Článek

W. P. CockshottAllin Cottrell  V jakém smyslu byl SSSR socialistický?

Stáhnout jako PDF

O autorech

W. Paul Cockshot (1952), skotský počítačový specialista působící na univerzitě v Glasgow. —- V 70. letech se stal se stal členem Britské a irské komunistické organizace, malého leč v rámci levice vlivného uskupení. Frustrován její pozicí v britském dělnickém hnutí však s několika dalšími z organizace vystoupil a založil vlastní: Komunistickou organizaci britských ostrovů. V 80. letech, během svých doktorských studií v Edinburghu, přešel do Komunistické strany Velké Británie. —- Odborníky jsou ceněny Cockshottovy příspěvky v oblasti komprese obrazu, 3D televize, paralelních překladačů nebo medicínského zobrazování; širšímu publiku se stal známý svými návrhy v multi-disciplinárním výzkumu hospodářské vyčíslitelnosti, především jako spoluautor knihy Na cestě k novému socialismu, plédující za efektivnější a demokratičtější ekonomické plánování.
Díla: Na cestě k novému socialismu (s Allinem Cottrellem, 1993; česky: Kyber-socialismus, 2006).

Allin Cottrell (1953), americký marxistický ekonom. —- Na Merton College v Oxfordu a na univerzitě v Edinburghu vystudoval politologii, ekonomii a filozofii. V roce 1983 přesídlil do USA, kde působil na University of North Carolina, na Elon University a nakonec (od roku 1989 dodnes) na Wake Forest University. Hlavním předmětem jeho badatelské činnosti jsou dějiny ekonomických koncepcí (se zaměřením na Marxovu a Keynesovu), problémy makroekonomie a teorie ekonomického plánování. —- Spolu s počítačovým vědcem Paulem Cockshottem napsal knihu K novému socialismu. V ní uvažují o způsobech, jak by hospodářské plánování států za kapitalismu mohlo těžit z nových informačních technologií. Inspiraci zde nalezlo třeba venezuelské ministerstvo těžkého průmyslu ve vládě Huga Cháveze.
Díla: Společenské třídy v marxistické teorii a v poválečném Berlíně (1984); Na cestě k novému socialismu (s P. Cockshottem, 1993).

Anotace

Kapitola z prvního svazku Edice SOK - knihy Kybersocialismus W. P. Cockshota a A. Cottrella. Autoři aplikují marxistickou analýzu společnosti na krizi sovětského socialismu a zamýšlí se nad možnostmi plánované ekonomiky, která by na rozdíl od reality SSSR byla demokratická a participativní.

Zde se opíráme o klasickou marxistickou analýzu společnosti. Podle Marxe je nejzákladnějším rysem, podle něhož se rozlišují různé způsoby sociální organizace, způsob, jakým se zajišťuje ‘dobývání nadproduktu’ od přímých výrobců. To vyžaduje malé vysvětlení. ‘Nutný produkt’ je podle této teorie produkt potřebný k uchování a reprodukci samotné pracovní síly. Ten nabývá podoby spotřebního zboží a služeb pro pracující a jejich rodiny, a také investice do továren, zařízení a tak dále, které jsou prostě zapotřebí pro udržení výrobních prostředků společnosti v řádném provozu. ‘Nadprodukt’ je na druhé straně ta část společenského produktu, která je použita k uchování neproduktivních členů společnosti (nesourodé množství lidí, sahající od bohatých zahalečů přes politiky a ozbrojené síly až k pracujícím v důchodu) a také část věnovaná na rozšiřování arzenálu výrobních sil. Každá společnost, která je schopna podporovat své neproduktivní členy a vytvářet program netto investic přispívajících k pokroku ekonomiky, musí mít určitý mechanismus, kterým nutí nebo jinak přiměje přímé výrobce, aby produkovali více, než potřebují k zachování sebe sama. Přesná povaha tohoto mechanismu je podle marxistické teorie klíčem k pochopení společnosti jako celku – ne pouze ‘ekonomiky’, ale také všeobecné formy státu a politiky. Tvrdíme, že sovětský systém zavedl takový způsob dobývání nadproduktu, který se zcela liší od kapitalistického způsobu. K tomu, abychom toto tvrzení uvedli do souvislostí, se možná bude hodit obecnější historický exkurz.

