Článek

Johann Arnason  Komunismus a modernita

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Jóhann Pál Árnason (1940), sociolog a filosof, orientovaný na srovnávací studium civilizací. Narozen v Dalviku na Islandu, absolvoval studia v Praze na UK (1960-1966), později též v Římě a Frankfurtu (1970 doktorát). Přednášel v Heidelbergu a Bielefeldu (1975 habilitace), hostoval na Institutu Maxe Plancka ve Starnbergu, na EHESS v Paříži, na Evropské univerzitě ve Florencii nebo na univerzitě v Lipsku. 1975-2003 profesorem sociologie v Melbourne. Od roku 2007 přednáší na FHS UK, v současné době je hostujícím profesorem v Centru globálních studií, společném pracovišti Filosofického ústavu AV ČR a Filozofické fakulty UK v Praze. Dlouhá léta byl redaktorem časopisu Thesis Eleven. Zpočátku jej silně ovlivnila kritická teorie Frankfurtské školy a později zejména srovnávací studium civilizací Samuela Eisenstadta. Specializuje se na japonskou, antickou řeckou a islámskou civilizaci, teorie modernity a globalizace, civilizační konflikty, nacionalismus a otázky kolektivní identity.
Díla: Mezi přírodou a společností (1976), Praxe a interpretace (1988, 1990), Budoucnost, která padla. Zrod a osudy sovětského modelu (1993), Sociální teorie a japonská zkušenost. Duální civilizace (1997), Civilizační analýza : Evropa a Asie opět na rozcestí (česky, 2009), Historicko-sociologické eseje (česky, 2010).

Anotace

Johann Arnason popisuje podstatu komunistických ideálů a strategií, kterou rozvádí na příkladu selhání realizace komunismu v SSSR .

Komunistická epizoda, jež má ústřední význam pro historickou zkušenost dvacátého století, ale byla náhle ukončena nepředvídanými událostmi, se dnes většinou odbývá jako neúspěšná revolta proti modernitě.[1. Je třeba poznamenat, že tento názor má více variant: komunistický projekt se může jevit jako pokus o znovunastolení předmoderního primátu Gemeinschaft, o programování sociální přeměny v izolaci od světové společnosti, nebo jako pokus o udržení stupně centrální kontroly, který se ukázal jako neslučitelný s moderními imperativy diferenciace. Pro interpretaci, jež do určité míry využívá všechny tyto argumentační linie, viz Pierre Clermont, Le Communisme ? contremodernité (Paris: Presses Universitaires de Vincennes, 1993).]

Pro vítěze studené války a vyvstávající postkomunistické elity je nejvýhodnějším způsobem, jak uzavřít účetní knihu komunismu, zdůrazňování jeho předmoderní, antimoderní nebo pseudomoderní povahy. Tento ideologický postoj vylučuje z úvah některé otázky, které se stávají zřetelnější, pokud připustíme, že zaniklý komunistický model mohl být – při všech svých katastrofálních vadách a iracionalitách – nikoli dlouhotrvající odchylkou od hlavního modernizujícího proudu, ale svéráznou, ovšem v konečných důsledcích sebedestruktivní verzí modernity. Jestliže lze komunismus umístit uvnitř spektra mnohonásobných modernit, může mít krize a zhroucení sovětského impéria nějaký vztah k otázce obecnějších krizových tendencí vlastních modernitě. Viděno v praktičtější rovině, problémy postkomunistického přechodu získávají novou tvářnost, jestliže jsou nahlíženy jako dědictví rozpadajícího se modu modernizace: přísliby „šokové terapie“ mohly být brány vážně pouze těmi, kdo si spletli komunismus a naprostým zavržením modernity, za nímž následoval totální kolaps. Stručně řečeno, neochota pojmout komunistickou zkušenost jako výhonek globálního modernizujícího procesu může být překážkou dalšího zkoumání nových horizontů, které otevřelo jeho neočekávané finále.

            Přístupy ke komunismu jako modernímu fenoménu ale závisejí na základních předpokladech o způsobech a prostředcích teoretického uchopení modernity jako takové, a soupeřící interpretační rámce se musí nutně projevit ve stejně odlišných vysvětleních případu, který nás zde zajímá. Předtím, než začnu pojednávat o dějinné dynamice komunistických režimů, se tudíž zaměřím na obecnější pozadí. Má argumentace je hermeneutická v tom smyslu, že se sama umísťuje do nějaké tradice a odtud bere svou orientaci, ale přitom si také všímá problematiky jejích vnitřních rozporů a vývoje jejích debat. Z dosavadních analýz a sporů v této oblasti lze vyvodit tři hlavní závěry, které poslouží jako vodítka pro specifičtější agendu. Zmíněná tradice – výsledek pokusů o teoretické uchopení modernity a modernizace – ukotvila svou pokračující interpretativní práci pevně v historickém kontextu, jenž si uchovává zásadní význam pro další reflexi. Toto sdílené tématické jádro ovšem není žádnou zárukou teoretického konsenzu: dějinné pole modernity je otevřeno protikladným pohledům, jejichž osobité rysy nalézají výraz v ustálených paradigmatech sociální teorie. Nicméně lze tvrdit (tento poslední bod má zvláštní důležitost pro myšlenku mnohonásobných modernit), že celková problematika se vyvíjí směrem ke stále komplexnějším obrazům modernity a že tento trend – vzato konkrétněji – vynesl do popředí otázky kulturní modernity.

JAK SE INTERPRETUJE MODERNITA

Našemu úkolu by neposloužil pokus o inventuru definujících rysů moderních společností; výsledky dosavadních snah nedávají mnoho naděje na dohodu o obsahu a kritériích. Zdá se být záhodnější přijmout závěr, že tradice analýz a debat vytvořila pro koncept modernity trojí vztahový rámec. Zaprvé, z historického hlediska hovoříme o moderním období charakteristickém inovacemi a přeměnami, jež se radikalizovaly v osmnáctém století, které ale lze zpětně vystopovat do ranějších začátků. Chronologie těchto inovací a přeměn zůstává předmětem debat (v nejnovějších interpretacích se jako předchůdci dostávají do popředí události dvanáctého století a průlomy šestnáctého století). Zadruhé, idea modernity si současně zachovává regionální zaměření, ať se dnes stalo jakkoli sporné: západní Evropa a její zámořské výhonky absolvovaly nejzřetelnější, nejvíc průkopnické a nejprudší přechody k modernitě, ale je snadnější tento fakt konstatovat, než o něm teoretizovat a přitom si neuzavřít jiné přístupy ke zkoumání. Zvláštní význam západní cesty k modernitě lze uznat bez popírání souběžného (i když třebas více dílčího) vývoje v jiných regionech včetně patřičného prostoru pro rozličné verze konfigurací, jež Západ sice vynalezl, ale jednostranně je neprosadil. Pojmový rámec pro tento vyvážený pohled se ovšem teprve buduje. Konečně (což je nejdůležitější) strukturální aspekty, o něž zde jde, souvisejí se souborem výrazných a trvalých rysů. Neoddělitelnou součásti moderní konstelace je expandující a neustále sebe proměňující kapitalistická ekonomika, stejně jako snahy o přizpůsobení kapitalistického vývoje strategiím budování státu. V politické rovině nemůže žádné vysvětlení modernity obejít národní stát a jeho kombinaci nových modů totožnosti s novými mechanismy kontroly. Obraz ovšem zahrnuje také demokratické přeměny, které se rozvíjejí uvnitř hranic národního státu, ale dávají vzniknout aspiracím, jež tyto hranice překračují. Také nesmírně moderní usilování o vědecké poznání je doprovázeno protiproudy, jež zpochybňují jeho tvrzení, že představuje triumf racionality a konec přeludu mnohoznačného světa. Konflikty mezi osvícenstvím a romantismem – a opakované pokusy o jejich překonání – jsou ústředním prvkem kulturní modernity.

            Ale i když dokážeme snadno identifikovat některé vztažné body, význam celkové konfigurace – jejích předpokladů, implikací a možných obměn – zůstává spornější. Teorie modernity přistupují k této oblasti z různých stran a zatím ještě nebyla předložena žádná přesvědčivá koncepce jejich celkového sbližování. Nejslibnější cestou se zdá být ta, která akceptuje složitost a mnohoznačnost svého předmětu, a to nejen jako trvalou výzvu zděděným a příliš zjednodušujícím ideám, ale také jako zdroj alternativních pohledů, jež budou dál podněcovat diskusi. Jasný – a zajisté nikoli nezpochybňovaný – posun k tomuto stanovisku přinesl nejnovější vývoj sociologické teorie. Přesněji řečeno, měnící se pohledy na vztah mezi jednotou a rozmanitostí v moderním světě otevřely nové perspektivy na základnější úrovni: lepší pochopení mnohonásobných konfigurací (odlišných národních, regionálních a potenciálně globálních konfigurací modernity) odráží jasnější porozumění četným rovinám a složkám podílejícím se na formování moderních společností – a je v něm také odráženo. Rozmanitost verzí předpokládá pluralitu konstitutivních součástí a způsobů jak je kombinovat.

