• Lacanovo pojetí psychoanalýzy
O autorovi
Jiří Pechar (1929), český estetik, filozof, literární teoretik a překladatel. —- V letech 1947-1952 absolvoval na FF UK studia komparatistiky. Pracoval v tiskovém oddělení nakladatelství ČSAV jako redaktor informačního časopisu Vědecká kniha (pro který psal reportáže z akademických pracovišť a zpravoval o obsahu vydávaných knih). V roce 1958 musel po politické prověrce toto pracoviště opustit - tehdy se začal živit jako překladatel z povolání. Teprve v roce 1990 nastoupil jako vědecký pracovník do FLÚ AV ČR. V roce 1996 se habilitoval a vyučuje v centru komparatistiky na FF UK. Hlavním předmětem jeho překladatelského zájmu byla dlouho moderní literatura (např. Proust). Zároveň to byly právě její reflexe, co jej přivedlo k zájmu o filozofii: roku 1968 byla publikována jeho monografie o francouzském novém románu. Druhým východiskem byl dlouholetý zájem o psychoanalýzu: koncem 60. let se do tisku chystala kniha Psychoanalýza a literatura; nástup normalizace však zamezil vydání na následujících 12 let, po nichž spis vyšel pod názvem Princip imaginace. A východiskem třetím byly pravidelné styky, které se Pecharovi podařilo navázat počátkem 80. let s francouzskými filozofy sdruženými v Asociaci Jana Husa. Opakovaně psal o myšlení francouzských strukturalistů či poststrukturalistů (Léviho-Strausse, Foucaulta, Lacana), postmodernistů (Lyotarda) nebo hermeneutů (P. Ricoeura). V roce 1991 byl Pecharovi francouzským ministrem kultury udělen titul důstojníka Řádu pro literaturu a umění (Officier de l’Ordre des Arts et des Lettres).
Díla: Francouzský “nový román” (1968); Prostor imaginace (1992); Být sebou samým. Pojem identity a jeho meze (1995); Nad knihami a rukopisy (1996).
Anotace
Předmluva k výboru textů Jacquese Lacana Promluva a řeč v psychoanalýze. Úvod Jiřího Pechara do Lacanova pojetí psychoanalýzy a do jeho “návratu ke Freudovi”. Vyšlo ve výboru z Lacanových textů Imaginárno a symbolično v nakladatelství Academia roku 2016.
Metoda terapie psychických poruch, které Freud dal jméno psychoanalýza, spočívá jen v pacientově promluvě; tato promluva se ovšem řídí oním základním pravidlem psychoanalýzy, které pacientovi ukládá sdělovat vše, co mu projde myslí, bez ohledu na to, jestli se mu jeho nápady jeví jako pošetilé, absurdní nebo neslušné. Analytik sám pak svými interpretacemi zasahuje tam, kde určité implikace toho, o čem pacient hovoří, zůstávají pro tohoto pacienta samotného neuvědoměné. Právě s energickým vyvozením všech důsledků z toho, že jediným nástrojem léčby je v psychoanalýze řeč, je spjato jméno Jacquesa Lacana.
Freud ovšem zkušenosti, k nimž docházel v průběhu své práce, vystihoval pomocí modelů, které měly znázorňovat fungování „psychického aparátu“, a tyto modely mohou vzbuzovat dojem, že v nich jde o jakési přiblížení samotné neurobiologické realitě. Tím vzniká riziko, které se projevilo zejména v takzvané „psychologii ega“, že pacient bude v analýze chápán jen jako studovaný objekt. Právě k těmto tendencím stál Lacan v ostrém protikladu. Je přitom přesvědčen, že adekvátní prostředky k přesnému popisu Freudových objevů poskytla de Saussurova koncepce lingvistiky: když Freud objevoval zákony nevědomí, prohlašuje Lacan v roce 1957 v přednášce „Psychoanalýza a její výuka“, „neudělal nic jiného, než že formuloval avant la lettre ty zákony, které Ferdinand de Saussure měl vynést na světlo až o několik let později a otevřít tak brázdu moderní lingvistiky“. Jestliže struktura artikulovaná de Saussurem „se kryje s jeho (Freudovými) vlastními pojmy“, čteme pak v textu přednášky „Vedení léčby a principy jejího účinkování“ z roku 1958 (její text je právě tak jako text přednášky z roku 1957 možno dnes číst v jeho Ecrits, v nichž v roce 1966 shrnul své nejvýznamnější stati), „je jen o to překvapivější, že Freud ji anticipoval“.
