Článek

Theodor Adorno  Mélange

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno (1903-1969), německý filosof, estetik, sociolog kultury a hudební skladatel částečně židovského původu, jeden z čelných představitelů tzv. kritické teorie, příslušník první generace Frankfurtské školy. V jejích intencích se orientoval na interdisciplinární výzkum moderních společenských jevů, usiluje o funkční skloubení filosofické spekulace a empirických výzkumů. Kontext Frankfurtské školy svou závažností přesahuje jeho poválečná koncepce tzv. negativní dialektiky. Absolvoval ve Frankfurtu filozofii, sociologii, psychologii a hudební vědy. Začínal jako hudební kritik (v půli 20. let krátce studoval kompozici ve Vídni u A. Berga), k interdisciplinaritě jej posunula úzká spolupráce s frankfurtským Ústavem pro sociální zkoumání. Zpočátku byl ovlivněn svým učitelem, novokantovcem H. Corneliem, záhy se však přiklonil k nedogmatickému marxismu (již jeho dizertace byla poplatná Walteru Benjaminovi). Byl perzekvován nacisty (mj. z rasových důvodů), odešel proto r. 1938 z Německa - přes Británii do USA. Zde napsal společně s Maxem Horkeheimerem Dialektiku osvícenství. Roku 1949 se vrací do Německa (do Frankfurtu) a stává se v mezinárodním měřítku jedním z nejvlivnějších intelektuálů 50. a 60. let. V roce 1958 byl jmenován ředitelem Institutu. Adornovy spisy zahrnují příspěvky k filosofii, estetice a sociologii kultury; zásadní jsou stanoviska k problémům nové hudby, masové kultury a médií. Jádrem jeho intervence filosofické je radikální kritika tradiční racionality - tzv. “instrumentálního rozumu” a jeho “panského charakteru”. Proti synteticky chápajícímu myšlení prosazuje Adorno myšlení ne-identity a zkoumá, jak jedinečné (konstelace dobových podmínek) probouzí neidentické a utopické momenty pojmu, jeho „bohatství […] proti jeho chudobě“
Díla: Dialektika osvícenství (s Maxem Horkheimerem), Negativní dialektika, Žargon autenticity, Minima moralia, Estetická teorie, Schéma masové kultury, Úvod do sociologie hudby ad.

Anotace

Aforismus číslo 66 z knihy Theodora W. Adorna Minima moralia. Reflexe z poškozeného života, napsáno v roce 1945. Z německého originálu Minima Moralia. Reflexionen aus dem beschädigten Leben vydaného nakladatelstvím Suhrkamp v roce 1991 (20. vydání) přeložili Michael Hauser, Pavel Siostrzonek a Martina Švarcová. Kniha Minima Moralia vyšla v českém překladu roku 2009 v nakladatelství Academia.

Mélange. Běžný argument na podporu tolerance, že všichni lidé a všechny rasy jsou si rovni, je bumerang. Vystavuje se snadnému vyvrácení na základě smyslové evidence, a ani nejpřesvědčivější antropologické důkazy o tom, že židé netvoří žádnou rasu, sotva co změní v případě pogromu na tom, že totalitáři zcela jistě vědí, koho chtějí zabít a koho ne. I kdyby někdo proti tomu jako ideál prosazoval rovnost všeho toho, co má lidskou tvář, a rovnost nezakládal jako fakt, pomohlo by to pramálo. Abstraktní utopie by se dala až příliš snadno uvést do souladu s těmi nejzáludnějšími tendencemi společnosti. Že všichni lidé dosáhli rovnosti v tom smyslu, že se sobě navzájem podobají, je právě to, co dané společnosti přichází vhod. Na skutečné či imaginární rozdíly totiž pohlíží jako na znamení hanby, která svědčí o tom, že věci ještě nejsou dost daleko; že ještě stále něco zůstalo mimo dosah společenské mašinérie a není zcela určeno totalitou společnosti. Technika koncentračních táborů směřovala k tomu, aby z vězněných učinila strážce, z vražděných vrahy. Rozdíl mezi rasami byl povýšen na něco absolutního, aby se dal absolutně odstranit, i kdyby to bylo v tom smyslu, že nic odlišného nepřežije. Emancipovaná společnost by však nebyla unifikovaným státem, nýbrž uskutečněním obecného na základě smíření diferencí. Politik, jenž by o něco takého ještě vážně usiloval, by proto abstraktní rovnost lidí neměl propagovat ani jako ideu. Emancipovaná společnost by spíše poukazovala na dnešní špatnou rovnost, na totožnost těch, kteří vydělávají na filmu a na zbraních, ale lepší stav by chápala jako ten, v němž se člověk může beze strachu odlišovat. Pokud někdo ujišťuje černocha, že je stejný jako běloch, ač tomu tak očividně není, pak se na něm pokradmu už opět dopouští křivdy. S přátelským úsměvem jej ponižuje tím, že na něho přikládá měřítko, jemuž pod tlakem systému nemůže nikdy dostát a i kdyby mu dostál, byla by to navíc dosti sporná zásluha. Zastánci tolerance založené na unifikaci pak také neustále tíhnou k netoleranci vůči každé nepřizpůsobivé skupině: zarputilé nadšení pro černochy se skvěle snáší s rozhořčením nad nezpůsobným chováním židů. Tavící kotel, melting pot, byl zřízen nespoutaným industriálním kapitalismem. Myšlenka, že v něm skončíme, invokuje mučednickou smrt, ne demokracii.

Odkaz na původní článek - Theodor W. Adorno: Mélange