            Rané verze modernizační teorie měly sklon k vyzvedávání nějakého klíčového faktoru nebo procesu, jenž měl sehrávat ústřední roli v celkové dynamice společenské změny; modernita tak mohla být vysvětlována jako globální účinek růstu a šíření technicky použitelného poznání, nebo definována odkazem na industriální proměnu, její předběžné podmínky a důsledky. Trendy nejrozsáhleji analyzované z tohoto hlediska – industrializace, urbanizace, šíření vzdělání stejně jako rostoucí míra a rozsah organizovanosti a komunikace – souvisejí s infrastrukturními aspekty modernity. Takové pohledy napomáhaly vizím jednotného světa, který vzejde z globálního modernizačního procesu, a byly a priori nepřístupné pouhé myšlence významných odklonů od společného vzoru. Jak se ale ukázalo, jejich nivelizující logiku bylo těžké smířit s historickými fakty a zkušeností. Vysvětlení pomocí jediného faktoru ustoupila z cesty systémovým modelům více odpovídajícím složitosti modernizačních procesů a schopnějším teoreticky uchopit institucionální rámce. Exemplárním dokladem jak předností, tak mezí tohoto přístupu je analýza moderních společností, kterou předložil Talcott Parsons: jeho vysvětlení modernity jako systémové konfigurace je odrazem silné zaujatosti pro normativní modely jejích klíčových institucí (kapitalistická ekonomika zmírňovaná zásahy státu, národní stát plně přizpůsobitelný požadavkům demokratické revoluce, individualistická etika doplněná svobodným sdružováním). Ale zájem o konfigurace ležící v základech, které ti, kdo se soustřeďovali na modernizační procesy, považovali původně za dané, by mohl v dlouhodobější perspektivě vést k novému chápání modernity už ne jako systému, ale jako volněji strukturované konstelace, a k většímu důrazu na roli kulturních předpokladů a orientací při utváření odlišných verzí uvnitř pružného, ale nikoli amorfního rámce. Kulturní faktory, na něž se takto přesune pozornost, by mohly zahrnovat alternativní verze moderních témat stejně jako selektivní osvojení předmoderních civilizačních odkazů. Nejreprezentativnějším příkladem teoretické práce v tomto duchu je dílo S. N. Eisenstadta. Spojuje problematiku vícenásobných modernit (ve smyslu variací celkových konfigurací) s tématem divergentních trendů a možností obsažených ve společném základu.

            Jedna z nejdůležitějších – ale ještě ne plně prozkoumaných – implikací tohoto kulturalistického a pluralistického obratu souvisí s uznáním konfliktu jako vlastního a podstatného modernitě. Takové pohledy našly výraz ve vlivných pracích, ale v sociologické tradici zůstávaly dlouho na okraji (a zvlášť cizí byly hlavnímu proudu modernizační teorie). Konflikty, o něž jde, byly definovány různými způsoby; většinu verzí této argumentace lze ovšem chápat jako diagnózy problematického vztahu mezi kapitalismem a demokracií, přičemž obě strany jsou nahlíženy v kontextu širších kulturních horizontů. Nejtrvalejší a nejzajímavější variace na toto téma – jehož průkopníkem byl Max Weber a které nejnověji rozvinuli Cornelius Castoriadis a Alain Touraine – zdůrazňuje konflikt mezi dvěma stejně základními kulturními premisami: na jedné straně vizí nekonečně se šířící nadvlády racionality, na druhé individuální a kolektivní tužbou po autonomii a tvořivosti. Zde se stává zřejmou argumentace ve prospěch spojení s problematikou vícenásobných modernit: oba trendy jsou otevřeny různým interpretacím, jež mají tendenci vést je různými směry, přičemž výsledek závisí na historických kontextech.

            Z tohoto pohledu jsou kulturní orientace charakteristické pro modernitu ztělesněny v institucích, ale nelze je na ně redukovat: významové horizonty (nebo imaginární signifikace, jak je nazýval Castoriadis) vstupující do hry na kulturní rovině jsou dostatečně měnitelné na to, aby se překládaly do rozdílných institucionálních konfigurací, a současně dostatečně autonomní na to, aby přesahovaly všechny existující instituce a umožnily konstruování kritických alternativ stejně jako utopických výhledů. Vize neustále rostoucí převahy racionality dává význam a průraznost novým formám akumulace bohatství a moci, s proměnlivými definicemi jak jejich cílů, tak jejich vzájemného vztahu. Hlavní institucionální rámce těchto inovací – kapitalistická ekonomika a byrokratický stát – stavějí na výsledcích dlouhodobých procesů, kterým dávají reflexivnější a dynamičtější povahu, ale jejich kulturní podloží je trvalým zdrojem jak racionalizujících projektů, tak imaginárních alternativ. Pokud jde o druhý hlavní proud moderní kultury, různě interpretovaný jako vize autonomie nebo sebepotvrzení subjektivity, může být užitečné začít méně důrazným popisem: součástí dějinné dynamiky modernity je dosud nevídaný rozvoj sebedefinování, sebedotazování a schopností sebeproměny. Tento proces může vést ke vzniku projektů sebeurčení, které zpochybňují mocenské struktury zaměřené na šíření nadvlády racionality. Podvratný potenciál takových protitrendů může být - ve větší nebo menší míře - neutralizován nasazením modelů instrumentální racionality, jejichž logika se podřizuje zvýšené reflexivitě moderní kultury vůči všeobecnému usilování o moc. Komplexnější ideologické konstrukty tvrdí, že našly recept, jak smířit aspirace na pokrok prostřednictvím nadvlády s ambicemi individuálních a kolektivních subjektů hledajících osvobození (jak uvidíme, takové ambice jsou klíčové pro komunistický projekt modernity).[2. Výše uvedené konflikty mohou být ovlivněny nebo překryty jinými. Zejména nejnovější práce o kulturní moderně osvětlily novým způsobem napětí a vzájemné vazby mezi osvícenstvím a romantismem a ukázaly, že k tomu, aby byl pochopen jeho dopad na moderní kulturu, je zapotřebí velmi široké definice romantického proudu (v protikladu ke konvenčnějšímu zaměření na konkrétní epizody). V tomto celkovém smyslu lze romantismus nejlépe pochopit jako hledání nových zdrojů významu v odpovědi na domnělé zničení významu racionalitou osvícenství soustředěnou na moc, se zvláštním důrazem na představu vnitřní přirozenosti a vnější přírody jako takový zdroj (práce Charlese Taylora, patrně nejvlivnější příspěvek k této debatě, se rozsáhle zabývá druhým z uvedených témat). Tato problematika je nepochybně méně relevantní pro naše hlavní téma než vnitřní rozpory osvícenství, jako je trvalé napětí a potenciální konflikt mezi rozšiřováním racionálního ovládání a tužbami po autonomii; sovětský model by mohl být považován za exemplární příklad využití údajně vše zahrnující a bezkonfliktní verze osvíceneckého projektu ke zneškodnění nebo marginalizaci romantické výzvy. Je si ale třeba alespoň stručně všimnout některých příznaků hlubších problémů v této oblasti – hodných zájmu, ale přesahujících záběr tohoto eseje. Jestliže se marxismus pokusil o „spojení vědeckého materialismu s tužbou po výrazové celistvosti“ (Charles Taylor, Sources of the Self. [Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1989], 409-410), tato původní syntetizující ambice nemohla být plně neutralizována jednostranněji materialistickou sovětskou verzí marxistického myšlení.Výrazová celistvost se stala klíčovým tématem západního marxismu, jehož kritika sovětské teorie a praxe vždy předpokládala společný, ale zneužitý nebo špatně pochopený odkaz (viz Jay, M., Marxism and Totality. [Berkeley: University of Califormia Press, 1984]). Podobné ideje o lidské seberealizaci měly podstatný význam pro marxistický disent, který se vyvinul na západní periferii sovětského impéria a měl určitý vliv na ideologické konstrukty reformního komunismu. Vliv romantismu byl mnohem méně výrazný; vazby na něj nějak souvisely s globálním ohlasem (a do určité míry s vlastními obrazy) politických zvratů vnímaných jako pokusy o oživení revoluční subjektivity (zřejmými doklady jsou castrismus a maoismus).]

ÚSPĚCHY A ZÁBRANY

Poté, co jsme načrtli hlavní témata zkoumaná teoretiky modernity a hlavní zvraty jejich práce, můžeme nyní začít v tomto kontextu hovořit o komunismu. Vezmeme v úvahu několik navzájem souvisejících aspektů. Analýza se v každém z těchto případů zaměří na osobitou konstelaci moderních sil a principů stejně jako na strukturální prostor pro další diferenciaci v rámci zmíněného kontextu.

