Článek

Immanuel Wallerstein  Jádro, periferie a semiperiferie v kapitalistickém světovém systému

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Immanuel Maurice Wallerstein (1930), americký historik, sociolog a ekonom. —- Narodil se v New Yorku a jeho studia, stejně jako první etapa jeho akademické kariéry, jsou spjaty s newyorskou Columbia University (BA 1951, MA 1954, PhD 1959; pedagogické působení: 1958-1971). 70. léta stráví na McGill University v kanadském Montrealu a na newyorské Binghamton University, kde zůstává až do roku 1999. Poté odchází na Yale. V letech 1994-1998 byl prezidentem Mezinárodní sociologické asociace. Obdržel celou řadu vědeckých ocenění, mj. od Americké sociologické společnosti nebo od Ruské akademie přírodních věd. —- V 60. letech se Wallerstein etabloval jako specialista na problematiku post-koloniální Afriky, od 70. let se zapsal do širokého povědomí jako autor tzv. “teorie světových systémů”: Zavádí pojem “kapitalistická světo-ekonomika”, v němž je oproti pojmu světové ekonomiky akcentována globálnost této jedné ekonomiky, nikoli kontakty mezi národními či regionálními ekonomikami. Kapitalistická světo-ekonomika vznikla již v 16. století. Na začátku 20. století, během Říjnové revoluce v Rusku, se dostala do krize a s ní i celý současný mezinárodní systém, který by nakonec mohl uvolnit místo systému novému. Východiskem teorie je analýza historicko-geografického vývoje, jehož základem jsou především obchodní (ekonomické) vztahy mezi státy, respektive zónami či civilizacemi. Wallerstein rozlišuje tři zóny: (1) jádrovou civilizaci, tj. civilizační centrum, dynamické ve smyslu dominantní úlohy invence a kreativity a vysílající do svého okolí nejrůznější ekonomické, technologické, ideologické a kulturní podněty a vykořisťující zbytek světa (např. Západní Evropa v 19. století, Západ ve 20. století); (2) periferii, na jádrové civilizaci ekonomicky závislou a v této závislosti i udržovanou (nejen tlakem na kontinuitu politických poměrů blokujících místní ekonomický rozvoj, ale i importem životního stylu, nastolujícím vlastně závislost na nabídce statků ideologicky sugerujících integrovanost periferie do jádra); (3) semi-periferii, která leží mezi dvěmi předchozími kategoriemi, objevují se zde jádrové i peroferní ekonomické aktivity a k dohnání jádra se zdejší státy pokoušejí svými zásahy podporovat zdejší ekonomický rozvoj.
Díla: Moderní světový systém I.-IV. (1974-2011); Afrika. Politika nezávislosti (1961); Afrika. Politika jednoty (1967); Afrika. Tradice a změna (1972); Kapitalistická světo-ekonomika (1979); Analýza světo-systémů. Teorie a metodologie (1982); Rasa, národ, třída: Nejednoznačné identity (s É. Balibarem, 1991); Evropský univerzalismus. Rétorika moci (2006).

Anotace

Jediné totality, které existují nebo historicky existovaly, jsou minisystémy a světosystémy – a v 19. a 20. století se setkáváme pouze s jediným existujícím světosystémem, kapitalistickou světoekonomikou. Článek Immanuela Wallersteina analyzuje výrobní ekonomii z pohledu marxismu.

Růst průmyslového výrobního sektoru, k němuž docházelo uvnitř kapitalistické světoekonomiky, tzv. „průmyslová revoluce“, byl doprovázen velmi silným myšlenkovým proudem, jenž tuto změnu definoval zároveň jako proces organického rozvoje i jako proces pokroku. Byli zde ti, kteří tyto ekonomické pokroky a průvodní změny ve společenské organizaci považovali za jakousi předfinální fázi světového vývoje, jehož konečné vytříbení je pouze otázkou času. Do této skupiny patřili tak odlišní myslitelé jako Saint-Simon, Comte, Hegel, Weber a Durkheim. A pak zde byli kritici, především Marx, kteří se – řekněme – snažili dokázat, že jejich 19. století je pouze předposlední fází vývoje, že kapitalistický svět má projít kataklyzmatickou politickou revolucí, která pak v plnosti času povede ke konečné společenské formě, v tomto případě beztřídní společnosti.