Jestliže centrem svých koncepcí Lacan činí promluvu v jejím vztahu k subjektu, je pochopitelné, že existují styčné body mezi jeho přístupem a vztahem, jaký k slovu má poezie. Víme, jak Freuda vždy znovu upoutávaly analogie mezi jeho zkušeností analytika a uměleckou tvorbou, víme i, jakou roli hrálo v jeho životě přátelství s některými umělci slova. V přátelských stycích s básníky a umělci – zejména z okruhu surrealismu – byl od svého mládí také Lacan. Přispěl k tomu i jeden z případů, kterým se tehdy jako psychiatr zabýval: šlo o paranoičku – maskovanou v jeho sděleních jménem Aimée –, jejíž literární tvořivost zaujala básníky, jako byl Fargue, Crevel, Joe Bousquet i Paul Eluard. Posledně jmenovaný zařadil některé z Lacanem publikovaných dokumentů do své knížečky Poezie bezděčná a poezie záměrná (Poésie involontaire et poésie intentionnelle). Paranoidní porucha Lacanovy pacientky spočívala v tom, že puzena sebetrestající tendencí vyhledávala vztahy k osobám, které pro ni mohly být ztělesněním typu zlovolnosti a které se pro ni stávaly pak pronásledovateli, proti nimž se bránila vlastní agresí. Tato agrese vyústila v zločin, který ji přivedl na čas do vězení; ukázalo se nicméně – po této drastické zkoušce –, že její duševní porucha mohla být s úspěchem léčena, a její terapeut mohl při této léčbě uplatnit svůj výjimečný smysl právě pro strukturní rysy řečového projevu, v nichž lze najít klíč k pochopení duševní nemoci.
Lacan je přesvědčen, že vědecký základ může psychoanalýza hledat jedině v modelu takzvaných konjekturálních věd, tedy těch vědeckých postupů, jejichž příkladem je teorie her. Jde o postupy spočívající v odhadu toho, jaké důsledky pro usuzování a jednání jednotlivce vyplývají z usuzování a jednání jeho partnera či partnerů. Aniž bychom se pokoušeli podrobněji vystihnout, co z tohoto Lacanova stanoviska vyplývá, poukažme alespoň na to, do jaké míry odpovídá skutečné technice analýzy. Neboť interpretace, které analytik podává, se opírají o to, že určitá sdělení a určité asociace pacienta poukazují k stejnému bodu, a potvrzení interpretace je pak spatřováno v tom, že asociace, kterými na ně pacient reaguje, jsou s to vřazovat se do stejné souvislosti. Přitom jakékoli čistě objektivní poznání ustupuje do pozadí; jak ukázal už Edward Glover, účinnost interpretace nemusí být ani dána její objektivní správností, nýbrž právě jen tím, že je schopna plnit určitou strukturující funkci. A Claude Lévi-Strauss – který byl ostatně Lacanovým přítelem – vidí vlastní příčinu terapeutické účinnosti psychoanalytické terapie v „indukční schopnosti“, kterou mají struktury formálně homologické – vytvářené z různých materiálů na jedné straně v rovině nevědomé psychiky a na druhé straně v rovině vědomého myšlení. To dovoluje tomuto etnologovi dokonce vést určitou paralelu s pozitivními účinky některých šamanských praktik užívaných při obtížných porodech, kdy děj evokovaný zaklínacím zpěvem zpřístupňuje vědomému myšlení rodící ženy sám fyziologický zdroj nepojmenovatelných pocitů, které zakouší, a dík indukční schopnosti struktury formálně homologické navozuje zrušení blokády samotného organického procesu.