            Nejzřejmějším výchozím bodem – s ohledem na dějinná fakta stejně jako na témata stojící v popředí modernizační teorie v průběhu první z jejích už zmiňovaných fází – je modernizující dynamika komunistických režimů.[3. Raná modernizační teorie neignorovala sovětskou zkušenost; pokud jde o pokusy porozumět jí (jak se dnes zdá) z poměrně omezujícího hlediska, viz Alex Inkeles, Social Change in Soviet Russia (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1968). Analýzu Sovětského svazu, kterou předložil Talcott Parson, The System of Modern Societies (Englewoood Cliffs, N.J.: Prentice-Hall, 1971), 124-128 a kterou někteří komentátoři zahrnuli po pádu sovětského režimu nezaslouženou chválou, lze asi nejlépe popsat jako křížence mezi první a druhou fází modernizační teorie (jak byly definovány výše). Podle Parsonse je nevyrovnaný charakter sovětské mdernizace způsoben rozvojem infrastrukturálních aspektů bez vlastního institucionálního rámce. Hlavní post-parsonsovské příspěvky k teorii modernizace (jejich příkladem jsou spisy Jürgena Habermase a Anthonyho Giddense) příliš k našemu porozumění komunistické zkušenosti nepřispěly. Naopak myšlenkové školy, které v té době převládaly – a vedly spory – v oblasti sovětských studií, měly sklon k zanedbávání otázky sovětského modelu jako verze modernity. Ani teoretikové totalitarismu, ani příznivci sociální historie to nepovažovali za důležitý problém.] Pokračovalo se v klíčových modernizačních procesech nebo byly zahajovány nové, byly ale strukturovány takovým způsobem, který mařil nebo vychyloval jejich dlouhodobou rozvojovou logiku. Rychlá industrializace byla jedním z nejdůležitějších strategických cílů komunistických režimů (a ze začátku se zdála být jedním z nejsnáze dosažitelných), ale kritičtí analytikové také poukazují na její závislost na zastaralých průmyslových vzorech jako jednu z nejnápadnějších příčin úpadku a krize.[4. W. W. Rostow, „Eastern Europe and the Soviet Union: A Technological Timewarp,“ in The Crisis of Leninism and the Decline of the Left: The Revolutions of 1969, ed. Daniel Chirot (Seattle and London: University of Washington Press, 1991) popisuje sovětský model industrializace jako „model, který uměl zajišťovat a dokonce zvyšovat produkci pomocí postupně vylepšovaných technologií těžkého průmyslu z doby před rokem 1917“.] Nebyla to pouhá záležitost historické setrvačnosti nebo pasivní tradicionalizace raných fází průmyslového růstu; strategie industrializace byla spíše zakotvena v ideologické projekci minulých rozvojových vzorců (dokladem takového obecnějšího postoje je přivlastnění taylorismu bolševiky). Racionalizovaný obraz minulého vývoje se stal překážkou inovace.

            V politické oblasti sledovaly komunistické režimy některé z hlavních cílů budování moderního státu – organizační a technologické zdokonalování státní moci. Ve většině případů uspěly, nebo dokázaly vnutit svůj přístup státům, jež byly výrazně méně schopny kontroly a mobilizace. Ale soupeřící centra komunistického světa – Sovětský svaz a Čína – podřídily své modernizační strategie přestavbě imperiálních struktur, která se zhroutila pod zátěží soupeření s pokročilejším západními mocnostmi. Imperiální modernizace dala vzniknout ekonomickým, politickým a kulturním konfiguracím, jež brzdily reformy, ale současně napomáhaly vzniku přehnaných a sebepoškozujících ambicí (sovětská verze tohoto scénáře už dospěla ke svému konci, zatímco čínská pořád prochází nepřesvědčivými změnami). Rozšíření modelu za imperiální hranice vedlo k více nebo méně výrazným úpravám, jež lze shrnout do dvou hlavních typů. Na jedné straně byly použity mechanismy, jež sloužily k přestavbě imperiální moci na novém základě, v omezenějším rozsahu k udržení kontroly nad závislou periférií a vynucení její konformity. (Sovětský svaz vytvořil takové vnější impérium ve východní Evropě, ale nedokázal dosáhnout tentýž typ nadřazenosti nad asijským komunismem a vzal si toho na sebe příliš moc při pozdějších pokusech o soupeření o hegemonii ve Třetím světě; čínský pokus o vyrovnání se tomuto aspektu sovětské strategie byl zmatený a neúspěšný). Na druhé straně byl sovětský model v některých případech přizpůsoben autonomním strategiím států, jež unikly nebo se vyhnuly sovětské hegemonii. K popisu této varianty lze použít často vágně definovaný termín „národní komunismus“, ale ve zpětném ohledu se zdá být jasné, že spoléhání na modely imperiálního původu bylo – různými způsoby – deracionalizujícím faktorem: sloužilo ke zdůvodňování nadměrných ambicí a úchylných vizí moci. Zřejmými příklady jsou Albánie, Rumunsko a Severní Korea.[5. Jugoslávie, dlouho mylně považovaná za případ národního komunismu, představuje mnohem anomálnější vývojovou dráhu. Začněme tím, že zde bylo imperiální pozadí, i když nikoli téhož druhu jako v Rusku nebo Číně. Jugoslávský stát, znovu vytvořený vítězným komunistickým hnutím roku 1945, byl složen z úlomků dvou zaniklých impérií. Tento kvazi-imperiální rozměr projektu může pomoci vysvětlit původní sovětsko-jugoslávský rozkol. Na začátku zde nebylo ideologické schisma; jugoslávské vedení mělo spíše sklon k reprodukování sovětského modelu způsobem, který se stal pro sovětské centrum příliš ambiciózní a sebevědomý. Po roztržce muselo jugoslávské vedení předefinovat svůj projekt a konsolidovat svou domácí základnu. Výsledkem byla svérázná kombinace kontrolních mechanismů a ústupků charakterizovaná monopolem strany na politickou moc, ale mnohem méně ortodoxním uspořádáním ekonomické a kulturní oblasti. V pozdějším stadiu se k desintegračnímu potenciálu této konfigurace přidalo znovurozdělení moci mezi soupeřící politická centra. Stručně řečeno, modernizující proces, k němuž došlo při tomto uspořádání, byl roztříštěný dvojím způsobem: institucionálně i regionálně.]

            Nakonec připomeňme modernizaci vzdělávání, často považovanou za jeden z nejautentičtějších úspěchů komunistických režimů. Neméně je ale znám rub této mince. Vzdělávací a vědecké instituce byly v zásadě podřízeny příkazům ideologie, jež se prohlašovala ze vědecký světonázor, ale byla – přesvědčivěji – definována kritickými pozorovateli jako světské náboženství. Její nároky na moc nad přírodními vědami byly omezené v teorii a ještě slabší v praxi, ale její účinky nebyly v žádném případě zanedbatelné. Pokud jde o humanitní vědy, ideologický rámec měl mnohem větší význam: celé discipliny byly zbaveny legitimity, byla jim vnucena autoritativní paradigmata, podvratné způsoby zkoumání byly postaveny mimo zákon. Vzato v obecnějším a praktičtějším smyslu, dopad komplexní a závazné ideologie (i když nikdy nepronikl společnost do téže míry jako historická náboženství) omezil roli reflexivity ve společenském životě; apriorní omezení podkopala schopnost čelit problematickým aspektům a důsledkům modernizačních procesů.

OD MARXE K BOLŠEVISMU A ZA JEHO HRANICE

Nejednoznačné výsledky komunistické modernizace vyvolávají otázku cílů a perspektiv ležících v jejích základech: lze výše zmíněné nerovnováhy a blokády vysvětlit jako důsledky specificky komunistického projektu modernity? Ti, kdo deklarují takovou spojitost, musí vzít v úvahu následující: tento projekt lze zpětně vysledovat až k základním principům socialistické (konkrétněji marxistické) tradice, anebo k marginálnější bolševické verzi tohoto zdroje. Pokud je zdůrazněn posledně zmíněný faktor, budou v důsledku toho považovány za klíčovou součást pozadí vazby na ruskou tradici, ale pořád lze ještě diskutovat o tom, zda byly implicitní ruské předpokladu projektu důležitější než dějinný, civilizační a geopolitický kontext, kterému se museli přizpůsobit revoluční dědicové ruského impéria.

            Marxovský projekt postkapitalistické modernity lze pro naše nynější účely shrnout do několika základních bodů. Marx si představoval budoucnost, v níž „svobodné sdružení výrobců“ způsobí, že bude zbytečný jak stát, tak trh. Existující verze ekonomické a politické modernity měly být tudíž překonány, ale navrhovaná alternativa nebyla definována v institucionální rovině. V kulturní rovině se od komunistické společnosti (Marx o ní hovořil jako o „vyřešené hádance dějin“) očekává, že přinese radikální změnu orientace: diferencované kulturní sféry jsou – ve zpětném pohledu – redukovány na výrazy lidské podstaty a více vyvážené, vědomé a sdílené rozvinutí této podstaty má být nastoleno jako nejvyšší kulturní hodnota. Při bližším zkoumání lze Marxovu argumentaci chápat jako tradicionalistickou kritiku modernity přetvořenou v utopickou vizi: „svobodné sdružení výrobců“ by mělo velmi malý obsah bez mlčenlivých odkazů na tradiční koncepce komunity a komunálního řízení práce a Marxova antropologie kultury spočívá na normativním obrazu člověka, který je neklamně spříbuzněn s klasickými zdroji evropské tradice.

