Článek

Petr Gočev  Demogrant jako nástroj financování vysokého školství

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Petr Gočev (1977), český ekonom. —- Studoval ekonomii, informatiku a filozofii na Vysoké škole ekonomické v Praze a na katedře politologie na americké Yale University. Působil jako vysokoškolský pedagog a výzkumník. Věnuje se hospodářské politice a politické ekonomii.
Díla: Co opravňuje vertikální přerozdělování? (2006).

Anotace

Petr Gočev kritizuje koncepci terciárního vzdělávání z roku 2008, prezentovanou Ministerstvem školství v Bílé knize, která navrhovala systém odloženého školného a zavedení studentských půjček. Článek je rozšířenou verzí textu publikovaného v týdeníku A2 č. 45/2008.

Širší diskuse na téma Bílé knihy by prospěla především kapitolám věnovaným financování školství, které pod slibnými titulky o rovnosti šancí deklarují odhodlání úročit finanční závazek budoucích absolventů z odloženého školného vysokým úrokem, pokrývajícím nejen náklady dluhové služby Centra správy financování terciárního vzdělávání, ale i jeho administrativní náklady a ztráty způsobené neúplným výběrem splátek. Bílá kniha správně argumentuje, že dotováním úroku se snižuje motivace ke splácení školného a studenti si berou dotované půjčky i tehdy, když disponují vlastními volnými prostředky, a půjčku by tedy vůbec nepotřebovali (kolik je ale takových studentů?). Pokud jde o ochotu potenciálních studentů závazek vyplývající ze školného podstoupit, Bílá kniha neřeší dopady zvoleného cíle vybírat úrok blížící se komerčnímu. Existují totiž vlivy, které mohou úrok požadovaný Centrem snížit i zvýšit ve srovnání s obdobnou komerční institucí. Úrok snižuje neziskový charakter Centra, úspora nákladů na reklamu, úspory z rozsahu a úspora nákladů na vymáhání pohledávek propojením s finančními úřady. Naopak ke zvýšení úroků může vést absence konkurenčního tlaku a relativně vyšší poměr nesplacených úvěrů, na které se musí složit splácející – na rozdíl od komerční instituce nemůže Centrum provádět screening a kontingenční charakter splácení taktéž povede ke zvýšení poměru nesplacených úvěrů. V § 129 BK explicitně trvá na splácení „vyšším než nízkým“ reálným úrokem. Vzhledem k tomu, že reálný úrok z komerčních hypoték je již několik let nízký až nulový, je srovnání s komerčním úrokem namístě. Jak ale bude Centrum postupovat v případě, že Centrální banka zvýší základní sazbu ke 20 %, jako na počátku 80. let v USA? BK sice počítá s tím, že Centrem účtovaný úrok bude snížen úměrně státní dotaci Centru, to je však nesystémový prvek, který vyvolává otázku, zda eventuální státní dotace Centru nepůjde na úkor peněz, které by stát měl dle BK i nadále poskytovat přímo školám.

BK sice uvažuje o možnostech pozastavení úročení v mimořádných případech, jako je dlouhodobá pracovní neschopnost, ale i tak je vyhlídka úročeného závazku faktorem, který může studenty od podstoupení takovéto investice s dlouhým odkladem návratnosti odrazovat. Vyšší averzi k riziku vykazují ze snadno pochopitelných příčin právě příslušníci neprivilegovaných vrstev; příspěvek realizace daného modelu k vyrovnávání šancí na vzdělání je tedy problematický. Na tom nic nemění fakt, že investice do vzdělání zůstane i po zavedení odloženého školného nejvýnosnější investicí. Psychologické efekty fungují, i když je ekonomové považují za iracionální. Sociolog Tomáš Katrňák v knize „Odsouzeni k manuální práci“ přesvědčivě ukazuje, že na odrazení dětí ze sociálně slabších vrstev dnes postačuje vyhlídka na implicitní náklady roků studia VŠ + nepraktické střední školy. Psychické bariéry se při snaze o realizaci takovéhoto návrhu mohou aktivovat nejen u potenciálních studentů, ale i u levicově orientovaných politiků a občanů, což ohrožuje možnost dosažení širšího společenského konsensu, potřebného k prosazení a dlouhodobému udržení reformovaného systému financování.

Deklarovaná snaha o úročení studentských závazků vysokým úrokem se pojí s dalším problematickým aspektem – snahou začít kasírovat absolventa co nejdříve po dokončení školy, a tedy stanovit limit dosažené mzdy co nejníž. Tím je prakticky negován kontingenční aspekt splácení závazku. Ten by byl naplněn pouze v případě, kdyby limitem pro splácení byl skutečně násobek průměrné mzdy (myšleno např. jednacelápět, nikoliv nulaceláosum násobek). Takto vysoký limit pro splácení je možné stanovit pouze v systému absolventské daně, vyznačujícím se vyšší mírou přerozdělování mezi příjmově úspěšnými a příjmově neúspěšnými absolventy, nikoliv však v systému odloženého školného. Když je navíc závazek studenta úročen vysokým úrokem, má i tento student skutečně zájem začít splácet co nejdříve, i když je v důsledku toho nucen odložit jiné významné výdaje spojené se začátkem samostatného života. Je principiálně nemožné zkonstruovat po všech stránkách vyhovující systém půjček: komerční půjčky jsou drahé a nedostupné, státem dotované půjčky vedou k morálnímu hazardu a vytvářejí nepřiznanou rozpočtovou zátěž.