Většina těch, kdo se setkali s jménem Jacquesa Lacana, je u nás odkázána doposud jen na informace nepřímé: příčina tkví v mimořádné obtížnosti překladu jeho textů, v jeho stylu plném narážek a metafor, které staví i toho, kdo se pokusí poznat tyto texty v originále, před značné nesnáze – dešifrovat jeho duchaplné narážky je často s to jen ten, kdo je nejen důkladně obeznámen s dílem Freudovým, ale zná i psychoanalytickou literaturu pozdější, jejíž představitele přitom Lacan zahrnuje často ironickými sarkasmy. A stejně náročná je tato četba i na čtenářovu kulturu literární a filosofickou.
Pro první seznámení s touto osobností, k jejímuž odkazu se dnes hlásí různé psychoanalytické skupiny ve Francii i jinde, jsme zvolili dva texty, vybrané z Lacanových Ecrits. První z nich proto, že v něm je prezentována jeho koncepce „stadia zrcadla“, která je v obecnějším povědomí tak úzce spjata s jeho jménem. Ta byla také tématem jeho prvního referátu, s kterým vystoupil v roce 1936 na internacionálním psychoanalytickém fóru, totiž na Mezinárodním psychoanalytickém kongresu, konaném tehdy v Mariánských Lázních. Myšlenky tohoto referátu byly pak rozvedeny ve sdělení předneseném na XVI. mezinárodním psychoanalytickém kongresu konaném po válce, v roce 1949, v Curychu. Jeho přednáška měla název „Stadium zrcadla jako to, co formuje funkci Já, tak jak je nám odhalována v psychoanalytické zkušenosti“ – tedy název, pod kterým její text čtenář najde v této knize. Problematika, o niž tu jde, byla už v době meziválečné předmětem zájmu francouzského psychologa Henri Wallona a Emile Jalley snesl vnedávné době řadu důkazů pro to, že právě jeho práce ovlivnily Lacanovy úvahy v míře podstatně větší, než by se zdály nasvědčovat nečetné citace jeho jména v Lacanově díle (viz knihu Jalley, E., Freud, Wallon, Lacan – L’enfant au miroir, Paříž, E.P.E.L. 1998). Chování dítěte ve vztahu k zrcadlu se stalo v posledních desetiletích předmětem experimentálních výzkumů, registrujících všechny jeho detaily, tak jak se objevují v různých věkových stupních raného vývoje. I když jeden z psychologů zabývajících se touto problematikou – Wallonův žák R.Zazzo – prezentoval svá zjištění jako kritiku Lacanovy koncepce, zdá se, že většina prací věnovaných této problematice tuto koncepci v podstatě potvrzuje. Formulace, podle které dítě ve věku šesti měsíců rozpoznává svůj obraz v zrcadle, se ovšem jeví, jak poznamenává Jalley, jako poněkud neopatrná. (Věta, v níž se tu Lacan odvolává na pozorování Baldwinova, obsahuje kromě toho zjevný lapsus: je zřejmě míněna Darwinova stať z roku 1877, uveřejněná v časopise Mind pod názvem „Biografický náčrt jednoho dítěte“ – u Baldwina se žádná zmínka k této problematice nevyskytuje.) Spíše lze říci, že dítě na svůj obraz reaguje v nejranějším období tak, jako by vidělo jiné dítě, což je ostatně v souladu se smyslem celého Lacanova výkladu. Výzkumy jej potvrzují právě potud, že v určitém věku neexistuje ještě rozhraničení mezi vlastním já a druhým a že mezi obojím dochází k interferencím. Lze říci, že chování dítěte ve vztahu k zrcadlovému obrazu je pro Lacana jen indikátorem role, jakou ve vývoji hraje pohled na druhou lidskou bytost vůbec. Po této stránce by ovšem bylo třeba Lacanovu charakteristiku stadia zrcadla konfrontovat také s pojetím Donalda W.Winnicotta, s jeho popisem vlivu, jaký má na dítě pohled na matčin obličej, který je podle tohoto psychoanalytika právě „předchůdcem zrcadla“, neboť výměna pohledů mezi matkou a dítětem funguje jako vzájemné zrcadlení. Winnicott ostatně výslovně konstatuje, že Lacanova stať o stadiu zrcadla jeho samého „rozhodně ovlivnila“, ale dodává zároveň: „Nicméně Lacan neuvádí ve vztah zrcadlo a matčin obličej, tak jak to mám v úmyslu dělat já.