Článek

Rosa Luxemburgová  Ruská revoluce

O autorovi

Rosalia Luxemburgová (1871-1919), polsko-německá marxistická teoretička a radikální politička. —- Po odchodu do švýcarského exilu absolvovala v Curychu filozofii, historii, politické a ekonomické vědy a matematiku. Jejími specializacemi zde byly dějiny středověku, formování státu a státní správy a ekonomické a burzovní krize, doktorát však získala za disertaci o průmyslovém rozvoji Polska. —- Své politické angažmá zahájila 1886 v polské Dělnické straně, dnes je ovšem spojována především s dělnickým hnutím v Německu. Pocházejíc přitom z židovské rodiny a zaživši co desetiletá pogrom, vymezuje se od počátku proti národovectví jakékoli etnické provenience (v 90. letech spoluzakládá čistě zemsky určenou Sociálně demokratickou stranu Polského Království a Litvy) - její zásadně odmítavý postoj k národnostní otázce podnítí později k významné polemice V. I. Lenina. Záhy po příchodu do Berlína se zapojuje do činnosti německé SPD - v rámci její levé frakce ostře napadá revizionismus Eduarda Bernsteina. V roce 1914 - na protest proti parlamentnímu hlasování ve prospěch účasti Německa ve válce - Luxemburgová z SPD vystupuje a s Karlem Liebknechtem ad. zakládá Skupinu Internacionála, od roku 1916 známou jako Spartakův svaz a orientovanou revolučně a komunisticky. V článcích pašovaných z vězení (zatčena za protiválečný aktivismus) však již v roce 1917 kritizuje proti-demokratickou, bezohledně centralistickou politiku ruských bolševiků (nejen vnitrostátní, ale i vnitrostranickou). Komunistická strana Německa, vzniklá pod jejím a Liebknechtovým vedením k 1. 1. 1919, podpoří vznik ústavodárného shromáždění a zpočátku se vymezuje vůči excesům ze strany Spartakovců. Nakonec ovšem, pod tlakem prudce se měnících okolností, s aktéry berlínského povstání solidarizuje. 15. ledna jsou Luxeburgová i Liebknecht zadrženi jednotkou pravicových Freikorps, mučeni a nakonec i zavražděni. —- Úhelným pilířem Luxemburgové politické filozofie je dialektika spontánnosti a organizace: spontaneita proletářských mas a stranická organizace nejsou oddělitelné aktivity, ale pouze rozdílné části jednoho a téhož politického procesu, v němž žádná neexistuje bez druhé.
Díla: Reforma nebo revoluce? (1900); Organizační otázky ruské sociální demokracie (1904); Národnostní otázka (1909); Akumulace kapitálu (1913); Ruská revoluce (1918).

Anotace

Reflexe Rosy Luxemburgové nad významem říjnové revoluce.

[I. ruská revoluce jako nejmocnější a nejvelkolepější událost světové války;

II. obecné zákonitosti revoluce, odvaha k činu

III. dekret o půdě a heslo sebeurčení národů - obrátilo se proti revoluci]

IV. (…) Významnou roli v politice bolševiků hrálo známé rozpuštění ústavodárného shromáždění v listopadu 1917. Toto opatření bylo určující pro její další pozici bylo jistým způsobem bodem obratu v jejich taktice. Je skutečností, že Lenin a soudruzi až do svého říjnového vítězství bouřlivě žádali svolání ústavodárného shromáždění, že hlavním bodem obžaloby bolševiků vůči Kerenského vládě byly právě průtahy v této věci, které jim daly podnět k nejostřejším výpadům… Prvním Leninovým krokem po říjnové revoluci pak bylo - rozehnání tohoto ústavodárného shromáždění.

(…)

Musíme se divit, že tak moudří lidé jako Lenin a Trockij nedospěli k nejbližšímu závěru, které z tehdejších skutečností vyplývalo. Jelikož bylo ústavodárné shromáždění zvoleno dlouho před rozhodujícím bodem obratu, říjnovým převratem, a odráželo ve svém složení obraz překonané minulosti, nikoliv nového stavu věcí, sám od sebe vyplýval závěr, že se totiž přestárlé, tedy mrtvě narozené ústavodárné shromáždění zruší a bez váhání se vypíší nové volby do nové konstituanty! Nemohli a nesměli přenechat osud revoluce shromáždění, které odráželo včerejší Rusko Kerenského, období kolísání a koalice s buržoazií. Nuže, zbylo pouze okamžitě svolat na jeho místo nové shromáždění, vyšlé z obnoveného, dále postoupivšího Ruska.