            Zde nám ale ani tak nejde o marxovský projekt jako o jeho bolševickou přeměnu. Bolševická strategie považovala marxovskou kritiku a navrhované zrušení trhu za danost (bez dostatečného pochopení jejího teoretického pozadí); tento cíl mohl být navíc formulován konkrétněji s ohledem na zřejmý obrat od trhu ke státní koordinaci související s první světovou válkou. I když dnes mezi historiky podle všeho vládne souhlas v tom, že válečné ekonomiky západních mocností byly efektivnější než německá, německé vize mobilizované ekonomiky koordinované státem byly výraznější a často byly mylně považovány – v neposlední řadě na levici – za realizované nebo realistické projekty. Poučení vyvozovaná z tohoto dojmu byla samozřejmě interpretována na základě ruské dosavadní zkušenosti z imperiální, kolem státu soustředěné modernizace. Marxistické premisy ovšem vylučovaly otevřeně etatistický obrat. Bolševici se proto museli uchýlit k ideologické pomůcce univerzálního superstátu (strany) schopného dohlížet na to, jak obyčejný stát zruší sám sebe. Tento imaginární konstrukt (kořenící v dlouhé historii hledání modelu revolučního vůdcovství schopného zpochybnit a svou výkonností překonat imperiální centrum) se osvědčil jako výborně přizpůsobitelný praktickým politikám nově ustaveného impéria s univerzalistickou ideologií. Přelud strany-státu programovaný tak, aby se po pružně definovaném časovém údobí stal zcela stranou a úplně přestal být státem, byl racionalizován pomocí vědeckého překroucení marxovského způsobu myšlení: antropologie, kterou Marx považoval za klíč k dějinám a kultuře, byla nahrazena údajně vědeckým vysvětlením lidské situace a jejích přeměn, které mělo položit základy pro celkové vědecké plánování sociálního a kulturního rozvoje.

            Bolševický projekt byl, stručně řečeno, směsí marxovských myšlenek a méně zřetelných výpůjček z ruské tradice.Nabyl jednoznačnějšího významu, když se proměnil na praktickou alternativu k existující západní verzi modernity (což byl kontingentní výsledek globálních procesů vzájemně reagujících s regionálními strukturami, ale revolucionáři u moci ho racionalizovali jako důsledek systémové logiky, která měla podle Marxe vyvrcholit v přechodu k vyšší racionalitě). Nová společnost, nyní údajně ve výstavbě, měla být definována ve vztahu ke klíčovým institucionálním rysům svého západního protivníka. V tomto smyslu analýza tohoto projektu navazuje na druhou úroveň teoretického uchopení modernity, která byla definována výše. Objasnění věci napomůže stručný náčrt sovětských odpovědí na kapitalismus, demokracii a vědu. Nárok na překročení západní modernity ve všech těchto případech spojoval kritiku zavedených vzorců s imaginární projekcí jejich potenciálu za současné hranice, ale každá ze tří složek měla být pojednána specifickým způsobem. Kapitalistický ekonomický systém byl zásadně odmítnut a nahrazen povelovou ekonomikou, v praxi ale byly zachovány prvky kapitalistické organizace (počínaje zevšeobecněnou prací ve mzdě a roztříštěnými, ale zdaleka ne bezvýznamnými trhy). Současně měl být pomocí racionálního plánování překonán ekonomický a technologický dynamismus kapitalistických režimů. Pokud jde o demokracii, sovětský model odvrhl institucionální rámec, který se vyvinul na Západě, ale učinil tak ve jménu údajně autentičtější jednoty lidové vůle a státní moci umožněné zrušením třídního privilegia. Pokus přisvojit si a redefinovat ideu demokracie (v protikladu k výslovně antikapitalistické vizi ekonomické modernity) však nutně vedl k formálním ústupkům – předstíraným vymoženostem ústavní a reprezentativní vlády, které by mohly být účinně využity opozičními silami, pokud by se celý model dostal do krize. Konečně v vztahu k vědě byla nejzřetelněji znát touha předstihnout Západ vylepšením společné ideje modernity: oficiální doktrína se sama prezentovala jako ucelený vědecký světonázor, který současně zajistí všestranný vědecký pokrok, v buržoasním světě mařený skupinovými zájmy a zpátečnickými ideologiemi.

INTEGRACE A DIFERENCIACE

Jak už bylo řečeno, otázka ruských zdrojů sovětského modelu (před jeho rozšířením, tedy zdrojů základnějších než všechny pozdější vlivy místních podmínek) má také vztah k adaptivnímu procesu, který proběhl po uchopení moci. Problémy, omezení a potenciály imperiálního dědictví, jakož i dynamika globální rivality s pokročilejšími společnostmi, ovlivnily výsledný vzorec modernity, který se stal společným jmenovatelem komunistických režimů. Výše zmiňovaný původní projekt hrál při utváření tohoto vzorce klíčovou roli, vzorec však nebyl jeho přímočarým ztělesněním. Logika projektu vzájemně reagovala s dynamikou různých historických konstelací a výsledek nelze redukovat na jednu ani druhou stránku věci. Jak uvidíme, zvláštní význam mají kulturní aspekty tohoto vývoje. Kulturní složku nelze redukovat na explicitní a institucionalizovanou ideologii; v ekonomické a politické oblasti hrají klíčovou roli jen zpola artikulované, ale působivé kulturní definice cílů a směrů – nikoli jako programové principy, ale jako životně důležité prvky složité směsice.

            V kontextu komparativních přístupů k moderním společnostem se zdá být vhodné analyzovat sovětský model z hlediska různých forem diferenciace a integrace. Na komunistický vzorec lze pohlížet jako na extrémní případ převahy integrace, která se často považuje za charakteristický znak opožděných modernizátorů.[6. Viz obzvláště Y. Murakami, „Modernization in Terms of Integration: The Case of Japan,“ in Patterns of Modernity, ed. S. N. Eisenstadt (London: Pinter, 1987), vol. 2, 65-88.] Při bližším pohledu se ale jeho integrační mechanismy odlišují od nekomunistických případů spíš co do typu než stupně. Nejpříznačnějším rysem sovětského modelu byla fúze ekonomické, politické a ideologické moci ztělesněná v aparátu usilujícím o komplexní kontrolu nad všemi oblastmi společenského života. Koncentrace moci našla své institucionální vyjádření ve státostraně, ale zdá se být jasné, že utváření nové mocenské struktury usnadnil imperiální myšlenkový postoj – vize nadřazené autority a suverenity jdoucí daleko za hranice praktické kontroly -, jehož výsledky pak bylo možné aplikovat dokonce i na státy bez imperiálních tradic. Pokus o totalizaci kontroly však nebyl jedinou integrační strategií. Když kritičtí analytikové komunistických režimů hovořili o „mýtu plánu“ nebo „kultu plánu“ nedotčeném oficiálními kampaněmi proti „kultu osobnosti“, neměli na mysli pouze klamné statistiky; věci se mají spíše tak, že kulturně ukotvené blouznění o zkratce k blahobytu vedoucí přes totální společenskou mobilizaci – v rámci ekonomiky zaměřené na neustále rostoucí uspokojování potřeb – bylo neoddělitelnou součástí modelu a občasným zdrojem reformních nebo revolucionizujících projektů. Podobně mýtus vědeckého světového názoru udržoval vize vědecké organizace, z nichž také mohly být odvozovány návrhy na další racionalizaci modelu jako celku. Krátce řečeno, imaginární instituce v jádru komunistického vzorce modernity byla orientována na ucelenou akumulaci bohatství, moci a znalostí, se zabudovanou možností zaměření na tu či onu složku jako hlavního hybatele pokroku. Ale poněvadž byla moc uplatňována, projekty realizovány a kontrola udržována politickým centrem, můžeme mluvit o primátu politična, přičemž specifická podoba, kterou tento primát nabyl v kontextu sovětského modelu, byla totalitární.[7. Pro další zkoumání totalitárního paradigmatu viz Johann P. Arnason, „Totalitarianism and Modernity,“.in The Totalitarian Paradigm after the End of Communism, ed. Achim Siegel (Amsterdam: Rodopi, 1998), 151-179.]

            To je ovšem jen jedna strana mince; druhá souvisí s otázkou diferenciace. Často se tvrdí, že osudnou chybou sovětského modelu – a hlavní příčinou, proč nedokázal přežít v soutěži se Západem – bylo zablokování diferenciace. Komunistické režimy nebyly podle tohoto názoru schopny přizpůsobit se univerzální funkční logice moderní společnosti. Ale konstelaci, kterou se zabýváme, lze možná lépe popsat jako směs nadměrné integrace a ultra-diferenciace (v tom smyslu, že se diferencující dynamika rozvinula za úroveň jednoznačných institucionálních forem).