Jednou z nejsilnějších stránek marxismu bylo, že díky své povaze opozičního, a tedy kritického učení upozornil nejen na rozpory systému, ale také na rozpory jeho ideologů, a to tím, že se odvolával na empirické svědectví historické skutečnosti, které odkrývalo irelevantnost modelů, jež byly předkládány coby výklady společenského světa. V abstrahovaných modelech viděli marxističtí kritici konkrétní racionalizaci a svou věc od základu hájili tím, že poukazovali na selhání svých protivníků při analýze společenského celku. Lukács napsal, že „to, co tvoří rozhodující rozdíl mezi marxismem a buržoazním myšlením, není nadřazenost ekonomických motivů v historickém výkladu, nýbrž hledisko totality.“[1.   [1] Georg Lukács, The Marxism of Rosa Luxemburg. In: týž, History and Class Consciousness. London, Merlin Press 1968, s. 27.] (…)

Jediné totality, které existují nebo historicky existovaly, jsou minisystémy a světosystémy – a v 19. a 20. století se setkáváme pouze s jediným existujícím světosystémem, kapitalistickou světoekonomikou.

Za definující znak společenského systému považujeme existenci dělby práce uvnitř tohoto systému, což znamená, že různé sektory či oblasti uvnitř systému jsou závislé na ekonomické směně s ostatními sektory či oblastmi, a to kvůli hladkému a plynulému zabezpečení svých potřeb. Taková ekonomická směna může pochopitelně existovat bez společné politické struktury a ještě zřejměji i bez sdílení stejné kultury.

Minisystém je entita, uvnitř které je kompletní dělba práce a která je ohraničena jednotným kulturním rámcem. Takové systémy lze nalézt jen ve velmi jednoduchých zemědělských nebo lovecko-sběračských společnostech. Na světě již takové systémy neexistují. Kromě toho jich v minulosti bylo méně, než se často tvrdí, neboť každý takový systém, jenž byl k impériu vázán placením tributu, tj. „náklady na ochranu“,[2. Viz rozbor „nákladů na ochranu“, jenž provedl Frederic Lane a který byl přetištěn v 3. části knihy Venice and History. Baltimore, Johns Hopkins Press 1966. Viz také rozbor tributu na s. 389-390 a 416-420.] tím přestal být „systémem“, protože již neměl soběstačnou dělbu práce. Pro takovou oblast znamenalo placení tributu posun – užijeme-li Polanyiho pojmosloví – od reciproční ekonomiky k účasti na rozsáhlejší redistributivní ekonomice.[3. Viz Karl Polanyi, The Economy as Instituted Process. In: Karl Polanyi, Conrad M. Arsenberg, Harry W. Pearson (vyd.), Trade and Market in the Early Empire. Glencoe, Free Press 1957, s. 243-270.]

Ponecháme-li stranou nyní zaniklé minisystémy, pak jediným druhem společenského systému je světosystém, který definujeme zcela jednoduše jako jednotku s jednotnou dělbou práce a vícero kulturními systémy. Z toho ovšem logicky vyplývá, že mohou existovat dva typy takových světosystémů, první se společným politickým systémem a druhý bez něj. Budeme je označovat jako světoimpéria, resp. světoekonomiky.

Empiricky se ukazuje, že světoekonomiky byly historicky nestabilní struktury, jež směřovaly buď k dezintegraci, či k dobytí jedinou skupinou, a tudíž k transformaci ve světoimpérium. Jako příklad takových světoimpérií, jež se vynořily ze světoekonomik, lze uvést všechny tzv. velké civilizace předmoderních dob, jako byly Čína, Egypt a Řím (každá v příslušných obdobích svých dějin). Avšak tzv. impéria 19. století, jako Velká Británie a Francie, nebyla v žádném případě světoimpéria, nýbrž národní státy s koloniálními přívěsky, státy, jež působily v rámci světoekonomiky.