Místo toho Trockij vyvozuje z nedostatečnosti ústavodárného shromáždění, které se sešlo v říjnu, ba dokonce zevšeobecňuje tuto nedostatečnost na neschopnost každého lidového zastoupení, které vyšlo ze všeobecných lidových voleb během revoluce. (…)

(…)

[tento názor odporuje historické zkušenosti; důležitost tlaku mas na své zástupce; příklady z historie]

To ukazuje, že „těžkopádný mechanismus demokratických institucí“ obsahuje mocný korektor - právě v živoucím hnutí mas, v jejich neustálém tlaku. A oč demokratičtější je instituce, oč živější a mocnější je tep politického života masy, o to bezprostřednější a přesnější je působení - navzdory strnulým stranickým heslům, zastaralým volebním seznamům atd. Jistě, každá demokratická instituce má své meze a nedostatky, což asi sdílí s veškerými lidskými institucemi. Pouze lék, který vynalezli Trockij a Lenin: odstranění demokracie vůbec, je ještě horší než zlo, kterému má zamezit: ztrácí totiž samotný živoucí zdroj, jímž se jedině dají opravovat vrozené nedostatky sociálních institucí. Aktivní, nespoutaný, energický politický život nejširších lidových mas.

(…)

Bolševici označovali sověty za reakční, protože v nich většinu tvořili rolníci (zástupci rolníků a vojáků). Poté, co se sověty postavily na jejich stranu, byly prohlášeny za správné zástupce lidového mínění. Avšak tento náhlý obrat souvisel pouze s mírem a rolnickou otázkou.

Ústavodárným shromážděním a volebním právem se však otázka nevyčerpává: do úvahy vešlo nejen odstranění nejdůležitějších demokratických záruk zdravého veřejného života a politické aktivity dělnických mas: záruk svobody tisku, spolčovacího a shromažďovacího práva, bez nichž se všichni nepřátelé sovětské vlády stali bezprávnými. Pro tyto zásahy zdaleka nedostačuje výše uvedená Trockého argumentace o těžkopádnosti demokratických volebních sborů. Naopak je očividnou a nespornou skutečností, že bez svobodného, nespoutaného tisku, bez ničím neomezovaného spolkového a shromažďovacího života je právě panství širokých lidových mas zcela nemyslitelné.

Lenin říká: buržoazní stát je nástrojem útlaku dělnické třídy, socialistický stát pak nástrojem útlaku buržoazie. Byl by to svým způsobem pouze kapitalistický stát, postavený na hlavu. Toto zjednodušené pojetí odhlíží od toho nejpodstatnějšího: buržoazní třídní panství nepotřebuje politickou výchovu a vzdělání celé lidové masy, alespoň ne mimo jisté úzké hranice. Pro proletářskou diktaturu je tato výchova a vzdělání životním prvkem, vzduchem, bez něhož nemůže existovat.

(…)

Svoboda pouze pro přívržence vlády, pouze pro členy strany - ať jsou si jakkoli početní - není žádnou svobodou. Svoboda je vždy pouze svobodou jinak myslícího. Nikoliv kvůli fanatismu „spravedlnosti“, nýbrž proto, že vše poučné, uzdravující a očišťující z politické svobody závisí na této podstatě, jejíž účinnost selhává, když se „svoboda“ stává privilegiem.

(…)

V Leninově a Trockého teorii diktatury se mlčky předpokládá, že socialistický převrat je věcí, pro níž má revoluční strana v kapse hotový recept, který se pak musí pouze s dostatečnou energií uskutečnit. Bohužel - či podle okolností: naštěstí - tomu tak není. Zcela vzdáleno od úhrnu hotových předpisů, které by se měly pouze použít, je praktické uskutečnění socialismu jakožto hospodářského, sociálního a právního systému věcí, která plně leží v mlze budoucnosti. V našem programu máme pouze malý počet velkých ukazatelů, které určují směr, jímž je třeba směřovat opatření a které mají převážně negativní charakter. Přibližně víme, co musíme nejdříve odstranit, abychom otevřeli cestu socialistickému hospodářství; naproti tomu způsoby provedení konkrétních praktických velkých a malých opatření pro zavedení socialistických principů do hospodářství, do práva do všech společenských vztahů, nevykládá žádný socialistický stranický program ani žádná socialistická učebnice. To není nedostatkem, nýbrž právě předností vědeckého socialismu vůči socialismu utopickému. Socialistický společenský systém má a může být pouze historickým produktem, zrozeným z vlastní školy zkušenosti, v hodině naplnění, z praxe živoucích dějin, které stejně jako organická příroda, jejíž součástí v konečném důsledku jsou, mají pěknou zvyklost vytvářet spolu se skutečnou společenskou potřebou vždy i prostředky k jejímu uspokojení, s úkolem zároveň řešení. Je-li tomu tak, pak je jasné, že se socialismus vzhledem ke své povaze nedá naoktrojovat, zavést prostřednictvím ‘ukazů’. Předpokládá řadu mocných opatření - proti vlastnictví atd. Negativní stránku, bourání lze nařídit dekrety, výstavbu, pozitivní stránku však nikoliv.

