Článek

Slavoj Žižek  Lenin ve virtuálním kyberprostoru?

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Slavoj Žižek (1949), slovinský filozof, kulturní teoretik a politický aktivista. —- Vystudoval filozofii na univerzitě v Lublani (Dr.A. 1981) a psychoanalýzu na Université Paris VIII Vincennes-Saint Denis (PhD 1985). Vyučuje na univerzitách v Lublani, Londýně a New Yorku. —- K ranému ovlivnění hegeliánským marxismem a heideggeriánstvím jeho slovinských učitelů přibyl u něho během let vliv lacanovské psychoanalýzy, Althusserova strukturálního marxismu a politické filozofie Althusserových žáků (A. Badiou, J. Ranciéra, É. Balibara). —- Jeho politický vývoj byl podobný vývoji jiných východoevropských disentních intelektuálů: Ve volbách roku 1990 kandidoval do tehdy přímo voleného presídia země - za Liberální demokracii -, nicméně již během následujících deseti let se posunul směrem k čím dál radikálnější levici; v současnosti se prohlašuje za marxistu a komunistu. Angažuje se přitom nejen coby publicista či politický aktivista, nýbrž především jako “populární intelektuál”: popularizátor filozofických koncepcí, jejichž politické implikace pokládá za nejhodnotnější (především Lacanova pojetí fantazmatu v těsném prolnutí s Althusserovým pojetím ideologie). Vedle psaní knih a článků se věnuje koncipování polo-dokumentárních filmů, ve kterých i sám účinkuje, vsadiv na svoji dlouhodobě budovanou excentrickou image filozofujícího “yettiho”. —- K Žižekově “nepohodlnosti” pro pravicové liberály se v poslední době přidávají kontroverze, které vzbuzuje mezi svými levicovými příznivci: srov. např. ohlasy na jeho stanovisko k americkým volbám na podzim 2016, interpretovatelné jako podpora Donalda Trumpa.
Díla: Vznešený předmět ideologie (1989); Multi-kulturalismus aneb Kulturní logika multi-nacionálního kapitalismu (1997); Nahodilost, hegemonie, univerzalita (s J. Butler a E. Laclauem, 2000); Jak číst Lacana (2006); Perverzní průvodce ideologií (film, 2012).

Anotace

Kapitola z knihy: „Revoluce před branami“ (Revolution at the Gates. Verso, London, NY, 2002, s. 292 – 297.) se zabývá vztahem Leninova pojetí politického boje k pozdnímu kapitalismu informačních technologií. Z anglického originálu přeložil Martin Rabenseifner.

Jaká tedy vůbec je Leninova pozice? Podle převládajícího mínění Lenin během několika let po Říjnové revoluci ztratil víru v kreativní schopnosti lidu, a proto zdůrazňoval úlohu vědy, vědců a autoritu expertů: tj. uvítal „začátek šťastného období, kdy politikové ustoupí do pozadí […] a inženýři spolu s agronomy převezmou hlavní díl odpovědnosti.“[1. Citováno dle Harding, N.: Leninism. Durham, NC, Duke University Press 1996, s. 168.] Tedy technokratická post-politika? Leninovy myšlenky o tom, že cesta k socialismu vede přes oblast monopolního kapitalismu, dnes možná zní až nebezpečně naivně:

Kapitalismus vytvořil účetní aparát v podobě bank, syndikátů, poštovních služeb, spotřebitelských společností a odborů pro kancelářské zaměstnance. Bez velkých bank by socialismus nebyl možný. […] Naším úkolem je pouze zbavit se toho, co kapitalisticky mrzačí tento nanejvýš prospěšný aparát – učinit ho dokonce větším a rovněž demokratičtějším a komplexnějším. […] To povede k celostátnímu vedení účetnictví, k celostátnímu účtování výroby a rozdělování statků. Tak vznikne cosi jako kostra socialistické společnosti.[2. Tamtéž, s. 146.]

