Článek

Tomáš Hříbek  Nový ateismus a jeho kritici

O autorovi

Tomáš Hříbek, český filozof. —- Absolvoval filozofii na FF UK (PhDr. 1990), na Bowling Green State University v Ohiu (M.A. 1995) a na University of Minnesota (PhD. 2006). Jeho specializací je filozofie mysli a jazyka, filozofie vědy (biologie) a estetika. Zajímá se však také o filozoickou etiku, ranou analytickou filozofii, filozofii náboženství a středoevropský modernismus. —- Tomáš Hříbek se angažuje v hnutí Ateisté České republiky.
Díla: Metafyzika antiindividualismu (2008); Z evolučního hlediska. Pojem evoluce v současné filosofii (s V. Havlíkem, J. Hvoreckým, J. Noskem a Z. Parusnikovou, 2011).

Anotace

Tomáš Hříbek v textu přibližuje klíčové postavy tzv. nového ateismu (R.Dawkins, D. Dennett, S. Harris, Ch. Hitchens) a nastiňuje jejich způsob vnímání náboženství.

Asi před měsícem jsem na tomto místě recenzoval několik knih o vztahu vědy a náboženství („Náboženství jako virus mysli“, Orientace 9. 8. 2009). Hlavním podnětem mi bylo české vydání knihy britského biologa Richarda Dawkinse Boží blud (2006, čes. 2009). Dawkins je ateista a navíc je přesvědčen – na rozdíl od jiných vědců – o neslučitelnosti vědy a náboženství. Jeho ústřední argument tu nebudu opakovat, avšak Dawkins není jediným známým intelektuálem, jenž v posledních letech podpořil věc ateismu. V původní recenzi jsem hovořil o americkém filosofovi Danielu Dennettovi, jenž v knize Breaking the Spell (2006) zkoumá náboženství jako biologický fenomén. Dawkins a Dennett jsou předními představiteli nového ateistického hnutí tzv. brights. Dnes bych chtěl informaci o novém ateismu doplnit recenzí knih dvou zbývajících ústředních postav tohoto hnutí, a zároveň upozornit na dva ze záplavy kritických ohlasů na nový ateismus. Čtenářům mého předchozího textu možná odpovím na některé otázky, které je předtím napadly.

Hlavním představitelům nového ateismu se přezdívá „čtyři jezdci“, v narážce na „čtyři jezdce apokalypsy“ ze Zjevení sv. Jana. Vedle Dawkinse a Dennetta jde o Sama Harrise, autora knihy The End of Faith (2005), a žurnalistu Christophera Hitchense s jeho knížkou God Is Not Great (2008). Všem čtyřem autorům se od stoupenců náboženství lásky dostává téhož příslibu věčných plamenů pekelných, ačkoli nejsou ve svých názorech zcela jednotní. Sdílejí však jistá východiska. Ta jsou zřetelná v Harrisově knize, která vlastně celý ateistický trend odstartovala. Vidím tři body, jež jsou pro současný ateismus typické. Za prvé, náboženství je prý dnes nebezpečnější než kdykoli dříve, neboť ohrožuje samo přežití lidstva. Bezprostředním podnětem pro Harrisovu knihu byl islamistický terorismus, který zatím vyvrcholil zničením World Trade Center v New Yorku, ale pokud by bin Ladin nebo Ahmadínežád získali jaderné či biologické zbraně – o což se snaží –, neváhali by je použít. Ne proto, aby uspokojili nějaké teritoriální nebo ekonomické nároky, ale z čistě teologického důvodu, že je nutno zničit bezbožný Západ. Na druhé straně, neuplynulo ani pár hodin od zřícení newyorských dvojčat, a fundamentalističtí křesťané, kteří měli hluboký vliv na americkou vnitřní i zahraniční politiku během minulé administrativy, volali po nové křížové výpravě proti islámu. Ale kromě globální konfrontace mezi křesťanstvím a islámem jsou zde i další nábožensky motivované konflikty současnosti: mezi ší’ity a sunnity v Iráku; mezi Židy a muslimy v Palestině; mezi muslimy a hinduisty v Kašmíru; mezi katolíky, pravoslavnými křesťany a muslimy v bývalé Jugoslávii; či boje mezi protestanty a katolíky v Severním Irsku.

Druhým rysem nového ateismu je doslovné čtení svatých textů. Je pravda, že teologie dosáhla během tisíciletí nebývalé subtility, takže hovoří-li Immanuel Kant o Bohu jako o „regulativním ideálu“ nebo Václav Havel o „transcendenci“, nemají na mysli starého pána sedícího na obláčku. Ovšem masy nechápou Boha metaforicky, nýbrž doslova jako osobu, která stvořila svět, naslouchá jejich modlitbám a hubí jejich nepřátele, takže z toho je třeba vycházet. Křesťanští fundamentalisté skutečně věří, že Bůh je ten pán, co nenávidí buzny (God hates fags, jak stojí na jejich transparentech) – a samozřejmě i liberály, feministky, muslimy, Židy a Britney Spears. Dawkinse sice nejvíc zajímá otázka pravdivosti náboženských tezí a Dennetta evoluční původ víry. Avšak i oni, stejně jako Harris a Hitchens, věnují hodně místa všem těm výzvám k etnickým čistkám a ospravedlňování otroctví, patriarchální rodiny a sektářství, kterými jsou zaplaveny Bible i Korán. Zvláště současní křesťané tyto pasáže obvykle ignorují (pokud je četli). Jsou umírnění v tom smyslu, že si vybírají to, co neuráží moderní morální senzibilitu. Tento selektivní přístup se samozřejmě nemůže opřít o příslušné svaté knihy, ale o morální zkušenost, kterou lidstvo nasbíralo od doby bronzové, kdy byly nejstarší z těchto barbarských textů napsány.