Radim Valenčík definuje kontingenční splácení takto: „Každý platí až z toho, co mu vzdělání vynese a podle toho, kolik mu vzdělání vynese.“ Pokud někdo pobírá dlouhodobě po skončení studia pouze mírně nadprůměrný plat, pak mu vzdělání nic nevyneslo. Jeho schopnosti by mu v průměru zaručily vyšší plat, než je plat středoškoláků jako celku (což zhruba odpovídá průměrnému platu), a přesto má platit. Každopádně člověk s jen mírně nadlimitním platem, nebo člověk, který se na k výrazněji nadlimitnímu platu dopracuje až po dlouhé době, budou splácet až do důchodu (či do doby, než bude pohledávka odepsána), neboť výše splátky nepokryje ani nabíhající úrok.

¨

 Z výše uvedených důvodů považuji za žádoucí rozšířit spektrum koncepcí financování terciárního vzděláváni o zavedení demograntu. Demogrant je označení pro jednorázovou platbu, na kterou má nárok každý občan při dosažení určitého věku. V USA se návrh na jeho zavedení ve spíše skromnějších verzích objevuje již od sedmdesátých let, spolu s návrhy na zavedení univerzálního základního příjmu a negativní daně z příjmů. Je pravděpodobné, že současná finanční krize návrhy na demogrant ještě posílí. Pokud je cílem podpořit koupěschopnou poptávku obyvatel a předejít tak spirále snižujících se výdajů, příjmů a produkce, jeví se přímé platby občanům přijatelněji než transfery selhávajícím bankám, které v současné ekonomické atmosféře odmítají i přes mohutné injekce likvidity půjčovat nejen občanům, ale i sobě navzájem.

V USA jsou nejviditelnějšími stoupenci zavedení štědrého demograntu Bruce Ackerman a Anne Alstottová z Yale. Navrhují, aby každý občan po dovršení plnoletosti dostal k dispozici částku 80 000 USD, použitelnou na financování univerzitního studia, pořízení bydlení nebo založení malého soukromého podniku či družstva. „Testem racionality“ je úspěšné ukončení střední školy – pokud někdo střední školu nedokončí, je mu demogrant změněn na doživotní anuitu (garantovaný základní příjem). Rozjezd demograntu by měl být podle citovaných autorů financován zavedením majetkové daně s lineární sazbou 2 % a nezdanitelným minimem 230 000 USD (tzn. hradilo by ji 20 % nejmajetnějších). Zajímavostí citovaného návrhu je dovětek, že příjemci demograntu má být jeho částka zvýšená o inflaci stržena z dědictví (pokud po sobě nějaké zanechá). Demogrant tak kombinuje prvky progresivního horizontálního meziosobního přerozdělování s časovým přerozdělováním v rámci životního cyklu jedince (dostává peníze tehdy, když je nejvíce potřebuje, a splácí je tehdy, když je potřebuje nejméně). Zároveň posiluje sociální soudržnost a legitimitu ekonomického systému snížením vlivu majetkových privilegií na životní šance občanů. Právě snížením vlivu majetkových privilegií na alokaci vzdělání a dalších investičních příležitostí splňuje předpoklady přerozdělování zvyšujícího efektivitu ekonomiky.

V České republice lze uvažovat o zavedení demograntu ve dvou variantách: ve štědré variantě v částce 1 milion Kč a ve variantě skromné, s dotací pouze 500 tisíc Kč. Štědrou variantu by bylo třeba dofinancovat zvýšením daní, podobně jako o tom uvažují američtí profesoři. Skromnou variantu by bylo možné realizovat jako rozpočtově neutrální. Potřebných 50 mld. Kč ročně by totiž bylo možné ušetřit zrušením dotací MŠMT vysokým školám, zrušením státních dotací finančním institucím v sektoru úvěrování vlastnického bydlení a odbouráním dalších prolobovaných dotačních titulů. Skromná varianta demograntu by tak měla být přijatelná i pro stoupence minimálního státu, neboť by nahradila desítky ran, kterými rozpočtové peníze prýští do misek úspěšně lobujících soukromých podniků. Vysokým školám by zavedení demograntu přineslo možnost přinejmenším zdvojnásobení příjmů, snížení úřední reglementace včetně arbitrárního určování koeficientů dotačního normativu a zvýšení konkurence mezi státními, soukromými a zahraničními školami. Školy by nadále nemohly poskytovat podřadné vzdělání, neboť jejich produkce by již nebyla přímo dotována státem. Zároveň by však získaly dostatek prostředků na financování vědy a výuky na světové úrovni. Veřejnost by tuto změnu přivítala, neboť ze stávajících dotačních titulů profituje jen zlomkem vynakládaných částek. Zároveň by přestalo platit, že státní dotace vysokého školství plynou jen ve prospěch privilegovaných, neboť děti neprivilegovaných sociálních skupin jsou ze vzdělávacího systému odfiltrovány již na základní škole. Stěží si lze představit jinou rozpočtovou politiku, která by zároveň posilovala efektivitu i sociální spravedlnost a přitom omezovala vliv úředníků nad životy občanů. Ovšem právě odpor firem, úředníků, akademických papalášů a obročníků i jiných sesíťovaných vyžírek zainteresovaných na tunelování veřejných rozpočtů je největší bariérou pro prosazení návrhu na zavedení demograntu.

Článek je rozšířenou verzí textu publikovaného v týdeníku A2 č. 45/2008.