Není to nejradikálnější vyjádření Marxova pojmu všeobecného rozumu, který transparentně řídí veškerý společenský život v post-politickém světě, v němž „řízení lidí“ je nahrazeno „řízením věcí“?

Jistě je snadné citovanou pasáž vyvrátit na základě známé písničky, jakou je „kritika instrumentálního rozumu“ a „řízeného světa (verwaltete Welt)“: už samotná forma tohoto celkového ovládání společnosti obsahuje „totalitní“ potenciál. Je snadné sarkasticky poznamenat, že ve stalinské epoše se aparát společenského řízení opravdu znatelně „zvětšil“. A není navíc tato post-politická vize naprostým opakem maoistického pojetí, že třídní boj je věčný(tj. „vše je politické“)?

Nicméně si je třeba položit otázku, zda vše je opravdu tak zřejmé. Co kdybychom nahradili poněkud zastaralý příklad centrální banky dnešním ideálním kandidátem na roli všeobecného rozumu – tj. celosvětovou sítí internetu (World Wide Web)? Dorothy Sayers(ová) tvrdila, že Aristotelova Poetika je v podstatě teorií detektivního románu avant la lettre – chudák Aristoteles ještě neznal detektivní literaturu, a musel se proto odvolávat na jediný příklad, který měl k dispozici: na tragédie […].[3. Viz Sayers(ová), D.L.: Aristotle on Detective Fiction. In táž: Unpopular Opinions. New York, Harcourt, Brace and Company 1947, s. 222-236.] Podobně se dá říct, že také Lenin v podstatě rozvíjel teorii o významu internetu, ale protože internet neznal, musel se obrátit k nepříliš šťastnému příkladu centrální banky. Pak tedy můžeme říct, že „bez internetu by socialismus nebyl možný. […]“ a dále jen zopakovat Leninovo volání po větší demokratičnosti a komplexnosti. V této souvislosti se hlásí o slovo zatracovaná a napůl zapomenutá marxistická dialektika produkčních sil a produkčních vztahů. Je otřepanou frází tvrdit, že ironicky právě tato dialektika pohřbila reálně existující socialismus: socialismus nebyl schopen zvládnout přechod od industriální k post-industriální ekonomice.

Jednou z tragikomických obětí rozpadu socialismu v bývalé Jugoslávii byl starý komunistický funkcionář, s nímž v roce 1988 dělalo interview jedno studentské rádio v Lublani. Komunisté věděli, že ztrácejí moc, a proto se zoufale snažili zalíbit každému. Když studenti tomuto zasloužilému členovi strany začali klást provokativní otázky o jeho sexuálním životě, onen starý kádr se zoufale snažil dokázat, že je v kontaktu s mladší generací. Protože však ovládal jen strnulou byrokratickou rétoriku, vyjadřoval se v podivně obscénních větách: „Sexualita je důležitou součástí mé každodenní aktivity. Když se dotýkám své ženy mezi stehny, získávám nové podněty ke své práci při budování socialismu.“ A když si čteme oficiální východoněmecké dokumenty ze 70. a 80. let 20. století, z nichž se dovídáme o projektu přeměny DDR na jakési Silicon Valley východního socialistického bloku, nemůžeme se zbavit téhož tragikomického dojmu, vyvolaného rozdílem mezi formou a obsahem. Přestože si autoři těchto dokumentů plně uvědomovali, že digitalizace je jediná možná cesta k budoucnosti, přistupovali k ní z pozice staré socialistické logiky průmyslového plánování – jejich slova prozrazovala, že naprosto nechápou reálnou situaci a společenské následky digitalizace.