“ (Ve stati „Zrcadlící role matky a rodiny ve vývoji dítěte“; citováno podle francouzského překladu in Winnicott, D.W., Jeu et réalité). Pravda je, že v Lacanově stati se v této souvislosti o roli matky přímo nemluví, a jeho stadium zrcadla je proto pojato spíše jako konfrontace s jakýmsi bratrským alter-egem. Souvisí to zřejmě s tím, že chce odlišit sféru imaginárního, odvozenou z duálního vztahu založeného na vjemech vizuálních, od sféry symbolična, spjaté s řečí, a matka ovšem ve vývoji dítěte funguje zároveň i jako osoba, od níž se dítě učí mluvit, která ho tedy jako první uvádí do sféry symbolična. Lacanova charakteristika sféry imaginárna – jejímž základem je imago vlastního já, jemuž je souzeno být čímsi pouze fiktivním, co se nikdy plně nekryje se skutečností subjektu – prozrazuje také určitý vliv Hegelovy filosofie, s kterou se Lacan jako mnoho jiných francouzských intelektuálů jeho generace seznámil prostřednictvím přednášek Kojčvových. Připomene se tu zejména hegelovské téma dialektiky pána a raba. V imitativní povaze lidského já, jak je dána jeho genezí, je právě založena i nevyhnutelnost agresívní rivality, neboť toto já nutně touží po tom, po čem vidí toužit druhého. A oproti této sféře imaginárna, jejímž základem je imago vlastního já, představuje řeč sféru symbolů, jimiž se realizuje transindividuální vazba nikoli jako problematická vzájemnost, která nikdy není prosta rivality, ale jako intersubjektivita, díky níž se pravdivou promluvou mluvčí sám určitým způsobem zavazuje.
Roli, jaká v psychoanalytickém pojetí náleží řeči a promluvě, je věnována druhá stať, jejíž překlad tu přinášíme. Její vznik je spjat s dramatickou situací konfliktu, k němuž v roce 1953 došlo uvnitř skupiny francouzských psychoanalytiků: představuje právě text přednášky, kterou Lacan tehdy přednesl v Římě – tyto okolnosti jsou také popsány v jeho předmluvě k této stati. Odtud také její polemické zaměření, které je ostatně vlastní většině Lacanových prací. A odtud i určitý nadšený tón, o němž autor později – v roce 1966 – poznamená, že jeho příměs má nutně za následek, že text je právě příliš poznamenán momentem svého vzniku. Máme tu nicméně před sebou dostatečně ucelený přehled hlavních myšlenek Lacanova strukturalistického pojetí analýzy, přehled, který představuje nejvhodnější uvedení do jeho díla.
Právě řeč je tím, co charakterizuje člověka, ale pro onu symbolickou roli, jakou plní v lidském životě, nachází Lacan určitou analogii i v živočišné říši: například když ptáci rybáci při určité příležitosti vytvářejí soudržnost hejna tím, že si předávají ze zobáku do zobáku rybu, aniž ji pozřou. Naproti tomu něčím principiálně odlišným od lidské řeči je pro Lacana třeba signalizační systém, kterým si včely sdělují informaci o místě, odkud přilétají se svou kořistí. Právě tento příklad mu slouží k tomu, aby odlišil řeč od pouhého systému předávání informací. Jedním ze základních rysů Lacanova strukturalistického pojetí je právě ostré rozlišení mezi řečí a kódem, v němž každému znaku odpovídá jednoznačný význam: v řeči naopak znaky „nabývají své platnosti svými vzájemnými vztahy“ a v tom je jejich odlišnost od fixnosti kódování, jaké se uplatňuje při předávání informace mezi včelami. Tady je třeba upozornit také na možné nedorozumění, které by mohlo pochopení Lacanova textu ztížit. Výraz symbol u něho totiž neoznačuje – tak jako to bývá u nás zpravidla zvykem – znak, který by měl nějakou podobnost s označovaným, nýbrž jeho význam je dán právě jen jeho vztahy k ostatním signifikantům (proto typickými symboly jsou například i čísla). Právě předvedení toho, jakým způsobem je významová platnost určitého signifikantu dána jeho vztahem k celému systému jazyka, představovalo také nejvlastnější přínos de Saussurova díla.
