Zatímco od šedesátých let selhaly pseudosocialistické systémy, založené na téměř výlučné úloze státu v ekonomice, dnes, obdobně jako v krizi třicátých let, selhává naopak kapitalismus, založený na téměř výlučné úloze trhu. Tento trh selhává jak při „čistění“ ekonomiky od plýtvavého konzumu, jehož symbolem je soudobá neudržitelná podoba individuálního automobilismu, tak při osvojování nových znalostních, nehmotných faktorů růstu a i při rozvoji nejchudšího světa. Tlumení nejen důsledků, ale i překonání prvotních příčin této krize vyžaduje překonání tohoto systému. Na troskách obou uvedených krajností by si již konečně měla podat ruku neviditelná ruka trhu s viditelnou, proti současnosti účinnější veřejnou rukou znalostní společnosti svobody, blahobytu a mírového soužití, rozvíjené v globálním měřítku zejména v těchto hlavních směrech:

1.  Rozvíjení rodícího se vícepolárního světa, umožňujícího vyvažování a postupně 

i kooperaci a koordinaci zájmů jednotlivých regionů, místo dosavadního jednopolárního světa, převážně podřízeného zájmům jediné supervelmoci.

     2. Překonávání asymetrické, nevyvážené liberalizace světového obchodu. Ta méně vyspělým zemím ponechává jako jedinou ochranu osvojování složitějších výrob a služeb extrémně nízké kursy jejich měn. Touto politikou levné práce diskriminuje země méně vyspělé a současně podřezává konkurenceschopnost zemí vyspělých, což je patrně prvotní příčinou této krize.

     3. Veřejná vlastnická kontrola hlavních bank – umožněná i obrovskými finančními injekcemi z veřejných rozpočtů - je patrně nezbytná i k překonání krize. Do budoucna se otvírá otázka veřejné vlastnické kontroly i ve značně zmonopolizovaných odvětvích, jako zejména v energetice, vodním hospodářství, spojích a veřejné dopravě – a to i s hlediska ekonomické bezpečnosti. Týká se to i lokálních monopolů, jako jsou vodárny a kanalizace. Veřejná vlastnická kontrola několika stovek největších nadnárodních společností, které dnes dominantně ovládají světovou ekonomiku i politiku, se dlouhodobě stává podmínkou soutěžních trhů.

     4. Překonání extrémní deregulace trhů – počínaje finančními trhy. Ta patřila ke spoušťadlům krize a dnes je již široce uznávanou podmínkou ekonomické stabilizace. Současně je nezbytná intervenční politika jak makroekonomická k usměrňování souhrnné poptávky, tak  i mikroekonomická k podpoře konkurenceschopnosti osvojovaných produkcí.

     5. Obrat od dosavadního neudržitelného, do značné míry kvantitativního ekonomického růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a služeb, k růstu kvalitativnímu, založenému na zvyšování znalostí, vtělených do jednotky výrobku a služeb, tedy do jednotky hmoty a energie.

     To vyžaduje na jedné straně podporu rozvoje člověka a jeho znalostí, a to převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami zdravotní a sociální ochrany a zejména systémem vzdělávání, překonávajícím sociální síto v přístupu mozků ke znalostem.  Možná i pomoc méně vyspělým zemím časovým omezením duševního vlastnictví.

     Na druhé straně i tlumení spotřeby hmoty a energií ekologickým zdaněním, odrážejícím jak vzácnost přírodních zdrojů - energií, vody a surovin - tak i náklady na ozdravování životního prostředí; možná také tlumením nadměrného zkracování životnosti produktů i nadměrné nákladní dopravy.

     6. Využití soudobého typu technického rozvoje ve vyspělých zemích, umožňujícího překrývat růst produktu růstem produktivity bez růstu zaměstnanosti tak, aby rozšiřoval volný čas místo dosavadního zvyšování nezaměstnanosti. Příští etapou – po překonání krize – může být patrně zavádění čtyřdenního pracovního týdne.

    7. Překonávání extrémní polarizace příjmů za práci - kdy nejvyšší již dosahují ctyřistanásobku průměru (USA) -  která se zcela odpoutala od účelné motivace výkonu, a to především v důsledku přesily kapitálu v poměru k práci. K vytvoření rovnováhy sil rozvíjet společenské tripartitní vyjednávání i účast práce na rozhodování a vlastnictví podniků. Nezbytné je i progresivní zdanění těchto příjmů.

     8. Prohlubování politické demokracie, která vznikala před dvěma staletími, kdy moc ekonomická – moc kapitálu - byla slabá. Dnes, kdy neregulovaná moc kapitálu je silnější než stát, je uvedená kontrola největších nadnárodních společností i dalších hlavních strategických ekonomických subjektů podmínkou i politické rovnováhy a účinnosti demokracie.

     9. Překonávání médiokracie, kterou umožnil zejména technický rozvoj masmedií. Ta již přestávají být „hlídacím psem“ svobody slova a stávají se ve značné míře kapitálově náročným monopolizovaným „podnikáním s pravdou“. Proto posilovat roli solidárně hrazených, zejména veřejnoprávních medií, kontrolovaných volenými orgány - nikoli samozvanými klikami – i kapitálově méně náročné, svobodnější „blogosféry“.

     10. Sledování možnosti dlouhodobě přecházet - s technickým rozvojem spojů -  od zastupitelské k přímé demokracii.

                                                                      x          x          x

     To je „desatero“ svobody, jakou svět nepoznal. Svobody nejen jednotlivce, ale i svobody solidární společnosti. Svobody nejen politické, ale i osvobození od bídy a sociálního strádání, od národnostního a rasového útlaku, od válek a ekologického sebezničení. Osvobození morálky od jednostranného tržního sobectví i od planého moralizování netržních systémů a její zušlechtění spojením regulované tržní motivace s morální motivací lidskou soudržností – tedy osedláním toho, co je v člověku zvířecího  tím, co je v člověku lidského.

     Není závaznou „kuchařkou“, ale podnětem k přemýšlení.