Otázkou ovšem zůstává, zda kapitalismus poskytuje digitálnímu světu opravdu „přirozený“ rámec produkčních vztahů. Neskrývá se v internetu výbušná síla, nebezpečná pro samotný kapitalismus? Nedává nám monopol Microsoftu lekci, která je v dokonalé souhře s leninskou logikou? Není namísto boje s monopolem pomocí státního aparátu (soudně nařízeného štěpení Microsoftu) „logičtější“ navrhnout jeho znárodnění, a tak ho učinit volně dostupným?[4. V této souvislosti je zapotřebí zpochybnit jeden mýtus, mýtus mizející role státu. To, čeho jsme dnes svědky, není mizení státu, nýbrž proměna jeho funkcí: zatímco stát ztrácí některé své sociální funkce, státní aparát se v jiných oblastech společenské regulace zvětšuje. Začne-li dnes někdo podnikat, musí se o stát opírat daleko víc, než tomu bylo před sto lety, neboť stát dnes zabezpečuje nejen zákon a pořádek, nýbrž celou infrastrukturu (přístup k vodě a energii, transportní prostředky, ekologická kritéria, mezinárodní pravidla atd.). Nedávné zhroucení dodávek elektrické energie v Kalifornii velmi jasně ukázalo tuto skutečnost. Privatizace („deregulace“) zdrojů elektrické energie na několik týdnů změnila jižní Kalifornii, jedno z nejrozvinutějších ´post-industriálních´ území na světě, v zemi třetího světa s pravidelnými výpadky proudu. Obhájci deregulace ovšem tvrdili, že deregulace nebyla vůbec dostatečná, čímž se zapletli do starého a falešného sylogismu: „Moje snoubenka na schůzky nechodí nikdy pozdě, neboť ve chvíli, kdy přijde pozdě, už není mojí snoubenkou“: deregulace je ze své definice účinná, a není-li účinná, nebyla to skutečná deregulace. … Nenaznačuje rovněž nedávná panika kvůli nemoci šílených krav (nemoci, která pravděpodobně předznamenává mnoho podobných jevů, která nás čekají v blízké budoucnosti), že na státní i globální úrovni je třeba zavést přísnou institucionální kontrolu zemědělství?] V současnosti tak můžeme Leninovo známé heslo „Socialismus = elektrifikace + moc sovětů“ parafrázovat takto: „Socialismus = svobodný přístup k internetu + moc sovětů“. (Druhý prvek je stěžejní, protože vymezuje jediné společenské uspořádání, v němž se může realizovat osvobozující potenciál internetu. Bez tohoto prvku bychom dostali pouze novou verzi nemilosrdného technologického determinismu.)

Klíčový antagonismus takzvaného nového (digitálního) průmyslu tedy vězí v tom, jak u něj zachovat formu (soukromého) vlastnictví, jedinou formu, v níž může převládnout logika zisku (zvaž otázku Napsteru: organizace nabízející software pro bezplatné stahování nahrávek pop music, opatřených copyrightem). A neukazují problémy s právním zakotvením biogenetiky týmž směrem? Hlavním prvkem nových mezinárodních obchodních dohod je „ochrana intelektuálního vlastnictví“: kdykoli dojde k fůzi, při níž velká společnost „prvního světa“ pohltí společnost „třetího světa“, vždy je nejprve ukončena činnost výzkumného oddělení. Vznikají tu jevy, které pojem vlastnictví dovádějí k mimořádně dialektickým paradoxům: v Indii místní komunity najednou zjišťují, že lékařské praktiky a produkty, které používaly po staletí, se dnes stávají vlastnictvím amerických společností, od nichž si je musejí kupovat. Biogenetické společnosti si v současnosti patentují geny, a my všichni najednou zjišťujeme, že části nás samotných, naše genetická výbava, už má copyright a podléhá vlastnickému právu někoho jiného.