Jen díky této závislosti významové platnosti na vzájemných vztazích signifikantů je také možné, aby řečová výměna vytvářela intersubjektivní vazbu, v níž subjekt zůstává svobodný. Jak upozorňuje v této stati autorova poznámka pod čarou, tuto funkci řeči, k jejíž charakteristice zde slouží pojem intersubjektivity, bude Lacan později popisovat pomocí pojmu Autre, tedy Druhý s velkým počátečním písmenem. Tady je ovšem třeba upozornit, že francouzské slovo by bylo možno přeložit také neutrem „Druhé“, nebo „Jiné“, i když ovšem Lacan někdy stylisticky využívá oné personifikace, k níž tento výraz dává příležitost. Každá promluva čerpá svůj smysl ze svého vztahu nikoli snad k bezprostřednímu kontextu, ale k onomu celkovému kontextu, který nemůže být nikdy něčím bezprostředně přítomným, k úhrnu všech signifikantů, a právě tento úhrn signifikantů – „trésor des signifiants“ – je označován slovem Autre. Subjekt není jakousi fixní entitou, o subjektu lze mluvit právě jen v souvislosti s tímto vztahem k nejednoznačnosti promlouvaného, které odhaluje svůj smysl ve vztahu k celku, který není nikdy aktuálně dán. „To, co mne konstituuje jako subjekt, je má otázka,“ čteme v Lacanově textu. A právě odkazem promlouvaného k smyslu, který má v souvislosti možných kontextů, je dána možnost nevědomého: „Nevědomí,“ říká Lacan v stati, kterou tu čtenář může číst, „je ta část konkrétní a transindividuální promluvy, která subjektu chybí k tomu, aby obnovil kontinuitu své vědomé promluvy.“ Stejný smysl má pak formulace, s kterou se později opakovaně setkáváme, podle níž „nevědomí je diskurs Druhého“ (najdeme ji ostatně i zde, i když slovo „druhý“ je tu ještě psáno s malým počátečním písmenem).
Jak jsme zmínili, Lacan přenáší na oblast psychoanalýzy strukturalistické pojetí moderní lingvistiky, jak je reprezentováno nejen de Saussurem, ale i Romanem Jakobsonem, s nímž byl i v přátelských stycích. Ve své stati z roku 1960 – „Subverze subjektu a dialektika touhy ve freudovském nevědomí“ – bude zcela výslovně mluvit o tom, že „mechanismy odhalené Freudem jakožto mechanismy primárního procesu, které určují režim nevědomí“, se překrývají s funkcemi, které pro tuto školu moderní lingvistiky určují nejradikálnější aspekty řečových účinků, „jmenovitě metaforu a metonymii“.