 Z hlediska ekonomické formy byla světoimpéria v podstatě redistributivní. Není pochyb o tom, že zrodila skupinky obchodníků, kteří se zabývali ekonomickou směnou (především dálkovým obchodem), avšak takové skupinky byly bez ohledu na svou velikost menšinovou součástí celkové ekonomiky a neměly podstatný význam pro určování jejího osudu. Polanyi ukazuje, že takový dálkový obchod nabýval formy „administrovaného obchodu“, a nikoli tržního obchodu, jež by využíval „obchodních bran“.

Teprve s vynořením moderní světoekonomiky, k němuž došlo v 16. století v Evropě, se stáváme svědky plného rozvoje a ekonomické nadvlády tržního obchodu. Jednalo se o systém nazývaný kapitalismus. Kapitalismus a světoekonomika (tj. jednotná dělba práce, ale vícero politických zřízení a kultur) jsou stranami jedné a téže mince. Žádný z nich není příčinou toho druhého. Pouze definujeme stejný a nedílný fenomén pomocí odlišných charakteristik. (…)

[Dále pokračujme tím], jak lze demonstrovat existenci jednotné dělby práce. Na dělbu práce můžeme pohlížet jako na síť, jež se ve své podstatě vyznačuje vzájemnou závislostí. Ekonomičtí aktéři působí na základě určitého předpokladu (jenž je pochopitelně zřídkakdy jakémukoli jednotlivému aktérovi zřejmý), že totalita jejich základních potřeb – potřeb obživy, ochrany a požitku – bude během rozumného časového rozpětí uspokojena kombinací jejich vlastních produktivních činností a nějaké formy směny. Nejmenší síť, jež by v těchto mezích reálně naplnila očekávání naprosté většiny aktérů, je tím, co vytváří jednotnou dělbu práce.

Důvod, proč malá zemědělská komunita, jejíž jediným významným pojítkem s vnějším světem je placení každoročního tributu, nevytváří takovou jednotnou dělbu práce, spočívá v tom, že předpoklady osob, jež v ní žijí, tj. předpoklady týkající se poskytnutí ochrany, implikují „směnu“ s jinými částmi světoimpéria.

Tento pojem sítě směnných vztahů má však za svůj předpoklad rozdíl mezi základními směnami a tím, co by se dalo nazvat „přepychovými“ směnami. Uznávám, že jde o rozdíl, jenž má kořeny v sociálních percepcích aktérů, a tedy v jejich společenské organizaci i v jejich kultuře. Tyto percepce se mohou měnit. Tohoto rozdílu se nicméně nelze vzdát, nemáme-li upadnout do pasti, jež by spočívala v identifikaci každé směnné aktivity jako důkazu existence systému. Členové systému (minisystému či světosystému) však mohou být omezenými směnami spojeni s prvky, jež se nacházejí mimo systém, ve „vnější oblasti“ systému. (…)

Dostáváme se … k základnímu rysu kapitalistické světoekonomiky, jímž je produkce určená k prodeji na trhu, na němž je cílem maximální zisk. V takovém systému je produkce neustále rozšiřována v té míře, v jaké je další produkce zisková, a lidé neustále zavádějí nové způsoby produkování věcí, čímž je zvyšována míra zisku. Klasičtí ekonomové se snažili dokázat, že taková produkce pro trh je jaksi „přirozeným“ stavem člověka. Avšak spisy antropologů i marxistů ponechaly jen málokoho na pochybách, že takový produkční způsob (dnes nazývaný „kapitalismus“) je pouze jeden z několika možných způsobů. (…)

 Je-li kapitalismus způsobem produkce, jejímž určením je zisk na trhu, pak bychom se měli … starat o to, zdali se taková produkce vyskytovala či nevyskytovala. Ve skutečnosti se ukazuje, že vyskytovala – a to ve velmi masivní formě. Většina této produkce však nebyla průmyslovou produkcí. Od 16. do 18. století totiž v Evropě docházelo k tomu, že v rozsáhlé geografické oblasti, jež se rozkládala od Polska na severovýchodě směrem na západ a na jih přes celou Evropu a jež zahrnovala rovněž rozsáhlé části západní hemisféry, vyrůstala světoekonomika s jednotnou dělbou práce a v rámci této dělby existoval světový trh, pro který lidé vyráběli na prodej a pro zisk převážně zemědělské produkty. Myslím, že nejjednodušší je nazývat tento jev zemědělským kapitalismem.