            Abychom vyjasnili tento bod, je třeba znovu posoudit z odlišného pohledu tři navzájem související organizační principy – povelovou ekonomiku, státostranu a ideologickou ortodoxii. Každý z nich sledoval osobitou logiku, která měla tendenci ke krystalizaci v podobě do sebe uzavřených a sebe udržujících forem. Zamýšlené cíle měly v sobě ve všech případech spojovat kontrolu s mobilizací: centrální plánování mělo být smířeno s ničím neomezovaným technickým pokrokem, suverenita strany s aktivní ale řízenou účastí, neměnné doktrinální principy s neomezeným růstem vědeckého poznání. Tyto institucionální fantomy byly různými způsoby přizpůsobovány kontextu a dynamice své příslušné oblasti. Nedělitelnou součástí komunistického rozvojového záměru byl v ekonomické sféře komplexní projekt (zahrnující, jak jsme viděli, dogmatizovaný model průmyslového rozvoje), ale výsledná konfigurace nerovnoměrně institucionalizovaných ekonomických praktik byla proměnlivou směsicí povelových mechanismů, tržních prvků a víceméně neoficiálních sítí. Jak shora vnucené struktury, tak adaptivní strategie činící tyto struktury životaschopnými získaly výdrž, která zablokovala jakékoli reformy, přičemž další překážkou změny byl ideologický obraz naroubovaný na tuto současně nadměrně regulovanou a nedostatečně institucionalizovanou ekonomiku. Analogicky mělo nezamýšlené, značně omezující účinky vytvoření závazné ortodoxie za účelem široké kulturní kontroly. Ideologický rámec sovětského modelu čerpal z tradic různými a často nejasnými způsoby (marxovské ideje byly kombinovány s hůře identifikovatelnými vstupy z jiných zdrojů, ruských i západních), ale právě nepřirozenost této syntézy nutila ještě víc k udržování fasády logické skloubenosti. Ačkoliv způsoby využívání ideologie ve společnostech sovětského typu naznačují, že jde o různé směsi oddanosti a manipulace, nutnost uchovávat všeobsáhlý a výlučný světonázor jako jediný veřejný orientační rámec vytvářel prostředí, jež omezovalo vnímání, učení a inovaci ve všech oblastech společenského života. Konečně specifická logika politické sféry se odlišovala od ekonomických a ideologických trendů v tom, že dávala vzniknout alternativním verzím státostrany: charismatická varianta vrcholila v autokracii, zatímco více racionalizovaná verze posilovala oligarchickou kontrolu nad aparátem (je třeba poznamenat, že jak charisma tak racionalita získaly v kontextu sovětského modelu specifický význam; jejich společným jmenovatelem byl nárok na autoritativní vědění a na mandát k programování společnosti na tomto základě). Důsledky těchto vnitrorežimních alternativ ovlivnily celý institucionální rámec příslušných společností. Zřejmým typickým případem je přechod od autokracie k oligarchii v Sovětském svazu po roce 1953; na rozdíl od něj byly čínské reformy po skonu maoismu, jak se ukázalo, závislejší na principu svrchovaného vůdcovství a  méně schopné udržet změny v systémových mezích. Zde se počáteční kroky směrem od autokracie kryly se začátky dlouhého a postupného vývoje směrem ke kapitalistickým schématům rozvoje.

            K dokreslení tohoto obrazu bychom se měli zmínit o významu uvedených tří oddělených sfér – z hlediska jejich funkce jako strukturálních základů a jejich vnitřních možností - pro pokusy o reformu nebo revolucionizaci sovětského modelu zevnitř. Revoluční opozice, jež nechtěla zpřetrhat veškeré spojení s režimem, vzývala plánovanou ekonomiku jako ztělesnění principů nedotčených byrokratickou „zradou“ na politické úrovni. Ovšem přesvědčení, že tento úhelný kámen celého komunistického projektu je po dočasné ztrátě orientace opět potvrzován, pomohlo mobilizovat také podporu pro Stalinovu revoluci shora. Co je důležitější, vize ekonomického průlomu jako klíče ke vnitřní obrodě a mezinárodnímu úspěchu sehrála ústřední roli za Chruščovova reformistického panování v letech 1956 až 1964. U jiných mezníků byly snahy o generální opravu nebo předělání celého modelu vedeny revizí ideologického rámce. Inovace tohoto druhu se ovšem mohou vydat velmi rozdílnými směry: jestliže příkladem na jednom okraji spektra byla Maova kulturní revoluce, druhý okraj lze vidět v intelektuálních projektech Pražského jara. Pokud jde o projekty politických změn a jejich implikace přesahující výše zmíněné varianty státostrany, do popředí vystupují dva případy: československý pokus z roku 1968 o redefinování vedoucí úlohy strany a Gorbačovův návrh na „rozštěpení vrcholu“ (abychom citovali Luhmannovu minimalistickou definici demokracie) povýšením reprezentativních státních institucí na úroveň stranické hierarchie. Byl to druhý ze zmíněných tahů, méně radikální, ale osudnější, jenž sklouzl do vývrtky všeobecné a smrtelné krize, protože mířil na samé centrum sovětského imperiálního řádu.

            Stručně řečeno, vnitřní dynamika sovětského modelu byla složitější než to, co o ní tvrdí konvenční moudra. Ačkoli na ni zcela jistě nelze aplikovat model funkční diferenciace (ten je ve skutečnosti vystaven obecnější kritice, kterou se zde nemůžeme zabývat), můžeme hovořit o svérázném schématu diferenciace. Hlavní sféry společenského života byly strukturovány kolem specifických schémat imaginárních významů a mechanismů přizpůsobování praktickým omezením. Výsledné kompromisní formace, osobité pro každou sféru, blokovaly další vývoj, ale mohly také – za nestabilnějších situací – sloužit k formování vizí obnovy.

PERMANENTNÍ KRIZE

Ve světle předchozí diskuse nyní můžeme zvážit otázku osobité krizové dynamiky vlastní komunistické verzi modernity nebo touto verzí vyvolávané. Po zhroucení většiny komunistických režimů a pozvolnější, ale nepochybné mutaci čínského režimu už není pochyb, že tyto režimy vnutily svým společnostem své podstatné konfigurace beztoho, že by dosáhly hlubinnou a komplexní přeměnu, o níž usilovaly. Úroveň částečné konverze a vzájemného přizpůsobení kolísala od případu k případu, ale zdá se, že lze hovořit o trvalém a vše prostupujícím napětí mezi režimem a společností. Teoretikové totalitarismu viděli tento stav věcí jako občanskou válku sui generis, přerušovanou občasným příměřím; v méně apokalyptickém duchu hovoří jeden z historiků sovětského Ruska o „čtyřiasedmdesát let trvajícím režimu krizového řízení“[8. R. Sakwa, „Russian Political Evolution: A Structural Approach,“ in Rethinking the Soviet Collapse, ed. Michael Cox (London and New York: Pinter, 1998), 181-201.], který nikdy nepřerostl do skutečně stabilního řádu.

            Naše analýza sovětského modelu svědčí o specifičtějším pojetí krizového řízení. Režim, o který jde, nebyl jednoduše neschopen najít trvalou rovnováhu mezi cíli a podmínkami; krize, před níž stál, byla nevyhnutelným rubem jeho tvrzení, že překonal jinou krizi, a trvalé hledání odpovědi na toto dilema značně ovlivnilo běh dějin, i když nevedlo k životaschopné alternativě dominantní konfigurace. Jak jsme ukázali, projekt, který se vyvinul v sovětský model, byl racionalizován jako odpověď na děje vnímané jako strukturní krizi západní modernity. Protiklady a nefunkčnosti kořenící v dynamice kapitalismu, odrážené ve všech ostatních dimenzích modernizujících se společností, měly být odstraněny přestavbou celého procesu kolem logicky skloubeného souboru cílů a účinného koordinačního centra. Ale konfigurace, která vyrostla z tohoto projektu – v interakci se širším historickým kontextem – reprodukovala moderní krizové tendence v ostřejší podobě. Její hlavní složky – povelová ekonomika, státostrana a totalizující ideologie – přispívaly ke krizovým trendům dvojím způsobem: jejich institucionální uzavřenost bránila učení a změně, zatímco v nich zabudované imaginární cíle vedly ke vzniku nevyvážených projektů. Oba aspekty navíc šly proti adaptivním vztahům mezi režimem a společností.

            Z tohoto hlediska lze sovětský model považovat za vnitřně a trvale náchylný ke krizím, i když dopad rušivých faktorů záležel na historických okolnostech. Tento problém měl ovšem svou druhou stránku. Struktura sovětského modelu kladla na reflexivitu specifická a podstatná omezení, ale úplně ji neneutralizovala; ideologické sebeinterpretace komunistických režimů reagovaly na krizové příznaky a to vedlo k vypracovávání nápravných strategií, které nešly vždy stejným směrem. Na jedné straně strukturální hubris modelu vytvářel vize revoluční mobilizace a nápravy shora; klasickými příklady jsou Stalinova změna kurzu ve 20. letech a Maova kulturní revoluce. Na druhé straně sovětský posun od autokracie k oligarchii po roce 1953 dal na pořad dne reformu, ale co do významu ji ponechal otevřenou určité míře opravdového nesouhlasu stejně jako strategické manipulaci. Velmi diskutované kroky k posílení úlohy tržních mechanismů v rámci celkového plánování nebyly jedinou představitelnou volbou. Odpůrci posilování trhu byli v některých případech přitahováni k technokratickým verzím reformy (tento trend byl po nějako dobu velmi výrazný ve východním Německu). Jako zdůvodnění minimalistické reformní politiky lze vykládat také oficiální předefinování socialismu jako relativně dlouhého období postupného vývoje (v protikladu k dřívějším vizím urychleného přechodu k plnému komunismu).

