Článek

Petr Gočev  Knížecí rady profesorů

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Petr Gočev (1977), český ekonom. —- Studoval ekonomii, informatiku a filozofii na Vysoké škole ekonomické v Praze a na katedře politologie na americké Yale University. Působil jako vysokoškolský pedagog a výzkumník. Věnuje se hospodářské politice a politické ekonomii.
Díla: Co opravňuje vertikální přerozdělování? (2006).

Anotace

Petr Gočev popisuje, jak je české vysoké školství zabarikádováno hradbou nejrůznějších předsudků, z nichž pramení nechuť aktivně se podílet na veřejném životě. Síla předsudků tak přispívá politické neaktivitě studentů i pedagogů.

Za minulého režimu koloval vtip o nové společenské smlouvě: oni se tváří, že nás platí – a my se tváříme, že pracujeme. Tento druh společenské smlouvy nadále panuje ve společenských vědách. Navíc by jej bylo možné rozšířit: učitelé se tváří, že učí, a studenti se tváří, že studují. Není divu, že za těchto okolností přistupuje značná část studentů ke vzdělávacímu procesu jako k sérii umělých překážek postavených mezi ně a kýžený diplom, který má pro pozdější uplatnění na pracovním trhu pořád ještě jistou váhu.

České školství je ubíjeno dvěma problémy. Každý z nich by sám o sobě nepředstavoval problém zásadní, ale ve své kombinaci jsou smrtelné. Prvním problémem je to, že do školství proudí relativně málo finančních prostředků. Druhým problémem je, že tyto prostředky jsou rozdělovány nesmyslně a neefektivně. Jakkoliv se to týká všech stupňů vzdělávání, ve svém článku se zaměřím na vysoké školství v oboru společenských věd, jehož fungování mám v nejčerstvější paměti.

Vědomí krize českého školství je mezi pedagogy poměrně rozšířené a občas mediálně probublá v podobě nějaké té výzvy, „týdne neklidu“ atp. Pověstná krotkost českých pedagogů kontrastuje nejen ve srovnání s mexickou Oaxacou, kde stávka učitelů přerostla v dlouhotrvající konfliktu s ozbrojenými složkami. I v bližším Bulharsku jsou požadavky a metody nedávno stávkujících učitelů důraznější. V Čechách učitelé stávkovali jeden den, v Bulharsku šest týdnů – a vymohli si zvýšení platů o 46 % jako kompromis oproti původnímu požadavku jejich zdvojnásobení.

Dalším kanálem, kterým je veřejnost zpravována o neutěšeném stavu českého vysokého školství, jsou plagiátorské aféry mnoha docentů a profesorů. Vysoká četnost těchto afér by neměla být interpretována  pokleslostí jednotlivců, ale spíše jako systémový jev indukovaný způsobem rozdělování prostředků ve sféře výuky a výzkumu a z toho plynoucími nízkými výzkumnými ambicemi většiny univerzitních pedagogů. Mnohem závažnějším stránkou problému, který se navenek projevuje plagiátorskými aférami, je skutečnost, že úvazky na vysokých školách (a  v důsledku toho i výuka) odpovídají spíše stupni středoškolskému. A stejně jako od středoškolských učitelů nikdo neočekává přínos k rozvoji jejich vědního oboru, neočekává se to ani od učitelů vysokoškolských. Rozdělování peněz prostřednictvím grantů se řídí spíše známostmi a pozicí žadatele v akademické hierarchii; kvalita výstupů se posuzuje pouze formálně a s naprostou   benevolencí, s jakou se též přivírají oči nad plagiátorstvím kolegů. Získávání grantů a akademických hodností je pak chápáno především jako způsob přilepšování si k hubenému platu za stovky odučených hodin, spíše než prostředek financování výzkumu a známka přínosu k rozvoji vědní disciplíny.

Když na Univerzitě v Sydney zjistili, že většina asistentů vyučuje více než 75 hodin za semestr, bylo konstatováno, že takto vysoká výuková zátěž negativně ovlivňuje výzkumné aktivity, a bylo doporučeno výukovou zátěž redukovat rozšířením pedagogického sboru. Při tom v Čechách odpovídá  plnému asistentskému úvazku přibližně 150 hodin výuky za semestr. Tabulkový plat kolem 15000 měsíčně na státní vysoké škole nutí asistenty přibírat další úvazky na školách soukromých. Na výzkum pak už pochopitelně nezbývá čas. Vysokoškolští asistenti tak nakonec pouze vykládají látku, jak ji načerpali z učebnic vzniklých často nepříliš povedeným opsáním zahraničních vzorů. Publikační činnost potřebná pro postup v akademické hierarchii je pak dílem více či méně zdařilé recepce zahraničních teorií v lepších případech, v horších případech více či méně úspěšně zakamuflovaným plagiarismem.

_Výuka společenských věd na českých vysokých školách představuje především v oborech s vysokými „náklady obětované příležitosti“ charitativní aktivitu. Obětavost mnoha zapálených jedinců tak umožňuje udržovat úroveň výuky nad úrovní propastné nekvality, která by odpovídala systémovým podmínkám fungování školství. _Podívejme se tedy, jakým způsobem se k problematice svého resortu vyjadřují akademičtí hodnostáři, od kterých bychom mohli očekávat snahu o zlepšení systému české vědy a výuky. Bohužel, při čtení jejich článků se neubráníme pocitu, že jim situace vyhovuje.