Těmito mechanismy primárního procesu jsou především mechanismy označované jako kondenzace a přesun a je skutečně snadné ukázat jejich příbuznost s tím, co v lingvistice má jméno metafory a metonymie. Použijeme k tomu příkladu jedné Freudovy interpretace snu (interpretační metoda, kterou Freud uplatnil při výkladu neurotických symptomů, je, jak známo, shodná s tou, které použil k výkladu snů a chybných úkonů běžného života, tedy ve dvou oblastech, kterým věnoval dvě ze svých knih, a Lacan nepřestává právě klást důraz na studium obou těchto částí Freudova díla). Jistá dáma vypráví sen, v němž se objevuje Pánbůh se špičatou čepicí na hlavě. K tomu ji napadá, že podobnou špičatou čepici dávali v dětství při jídle jí samé, aby nemohla závistivě pokukovat po talířích sourozenců, jestli nedostali lepší porci než ona. Tento nápad objasní význam tohoto snového prvku: poněvadž Pánbůh byl pro dítě vševědoucí a vševidoucí, sen prostě znamená, že i ona je doposud s to všechno vidět a vědět, i když se jí v tom pokoušejí zabránit. Takovéto prolnutí dvou představ ve snu – zde jí samé a představy vševidoucího Pánaboha – Freud označuje jako kondenzaci. Stačí ovšem připomenout, že k něčemu podobnému dochází například, když dítě škádlené pro své ambiciózní aspirace bude v rodinném kruhu označeno jako „náš malý Pánbůh“, abychom si uvědomili metaforickou povahu takovéhoto propojení dvou představ. A zároveň ovšem význam onoho atributu, kterým tu je papírová čepice, vzniká tím, že metonymicky zastupuje snahu jejího okolí zabránit jí, aby se o něčem dověděla. Tato souvislost mezi tím, co Freud označoval jako mechanismy nevědomí, a formami jazykového symbolismu neunikla ani pozornosti lingvistů: tak například Benveniste konstatuje v roce 1956, že Freud při rozboru snů, aniž si to uvědomoval, znovuobjevil „dávný katalog trópů“.
Jestliže právě jen řeč je to, co člověka činí člověkem, je třeba říci zároveň, že subjekt v ní nikdy nemůže najít přímý výraz: neboť subjekt výpovědi, to, o čem hovořím jako o svém já, je něčím odlišným od subjektu vypovídání. A tak vše, co říkáme, je zároveň jakousi metonymií tohoto skutečného subjektu, který není totožný s oním egem, jež podle Lacana vzniká jen jako imaginární obraz sebe sama – Lacanovy úvahy o vztahu subjektivity a řeči se tu setkávají s jeho výchozími úvahami o stadiu zrcadla. Subjekt, který je, jak jsme viděli, konstituován otázkou, je zároveň i subjektem touhy, kterou je třeba, jak Lacan bude zdůrazňovat, odlišit od potřeby i od žádosti vyjádřitelné slovy. Ve chvíli, kdy se dítě učí mluvit, jeho potřeba může nacházet uspokojení jen skrze žádost, v níž je formulována, ale tato žádost je obecně především žádostí lásky; je nicméně důležité, aby tu zůstával jistý neuspokojený zbytek, který tak vytváří prostor, v němž se může touha projevit. Lacan odmítá pojem frustrace jako toho, co je příčinou duševního onemocnění: připomíná v této souvislosti častěji příklad mentální anorexie – psychické poruchy spočívající v odmítání potravy – , na němž lze názorně pozorovat, že právě dítě, jehož potřeby jsou beze zbytku uspokojovány, je ve svém duševním vývoji ohroženo, neboť jeho já, odlišné od imaginární představy vlastního já, postrádá prostor, v kterém by se mohlo projevit jako touha.
Jestliže matka je onou osobou, která je pro dítě dárkyní řeči, vztah mezi matkou a dítětem neumožňuje ještě ono překonání imaginárního zcizení, které je zdrojem agresivity. Musí do hry vstoupit třetí osoba, kterou je otec, ne-li přímo svou skutečnou existencí, tedy nicméně jako někdo, kdo hraje svoji roli v představách matky samotné. Dovršení toho procesu, v němž se duální vztah mění ve vztah triadický, představuje to, co psychoanalýza označuje jako oidipský komplex. Teprve prožitek rivality s otcem umožňuje, aby symbolický řád nalezl své zakotvení nikoli snad v reálné postavě otcově, nýbrž v samotném „jménu otce“, v tomto symbolu podřízení zákonu jazyka a zákonu oněch symbolických výměn, jejichž podmínkou je zákaz incestu.