ZMĚNY ZEVNITŘ

Jak už bylo řečeno, pokusy přesměrovat nebo urychlit vývoj v komunistických režimech byly často spojeny s upřednostňováním některé specifické sféry jako nejslibnějšího výchozího bodu pro širší strukturální změnu. Z obecnějšího pohledu bylo ale hledání léků opakovaně se vracející a více nebo méně jasně artikulovanou odpovědí na krizové symptomy, která mohla pokračovat dál reformistickým nebo revolučním směrem. Toto konstatování vede k další otázce, zda dalekosáhlejší iniciativy tohoto druhu překročily hranice úprav strategie a otevřely perspektivy méně kontrolované změny. Pokud jde o revoluce shora, nelze to zřejmě přesvědčivě doložit. Stalinova „druhá revoluce“, která začala koncem 20. let a trvala celé desetiletí, utvářela sovětský model, ale došlo v ní ke zjevně patologickému zvratu, který nebyl nikdy řádně vysvětlen ze strukturálního nebo strategického hlediska. Pokusy vykreslit velkou čistku let 1936-1938 jako důsledek sociálních konfliktů, které se vymkly kontrole, nejsou přesvědčivé.[9. Cf. Gabor T. Rittersporn, Stalinist simplifications and Soviet Complications: Social Tensions and Political Conflicts in the USSR, 1933 - 1953 (Chur, N. Y.: Harwood Academic Publishers 1991). Podle mého názoru nejlepší vysvětlení tohoto období pořád nabízí Robert C. Tucker, Stalin in Power: The Revolution from Above, 1928 - 1940 (New York: Norton, 1990).] Pokud jde o maoistickou verzi, mohlo by se zdát, že poškodila čínský komunismus nenapravitelným způsobem: po návratu Teng Siao-pchinga k moci koncem 70. let nedošlo k úplné restauraci sovětského modelu a ekonomické reformy, které doprovázely znovunastolení panství strany, lze dnes považovat za začátek čínského přechodu k postkomunismu. Není ale zcela jasné, zda byla tato neschopnost obnovy beze zbytku způsobena vnitřní dynamikou čínského režimu. Určitý význam měly zřejmě změny globálního a regionálního kontextu. Pobídkou k opuštění sovětského modelu musela být zejména existence alternativních strategií státem řízeného rozvoje – v čemž byly příkladem sousední východoasijské země.

            Přesvědčivěji lze hovořit o snahách jdoucích za svůj původní rámec v případě reformních pokusů. Nejvýznamnějším příkladem je československé reformní hnutí 60 let, jež vyvrcholilo Pražským jarem roku 1968. Byl to zdaleka nejvážnější a nejjasněji artikulovaný pokus o redefinování komunistického paradigmatu takovým způsobem, který by mu dal větší životnost doma a větší přitažlivost v zahraničí. Lze jej analyzovat z různých hledisek. Projekt, který se reformátoři pokoušeli realizovat i poté, co jet zvrátila sovětská invaze, lze asi nejlépe popsat jako mnohostranný pokus o kvadraturu kruhu. Opravdové a dalekosáhlé kroky učiněné k demokratizaci politického systému měly být koordinovány s nově definovanou, ale v žádném případě pouze nominální ,vedoucí úlohou strany’. Radikální reforma, která musela být nutně vnímána jako zásadní výzva sovětskému modelu, měly být provedena bez jakékoli významné změny geopolitických mocenských struktur. Z užšího domácího hlediska reformátoři zahájili změny, jež nevyhnutelně oživily otázky týkající se vztahů mezi dvěma národy sdílejícími stát. A ačkoli byl pro hnutí charakteristický rostoucí intelektuální pluralismus, jeden z nejsilnějších proudů byl přitahován vizí „vědeckotechnické revoluce“, nové fáze technického pokroku chápané jako historická šance k nápravě a přestavbě modelu, na němž už bylo jasně znát, že nedokáže konkurovat sebetransformující dynamice západních industriálních společností. Ovšem v nejaktivnějších fázích hnutí (a zejména za krátké mezihry vlády reformistů roku 1968) vyvolaly tyto neslučitelné aspirace veřejné debaty, jež představují zdaleka nejvýznamnější pokus o sebereflexi podniknutý v rámci komunistického režimu a naznačují transformační potenciál, který přesahoval hranice kontrolované reformy. Navíc proces rozvíjející se v důsledku reformních iniciativ došel podle všeho za bod, z něhož není návratu: tlaky na pluralizaci a otevírání byly tak silné, že bylo sotva možné obrátit chod věcí bez zásahu zvenčí.[10. Nezvratný důkaz pro to předložit nelze, ale nejpodrobnější analýzy Pražského jara naznačují, že se reformní proces už nedal zastavit zevnitř; viz zejména H. Gordon Skilling, Czechoslovakia’s Interrupted Revolution (Princeton: Princeton Unversity Press, 1976). O československém reformním hnutí toho bylo napsáno mnoho, méně ale o případu Československa obecně. Má přitom zvláštní význam pro komparativní studium komunistických režimů a jejich zkušeností. Byla to nejpokročilejší západní společnost, jaká se dostala pod panství komunistů, převrat ale měl mimořádně silnou domácí základnu a následující společenská přeměna byla poznamenána mimořádně rigidní a podřízenou verzí sovětského modelu. Výsledná krize dala vzniknout nejvážnějšímu projektu reformního komunismu, ale toto hledání alternativy bylo – jak jsme viděli – zmařeno vnějšími silami dřív, než začaly být plně viditelné jeho vnitřní problémy, a jeho porážka měla za důsledek definitivní ztrátu legitimity reformní vize. Konečně restaurace režimu bez domácího zdůvodnění nebo legitimity vedla k dalekosáhlé sociální a kulturní paralýze, přičemž se ale ukázalo, že bylo přesto možné mimořádně rychlé a hladké opuštění komunismu, když se změnily geopolitické souvislosti a pseudorealistická utopie návratu k „normálním“ západním formám modernity se mohla zdát – po nějakou dobu – hodnověrnější než kdekoli jinde v postkomunistickém světě.]

            Projekt, který skutečně vyústil v radikální a nevratnou změnu – Gorbačovův pokus o přestavbu sovětského impéria – lze asi nelépe pochopit jako směs reformistických a revolučních prvků. Jeho cílem byla komplexní strukturální reforma dosažená nenásilnými metodami a bez narušení existujícího institucionálního řádu, připomínala ale revoluci shora v tom, že novou politiku uvedlo do pohybu spíš aktivistické vedení hledající vlastní sociální základnu, než že by byla výsledkem interakce mezi rozštěpeným centrem a širším reformním hnutím (tento způsob změny se asi nejzřetelněji projevoval v Československu). O tom, k čemu vedla tato nejasná strategie, budeme hovořit níže v souvislosti s jinými otázkami týkajícími se konce komunismu a jeho důsledků.

KOMUNISMUS V GLOBÁLNÍ ARÉNĚ

Jestliže se má analyzovat sovětský model jako alternativní forma modernity, je třeba vzít v úvahu jeho globální dopad a prezentaci sama sebe. Nebylo tomu tak, že by prostě existoval a fungoval souběžně s jinými konfiguracemi. Jeho nárok na univerzální platnost a světově-dějinnou legitimitu byl zabudován do institucionálních i ideologických principů. Angažovanost komunistických režimů v mezinárodních záležitostech přitom ovlivnila různými způsoby jiné aspekty jejich dějin – jak domácí mocenské struktury, tak oficiální obrazy sama sebe. Tyto vazby byly nejdůležitější (a nejvíce ovlivnily celý komunistický svět) v případě Sovětského svazu. Zde byla vize světové revoluce ústředním prvkem strategie, která fakticky vedla k obnově impéria. Imperiální dimenze porevolučního státu pak usnadnily revizi zakládajícího mýtu a přijetí projektu soběstačné transformace („socialismus v jedné zemi“). Upravená ideologie si ale zachovala univerzalistický tah, který posiloval jak ambice, tak obraz Sovětského svazu jako světové velmoci. V pozdější fázi sloužila kombinace imperiálního a ideologického mandátu k legitimizování role supervelmoci v bipolárním světě a k rozptylování pochyb o schopnosti sovětského režimu udržet tuto úroveň globální mobilizace.

            Globální dynamika a vnitřní události na sebe vzájemně působily složitými a měnícími se způsoby. Globální vystupování a prestiž sovětského režimu měly nepochybně velký význam pro jeho úsilí o domácí legitimitu. To platilo nejen pro jeho status supervelmoci po roce 1945, ale – v různé míře v různých okamžicích – také pro jeho nárok na ztělesňování univerzálního modelu a kontrolu nad mezinárodním hnutím. Sovětská hegemonie byla ovšem zranitelná otevřeným zpochybněním uvnitř rozšiřujícího se komunistického světa. Konflikty se sovětským ústředím sloužily k legitimizování režimů, které se vydaly nacionalistickým směrem (i když tento faktor byl ve skutečnosti méně účinný, než se domnívalo mnoho pozorovatelů). Nejvážnější výzva ale přišla z jediné země, která mohla aspirovat na to, že se stane alternativním ideologickým a geopolitickým centrem: maoistické kacířství hrozilo, že se vyvine v soupeřící ortodoxii další supervelmoci a ačkoliv tento cíl nedokázalo dosáhnout, jeho podvratný dopad na samu myšlenku komunismu jako jednotícího projektu by se neměl podceňovat. Čínsko-sovětský rozkol současně vyostřil obecnější problém, který byl vlastní kombinaci impéria a státostrany. Silná ideologická složka sovětské strategie zvětšovala nesoulad mezi ambicemi a zdroji, který byl charakteristický už pro předrevoluční ruské impérium, a ačkoli by bylo velmi zavádějící popisovat trajektorii sovětské moci jako trvalou expanzionistickou kampaň, můžeme hovořit o trvalém přepínání vlastních sil (zřejmém v posilování ozbrojených sil i tehdy, když nebylo znát na úrovni aktivní politiky), které zhoršovalo krizové tendence v institucionálním jádru. Tím nechceme říci, že odpovědi na problémy globální strategie byly všechny iracionální. Existují dobré důvody k přesvědčení, že Chruščovovy reformy a Gorbačovova perestrojka byly do značné míry motivovány vědomím, že je třeba racionalizovat zahraniční politiku. Ovšem omezený úspěch prvního projektu otevřel cestu k delšímu období nevyrovnaného úsilí o hegemonii, zatímco druhý zmutoval ve vlastní demontáž.

