi modelem znalostním a hybridním dosahoval v roce 2000 16% v poměru k HDP a v roce 2003 – po opětném zvýšení míry přerozdělování v hybridním modelu – 12%.

Podstatná část tohoto rozdílu je důsledkem vyššího podílu znalostních výdajů v znalostním modelu, kde dosahují 11% a jsou o 5% v poměru k HDP vyšší než v ostatních modelech.

Naopak u hlavního cíle této restrikce, kvóty výdajů na sociální a zdravotní ochranu – s výjimkou uvedeného snížení „nadstandardu“ u znalostního modelu – ke snížení prakticky nedošlo o více než 1% v poměru k HDP a také dnešní rozdíly nepřesahují 1%. Sociální standard vyspělých zemí EU, půl století rozvíjený solidárním přerozdělováním, prokazuje svou pozoruhodnou rezistenci a odolnost vůči soudobým tlakům na jeho stlačení a privatizaci.

Je však ještě další , skrytá a méně transparentní složka snižování přerozdělování, spočívající ve zvyšování zpoplatnění a v privatizaci některých veřejných služeb, jako na příklad hromadné dopravy osob, komunálních služeb a podobně. Její míru lze obtížně odhadnout.

Zatímco znalostně-sociální model má prvenství ve znalostních faktorech, v ostatních modelech jsou více využívány méně účinné faktory, jako je vyšší míra podnikových investic do kapitálu a levná práce, charakterizovaná zejména nižšími reálnými jednotkovými náklady práce, vyjádřenými v kursu měny v poměru k HDP, propočtenému v paritě kupní síly (tabulka č. 5).

Výsledky soupeření

Výsledná komparativní výkonnost od druhé poloviny devadesátých let jednoznačně potvrzuje úspěšnost znalostně sociálního modelu. Předstihuje nejen všechny ostatní nástupnické modely, ale i neoliberálně znalostní model USA v tom hlavním, co je základem výkonnosti, udržitelné i dlouhodobě, předstihuje je v růstu nejen produktivity práce, ale i totální produktivity výrobních faktorů. Dosahuje toho převážně znalostními faktory, kterými nejen disponuje, ale dokáže je účinně absorbovat na rozdíl od jiných modelů (USA, hybridní), kde obdobné nasazení těchto faktorů přináší menší výsledky (tabulka č.6). To patrně naznačuje přednost solidární cesty do znalostní společnosti i před neoliberálně znalostním modelem.

Naproti tomu zadržovací model je nejméně úspěšný ve výkonnosti i v sociálních důsledcích. Měřeno mírou nezaměstnanosti - včetně jejích skrytých složek, signalizovaných zejména zvýšeným růstem nemocnosti, odchodů do předčasných a invalidních důchodů, je to již hlubší krize než byla ve třicátých letech.

Hybridní model vede k vyššímu extenzivnímu růstu obou výrobních faktorů, kapitálu i práce, ale na úkor jejich produktivity. Má nejnižší růst totální produktivity a nejvyšší jednotkové náklady práce (tabulka č.5). Oslabení konkurenceschopnosti již podvazuje i možnosti extenzivního růstu a ten zpomaluje.

Podle novějších analýz za období do roku 2002 (Aiginger/2005) a skutečného vývoje v roce 2004 i odhadovaného za rok 2005, tento vývoj pokračuje a představuje již zkušenst celé dekády.

Tabulka č. 6

Komparativní výkonnost různých hospodářských a sociálních modelů

(roční růst v %)

1991 – 1995

1996 – 2000

USA

EU

Nástupnické modely

USA

EU

Nástupnické modely

Znalo

stní sociá socl.

Zadržo vací

Hybridní

Ultra liberální

Znal o stní

Zadržovací

Hybridní

Ultra liberál

Produktivita práce

2,4

1,1

2,3

1,4

2,6

1,7

1,4

2,0

1,5

1,5

Totální produktivita

0,1

0,5

0,7

0,7

0,.8

0,4

-0,2

0,7

0,4

0,1

Investice do ICT

0,3

0,2

0,3

0,1

0,3

0,6

-0,2

0,5

0,3

0,6

Investice ostatní

1,7

0,7

0,7

1,1

1,5

0,7

-0,1

0,2

0,8

1,0

Reálné náhrady práce

0,8

0,8

0,2

0,5

0,7

2,4

0,7

0,1

0,1

2,5

Reálné jednotkové náklady práce

-0,4

-0,6

-1,7

-1,7

0,6

0.5

-04

1,0

0.1

0,3

Prasmeny: European Commission/2003, 2004

Závěry

Od druhé poloviny devadesátých let se původní úspěšný sociálního model, který vznikl po druhé světové válce, dostal do krize a vyvinulo se z něj několik nástupnických modelů.