O výsledku této krize soukromého vlastnictví a produkčních prostředků však v žádném případě není rozhodnuto – měli bychom si proto připomenout krajní paradox stalinistické společnosti. Oproti kapitalismu, jenž je třídní, i když v principu rovnostářskou společností bez přímého hierarchického členění, je „vyzrálý“ stalinismus beztřídní společností, rozdělenou na jasně vymezené hierarchické skupiny (na nejvyšší nomenklaturu, technickou inteligenci, armádu …). To znamená, že ani u stalinismu nelze pro popis stalinské hierarchie a vlády použít klasického marxistického pojetí třídního boje. V Sovětském svazu nebyl od 20. let 20. století klíčem k dělení společnosti majetek, nýbrž přímý přístup k mocenským mechanismům a privilegovaným materiálním a kulturním podmínkám života (jídlo, ubytování, zdravotní péče, svoboda cestování, vzdělání). A snad největší ironií dějin bude, že podobně jako se o Leninově vizi „socialismu jako centrální banky“ dá náležitě hovořit pouze retrospektivně – v perspektivě, představované dnes internetem - tak objevíme v Sovětském svazu první model rozvinuté společnosti „po konci vlastnictví“ („post-property“ society), skutečný „pozdní kapitalismus“, v němž vládnoucí třídu vymezuje přímý přístup k (informačním a administrativním) nástrojům společenské moci a kontroly a k jiným materiálním a společenským privilegiím. Už nepůjde o vlastnictví soukromých korporací, nýbrž o jejich přímé ovládání: o právo používat soukromé letadlo, o přístup k nejlepší zdravotní péči atd. - tedy o privilegia, které bude možno získat ne na základě vlastnictví majetku, nýbrž prostřednictvím jiných mechanismů (vzděláním, manažerskými schopnostmi, atd.).

A právě tato blížící se krize je tím, co vytváří perspektivu nového emancipačního boje, perspektivu úplného znovuobjevení politického zápasu, v němž neběží o starou marxistickou volbu mezi soukromým vlastnictvím a jeho znárodněním, nýbrž o volbu mezi hierarchickou společností „po konci vlastnictví“ a touto společností rovnostářskou. Stará marxistická teze o tom, že buržoazní svoboda a rovnost jsou založeny na soukromém vlastnictví a tržních předpokladech, zde dostává nečekaný směr: tržní vztahy totiž umožňují (aspoň) „formální“ svobodu a „právně zakotvenou“ rovnost. Protože sociální hierarchii lze udržet prostřednictvím vlastnictví, není třeba ji prosazovat přímými politickými nástroji.

Zmenšuje-li se však význam vlastnictví, vzniká nebezpečí, že při jeho postupném zmenšování poroste potřeba nějaké nové formy hierarchie (rasistické či řízené experty), založené přímo na individuálních vlastnostech, a tudíž dojde ke zrušení „formálně“ buržoazní rovnosti a svobody. Stručně řečeno, dokud určujícím faktorem společenské moci bude začlenění do privilegované vrstvy nebo vyčlenění z této vrstvy (která má přístup k informacím, k mocenským nástrojům, atd.), můžeme očekávat, že budou vznikat další a další formy vylučování, včetně čistého rasismu. Prvním jasným znamením takového vývoje je nová aliance politiky (vlády) a přírodních věd: v nyní vznikající biopolitice vláda podporuje „průmyslové využití embrya“. Moc nad naším genetickým dědictvím je mimo demokratickou kontrolu, a tento stav je ospravedlněn nabídkou, kterou nelze odmítnou: „Copak nechcete vyléčit rakovinu, cukrovku, Alzheimerovu chorobu … ?“ Zatímco politikové dělají takové „vědecké“ sliby, samotní vědci zůstávají velmi skeptičtí a často zdůrazňují, že rozhodnutí v těchto věcech musejí být podložena širokým společenským konsensem.

