Článek

Petr Kužvart  Dopis autorovi Několika vět 09

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Petr Kužvart (1956), český právník, ekologický aktivista a publicista. —- Absolvoval PF UK (JUDr. 1982). Před rokem 1989 pracoval střídavě jako podnikový právník a jako topič . Účastnil se nezávislých ekologických aktivit (s Ivanem Dejmalem; samizdatově vydával Ekologický bulletin). Od roku 1993 pracuje jako právník na volné noze. Věnuje se výhradně ekologickým kauzám: Zastupoval např. Kašperské Hory proti firmě Bohemia TVX Gold, která usilovala o těžbu zlata. Za tuto aktivitu obdržel mimo jiné Cenu Josefa Velka. Angažoval se také ve sporu o devastaci CHKO Český kras výstavbou cementárny u obce Tmaň. Zastupoval též obce, občanská sdružení a vlastníky pozemků na jižním Plzeňsku ve sporu o trasu dálnice D5 v úseku obchvatu Plzně. —- Počátkem 90. let patřil k zakládajícím členům Levé alternativy, v letech 1994 - 2000 byl členem ČSSD (po několik let dokonce předsedou ekologické komise při ÚVV ČSSD). Nyní je bezpartijní. V únoru 2009 spoluzaložil neformální občanskou Iniciativu pro společenskou změnu Alternativa zdola; působí též v iniciativě ProAlt. —- Publikuje v časopisech A2, na portálu Britské listy, v Deníku Referendum a v Literárních novinách.
Díla: Prvky přímé demokracie v zastupitelských systémech – Zahraniční zkušenosti, situace u nás, prognostické výhledy, o co bychom měli usilovat (1993); Právo na informace o životním prostředí (se St. Pazderkou, 2000).

Anotace

Dopis Petra Kužvarta reflektuje prohlášení “Několik vět” po dvaceti letech (2009).

Vážený autore,

            máte mé sympatie a Váš text k Několika větám pod 20 letech (viz níže) je psán pěkně, úderně a decentně. Nepíšu Vám proto, abych Vás znectil a kvality toho provolání zpochybňoval. Daleko spíše mi jde o doplnění toho, co v něm chybí a také o pokus rozproudit debatu občanů o podstatných otázkách dneška. Proto je také tento můj ohlas otevřeným dopisem a proto jej spolu s Vaším textem posílám do Britských listů. Očekávám jak Vaši reakci, tak i reakce čtenářů. Myslím, že veřejné debaty nad ožehavostmi dneška je nám teď velice zapotřebí.

            Nyní k věci samotné: odstavec, kde se „nepozastavujete“, považuji za pouze ze stylistických  ohledů  formulovaný negativně. Já i mnozí další se pozastavujeme nad těmi nešvary a darebáctvími, jež příkladmo uvádíte. Určitě nenechávají ani Vás lhostejného.

            Podstatnější je otázka, proč dnes podle Vás Češi nic nedělají, proč jsou pasivní ve smyslu společenské, občanské aktivity a angažovanosti. Vy to vysvětlujete leností, pouze leností! A to je velmi nedostatečné. Vás osobně se to asi moc netýká, ale lidé dnes mají velmi často opět  strach jít se svými názoru na veřejnost a hájit je. Mají obavy, co tomu řekne zaměstnavatel, mají právem strach, že si je státní byrokracie a její špehové a donašeči někde poznamenají a že pak mohou přijít různé nepříjemnosti, mají strach vystoupit proti svým voleným zástupcům, kteří nehájí jejich zájmy ale prostituují se – nicméně tito zástupci mají moc a zejména v mikrokosmu obcí a měst mohou mstivě škodit. Vedle toho ovšem mají i důvodný pocit marnosti vlastního občanského usilování, když stojí proti přesile mafiánsky organizovaných politicko-podnikatelských struktur – a není se co divit. Jde zpravidla o zdrcující přesilu! O tom bych mohl vyprávět mnoho historek ze své letité praxe environmentálního právníka hájícího veřejné zájmy. Navíc je tu i otázka, kolik sil a času zbývá řadovému zaměstnanci nebo živnostníkovi, který musí mít vícero zaměstnání, dělat drsné přesčasy nebo prostě pracovat bez ohledu na čas a únavu od tmy do tmy ve snaze vydělat si na živobytí a na tu trochu dalších statků, jež se dnes považují ze běžné: slušnou dovolenou pro rodinu, slušné auto, vydržování dětí na studiích, obnovování běžného vybavení domácnosti. Vím moc dobře, co je to celý den se nezastavit a večer si pak připadat jako vymačkaný, bez síly dělat něco navíc! A cožpak nezaměstnaní nebo lidé ohrožení vyhazovem z práce, zejména ti starší, které už nikdo nemá zájem zaměstnat? Nezaměstnaný mívá náhle dost času – ale tento čas tráví na úřadech, přijímacích pohovorech, v pokořující roli prosebníka. Při dlouhodobější nezaměstnanosti (ale i při delším ohrožení nezaměstnaností) se mohou přidružit psychické problémy pocházející z pocitu fatální nejistoty a zbytečnosti. V takovém psychickém rozpoložení nebývá většinou nálada na občanské angažování. Věřte, že v Praze je to vše dost jiné než někde na venkově, v pohraničí, kde práce opravdu není a kde jsou všechny zmíněné problémy drtivější a bezvýchodnější nežli ve velkoměstě.