            Otázka komunismu v globálním kontextu má ovšem také druhou stránku související s vnímáním, projekcemi a interpretacemi komunistické zkušenosti za hranicemi její původní oblasti, a také s jejich dopadem na vzorce myšlení a jednání v nekomunistickém světě. Komunismus jako mezinárodní hnutí nebyl jen prostým výhonkem nebo agenturou komunismu u moci. Jeho konečná podřízenost sovětskému centru nezabránila utváření komunistických subkultur v rozmanitých úpravách. Některé byly silnější a osobitější než ostatní, a pokud odpovídaly – různými způsoby – na problémy, napětí a přeměny modernizujících se společností, zaslouží si v kontextu našich úvah o komunismu a modernitě aspoň letmou zmínku.[11. Velmi zajímavou analýzu dvou silných komunistických subkultur v modernizujících se západních společnostech přináší Marc Lazar, Maisons rouges: les partis communistes français et italien de la Libération ? nos jours (Paris: Aubier, 1992).] Konflikty mezi strategií komunismu jako režimu a aspiracemi komunismu jako hnutí vedly k odtržení radikální okrajové skupiny. Tato alternativní verze komunismu – revoluční opozice soustřeďující se kolem trockistického hnutí – se nikdy nestala ničím víc než sektou, ale její trvalá přítomnost a její příspěvek ke kritické reflexi o sovětském fenoménu (v níž často pokračovali novými směry ti, kdo skupinu opustili) jí vysloužily místo v dějinách politického myšlení dvacátého století. Na druhé straně vnímavost vůči sovětskému modelu a snaha poučit se z něj se neomezovala jen na ty, kdo se plně ztotožnili s jejími ideologickými premisami, přičemž mocenské boje mohly proti sobě navzájem postavit zastánce odlišných poučení (první a nejprudší konflikt tohoto druhu vypukl ve 20. letech minulého století mezi Kuomintangem a čínskými komunisty). V pozdější fázi byly přitahovány sovětskými technikami kontroly a mobilizace postkoloniální elity. Šíření dílčích imitací – jako byly rozmanité „afro-marxistické“ režimy – mohlo tehdy působit dojmem, že trvalá sovětská expanze je reálnější, než jak se nám zpětně jeví dnes. Měnící se globální konstelace ale přinutila zmíněné státy, aby změnily kurz a snažily se o přežití jinými prostředky.

            Určitý vztah k našemu tématu má také širší spektrum západních pohledů na sovětský model - stejně jako jejich historické důsledky. Komunistická alternativa se vynořila v těžké situaci vyvolané katastrofickým zhroucením západní modernity v první světové válce. Získala strukturovanější podobu a dosáhla zřetelného průlomu, když západní svět procházel globální krizí, jež v pokročilých společnostech uvolnila nové destruktivní síly, a po nějakou dobu se zdálo, že představuje vážnou výzvu pro rekonstruovaný západní blok. To vše vedlo západní pozorovatele k tomu, aby přeháněli rozsah a potenciál soupeřící verze modernity. Vyjádřeno jinak, sovětský model se stal civilizačním přeludem. Pouze některé interpretace tohoto druhu byly explicitně založeny na představě nové nebo osobité civilizace. Zdá se ale, že tento termín sám navozuje hlubší pohled umožňující jak pozitivní, tak negativní hodnocení.[12. Klasickým případem pozitivního hodnocení je Beatrice and Sidney Webb, Soviet Communism: A New Civilization (London: Longmans, Green, 1944). Dobrým příkladem na druhém konci spektra je Leszek Kolakowski, „Communism as a Cultural Formation,“ Survey 29 (2) (1985): 136-148.] Pro ty, co se dívali na civilizační úspěchy komunismu nejpříznivěji, byla rozhodujícím bodem jeho údajná schopnost navzájem smířit aspirace na dokonalou racionalitu dosahovanou prostřednictvím aplikované vědy s aspiracemi na pozitivní svobodu dosahovanou prostřednictvím účasti, které se často považovaly – jak bylo zmíněno výše – za konfliktní aspekty modernity. Přitažlivost tohoto mýtického obrazu integrální modernity závisela na místních a historických okolnostech, ale měla často významný dopad za hranicemi přísně pravověrných subkultur a dávala tím globální přítomnosti komunismu další rozměr. Na druhé straně ti, kdo odmítali režim, který viděli jako projekt modernity bez svobody, často zdůrazňovali svéráznou, komplexní a sebezvěčňující logiku působící v jeho institucích, ale různili se v otázce jejích zdrojů. Někteří spojovali sovětský model s technikami dohledu a byrokratické kontroly všudypřítomnými v moderních společnostech, ale dohnanými do extrému státostranou a proměněnými v systém totální moci. Jiní razili pojem ideokracie ve snaze popsat nový typ nadvlády usilující o naprosté podřízení společnosti a dějin ideologickému konstruktu (nejspekulativnější verze této argumentace odvozovaly původ komunismu z gnostických spodních proudů západní náboženské tradice).[13. Viz zejména Alain Besançon, The Rise of the Gulag: Intellectual Origins of Leninism (New York: Continuum, 1981).]

            Přes tyto neshody směřovaly zmíněné teorie ke vzájemnému souhlasu na rovině strategického hodnocení: sdílely – a pomáhaly šířit – tendenci považovat komunistickou mocenskou strukturu za jednolitější a více udržitelnou, než jakou se ukázala ve skutečnosti. Ve zpětném pohledu se zdá být obtížné popřít, že vnímání komunismu jako hrozivé alternativy vedlo k nadhodnocování jeho síly: platí to pro jeho ideologickou důraznost v první fázi studené války (klasickým příkladem je popis komunismu jako islámu dvacátého století, s nímž přišel Jules Monnerot),[14. Jules Monnerot, Sociology of Communism (London: Allen & Unwin, 1953).] pro jeho vysoce přeceňované perspektivy ekonomického růstu po Chrusčovově změně kurzu a jeho vojenské síly v posledních dvou desetiletích jeho dějin.[15. Jak jsem se pokusil ukázat, iluze doprovázející vzestup a šíření komunismu byly způsobeny jak jeho zabudovanými fantasmaty, tak jeho vnímáním zvenčí. Ve zpětném pohledu se tyto iluze jeví ještě větší vzhledem k náhlému zhroucení komunismu, což svádělo mnohé analytiky, aby je pojímali jako hlavní klíč k celému příběhu. Složité vzájemné vazby ekonomických, politických a ideologických faktorů jsou tak zastiňovány zdánlivou logikou utopického konstruktu, který se rozvíjel od triumfu ke katastrofě. Dvěma nejreprezentativnějšími pracemi v tomto duchu jsou François Furet, Le passé d’une illusion: essai sur l’idée communiste au XXe si?cle Paris: Robert Laffont/Calmann-Lévy, 1995) a Martin Malia, The Soviet Tragedy (New York: The Free Press, 1994) – ačkoliv se liší v tom, že Furet se zajímá především o mezinárodní dopad iluze, zatímco Malia se zabývá dějinami jejího zkušebního terénu. Pro rozvážnou a přesvědčivou kritiku obou knih viz Claude Lefort, La complication: Retour sur le communisme (Paris: Fayard, 1999).]

ZHROUCENÍ A PŘECHOD: KOMUNISTICKÉ TRAJEKTORIE VE ZPĚTNÉM POHLEDU

Zbývá položit poslední otázku týkající se globálního kolapsu, který znamenal konec sovětského modelu jako fungujícího vzorce modernity (ačkoliv ipso facto neurčil následný kurz). Po kolapsu se dost rozšířily dvě mylná vysvětlení tohoto historického zvratu. V některých kruzích se pořád ještě obhajují přehnaná hodnocení úlohy, kterou v ní sehrála lidová hnutí, ačkoliv není zapotřebí žádné detailní zkoumání důkazů, aby se ukázalo, že nesrovnatelně důležitější byla sebedestruktivní dynamika režimů nacházejících se v krizi. Tento druhý aspekt ovšem příliš zjednodušuje jiná myšlenková škola: v ní se sovětský model jeví jako zásadně iracionální ekonomický systém, jehož bankrot se stal zřejmým, když byly vyčerpány možnosti ekonomických a politických odboček. Toto nadměrně přímočaré vysvětlení vyvolává jak empirické, tak teoretické námitky. I když ekonomiky všech komunistických režimů čelily hromadícím se strukturálním problémům, byly podmínky v tomto ohledu příliš rozmanité, aby se takovým způsobem dala snadno vysvětlit imploze šířící se jako nákaza v letech 1989 a 1991. Navíc čínský přechod – který nyní nepochybně překročil hranice sovětského modelu – byl charakterizován adaptivní přeměnou ekonomických struktur, výrazně se lišící od známějších (ale nikdy plně nerealizovaných) projektů okamžitého a naprostého přistoupení k údajně jednotnému západnímu modelu. Obecně řečeno, ekonomické slabiny sovětského modelu je nutno analyzovat s ohledem na specifické oblasti a fáze, v nichž se svou výkonností nedokázal vyrovnat pokročilým kapitalistickým režimům, a nikoli jako záležitost nefunkčnosti in abstracto.