Třetí bod souvisí s druhým. Harris a další kritizují současné umírněné věřící pro jejich neprincipiálnost. Současní muslimové se od křesťanů liší mimo jiné tím, že je mezi nimi mnohem méně umírněných, a proto berou výzvy k vraždění „bezvěrců“ naprosto vážně; pokud se ho sami neúčastní, tak ho alespoň schvalují. Proto běsní na ulicích kvůli obrázkům Proroka. Jak známo, starozákonní Desatero také zakazuje zpodobování Boha, ale koho z křesťanů to zajímá, ačkoli Desatero je údajně základem morálky? A kdo z nich ví, že o něco dále v textu Bůh sděluje, že trestem za porušení každého z přikázání je smrt? I když postoj Muslimů hrozí zničením světa, nelze jim upřít, že berou svůj svatý text (Korán) vážně. Ve srovnání s tím je umírněné křesťanství projevem pohodlnosti. Hlavní problém tohoto postoje je však v tom, že nenabízí kritiku fundamentalismu z pozice samotného náboženství. Umírnění věřící nejsou schopni vyvrátit fundamentalismus; naopak fundamentalisté mohou umírněné obvinit z pokrytectví.

Harris i Hitchens jsou mistry sarkasmu. Hitchens píše o monoteismu, že je to „plagiát plagiátu drbů o drbech, iluze o iluzi, sahající až k fabrikaci několika událostí, které se nestaly“. A zde perla z Harrisovy knihy: „Víra, že některé knihy byly napsány Bohem (jenž z nechopitelných důvodů udělal Shakespeara mnohem lepším spisovatelem, než je On sám) nás činí bezmocnými ve snaze konfrontovat nejmocnější zdroj lidského konfliktu v minulosti i přítomnosti. Jak to, že absurdita této představy nás hodinu co hodinu nesráží na kolena? […] Představte si svět, v němž generace lidských bytostí věří, že některé filmy natočil Bůh, nebo že zakódoval určitý software. Představte si budoucnost, v níž se vraždí milióny našich potomků kvůli odlišným interpretacím Hvězdných válek nebo Windows 98. Je vůbec něco směšnějšího? A přesto to není o nic směšnější než je svět, v němž žijeme.“ Harris a Hitchens se však neshodují ohledně budoucnosti spirituality. Zatímco Harris sází na jakýsi posvětštělý buddhismus jako alternativu vůči všem formám teismu, Hitchens správně upozorňuje, že i buddhisté mají na rukou krev (za 2. světové války podporovali japonskou genocidu Číňanů).

Řekl jsem, že na „čtyři jezdce“ se snesla vlna kritiky. Ze všech kritických reakcí rozdílné kvality se omezím na dvě. Knihu amerického konzervativního publicisty Dineshe D’Souzy Křesťanství a ateismus úplně jinak (2009) vybírám proto, že je nyní dostupná v českém překladu. A knížka Reason, Faith and Revolution (2009) předního literárního teoretika Terryho Eagletona je pozoruhodná proto, že její autor je marxista. (Ani našemu čtenáři není neznámý; několik jeho knih o literatuře vyšlo česky.) Bude zajímavé podívat se, z jakých důvodů D’Souza i Eagleton odmítají nový ateismus, když zastávají zcela protikladné politické názory.

D’Souza je Američan indického původu, jenž se vyšvihl až na poradce v Reaganově administrativě a napsal i životopis svého politického idolu (Ronald Reagan, čes. 2004). V posledních letech je úspěšným publicistou a debatérem. Kladným rysem jeho knihy o ateismu je skutečnost, že se D’Souza – na rozdíl od jiných obhájců náboženství – pokusil o věcnou a racionální argumentaci. Jeho kniha tudíž není napsána ve stylu „křesťanství (islám, atd.) jsou pravdivé, protože to řekl Ježíš (Mohamed, atd.)“, nebo „za tohle půjdete do pekla“. Proto si D’Souza zaslouží věcnou odpověď na své argumenty. Nemohu si ale odpustit zmínku, že máme co do činění s autorem, který ve své předchozí knize The Enemy at Home (2007) tvrdil, že za teroristické útoky proti USA nesou vinu levičáci, feministky a homosexuálové, jejichž volné mravy vyvolaly oprávněný hněv konzervativního islámu. Jinými slovy, podle D’Souzy byly teroristické útoky oprávněné a Američané by se měli polepšit a nepohoršovat bohabojné muslimy z Palestiny či Íránu – tj. ze zemí, v nichž je legální umravnit ženu, která si vyšla bez řádného mužského doprovodu, kulkou do hlavy, a homosexuály ukamenovat. Zde tedy náš autor poněkud vyklouzl za hranice zdravého rozumu; podívejme se ale, jak argumentuje proti ateismu.