            To jsou důvody, proč jsou dnes lidé pasivní. Není to zdaleka (jen)  lenost - a ostatně se dosud  velké části lidí nedaří až tak zle, aby je to radikalizovalo. A ti, kdo jsou na tom špatně, zpravidla na veřejnou občanskou aktivitu rezignují. Příčin pasivity je pochopitelně ještě víc – uvedl bych například soustavné oblbování populace primitivizujícím bulvárem všeho druhu včetně trapných politických antikomunistických a jiných agitek.

            Ještě víc mě však zaujal Váš důraz na kritiku „velkých stran“, tedy bezpochyby ODS a ČSSD. Ale ty malé či menší přece také nejsou žádná politická neviňátka ani političtí rytíři bez bázně a hany. Ony jsou jazýčkem na vahách, ony dovolují vládnout jedné nebo druhé velké straně a  pěkně  při tom vydírají. I původně nadějný stranický trpaslík, jako byla Strana zelených, se dokázal za 3 roky zcela zprostituovat  a poplivat veškeré sliby a ideály, na něž nachytal voliče.

            A volební neúspěch velkých stran jako začátek jejich obrody? Nemylte se, vše poběží dál jako před tím! Pokud velkým stranám uberete 5%, to je rozhodně nepoloží. Pokud dojde přece jen ke střídání lídrů, přijdou jiní, téhož druhu. Dnešní hanebná a skličující situace na politické scéně je totiž normálním výrazem normálního fungování reálného kapitalismu s českými specifiky. Pokud si odmyslíme ta specifika – zejména mimořádné a nezakrývané drzosti, značnou dávku křupanství a různých amorálností, korupci jako podstatný a všeobecný rys daného systému – tak nám z toho  vyjde běžná realita západních demokracií. Tam se děje totéž, ale skrytěji, decentněji, opatrněji, v rukavičkách.

            Ovšemže není koho volit. Lépe řečeno: svou volbou nemůžeme nic změnit do té chvíle, dokud se  budeme  omezovat na volbu oficiálně schválených alternativ.  Hluboká pravda je ukryta v nápisu kteréhosi sprejera na jedné zdi: Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zrušili!

            Co tedy dělat?  Místo snah umravnit politickou scénu pokusy jedněm hlasy ubrat a tedy i druhým přidat, je nutno přemýšlet o nutnosti systémových změn, jež jsou ovšem prosaditelné pouze v momentu krize tohoto dnešního prožluklého establishmentu a dosáhnout toho lze pouze mohutným občanským, nepartajním hnutím zdola, tlakem široké neformální občanské koalice v pravý moment a na správném místě. Příklady z dějin tu jsou. Jedním z posledních a opravdu poučným bylo vystoupení stávkujících v Polsku v srpnu 1980 a následné herojské období původní NSZZ Solidarnosć do prosince 1981. Tam se ukázalo, jak si mohutné lidové hnutí může nárazem do oficiálního politického establishmentu zvnějšku vynutit dalekosáhlé systémové změny. Zahraniční politické souvislosti byly ovšem takové, že v daném místě a době šlo o beznadějný pokus. To ale na významu toho pokusu před tváří dějin nijak neubírá. Šlo o nejvýznamnější protisystémové hnutí celé druhé půle 20. století!

            Neměli bychom se tedy poněkud odpoutat od nechutností českého partajního politikaření všedního dne a raději  pracovat na vytváření předpokladů takového širokého občanského hnutí zdola, s dobře fungující organizací a s jasně definovanými cíli systémových změn?

