Článek

Allen Meiksin Woodová  Vznik kapitalismu

O autorovi

Ellen Meiksins Wood (1942–2016), americká marxistická historička a vysokoškolská pedagožka. —- Po studiu slovanských jazyků na univerzitě v kalifornském Berkeley (BA 1962) absolvovala v Los Angeles magisterský a doktorský program z politických věd (PhD 1970). V letech 1967-1996 pak politické vědy vyučovala na univerzitách v Torontu (Glendon College i York University). —- Spolu s Robertem Brennerem zformulovala zásady tzv. “politického marxismu”: směru vymezujícího se proti ryze strukturálním analýzám plně rozvinutého kapitalismu a orientovaného na komplexní rozbory samotných počátků kapitalismu.
Díla: Mysl a politika. K liberálnímu a socialistickému pojmu individualismu (1972); Ústup třídnosti. Nová “Pravda” socialismu (1986); Původ kapitalismu (1999); Svoboda a vlastnictví. Sociální dějiny západního politického myšlení od renesance po osvícenství (2012).

Anotace

Rozsáhlá ukázka z knihy A. M. Woodové o počátcích kapitalismu.

KOMERCIALIZAČNÍ MODEL A JEHO DĚDICTVÍ

Nejběžnějším způsobem, jak vysvětlit původ kapitalismu, je předpokládat, že jeho rozvoj je přirozeným výsledkem lidských praktik skoro tak starých jako lidský druh sám a že vyžadoval jen odstranění vnějších překážek bránících jeho uskutečnění. Tento způsob vysvětlení nebo nevysvětlení, který existuje v mnoha variantách, je základem takzvaného ,komercializačního modelu’ ekonomického rozvoje, dodnes patrně dominantního. Vycházejí z něj dokonce i nejpřísnější kritikové tohoto modelu. Není zcela nepřítomen v demografických vysvětleních, která tvrdí, že nastoupila na jeho místo, ba i ve většině marxistických výkladů.

KOMERCIALIZAČNÍ MODEL

Tradiční výklad – který se objevuje v klasické politické ekonomii, osvíceneckých koncepcích pokroku a mnoha dalších moderních historiích – zní následovně. Ať už měli racionálně egoističtí jednotlivci přirozený sklon k ,naturálnímu obchodování a směně’ (’truck, barter and exchange’, jak říká slavná formule Adama Smitha) nebo ne, zabývali se směnou od úsvitu dějin. S postupem dělby práce se akty směny stále více specializovaly, což bylo také doprovázeno technickým zdokonalováním produkčních nástrojů. Zlepšení produktivity mohlo být podle mnoha z těchto vysvětlení prvotním účelem stále specializovanější dělby práce, takže existuje tendence k těsným vazbám mezi těmito výklady komerčního vývoje a jistým druhem technologického determinismu. Kapitalismus nebo ,komerční společnost’, nejvyšší stupeň pokroku, pak je zralou podobou odvěkých komerčních praktik (společně s technickými výdobytky) a jejich osvobození od politických a kulturních omezení.

            Tyto výklady si nijak nepřipouštějí, že se trh stal kapitalistický, až když se změnil v povinnost, naopak říkají, že se kapitalismus objevil, když byl trh osvobozen od věkovitých omezení a když se z toho či onoho důvodu rozšířily příležitosti k obchodování. Kapitalismus v těchto výkladech představuje ani ne tak kvalitativní rozchod s dřívějšími formami, jako masivní kvantitativní vzrůst: expanzi trhů a rostoucí komercializaci ekonomického života.

            Ovšem jen na Západě, pokračuje příběh, na Západě, kde byla tato omezení souhrnně a rozhodně odstraněna. Komerční společnost byla velmi dobře zavedena už v antickém Středomoří, ale její další vývoj byl přerušen nepřirozeným zásahem – hiátem feudalismu a několika temnými stoletími, v nichž byl ekonomický život opět spoután iracionalismem a politickým parasitismem moci pozemkového panstva.

            Klasické vysvětlení této přetržky se odvolává na nájezdy barbarů na Římskou říši, ale je zde také pozdější a velmi vlivná verze tohoto modelu, kterou vypracoval belgický historik Henri Pirenne. Ten situoval rozpad středomořské komerční civilizace do hodně pozdější doby muslimské invaze, která podle jeho tvrzení zadusila starý komerční sytém přerušením středomořských obchodních tras mezi Západem a Východem. Rostoucí ,ekonomiku směny’ vedenou profesionální třídou kupců vystřídala ,ekonomika spotřeby’, rentiérská ekonomika feudální aristokracie.[1. Nejslavnější Pirenneho prací je Mohammed and Charlemagne (London: Allen and Unwin, 1956), ale v celkovém souhrnu je jeho koncepce představena v sérii jeho přednášek Medieval Cities: The Origins and the Revival of Trade (Princeton: Princeton University Press, 1969).]

            Nakonec ale podle Pirenneho tak jako podle jeho předchůdců obchodování znovu ožilo s růstem měst a osvobozením kupců. Zde se dostáváme k jedné z nejběžnějších domněnek vyskytujících se v komercializačním modelu: je to spojování kapitalismu s městy, vlastně domněnka, že města jsou od začátku kapitalismem v zárodečném stavu. Podle Pirenneho argumentace se v období rané modernity objevila města s výraznou a bezprecedentní autonomií, města věnující se obchodu a ovládaná autonomním měšťanskou (nebo buržoasní) třídou, která se rázem a natrvalo osvobodila ode všech okovů starých kulturních omezení a politického parasitismu. Toto osvobození městské ekonomiky, komerční činnosti a obchodnické racionality, doprovázené nevyhnutelným zdokonalováním technik produkce, jež zřejmě vyplývalo z emancipace obchodu, zřejmě postačovalo k výkladu vzestupu moderního kapitalismu.

            Všem těmto vysvětlením jsou společné jisté předpoklady o kontinuitě trhu a obchodů, od jejich nejranějších projevů ve směně po jejich zralou podobu v moderním průmyslovém kapitalismu. Věkovitá praxe odebírání obchodního zisku po způsobu ,levně koupit, draze prodat’ se podle těchto výkladů v zásadě neliší od kapitalistické směny a akumulace prostřednictvím přivlastňování nadhodnoty.

            Počátek kapitalismu nebo ,komerční společnosti’ pak v tomto modelu nepředstavuje ani tak velkou společenskou přeměnu jako kvantitativní nárůst. Obchod se šíří a zahrnuje stále více komodit. Přináší se sebou také stále více bohatství – a zde, v klasické politické ekonomii se setkáváme s představou, že obchodování a ekonomická racionalita, která je jeho plodem – předvídavost a střídmost racionálních ekonomických aktérů zabývajících se komerčními transakcemi – nabádá k hromadění dostatečného bohatství umožňujícího investování. Poté, co ,předchozí’ nebo ,prvotní’ akumulace dosáhne kritickou masu, způsobí, že komercializace vyústí ve zralou ,komerční’ společnost. Tato představa ,takzvané prvotní akumulace’ se, jak uvidíme, stane ústředním bodem významného posunu ve vysvětlení původu kapitalismu, když ji Marx podrobí kritickému zkoumání v prvním dílu Kapitálu.

            V těchto historiích kapitalismu se objevuje další společné téma: buržoa jako činitel pokroku. Zvykli jsme si natolik na ztotožnění buržoykapitalistou, že se pro nás stal neviditelný předpoklad, který je utajen v tomto směšování. Anglické slovo burgher nebo francouzské bourgeois znamená z definice obyvatele města. Kromě toho, zejména u jeho francouzské podoby, bylo kdysi zvykem používat toto slovo v pouhém významu člověka – nešlechtice, který se sice živil prací, ale neumazal si přitom ruce a používal v práci spíš svou mysl než tělo. Tento starý úzus nám neříká nic o kapitalismu a může znamenat profesionála, držitele úřadu nebo intelektuála v nemenší míře než kupce. Sbližování ,kapitalisty’ a ,buržoy’ se zakořenilo v západní kultuře prostřednictvím koncepcí pokroku, v nichž se spojil ekonomický rozvoj Británie s Francouzskou revolucí do kombinovaného obrazu historické změny. Ve sklouzávání od obyvatele města přes kupce ke kapitalistovi, k němuž dochází v pozdějších užitích slova ,bourgeois’, můžeme sledovat logiku komercializačního modelu: starodávný obyvatel města ustupuje středověkému měšťanovi, který se sám hladce vyvíjí v moderního kapitalistu. Podle slavného historika sardonicky popisujícího tento proces jsou dějiny věčným vzestupem středních tříd.

            To neznamená, že všichni historikové přijímající tento model nedokáží uznat, že kapitalismus představuje nějaký typ historického zlomu nebo transformace. Je pravda, že někteří mají sklon nalézat skoro všude, zejména pak v řeckém a římském starověku, nejen obchod, ale kousek samotného kapitalismu, který jen čeká, kdy bude zbaven vnějších zábran. Ale i oni vcelku trvají na tom, že přechod od ekonomických principů feudalismu k nové racionalitě ,komerční společnosti’ nebo kapitalismu představuje závažný posun. Hovoří se často např. o přechodu od ,naturální’ ekonomiky k peněžní, nebo dokonce od produkce pro užití k produkci pro směnu. Ovšem pokud vystupuje v těchto historických výkladech závažná proměna, není v povaze samotného obchodu a trhů. Změna je spíše v tom, co se děje se silami a institucemi – politickými, právními, kulturními a ideologickými, stejně jako technologickými -, jež zabraňovaly přirozenému vývoji obchodu a dozrávání trhů.

            Pokud v těchto modelech vůbec něco představuje skutečný historický zlom, je to feudalismus přerušující přirozený vývoj komerční společnosti. Obnovení komerčního vývoje, jež začalo v útrobách feudalismu a pat prorazilo jeho meze, je chápáno jako významná změna v dějinách Evropy, jeví se ale jako pokračování historického procesu, který byl jen dočasně odchýlen – byť drasticky a na hodně dlouhou dobu. Tyto předpoklady mívají další důležitý důsledek, totiž že města o obchod byla svou povahou protikladné feudalismu, takže jejich růst, ať už k němu docházelo jakkoli, podrýval základy feudálního systému.

            Jestliže ale feudalismus podle těchto výkladů v minulosti vykolejil pokrok komerční společnosti, vnitřní logika trhu se nikdy podstatně nezměnila. Od začátku k ní patřili racionálně egoističtí jednotlivci maximalizující svůj užitek prodejem zboží pro zisk, kdekoli se k tomu naskytla příležitost. Konkrétněji byla její součástí rostoucí dělba práce a specializace vyžadující stále propracovanější obchodní sítě a především neustále se zdokonalující produktivní techniky snižující náklady a zvyšující obchodní zisky. Tato logika mohla být různými způsoby mařena. Mohla být dokonce víceméně úplně zatlačena – například ji mohli potlačit feudální páni, kteří získávali bohatství nikoli tím, že se zabývali směnou pro zisk nebo podporovali zdokonalování produkčních technik, ale pouze vykořisťováním nucené práce, vymačkáváním přebytků z rolníků prostřednictvím mocenské převahy. Logika trhu ale zůstávala v principu pořád stejná: trh byl pořád příležitostí  nabízející se k využití kdykoli to bylo možné, vždy napomáhající ekonomickému růstu a zdokonalování produktivních sil, vždy časem nutně vedoucí k vytvoření průmyslového kapitalismu, pokud mohl svobodně rozvíjet svou přirozenou logiku.

            Jinými slovy, komercializační model nezná žádné imperativy specifické pro kapitalismus, žádné specifické způsoby, kterými za kapitalismu funguje trh, specifické zákony pohybu jedinečným způsobem nutící lidi, aby na trh vstupovali, znovu investovali přebytky a produkovali ,efektivně’ zvyšováním produktivity práce – zákony konkurence, maximalizace zisku a akumulace kapitálu. Z toho plyne, že příznivci tohoto modelu neviděli žádnou potřebu vysvětlovat specifické společenské vlastnické vztahy a specifický způsob vykořisťování určující tyto specifické zákony pohybu.

            Ve skutečnosti nebylo u komercializačního modelu vůbec zapotřebí vysvětlovat vznik kapitalismu. Model předpokládal, že kapitalismus existoval přinejmenším v zárodku od úsvitu dějin, pokud nespočíval v samém jádru lidské přirozenosti a lidské racionality. Model vycházel z domněnky, že pokud lidé k tomu měli příležitost, vždy se chovali podle pravidel kapitalistické racionality, usilovali o zisk a přitom hledali způsoby, jak zvýšit produktivitu práce. Takže dějiny vlastně probíhaly podle zákonů kapitalistického vývoje, v procesu hospodářského růstu udržovaném rozvíjením produktivních sil, i když i některými závažnými přerušeními. Pokud vznik zralé kapitalistické ekonomiky vyžadoval vůbec nějaké vysvětlení, mělo identifikovat překážky, které stály v cestě jejího přirozeného vývoje, a proces, v němž byly tyto překážky odstraněny.

            V tom je samozřejmě velký paradox. Trh měl být arénou, v níž se vybíralo, a ,komerční společnost’ měla být dokonale svobodná. Ovšem tato koncepce trhu podle všeho vylučuje lidskou svobodu. Je spojována s teorií dějin, v nichž je moderní kapitalismus výsledkem skoro přirozeného a nevyhnutelného procesu sledujícího určité univerzální, transhistorické a neměnné zákony. Působení těchto zákonů lze přinejmenším dočasně mařit, ale za velkou cenu. Jeho konečný produkt, ,svobodný’ trh, je neosobní mechanismus, který lze do určité míry řídit a regulovat, ale nelze mu definitivně zamezit bez nebezpečí – a marnosti -, jež se sebou nese každý pokus o porušování přírodních zákonů.

PO KLASICKÉM KOMERCIALIZAČNÍM MODELU

Základní komercializační model byl různými způsoby vylepšován, od Maxe Webera až po Fernanda Braudela.[2. Více podrobností o tom, jak se Weber hlásí ke komercializačnímu modelu, je v mé práci Democracy Against Capitalism: Renewing Historical materialism (Cambridge: Cambridge University Press, 1995), chap. 5.] Weber si zajisté uvědomoval, že plně rozvinutý kapitalismus vznikl pouze za velmi specifických historických podmínek a za jiných ne. Velmi se snažil vidět nějaký druh kapitalismu v dřívějších dobách, dokonce i v klasické antice. Nakonec se ale vydal cestou odlišení Evropy od jiných částí světa a samozřejmě zdůraznil jedinečnost západního města a evropského náboženství, zejména pro vysvětlení jedinečného vývoje západního kapitalismu. Věc je ovšem v tom, že měl vždy sklon hovořit o faktorech, které zabránily vývoji kapitalismu na jiných místech – tamních formách příbuzenství a nadvlády, náboženských tradicích atd. – jako by přirozený, bez zábran probíhající růst měst a obchodu a osvobození měst a měšťanských tříd z definice znamenal kapitalismus. Je třeba také dodat, že Weber sdílel s mnoha dalšími předpoklad, že rozvoj kapitalismu byl transevropský (nebo západoevropský) proces – nejen, že jisté obecné evropské okolnosti byly nutnými podmínkami kapitalismu, ale že celá Evropa přes všechny své vnitřní rozdílnosti sledovala v podstatě jednu a tutéž historickou dráhu.

            Nedávněji se objevily čelné útoky na komercializační model obecně a zejména na Pirenneova tvrzení, která dnes vcelku nejsou v oblibě. K nejnovějším a nejvlivnějším z těchto vyzyvatelů patří demografický model, jenž připisuje hospodářský rozvoj Evropy jistým autonomním cyklům růstu a poklesu obyvatelstva. Ale ať je starý model zpochybňován jakkoli vehementně, není jasné, zda jsou základní předpoklady demografického vysvětlení tak vzdáleny komercializačnímu modelu, jak tvrdí jeho exponenti.

            Základní premisou demografického modelu je, že přechod ke kapitalismu byl determinován zákony nabídky a poptávky.[3. Upozorňuje na to Robert Brenner v ,Agrarian Class Structure and Economic Development in Pre-Industrial Europe’, in T. H. Aston and C. H. E. Philpin, eds, The Brenner Debate: Agrarian Class Structure and Economic Development in Pre-Industrial Europe (Cambridge: Cambridge University Press, 1985), s. 10.] Tyto zákony by mohly být determinovány složitějšími způsoby, než jak je vykládá komercializační model. Mohly by mít méně co dělat se sociálními procesy urbanizace a rostoucího obchodu než s komplexními cyklickými vzorci růstu a poklesu obyvatelstva nebo malthusovskými blokádami. Ale přechod ke kapitalismu je pořád odpovědí na univerzální a nadhistorické zákony trhu, zákony nabídky a poptávky. Otázka o povaze trhu a jeho zákonů není ve skutečnosti nikdy položena.

            Demografický model zajisté odmítá primát rozšiřujícího se obchodu jako determinantu evropského ekonomického rozvoje. Nemusí dokonce popírat, přinejmenším explicitně, že se kapitalistický trh liší kvalitativně od trhů v nekapitalistických společnostech, nikoli jen kvantitativně svými většími rozměry a obsahem. Ani on ale nepředstavuje přímou výzvu této konvenci a ve skutečnosti ji považuje za danost.

            Jiné vlivné vysvětlení je někdy spojováno s teorií ,světových systémů’, zejména v jejím průniku s teorií ,závislosti’. Podle ní je hospodářský vývoj ve ,světoekonomice’ do značné míry určován nerovnou směnou mezi regiony, mezi ,jádrem’ a ,periferií’, a zejména vykořisťováním koloniálního (a postkoloniálního) světa imperiálním mocnostmi.[4. Viz především Immanuel Wallerstein, The Modern World System, 3 vols (New York: Academic Press, 1974-1988).] Podle některých aplikací této teorie vznikl kapitalismus v rámci takové ,světoekonomiky’, která se vytvořila v raně moderním období, pokud ne dříve, když zeměkouli pokryly rozsáhlé obchodní sítě. Ústředním tématem tohoto výkladu je, že i nejpokročilejší civilizace neevropského světa, které svým obchodním a technologickým vývinem daleko překročily úroveň Evropy v předvečer jejího průlomu do zralého kapitalismu, byly zablokovány zmíněnými nerovnováhami. Zatímco jejich akumulace bohatství byla mařena nerovnou směnou a imperiálním vykořisťováním, ti, kdo měli v Evropě prospěch z těchto nerovných vztahů, akumulovali nepoměrně víc a byli tudíž schopni učinit závěrečný skok do kapitalismu, zejména v jeho průmyslové podobě, tím, že investovali naakumulované bohatství.

            Přední zastánci teorie světových systémů také říkají, že západ měl určité jiné výhody. Zejména šlo o to, že roztříštěná státní forma feudalismu a národní státy, které přišly po ní, podporovaly dělbu práce založenou na obchodu, ale nebyly přitom na obtíž obchodování a akumulaci. Velké neevropské civilizace naopak podrývaly obchodní bohatství a zabraňovaly jeho reinvestování.

            Tento výklad má mnoho společného se starým komercializačním modelem. Rozsah obchodu je ukazatelem kapitalistického vývoje, který povstává z růstu komerční činnosti a z ní vyplývající ,prvotní akumulace’. Ekonomiky se vyvíjejí kapitalistickým směrem v té míře, v jaké je zbaveno zábran rozšiřování obchodu a akumulování obchodního bohatství. Stejně tak, jako starý model pojímal vznik ,komerční společnosti’ jako víceméně přirozený proces, pokud mu nebránily překážky, tato teorie světových systémů do značné míry sdílí tentýž názor nebo ho prostě obrací naruby: Jestliže některé už značně rozvinuté ekonomiky nedokázaly vytvořit zralý kapitalismus, důvodem bylo, že jim stály v cestě překážky.

            Ještě jedna variace na staré komercializační téma pak přichází s názorem, že kapitalismus je výsledkem procesu postupného narůstání, v němž se přesouvalo těžiště komerční činnosti z jednoho místa Evropy do jiného – z italských městských států do Nizozemí nebo měst Hansy, od španělských koloniálních expanzí k jiným imperialismům, s vyvrcholením v Britském impériu -, přičemž každé stavělo na výdobytcích předchozího a tak nejenže zvětšovalo dosah evropského obchodu, ale také zdokonalovalo své nástroje, jako je technika podvojného účetnictví v Itálii nebo různé finanční inovace a zdokonalení produkčních technologií v Nizozemí, s vyvrcholením v anglické průmyslové revoluci. Konečným výsledkem tohoto ,procesu přidávání hodnoty’ (kterému možná napomohly buržoasní revoluce), byl moderní kapitalismus.[5. Perry Anderson, ,Maurice Thomson’s War’, London Review of Books, 4 November 1993, p. 17.neboli]

            Tudíž tak či onak, prostřednictvím procesů urbanizace a rostoucího obchodu nebo působením cyklických struktur demografického růstu, je přechod ke kapitalismu ve všech těchto vysvětleních způsoben kvantitativním rozšiřováním komerční činnosti a univerzálními a transhistorickými zákony trhu. Není třeba zdůrazňovat, že ke zpochybnění těchto předpokladů nijak nepřispěla neoklasická ekonomie – v nemalé míře proto, že vcelku vůbec nemá zájem o historii. Pokud jde o dnešní historiky, ti, kteří se zajímají o longue durée, patří spíše k demografické škole, pokud se víc nevěnují mentalité neboli diskurzu než ekonomickým procesům. Jiní, zvláště v anglicky mluvícím světě, jsou vůči dlouhodobým procesům naprosto podezřívaví a mají větší zájem o velmi lokální a epizodické procesy a jejich nejbezprostřednější příčiny. Ve skutečnosti ani moc nezpochybňují existující teorie dlouhodobého vývoje, spíš je jen odbývají mávnutím ruky nebo se jim vyhýbají.[6. K nejpřednějším ,revizionistickým’ historikům Anglie patří Conrad Russell a John Morrill.]

            Nová vlna historické sociologie je jiná. Zajímá se samozřejmě především o dlouhodobé procesy společenské změny. Ale také zde se projevuje tendence vyvolávat různými způsoby další otázky. Tak například v jedné z nejdůležitějších nedávných prací tohoto žánru přijímá Michael Mann explicitně něco, čemu říká ,teleologická zaujatost’ a podle níž má průmyslový kapitalismus svůj předobraz už ve společenském uspořádání středověké Evropy.[7. Michael Mann, The Sources of Social Power, Vol. I (Cambridge: Cambridge University Press, 1986), p. 373.] Není překvapující, že jeho argumentace přes všechny své složitosti klade sílu pohánějící evropský vývoj do ,zrychlení intenzivních sil ekonomické praxe’ a ,extenzivního růstu komoditních okruhů’ – jinými slovy, do technologického pokroku a rozšiřování obchodu.[8. Ibid., p. 374.] Toto vysvětlení je závislé, už po kolikáté, na neexistenci omezení: kapitalismus se mohl v Evropě volně vyvíjet, protože její v podstatě ,hlavu postrádající’ společenská organizace (decentralizovaný, roztříštěný politický řád feudalismu) ponechávala různým aktérům (zejména kupcům) podstatnou míru autonomie (s pomocí ,racionalismu’ a normativního řádu poskytnutého křesťanstvím). Navíc soukromému vlastnictví bylo umožněno vyvinout se v kapitalistické vlastnictví, protože žádná komunita nebo třídní organizace neměla monopol na moc. Zkrátka, nejen vznik kapitalismu, ale i jeho časem nastoupivší a zřejmě nevyhnutelné dozrávání v průmyslovou podobu se vysvětluje především řadou chybějících faktorů. Byť by to bylo pouze pro neexistenci jiných vysvětlení, tradiční ,komercializační model’ pořád převládá, ať na povrchu nebo hlouběji v podzemí.

POROZUHODNÁ VÝJIMKA: KARL POLANYI

Ve svém klasickém díle The Great Transformation (1944) a dalších pracích tvrdí ekonomický historik a antropolog Karl Polanyi, že motiv individuálního zisku spojeného s tržní směnou nebyl až do moderní doby nikdy dominantním principem ekonomického života.[9. Polanyi, The Great Transformation, p. 76. České vydání!] I tam, kde byly dobře vyvinuty trhy, je třeba podle něj přísně rozlišovat mezi společnostmi s trhy, jak existovaly po celé psané dějiny, a ,tržní společností’. Ve všech dřívějších společnostech byly ,ekonomické’ vztahy a praktiky ,ukotveny’ nebo vnořeny v neekonomických vztazích – příbuzenských, komunálních, náboženských nebo politických. Ekonomickou činnost poháněly jiné motivy než ryze ,ekonomické’ motivy zisku a materiálních výhod, jako je získání statusu a prestiže nebo udržení komunální solidarity. Existovaly jiné způsoby organizování ekonomického života než prostřednictvím mechanismů tržní směny, zejména ,reciprocita’ a ,redistribuce’ – složité reciproční závazky určované například příbuzenstvím, nebo autoritativním přivlastňováním přebytků nějakým typem politické nebo náboženské moci a redistribucí těchto přebytků z centra.

            Polanyi přímo zpochybnil domněnky Adama Smitha o ,ekonomickém člověku’ a jeho přirozeném ,sklonu k výměnnému obchodu a směně’ argumentem, že tento ,sklon’ nikdy nesehrával dominantní roli, kterou mu připisoval Smith, před jeho vlastní dobou, a že se jím ekonomika neřídila dřív, než o století později. Tam, kde v předtržních společnostech existovaly trhy, i když byly rozsáhlé a důležité, zůstávaly podřízeným rysem ekonomického života, jenž byl ovládán jinými principy ekonomického chování. Nejen to, tyto trhy fungovaly i v nejdalekosáhlejších a nejsložitějších komerčních systémech podle logiky, jež byla výrazně odlišná od logiky moderního kapitalistického trhu.

            Zejména šlo o to, že místní trhy ani dálkový obchod, obojí charakteristické pro předkapitalistické ekonomiky, nebyly v podstatě konkurenční (nebo dokonce, dalo by se dodat, poháněné konkurencí). Tyto formy obchodu – mezi městem a venkovem v prvním případě a klimatickými zónami v druhém – byly podle Polanyiho spíš ,doplňkové’ než konkurenční – samozřejmě i tehdy, když byla ,doplňkovost’ deformována nerovnými mocenskými vztahy. Vnější obchod byl prostě ,přepravní’. Úkolem kupce bylo při něm dopravit zboží z jednoho trhu na druhý, zatímco v místním obchodu byla komerční činnost podle Polanyiho přísně regulována a exkluzivní. Obecně byla konkurence úmyslně vylučována, protože způsobovala dezorganizaci obchodu.

            Polanyi zdůrazňuje, že konkurenčními principy začaly být řízeny teprve vnitřní celonárodní trhy – velmi pozdní jev, kterému v nejpokročilejších komerčních centrech Evropy kladli místní obchodníci společně s autonomními kladli značný odpor. Ovšem dokonce i vnitřní trhy v moderních evropských národních státech byly po nějakou dobu pouze volným souhrnem oddělených městských trhů spojovaných přepravním obchodem, v principu sotva odlišným od dálkového zámořského obchodu. Integrovaný vnitřní trh přitom nebyl přímým potomkem předchozího místního nebo dálkového obchodu, ani se z něj přirozeně nevyvinul. Byl to, jak dokazuje Polanyi, výsledek státního zásahu – a dokonce i tehdy, v ekonomice pořád ještě do značné míry založené na produkci soběstačných rolnických domácností, jež měly co dělat, aby přežily, převládala nad principy konkurence státní regulace.

            Teprve v ,moderní tržní ekonomice’ existuje podle Polanyiho zřetelný ,ekonomický’ motiv, specifické ekonomické instituce a vztahy oddělené od neekonomických vztahů. Protože se s lidskými bytostmi a přírodou – v podobě práce a půdy – zachází, byť fiktivně, jako s komoditami v sama sebe regulujícím systému trhů ovládaném cenovým mechanismem, sama společnost se stává ,přídavkem’ trhu. Tržní ekonomika může existovat pouze v ,tržní společnosti’, tj. ve společnosti, kde místo ekonomiky ukotvené ve společenských vztazích jsou společenské vztahy ukotveny v ekonomice.

            Polanyi samozřejmě nebyl jediný, kdo si všimnul druhotné role trhu v předkapitalistických společnostech. Každý schopný ekonomický historik nebo antropolog jednou dospěje k uznání různých netržních principů ekonomického chování, jež platily v takových společnostech od ,nejprimitivnějších’ a nejvíce rovnostářských až po nejpropracovanější, nejrozvrstvenější a nejvíce vykořisťovatelské ,vysoké’ civilizace. Někteří ekonomičtí historikové (i když jich je možná méně, než by se myslelo), si také všímali určitých změn v principech obchodu. Polanyiho výklad je ale zvlášť pozoruhodný tím, jak ostře zvýraznil zlom mezi tržní společností a netržními společnostmi, které jí předcházely – dokonce i společnostmi s trhy -, nejen rozdíly mezi jejich ekonomickými logikami, ale také sociální poruchy, které tato přeměna vyvolala. Systém sebe sama regulujících trhů působil natolik rozkladně, tvrdí důtklivě Polanyi, nejen na společenské vztahy, ale také na lidskou psychiku, měl tak otřesné dopady na lidské životy, že dějiny jeho zavádění musely být současně dějinami ochrany před jeho pustošením. Bez ,ochranných protitahů’, zejména prostřednictvím státních zásahů, ,by lidská společnost byla zničena’.[10. Polanyi, Great Transformation, p. 76.]

            Tento argument je v mnoha ohledech dramatickým rozchodem s výklady ekonomického rozvoje zdůrazňujícími (víceméně neškodné) kontinuity mezi dřívějším obchodováním a moderní kapitalistickou ekonomikou, včetně těch, jež zaznamenávají antagonismus mezi ,komerčními’ nebo kapitalistickými principy a ekonomickou (nebo antiekonomickou) logikou feudalismu. V některých důležitých ohledech se ale Polanyiho výklad pořád značně podobá konvenčnějším ekonomickým dějinám. Hlavní problémy souvisejí s tím, jak vysvětluje podmínky,v nichž vznikla tržní společnost, historický proces, který ji zrodil, a co z toho plyne pro jeho pojetí trhu jako společenské formy. Není vhodné, abychom zde zacházeli do podrobných debat o středověké držbě půdy v Anglii, ,merkantilismu’, Speenhamlandském systému nebo jiných specifických historických otázkách, v nichž by dnes specialisté mohli důvodně Polanyimu odporovat. Zde jde o širší dosah Polanyiho historického podání a jeho důsledků pro naše chápání moderního kapitalismu.

            Zaprvé je v jeho argumentaci větší než malá dávka technologického determinismu. Hlavním tématem Polanyiho historického výkladu je, jak průmyslová revoluce vedla k tržní společnosti – jak vynálezy složitých strojů vyvolaly v komerční společnosti nutnost ,proměnit přírodní a lidskou substanci společnosti na komodity’.[11. Ibid., p. 42.] ,Protože jsou složité stroje drahé, nevyplácejí se, pokud se neprodukuje velké množství zboží’, napsal Polanyi, a pro dosažený nutného objemu produkce musí produkce běžet bez přestání, což znamená pro kupce, že ,všechny zúčastněné faktory musí být na prodej’.[12. Ibid., p. 41.] Konečný a nejničivější krok při vytváření potřebných podmínek – tj. vytváření tržní společnosti ze začátku vyžadované složitou strojní produkcí – je přeměna práce na komodifikovaný ,faktor’.

            Důležitá je zde posloupnost kauzálních vztahů. Průmyslová revoluce byla ,pouhým začátkem’ ,extrémní a radikální’ revoluce, jež naprosto přeměnila společnost komodifikací lidstva a přírody.[13. Ibid., p. 40. Č.v.!] Tato přeměna byla tudíž důsledkem technického pokroku. Jeho jádrem bylo ,skoro zázračné zdokonalení produkčních nástrojů’[14. Ibid., p. 33. Č.v.!] a i když způsobil přeměnu společnosti, byl sám vyvrcholením dřívějších zlepšení produktivity jak v technikách tak v organizaci využívání půdy, zejména ohrazování pozemků v Anglii.

            I když Polanyi vyjadřuje svůj nesouhlas s vírou ve ,spontánní pokrok’, zdá se, že ani na okamžik nezapochybuje o nevyhnutelnosti takových zdokonalení, přinejmenším v rámci západní komerční společnosti s jejími ,svobodnými institucemi’, zejména svobodnými městskými komunitami, a rozšiřováním obchodu – tím, čemu říká ,západoevropský trend hospodářského pokroku’.[15. Ibid., p. 37. Č.v.!] Konvenčním představám o spontánním pokroku vytýká prostě to, že neberou v úvahu roli státu při ovlivňování – konkrétněji zpomalování – tempa změn (tak jako tudorovský a ranně stuartovský stát zpomaloval ohrazování). Bez takových zásahů ,by tempo tohoto pokroku mohlo být zničující a změnit samotný proces v degenerativní místo konstruktivní děj’, stejně tak jako sama průmyslová revoluce potřebovala zásah státu, aby bylo uchráněno tkanivo společnosti.[16. Ibid.]

            Hlavní rysy Polanyiho historického vyprávění tedy nejsou v některých ohledech zcela odlišné od starého komercializačního modelu: rozšiřování trhů jde ruku v ruce s technickým pokrokem, aby vytvořilo moderní průmyslový kapitalismus. A ačkoliv tento proces kulminuje v Anglii, je to celkový evropský proces. Zdá se tudíž, že proces, který vedl od komercializace přes industrializaci k ,tržní společnosti’, mohl být víceméně věcí přirozeného vývoje ve stále více komercializovaném světě, vývoje dovršeného pouze v Evropě prostě proto, že zde mu cestu nepřehradily určité mimoekonomické překážky. Jak vysvětluje autor zabývající se Polanyim ve výkladu série jeho přednášek na téma ,Všeobecné ekonomické dějiny’, Polanyi argumentoval tím, že v protikladu ke stejně komercializovanému Východu nebyl západoevropský feudalismus charakterizován silnými příbuzenskými, klanovými a kmenovými svazky, takže ,když slábla a mizela feudální pouta, mohlo stát v cestě nadvládě tržních sil jen málo co’. A ačkoliv byl k vytvoření trhu výrobních faktorů zapotřebí zásah státu, ,vyvíjející se tržní ekonomika pomohla zničit feudální ekonomické a politické instituce’.[17. Daniel R. Fusfield, ,The Market in History’, Monthly Review 45 (May 1993), p. 6.]

            Co z toho všeho nedokáže vzejít, je uznání skutečnosti, že radikální transformace společenských vztahů jistými způsoby předcházela industrializaci. Revolucionizace produktivních sil předpokládala proměnu vlastnických vztahů a formy vykořisťování, která vytvořila historicky jedinečnou potřebu zvýšení produktivity práce. Revolucionizace předpokládala objevení se kapitalistických imperativů: konkurence, akumulace a maximalizace zisku. Říci to neznamená obviňovat Polanyiho, že zapřahá vůz před koně. Hlubším problém spočívá v tom, že jeho pořadí kauzalit ukazuje, že nedokázal pojmout samotný kapitalistický trh jako specifickou sociální formu. Specifické imperativy kapitalistického trhu – tlaky na akumulaci a zvyšování produktivity práce – jsou chápány ne jako produkt specifických společenských vztahů, ale jako důsledek technických zdokonalení, jež se zdají víceméně nevyhnutelné, přinejmenším v západní Evropě.

            Faktem zůstává, že Velká transformace byla významným odklonem od konvenční historiografie ,přechodu’. Je ale zarážející, jak málo dokázala tato významná kniha ovlivnit dominantní model, i když se dnes zdá, že zájem o Polanyiho znovu stoupá. Celkově jsme pořád tam, kde jsme byli. Problém kapitalismu a jeho počátků buď vůbec nevyvstává, a jestliže se přece jen kladou otázky o tom, jak a proč kapitalismus skutečně vzniknul v některém zvláštním případě nebo případech, bývají překryty další otázkou: proč kapitalismus nevznikl v jiných případech? Někteří čtenáři jsou možná obeznámeni s myšlenkou ,nezdařeného přechodu’ jako způsobem popisu toho, co se stalo – nebo nedokázalo stát – v komerčních městských státech severní Itálie nebo v Nizozemí. Tento výraz ,nezdařený přechod’ říká všechno.

ANTIEUROCENTRISMUS

Domněnky starého komercializačního modelu, jež samy volají po vysvětlení, se mohou objevovat na nejméně pravděpodobných místech. Například kritikové, zvlášť často západní marxisté, kteří obviňují historiky z ,eurocentrismu’, mohou paradoxně reprodukovat tytéž domněnky, kvůli nimž je komercializační model nejvíce eurocentrický ze všech.

            Tento model byl založen na premise, že je třeba Evropě přiznat zásluhu o odstranění překážek přirozeného vývoje kapitalismu, což mu umožnilo dozrát z jeho počátků v městské společnosti a obchodu. Existují argumenty zpochybňující primát Evropy v tomto výdobytku. Je ale obtížné vidět, v čem spočívá přednost argumentace, že neevropské společnosti s rozvinutější městskou civilizací a pokročilejšími systémy obchodování došly na cestě kapitalistického vývoje dál, než připouštějí eurocentrické verze tohoto modelu. Zdá se, že jako výzva starému modelu s jeho naturalizací kapitalismu je tato verze obzvlášť neúčinná, protože přijímá jeho nejzákladnější premisu. Vzato konkrétněji, takové argumenty spíš posilují hluboce eurocentrický názor, že nepřítomnost kapitalismu je jakési historické selhání (značně neproduktivní způsob myšlení pro kritiky kapitalismu).

            Začněme tím, že házení velmi širokého spektra autorů do jednoho pytle ,eurocentrismu’, jakoby se všichni zaměřovali na Evropu stejným způsobem a měli stejné pohrdání pro Neevropany, je spojeno s vážnými problémy.[18. Tato úvaha čerpá z mého článku ,Eurocentric Anti-Eurocentrism’, Against the Current 92 (May/June 2001), pp. 29-35.] Taková kategorie zahrnuje rasisty trvající na přirozené nadřazenosti Evropanů nad Asijci, Afričany a původními Američany; kulturní šovinisty, kteří si myslí, že ,Západ’ dosáhl, ať už z jakéhokoli důvodu, vyšší úroveň kulturního vývoje a ,racionality’, která ho pak ve všech možných ohledech zvýhodňuje; environmentální deterministy přesvědčené, že Evropa má nějaké výrazné ekologické přednosti; nerasistické historiky, kteří opomíjejí nebo podhodnocují roli západního imperialismu v evropských dějinách; a také marxisty, kteří nejsou rasisté, ani kulturní šovinisté nebo ekologičtí deterministé, ani nemají sklon k podceňování zlých důsledků imperialismu, ale kteří jsou přesvědčeni, že jisté historické podmínky vzniklé v Evropě, jež nemají nic společného s evropskou nadřazeností, vedly k jistým specifickým historickým důsledkům – jako je vzestup kapitalismu.

            Přesto nelze popírat, že existuje cosi jako evropská ,kulturní arogance’, a určitě musíme přijmout myšlenku, že existuje víc než dostatečné množství důvodů ke zpochybnění koncepcí dějin, jež kladou Evropany do středu vesmíru na úkor všech ostatních nebo s jejich vyloučením. Myšlenka ,eurocentrismu’ by nás měla přes všechny své slabiny vést přinejmenším k tomu, abychom se měli na pozoru před takovými kulturními praktikami. Pak je ale opravdu záhadou, proč jsou antieurocentrické dějiny kapitalismu všeobecně zakládány na nejvíce eurocentrických domněnkách.

            Jak jsme viděli, ve starém komercializačním modelu, tak hluboce zakořeněném v západní kultuře, se kapitalismus pojímá jako víceméně přirozený výsledek věkovitých a prakticky univerzálních lidských praktik, směnných aktivit, k nimž docházelo od nepaměti nejen ve městech, ale také v zemědělských společnostech. V některých verzích tohoto komercializačního modelu se zmiňované praktiky chápou dokonce jako výraz přirozeného lidského sklonu k ,naturálnímu obchodování a směně’. Jinými slovy, u těchto výkladů nemá kapitalismus ve skutečnosti žádný začátek a v jeho vývoji nedochází k žádnému skutečnému přechodu od jednoho způsobu produkce k jinému, velmi odlišnému způsobu. Tyto výklady mají sklon chápat kapitalismus jako danost, předpokládat jeho latentní existenci od úsvitu dějin a ,vysvětlovat’ jeho vývoj v nejlepším případě popisem toho, jak byly na některých místech odstraněny překážky jeho postupu, čímž se tato místa odlišovala od ostatních.

            Je samozřejmé, že v těchto výkladech byl ,Západ’ nejúspěšnější, pokud jde o shazování různých pout bránících ekonomickému rozvoji. Evropané například nahradili ,parazitické’ politické a právní formy jako byl feudalismus nebo některé druhy monarchie novými formami politické svobody, od konstituční monarchie až po liberální demokracii. Nahradili pověry ,racionalismem’ – což znamená všechno od osvícenství až po vědecké a technické výdobytky a ekonomickou ,racionalitu’. A především osvobodili aktéry pokroku, kupce nebo ,buržoy’, nositele rozumu a svobody, kteří potřebovali pouze setřást své feudální okovy, aby mohli pohnout dějinami kupředu po jejich přirozené a předurčené dráze.

            Čím se tedy liší antieurocentrické výklady dějin od těchto klasických vysvětlení původu kapitalismu? Antievropské kritiky obvykle mají některou ze dvou forem, případně obojí: zaprvé popírají ,nadřazenost’ Evropy a zdůrazňují význam, fakticky převahu neevropských ekonomik a obchodních sítí po většinu lidských dějin, stejně jako úroveň technického rozvoje dosaženou některými z hlavních aktérů; anebo zadruhé zdůrazňují význam evropského imperialismu v rozvoji kapitalismu. Často to má co dělat s rolí britského imperialismu, zejména zisky z cukrových plantáží a obchodu s otroky, ve vývoji průmyslového kapitalismu, i když je zde také rok 1492 jako významný mezník v ranějším vzestupu kapitalismu. Tyto dvě teze mohou být sloučeny v argument, že kapitalismus vlastně vytvořily dominantní neevropské obchodní mocnosti, ačkoliv jejich další vývoj byl zhacen, nebo přinejmenším že ho byly schopny vytvořit a pravděpodobně by ho vytvořily, kdyby je západní imperialismus neoloupil o jejich bohatství.

            Řekněme jasně, že žádný seriózní historik by dnes nepopíral význam obchodu a techniky v Asii a jiných částech neevropského světa, nebo ve skutečnosti poměrně skromnou úroveň rozvoje dosaženou Evropany před vzestupem kapitalismu. Takový historik, zejména na levici, by určitě nepopíral ani význam imperialismu v evropských dějinách a obrovské škody, které způsobil. Otázkou ale je, co to má společného s kapitalismem, a v tomto ohledu má antieurocentrická argumentace sklon padat do přesně stejných eurocentrických pastí, kterým se chtěla vyhnout.

            Pozoruhodnou věcí u antieurocentrických kritik je, že vycházejí ze stejných premis jako standardní eurocentrická vysvětlení, z téhož komercializačního modelu a stejné koncepce prvotní akumulace. Obchodníci nebo kupci jsou všude a kdekoli potenciálními, ne-li skutečnými kapitalisty, a čím jsou aktivnější a bohatší, čím širší jsou jejich aktivity, tím dál se dostávají na cestě kapitalistického vývoje. V tomto smyslu se mnohé části Asie, Afriky a Amerik nacházely samy do značné míry na dráze vedoucí ke kapitalismu, dokud jim evropský imperialismus tím či oním způsobem nepřehradil cestu.

            Žádný z těchto kritiků podle všeho nepopírá, že se Evropa v určitém bodu opravdu odchýlila od jiných částí světa, ale tento odklon je spojován s ,buržoasní revolucí’ anebo s příchodem průmyslového kapitalismu, jakmile bylo akumulováno dostatečné bohatství pomocí obchodu a imperiálního vyvlastňování. Jelikož bylo obchodování velmi rozšířeno i v jiných částech světa, skutečně podstatným faktorem odlišujícím Evropu od ostatních byl imperialismus, protože poskytl evropským mocnostem onu kritickou masu bohatství, která je nakonec odlišila od jiných komerčních mocností.

            Tyto výklady naznačují nejen to, že vývoj Evropy spočíval v podstatě v mocenském vzestupu buržoasie, ale také, že pokročilé a bohaté neevropské civilizace jsou ve skutečnosti případy zabrzděného rozvoje, protože i tehdy, když byly samy bez viny, nikdy nesetřásly svá pouta pomocí buržoasní revoluce. A také zde, stejně jako v klasické politické ekonomii s její představou o ,prvotní akumulaci’, ke skoku vpřed do ,moderního’ kapitalismu došlo, protože buržoasie tím či oním způsobem dokázala akumulovat dostatečné bohatství.

            V klasické koncepci, jak jsme viděli, je ,prvotní akumulace’ předběžnou akumulací ,kapitálu’, který je zde k nerozeznání od jakékoli jiné formy bohatství nebo zisku, a kapitalismus znamená v zásadě hromadění téhož bohatství umožňující opětovné investování. ,Prvotní akumulace’ je ,prvotní’ pouze v tom smyslu, že představuje masu bohatství potřebnou předem k tomu, aby ,komerční společnost’ mohla dosáhnout zralosti. V tomto smyslu se velmi podobá antieurocentrické koncepci rané ,kapitálové akumulace’, jež dosáhla kritickou masu umožňující ,zralý’ kapitalismus (nebo podle klasické politické ekonomie ,komerční společnost’). Tak jako klasická politická ekonomie obcházejí tyto antieurocentrické argumenty problém přechodu ke kapitalismu tím,že předpokládají jeho existenci v dřívějších formách.

            Jak uvidíme v příští kapitole, rozhodující krok v rozchodu s klasickým modelem přišel s Marxovou kritikou politické ekonomie a její koncepce ,prvotní akumulace’, s jeho definicí kapitálu nikoli jednoduše jako bohatství nebo zisku, ale také jako společenského vztahu, a s jeho důrazem na přeměnu společenských vlastnických vztahů jako skutečnou ,prvotní akumulaci’. Kritikové eurocentrického dějepisectví se přesto víceméně vrátili ke starému pojetí. Dokonce i v tom bodě, v němž se nejdůrazněji rozcházejí  s klasickou eurocentrickou historiografií, v jejich důrazu na evropský imperialismus jako hlavní zábranu rozvoje neevropského světa, obracejí prostě naruby starý eurocentrický princip: ve starých výkladech Evropa předstihla všechny ostatní civilizace tím, že odstranila překážky přirozeného vývoje ,komerční společnosti’; v antieurocentrické inverzi byla neschopnost Neevropanů dovršit tento vývojový proces, přes skutečnost, že už došli tak daleko, způsobena překážkami vytvořenými západním imperialismem.

            Takže také zde, jak se zdá, neexistuje žádá koncepce kapitalismu jako specifické společenské formy s osobitou sociální strukturou a osobitými společenskými produkčními vztahy, jež by nutily ekonomické aktéry, aby se chovali specifickými způsoby, a daly vzniknout specifickým zákonům pohybu. Opět zde není žádný skutečný přechod. Do značné míry stejným způsobem, jakým staré eurocentrické argumenty braly kapitalismus jako něco daného, také tato argumentace se vyhýbá vysvětlení původu této specifické společenské formy – nebo, abychom byli přesnější, popírá její specifičnost a tudíž obchází otázku jejího původu – tím, že předpokládá její předchozí existenci (někdy nazývanou ,protokapitalismus’), nemluvě o ještě ranějších formách obchodu a činnosti kupců). Není zde žádné vysvětlení, jak se zrodila nová společenská forma. Namísto toho jsou dějiny kapitalismu příběhem, v němž věkovité společenské praktiky rostly a dozrály bez jakéhokoli historického začátku - pokud jejich růst a dozrávání nezmařily vnitřní nebo vnější překážky.

            Jsou zde samozřejmě variace na stará témata, zejména útok na imperialismus. Jsou zde také jiná vylepšení jako například ,myšlenka ,buržoasní revoluce’ – i když dokonce i tato idea, bez ohledu na to, jak moc je vyšňořena marxistickými rekvizitami, se v zásadě neliší od eurocentricko buržoasních výkladů, jež pojímají buržoasii jako aktéra pokroku a připisují ji zásluhu, že shodila feudální pouta, která ji svazovala. Ale ať už se do tohoto příběhu zavádějí jakékoli variace, v zásadě je kapitalismus mnohem větší dávkou toho, co už existovalo v protokapitalismu a dávno předtím: je to více peněz, více urbanizace, více obchodu a více bohatství.

            Takové antieurocentrické argumentace tvrdí, že důraz na historickou specifičnost kapitalismu, jeho svéráznou povahu a specifický historický původ, jsou odrůdou eurocentrismu. Určitě ale není účinnější způsob, jak zranit západní pocit nadřazenosti, než zpochybnit triumfalistické přesvědčení, že západní trajektorie historického vývoje je přirozený a nevyhnutelný způsob, jak se dějí věci. Je naprosto kontraproduktivní pokoušet se bojovat proti tomuto triumfalismu tím, že se přijmou jeho nejzákladnější domněnky o povaze kapitalismu. Určitě je ještě zvrácenější potvrzovat nadřazenost kapitalismu tím, že se přijme jako univerzální standard zásluh a pokroku. Jako by Evropa tím, že si vyhrazuje kapitalismus pro sebe, si současně přivlastňovala vše, co je dobré a pokrokové, jako by odlišná historická dráha znamenala selhání, a jako bychom mohli určovat hodnotu jiných společností jedině prohlašováním, že skutečně vytvořily kapitalismus (nebo aspoň protokapitalismus), nebo že by tak mohly učinit a učinily by to, pokud by se dějinám umožnilo jít jejich přirozenou cestou.

            Tím nepopíráme, že zůstává říci mnohé o souvislostech mezi kapitalismem a imperialismem. Ale abychom pochopili tuto souvislost – a účinně se postavili proti eurocentrickému přehlížení západního imperialismu -, musíme vzít v úvahu právě ony specifické podmínky, za nichž byly tradiční formy kolonialismu přeměněny na kapitalistické typy imperialismu. To znamená uznat specifické účinky kapitalistických společenských vztahů vlastnictví. Touto otázkou se budeme zabývat v kapitole 6.

5

AGRÁRNÍ PŮVOD KAPITALISMU

Nejlepším korektivem snah o naturalizaci kapitalismu a domněnek o jeho původu, jež samy volají po vysvětlení, je poznání, že kapitalismus se všemi svými velmi specifickými nutkáními k akumulaci a maximalizaci zisku se zrodil nikoli ve městě, ale na venkově, na zcela konkrétním místě a měřeno délkou lidských dějin velmi pozdě. Vyžadoval nikoli prosté rozšíření naturálního obchodu a směny, ale úplnou přeměnu nejzákladnějších lidských vztahů a praktik, zlom ve věkovitých vzorcích interakce lidí s přírodou.

AGRÁRNÍ KAPITALISMUS

Po tisíciletí zajišťovaly lidské bytosti uspokojování svých životních potřeb obděláváním půdy. A pravděpodobně skoro tak dlouho, jak se zabývaly zemědělstvím, byly rozděleny na třídy, na ty, kdo obdělávali půdu a ty, kdo si přivlastňovali práci druhých. Toto rozdělení na přivlastňovatele a producenty nabývalo mnoho podob, ale jedním jejich společným rysem je, že typickými přímými producenty byli rolníci. Tito rolničtí producenti obecně měli přímý přístup k prostředkům své vlastní reprodukce a samotné půdě. To znamená, že když si vykořisťovatelé přivlastňovali jejich nadpráci, dělo se to, jak říkal Marx, ,mimoekonomickými’ prostředky – to jest pomocí přímého donucování pozemkovým panstvem nebo státem s využitím převahy sil, přednostního přístupu k vojenské, soudní a politické moci.

            Tak například v raně moderní Francii, jak jsme viděli, kde v produkci dominovali rolníci vlastnící nebo držící půdu, nabylo přivlastňování klasickou předkapitalistickou podobu politicky konstituovaného vlastnictví, z čehož postupně vzešel nikoli kapitalismus, ale ,daňově úřadová’ struktura absolutismu. Centralizované formy mimoekonomického vykořisťování v ní soupeřily se staršími formami panského dobývání a postupně je nahrazovaly. Zastávání úřadu se stalo významným prostředkem dobývání nadpráce od přímých producentů ve formě daní; a stát, který se stal zdrojem obrovského soukromého bohatství, kooptoval a do sebe začleňoval stále větší počet přivlastňovatelů z řad staré šlechty stejně jako novějších ,buržoasních’ držitelů úřadů.

            Zde je tedy základní rozdíl mezi všemi předkapitalistickými společnostmi a kapitalismem. Nijak nesouvisí s tím, jestli jde o městskou nebo venkovskou produkci a plně souvisí se specifickými vlastnickými vztahy mezi producenty a přivlastňovateli, ať v průmyslu nebo v zemědělství. Pouze v kapitalismu je dominantní způsob přivlastňování založen na úplném vyvlastnění přímých producentů, kteří jsou (na rozdíl od otroků) z hlediska práva svobodní a jejichž nadpráce je přivlastňována ryze ,ekonomickými’ prostředky. Protože přímí producenti nemají v plně rozvinutém kapitalismu žádné vlastnictví, a protože jediným způsobem, jakým si mohou zjednat přístup k produkčním prostředkům, k potřebám své vlastní reprodukce, dokonce i k prostředkům své vlastní práce je prodej jejich pracovní síly za mzdu, kapitalisté si mohou přivlastňovat jejich nadpráci bez přímého donucování.

            Tento osobitý vztah mezi producenty a přivlastňovateli je samozřejmě zprostředkováván ,trhem’. Trhy různých druhů existovaly po celé doložené dějiny a nepochybně i předtím vzhledem k tomu, že lidé směňovali a prodávali své přebytky mnoha různými způsoby a za mnoha různými účely. V kapitalismu má ale trh osobitou a nebývalou funkci. Prakticky všechno je v kapitalistické společnosti komoditou produkovanou pro trh. Co je dokonce ještě zásadnější, jak u kapitálu tak u práce jsou na trhu naprosto závislé ty nejzákladnější podmínky jejich reprodukce. Stejně tak jako pracující závisejí na trhu při prodávání své pracovní síly jako komodity, kapitalisté na něm závisejí při nákupu pracovní síly a produkčních prostředků, stejně jako při realizaci svých zisků prodejem zboží nebo služeb produkovaných pracujícími. Tato tržní závislost dává trhu v kapitalistických společnostech bezprecedentní roli – trh není pouhým prostým mechanismem směny nebo distribuce, ale hlavním determinantem a regulátorem společenské reprodukce. Vznik trhu jako determinantu společenské reprodukce předpokládal jeho proniknutí do produkce nejzákladnější životní potřeby: potravin.

            Tento jedinečný systém závislosti na trhu má specifické systémové požadavky a donucovací tlaky, jaké nezná žádný jiný způsob produkce: imperativy konkurence, akumulace a maximalizace zisku způsobující systémovou nutnost rozvíjení produktivních sil. Tyto imperativy na druhé straně znamenají, že kapitalismus může a musí neustále expandovat takovými způsoby a v takovém stupni, že se tím odlišuje od všech ostatních společenských forem. Může a musí neustále akumulovat, neustále vyhledávat nové trhy, neustále vnucovat své imperativy novým územím a životním sférám, všem lidským bytostem a přírodnímu prostředí.

            Jakmile si uvědomíme, jak jsou tyto společenské vztahy osobité, jak jsou odlišné od společenských forem,jež dominovaly po většinu lidských dějin, bude jasné, že k vysvětlení vzniku této svérázné společenské formy je zapotřebí víc, než domněnka, jež sama vyvolává otázky - že tato forma existovala v zárodečném stavu odjakživa a potřebovala jen, aby byla zbavena nepřirozených omezení.

            Otázku po jejím původu lze formulovat následovně: vzhledem k tomu, že producenti bylo vykořisťování přivlastňovateli nekapitalistickými způsoby po dlouhá tisíciletí před příchodem kapitalismu a vzhledem k tomu, že také trhy existovaly ,od nepaměti’ a skoro všude, jak došlo k tomu, že producenti, přivlastňovatelé i se svými vzájemnými vztahy začali být tak závislí na trhu?

            Je zřejmé, že zpětné stopování dlouhých a složitých historických procesů, které nakonec vedly k tomuto stavu tržní závislosti, by bylo možné prodlužovat stále dál a dál do minulosti. Aby se ale naše otázka dala lépe zvládnout, můžeme se snažit zjistit, kdy a kde je tato nová společenská dynamika tržní závislosti jasně rozeznatelná. V předchozí kapitole jsme se zabývali povahou předkapitalistického obchodu a vývojem velkých komerčních mocností, jež vzkvétaly díky využívání tržních příležitostí beztoho, že by byly systematicky podrobeny tržním imperativům. V předkapitalistické evropské ekonomice existovala jedna významná výjimka z tohoto pravidla. Anglie se od začátku šestnáctého století vyvíjela zcela novými směry.

            Při zjišťování těchto rozdílů můžeme začít povahou anglického státu a tím, co z ní plyne pro vztah mezi politickou a ekonomickou mocí. Ačkoliv v Evropě existovaly i jiné relativně silné monarchistické a pod monarchií víceméně sjednocené státy, například Španělsko a Francie, žádný z nich nebyl sjednocen tak efektivně, jako Anglie (důraz se zde klade na Anglii, ne jiné části britských ostrovů). Anglie byla jednotnější než většina zemí už v jedenáctém století (pokud ne ještě dřív), když se na ostrově prosadila jako značně soudržná vojenská a politická entita normanská vládnoucí třída. V šestnáctém století Anglie už došla hodně daleko v odstraňování roztříštěnosti státu, ,rozparcelované suverenity“ zděděné po feudalismu. Autonomní moci, jež byly v jiných evropských státech v rukou panstva, městských správ a jiných korporativních entit, se v Anglii stále více soustřeďovaly v ústředním státu. To kontrastovalo s jinými evropskými zeměmi, kde mocným monarchiím po dlouhou dobu ztěžovaly život jiné postfeudální vojenské mocenské skupiny, roztříštěné právní systémy a korporátní privilegia, jejichž vlastníci trvali na své autonomii vůči centralizující moci státu – a která nadále sloužila nejen ,mimoekonomickým’ účelům, ale také jako primární prostředek dobývání přebytků od přímých producentů.

            Tato osobitá politická centralizace anglického státu měla materiální základy a důsledky. Už v šestnáctém století měla Anglie pozoruhodnou síť silnic a vodních dopravních cest, která sjednocovala zemi v tehdy neobvyklé míře. Z Londýna, jehož velikost rostla neúměrně k jiným anglickým městům a celkovému obyvatelstvu Anglie (až se stal největším městem Evropy), se stalo také centrum vznikajícího národního trhu.

            Materiálním základem, na němž spočívala tato vznikající národní ekonomika, bylo zemědělství, což nemělo obdobu z několika hledisek. Zaprvé se anglická vládnoucí třída odlišovala od jiných ve dvou navzájem souvisejících ohledech.[19. Tento rozbor zvláštností anglických vlastnických vztahů se do značné míry opírá o práce Roberta Brennera, zejména o jeho dva články v T. H. Aston a C. H. E. Philpin, The Brenner Debate: Agrarian Class Structure and Economic Development in Pre-Industrial Europe (Cambridge: Cambridge University Press, 1985): , Agrarian Class Structure and Economic Development in Pre-Industrial Europe’ a ,The Agrarian Roots of Industrial Capitalism’.] Na jedné straně byla jako první z evropských aristokracií demilitarizovaná a byla jako součást stále více centralizovaného státu spojencem centralizující se monarchie, bez parcelace suverenity charakteristické pro feudalismus a jeho následnické státy. V Anglii sloužil stát vládnoucí třídě jako nástroj pořádku a ochránce vlastnictví, ale aristokracie neměla autonomní ,mimoekonomickou’ moc nebo ,politicky konstituované vlastnictví’ ve stejné míře, jako její kontinentální protějšky.

            Na druhé straně existovalo něco, co by se dalo označit jako rovnováha mezi centralizací státní moci a kontrolou půdy aristokracií. Vlastnictví půdy bylo už tehdy v Anglii po dlouhou dobu neobvykle koncentrované. Neobvykle velká část půdy patřila velkým pozemkovým pánům, a to za takových podmínek, které jim umožňovaly využívat své vlastnictví novými způsoby. To, co jim při dobývání přebytku chybělo na ,mimoekonomické’ moci, si víc než vynahrazovali svou rostoucí ,ekonomickou’ mocí.

            Tato osobitá kombinace měla významné důsledky. Na jedné straně koncentrace vlastnictví půdy znamenala, že její neobvykle velkou část obdělávali nikoli rolníci hospodařící na svém, ale nájemci (mimochodem, slovo ,farmer’ [anglický ekvivalent českého ,rolník’ nebo .zemědělec’ – pozn. překl.] znamená doslova nájemce, což dodnes dokládají běžné anglické obraty jako např. ,farming out’). To platilo dokonce i před vlnami vyvlastňování, které zasáhly venkov zejména v šestnáctém a osmnáctém století a které jsou konvenčně spojovány s ,ohrazováním’ – na rozdíl například od Francie, kde velká část půdy pořád byla a ještě dlouho zůstala v rukou rolníků.

            Na druhé straně relativně slabá mimoekonomická moc pozemkových pánů znamenala, že byli méně závislí na své schopnosti vymačkat ze svých nájemců větší renty přímými, donucovacími prostředky, než na jejich úspěchu v konkurenceschopné produkci. Za tohoto stavu věcí byli pozemkoví páni silně motivováni k tomu, aby povzbuzovali – a kdekoli to šlo, nutili – své nájemce k hledání způsobů, jak snižovat náklady zvyšováním produktivity práce.

            V tomto ohledu se zásadně odlišovali od rentiérských aristokratů, kteří po staletí získávali své bohatství vymačkáváním přebytků od rolníků pomocí prostého donucení a posilovali svou schopnost dobývání přebytku nikoli zvyšováním produktivity přímých producentů, ale zdokonalováním své vlastní donucovací moci – vojenské, právní a politické.

            Pokud jde o nájemce, ti byli stále víc vystaveni nejen přímým tlakům pozemkových pánů, ale také tržním imperativům, které je nutily, aby zvyšovali svou produktivitu. V Anglii měl nájem různé formy s mnoha regionálními odchylkami, ale ve stále větším množství šlo o ekonomické nájmy, jejichž výši neurčovaly nějaké zákonné nebo zvykové normy, ale podmínky na trhu. Nájemci museli soutěžit se svými konkurenty nejen na trhu pro spotřebitele, ale také na trhu pro přístup k půdě.

            Tento systém vlastnických vztahů způsobil, že mnoho zemědělských producentů (včetně prosperujících ,zemanů’) se stalo závislých na přístupu k samotné půdě, k produkčním prostředkům. S tím, jak tomuto režimu začalo podléhat stále víc půdy, získávali výhodné postavení co do přístupu k půdě ti, kdo dokázali konkurovat svou produkcí tím, že zvyšovali svou vlastní produktivitu. To znamenalo, že úspěch plodil další úspěchy a konkurenceschopní rolníci získávali přístup k další a další půdě, zatímco jiní jej úplně ztráceli.

            Tento trhem zprostředkovávaný vztah mezi pozemkovými pány a rolníky lze vidět na postoji k nájmu, který se začal objevovat v šestnáctém století. V systému ,konkurenčních nájmů’, při němž pozemkoví páni pokud možno pronajímali půdu tomu, kdo nabídl nejvyšší nájemné, jaké unesl trh, začali si – spolu se svými zeměměřiči – stále více uvědomovat, jaký je rozdíl mezi pevným nájemným placeným tradičními pachtýři a ekonomickým nájemným určovaným trhem.[20. Příklady takových výpočtů prováděných zeměměřiči lze nalézt v R. H. Tawney, The Agrarian Problem in the Sixteenth Century (London: Longman, Green and Co., 1912), s. 119.] Vývoj nové mentality můžeme sledovat na tom, jak panský zeměměřič vypočítával nájemnou hodnotu  půdy na základě nějakého víceméně abstraktního principu tržní hodnoty, a výslovně ji porovnával se skutečným nájemným placeným tradičními nájemci. Zde, v pečlivě prováděných odhadech těchto zeměměřičů, kteří mluví o ,roční hodnotě přesahující nájemné’ nebo ,hodnotě přesahující staré [sic] nájemné’, a v jejich výpočtech toho, co považovali za nezasloužený příplatek, který dostává zvykový pachtýř platící nájemné nižší než je hodnota půdy určovaná tržními podmínkami, máme prvopočátky pozdějších rozpracovanějších teorií hodnoty a kapitalistické pozemkové renty. Tyto koncepce hodnoty jsou založeny na zcela konkrétní zkušenosti pozemkových pánů učiněné v rozhodujícím okamžiku vývoje konkurenčního systému agrárního kapitalismu.

            Vývoj těchto ekonomických nájmů ilustruje rozdíl mezi trhem jako příležitostí a trhem jako imperativem. Odhaluje také slabiny ve výkladech kapitalistického vývoje založených na konvenčních předpokladech. Jaký způsobem tyto předpoklady určovaly vnímání doložených skutečností hezky ilustruje významný článek z debaty o přechodu týkající strukturální role měst za feudalismu. John Merrington říká, že ačkoliv přeměna feudální nadpráce na peněžní rentu sama o sobě nezměnila hlubší povahu feudálních vztahů, měla jeden důležitý následek: tím, že pomohla fixovat nadpráci na určité stálé výši, ,stimulovala růst nezávislé zbožní výroby’.[21. John Merrington, ,Town and Country in the Transition to Capitalism’, in R. H. Hilton, ed., The Transition from Feudalism to Capitalism (London, Verso, 1976), s. 179.]

            Zdá se ale, že toto tvrzení je spíš než na empirických dokladech založeno na modelu trhu jako příležitosti s jeho domněnkou, že drobní producenti začnou jednat jako kapitalisté, kdykoliv se jim k tomu naskytne příležitost. Účinky peněžní renty se velmi lišily podle toho, jaké byly vlastnické vztahy mezi rolníky, kteří tuto rentu produkovali, a pozemkovými vlastníky, kteří si ji přivlastňovali. Tam, kde mimoekonomická moc feudálních pánů zůstala silná, rolníci mohli být vystaveni stejně jako dosud donucovacím tlakům pozemkových pánů, kteří se z nich snažili vymačkat více nadpráce, i když nyní namísto pracovních služeb nabyla formu peněžní renty. Tam, kde jako ve Francii byla rolnická držba půdy natolik silná, že odolávala takovým rostoucím tlakům panstva, byly nájmy často stanovovány na nominální úrovni.

            Je jisté, že právě v podobném případě, kde se rolníci těšili bezpečným vlastnickým právům a platili nejen pevné, ale také mírné nájemné, bychom mohli na základě Merringtonových předpokladů očekávat existenci stimulu ke zbožní produkci, která by mohla eventuálně vést ke zrodu kapitalismu. Účinek byl ale zcela opačný. Empirické doklady zmiňované Brennerem naznačují, že to nebyly pevné nájmy tohoto druhu, co stimulovalo růst zbožní výroby. Byly to naopak nefixované proměnlivé nájmy reagující na tržní imperativy, co v Anglii stimulovalo rozvoj produkce zboží, zlepšování produktivity a sama sebe udržující ekonomický rozvoj. Ve Francii takový stimul neexistoval právě proto, že rolníci typicky drželi půdu za pevnou a nominální rentu. Jinými slovy, drobné producenty komodit nepopoháněly k akumulování příležitosti poskytované trhem, ale jeho imperativy.

            Na začátku raně moderního období se v Anglii fakticky proměnilo v ekonomické pronájmy tohoto druhu dokonce i mnoho zvykových pronájmů. Ale i ti nájemci, kteří se dál těšili nějakému druhu zvykové držby poskytující více bezpečí, ale kteří mohli být přesto nuceni prodávat svou produkci na stejných trzích, mohli jít ke dnu v situacích, kdy byly normy produktivity stanovovány konkurencí mezi rolníky reagujícími bezprostředněji a rychleji na tlaky trhu. Totéž platilo dokonce i pro rolníky hospodařící na své vlastní půdě. V tomto konkurenčním prostředí produktivní rolníci prosperovali a jejich hospodářství měla tendenci k růstu, zatímco méně konkurenceschopní producenti byli tlačeni ke zdi a přecházeli do nemajetných tříd.

            Když se tedy prosazovaly tržní síly, méně produktivní rolníci přicházeli o své majetky. Tržním silám přitom nepochybně pomáhaly přímé donucovací zásahy, při nichž byli vyháněni nájemci nebo rušena jejich zvyková práva. Úpadek anglického rolnictva možná někteří historikové přeháněli, jeho úplné vymizení možná trvalo déle, než jak tvrdí některé výklady. Je ale málo pochybností o tom, že ve srovnání s rolníky jiných evropských zemí byla jejich anglická varieta vzácným a ohroženým druhem. Tržní imperativy určitě urychlily polarizaci anglické venkovské společnosti na velké pozemkové vlastníky a stále se zvětšující nemajetnou masu. Výsledkem byla slavná trojice pozemkového vlastníka, kapitalistického nájemce a námezdného dělníka, přičemž s růstem námezdné práce se také zvyšovaly tlaky na zlepšování produktivity práce. Tentýž proces vytvořil vysoce produktivní zemědělství schopné uživit početné obyvatelstvo nezabývající se zemědělskou produkcí, ale také zvětšující se nemajetnou masu představující jak námezdnou pracovní sílu, tak domácí trh pro levné spotřební zboží – typ trhu, který neměl historický precedent. To je pozadí, na němž se utvářel anglický průmyslový kapitalismus.

            Kontrast s Francií je poučný. Krize francouzského feudalismu byla vyřešena vznikem státního útvaru jiného druhu. Aristokracie si zde dlouho udržela politicky konstituované vlastnictví, ale když na místo feudalismu nastoupil absolutismus, politicky konstituované vlastnictví nebylo nahrazeno čistě ekonomickým vykořisťováním nebo kapitalistickou produkcí. Francouzská vládnoucí třída namísto toho získala novou mimoekonomickou moc tím, že absolutistický stát vytvořil obrovský aparát úřadů, jehož prostřednictvím si část majetné třídy mohla přivlastňovat nadpráci rolníků ve formě daně. Dokonce i tehdy, na vrcholu absolutismu, zůstávala Francie matoucí změtí navzájem si konkurujících jurisdikcí, při níž se šlechta a městská zastupitelstva křečovitě držela zbytků své autonomní feudální moci, pozůstatků feudální ,rozparcelované suverenity’. Dokonce i tehdy, když tato zbytková práva a privilegia už neměla velkou politickou sílu, byla žárlivě chráněna- a dokonce oživována a znovu vynalézána – jako ekonomický zdroj.

            Rozdíl mezi vlastnickými vztahy ve Francii a Anglii hezky shrnuje kontrast mezi způsobem myšlení anglického zeměměřiče z konce šestnáctého nebo začátku sedmnáctého století, s nímž jsme se už setkali, a jeho francouzského protějšku z tehdejší i mnohem pozdější doby. Zatímco Angličané byli posedlí stanovováním tržní hodnoty a konkurenčním nájemným, v této době, kdy francouzští rolníci upevňovali svá dědická práva a pozemkoví páni měli jen málo příjmů z pronájmu, francouzský zeměměřič obsedantně pročesával záznamy, aby v nich našel jakýkoli náznak panských práv a rolnických povinností, které by bylo možné oživit – nebo dokonce znovu vynalézt. Takže zatímco Angličané se pustili do hledání ,reálných’ tržních hodnot, Francouzi používali nejnovější vědecké metody, aby mapovali obrození feudalismu.[22. Francouzskými pozemkovými katastry se zabývá Marc Bloch, The French Rural Economy, trans. Janet Sondheimer (Berkeley and Los Angeles: University of Califormia Press, 1966), s. 131.]

            Za těchto podmínek, kdy bylo pro vládnoucí třídy preferovanou ekonomickou strategií pořád ještě vymačkávání rolníků mimoekonomickými prostředky namísto podpory konkurenceschopné produkce a ,zlepšování’, neexistoval popud pro kapitalistický vývoj srovnatelný s anglickým – dokud se sama Anglie nedokázala prosadit svými konkurenčními tlaky na mezinárodní ekonomiku. V každém případě se dopad francouzského systému společenského vlastnictví ,ukázal jako katastrofický pro ekonomický rozvoj’. Ve snaze zachovat základnu, z níž mu plynuly daně, absolutistický stát posiloval staré formy rolnického vlastnictví, přičemž nový systém dobývání přebytku ,byl ještě jednostranněji orientován na okázalou spotřebu a válku’.[23. Viz Brenner, ,Agrarian Roots’, s. 290.] Tento systém dokázal účinněji než předchozí vymačkávat přebytek z přímých producentů, což znamenalo nejen to, že přivlastňovatelé nebyli příliš motivováni k podpoře produktivity práce a rozvoji produktivních sil, ale také ještě silnější odsávání produktivních sil z rolnictva.

            Stojí také za zmínku, že zatímco v Anglii se integrovaný národní trh – podle Polanyiho první druh trhu, který se řídil principy konkurence – vytvořil velmi brzy, ve Francii muselo odstranění vnitřních bariér obchodu počkat až do napoleonské éry. Důležité je, že rozvoj konkurenčního národního trhu byl důsledkem kapitalismu a tržní společnosti, ne jeho příčinou. Rozvíjení jednotného konkurenčního národního trhu odráželo změny ve způsobu vykořisťování a povaze státu.

            Tak například ve Francii přetrvávání politicky konstituovaného vlastnictví nebo ,mimoekonomických’ forem vykořisťování znamenalo, že nebyl skutečně integrován ani stát, ani ekonomika. Síly vykořisťování, které byly současně politické i ekonomické, ve formě státního úřadu stejně jako pozůstatků starých aristokratických a městských jurisdikcí, měly tendenci tříštit jak stát, tak ekonomiku dokonce i za absolutismu. V Anglii byla politická, donucovací moc státu jasněji oddělena od vykořisťovací moci majetných tříd, jež získávaly své bohatství čistě ,ekonomickými’ formami vykořisťování. Soukromé ekonomické moci panující třídy neznevažovaly politickou jednotu státu, takže v Anglii existoval jak skutečně centralizovaný stát, tak integrovaná národní ekonomika

ROZMACH KAPITALISTICKÉHO VLASTNICTVÍ

A ETIKA ,ZDOKONALOVÁNÍ’

Anglické zemědělství se tedy už v šestnáctém století vyznačovalo přinejmenším v některých regionech jedinečnou kombinací podmínek, jež postupně určily směr vývoje celé ekonomiky. Výsledkem byl vysoce produktivní agrární sektor, v němž se pozemkoví vlastníci stejně jako nájemci začali zaměřovat na to, čemu říkali ,improvement’ neboli zdokonalování, zvyšování produktivity půdy za účelem zisku.

            Stojí zato zastavit se na chvíli u tohoto pojmu zdokonalování, protože vypovídá mnohé o anglickém zemědělství a vývoji kapitalismu. Samo sloveso ,improve’ ve svém původním významu neznamenalo jen ,zlepšit’ něco v obecném smyslu, ale doslova udělat něco pro peněžní zisk, zejména obdělávat pro zisk půdu (vycházelo ze starofrancouzských slov en a pros nebo v nepřímém pádu preu, pro profit). V sedmnáctém století se v angličtině ustálilo slovo ,improver’, zdokonalovatel, označující toho, kdo činil půdu produktivní a peněžně výnosnou, zejména jejím ohrazováním a zúrodňováním pustiny. Zemědělské zdokonalování bylo tehdy už dobře zavedenou praxí a v osmnáctém století, zlatém věku agrárního kapitalismu, si slovo ,improvement’ přišlo skutečně na své právě v tomto věcném významu.

            Současně tehdy začalo nabývat obecnější význam v tom smyslu, jak je známe dnes. (Možná by bylo dobré pouvažovat o implikacích kultury, v níž je slovo označující zlepšení zakořeněno ve slově označujícím peněžní zisk.) Dokonce i ve svém spojení se zemědělstvím časem ztratilo něco ze své staré specifičnosti – takže například v devatenáctém století někteří radikální myslitelé mohli použít ,improvement’ ve smyslu vědeckého hospodaření na půdě bez konotace komerčního zisku. V raně moderním období ale byla v pojmu zdokonalování nerozlučně spojena produktivita se ziskem, což hezky shrnuje ideologii rozmáhajícího se agrárního kapitalismu.

            V sedmnáctém století vznikla masa zcela nové literatury zabývající se do nebývalých detailů technikami a přínosy zdokonalování. To bylo také jedním z hlavních předmětu zájmu Královské společnosti, která sdružila některé z nejpřednějších vědců Anglie (jejími členy byli Isaac Newton i Robert Boyle) s některými prozíravějšími člen anglických vládnoucích tříd – jako byli první hrabě ze Shaftesbury, moudrý rádce filozofa Johna Lockea a také sám Locke, oba se silným zájmem o zemědělské zdokonalování.

            Zdokonalování nezáviselo v první instanci na význačných technologických inovacích – i když se používala nová zařízení jako kolečkový pluh. Obecně bylo spíše záležitostí nových zemědělských postupů nebo pouhého upřesnění a propracování starých technik: dvojpolní nebo ,horní a dolní’ hospodaření, v němž se střídala orba s pastvou; střídání plodin; odvodňování bažin a orné půdy atd.

            Zdokonalování ale znamenalo víc než jen nové nebo lepší metody a techniky zemědělského hospodaření. Co bylo ještě závažnější – znamenalo nové formy a koncepce vlastnictví. Pro podnikajícího pozemkového vlastníka i nájemce znamenalo ,zdokonalené’ hospodaření znamenalo ideálně i když ne nutně větší a koncentrovanou pozemkovou držbu. V každém případě znamenalo odstranění starých zvyků a praktik, jež překážely nejproduktivnějšímu využívání půdy.

            Rolníci používali od nepaměti různé prostředky regulace využívání půdy v souladu se zájmy vesnického společenství. Omezovali určité praktiky a poskytovali určitá práva nikoli aby zvětšili bohatství pozemkových pánů nebo státu, ale aby ochraňovali samo rolnické společenství, dejme tomu dobře hospodařili s půdou nebo spravedlivěji rozdělovali její plody, často aby se postarali o členy společenství, kterým se vedlo hůře. Takové zvykové praktiky se obvykle uplatňovaly dokonce i u soukromě vlastněné půdy, přičemž nevlastníci dostávali jistá užívací práva k majetku, který vlastnil někdo jiný. V Anglii existovalo množství takových praktik a zvyků. Existovaly společné pozemky, na nichž měli členové komunity například právo pastvy nebo sběru palivového dříví, a existovaly různé jiné druhy užívacích práv k soukromé půdě, jako právo paběrkování po sklizni v určitých konkrétních obdobích roku.

            Z hlediska majitelů pozemků a kapitalistických rolníků zabývajících se zdokonalováním měla být půda osvobozena od jakýchkoli podobných zábran produktivního a zisk přinášejícího využívání majetku. Od šestnáctého do osmnáctého století rostl tlak na rušení zvykových práv, jež překážely kapitalistické akumulaci. To mohlo znamenat různé věci: vedení sporů o komunální práva na společné pozemky vznášením nároků na výlučné soukromé vlastnictví; likvidování různých uživatelských práv k soukromým pozemkům; nebo zpochybňování zvykových držeb, jež poskytovaly mnoha drobným držitelům vlastnická práva bez jednoznačného zákonného titulu. Ve všech těchto případech měly být tradiční koncepce vlastnictví nahrazeny novými, kapitalistickými koncepcemi vlastnictví nejen ,soukromého’, ale také výlučného. Jiní jednotlivci stejně jako obec měly být vyloučeni zrušením vesnických pravidel omezujících využívání půdy (což se například ve Francii zdaleka nedělo obdobnými způsoby a v takovém stupni) a zejména vyhasnutím zvykových uživatelských práv.[24. Pokud jde o regulování produkce rolnických komunit ve Francii, viz závěr knihy George Comninel, Rethinking the French Revolution: Marxism and the Revisionist Challenge (London: Verso, 1987).]

OHRAZOVÁNÍ

Tím se dostáváme k nejpověstnějšímu redefinování vlastnických práv: k ohrazování. Často se chápe jako prosté oplocování obecní půdy nebo ,otevřených polí’ charakteristických pro některé části anglického venkova. Ohrazení ale neznamenalo pouze fyzické oplocení pozemku, ale také vyhasnutí obecních a zvykových uživatelských práv, na kterých záviselo živobytí mnoha lidí.

            Zpočátku prováděli ohrazování často sami drobní rolníci, nebo k němu docházelo s jejich souhlasem a ne vždy k jejich újmě. První velká vlna sociálně rozkladného ohrazování ale přišla v šestnáctém století, když velcí pozemkoví vlastníci začali vyhánět prosté vesničany z pozemků, které se daly se ziskem využít jako pastviny pro stále lukrativnější chov ovcí. Doboví komentátoři považovali ohrazování za faktor, který v největší míře zapříčinil sílící pohromu vandráků, těchto vyvlastněných ,lidí bez pána’, kteří se potulovali po venkově a ohrožovali společenský řád.[25. O těchto raných sociálních kriticích píše Neal Wood, The Foundations of Political Economy: Some Early Tudor Views on State and Society (Berkeley and Los Angeles: University of California Press, 1994).] Nejslavnější z těchto komentátorů, Thomas More, ač sám ohrazovač, popsal ohrazovací praktiky slovy ,ovce požírají lidi’. Tito sociální kritikové podobně jako po nich řada historiků možná přeceňovali dopady ohrazování na úkor jiných faktorů, které vedly k přeměně anglických vlastnických vztahů. Ohrazování ale zůstává nejživějším výrazem nelítostného procesu, který měnil nejen anglický venkov, ale celý svět: zrodu kapitalismu.

            Ohrazování bylo trvale jedním z hlavních zdrojů konfliktů v raně moderní Anglii, ať k němu docházelo kvůli ovcím nebo stále výnosnějšímu hospodaření na orné půdě. Nepokoje vyvolávané ohrazováním členily jako mezníky šestnácté a sedmnácté století, rozhořčení nad ním bylo důležitým faktorem v anglické občanské válce. Monarchický stát kladl těmto praktikám v jejich ranější fázi do určité míry odpor, byť jen z toho důvodu, že ohrožovaly veřejný pořádek. Jakmile ale třídy vlastnící půdu začaly být schopny utvářet stát podle svých vlastních měnících se požadavků – tento úspěch byl víceméně definitivně zakotven roku 1688 v takzvané ,Slavné revoluci’ -, jakékoli vládní zásahy ustaly a v osmnáctém století se objevil nový typ ohrazovacího hnutí, takzvané ,parlamentní ohrazování’. U tohoto typu docházelo k rušení otravných vlastnických práv, jež narušovaly akumulační úsilí některých pozemkových vlastníků, akty parlamentu. Není výstižnější doklad triumfu agrárního kapitalismu.

LOCKEOVA TEORIE VLASTNICTVÍ

Tlaky na přeměnu povahy vlastnictví se projevovaly různými způsoby v teorii i praxi. Vyplouvaly na povrch v soudních sporech, v konfliktech o specifická vlastnická práva, o nějaký obecní pozemek nebo soukromý pozemek, k němž měli různí lidé navzájem se překrývající uživatelská práva. V takových případech se zvykové praktiky a nároky často dostávaly do přímého střetu s principy ,zdokonalování’ – a soudci často uznávali důvody uváděné pro zdokonalování jako legitimní nároky popírající zvyková práva, která zde byla tak dlouho, kam sahala lidská paměť.[26. Viz E. P. Thompson, ,Custom, Law and Common Right’, in Customs in Common (London: Verso, 1987).] Nové koncepce vlastnictví se také systematičtěji rozpracovávaly teoreticky, nejpozoruhodněji v páté kapitole Druhého pojednání o vládě Johna Lockea napsaného koncem sedmnáctého století.[27. Následující úvahy o Lockeovi vycházejí z mé kapitoly zabývající se Lockem v knize Ellen Meiksins Wood and Neal Wood, A Trumpet of Sedition: Political Theory and the Rise of Capitalism, 1509 - 1688 (London and New York: New York University Press, 1997). Podrobně se Lockem a ,zdokonalovací’ literaturou sedmnáctého století zabývá kniha Neal Wood, John Locke and Agrarian Capitalism (Berkeley and Los Angeles: University of California Press, 1984).] Bude dobré podívat se blíž na jeho argumentaci, protože žádná jiná kniha nesymbolizuje s takovou přesvědčivostí vzestup agrárního kapitalismu.