To pak umožňuje vyřešit problémy, způsobené užíváním rozšířenosti námezdné práce coby definujícího znaku kapitalismu. Jednotlivec je kapitalistou vykořisťujícím práci i tehdy, když mu stát umožňuje vyplácet jeho pracovníkům nízké mzdy (včetně mezd v naturáliích) a když stát těmto pracovníkům upírá právo změnit zaměstnání. Otroctví a tzv. „druhé nevolnictví“ by neměly být v kapitalistickém systému považovány za anomálie. Věc se měla spíše tak, že tzv. nevolník v Polsku nebo indián podrobený španělské encomiendě v Novém Španělsku, tedy lidé žijící ve světoekonomice 16. století, pracovali pro statkáře, kteří je „platili“ (jakkoli je tento termín eufemistický) za produkci tržních plodin. Jednalo se o vztah, v němž pracovní síla byla zbožím (jak by jím vůbec mohla být více než v otroctví?), což se zásadně liší od vztahu feudálního nevolníka k jeho pánovi v Burgundsku 11. století, kde ekonomika nebyla orientována na světový trh a kde pracovní síla (tudíž?) nebyla v jakémkoli smyslu kupována či prodávána.

Dobře, kapitalismus tedy znamená komodifikaci práce. Nicméně v období zemědělského kapitalismu je námezdní práce pouze jedním ze způsobů, jimiž je práce na pracovním trhu rekrutována a rekompenzována. Otroctví, nucená produkce tržních plodin (můj název pro tzv „druhé nevolnictví“), platba v naturáliích a pacht jsou dalšími alternativními způsoby. (…)

Čeho si nyní musíme všimnout, je, že tato specializace se vyskytuje ve specifických a rozdílných geografických regionech světoekonomiky. Tato regionální specializace vznikla skrze pokusy, jež aktéři určitého trhu podnikali, aby normálnímu fungování tohoto trhu zabránili, kdykoli nedocházelo k maximalizaci jejich zisku. Snaha těchto aktérů používat netržní prostředky k zajištění krátkodobých zisků je přiměla obrátit se na politické subjekty, které skutečně měly moc, jež umožňovala tržní zásahy – na národní státy. (…)

Lokální kapitalistické třídy – statkáři nabízející tržní plodiny (často či obvykle šlechta) a obchodníci – se každopádně obraceli na stát, a to nejen aby je osvobodil od netržních omezení (jak tradičně zdůrazňovala liberální historiografie), ale také aby zavedl nová omezení na novém trhu, na trhu evropské světoekonomiky.

Díky řadě náhod – historických, ekologických i geografických – se severozápadní Evropa nacházela v 16. století v situaci, jež byla oproti jiným částem Evropy příhodnější pro diverzifikaci její zemědělské specializace i pro doplnění této specializace určitými průmyslovými odvětvími (textilnictvím, loďařstvím a kovovýrobou). Severozápadní Evropa se vynořila jako jádrová oblast této světoekonomiky, přičemž se specializovala na zemědělskou produkci vyžadující vyšší úroveň dovedností a upřednostňující pacht a námezdnou práci coby způsoby ovládání práce. Východní Evropa a západní hemisféra se staly periferními oblastmi, specializovanými na vývoz obilí, drahých kovů, dřeva, bavlny a cukru, což vše vedlo k využití otroctví a nucené produkce tržních plodin jakožto způsobů ovládání práce. Středozemní Evropa se vynořila jako semiperiferní oblast této světoekonomiky, přičemž se specializovala na vysoce nákladné průmyslové výrobky (např. hedvábné tkaniny) a uvěrové a hotovostní transakce, což mělo v zemědělské oblasti za následek malý vývoz do jiných oblastí a platbu v naturáliích jakožto způsob ovládání práce.

Tyto tři strukturální pozice ve světoekonomice – jádro, periferie a semiperiferie – byly přibližně od roku 1640 již stabilizovány. Jak určité oblasti zaujaly tu či onu pozici, a nikoli jinou, je na dlouhé vyprávění.[4. Stručný popis podávám ve studii Three paths of national development in sixteenth century Europe. In: Wallerstein, The capitalist world-economy, c. d., s. 37-48.] Klíčovým faktem je, že zájmy různých místních skupin se v severozápadní Evropě sbíhaly, což vedlo k rozvoji silných státních mechanismů, kdežto v periferních oblastech se zájmy odkláněly, což vedlo ke slabým státním mechanismům – přičemž výchozí pozice obou oblastí byly jen mírně odlišné. Jakmile máme rozdíl v síle státních mašinérií, máme také provozování „nerovné směny“[5. Viz Arghiri Emmanuel, Unequal Exchange. New York, Monthly Review Press 1972.], která je silnými státy vynucena na slabších, jádrovými státy na periferních oblastech. Kapitalismus tak přináší nejen přivlastnění nadhodnoty, jehož se na pracovníkovi dopouští vlastník, nýbrž také přivlastnění přebytků celé světoekonomiky jádrovými oblastmi. A platilo to stejně tak pro fázi zemědělského kapitalismu, jako to platí i pro fázi kapitalismu průmyslového. (…)

Kapitalismus byl od počátku záležitostí světoekonomiky, a nikoli národních států. Jen nesprávné pochopení situace může vést k tvrzení, že je to teprve ve 20. století, kdy se stal kapitalismus „celosvětovým“, ačkoli se to často tvrdí v různých pracích, zvláště marxistických. (…)

Kapitál nikdy nedovolil, aby jeho aspirace byly omezovány státními hranicemi uvnitř kapitalistické světoekonomiky. Vytvoření „národních“ bariér, tj. merkantilismus, však bylo obranným mechanismem kapitalistů, kteří se nacházeli ve státech, jež byly v systému o jednu úroveň pod vrcholem. Taková byla situace Anglie vzhledem k Nizozemí v letech 1660–1715, Francie vzhledem k Anglii v letech 1715–1815, Německa vzhledem k Británii v 19. století a Sovětského svazu vzhledem ke Spojeným státům ve 20. století. Během tohoto procesu velké množství zemí vytvořilo národní ekonomické bariéry, jejichž následky často přetrvaly počáteční účely. V tomto pozdějším bodě pak zcela stejní kapitalisté, kteří od svých národních vlád požadovali uvalení restrikcí, shledávali tyto restrikce omezujícími. To není „internacionalizace“ „národního“ kapitálu. Je to jednoduše nový politický požadavek určitých částí kapitalistických tříd, těch tříd, jež se v každém časovém momentu snažily maximalizovat svůj zisk v rámci reálného ekonomického trhu, tj. trhu světoekonomiky.

Je-li tomu tak, pak jaký má význam mluvit o strukturálních pozicích v této ekonomice a přiřazovat jednotlivé státy k jedné z těchto pozic? A proč mluvit o třech pozicích, a tedy vkládat onu „semiperiferii“ mezi široce užívané pojmy jádra a periferie? Státní mašinérie jádrových států byly posilovány, aby naplnily potřeby kapitalistických statkářů a jejich obchodnických spojenců. To ovšem neznamená, že tyto státní mašinérie byly manipulovatelné loutky. Je zřejmé, že jakákoli organizace se poté, co byla vytvořena, těší jisté autonomii na těch, kteří požadovali její vznik, a to ze dvou důvodů. Jednak vytváří vrstvu úředníků, jejichž vlastní kariéry a zájmy jsou upevňovány dalším posilováním této samotné organizace, a to bez ohledu na to, že zájmy jejích kapitalistických podporovatelů se mohou lišit. Králové a byrokrati chtěli zůstat u moci a neustále zvyšovat svůj osobní zisk. Navíc bylo nutné – zvláště v procesu vytváření silného státu – učinit jisté „ústavní“ kompromisy s ostatními vnitrostátními silami, a tyto institucionalizované kompromisy omezují – a k tomu jsou také určeny – manévrovací prostor manažerů státní mašinérie. Konvenční pojetí státu jako „výkonného výboru vládnoucí třídy“ je tudíž platné jen tehdy, pokud nezapomínáme na skutečnost, že výkonné výbory nejsou nikdy pouhými odrazy vůle těch, kteří je ustavili, což je dobře známo každému, kdo se někdy do nějaké organizace zapojil.

Posilování státních mašinérií v jádrových oblastech má svůj přímý protějšek v úpadku státních mašinérií v periferních oblastech. Úpadek polské monarchie v 16. a 17. století je zvlášť výrazný příklad tohoto jevu.[6. Viz J. Siemenski, Constitutional Conditions in the Fifteenth and Sixteenth Centuries. In: W. F. Reddaway a kol. (vyd.), Cambridge History of Poland, sv. 1. From the Origins to Sobieski (to 1696). Cambridge, Cambridge University Press 1950, s. 416-440; Janusz Tazbir, The Commonwealth of the Gentry. In: Aleksander Gieysztor a kol., History of Poland. Warszawa, PWN – Polish Scientific Publications 1968, s. 169-271.] Existují pro to dva důvody. V periferních zemích jsou zájmy kapitalistických statkářů zaměřeny opačným směrem než zájmy místní obchodní buržoazie; spočívají totiž v udržování otevřené ekonomiky, což oněm statkářům umožňuje maximalizaci zisku z obchodu na světovém trhu (žádná omezení vývozu a přístup k málo nákladným průmyslovým výrobkům z jádrových zemí), a v potlačení komerční buržoazie ve prospěch zahraničních obchodníků (kteří nepředstavují místní politickou hrozbu). Podíváme-li se tedy na věc z hlediska státu, pak zde chyběla právě ta koalice, jež v jádrových zemích stát posilovala.

Druhý důvod, jenž v průběhu dějin moderního světosystému nabýval na ještě větší důležitosti, spočívá ve faktu, že síla státní mašinérie v jádrových státech je funkcí slabosti ostatních státních mašinérií. Odtud plyne, že cizí intervence, mající podobu války, podvracení či diplomacie, jsou periferním státům jejich osudem.

Všechno to se zdá být zcela zřejmé. Opakuji to pouze proto, abych objasnil dva body. Sílu různých státních mašinérií v určitých momentech dějin moderního světosystému nelze rozumně vysvětlit primárně z hlediska geneticko-kulturního způsobu argumentace, nýbrž spíše z hlediska strukturální role, již země v onom časovém momentu ve světoekonomice hraje. Počáteční způsobilost pro konkrétní roli je zajisté často odvislá od náhodné přednosti, již se jednotlivá země těší, a „náhoda“, o níž se mluví, má nepochybně své kořeny částečně v předchozích dějinách a částečně v soudobé geografii. Nicméně jakmile tato relativně drobná náhoda existuje, je to fungování sil světového trhu, co zvýrazňuje rozdíly, institucionalizuje je a znemožňuje je z krátkodobého hlediska překonat.

Druhá poznámka, již bychom chtěli ohledně strukturálních rozdílů jádra a periferie učinit, spočívá v tom, že tyto rozdíly nelze chápat, jestliže si neuvědomíme, že existuje třetí strukturální pozice: pozice semiperiferie. Nejedná se o pouhý výsledek ustavení svévolných dělících bodů na kontinuu charakteristických znaků. Naše logika není pouze induktivní, tj. taková, že by vycítila přítomnost třetí kategorie z porovnání indikačních křivek; je také deduktivní. Semiperiferie je potřebná k tomu, aby kapitalistická světoekonomika fungovala hladce. Oba typy světosystémů, světoimpérium s redistributivní ekonomikou a světoekonomika s kapitalistickou tržní ekonomikou, mají za následek značně nerovnou distribuci prospěchu. Logicky tudíž vyvstává otázka, jakým způsobem se takový systém může politicky udržet. Proč většina, která je vykořisťována, jednoduše nespolkne menšinu, které se dostává nepřiměřených dobrodiní? I velmi zběžný pohled do historických záznamů ovšem ukáže, že tyto světosystémy jen dosti zřídka čelily podstatným celosystémovým vzpourám. Zatímco vnitřní nespokojenost nikdy neustávala, trvalo obvykle docela dlouho, než akumulovaná eroze moci vedla k úpadku světosystému, a hlavním faktorem tohoto úpadku byla velice často vnější síla.