Jak již bylo řečeno, Lacanovo pojetí psychoanalýzy, tak jak je formuluje vždy s odvoláním na Freuda samotného, se ostře lišilo od pojetí, které pod označením psychologie ega hrálo v poválečném období velkou roli v mezinárodním psychoanalytickém hnutí. Pro ně bylo charakteristické to, že modelům, které u Freuda měly především funkci instrumentální, poněvadž jejich pomocí se snažil vystihnout své konkrétní zkušenosti, se psychologie ega snaží přisoudit i platnost objektivní. Dokonce i u onoho základního modelu, který člení psychickou osobnost na instance Já, Nadjá a Ono, vidí Lacan nebezpečí, že by mohl sloužit právě falešné objektivizaci, v níž se role subjektivity ztrácí. Zejména se to pak týká pojmu já – ega. U pojmu Já–Ich –, tak jak ho používal Freud, shledali psychologové ega jistou dvojznačnost, a rozlišili proto na jedné straně představu vlastního já – self-representation, na druhé straně pak určitou součást „psychického aparátu“, jejíž funkcí je vnímání a vědomí a která zajišťuje adaptaci duševního života na požadavky reality – jedině pro ni rezervovali označení ego. Cíl terapie pak spatřovali v posílení tohoto ega identifikací, ztotožněním s egem psychoanalytikovým. V tomto „posilování já“ nemůže Lacan vidět nic jiného než „naprostou protismyslnost“, která je v rozporu s tím, že východiskem Freudova pojetí Já bylo právě zkoumání narcismu a že v Já Freud viděl jen „souhrn imaginárních identifikací objektu“, jak to bude v roce 1957 zdůrazňovat Lacanova stať „Psychoanalýza a její výuka“.
Kritický je Lacanův postoj i k těm, kdo se pokoušejí pojímat stadia pudového vývoje dítěte v čistě evolucionistickém smyslu, jak k tomu daly popud už některé práce Otto Fenichela. Přibližně v téže době, kdy vznikala práce, jejíž překlad přinášíme, rozlišuje i Michel Foucault v drobné práci s názvem Duševní choroba a psychologie (Maladie mentale et psychologie, 1954) ve Freudově pojetí duševních chorob dimenzi vývojovou od dimenze individuálně historické, a konstatuje, že pokud jde o první dimenzi, Freud se jen vřazuje do určitých dobových souvislostí. Vývojové pojetí duševní nemoci, podle něhož choroba narušuje způsoby chování osvojené v průběhu sociálního vývoje a odhaluje chování presociální, bylo charakteristické například pro P. Janeta. V této perspektivě má duševní onemocnění pouze „statut obecné virtuality“, prohlašuje Foucault a genialitu Freudovu vidí právě v odhalení individuálně historické dimenze choroby a v ní právě oné kauzality, která mění zmíněnou virtualitu v skutečnost. Ve svých analýzách konkrétních klinických případů Freud nepojímá regresi jako pouhý návrat k minulému stavu, nýbrž jako únik z přítomnosti, který má v přítomnosti své motivy: „Regrese není pouze vývojovou virtualitou,“ zdůrazňuje Foucault, „je důsledkem historie.“ A právě na tuto individuálně historickou dimenzi klade podobně důraz i Lacan, když prohlašuje, že „každá fixace na takzvané pudové stadium je především historickým stigmatem: stránkou hanby, kterou člověk zapomíná nebo anuluje, anebo stránkou slávy, která zavazuje.“ Tato pudová stadia „jsou už, když jsou prožívána, organizována jakožto subjektivita“. A subjektivita dítěte, které zaznamenává třeba průběh výchovy k ovládání svých vyměšovacích funkcí, „není zásadně odlišná od subjektivity psychoanalytika, který se pokouší restituovat formy oné lásky, kterou označuje jako pregenitální, aby je mohl chápat.“ Situace je tu právě podobná jako v historii, jejíž události jsou samy už výsledkem jakési primární historizace, to je: jsou událostmi právě proto, že byly prožívány jako něco, co má určitý smysl.