Hospodářsky i sociálně nejúspěšnější je znalostně sociální model, který vznikl ve Skandinávii převážně solidárně rozvíjenou cestou znalostní modernizace sociálního modelu. Je úspěšnější ve zvyšování své výkonnosti nejen než všechny ostatní současné modely v EU, ale i než neoliberálně znalostní model, který je rozvíjel převážně tržně tržní cestou modernizace neoliberálního modelu USA. Je přitom úspěšnější přesto, že USA podporují výkonnost tohoto modelu výrazným oslabením své měny, tlakem na snižování daní a sociální ochrany práce i podporou domácí poptávky schodkovými veřejnými rozpočty..

Nejneúspěšnější je naopak zadržovací model největších zemí EU. Je jednostranně - a přitom málo účinně - zaměřen především na restrikci veřejných výdajů na sociální ochranu, který si odřezává cestu na dráhu znalostní modernizace. I krátkodobě oslabuje domácí poptávku a prohlubuje hospodářskou stagnaci.

Ostatní modely – Blairův hybridní model, který doplňuje restrikci sociální ochrany nízkým zdaněním a politikou levné práce i ultraliberální model nových členských zemí EU, který je založen na politice extrémně levné práce jsou modely přechodnými, směřujícími k postupnému uplatnění neoliberálního modelu cestou potržnění a privatizace sociálního státu.

Tyto protichůdné přístupy vyúsťují stále více ve střet dvou neslučitelných alternativ: Buď znalostní modernizace sociálního státu, nebo jeho okleštění, privatizace, potržnění a ústup k neoliberálnímu modelu. Buď více znalostí, nebo více chudoby. V tom soupeření těchto modelů představuje neslučitelné cesty a je spíš vylučovacím zápasem než soutěžením.

Nastartování znalostní modernizace však vyžaduje i výrazné startovací kroky prorůstové makroekonomické politiky, zejména k podpoře zahraniční poptávky přiměřené oslabení společné měny euro a k podpoře domácí poptávky pozastavení účinnosti Paktu Stability a dočasné využívání schodkového financování veřejných rozpočtů. Patří k nim i první k roky k revitalizaci Východu Německa, jako jsou daňové prázdniny (úlevy)..

Po závěrech

Současné nástupnické modely, které v polovině devadesátých let hledaly odpovědi na krizi sociálního modelu a východiska z ní, mohly vycházet jen z analýz minulého modelu a z teorií či prognóz budoucích modelů, které však ještě nemohly být otestovány skutečným životem.

Dnes máme výhodu, že již tehdejší budoucnost známe. Dokážeme jí využít, nebo dál budou vítězit nad poznáním a zdravým rozumem falešné ideologie a falešné zájmy?



Hlavní prameny

Aiginger K.: „Towards a new Europpean Model of a Reformed Welfare State: A Alternative to the USA Model“, .European Economic Commission UN, Economic Survey of Europe , 1/2005

Baštýř I., Prušvic D., Vlach j.: “Náklady práce“,Výzkumný ústav práce a siociálních věcí, Prha 2004

Commission of the European Communities: „European Competitiveness Report 2003“, 2003

European Commission: „Economic Forecast“, Spring, 2005

European Commission: „Structures of the Taxation Systems in the European Union: 1995-2002“, 2003/2004

Fassmann M.: „Mýty a pověry, provázerjící sjednocování daně z pdané honoty a snížení tzv. vedlejších nákladů na oprascovn sílu“, Pohledy, Praha, 1/ 2004

Havlik P. : „EU Enlargement: Implications for Growth and Competitiveness“, WIIW, Vienna, 2003

Havlík P., Podkamminner L., Gligorov V. :“Accelerating GDP Growth, Improved Prospects for European Integration“, WIIW, Vienna, 2005

Landesmann M.,Stehrer R.: „The CEES in the Enlarged Euorope: Convegence Patterns, Specialization and Labour Maarket, Implications, WIIW, Vienna, 2002

Maddison A.: „Monitoring The World Economy 1820 – 1992, OECD, 1995

OECD: „Economic Outlook“, květen 2005

OECD: „Main Economic Indicators“, červen 2005

Pick M:., „Cesta ke společné měně“, Pohledy č. 2, 2004/a

Pick M.:“Pověry o sociálním státu v éře globalizace“,Listy č. 5, 2004/b

Pick M.:„Přerozdělování: Spása nebo pohroma pro ekonomiku?“, Sondy č. 35, 2005

Plojhar M.,Tomšík V.: „Daně a ekonomická výkonnost: empirické testy na panelu zemí OECD“, Statistika č.4, 2004

Steiger Š.: „Proměny švédského sociálního státu“, Listy č. 3, 2005

Miloš Pick, 1. listopadu 2005 . Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny