Článek

Jiří Pechar  Lacanovo pojetí psychoanalýzy

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Jiří Pechar (1929), český estetik, filozof, literární teoretik a překladatel. —- V letech 1947-1952 absolvoval na FF UK studia komparatistiky. Pracoval v tiskovém oddělení nakladatelství ČSAV jako redaktor informačního časopisu Vědecká kniha (pro který psal reportáže z akademických pracovišť a zpravoval o obsahu vydávaných knih). V roce 1958 musel po politické prověrce toto pracoviště opustit - tehdy se začal živit jako překladatel z povolání. Teprve v roce 1990 nastoupil jako vědecký pracovník do FLÚ AV ČR. V roce 1996 se habilitoval a vyučuje v centru komparatistiky na FF UK. Hlavním předmětem jeho překladatelského zájmu byla dlouho moderní literatura (např. Proust). Zároveň to byly právě její reflexe, co jej přivedlo k zájmu o filozofii: roku 1968 byla publikována jeho monografie o francouzském novém románu. Druhým východiskem byl dlouholetý zájem o psychoanalýzu: koncem 60. let se do tisku chystala kniha Psychoanalýza a literatura; nástup normalizace však zamezil vydání na následujících 12 let, po nichž spis vyšel pod názvem Princip imaginace. A východiskem třetím byly pravidelné styky, které se Pecharovi podařilo navázat počátkem 80. let s francouzskými filozofy sdruženými v Asociaci Jana Husa. Opakovaně psal o myšlení francouzských strukturalistů či poststrukturalistů (Léviho-Strausse, Foucaulta, Lacana), postmodernistů (Lyotarda) nebo hermeneutů (P. Ricoeura). V roce 1991 byl Pecharovi francouzským ministrem kultury udělen titul důstojníka Řádu pro literaturu a umění (Officier de l’Ordre des Arts et des Lettres).
Díla: Francouzský “nový román” (1968); Prostor imaginace (1992); Být sebou samým. Pojem identity a jeho meze (1995); Nad knihami a rukopisy (1996).

Anotace

Předmluva k výboru textů Jacquese Lacana Promluva a řeč v psychoanalýze. Úvod Jiřího Pechara do Lacanova pojetí psychoanalýzy a do jeho “návratu ke Freudovi”. Vyšlo ve výboru z Lacanových textů Imaginárno a symbolično v nakladatelství Academia roku 2016.

Me­to­da te­ra­pie psy­chic­kých po­ruch, kte­ré Freud dal jmé­no psy­cho­­ana­lý­za, spo­čí­vá jen v pa­ciento­vě pro­mlu­vě; ta­to pro­mlu­va se ovšem ří­dí oním zá­klad­ním pra­vid­lem psy­cho­ana­lý­zy, kte­ré pa­cien­to­vi uklá­dá sdě­lo­vat vše, co mu pro­jde mys­lí, bez ohle­du na to, jest­li se mu je­ho ná­pa­dy je­ví ja­ko po­še­ti­lé, ab­surd­ní ne­bo ne­sluš­né. Ana­ly­tik sám pak svý­mi in­ter­pre­ta­ce­mi za­sa­hu­je tam, kde ur­či­té im­pli­ka­ce to­ho, o čem pa­ci­ent ho­vo­ří, zů­stá­va­jí pro to­ho­to pa­ci­en­ta sa­mot­né­ho neuvě­do­mě­né. Prá­vě s ener­gic­kým vy­vo­ze­ním všech dů­sled­ků z to­ho, že je­di­ným ná­stro­jem léč­by je v psy­choa­na­lý­ze řeč, je spja­to jmé­no Jacque­sa La­ca­na.

Freud ovšem zku­še­nos­ti, k nimž do­chá­zel v prů­bě­hu své prá­ce, vy­sti­ho­val po­mo­cí mo­de­lů, kte­ré mě­ly zná­zorňo­vat fun­go­vá­ní „psy­chic­ké­ho apa­rá­tu“, a ty­to mo­de­ly mo­hou vzbu­zo­vat do­jem, že v nich jde o ja­ké­si při­blí­že­ní sa­mot­né neuro­bio­lo­gické rea­li­tě. Tím vzni­ká ri­zi­ko, kte­ré se pro­je­vi­lo ze­jmé­na v tak­zva­né „psy­cho­lo­gii ega“, že pa­ci­ent bu­de v ana­lý­ze chá­pán jen ja­ko stu­do­va­ný ob­jekt. Prá­vě k těm­to ten­den­cím stál La­can v ost­rém pro­ti­kla­du. Je při­tom pře­svěd­čen, že adek­vát­ní pro­střed­ky k přes­né­mu po­pi­su Freu­do­vých ob­je­vů po­skyt­la de Saussu­ro­va kon­cep­ce ling­vis­ti­ky: když Freud ob­je­vo­val zá­ko­ny ne­vě­do­mí, pro­hla­šu­je La­can v ro­ce 1957 v před­náš­ce „Psy­choa­na­lý­za a je­jí vý­uka“, „ne­udě­lal nic ji­né­ho, než že for­mu­lo­val avant la lettre ty zá­ko­ny, kte­ré Fer­di­nand de Saussu­re měl vy­nést na svět­lo až o ně­ko­lik let po­zdě­ji a ote­vřít tak bráz­du mo­der­ní ling­vis­ti­ky“. Jest­li­že struk­tu­ra ar­ti­ku­lo­va­ná de Saussu­rem „se kry­je s je­ho (Freu­do­vý­mi) vlast­ní­mi po­jmy“, čte­me pak v tex­tu před­náš­ky „Ve­de­ní léč­by a prin­ci­py je­jí­ho účin­ko­vá­ní“ z ro­ku 1958 (je­jí text je prá­vě tak ja­ko text před­náš­ky z ro­ku 1957 mož­no dnes číst v je­ho Ecrits, v nichž v ro­ce 1966 shr­nul své nej­vý­znam­něj­ší sta­ti), „je jen o to pře­kva­pi­věj­ší, že Freud ji anti­ci­po­val“.

Jest­li­že cent­rem svých kon­cep­cí La­can či­ní pro­mlu­vu v je­jím vzta­hu k sub­jek­tu, je po­cho­pi­tel­né, že exis­tu­jí styč­né bo­dy me­zi je­ho pří­stu­pem a vzta­hem, ja­ký k slo­vu má poe­zie. Ví­me, jak Freu­da vždy zno­vu upou­tá­va­ly ana­lo­gie me­zi je­ho zku­še­nos­tí ana­ly­ti­ka a umě­lec­kou tvor­bou, ví­me i, ja­kou ro­li hrá­lo v je­ho ži­vo­tě přá­tel­ství s ně­kte­rý­mi uměl­ci slo­va. V přá­tel­ských sty­cích s bás­ní­ky a uměl­ci – ze­jmé­na z okru­hu sur­rea­lis­mu – byl od své­ho mlá­dí ta­ké La­can. Při­spěl k to­mu i je­den z pří­pa­dů, kte­rým se teh­dy ja­ko psy­chiatr za­bý­val: šlo o pa­ra­noičku – mas­ko­va­nou v je­ho sdě­le­ních jmé­nem Aimée –, je­jíž li­te­rár­ní tvo­ři­vost za­uja­la bás­ní­ky, ja­ko byl Fargue, Cre­vel, Joe Bousquet i Paul Eluard. Po­sled­ně jme­no­va­ný za­řa­dil ně­kte­ré z La­ca­nem pub­li­ko­va­ných do­ku­men­tů do své kní­žeč­ky Poe­zie bez­děč­ná a poe­zie zá­měr­ná (Poésie invo­lontai­re et poésie intentionnelle). Pa­ra­noid­ní po­ru­cha La­ca­no­vy pa­cientky spo­čí­va­la v tom, že pu­ze­na se­betresta­jí­cí ten­den­cí vy­hle­dá­va­la vzta­hy k oso­bám, kte­ré pro ni moh­ly být ztě­les­ně­ním ty­pu zlo­vol­nos­ti a kte­ré se pro ni stá­va­ly pak pro­nás­le­do­va­te­li, pro­ti nimž se brá­ni­la vlast­ní agre­sí. Ta­to agre­se vy­ús­ti­la v zlo­čin, kte­rý ji při­ve­dl na čas do vě­ze­ní; uká­za­lo se nic­mé­ně – po té­to dras­tic­ké zkouš­ce –, že je­jí du­šev­ní po­ru­cha moh­la být s úspě­chem lé­če­na, a je­jí te­ra­peut mo­hl při té­to léč­bě uplat­nit svůj vý­ji­meč­ný smy­sl prá­vě pro struk­tur­ní ry­sy ře­čo­vé­ho pro­je­vu, v nichž lze na­jít klíč k po­cho­pe­ní du­šev­ní ne­mo­ci.

La­can je pře­svěd­čen, že vě­dec­ký zá­klad mů­že psy­choa­na­lý­za hle­dat je­di­ně v mo­de­lu tak­zva­ných konjektu­rálních věd, te­dy těch vě­dec­kých po­stu­pů, je­jichž pří­kla­dem je teo­rie her. Jde o po­stu­py spo­čí­va­jí­cí v od­ha­du to­ho, ja­ké dů­sled­ky pro usu­zo­vá­ní a jed­ná­ní jed­not­liv­ce vy­plý­va­jí z usu­zo­vá­ní a jed­ná­ní je­ho part­ne­ra či part­ne­rů. Aniž by­chom se po­kou­še­li po­drob­ně­ji vy­stih­nout, co z to­ho­to La­ca­no­va sta­no­vis­ka vy­plý­vá, poukažme ale­spoň na to, do ja­ké mí­ry od­po­ví­dá sku­teč­né tech­ni­ce ana­lý­zy. Ne­boť in­ter­pre­ta­ce, kte­ré ana­ly­tik po­dá­vá, se opí­ra­jí o to, že ur­či­tá sdě­le­ní a ur­či­té aso­cia­ce pa­ci­en­ta po­uka­zu­jí k stej­né­mu bo­du, a po­tvr­ze­ní in­ter­pre­ta­ce je pak spat­řo­vá­no v tom, že aso­cia­ce, kte­rý­mi na ně pa­ci­ent rea­gu­je, jsou s to vřa­zo­vat se do stej­né sou­vis­los­ti. Při­tom ja­ké­ko­li čis­tě objek­tiv­ní po­zná­ní ustu­pu­je do po­za­dí; jak uká­zal už Edward Glo­ver, účin­nost in­ter­pre­ta­ce ne­mu­sí být ani dá­na je­jí objek­tiv­ní správ­nos­tí, ný­brž prá­vě jen tím, že je schop­na pl­nit ur­či­tou struktu­ru­jí­cí funk­ci. A Clau­de Lé­vi-Strauss – kte­rý byl ostat­ně La­ca­no­vým pří­te­lem – vi­dí vlast­ní pří­či­nu te­ra­peu­tic­ké účin­nos­ti psy­cho­ana­ly­tic­ké te­ra­pie v „indukční schop­nos­ti“, kte­rou ma­jí struk­tu­ry for­mál­ně ho­mo­lo­gické – vy­tvá­ře­né z růz­ných ma­te­ri­á­lů na jed­né stra­ně v ro­vi­ně ne­vě­do­mé psy­chi­ky a na dru­hé stra­ně v ro­vi­ně vě­do­mé­ho myš­le­ní. To do­vo­lu­je to­mu­to etno­lo­go­vi do­kon­ce vést ur­či­tou pa­ra­le­lu s po­zi­tiv­ní­mi účin­ky ně­kte­rých ša­manských prak­tik uží­va­ných při ob­tíž­ných po­ro­dech, kdy děj evo­ko­va­ný zaklí­na­cím zpě­vem zpřístupňu­je vě­do­mé­mu myš­le­ní ro­dí­cí že­ny sám fy­zio­lo­gic­ký zdroj ne­po­jme­no­va­tel­ných po­ci­tů, kte­ré za­kou­ší, a dík indukční schop­nos­ti struk­tu­ry for­mál­ně ho­mo­lo­gické na­vo­zu­je zru­še­ní blo­ká­dy sa­mot­né­ho or­ga­nic­ké­ho pro­ce­su.

Vět­ši­na těch, kdo se se­tka­li s jmé­nem Jacque­sa La­ca­na, je u nás od­ká­zá­na do­po­sud jen na in­for­ma­ce ne­pří­mé: pří­či­na tkví v mi­mo­řád­né ob­tíž­nos­ti pře­kla­du je­ho tex­tů, v je­ho sty­lu pl­ném na­rá­žek a me­ta­for, kte­ré sta­ví i to­ho, kdo se po­ku­sí po­znat ty­to tex­ty v ori­gi­ná­le, před znač­né ne­sná­ze – de­šif­ro­vat je­ho du­cha­pl­né na­ráž­ky je čas­to s to jen ten, kdo je ne­jen dů­klad­ně obe­zná­men s dí­lem Freu­do­vým, ale zná i psy­cho­ana­ly­tic­kou li­te­ra­tu­ru po­zděj­ší, je­jíž před­sta­vi­te­le při­tom La­can za­hr­nu­je čas­to iro­nický­mi sar­kas­my. A stej­ně ná­roč­ná je ta­to čet­ba i na čte­ná­řo­vu kul­tu­ru li­te­rár­ní a fi­lo­so­fic­kou.

Pro prv­ní se­zná­me­ní s tou­to osob­nos­tí, k je­jí­muž od­ka­zu se dnes ­hlásí růz­né psy­cho­ana­ly­tic­ké sku­pi­ny ve Fran­cii i jin­de, jsme zvo­li­li dva tex­ty, vy­bra­né z La­ca­no­vých Ecrits. Prv­ní z nich pro­to, že v něm je pre­zen­to­vá­na je­ho kon­cep­ce „sta­dia zr­cad­la“, kte­rá je v obec­něj­ším po­vě­do­mí tak úzce spja­ta s je­ho jmé­nem. Ta by­la ta­ké té­ma­tem je­ho prv­ní­ho re­fe­rá­tu, s kte­rým vy­stou­pil v ro­ce 1936 na in­ter­na­cio­nál­ním psy­choa­na­ly­tickém fó­ru, to­tiž na Me­zi­ná­rod­ním psy­choa­na­ly­tic­kém kon­gre­su, ko­na­ném teh­dy v Ma­ri­án­ských Láz­ních. Myš­len­ky to­ho­to re­fe­rá­tu by­ly pak roz­ve­de­ny ve sdělení před­ne­se­ném na XVI. me­zi­ná­rod­ním psy­choa­na­ly­tickém kon­gre­su ko­na­ném po vál­ce, v ro­ce 1949, v Cu­ry­chu. Je­ho před­náš­ka mě­la ná­zev „Sta­di­um zr­cad­la ­jako to, co for­mu­je funk­ci Já, tak jak je nám od­ha­lována v psy­choa­na­ly­tické zku­še­nosti“ – te­dy ná­zev, pod kte­rým je­jí text čte­nář na­jde v té­to kni­ze. Pro­ble­ma­ti­ka, o niž tu jde, by­la už v do­bě me­zi­vá­leč­né před­mě­tem ­zájmu fran­couz­ské­ho psy­cho­lo­ga Henri Wallo­na a Emile Jalley sne­sl vnedáv­né do­bě řa­du dů­ka­zů pro to, že prá­vě je­ho prá­ce ovliv­ni­ly Lacanovy ­úva­hy v mí­ře pod­stat­ně vět­ší, než by se zdá­ly na­svěd­čo­vat ne­čet­né ci­ta­ce je­ho jmé­na v La­ca­no­vě dí­le (viz kni­hu Jalley, E., Freud, Wallon, La­can – L’enfant au mi­roir, Pa­říž, E.P.E.L. 1998). Cho­vá­ní dítě­te ve vzta­hu k zr­cad­lu se sta­lo v po­sled­ních de­se­ti­le­tích před­mě­tem ex­pe­ri­men­tál­ních vý­zku­mů, re­gistru­jí­cích všech­ny je­ho de­tai­ly, tak jak se ob­je­vu­jí v růz­ných vě­ko­vých stup­ních ra­né­ho vý­vo­je. I když ­jeden z psy­cho­lo­gů za­bý­va­jí­cích se tou­to pro­ble­ma­ti­kou – Wallo­nův žák R.Zazzo – pre­zen­to­val svá zjiš­tě­ní ja­ko kri­ti­ku La­ca­no­vy kon­cep­ce, zdá se, že vět­ši­na pra­cí vě­no­va­ných té­to pro­ble­ma­ti­ce tu­to kon­cep­ci v pod­sta­tě po­tvr­zu­je. For­mu­la­ce, po­dle kte­ré dí­tě ve vě­ku šes­ti mě­sí­ců roz­po­zná­vá svůj ob­raz v zr­cad­le, se ovšem je­ví, jak po­zna­me­ná­vá Jalley, ja­ko po­ně­kud neopatrná. (Vě­ta, v níž se tu La­can od­vo­lá­vá na po­zorová­ní Baldwi­no­va, ob­sa­hu­je kro­mě to­ho zjev­ný lap­sus: je zřej­mě míně­na Darwi­no­va stať z ro­ku 1877, uve­řej­ně­ná v ča­so­pi­se Mind pod ná­zvem „Bio­gra­fic­ký ná­črt jed­no­ho dí­tě­te“ – u Baldwi­na se žád­ná zmín­ka k té­to pro­ble­ma­ti­ce ne­vy­sky­tu­je.) Spí­še lze ří­ci, že dí­tě na svůj ob­raz rea­gu­je v nej­ra­něj­ším ob­do­bí tak, ja­ko by vi­dě­lo ji­né dí­tě, což je ostat­ně v sou­la­du se smys­lem ce­lé­ho La­ca­no­va vý­kla­du. Vý­zku­my jej po­tvr­zu­jí prá­vě po­tud, že v ur­či­tém vě­ku ne­exis­tu­je ješ­tě roz­hra­ni­če­ní me­zi vlast­ním já a dru­hým a že me­zi obo­jím do­chá­zí k interfe­rencím. Lze ří­ci, že cho­vá­ní dí­tě­te ve vzta­hu k zrcadlo­vé­mu ob­ra­zu je pro La­ca­na jen in­di­ká­to­rem ro­le, ja­kou ve vý­vo­ji hra­je po­hled na dru­hou lid­skou by­tost vů­bec. Po té­to strán­ce by ovšem by­lo tře­ba La­ca­no­vu cha­rak­te­ris­ti­ku sta­dia zr­cad­la kon­fron­to­vat ta­ké s po­je­tím Do­nalda W.Winni­cotta, s je­ho po­pi­sem vli­vu, ja­ký má na dí­tě po­hled na mat­čin obli­čej, kte­rý je po­dle to­ho­to psy­cho­ana­ly­ti­ka prá­vě „před­chůd­cem zr­cad­la“, ne­boť vý­mě­na po­hle­dů me­zi mat­kou a dí­tě­tem fun­gu­je ja­ko vzá­jem­né zr­cad­le­ní. Winni­cott ostat­ně vý­slov­ně kon­sta­tu­je, že La­ca­no­va stať o sta­diu zr­cad­la je­ho sa­mé­ho „roz­hod­ně ovliv­ni­la“, ale do­dá­vá zá­ro­veň: „Nic­mé­ně La­can ne­uvá­dí ve vztah zr­cad­lo a mat­čin obli­čej, tak jak to mám v úmys­lu dě­lat já.“ (Ve sta­ti „Zrcad­lí­cí ro­le mat­ky a ro­di­ny ve vý­vo­ji dí­tě­te“; ci­to­vá­no po­dle fran­couz­ské­ho pře­kla­du in Winni­cott, D.W., Jeu et réali­té). Prav­da je, že v La­ca­no­vě sta­ti se v té­to sou­vis­los­ti o ro­li mat­ky pří­mo ne­mlu­ví, a je­ho sta­di­um zr­cad­la je pro­to po­ja­to spí­še ja­ko kon­fron­ta­ce s ja­kým­si bratr­ským alter-egem. Sou­vi­sí to zřej­mě s tím, že chce od­li­šit sfé­ru ima­gi­nár­ní­ho, od­vo­ze­nou z duální­ho vzta­hu za­lo­že­né­ho na vje­mech vi­zu­ál­ních, od sfé­ry symbo­lična, spja­té s ře­čí, a mat­ka ovšem ve vý­vo­ji dí­tě­te fun­gu­je zá­ro­veň i ja­ko oso­ba, od níž se dí­tě učí mlu­vit, kte­rá ho te­dy ja­ko prv­ní uvá­dí do sfé­ry symbo­lična. La­ca­no­va cha­rak­te­ris­ti­ka sfé­ry ima­gi­nárna – je­jímž zá­kla­dem je ima­go vlast­ní­ho já, je­muž je sou­ze­no být čím­si pou­ze fik­tiv­ním, co se ni­kdy pl­ně ne­kry­je se sku­teč­nos­tí sub­jek­tu – pro­zra­zu­je ta­ké ur­či­tý vliv He­ge­lo­vy fi­lo­so­fie, s kte­rou se La­can ja­ko mno­ho ji­ných fran­couz­ských in­te­lek­tu­á­lů je­ho ge­ne­ra­ce se­zná­mil pro­střed­nic­tvím před­ná­šek Kojčvo­vých. Při­po­me­ne se tu ze­jmé­na he­ge­lovské té­ma dia­lek­ti­ky pá­na a ra­ba. V imi­ta­tivní po­va­ze lid­ské­ho já, jak je dá­na je­ho ge­ne­zí, je prá­vě za­lo­že­na i ne­vy­hnu­tel­nost ag­re­sív­ní ri­va­li­ty, ne­boť to­to já nut­ně tou­ží po tom, po čem vi­dí tou­žit dru­hé­ho. A opro­ti té­to sfé­ře ima­gi­nárna, je­jímž zá­kla­dem je ima­go vlast­ní­ho já, před­sta­vu­je řeč sfé­ru sym­bo­lů, ji­miž se rea­li­zu­je transindi­vi­duální vaz­ba ni­ko­li ja­ko pro­ble­ma­tic­ká vzá­jem­nost, kte­rá ni­kdy ne­ní pros­ta ri­va­li­ty, ale ja­ko intersubjekti­vi­ta, dí­ky níž se prav­di­vou pro­mlu­vou mluv­čí sám ur­či­tým způ­so­bem za­va­zu­je.

Ro­li, ja­ká v psy­choa­na­ly­tickém po­je­tí ná­le­ží ře­či a pro­mlu­vě, je vě­no­vá­na dru­há stať, je­jíž pře­klad tu při­ná­ší­me. Je­jí vznik je spjat s dra­ma­tic­kou si­tua­cí kon­flik­tu, k ně­muž v ro­ce 1953 do­šlo uvnitř sku­pi­ny fran­couz­ských psy­cho­ana­ly­ti­ků: před­sta­vu­je prá­vě text před­náš­ky, kte­rou La­can teh­dy před­ne­sl v Ří­mě – ty­to okol­nos­ti jsou ta­ké po­psá­ny v je­ho před­mlu­vě k té­to sta­ti. Od­tud ta­ké je­jí po­le­mic­ké za­mě­ře­ní, kte­ré je ostat­ně vlast­ní vět­ši­ně La­ca­no­vých pra­cí. A od­tud i ur­či­tý nad­še­ný tón, o němž au­tor po­zdě­ji – v ro­ce 1966 – po­zna­me­ná, že je­ho pří­měs má nut­ně za ná­sle­dek, že text je prá­vě pří­liš po­zna­me­nán mo­men­tem své­ho vzni­ku. Má­me tu nic­mé­ně před se­bou do­sta­teč­ně uce­le­ný pře­hled hlav­ních myš­le­nek La­ca­no­va struktu­ra­listické­ho po­je­tí ana­lý­zy, pře­hled, kte­rý před­sta­vu­je nej­vhod­něj­ší uve­de­ní do je­ho dí­la.

Prá­vě řeč je tím, co cha­rak­te­ri­zu­je člo­vě­ka, ale pro onu sym­bo­lic­kou ro­li, ja­kou pl­ní v lid­ském ži­vo­tě, na­chá­zí La­can ur­či­tou ana­lo­gii i v ži­vo­čiš­né ří­ši: například když ptá­ci ry­bá­ci při ur­či­té pří­le­ži­tos­ti vy­tvá­ře­jí sou­drž­nost hej­na tím, že si pře­dá­va­jí ze zo­bá­ku do zo­bá­ku ry­bu, aniž ji pozřou. Na­pro­ti to­mu ně­čím prin­ci­piál­ně od­liš­ným od lid­ské ře­či je pro La­ca­na tře­ba sig­na­li­zač­ní sys­tém, kte­rým si vče­ly sdě­lu­jí in­for­ma­ci o mís­tě, od­kud při­lé­ta­jí se svou ko­řis­tí. Prá­vě ten­to pří­klad mu slou­ží k to­mu, aby od­li­šil řeč od pou­hé­ho sys­té­mu pře­dá­vá­ní in­for­ma­cí. Jed­ním ze zá­klad­ních ry­sů La­ca­no­va struktu­ra­listické­ho po­je­tí je prá­vě ost­ré roz­li­še­ní me­zi ře­čí a kó­dem, v němž kaž­dé­mu zna­ku od­po­ví­dá jed­no­znač­ný vý­znam: v ře­či na­opak zna­ky „na­bý­va­jí své plat­nos­ti svý­mi vzá­jem­ný­mi vzta­hy“ a v tom je je­jich od­liš­nost od fixnosti kó­do­vá­ní, ja­ké se uplat­ňu­je při pře­dá­vá­ní in­for­ma­ce me­zi vče­la­mi. Ta­dy je tře­ba upo­zor­nit ta­ké na mož­né ne­do­ro­zu­mě­ní, kte­ré by moh­lo po­cho­pe­ní La­ca­no­va tex­tu ztí­žit. Vý­raz sym­bol u ně­ho to­tiž neozna­ču­je – tak ja­ko to bý­vá u nás zpra­vid­la zvy­kem – znak, kte­rý by měl ně­ja­kou po­dob­nost s ozna­čo­va­ným, ný­brž je­ho vý­znam je dán prá­vě jen je­ho vzta­hy k ostat­ním signi­fi­kantům (pro­to ty­pic­ký­mi sym­bo­ly jsou na­pří­klad i čís­la). Prá­vě před­ve­de­ní to­ho, ja­kým způ­so­bem je vý­zna­mo­vá plat­nost urči­té­ho signi­fi­kantu dá­na je­ho vzta­hem k ce­lé­mu sys­té­mu ja­zy­ka, před­sta­vo­va­lo ta­ké nej­vlast­něj­ší pří­nos de Saussu­ro­va dí­la.

Jen dí­ky té­to zá­vis­los­ti vý­zna­mo­vé plat­nos­ti na vzá­jem­ných vzta­zích signi­fi­kantů je ta­ké mož­né, aby ře­čo­vá vý­mě­na vy­tvá­ře­la in­ter­sub­jek­tiv­ní vaz­bu, v níž sub­jekt zů­stá­vá svo­bod­ný. Jak upo­zor­ňu­je v té­to sta­ti au­to­ro­va po­znám­ka pod ča­rou, tu­to funk­ci ře­či, k je­jíž cha­rak­te­ris­ti­ce zde slou­ží po­jem intersubjekti­vi­ty, bu­de La­can po­zdě­ji po­pi­so­vat po­mo­cí po­jmu Autre, te­dy Dru­hý s vel­kým po­čá­teč­ním pís­me­nem. Ta­dy je ovšem tře­ba upo­zor­nit, že fran­couz­ské slo­vo by by­lo mož­no pře­lo­žit ta­ké neutrem „Dru­hé“, ne­bo „Ji­né“, i když ovšem La­can ně­kdy sty­lis­tic­ky vy­uží­vá oné per­so­ni­fi­ka­ce, k níž ten­to vý­raz dá­vá pří­le­ži­tost. Kaž­dá pro­mlu­va čer­pá svůj smy­sl ze své­ho vzta­hu ni­ko­li snad k bez­pro­střed­ní­mu kon­tex­tu, ale k ono­mu cel­ko­vé­mu kon­tex­tu, kte­rý ne­mů­že být ni­kdy ně­čím bez­pro­st­řed­ně pří­tom­ným, k úhr­nu všech signi­fi­kantů, a prá­vě ten­to úhrn signi­fi­kantů – „tré­sor des signi­fiants“ – je ozna­čo­ván slo­vem Autre. Sub­jekt ne­ní ja­kou­si fix­ní enti­tou, o sub­jek­tu lze mlu­vit prá­vě jen v sou­vis­los­ti s tím­to vzta­hem k ne­jed­no­znač­nos­ti promlou­va­né­ho, kte­ré od­ha­lu­je svůj smy­sl ve vzta­hu k cel­ku, kte­rý ne­ní ni­kdy ak­tu­ál­ně dán. „To, co mne kon­sti­tuu­je ja­ko sub­jekt, je má otáz­ka,“ čte­me v La­ca­no­vě tex­tu. A prá­vě od­ka­zem promlou­va­né­ho k smys­lu, kte­rý má v sou­vis­los­ti mož­ných kon­tex­tů, je dá­na mož­nost ne­vě­do­mé­ho: „Ne­vě­do­mí,“ ří­ká La­can v sta­ti, kte­rou tu čte­nář mů­že číst, „je ta část kon­krét­ní a transindi­vi­duální pro­mlu­vy, kte­rá sub­jek­tu chy­bí k to­mu, aby ob­no­vil kon­ti­nui­tu své vě­do­mé pro­mlu­vy.“ Stej­ný smy­sl má pak for­mu­la­ce, s kte­rou se po­zdě­ji opa­ko­va­ně se­tká­vá­me, po­dle níž „ne­vě­do­mí je dis­kurs Dru­hé­ho“ (na­jde­me ji ostat­ně i zde, i když slo­vo „dru­hý“ je tu ješ­tě psá­no s ma­lým po­čá­teč­ním pís­me­nem).

Jak jsme zmí­ni­li, La­can pře­ná­ší na ob­last psy­cho­ana­lý­zy struktu­ra­listické po­je­tí mo­der­ní ling­vis­ti­ky, jak je repre­zento­vá­no ne­jen de Saussu­rem, ale i Ro­ma­nem Ja­kobso­nem, s nímž byl i v přá­tel­ských sty­cích. Ve své sta­ti z ro­ku 1960 – „Subverze sub­jek­tu a dia­lek­ti­ka tou­hy ve freu­dovském ne­vě­do­mí“ – bu­de zce­la vý­slov­ně mlu­vit o tom, že „me­cha­nis­my od­ha­le­né Freu­dem ja­kož­to me­cha­nis­my pri­már­ní­ho pro­ce­su, kte­ré ur­ču­jí re­žim ne­vě­do­mí“, se pře­krý­va­jí s funk­ce­mi, kte­ré pro tu­to ško­lu mo­der­ní ling­vis­ti­ky ur­ču­jí nej­ra­di­kál­něj­ší aspek­ty ře­čo­vých účin­ků, „jme­no­vi­tě me­ta­fo­ru a me­to­ny­mii“.

Tě­mi­to me­cha­nis­my pri­már­ní­ho pro­ce­su jsou pře­de­vším me­cha­nis­my ozna­čo­va­né ja­ko kondenza­ce a pře­sun a je sku­teč­ně snad­né uká­zat je­jich pří­buz­nost s tím, co v ling­vis­ti­ce má jmé­no me­ta­fo­ry a me­to­ny­mie. Po­uži­je­me k to­mu pří­kla­du jed­né Freu­do­vy in­ter­pre­ta­ce snu (in­ter­pre­tač­ní me­to­da, kte­rou Freud uplat­nil při vý­kla­du neuro­tických sym­pto­mů, je, jak zná­mo, shod­ná s tou, kte­ré po­užil k vý­kla­du snů a chyb­ných úko­nů běž­né­ho ži­vo­ta, te­dy ve dvou ob­las­tech, kte­rým vě­no­val dvě ze svých knih, a La­can ne­přes­tá­vá prá­vě klást dů­raz na stu­di­um obou těch­to čás­tí Freu­do­va dí­la). Jis­tá dá­ma vy­prá­ví sen, v němž se ob­je­vu­je Pán­bůh se špi­ča­tou če­pi­cí na hla­vě. K to­mu ji na­pa­dá, že po­dob­nou špi­ča­tou če­pi­ci dá­va­li v dět­ství při jíd­le jí sa­mé, aby ne­moh­la zá­vi­sti­vě po­ku­ko­vat po ta­lí­řích sou­ro­zen­ců, jest­li ne­do­sta­li lep­ší por­ci než ona. Ten­to ná­pad ob­jas­ní vý­znam to­ho­to sno­vé­ho prv­ku: po­ně­vadž Pán­bůh byl pro dí­tě vše­vě­dou­cí a vše­vi­dou­cí, sen pros­tě zna­me­ná, že i ona je do­po­sud s to všech­no vi­dět a vě­dět, i když se jí v tom po­kou­še­jí za­brá­nit. Ta­ko­vé­to pro­lnu­tí dvou před­stav ve snu – zde jí sa­mé a před­sta­vy vše­vi­dou­cí­ho Pá­na­bo­ha – Freud ozna­ču­je ja­ko kondenza­ci. Sta­čí ovšem při­po­me­nout, že k ně­če­mu po­dob­né­mu do­chá­zí na­pří­klad, když dí­tě škádle­né pro své am­bi­cióz­ní aspi­ra­ce bu­de v ro­din­ném kru­hu ozna­če­no ja­ko „náš ma­lý Pán­bůh“, aby­chom si uvě­do­mi­li me­ta­fo­ric­kou po­va­hu ta­ko­vé­ho­to pro­po­je­ní dvou před­stav. A zá­ro­veň ovšem vý­znam ono­ho atri­bu­tu, kte­rým tu je pa­pí­ro­vá če­pi­ce, vzni­ká tím, že me­to­ny­micky za­stu­pu­je sna­hu je­jí­ho oko­lí za­brá­nit jí, aby se o ně­čem do­vě­dě­la. Ta­to sou­vis­lost me­zi tím, co Freud ozna­čo­val ja­ko me­cha­nis­my ne­vě­do­mí, a for­ma­mi ja­zy­ko­vé­ho sym­bo­lis­mu ne­unik­la ani po­zor­nos­ti lingvistů: tak na­pří­klad Benve­niste kon­sta­tu­je v ro­ce 1956, že Freud při roz­bo­ru snů, aniž si to uvě­do­mo­val, zno­vuobje­vil „dáv­ný ka­ta­log tró­pů“.

Jest­li­že prá­vě jen řeč je to, co člo­vě­ka či­ní člo­vě­kem, je tře­ba ří­ci zá­ro­veň, že sub­jekt v ní ni­kdy ne­mů­že na­jít pří­mý vý­raz: ne­boť sub­jekt vý­po­vě­di, to, o čem ho­vo­řím ja­ko o svém já, je ně­čím od­liš­ným od sub­jek­tu vy­po­ví­dá­ní. A tak vše, co ří­ká­me, je zá­ro­veň ja­kou­si me­to­ny­mií to­ho­to sku­teč­né­ho sub­jek­tu, kte­rý ne­ní to­tož­ný s oním egem, jež po­dle La­ca­na vzni­ká jen ja­ko ima­gi­nár­ní ob­raz se­be sa­ma – La­ca­no­vy úva­hy o vzta­hu sub­jek­ti­vi­ty a ře­či se tu se­tká­va­jí s je­ho vý­cho­zí­mi úva­ha­mi o sta­diu zr­cad­la. Sub­jekt, kte­rý je, jak jsme vi­dě­li, kon­sti­tuo­ván otáz­kou, je zá­ro­veň i sub­jek­tem tou­hy, kte­rou je tře­ba, jak La­can bu­de zdů­raz­ňo­vat, od­li­šit od po­tře­by i od žá­dos­ti vy­jád­ři­tel­né slo­vy. Ve chví­li, kdy se dí­tě učí mlu­vit, je­ho po­tře­ba mů­že na­chá­zet uspo­ko­je­ní jen skr­ze žá­dost, v níž je for­mu­lo­vá­na, ale ta­to žá­dost je obec­ně pře­de­vším žá­dos­tí lás­ky; je nic­mé­ně dů­le­ži­té, aby tu zů­stá­val jis­tý ne­uspo­ko­je­ný zby­tek, kte­rý tak vy­tvá­ří pro­stor, v němž se mů­že tou­ha pro­je­vit. La­can od­mí­tá po­jem fru­stra­ce ja­ko to­ho, co je pří­či­nou du­šev­ní­ho one­moc­ně­ní: při­po­mí­ná v té­to sou­vis­los­ti čas­tě­ji pří­klad men­tál­ní ano­re­xie – psy­chic­ké po­ru­chy spo­čí­va­jí­cí v od­mí­tá­ní po­tra­vy – , na němž lze ná­zor­ně po­zo­ro­vat, že prá­vě dí­tě, je­hož po­tře­by jsou be­ze zbyt­ku uspo­ko­jo­vá­ny, je ve svém du­šev­ním vý­vo­ji ohro­že­no, ne­boť je­ho já, od­liš­né od ima­gi­nár­ní před­sta­vy vlast­ní­ho já, po­strá­dá pro­stor, v kte­rém by se moh­lo pro­je­vit ja­ko tou­ha.

Jest­li­že mat­ka je onou oso­bou, kte­rá je pro dí­tě dár­ky­ní ře­či, vztah me­zi mat­kou a dí­tě­tem ne­umož­ňu­je ješ­tě ono pře­ko­ná­ní ima­gi­nár­ní­ho zci­ze­ní, kte­ré je zdro­jem agre­si­vi­ty. Mu­sí do hry vstou­pit tře­tí oso­ba, kte­rou je otec, ne-li pří­mo svou sku­teč­nou exis­ten­cí, te­dy nic­mé­ně ja­ko ně­kdo, kdo hra­je svo­ji ro­li v před­sta­vách mat­ky sa­mot­né. Do­vr­še­ní to­ho pro­ce­su, v němž se duál­ní vztah mě­ní ve vztah tria­dický, před­sta­vu­je to, co psy­choa­na­lý­za ozna­ču­je ja­ko oidipský kom­plex. Te­pr­ve pro­ži­tek ri­va­li­ty s ot­cem umož­ňu­je, aby sym­bo­lic­ký řád na­le­zl své za­kot­ve­ní ni­ko­li snad v re­ál­né po­sta­vě ot­co­vě, ný­brž v sa­mot­ném „jmé­nu ot­ce“, v tom­to sym­bo­lu pod­ří­ze­ní zá­ko­nu ja­zy­ka a zá­ko­nu oněch sym­bo­lic­kých vý­měn, je­jichž pod­mín­kou je zá­kaz in­ces­tu.

Jak již by­lo ře­če­no, La­ca­no­vo po­je­tí psy­cho­ana­lý­zy, tak jak je for­mu­lu­je vždy s od­vo­lá­ním na Freu­da sa­mot­né­ho, se ost­ře li­ši­lo od po­je­tí, kte­ré pod ozna­če­ním psy­cho­lo­gie ega hrá­lo v po­vá­leč­ném ob­do­bí vel­kou ro­li v me­zi­ná­rod­ním psy­choa­na­ly­tickém hnu­tí. Pro ně by­lo cha­rak­te­ris­tic­ké to, že mo­de­lům, kte­ré u Freu­da mě­ly pře­de­vším funk­ci in­stru­men­tál­ní, po­ně­vadž je­jich po­mo­cí se sna­žil vy­stih­nout své kon­krét­ní zku­še­nos­ti, se psy­cho­lo­gie ega sna­ží při­sou­dit i plat­nost objek­tiv­ní. Do­kon­ce i u ono­ho zá­klad­ní­ho mo­de­lu, kte­rý čle­ní psy­chic­kou osob­nost na in­stan­ce Já, Nadjá a Ono, vi­dí La­can ne­bez­pe­čí, že by mo­hl slou­žit prá­vě fa­leš­né ob­jek­ti­vi­za­ci, v níž se ro­le sub­jek­ti­vi­ty ztrá­cí. Ze­jmé­na se to pak tý­ká po­jmu já – ega. U po­jmu Já–Ich –, tak jak ho po­uží­val Freud, shle­da­li psy­cho­lo­go­vé ega jis­tou dvoj­znač­nost, a rozli­ši­li pro­to na jed­né stra­ně před­sta­vu vlast­ní­ho já – self-repre­senta­tion, na dru­hé stra­ně pak ur­či­tou sou­část „psy­chic­ké­ho apa­rá­tu“, je­jíž funk­cí je vní­má­ní a vě­do­mí a kte­rá za­jiš­ťu­je adap­ta­ci du­šev­ní­ho ži­vo­ta na po­ža­dav­ky rea­li­ty – je­di­ně pro ni re­zervo­va­li ozna­če­ní ego. Cíl te­ra­pie pak spa­třo­va­li v po­sí­le­ní to­ho­to ega iden­ti­fi­ka­cí, zto­tož­ně­ním s egem psy­choa­na­ly­ti­ko­vým. V tom­to „po­si­lo­vá­ní já“ ne­mů­že La­can vi­dět nic ji­né­ho než „na­pros­tou pro­ti­smysl­nost“, kte­rá je v roz­po­ru s tím, že vý­cho­dis­kem Freu­do­va po­je­tí Já by­lo prá­vě zkou­má­ní narcismu a že v Já Freud vi­děl jen „sou­hrn ima­gi­nár­ních iden­ti­fi­ka­cí ob­jek­tu“, jak to bu­de v ro­ce 1957 zdů­raz­ňo­vat La­ca­no­va stať „Psy­choa­na­lý­za a je­jí vý­uka“.

Kri­tic­ký je La­ca­nův po­stoj i k těm, kdo se po­kou­še­jí po­jí­mat sta­dia pu­do­vé­ho vý­vo­je dí­tě­te v čis­tě evo­lu­cio­nistickém smys­lu, jak k to­mu da­ly po­pud už ně­kte­ré prá­ce Ot­to Fe­ni­che­la. Při­bliž­ně v té­že do­bě, kdy vzni­ka­la prá­ce, je­jíž pře­klad při­ná­ší­me, roz­li­šu­je i Mi­chel Foucault v drob­né prá­ci s ná­zvem Du­šev­ní cho­ro­ba a psy­cho­lo­gie (Ma­la­die menta­le et psy­cho­lo­gie, 1954) ve Freu­do­vě po­je­tí du­šev­ních cho­rob di­men­zi vý­vo­jo­vou od di­men­ze in­di­vi­duál­ně his­to­ric­ké, a kon­sta­tu­je, že po­kud jde o prv­ní di­men­zi, Freud se jen vřa­zu­je do urči­tých do­bo­vých sou­vis­los­tí. Vý­vo­jo­vé po­je­tí du­šev­ní ne­mo­ci, po­dle ně­hož cho­ro­ba na­ru­šu­je způ­so­by cho­vá­ní osvo­je­né v prů­bě­hu so­ci­ál­ní­ho vý­vo­je a od­ha­lu­je cho­vá­ní pre­so­ciální, by­lo cha­rak­te­ris­tic­ké na­pří­klad pro P. Ja­ne­ta. V té­to per­spek­ti­vě má du­šev­ní one­moc­ně­ní pou­ze „sta­tut obec­né virtua­li­ty“, pro­hla­šu­je Foucault a ge­nia­li­tu Freu­do­vu vi­dí prá­vě v od­ha­le­ní in­di­vi­duál­ně his­to­ric­ké di­men­ze cho­ro­by a v ní prá­vě oné kau­za­li­ty, kte­rá mě­ní zmí­ně­nou virtua­li­tu v sku­teč­nost. Ve svých ana­lý­zách kon­krét­ních kli­nických pří­pa­dů Freud ne­po­jí­má regre­si ja­ko pou­hý ná­vrat k mi­nu­lé­mu sta­vu, ný­brž ja­ko únik z pří­tom­nos­ti, kte­rý má v pří­tom­nos­ti své mo­ti­vy: „Re­gre­se ne­ní pou­ze vý­vo­jo­vou virtua­li­tou,“ zdů­raz­ňu­je Foucault, „je dů­sled­kem his­to­rie.“ A prá­vě na tu­to in­di­vi­duál­ně his­to­ric­kou di­men­zi kla­de po­dob­ně dů­raz i La­can, když pro­hla­šu­je, že „kaž­dá fi­xa­ce na tak­zva­né pu­do­vé sta­di­um je pře­de­vším his­to­ric­kým stigma­tem: strán­kou han­by, kte­rou člo­věk za­po­mí­ná ne­bo anu­lu­je, ane­bo strán­kou slá­vy, kte­rá za­va­zu­je.“ Ta­to pu­do­vá sta­dia „jsou už, když jsou pro­ží­vá­na, or­ga­ni­zo­vá­na ja­kož­to sub­jek­ti­vi­ta“. A sub­jek­ti­vi­ta dí­tě­te, kte­ré za­zna­me­ná­vá tře­ba prů­běh vý­cho­vy k ovlá­dá­ní svých vy­mě­šo­va­cích funk­cí, „ne­ní zá­sad­ně od­liš­ná od sub­jek­ti­vi­ty psy­cho­ana­ly­ti­ka, kte­rý se po­kou­ší resti­tuo­vat for­my oné lás­ky, kte­rou ozna­ču­je ja­ko pre­ge­ni­tální, aby je mo­hl chá­pat.“ Si­tua­ce je tu prá­vě po­dob­ná ja­ko v his­to­rii, je­jíž udá­los­ti jsou sa­my už vý­sled­kem ja­ké­si pri­már­ní histo­ri­za­ce, to je: jsou udá­lost­mi prá­vě pro­to, že by­ly pro­ží­vá­ny ja­ko ně­co, co má ur­či­tý smy­sl.

Ve sna­ze sblí­žit co nej­ví­ce psy­cho­ana­lý­zu s po­stu­py cha­rak­te­ris­tic­ký­mi pro me­di­cí­nu ja­ko ta­ko­vou se sna­ži­li ego-psy­cho­lo­go­vé vy­pra­co­vat ta­ké přes­ně sta­no­ve­nou me­to­du, v ja­kém sle­du pře­ko­ná­vat po­stup­ně pa­ciento­vy „ob­ra­ny“ pro­ti uzná­ní ne­vě­do­mých ten­den­cí. To­to sbli­žo­vá­ní s me­di­cí­nou na­šlo svůj vý­raz i v tom, že ve Spojených státech by­lo prá­vo pro­vá­dět psychoanalýzu vá­zá­no na lé­kař­ské vzdě­lá­ní, a to v pří­mém roz­po­ru s Freu­dem, kte­rý právě zdů­raz­ňo­val, že psy­cho­ana­lý­zu, kte­rá vy­ža­du­je průpra­vu zce­la od­liš­né­ho ty­pu, ma­jí mít prá­vo prak­ti­ko­vat i ne­lé­ka­ři: té­to otáz­ce vě­no­val Freud do­kon­ce v ro­ce 1926 prá­vě v re­ak­ci na tren­dy ob­je­vu­jí­cí se ve Spo­je­ných stá­tech kní­žeč­ku K otáz­ce laic­ké ana­lý­zy, při­čemž slo­vem laic­ká je tu mí­ně­no vy­ko­ná­va­ná ne­lé­ka­řem. A je po­cho­pi­tel­né, že s tím sou­vi­sí i otáz­ky vý­uky, ja­ké se má do­stá­vat pří­š­tím ana­ly­ti­kům, a že prá­vě spo­ry o ně vy­ús­ti­ly na­ko­nec v ost­ré kon­flik­ty, při nichž La­can uplat­nil ta­ké ne­ma­lý ta­lent po­le­mi­ka, ne­šetří­cí­ho sar­kas­my za­mě­ře­ný­mi pro­ti za­stán­cům od­liš­ných kon­cep­cí, ať už ve Fran­cii, ne­bo na pů­dě Me­zi­ná­rod­ní psy­cho­ana­ly­tic­ké aso­cia­ce (v ní prá­vě re­pre­zen­tan­ti psy­cho­lo­gie ega za­ují­ma­li v po­vá­leč­ných le­tech vý­znam­né po­zi­ce). Prá­vě sna­hy zří­dit v Pa­ří­ži psy­choa­na­ly­tický in­sti­tut, v němž by ana­ly­tic­ká teo­rie by­la po­ja­ta pře­de­vším v neuro­bio­lo­gickém smys­lu, ved­ly v ro­ce 1953 k je­ho roz­cho­du s Pa­říž­skou psy­cho­ana­ly­tic­kou spo­leč­nos­tí, k níž pat­řil od ro­ku 1948, a k to­mu, že se stal spo­lu­za­kla­da­te­lem no­vé spo­leč­nos­ti s ná­zvem So­cié­té Française de Psy­cha­na­ly­se. Když ta se po­zdě­ji uchá­ze­la o člen­ství v Me­zi­ná­rod­ní psy­cho­ana­ly­tic­ké aso­cia­ci, by­lo je­jí při­je­tí pod­mí­ně­no tím, že La­can bu­de zba­ven opráv­ně­ní pro­vá­dět tak­zva­nou di­daktickou ana­lý­zu, slou­ží­cí k prů­pra­vě mla­dých psy­cho­ana­ly­ti­ků. To se sta­lo v ro­ce 1963 a La­can na to rea­gu­je za­lo­že­ním no­vé spo­leč­nos­ti, nej­prve ozna­čo­va­né ja­ko Eco­le Française de Psy­cha­na­ly­se a po­zdě­ji pře­jme­no­va­né na Eco­le freu­dienne de Pa­ris. Na­mís­to před­ná­šek, kte­ré v rám­ci psy­cho­ana­ly­tic­ké vý­uky ko­nal před­tím na kli­ni­ce sva­té An­ny (Saint-Anne), by­lo mu od ro­ku 1964 – ta­ké dík in­ter­ven­ci Clau­da Lé­vi-Straus­se – umož­ně­no po­kra­čo­vat v těch­to před­náš­kách na Eco­le norma­le su­pé­rieu­re. To jsou je­ho pro­slu­lé se­mi­ná­ře, je­jichž před­náš­ky jsou po­stup­ně vy­dá­vá­ny ja­ko sa­mo­stat­né kni­hy. Ro­le ja­ké­ho­si psy­choa­na­ly­tické­ho di­si­den­ta moh­la ovšem v pa­říž­ském in­te­lek­tuál­ním pro­stře­dí je­di­ně při­spět k La­ca­no­vě po­pu­la­ri­tě, a tak ty­to se­mi­ná­ře by­ly hoj­ně navště­vo­vá­ny teh­dej­ší in­te­lek­tu­ál­ní eli­tou a mě­ly ohlas i mi­mo vlast­ní ob­last psy­choa­na­ly­tické­ho hnu­tí. Tr­va­ly v pod­sta­tě až do je­ho smr­ti v ro­ce 1981.

Pře­klad, kte­rý tu před­klá­dá­me, je vý­sled­kem prá­ce ko­lek­ti­vu patří­cí­ho ke sku­pi­ně pro fi­lo­so­fii 20. sto­le­tí Fi­lo­so­fic­ké­ho ústa­vu AV ČR. Pra­co­va­li na něm pod mým ve­de­ním dr. Ale­na Ba­ke­šo­vá, dr. Ji­ří Ol­šovský, dr. Mi­ros­lav Pet­ří­ček, dr. Marce­la Sedláčko­vá, Mgr. Pet­ra Stehlí­ko­vá, dr. Ota Vo­choč, a ja­ko ex­ter­ní účast­ník na­še­ho se­mi­ná­ře ta­ké dr.Pře­my­sl Maydl; na­šich schů­zek se účast­nil i dr. Hein­rich Hanreich, kte­rý se po­dí­lel na po­rov­ná­vá­ní fran­couz­ské­ho tex­tu s ně­mec­kým pře­kla­dem, k ně­muž by­lo při pře­kla­du do češ­ti­ny rov­něž při­hlí­že­no. Pro­to­že po­cho­pe­ní La­ca­no­va tex­tu před­po­klá­dá po­drob­nou zna­lost ně­kte­rých pra­cí Freu­do­vých, vy­na­sna­ži­li jsme se v ko­men­tá­ři ne­jen od­ka­zo­vat na ty­to prá­ce, ale po­dat ta­ké re­su­mé ně­kte­rých je­jich pa­sá­ží, kte­ré jsou pro po­ro­zu­mě­ní ne­zbyt­né. Je sa­mo­zřej­mé, že ta­to po­můc­ka ne­mů­že na­hra­dit čet­bu Freu­do­va dí­la, ale má La­ca­nův text po­ně­kud zpří­stup­nit i těm, kdo s psy­cho­ana­ly­tic­kou pro­ble­ma­ti­kou ne­jsou pl­ně obe­zná­me­ni. Obě pře­lo­že­né sta­ti, tak ja­ko ostat­ně všech­ny tex­ty zahrnu­té do La­ca­no­vých Ecrits, vzni­ka­ly ja­ko před­náš­ky ur­če­né pře­de­vším psy­choa­na­ly­ti­kům a váž­ným zá­jem­cům o ana­ly­tic­kou prá­ci: těm, kdo pro chá­pá­ní pře­lo­že­ných sta­tí ne­ma­jí po­dob­né před­po­kla­dy, lze pro­to do­po­ru­čit, aby v prů­bě­hu čet­by sle­do­va­li i po­znám­ky, kte­rý­mi jed­not­li­vá mís­ta ko­mentu­je­me.