Ve snaze sblížit co nejvíce psychoanalýzu s postupy charakteristickými pro medicínu jako takovou se snažili ego-psychologové vypracovat také přesně stanovenou metodu, v jakém sledu překonávat postupně pacientovy „obrany“ proti uznání nevědomých tendencí. Toto sbližování s medicínou našlo svůj výraz i v tom, že ve Spojených státech bylo právo provádět psychoanalýzu vázáno na lékařské vzdělání, a to v přímém rozporu s Freudem, který právě zdůrazňoval, že psychoanalýzu, která vyžaduje průpravu zcela odlišného typu, mají mít právo praktikovat i nelékaři: této otázce věnoval Freud dokonce v roce 1926 právě v reakci na trendy objevující se ve Spojených státech knížečku K otázce laické analýzy, přičemž slovem laická je tu míněno vykonávaná nelékařem. A je pochopitelné, že s tím souvisí i otázky výuky, jaké se má dostávat příštím analytikům, a že právě spory o ně vyústily nakonec v ostré konflikty, při nichž Lacan uplatnil také nemalý talent polemika, nešetřícího sarkasmy zaměřenými proti zastáncům odlišných koncepcí, ať už ve Francii, nebo na půdě Mezinárodní psychoanalytické asociace (v ní právě reprezentanti psychologie ega zaujímali v poválečných letech významné pozice). Právě snahy zřídit v Paříži psychoanalytický institut, v němž by analytická teorie byla pojata především v neurobiologickém smyslu, vedly v roce 1953 k jeho rozchodu s Pařížskou psychoanalytickou společností, k níž patřil od roku 1948, a k tomu, že se stal spoluzakladatelem nové společnosti s názvem Société Française de Psychanalyse. Když ta se později ucházela o členství v Mezinárodní psychoanalytické asociaci, bylo její přijetí podmíněno tím, že Lacan bude zbaven oprávnění provádět takzvanou didaktickou analýzu, sloužící k průpravě mladých psychoanalytiků. To se stalo v roce 1963 a Lacan na to reaguje založením nové společnosti, nejprve označované jako Ecole Française de Psychanalyse a později přejmenované na Ecole freudienne de Paris. Namísto přednášek, které v rámci psychoanalytické výuky konal předtím na klinice svaté Anny (Saint-Anne), bylo mu od roku 1964 – také dík intervenci Clauda Lévi-Strausse – umožněno pokračovat v těchto přednáškách na Ecole normale supérieure. To jsou jeho proslulé semináře, jejichž přednášky jsou postupně vydávány jako samostatné knihy. Role jakéhosi psychoanalytického disidenta mohla ovšem v pařížském intelektuálním prostředí jedině přispět k Lacanově popularitě, a tak tyto semináře byly hojně navštěvovány tehdejší intelektuální elitou a měly ohlas i mimo vlastní oblast psychoanalytického hnutí. Trvaly v podstatě až do jeho smrti v roce 1981.
Překlad, který tu předkládáme, je výsledkem práce kolektivu patřícího ke skupině pro filosofii 20. století Filosofického ústavu AV ČR. Pracovali na něm pod mým vedením dr. Alena Bakešová, dr. Jiří Olšovský, dr. Miroslav Petříček, dr. Marcela Sedláčková, Mgr. Petra Stehlíková, dr. Ota Vochoč, a jako externí účastník našeho semináře také dr.Přemysl Maydl; našich schůzek se účastnil i dr. Heinrich Hanreich, který se podílel na porovnávání francouzského textu s německým překladem, k němuž bylo při překladu do češtiny rovněž přihlíženo. Protože pochopení Lacanova textu předpokládá podrobnou znalost některých prací Freudových, vynasnažili jsme se v komentáři nejen odkazovat na tyto práce, ale podat také resumé některých jejich pasáží, které jsou pro porozumění nezbytné. Je samozřejmé, že tato pomůcka nemůže nahradit četbu Freudova díla, ale má Lacanův text poněkud zpřístupnit i těm, kdo s psychoanalytickou problematikou nejsou plně obeznámeni. Obě přeložené stati, tak jako ostatně všechny texty zahrnuté do Lacanových Ecrits, vznikaly jako přednášky určené především psychoanalytikům a vážným zájemcům o analytickou práci: těm, kdo pro chápání přeložených statí nemají podobné předpoklady, lze proto doporučit, aby v průběhu četby sledovali i poznámky, kterými jednotlivá místa komentujeme.