            Locke začíná tvrzením, že Bůh ,dal svět lidem společně’ (II.26), ale v dalším ukazuje, jak se nicméně lidé dostávají k vlastnění konkrétních věcí. Jak píše, takové individuální soukromé vlastnictví je Bohem dané přirozené právo. Lidé (v Lockeově argumentaci to jsou ovšem vždy men v užším slova smyslu, mužové) vlastní své vlastní osoby a jejich vlastnictvím je tedy také práce, kterou vykonávají svými rukama a těly. Locke z toho vyvozuje, že přirozené právo na vlastnictví se vytváří, když člověk ,smíchává svou práci’ s nějakou věcí, tj. když prostřednictvím své práce ruší její přirozený stav nebo mění její povahu.

            Locke určitě nebyl první myslitel, který tvrdil, že na neobsazenou půdu mohou vznášet nárok ti, kteří ji zúrodní, ale ve své pracovní teorii vlastnictví přišel s některými nesmírně významnými inovacemi. Některé jejich důsledky posoudíme blíže v kapitole 7 v souvislosti s ideologií imperialismu. Zatím jde hlavně o to, že celá Lockeova argumentace o vlastnictví se točí kolem konceptu ,zdokonalování’.

            Hlavním tématem prostupujícím celou jeho úvahu je, že země existuje proto, aby byla učiněna produktivní a přinášela zisk, což je právě důvod, proč soukromé vlastnictví vycházející z práce má převahu nad společným vlastněním. Locke opakovaně trvá na tom, že většina hodnoty obsažené v půdě nepochází z přírody, ale z práce a zdokonalování: ,je to vskutku práce, co klade odlišnost hodnoty na všechny věci’ (II.40). Nabízí dokonce konkrétní kalkulace hodnoty, kterou přispívá práce v protikladu k přírodě. Píše například, že ,bude pouze velmi skromným Výpočtem, řekne-li se, že z Produktů Země užitečných pro Život Člověka je 9/10 výsledkem práce’ a pak se okamžitě opravuje: bylo by přesnější říci, že 99/100 by mělo být připsáno práci a ne přírodě (II.40).

            Locke také dává jasně najevo, že hodnota, kterou má na mysli, není prostě užitná hodnota, ale směnná hodnota. Motivací ke zdokonalování jsou peníze a obchodování: akr půdy ve nezdokonalené Americe, který může být od přírody stejně úrodný jako akr v Anglii, nemá ani 1/1000 ceny anglického akru, pokud vypočteme ,veškerý Zisk, který z něj má Indián, jestliže by byl ohodnocen a prodán zde’ (II.43). Lockeův závěr, z něhož nikoli náhodně prosakuje pohrdání kolonialisty, zní, že nezdokonalená půda je pustina, takže kdokoli, kdo ji vyjme ze společného vlastnění a přivlastní si ji – ten, kdo oddělí půdu od obecního a ohradí ji – aby ji zdokonalil, něco lidstvu dává a ne odebírá.

            Je samozřejmě něco přitažlivého na Lockeově myšlence, že práce je zdrojem hodnoty a základem vlastnictví, ale zakrátko je jasné, že je na ní také něco divného. Tak se například ukazuje, že neexistuje přímá souvislost mezi prací a vlastnictvím, protože jeden člověk si může přivlastňovat práci druhého. Může nabýt právo vlastnictví k nějaké věci tím, že ji ,smíchá’ nikoli se svou vlastní prací, ale s prací někoho jiného, koho zaměstnává. Ukazuje se, že Lockeovi ani jde méně o aktivní práci jako takovou jako o její využití přinášející zisk. Když například vpočítává hodnotu akru půdy v Americe, nehovoří o tom, kolik Indián vynaložil úsilí, práce, ale o Indiánově neschopnosti realizovat zisk. Jinými slovy, to o co jde, není práce lidské bytosti, ale produktivita vlastnictví, jeho směnná hodnota a jeho upotřebení pro komerční zisk.

            Tento důraz na směnnou hodnotu jako základ vlastnictví je rozhodujícím krokem v teoretickém uchopení kapitalistického vlastnictví. Locke určitě nebyl první, kdo tvrdil, že lidé mají právo na to, aby si přivlastnili neobsazenou a nevyužívanou půdu, pokud jsou schopni a ochotni zúrodnit ji. Jeho myšlenka, že vlastnictví má svůj původ v práci není příliš vzdálena této tradiční představě. Co ale dělá jeho teorii skutečně osobitou je spojení ,práce’ s vytvářením směnné hodnoty a odvozování vlastnictví od vytváření směnné hodnoty. To mělo své důsledky nejen pro domácí vlastnické vtahy, ale také, jak uvidíme, pro zdůvodňování koloniálního vyvlastňování. Tato teorie mohla být použita k obhajobě ohrazování ,nevýnosné’ domácí půdy stejně jako území kolonií, jež původní obyvatelstvo nevyužívalo k vytváření komerčního zisku.

            Ve slavné a velmi diskutované pasáži Locke píše, že ,Tráva, kterou ukousl můj Kůň; Trávníky, které posekal můj Služebník; Ruda, kterou jsem nakopal na jakémkoli místě, na němž mám na to právo společně s jinými, se stává mým Vlastnictvím…’ (II.28). Mnoho inkoustu bylo prolito při úvahách o této pasáži a o tom, co nám říká, například o Lockeových názorech na námezdní práci (práci služebníka sekajícího trávníky). Co na ní ale skutečně bije do očí je, že Locke chápe ,Trávníky, které posekal můj Služebník’ jako ekvivalent ,Rud[y], kterou jsem nakopal’. Znamená to nejen že já, pán, jsem si přivlastnil práci mého služebníka, ale také, že toto přivlastňování se v principu nijak neliší od samotné služebníkovy pracovní aktivity. Mé vlastní kopání je co do všech svých záměrů a účelů totéž co mé přivlastňování plodů služebníkova sekání. Ale Locke se nezajímá jen o prosté pasivní přivlastňování. Věc spočívá v tom, že pozemkový vlastník, který svou půdu produktivně využívá, zdokonaluje ji, ačkoliv se to děje prostřednictvím práce někoho jiného, je pracovitý, přičinlivý, a to neméně – možná víc – než namáhající se služebník.

            Podívejme se na tuto věc podrobněji. Jednou z možností jak pochopit, o co vlastně Lockeovi jde, je vzít v úvahu dnešní běžné zvyklosti. Když se na finančních stránkách novin píše o ,producentech’, nemyslí se tím obvykle pracovníci. Ve skutečnosti se spíš mluví o konfliktech mezi ,producenty’ – třebas automobilů – a dělníky v automobilkách nebo jejich odbory. Jinými slovy, ,produkce’ se připisuje těm, kdo zaměstnávají pracovní síly. Zvykli jsme si natolik na tento způsob myšlení, že nejsme schopni vidět jeho implikace, ale je důležité uvědomit si, že byly zapotřebí velmi specifické historické podmínky, aby byl vůbec možný.

            Tradiční panující třídy v předkapitalistické společnosti, které si pasivně přivlastňovaly rentu od závislých rolníků, by o sobě nikdy neuvažovaly jako o ,producentech’. Způsob přivlastňování, který lze označit jako ,produktivní’, je specificky kapitalistický. Předpokládá, že se vlastnictví používá aktivně, ne pro okázalou spotřebu, ale k investování a zvětšování zisku. Bohatství se nenabývá prostým používáním donucovací síly ke ždímání většího množství nadpráce od přímých producentů po způsobu aristokratických rentiérů, ani levným nákupem a drahým prodejem, jak to dělali předkapitalističtí kupci, ale zvyšováním produktivity práce (velikosti výstupu na jednotku práce).

            Tím, že Locke nerozlučně spojil práci s vytvářením zisku, stal se asi prvním myslitelem, který vybudoval systematickou teorii vlastnictví založenou na něčem, co je blízké těmto kapitalistickým principům. Zajisté není teoretikem zralého průmyslového kapitalismu. Ale pohledem na vlastnictví kladoucím důraz na produktivitu a směnnou hodnotu vytvářenou v produkci se Locke jasně odděluje od svých předchůdců. Jeho myšlenka, že hodnota se aktivně vytváří v produkci, se markantně odlišuje od tradičních názorů zaměřujících se jednoduše na proces směny, ,sféru oběhu’. Jedině William Petty, často nazývaný otcem politické ekonomie, navrhl v sedmnáctém století něco podobného ,pracovní teorii hodnoty’, a to také v kontextu agrárního kapitalismu. Svou teorii si odzkoušel jako koloniální úředník v Irsku, kde sloužil jako Cromwellův hlavní topograf, stejně jako se Locke a jeho ochránce, první hrabě ze Shaftesbury, dívali na americké kolonie jako na laboratoř zdokonalování.[28. Za tuto úvahu o Pettym jsem zavázána nedokončené doktorské disertaci Cathy Livingstonové z York University, Toronto, Canada.]

            Locke se ve svých ekonomických pracích vyjadřuje kriticky o těch pozemkových aristokratech, kteří jen sedí, vybírají renty a nezdokonalují svou půdu. Stejně kritický je ke kupcům jednajícím pouze jako zprostředkovatelé, kteří levně nakupují na jednom trhu a prodávají za vyšší ceny na jiném, křečkují zásoby aby zvedli ceny, nebo manipulují trhem aby dosáhli vyšší prodejní zisk. Oba tyto druhy vlastníků jsou podle něj parazitické. Bylo by však omylem chápat jeho útoky na vlastníky tohoto typu jako obranu pracujících lidí před dominantními třídami. Říká nesporně mnoho dobrého o přičinlivých řemeslnících a kvalifikovaných dělnících, ale jeho ideálem je patrně pozemkový vlastník zabývající se zdokonalováním, kterého Locke považuje za konečný zdroj bohatství společenství a nazývá jej příznačně ,prvním producentem’ – člověk jako Shaftesbury, kapitalistický majitel pozemků investující také do obchodu s koloniemi, člověk nejen ,přičinlivý’, ale někdo, jehož obrovský majetek značně přispívá k bohatství společenství.

            Lockeův pohled na vlastnictví velmi dobře odpovídá podmínkám Anglie v raném období agrárního kapitalismu. Jasně odráží situaci,v níž bylo pozemkové vlastnictví vysoce koncentrováno ve velkých statcích a spojeno s vysoce produktivním hospodařením (opakujeme, produktivním nikoli ve smyslu celkového objemu produkce, ale jejího objemu na jednotku práce). Jeho jazyk zdokonalování je ozvěnou vědecké literatury věnované zemědělským technikám, která v tehdejší Anglii zaznamenávala nebývalý rozkvět – zejména díky působení Královské společnosti a skupin učenců, s nimiž měli Locke a Shaftesbury úzké styky. Konkrétněji měly velmi silný ohlas jeho neustálé zmínky o společné půdě jako pustině a jeho chvála vyjímání pozemků ze společného vlastnictví, včetně ohrazování.

            Musíme si připomenout, že v Lockeově době nebyla definice vlastnictví pouhou filozofickou otázkou, ale velmi bezprostředně praktickou záležitostí. Jak jsme viděli, právě tehdy se prosazovala nová kapitalistická definice vlastnictví, jež byla výzvou tradičním formám nejen v teorii, ale také v praxi. Myšlenka navzájem se překrývajících uživatelských práv k témuž pozemku ustupovala v Anglii výlučnému vlastnictví. Od šestnáctého do osmnáctého století probíhaly neustálé spory o komunitární a zvyková práva. Princip zdokonalování za účelem výnosné směny postupně získával převahu nad jinými principy a vlastnickými nároky, ať se tyto nároky opíraly o dosavadní zvyklosti nebo o nějaké zásadní právo na živobytí. Zvyšování produktivity se samo o sobě stalo důvodem k vyloučení ostatních práv.

            Jaký lepší argument než to, s čím přicházel Locke, měl pozemkový vlastník na podporu svého úsilí o zrušení zvykových práv uživatelů společné půdy, o jejich vyloučení z této půdy a její proměnu ve výlučné soukromé vlastnictví prostřednictvím ohrazování? Co mohlo být lepší než argument, že ohrazování, vylučování a zdokonalování zvyšovalo bohatství komunity a přidávalo ke ,společnému bohatství’ víc, než kolik ubíralo? A v sedmnáctém století už skutečně existovaly příklady právních rozhodnutí ve sporech o půdu, při nichž se soudci odvolávali na principy velmi podobné těm, které formuloval Locke, aby dali výlučnému vlastnictví přednost před komunitárními a zvykovými právy. V osmnáctém století, když se prudce zrychlilo ohrazování za aktivní podpory parlamentu, se zdůvodnění ,zdokonalováním’ uvádělo systematicky jako základ vlastnického titulu a důvod pro rušení tradičních práv.

            Není to jediný způsob, kterým Lockeova teorie vlastnictví podporovala zájmy pozemkových vlastníků jako byl Shaftesbury. Na pozadí svých důrazných prohlášení, že všichni lidé jsou v přirozeném stavu svobodní a sobě navzájem rovní, nicméně - tak jako jiní před ním – ospravedlňoval otroctví. Konkrétněji, jak uvidíme v kapitole 7, mohly být jeho názory na zdokonalování snadno využity k ospravedlňování koloniálních expanzí a vyvlastňování původních obyvatel, jak bolestně a zřetelně ukazuje jeho poznámka o amerických indiánech. Jestliže nezdokonalené rozlohy Amerik nepředstavovaly nic jiného než ,pustinu’, byl pro Evropany božským příkazem a povinností ohrazovat je a zdokonalit, tak jak to dělali ,přičinliví’ a ,racionální’ lidé v původním stavu přírody. ,Na začátku byl celý Svět Amerikou’ (II.49), bez peněz, bez obchodování, bez zdokonalování. Jestliže svět – nebo jeho část – byl na příkaz Boha vymaněn z tohoto přírodního stavu, pak všechno, co zůstalo v takové primitivní situaci, musí nepochybně jít stejnou cestou.