Obávám se, že proti Harrisovi a ostatním ateistům skóruje jen v jednom bodě, a to když připomíná, že i sekulární ideologie jako komunismus byly zdrojem násilí. Na to lze jistě říci, že většina ostatních moderních tyranií byly klerofašistické režimy (od Francova Španělska až po Tisovo Slovensko). Domnívám se však, že spory o to, kdo v minulosti zabil víc lidí jsou vedlejší, protože nic nemění na faktu, že je to náboženství – nikoli fašismus nebo komunismus – co je v současnosti potenciální příčinou nukleárního armagedonu. Zbytek D’Souzovy knihy je jedno non sequitur za druhým. Non sequitur je taková chyba v úsudku, kdy závěr nevyplývá z předpokladů. Omezím se na příklad z oblasti etiky. D’Souza není naštěstí kreacionista a považuje darwinismus za „nejlepší a nejpřesvědčivější představu o našem původu“. Vzápětí ale dodává, že tato teorie nedokáže vysvětlit – kromě jiného – původ morálky. Náš autor tu zcela ignoruje výzkum, který se na tomto poli rozvíjí posledních asi třicet let. Ignoruje jej proto, že stojí v cestě závěru, k němuž chce dojít: „svědomí není nic jiného než Boží hlas v naší duši“. Nechme stranou otázku, zda uspokojivé vědecké vysvětlení původu morálky již je či není k dispozici. I kdyby platilo, že původ morálky nedokážeme vědecky vysvětlit, přesto závěr, že hlas svědomí je „Božím hlasem“, z uvedené premisy zkrátka neplyne.

Logické chyby jsou jedna věc, morální otrlost je věc druhá; nad tím prvním mávneme rukou, při tom druhém nás zamrazí. D’Souza v závěru své knihy pojednává o problému zla – proč všemohoucí a dobrotivý Bůh připouští existenci zla? –, s nímž zápolilo mnoho teologů, ale málokdo byl myslím tak nevkusný, aby napsal: „Nikdo z nás si nezaslouží žít, neboť život je velkorysý dar od Boha.“ Jinými slovy, holocaust je ve shodě s Boží dobrotou, protože děti, spálené nacisty, si beztak nezasloužily žít.

Ať si o D’Souzovi myslíme cokoliv, nelze mu upřít, že se snaží vyjadřovat jasně. To nelze říci Terrym Eagletonovi, jehož novou knihu považuji za jeho dosud nejmizernější. Chápu, že Eagleton – irský katolík stejně jako marxista – těžce nese, že se lidé jako Dawkins nebo Hitchens vysmívají jeho kultuře. Avšak učinit z jejich jmen zkratku „Ditchkins“ a připisovat tomuto imaginárnímu ateistovi různá tvrzení je rétorika, kterou se vyhýbá úkolu vyrovnat se s argumenty reálných autorů. Eagleton si zakládá na své zběhlosti v teologii. Nevzdělanost v tomto směru vyčetl Dawkinsovi již ve své recenzi Božího bludu. Jaká je tedy ta Eagletonova teologie? Slyšme: „Bůh […] není nějaký megavýrobce. Spíše je tím, co udržuje všechny věci v bytí svou láskou.“ Je toto udržování láskou kauzální vztah? A jak je slučitelné se zlem, které je všude okolo? D’Souza řekl alespoň něco. Eagleton mlčí a nesdělí nám ani, jestli své teologii vůbec věří. Jinde říká, že vzkříšení Krista je reálná událost, ale ne tak, že by se dala vyfotografovat. V tomto bodě stojí za to připomenout si Harrisův postřeh, že s takovými paradoxy nemá trpělivost ani většina řadových křesťanů, kteří podobné události chápou doslova. Eagletonovo intelektuálské mlžení, prokládané levičáckými slogany o Kristu-revolucionáři, je méně poctivé, než D’Souzův konzervatismus. Pro oba však platí, že až budou chtít příště říci něco na obranu náboženství, měli by se snažit mnohem víc.

Autor je filosof. Tématem jeho knihy Metafyzika antiindividualismu (2008) byla filosofie mysli, v poslední době se věnuje filosofii biologie.

The End of Faith: Religion, Terror, and the Future of Reason

Sam Harris

W. W. Norton & Co., New York & London 2004, 336 stran

God Is Not Great: How Religion Poisons Everything

Christopher Hitchens

Hachette Book Group, New York 2008, 307 stran

Křesťanství a ateismus úplně jinak

Dinesh D‘Souza

Ideál, Praha 2009, 314 stran

Reason, Faith and Revolution: Reflections on the God Debate

Terry Eagleton

Yale University Press, New Haven 2009, 200 stran
Odkaz na původní článek - Tomáš Hříbek: Nový ateismus a jeho kritici