            Výše navržená interpretace neumenšuje sebedestruktivní potenciál sovětského modelu. Mělo by být ale také jasné, že příslušné institucionální konfigurace dávaly prostor neutralizačním, kompenzačním a úhybným strategiím, jež umožňovaly komunistickým režimům zvládat vracející se krize. Některé chronické strukturální slabiny (jako byla ekonomika nenapomáhající inovaci o nic víc, než byla schopna reagovat na spotřebitelskou poptávku) byly po dlouhou dobu zastiňovány úspěšným naplňováním přednějších strategických cílů. Částečné ústupky (zejména po roce 1956) mohly posloužit k obnovení rovnováhy vztahu mezi státem a společností nebo jeho rutinizaci a tím ulomit hrot hrozbě otevřeného konfliktu. Za snahu vyhnout se konfrontaci s hlubšími strukturálními problémy lze považovat strategickou kombinaci geopolitického aktivismu s postupným zvyšováním životní úrovně (charakteristickou pro rannější část Brežněvovy éry). Konečné sklouznutí za bod, z něhož nebylo návratu, lze tedy pochopit jedině v kontextu historických podmínek, jež zhoršily strukturální problémy a vynutily si nová řešení s nezamýšlenými důsledky. Navíc je třeba vzít v úvahu dvojí povahu kolapsu – vnitřní kolaps každého z režimů a jeho rozvíjení v globálním kontextu. Zde nemůžeme udělat nic víc než načrtnout obecný směr další analýzy vycházející z tohoto pojetí. Stručně řečeno, zdá se být užitečné rozlišovat pět vzorců skonu a přechodu. Nejnápadnějším a rozhodujícím případem byla sebelikvidace sovětského imperiálního centra. Zde projekt politické reformy, jenž měl racionalizovat a civilizovat imperiální mocenskou strukturu, spustil dezintegrační proces, který brzy eskaloval tak, že se vymknul kontrole. Strategie systémové adaptace byla podkopána necitlivostí k některým problémům (jako byla dynamika národů a nacionalismů) a nedůsledným přístupem k jiným (zejména v hospodářské oblasti). Zrychlení změn v Sovětském svazu a viditelné oslabování imperiální kontroly otevřelo cestu k rychlejšímu přechodu ve východní Evropě, kde strukturální slabost podřízených režimů proměnila první kroky k demonopolizaci moci v její rychlé a naprosté zhroucení. Ve spojení s odstředivými strategiemi elit v různých sovětských republikách byl tento geopolitický nezdar vážnou ranou legitimitě a sebevnímání sovětského centra, což urychlilo jeho zánik. Čínská tradice sledovala svůj vlastní vzorec: ve zpětném pohledu se zdá být jasné, že po zániku maoismu koncem 70. let už nebylo možné znovu prosadit kombinaci státostrany a povelové ekonomiky sovětského typu. Můžeme tedy hovořit o déle trvajícím, samostatném a v mnoha ohledech ještě nezavršeném opuštění komunismu. V tomto kontextu bylo ze sovětského příkladu vyvozeno dvojí poučení: že je nutno zachovat mocenský monopol strany a současně vymyslet alternativní ekonomickou strategii. Čtvrtá kategorie zahrnuje menší státy mimo orbity přímé sovětské nebo čínské kontroly, ale nutně postižené krizemi, jež se rozvíjely v globálním měřítku. Jak tempo, tak způsob přechodu je zde velmi rozdílné (typickými případy jsou Albánie, Vietnam a Severní Korea, stejně jako „afro-marxistické“ režimy). Společného jmenovatele lze nalézt ve strategiích a dynamikách místních mocenských elit a struktur, které se přizpůsobovaly celkovému historickému zhroucení relativně kontrolovaným způsobem. Konečně za samostatný případ je třeba považovat Jugoslávii. Značně anomální výhonek sovětského modelu, dlouho považovaný za přizpůsobivější než ostatní, se zhroutil mimořádně násilným způsobem, přičemž národnostní konflikty přehlušily všechny ostatní otázky.

            Jestliže ale uznáme, že komunismus nebyl opouštěn stejným způsobem a že výsledek je zatím v některých případech nejednoznačnější než v jiných (více nejednoznačný v Rusku než ve východní Evropě a více v Číně než v Rusku), je také třeba připustit, že zpětná vysvětlení komunistické zkušenosti nemohou být tak definitivní, jak se o to pokoušely některé z jejich nejvlivnějších verzí. Náš pohled na historické cesty ke komunismu, komunismem a za komunismus bude záviset na drahách a perspektivách otevřených jeho dohrou, přičemž další srovnávání různých trajektorií může zvýraznit nové aspekty zkoumaných problémů. Nelze popírat, že interpretace komunismu jako světově-historického fenoménu (interpretaci autora tohoto textu nevyjímaje) dosud čerpaly především z příkladů nezřetelnějších ze zorného úhlu Západu (tj. Sovětského svazu a východní Evropy). Čínská část příběhu není tak dobře známa a je mnohem méně reflektována v teoretických přístupech. Není to pouze záležitost intelektuálního opoždění nebo eurocentristické zaujatosti. Zásadní otázky o významu a směru čínské přeměny zůstávají otevřeny a nejsou bez vztahu k obecnějším problémům.[16. Dobrý vzorek debat o postkomunistické reformě v Číně (a ilustraci s tím spojených zásadních teoretických neshod) přináší zvláštní číslo The China Quarterly (144) (December 1995) a nedávnější články, kterými přispěli do The China Journal 41 (January 1999) Thomas Rawski a Wen-Thye Woo.] Co je ještě důležitější, vžitý obraz moderních dějin Číny - včetně její komunistické minulosti – je dále revidován způsoby, jež směřují k vyváženějšímu pohledu na jedinečnou konfiguraci vzájemného působení mezi transformativními procesy uvnitř Čínské říše, dopadem expanze Západu na východoasijský region a šířením západních ideologických alternativ. A na zcela základní úrovni se pořád zdá být pravdou, že dlouhodobá civilizační dynamika čínského světa je jednou z nejmocnějších výzev západní teorii a historiografii. Zkrátka řečeno, stačí jen zběžný pohled tímto směrem, abychom byli upozorněni na meze našich interpretačních konstrukcí.

            Další zkoumání východoasijské problematiky přesahuje rámec tohoto pojednání. Snad bude užitečnější přidat několik závěrečných poznámek k úplnějším a mnohem lépe známým částem příběhu, jež se týkají Ruska nebo s ním souvisejí, a to na pozadí nejistých vyhlídek čínské přeměny. Dějiny bolševismu před rokem 1917 lze vidět jako vytváření svérázného projektu a uchopení moci pak představovalo významný krok směrem k nové identitě, i když se hlavní protagonisté této otázce vyhýbali zdůrazňováním vazby na imaginární světovou revoluci. Následující posun k otevřenějšímu prohlášení samostatného projektu („socialismus v jedné zemi“) byl doprovázen vytvářením mocenských struktur vnímaných jako částečné a zranitelné ztělesnění tohoto projektu. Obnovení projektu jako revoluce shora koncem 20. let mělo za cíl dovršení strukturální a institucionální přeměny, jež byla předtím blokována nepříznivou rovnováhou sil, ale výsledkem byla – jak bylo dokládáno výše) složitá konfigurace charakterizovaná napětími a tedy neredukovatelná na ideologické nebo ideokratické konstrukty.

            Z širšího historického pohledu lze zlomy a mutace, jež přeměnily bolševickou subkulturu v nový společenský režim, chápat také jako body obratu v dlouhodobém procesu interakce mezi Ruskem a Západem. Výsledkem intenzivnějších kontaktů a rozsáhlejších výpůjček bylo, že vztah Ruska k evropskému světu získal rozměr civilizačního setkání a civilizačního konfliktu (z meziválečných průkopníků kritické analýzy nejlépe pochopil význam tohoto pozadí bolševismu asi Franz Borkenau). Imperiální vládci prosadili více nebo méně radikální strategie pozápadnění Ruska shora, ale jejich transformační projekty byly vždy částečné a proto závislé na zachování nebo dokonce posílení některých tradičních struktur. Tato dvojznačnost se odrážela v občasných obratech k tradicionalismu. Ačkoliv se bolševismus nejdřív vynořil v tomto poli protichůdných tradic, jeho metamorfózy po zhroucení starého režimu roku 1917 vyvrcholily v modelu, který zahrnoval – selektivním způsobem - odkaz imperiální přeměny shora stejně jako odkaz revolučních vizí nového řádu. Toto sloučení protikladů překračovalo na obou stranách tradiční rozpory a v revolučním otřesu byli zničeni sociální nositelé obou soupeřících ideologií. Jak dědictví revoluce shora jako strategie budování státu, tak utopie radikální revoluce jako cesty ke svobodě byly přeloženy do nových ideologických modelů, jež si činily nárok na univerzální, výlučnou a definitivní pravdu. Znovu sjednocená a artikulovaná tradice sloužila v tomto svém postavení – jak bylo ukázáno - ke strukturování specifické verze modernity. Z tohoto hlediska je ruská zkušenost další upomínkou na složitý vztah mezi civilizacemi a modernitami (o východoasijské vazbě již byla zmínka). Srovnávací analýza civilizačních prvků ve vícenásobných modernitách je tudíž – v konečné instanci – neméně relevantní pro komunistickou zkušenost, než pro navenek tradičnější případy, i když zde uvedená diskuse může pouze signalizovat směr tohoto typu zkoumání.