            Vezměme nejdřív v úvahu rozdíl mezi feudální a kapitalistickou společností. Za feudalismu bylo dobývání nadproduktu pro všechny zcela „očividné“. Mělo různé specifické formy, ale jedna z obvyklých metod spočívala v tom, že rolníci pracovali na vlastních polích určitý počet dnů v týdnu a zbytek týdne pracovali na panském. Alternativou byla povinnost rolníků odevzdávat část sklizně či výnosu ze svých vlastních polí pánovi. Aby se taková společnost mohla reprodukovat, přímí výrobci musí být drženi v nějaké formě přímé podřízenosti nebo poddanství; politická rovnost a rovnost před zákonem je vyloučena. Velmi užitečná je také náboženská ideologie hovořící o tom, že každý člověk má na této zemi své vlastní „místo“, že znát své vlastní místo je ctnost, za níž ti, kdo plní svoji úlohu v pozemském řádu stanoveném Bohem, budou odměněni na nebesích.

            Na druhé straně za kapitalismu se dobývání nadproduktu stává „neviditelné“ tím, že dostává formu smlouvy o mzdě. Smluvní strany jsou si právně rovny, každá z nich přináší na trh své vlastnictví a svobodně s ním nakládá. V továrně nezazvoní žádný zvon, aby ohlásil konec té části pracovního dne, která připadá na výrobu ekvivalentu mzdy pracovníků, a začátek výroby zisku po zaměstnavatele. Nicméně mzdy pracovníků jsou podstatně nižší, než celková hodnota produktu, který vytvářejí: to je základem Marxovy teorie vykořisťování. Skutečný stupeň vykořisťování závisí na boji mezi pracujícími a kapitalisty v jeho rozmanitých podobách: boj o výši mezd, intenzitu výroby a délku pracovní doby, o technologické změny určující, kolik pracovní doby je zapotřebí k výrobě množství zboží, které pokryje mzdy.

            Sovětský socialismus, zejména v období po vyhlášení první pětiletky za Stalina koncem 20. let 20. století, zavedl nový nekapitalistický způsob dobývání nadproduktu. Tato skutečnost je poněkud zastřena faktem, že dělníci nadále dostávali mzdu v rublech a že se v plánovaném hospodářství nadále používaly peníze jako účetní jednotka, ale společenský obsah těchto „peněžních forem“ se drasticky změnil. V sovětském plánování bylo rozdělení společenského produktu na nutnou část a přebytek výsledkem politického rozhodování. Podnikům přidělovaly fyzicky většinu zboží a pracovních sil plánovací úřady, které vždy také zajišťovaly, aby podniky měly dost peněz na „zaplacení“ reálného zboží, které jim bylo přiděleno. Pokud nějaký podnik produkoval peněžní „ztrátu“ a musel proto k vyrovnání své bilance dostat „dotaci“, nebyl to problém. Na druhé straně vlastnění peněz jako takových nedávalo žádnou záruku, že se za ně podaří získat reálné zboží. Stejným způsobem byly centrálně rozdělovány také zdroje určené na produkci spotřebního zboží. Předpokládejme, že pracující dosáhli zvýšení mezd v rublech: samo o sobě by to nic neznamenalo, protože tempo výroby spotřebního zboží by nezareagovalo na zvýšený objem peněz utracených spotřebiteli. Vyšší mzdy by prostě znamenaly vyšší ceny nebo nedostatek zboží v obchodech. Koeficient tvorby přebytku byl stanoven už dříve, když plánovači přidělovali zdroje na investice do těžkého průmyslu a do výroby spotřebního zboží.