  1. července  2006 vyšel  v Lidových novinách článek profesora sociologie Ivo Možného „Létající profesoři daleko nedoletí“. Kromě bezpochyby podnětných úvah na téma měnící se situace univerzit se pan profesor rozhodl poradit nejen vzdělávacím institucím, ale i mladým pedagogům a vědcům, aby „odložili spotřebu“, nebrali si příliš mnoho úvazků a místo toho se v duchu protestantských ctností věnovali svému odbornému růstu. Inu, piš, barde, odkládej spotřebu, a přijde den, kdy zúčtujem spolu. Jak ale říkal Keynes, „v dlouhém období jsme všichni mrtví“. A při výdělcích mladých pedagogů jde vskutku bezmála o holý život. S trochou nadsázky lze české školství přirovnat k „pyramidové hře“, něco jako bylo kdysi oblíbené Letadlo. Možný radí těm, kdo vstupují na příčky v základně pyramidy: až to dotáhnete alespoň na pozici navigátora, začne vám ten systém sypat. Připomeňme si však, že žádná pyramidová hra nemůže fungovat věčně – hroutit se začíná v okamžiku, kdy se nenajde dostatek lehkovážných lidí, ochotných odložit spotřebu a do Letadla nastoupit.

Ve výčtu knížecích rad by se dalo pokračovat. Ve vyprávění kolegy filozofa se jeho spolužáci vypravili optat jejich lokálního koryfeje, jak se dá vyžít z doktorandského stipendia kolem 6000 Kč.  Dotyčný odpověděl evokací atmosféry středověkých klášterů: „věda je řehole a když  chcete dělat vědu, musíte se obětovat.“

Bohužel, školství se stalo pyramidovou hrou se vším všudy. Akademickým  mandarínům, sedícím u ústí penězovodů, situace vyhovuje. Nuzácké poměry v základně pyramidy spolehlivě odvedou většinu schopných jedinců do zahraničí nebo do soukromého sektoru. Mandaríni se nemusí tolik obávat konkurence a více pro ně vyzbyde. Výuku zajistí otrocká pracovní síla doktorandů.

Nedělám si žádné iluze, stejné principy fungují i v soukromém sektoru. Vrcholoví manažeři využívají své moci k vytváření takových pravidel hry, které jim zajišťují pohádkové příjmy bez ohledu na výkonnost. Jednou z metod je vytváření kartelových pravidel, která ze špičkových manažerů tvoří uzavřenou kastu, do které je nesmírně obtížné prorazit. Roli nehraje kvalifikace a schopnosti, ale příslušnost k manažerské aristokracii. Reprodukci šlechtických privilegií zajišťuje pravidlo, podle něhož jsou do vrcholových funkcí (až na drobné výjimky pro doplnění míst uvolněných přirozenou odúmrtí) přijímání pouze takoví manažeři, kteří již zastávali vrcholný post v jiné firmě, byť by z něj byli vykopnuti pro neschopnost (pochopitelně se zlatým padákem). Aktuálně se tak stalo několika šéfům zkrachovalých finančních institucí, kteří si již lebedí u konkurence.

Byla vysledována jednoznačná statistická závislost – čím je vlastnictví akciových společností rozptýlenější, tím vyšší příjmy a benefity si manažerští obročníci nadělují. Ale drobní akcionáři si přeci jen nenechají líbit úplně vše – praktikují tzv. „akcionářský aktivismus“. Příkladem jsou akcionáři sítě obchodů Home Depot, jejíž CEO Bob Nardelli hrabal každý rok odměny v řádu stamilionů USD, zatímco tržní hodnota společnosti klesla za šest let jeho šéfování o 40 %. Akcionáři pak před budovami, kde se konaly schůze správní rady, začali organizovat demonstrace s hesly jako “Hey, Nardelli! Your stock price turned to jelly!”. Nardelliho arogance zašla příliš daleko když v roce 2006 ukončil výroční zasedání po půlhodince, během které ignoroval všechny nepohodlné dotazy. Akcionářům se nakonec podařilo dosáhnout Nardelli odvolání – odstoupil 3. ledna 2007. Akciové trhy na tuto zprávu reagovaly růstem tržní kapitalizace společnosti o více než miliardu dolarů. A co Nardelli? Na zlatém padáku v částce 210 mil. USD přeletěl do pozice CEO automobilky Chrysler.

I když je akciové vlastnictví rozptýlené, přeci jen nad nenažraností manažerů visí Damoklův meč nepřátelského převzetí a akcionářského aktivismu. Ve státním sektoru je situace komplikovanější. A i ve státním sektoru panují rozdíly. Pokud by zdravotnictví fungovalo tak špatně jako školství, projevilo by se hromaděním hnijících mrtvol na chodbách nemocnic. A s tím by už někdo něco musel dělat. Ale že jsou z univerzitních králíkáren vyvrhování čtvrtvzdělanci s diplomem, to jaksi žádného mocipána k zásahu shůry nemotivuje, jakkoliv to tuto republiku předurčuje k pokračující banánizaci. Dočkáme se někdy toho, aby si studenti uvědomili, že zvrhlá pravidla hra ve školství snižují kvalitu a hodnotu jejich vlastního vzdělání? Dočkáme se studentského aktivismu?

Pro srovnání

Blog (v angličtině) s diskuzí o stávce bulharských učitelů:

http://www.vagabond-bg.com/Living-in-Bulgaria/?p=12

Blog (v češtině) s diskuzí o stávce českých učitelů

http://blog.tkl.cz/files/dcf3f2b0eda32518ab9267ad137a44b2-7.html

Vyšlo v týdeníku A2 č. 43/2007
Aktualizováno a doplněno pro publikaci v časopise Perspektivy 3. 4. 2008