TŘÍDNÍ BOJ A BURŽOASNÍ REVOLUCE

Nyní by už mělo být jasné, že rozvoj osobitých vlastnických forem v anglickém zemědělství měl za následek nové formy třídního boje. Také zde můžeme zvýraznit specifičnost agrárního kapitalismu tím, že poukážeme na rozdíly mezi situací Anglie a Francie. Odlišnosti ve formách vlastnictví a způsobech vykořisťování, které, jak jsme viděli, byly charakteristické pro tyto dvě přední evropské mocnosti, se odrážely v odlišných předmětech a terénech třídního boje, a také v odlišných vztazích mezi třídou a státem.

            Ve Francii určovaly podmínky třídního boje mimoekonomické způsoby dobývání přebytky nebo politicky konstituovaného vlastnictví, ať měly podobu státního úřadu nebo různých pravomocí a privilegií spojených s urozeným stavem (jako bylo osvobození od určitých daní). Stát na příklad sloužil jako zdroj příjmu pro podstatnou část panujících tříd. Současně stát jako forma politicky konstituovaného vlastnictví soupeřil s třídami vlastnícími půdu o tytéž přebytky produkované rolníky. Tak mohla část aristokracie bojovat proti snahám monarchie o potlačení jejích autonomních mocí a jejich přivlastnění centralizovaným absolutistickým státem, zatímco jiná část vděčila za své vlastnictví právě tomuto státu nebo o ně usilovala jeho prostřednictvím. Měšťan mohl být proti nadměrnému daňovému břemeni, které nesl neprivilegovaný třetí stav, a proti úlevám, kterým se těšily privilegované stavy, šlechta a církev, ale současně mohl usilovat o státní úřad (který bylo možné koupit) jako prostředek přivlastňování nadpráce prostřednictvím zdanění. Primárním zdrojem této nadpráce byli samozřejmě rolníci, což znamenalo, že s tím, jak rostl stát a jeho úřední aparát a na rolníky doléhalo stále těžší daňové břemeno, musela monarchie chránit rolnictvo před zničením pozemkovými pány chtivými rent, aby je mohl ždímat stát chtivý daní.

            Přivlastňující třídy měly tudíž zásadní zájem na tom, aby si uchovaly nebo získaly přístup k politicky konstituovanému vlastnictví, ať ve formě privilegií nebo přímo ve státním úřadě. To se stalo důležitou otázkou v revoluci roku 1789, kdy třetí stav odmítl aristokratická privilegia a kdy se zejména buržoasie vzepřela hrozbě, že jí bude znemožněn přístup ke státním úřadům.[29. O Francouzské revoluci a státu jako jedním z jejích zásadních problémů viz Comnimel, Rethinking the French Revolution, zejména závěrečnou kapitolu.] Pro produkující třídy a zejména rolníky bylo zdaleka nejdůležitější třídní otázkou po celou dobu ancien régime nepochybně daňové břemeno, a lidový odpor se nejčastěji soustřeďovat především na vykořisťování státem ve formě prudce rostoucích daní.

            Raně moderní Anglie skýtala velmi odlišný obraz. Politicky konstituované vlastnictví v ní nebylo významnou záležitostí. Třída pozemkových vlastníků, která se v rostoucí míře spoléhala na čistě ekonomické formy vykořisťování, nikdy tolik nezávisela na státu jako přímém materiálním zdroji, a královské daně nikdy nesehrávaly pro anglické majetné třídy tutéž roli, jakou hrály pro francouzské. I když anglické pozemkové panstvo záviselo na státu při prosazování svých třídních zájmů – a vstupovalo s ním do konfliktu, jestliže monarchie ohrožovala jeho vlastnictví nebo pravomoci parlamentu jako výboru pozemkových vlastníků -, jeho přímým materiálním zájmem nebylo ani tak získání nějaké části státu, jako posílení své ekonomické přivlastňovací moci, moci kořenící přímo v jeho kontrole nad půdou a jejím produktivním využívání. Zatímco si francouzský aristokrat mohl dělat starosti s tím, jak si zachovat přístup k vysokým úřadům nebo osvobození od daní a různá šlechtická privilegia, v třídní agendě anglického landlorda bylo pravděpodobně na přednějším místě právo ohrazování.

            Pro podřízené třídy v Anglii to znamenalo, že větší váhu než boje proti mimoekonomickému vykořisťování měly konflikty týkající se vlastnických práv a samotného smyslu vlastnictví. Tak například odpor vůči ohrazování nebo narušování zvykových uživatelských práv měl pro neurozeného Angličana stejně prvořadé místo v bojích proti vykořisťování, jaké měl odpor vůči daním pro francouzského rolníka. Zatímco francouzští rolníci bojovali proti daním, byly například anglické rolnické vzpoury šestnáctého století zaměřeny proti pozemkovým pánům zvyšujícím pokuty a nájemné ve snaze prosadit normy trhu.

            To nastoluje některé důležité otázky týkající se role třídního boje ve vývoji kapitalismu. Co můžeme například dnes říci k argumentaci, že třídní boj vedený rolníky proti pozemkovým vlastníkům podporoval vznik kapitalismu v Anglii tím, že setřásl pouta feudalismu a osvobodil zbožní produkci? I když byla tehdejší konfigurace třídních vztahů příliš složitá na to, aby se vůbec dala redukovat na nějakou jednoduchou formulku, chceme-li shrnout v jedné větě způsoby, kterými třídní boj mezi pozemkovými vlastníky a rolníky ,osvobodil’ kapitalismus, bylo by bližší pravdě říci, že kapitalismu napomohlo prosazení moci pozemkových vlastníků proti nárokům rolníků na zvyková práva.

            Říci to znamená samozřejmě také zpochybnit charakteristiku Anglické revoluce sedmnáctého století jako ,buržoasní revoluce’ a ve skutečnosti také celý pojem ,buržoasní revoluce’. Má-li se tato revoluce nazvat ,buržoasní’, vyžaduje to definici natolik vágní a obecnou, že bude zcela prázdná. Problémem je přinejmenším to, že se v ní směšuje ,buržoasní’ s ,kapitalistickým’. Tvrzení, že kapitalismus byl dílem buržoasních revolucí, je pak o málo víc než tautologie.

            Je jistě pravda, že tento pojem prošel v rukou marxistických historiků řadou redefinic a dnes už neimplikuje prostý třídní boj mezi feudálními aristokraty a kapitalistickými buržoy, z něhož vyšla vítězně sílící buržoasie, aby vysvobodila z pout kapitalismus. Zdá se, že namísto toho platí pro jakýkoli revoluční zvrat, že tím či oním způsobem, dříve nebo později posune kupředu kapitalismus změnou vlastnických forem nebo povahy státu bez ohledu na to, jaké třídy se ho účastní. Předností tohoto stanoviska je, že zdůrazňuje radikální transformaci jako nutnou součást vzniku kapitalismu, ovšem takové všeobjímající pojetí zatemňuje ve stejné míře, v jaké odhaluje.

            Koncept ,buržoasní revoluce’ je matoucí z několika důvodů. Byla revoluce pro vznik kapitalismu nutná, nebo jen usnadnila vývoj už existujícího kapitalismu? Ačkoliv byla buržoasní revoluce mnohokrát prohlášena za rozhodující moment přechodu ke kapitalismu, neexistuje žádná její koncepce, v níž by revoluce vysvětlila objevení se kapitalismu nebo kapitalistů. Všechny musí předpokládat předchozí existenci značně rozvinutých kapitalistických formací, které samy vytvářejí revoluční tlaky, když pociťují, že jejich vlastní vývoj maří předkapitalistické třídy a instituce. Buržoasní revoluce pak vypadá spíš jako důsledek než příčina a zůstáváme pořád bez vysvětlení sociálních přeměn, jež vedly ke vzniku kapitalismu.

            Nicméně jestliže kapitalismus existuje před revolucí, lze samozřejmě pořád ještě tvrdit, že buržoasní revoluce je důsledkem kapitalistických vztahů a faktorem v jejich dalším vývoji. Dá se rozumně argumentovat, že se žádný kapitalismus nikdy neobjevil bez nějakého druhu prudkého historického zlomu. Ovšem od konceptu buržoasní revoluce se požaduje, aby vysvětlil jak případy (jako Anglie), v nichž dochází k revoluci právě z toho důvodu, že se už značně rozvinuly kapitalistické společenské vztahy vlastnictví a již dominantní kapitalistická třída musí smést překážky vytvářené státem a podrobit si přitom podřízené třídy, které jí stojí v cestě, tak případy (jako Francie), v nichž dochází k revoluci naopak proto, že aspirující kapitalisté (nebo buržoasie, o níž musíme předpokládat, že se skládá z aspirujících kapitalistů) musí porazit dominantní nekapitalistickou třídu. Postavíme-li proti sobě tyto dva případy, můžeme být nuceni k závěru (jak bylo naznačeno v kapitole 3), že revoluce mohou být ,buržoasní’ beztoho, že by byly kapitalistické a kapitalistické beztoho, že by byly buržoasní.

            Jestliže v Anglii revoluce popohnala kupředu rozvoj kapitalismu, stalo se tak do značné míry upevněním postavení třídy pozemkových vlastníků, která už dominovala nejen ve společnosti, ale také ve státě. Revoluce nebyla třídním bojem, v němž zvítězila kapitalistická buržoasie nad vládnoucí třídou mařící její pokroky. Třídní boj, k němuž v revoluci nesporně došlo, probíhal mezi touto vládnoucí třídou a podřízenými lidovými silami, jejichž třídní zájmy měly ve stejné míře co dělat s odporem vůči vzestupu těchto kapitalistických pozemkových pánů nebo jejich buržoasních spolupracovníků, jako s jejich podporou.

            Zopakujme, že to neznamená popírání role ,středních’ rolníků nebo anglických zemanů ve vývoji kapitalismu. Tito rolníci jako kapitalističtí nájemci byli páteří agrární triády. Je ale jedna věc uznat tuto skutečnost a zcela jiná věc považovat například lidově radikální síly v Anglické revoluci sedmnáctého století za prosté aktéry kapitalistického pokroku. Je určitě chybné chápat lidové boje jako významnou sílu v podpoře rozvoje kapitalismu a zdůrazňovat toto jejich pojetí na úkor podvratnějších a demokratičtějších lidových bojů, které odmítaly vlastnické formy napomáhající kapitalistickému rozvoji. Tyto lidové síly mohly prohrát svou bitvu proti kapitalistickým pozemkovým vlastníkům, ale zanechaly za sebou ohromný odkaz radikálních myšlenek zcela odlišných od ,pokrokových’ impulsů kapitalismu, odkaz dodnes žijící v různých demokratických a antikapitalistických hnutích.[30. K tomuto radikálnímu odkazu viz Wood and Wood, Trumpet of Sedition, zejména kapitola 4.]

            Francouzská revoluce roku 1789 odpovídá popisu ,buržoasní revoluce’ mnohem lépe než anglická – pokud to, co hledáme, je výrazný boj mezi buržoasií a aristokracií. Jak jsme ale viděli, existují velmi závažné důvody pro otázku, co měl tento boj ve Francii společného s kapitalismem.

            Je třeba především říci, že si buržoasie a aristokracie byly velmi blízké pokud jde o jejich ekonomické postavení a zdroje příjmu. Nicméně mezi nimi došlo ke konfliktu, zejména o přístup k lukrativnímu zdroji představovanému státními úřady. V tomto smyslu se revoluce opravdu stala ,buržoasní’, ačkoliv tlaky, které ji vyvolaly, měly méně společného s kapitalismem než s napětími absolutismu a centralizace státu. V každém případě revoluční buržoazie nebyla ve svém jádru kapitalistickou třídou, dokonce ani ve svých aspiracích. Profesionálové a držitelé úřadů působící v centru ,buržoasní revoluce’ měli větší zájem o občanskou rovnost stavů a odstranění privilegií, nebo řečeno jinak, šlo jim víc o _ne_kapitalistcké, mimoekonomické ,přivlastňování’ – zejména o zdanění a přístup k úřadům.

            Pokud jde o rolníky, ať se jakkoli stavěli proti pozůstatkům feudalismu, kterými se je stále snažila obtěžovat šlechta, nebo proti absolutistickému státu, který na ně uvaloval daně, nebyli určitě kapitalisté, a to ani v zárodku. Není ani snadné představit si, že pokud by nakonec triumfovaly nejradikálnější lidové síly, které tlačily buržoasii za meze jejích vlastních revolučních aspirací, nějak by se tím přiblížil kapitalismus.

            Svými bezprostředními účinky napomohla revoluce spíš k zabarikádování předkapitalistických forem namísto toho, aby je odstranila – nejen tím, že upevnila postavení rolnictva, ale také tím, že dala podnět k růstu státu a státních úřadů jako přednostního místa buržoasní kariéry. Nicméně je možné říci, že revoluce napomohla vývoji kapitalismu svými dlouhodobými důsledky, například tím, že sjednotila stát a odstranila vnitřní bariéry obchodu. Přesto zůstává přinejmenším otevřenou otázkou, zda by tento proces  napomohl rozvoji kapitalismu ve Francii, kdyby na něj nepůsobily vnější tlaky z kapitalistické Británie. V každém případě vezmeme-li v úvahu třídní zájmy revoluční buržoasie, budeme v pokušení říci, že francouzská buržoasie byla revoluční právě proto, že (a do té míry, do jaké) nebyla kapitalistická.

            Anglická revoluce naproti tomu určitě nebyla konfliktem mezi buržoasií a aristokracií. Ovšem tím, že posílila postavení majetných tříd v parlamentu a podpořila zájmy větších pozemkových vlastníků na úkor menších stejně jako podpořila ,zdokonalování’ na úkor zvykových práv podřízených tříd, měla více a bezprostředněji co dělat s prosazováním kapitalismu a kapitalistické definice vlastnictví, než revoluce ve Francii.