            Ve zcela obecné rovině je tento přechod k plánovanému systému, v němž je rozdělení produktu na nutnou část a přebytek výsledkem vědomého politického rozhodnutí, zcela v souladu s Marxovými nadějemi. Marx si jen představoval, že toto „sociální rozhodování“ bude radikálně demokratické, takže výroba přebytku bude mít svou vlastní přirozenou legitimitu. Lidé, kteří se rozhodli věnovat určité množství své společné práce na čisté investice a podporu těch, kdo neprodukují, budou ochotně uskutečňovat své vlastní rozhodnutí. Sovětská společnost však měla v době zavádění hospodářského plánování k demokratičnosti daleko, a to jak z vnějších, tak vnitřních příčin. Jak potom měli být pracující vedeni nebo nuceni k plnění plánu (který prý byl sestaven v jejich zájmu, ale určitě bez jejich účasti)?

            Víme, že tyto plány byly vcelku splněny. Ve 30. letech 20. století vyrostla bezprecedentní rychlostí základna těžkého průmyslu, která prošla tvrdou zkouškou za úspěšného odporu proti nacistické invazi. Jsme si také dobře vědomi charakteristických rysů Stalinovy éry, na jedné straně s její zvláštní kombinací teroru a nucených prací, a na druhé straně s opravdovým pionýrským zápalem. Jestliže vyjdeme z otázky, jak bylo v tomto plánovaném, ale nedemokratickém systému možné dobývat nadprodukt, jeví se kult Stalinovy osobnosti nikoli jako „úchylka“, ale jako integrální součást systému. Stalin – inspirující vůdce, který svou rozhodností, odvahou a houževnatostí vyvažoval to, co mu chybělo na výmluvnosti, schopný šířit vědomí účasti na velkém historickém úsilí, a současně strohý a naprosto bezohledný likvidátor všech, kdo se na tomto úsilí nechtěli či nedokázali podílet (a také mnoha dalších). Stalinův kult se svými populistickými i strašlivými aspekty byl ústředním prvkem sovětského způsoby dobývání nadproduktu.

JAKÉ POUČENÍ SI LZE VZÍT ZE SELHÁNÍ SOVĚTSKÉHO SOCIALISMU?

Krize sovětského socialismu podle všeho vychází ze dvou zdrojů. Na jedné straně je to odvrat širokých vrstev od nedemokratických a autoritářských praktik sovětské politiky starého stylu, na druhé pak široce rozšířený pocit, že základní ekonomické mechanismy fungující od 30. let 20. století se již přežily, a že lpění na nich by odsoudilo obyvatele někdejšího SSSR ke stagnaci životní úrovně a chronickému nedostatku spotřebního zboží. Ve srovnání se zřejmě neochabující vitalitou pokročilých kapitalistických ekonomik se tyto okolnosti stávaly pro lidi stále nesnesitelnější.

            Tyto dvě otázky spolu do určité míry souvisejí. S přechodem SSSR ze Stalinovy éry do éry Brežněva se zmírňoval dřívější systém teroru a donucování. Současně ale také erodoval pionýrský duch, který oduševňoval široké vrstvy obyvatelstva SSSR v prvních letech socialistické výstavby a za odporu vůči fašismu. Jinými slovy, podkopány byly oba pilíře sovětského způsobu dobývání nadproduktu (v plánovaném a přitom nedemokratickém systému). Je také třeba poznamenat, že Stalin nebyl zaujat proti využívání značných mzdových diferencí jako prostředku ke stimulaci pracovního úsilí, zatímco Brežněv prosazoval více rovnostářskou politiku. Rovnostářství mohou socialisté samozřejmě uvítat, ale pokud jsou podkopány individualistické peněžní pobídky, vzniká nicméně potřeba jiných druhů pobídek – například pobídek pramenících z vědomí demokratické účasti na společném úsilí. A pokud se dobrá práce nemá odměňovat podstatně vyšším platem, musí se odměňovat příležitostmi k osobnímu rozvoji a postupu (a musí být také tak vnímána). V korupční a cynické politické kultuře Brežněvova období byly ovšem podobné alternativní pobídky naprostou vzácností. Všeobecně se rozšířila apatie. Zatímco předchozí generace znala socialismus jako vznešený ideál – v Sovětském svazu jen nedokonale realizovaný nebo možná i těžce deformovaný, ale stále hodný následování, za Brežněva vyrostla celá generace, pro níž byl socialismus prostě ztotožněn se Sovětským svazem, jak to tvrdila jeho vlastní propaganda. Jestliže tito lidé nenáviděli sovětský systém, nenáviděli také socialismus.