Byly to tři hlavní mechanismy, jež světosystémům umožňovaly zachovat si relativní politickou stabilitu (nikoli z hlediska jednotlivých skupin, jež budou hrát v systému vedoucí úlohu, nýbrž z hlediska samotného systémového přežití). Jeden očividně spočívá v soustředění vojenské síly v rukou dominujících sil. Prostředky k dosažení tohoto cíle se samozřejmě lišily v závislosti na technologii a jistě pro takové soustředění síly musely existovat nezbytné politické podmínky, nicméně holá síla je nepochybně ústřední činitel.

Druhý mechanismus je zakořenění ideologické oddanosti, která se vztahuje k systému jakožto celku. Nemám na mysli to, co bylo často označováno jako „legitimizace“ systému, neboť užívání tohoto termínu mělo naznačit, že nižší vrstvy systému pociťují jakousi spřízněnost s vládci či loajalitu k nim; pochybuji, že se někdy jednalo o významný faktor, co se týče přežití světosystémů. Mám spíše na mysli míru, v níž osazenstvo či kádry systému (a ponechávám tento termín schválně neurčitý) pociťují, že jejich vlastní blahobyt je závislý na přežití systému jako takového a na kompetenci jeho vůdců. Je to právě toto osazenstvo, kdo ony mýty nejen propaguje, ale dokonce jim věří.

Avšak ani síla, ani ideologická oddanost osazenstva by nestačily, jestliže by neexistovalo rozdělení většiny na početnější nižší vrstvu a méně početnou střední vrstvu. Odrazem této teze je jak revoluční volání po polarizaci jakožto strategie změny, tak liberální velebení konsensu jakožto základ liberální politiky. Dosah této teze je mnohem širší, než by naznačovalo její využití v analýze současných politických systémů. Pro oba typy světosystémů je trojvrstvá struktura normálním stavem. Pokud tomu tak přestává být, světosystém se rozkládá.

Ve světoimpériu je střední vrstvě skutečně propůjčena role udržovat okrajově žádaný dálkový obchod s luxusním zbožím, zatímco vyšší vrstva soustřeďuje své zdroje k ovládání vojenské mašinérie, která je schopna vybírat tribut, což je hlavní způsob redistribuce přebytku. Avšak vyšší vrstva si účinně vykupuje potenciální vedení koordinované vzpoury, když zpřístupní omezenou část přebytku městským obyvatelům, kteří by v předmoderních společnostech mohli izolovaným skupinkám bezprostředních producentů dodat politickou soudržnost. A tím, že této obchodně-městské střední vrstvě odepře politická práva, ji učiní trvale zranitelnou vůči konfiskačním opatřením, k nimž může dojít tehdy, jakmile se její ekonomický zisk zvýší natolik, že by mohla začít vytvářet vlastní vojenskou sílu.

Ve světoekonomice není tato „kulturní“ stratifikace takto prostá, protože absence jednotného politického systému vyžaduje spíše vertikální soustředěnost ekonomických rolí, než jejich soustředěnost horizontální po celém systému. Řešením je tedy mít tři typy států, jež vyvíjejí tlak na kulturní homogenizaci v rámci každého z nich – mezi vyšší vrstvou jádrových států a nižší vrstvou periferních států se tedy nachází střední vrstva států semiperiferních.

Této semiperiferii je sice připsána jakási specifická ekonomická role, avšak důvod je spíše politický než ekonomický. Bylo by tedy docela dobře možné představit si, že světoekonomika by jako ekonomika v každém směru fungovala i bez semiperiferie. Byla by však daleko méně politicky stabilní, neboť by se jednalo o polarizovaný světosystém. Existence třetí kategorie má právě za následek to, že vyšší vrstva nemusí čelit sjednocené opozici všech ostatních, protože střední vrstva je zároveň vykořisťovaným i vykořisťovatelem. Z toho plyne, že specifické ekonomické role nejsou až tak důležité a tudíž se během různých historických fází moderního světosystému mění.

Poprvé vyšlo v časopise Analogon, 2010, č. 60, s. 27-31.

Vybráno a přeloženo z anglického originálu The rise and future demise of the world capitalist system: concepts for comparative analysis. In: Immanuel Wallerstein, The capitalist world-economy. Cambridge – Paris, Cambridge University Press & Editions de la Maison des Sciences de l’Homme 1979, s. 1-36. Translation © Pavel Siostrzonek