            Skoro nemine  týden, aby  se nekonal nějaký dílčí protest, demonstrace, happening nebo petiční akce. Ať již jde o zemědělce, akademiky, vysoké školy, vědce nebo umělce, skláře, muzejníky či jiné skupiny. Podstatou bývá stále to samé: odpor proti soustavnému úřednímu a politickému úsilí o privatizaci obecně významných hodnot a obecně prospěšných služeb, v prvé řadě zdravotní a sociální péče, vzdělání a vědy a odepření podpory všemu, co nevyhovuje trhu bez přívlastků.

            Jediné, co může znamenat opravdu novou kvalitu takového odporu proti asociálním snahám, je propojení jednotlivých protestujících iniciativ a skupin. Nazrává doba, kdy je třeba zvážit, zda lze dílčí protestní aktivity propojit, zda jsou schopny solidárních akcí a mohou se začít vzájemně prakticky podporovat. Základním pravidlem jejich spolupráce budiž klasické mušketýrské: jeden za všechny - všichni za jednoho! Nebo heslo ze Srpna 1968: jsme s vámi, buďte s námi! Nebo prosté: tohle je naše solidarita, kterou nezlomíte!

            Vyšší formou takové spolupráce je založení „společného koordinačního orgánu“ ze zástupců každé iniciativy. Důležitá je konsensuální dohoda všech na pravidlech, podle kterých bude tento koordinační orgán fungovat, a zejména na rozsahu působností, jež na něj budou členskými iniciativami delegovány. Pokud by se něco takového povedlo, pak i malá hrstka sklářů, umělců, akademiků nebo muzejníků by měla za sebou dostatečnou společenskou podporu k jednání s jinak nadutou vrchností a s jejími arogantními služebníky - byrokraty.

            Ještě vyšší kvalitou je vytvoření autentické společné reprezentace k jednání se státní mocí o přesně dohodnutých a definovaných požadavcích v okamžiku krize. Tedy to, co předvedli Poláci na konci srpna 1980.

            Neměli bychom začít pracovat právě na přípravách a předpokladech takového vývoje?

                                                                       S pozdravem                                                P.K..

Několik vět 2009

Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a o tuto změnu jsme aktivně usilovali.

Za 20 let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních úspěchů a blahobytu o kterém se nám za komunismu ani nesnilo.

Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až příliš ochotně odevzdali osud věcí veřejných do chtivých a chamtivých rukou.

Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší tupost těch komunistických. Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni. Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou stranou.

Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší.

Nepozastavujeme se nad tím, že narozeniny primátora či státního úředníka rozhodujícího o miliardách, stojí jeho “oficiální” roční plat.

Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá ministrova firma s momentálně neznámým vlastníkem - akciemi na doručitele.

Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodě s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil miliardovou dotaci.

Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze 10x více než v Londýně nebo v Paříži.

Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokázala. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té švýcarské, nikoli české.

V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál, za několik dní ho překryje ten další.

Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské integrace, nestojí korupce za půl slova. I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem nic.

Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou lenost. Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora. Necháme se stříhat jak ovce.

Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit svůj názor.

Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály.

Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým.

Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry, ale sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.

Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové causy jim unikají.

Svou lenost pak omlouváme filozofií, že “jsou stejně všichni stejní” případně “tihle budou ještě horší”.

Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu.

Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu.

Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme.

Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich.

Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat.

Myslí si, že stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé.

Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou.

Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepeně loajální “fanoušky”, ochotné jim odpustit úplně cokoli.

Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých, nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého kabát.

Kolikrát jsme už slyšeli, že “není koho volit”, mnozí volit nechtějí a nepůjdou.

Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu, nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším zlem.

Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten “vyhozený”?

Jakou cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?

Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně.

Šance podzimu 2009 nespočívá v konkrétní straně či programu, spočívá ve změně, v tom, že přemícháme již zdánlivě rozdané karty a dáme průchod naší nespokojenosti alespoň ve volbách, když už to neumíme na náměstích.

Nemylme se, dvě největší strany budou určovat osud země i v budoucnosti, ale pokud dnes jejich arogantní chování odměníme, odepřeme jim tím důvod ke změně a k obrodě. Přejeme-li si změnu jejich vedení, případně v nich chceme později najít místo pro vlastní pravé či levé ambice, cesta paradoxně vede přes jejich podzimní volební neúspěch.

Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: “A proč jste s tím tehdy něco neudělali?” Připravujme si dnes odpověď pro naše děti…

Nemusíte to podepisovat.

Můžete to poslat dál.