            Tato diagnóza zatím vede k poněkud nejasným závěrům. Náš důraz na problémy, kterým musel čelit SSSR jako nedemokratický systém jakoby naznačovaly, že ke znovuoživení sovětské společnosti a hospodářství mohly stačit hluboké demokratické reformy. Jinak řečeno, pokud by namísto nedemokratického plánování nastoupilo plánování demokratické, dalo by se využít nadšení obyvatelstva k modernizaci hospodářství při zachování obecného rámce plánovaného a nekapitalistického systému. Samozřejmě, tento názor se dnes všeobecně považuje za vyvrácený drsnými fakty nejnovějších ruských dějin: reforma se nezastavila na glasnosti ani na perestrojce chápané jako přestavba socialistické ekonomiky, ale pokračovala dál, zřejmě nevyhnutelně, až k naprostému zničení starého plánovaného systému a k projektu přechodu k tržnímu hospodářství.

            Je možných několik interpretací těchto událostí. Jednou z nich je prostý antisocialistický názor, že centralizované plánování a socialistické vlastnictví jsou ve srovnání s tržním systémem svou vlastní podstatou méněcenné, a že pokud mají lidé svobodu volby bez politického anebo ideologického donucování, automaticky si zvolí trh. Demokracie nevyhnutelně vede k odmítnutí socialistického ekonomického mechanismu. Tato kniha přináší soubor argumentů, jež mají ukázat, že takový závěr je neoprávněný, tj. že může existovat efektivní a produktivní mechanismus socialistické ekonomiky, kterému je třeba dát přednost před kapitalismem (v každém případě z hlediska většiny tvořené pracujícími). Pokud je to ovšem pravda, jak vysvětlíme odmítnutí socialistické ekonomiky v SSSR a jiných zemích? Zde jde především o dva body. Zaprvé, jak jsme již řekli, socialismus dnes pro mnoho sovětských občanů neznamená nic jiného, než Brežněvův systém. Právě to jim říkali ad nauseam („až do zblbnutí“), a oni sami mají málo důvodů k pochybnostem. Představa, že je možný a žádoucí velmi odlišný druh socialismu, závisí na klasických argumentech, návrzích a ideálech zakladatelů socialismu. Ti, kdo se s těmito ideály seznámili pouze v podobě strnulé oficiální apologetiky, mohou takovou představu vyznávat jen stěží. Zadruhé, lze sotva pochybovat o tom, že ekonomická stagnace, která postihla Sovětský svaz v pozdním období starého ekonomického mechanismu, nebyla jedině a prostě důsledkem neexistence demokratické participace. Tento mechanismus trpěl vážnými technickými a ekonomickými problémy; ukážeme ale, že tyto problémy nejsou vlastní socialistickému plánování jako takovému.

            Pokud by totiž v sovětském systému došlo k zásadní demokratizaci spojené s podstatnými reformami plánovacího mechanismu, mohla podle našeho názoru v zásadě vzniknout příležitost k jeho obrodě. Bohužel se zdá, že takovou možnost dodnes vylučuje jako praktickou politickou variantu historická zkušenost bezútěšných desetiletí neschopného a diktátorského panství, ideologicky podpíraného zkostnatělým marxismem. Pro některé sovětské občany je tato myšlenka pořád atraktivní, ale příliš mnoho jich nyní požaduje naprostý rozchod s komunistickou minulostí.