(…)

Veřejná kontrola je bezpodmínečně nutná. Jinak zůstane výměna zkušeností uzavřena pouze v kruhu úředníků nové vlády. Nevyhnutelná korupce. Praxe socialismu vyžaduje celkový duševní převrat v masách, degradovaných po staletí buržoazní třídní vládou. Sociální instinkty namísto egoistických, iniciativa mas namísto lenosti, idealismus, který snáší všechna utrpení atd. Nikdo to neví lépe, nikdo to nelíčí působivěji a opětovně tvrdohlavěji než Lenin. Pouze sahá zcela mimo v prostředku uskutečnění. Dekret, diktátorská moc závodních dohližitelů, drakonické tresty, hrůzovláda jsou paliativa. Jedinou cestou ke znovuzrození je samotná škola veřejného života, co nejméně omezená a nejširší demokracie, veřejné mínění. Právě hrůzovláda je demoralizující.

Odpadne-li toto všechno, co pak ve skutečnosti zbyde? Lenin a Trockij ustanovili namísto zastupitelských sborů, vyšlých ze všeobecných lidových voleb, sověty jakožto jediné skutečné zastoupení dělnických mas. Potlačováním politického života v celé zemi se však jistě ochromí i život v sovětech. Bez všeobecných voleb, nespoutané svobody tisku a shromažďování, svobodného názorového boje odumře život v každé veřejné instituci, stane se zdánlivým životem, v němž jediným činným prvkem zůstane byrokracie. Veřejný život pozvolna usne, pár tuctů stranických vůdců bude s nevyčerpatelnou energií a bezmezným idealismem dirigovat a vládnout, pod nimi ve skutečnosti povede tucet výtečných hlav a dělnická elita bude z času na čas vyzvána ke shromážděním, aby zatleskala řečem vůdců a jednomyslně odhlasovala předložené rezoluce; tedy vláda kliky - sice diktatura, ale nikoliv diktatura proletariátu, nýbrž diktatura hrstky politiků, tzn. diktatura v buržoazním smyslu, ve smyslu jakobínské vlády (posunutí kongresů sovětů ze tří na šest měsíců!).

(…)

Nikdy jsme nebyli modláři formální demokracie, to znamená: neustále jsme rozlišovali sociální jádro od politické formy buržoazní demokracie, odkrývali jsme neustále trpké jádro sociální nerovnosti a nesvobody pod sladkou slupkou formální rovnosti a svobody - nikoliv abychom rovnost a svobodu zavrhli, nýbrž abychom podnítili dělnickou třídu k nespokojenosti se slupkou, k dobytí politické moci a naplnění svobody a rovnosti novým sociálním obsahem. Historickým posláním proletariátu po dobytí moci je vytvoření socialistické demokracie namísto té buržoazní, nikoliv odstranění demokracie vůbec. Socialistická demokracie však nezačíná v zaslíbené zemi, když se utvoří základna socialistického hospodářství, jako hotový vánoční dárek pro udatný lid, který věrně podporoval hrstku socialistických diktátorů. Socialistická demokracie začíná zároveň se zbouráním třídního panství a výstavbou socialismu. Začíná momentem dobytí moci socialistickou stranou. Není ničím jiným než diktaturou proletariátu.

Ano: diktaturou! Tato diktatura však spočívá ve způsobu uplatnění demokracie, nikoliv v jejím odstranění, v energických a rozhodných zásazích do ‘poctivě nabytých’ práv a hospodářských poměrů buržoazní společnosti, bez nichž nelze uskutečnit socialistický převrat. Tato diktatura však musí být dílem třídy, nikoliv malé vedoucí menšiny ve jménu třídy, tzn. musí vycházet z aktivní účasti mas, musí být pod jejich bezprostředním vlivem, musí se podřizovat kontrole celkové veřejnosti a vycházet z rostoucí politické výchovy lidových mas.

Přesně tak by dosud postupovali i ruští bolševici, kdyby netrpěli pod hrozným tlakem světové války, německé okupace a všech s tím souvisejících mimořádných potíží, které musí pokřivit každou socialistickou politiku, naplněnou nejlepšími úmysly a nejkrásnějšími zásadami. (…)

Požadovali bychom po Leninovi a soudruzích nadlidský výkon, pokud bychom očekávali, že z takových podmínek vykouzlí nejkrásnější demokracii, nejpříkladnější diktaturu proletariátu a kvetoucí socialistické hospodářství… Nebezpečným to začíná být tehdy, když se z nouze chce učinit ctnost, když se tato taktika, vynucená fatálními podmínkami, chce od nynějška teoreticky zafixovat ve všech svých kusech a doporučovat se mezinárodnímu proletariátu k napodobení jakožto vzor socialistické taktiky. (…)

(…) Bolševikům patří nesmrtelná historická zásluha, že svým dobytím politické moci a praktickým nastolením problému uskutečnění socialismu předběhli mezinárodní proletariát a mocně urychlili střetnutí mezi kapitálem a prací na celém světě. V Rusku se mohl problém pouze nastolit. Nemohl se v Rusku vyřešit. A v tomto smyslu patří budoucnost všude bolševismu.