Hlavní problém genetického inženýrství nespočívá v jeho nepředvídatelných následcích (co když vytvoříme monstra – např. lidské bytosti bez morální odpovědnosti?), ale v tom, že biogenetické inženýrství zásadně ovlivňuje naši představu o vzdělání a výchově: místo abychom se z dítěte pokusili vychovat dobrého hudebníka, bude možné vhodně upravit geny, aby daná osoba měla „spontánní“ sklon k hudbě? Bude možné náležitě upravit geny tak, aby dítě mělo sklon „spontánně“ poslouchat příkazy, místo abychom v něm pěstovali smysl pro disciplínu?

Jednou z nejděsivějších vyhlídek, které se otevřely po rozluštění genomu DNA, je využívání genetiky pro vojenské a válečné účely. Tato možnost dává zcela nový význam pojmu „etnická čistka“. Je dobře známo (ačkoli se o tom příliš nemluví), že vojenské tajné služby po celém světě už využívají nejnovějších genetických objevů při experimentech se smrtelnými chemickými látkami, které mají působit jen na členy určité etnické skupiny. Situace je zde radikálně otevřená – jestliže postupně vzniknou dva druhy lidí („přirozeně narození“ a „geneticky upravení“), není předem vůbec jasné, který druh lidí zaujme vyšší stupeň v sociální hierarchii: budou „přirozeně narozeni“ považovat „upravené“ za pouhé nástroje, a ne za plně svobodné bytosti, anebo budou ti dokonaleji geneticky upravení spojovat „přirozené“ s nižším evolučním stupněm?

Zápas, který je před námi, není v žádném případě předem rozhodnut - dostaneme se do bezprecedentních situací, které po nás budou vyžadovat rozhodné činy, neboť nepůjde pouze o nový způsob produkce, ale také o radikální rozkol v otázce, co dělá člověka člověkem.. ] Už dnes je možné rozeznat příznaky jakéhosi všeobecného neklidu - vzpomeňme si na sérii protestů v americkém Seattlu. Deset let poklidného triumfu globálního kapitalismu je za námi, a o slovo se hlásí poněkud opožděná nervozita – viz panická reakce masmédií (od časopisu Time po CNN), která nás najednou začala varovat před marxisty a jejich manipulacemi s davy „pokojných“ protestantů. Problém dnešní doby je vpravdě leninský: jak provést to, z čeho nás média obviňují? Jak vytvořit organizační strukturu, která tento neklid přetaví do podoby univerzálního politického požadavku? Nepodaří-li se to, kouzlo okamžiku může rychle vyprchat a jediné, co zůstane, budou nevýznamné nepokoje, možná organizované jako jakýsi nový Greenpeace: s jistou úspěšností, avšak s velmi omezenými cíli, s marketingovou strategií apod. Zkrátka, nedostane-li antiglobalizační hnutí podobu strany, zůstane vězet v bludném kruhu „odporu“, u jednoho z velkých hesel „postmoderní“ politiky, která s oblibou proti sobě staví „dobrý“ odpor vůči moci od „špatného“ revolučního převzetí moci. Zkrotit antiglobalizační hnutí tím, že z něj uděláme nějakou další „stránku odporu“ proti kapitalismu, je to poslední, co chceme.

Z toho plyne, že hlavní „leninistickou“ lekcí dnes je: politika bez stranické organizační formy je politikou bez politiky. Naše odpověď těm, kteří usilují (jak to správně nazývají) jen o „nové sociální hnutí“, bude proto táž, jakou jakobíni dali kompromisním girondistům: „Chcete revoluci bez revoluce!“ Dnešní dilema tkví v tom, že jsou dva způsoby, jak se společensky a politicky angažovat: buď přijmout pravidla systému a podniknout „dlouhý pochod institucemi“, anebo se angažovat v nových sociálních hnutích, od feminismu přes ekologii po antirasismus. Tato hnutí však jsou omezená tím, že nejsou politická ve smyslu univerzální singularity: jsou pouze hnutími „singulárního tématu“, jimž se nedostává univerzální dimenze – tj. nevztahují se k celku společnosti.