Článek

Michael Hauser  Jídlo jako ztracený výbuch života

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filosof, vysokoškolský pedagog a překladatel. Vystudoval filosofii na FF UK - v dizertaci se zabýval myšlením Theodora W. Adorna (v přepracované podobě vyšla knižně). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2007 k výročí Charty 77 inicioval výzvu Jsme občané! upozorňující na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen do Rady České televize. Hauser rozvíjí koncepce, které postihují krizové společenské tendence a poskytují východisko k promýšlení alternativ. Ve svých knihách se na současnou dobu dívá jako na dobu přechodu či interregna a takto pojímá dnešní politiku, kulturu a ekonomiku. Ve své filosofii navazuje na první generaci kritické teorie (Adorno, Marcuse, Fromm), na francouzské marxistické a postmarxistické filosofy (Althusser, Badiou, Ranciere, Balibar), na Slavoje Žižka a české kritické myslitele (Machovec, Kosík, Kalivoda).

Anotace

Michael Hauser skrze báseň Émila Verhaerena popisuje vztah současné společnosti k jídlu a pokouší se ukázat, jak se vyhnout postmodernímu imperativu Nadjá: “Užívej si!”

Émile Verhaeren
_Staří mistři___

V přiboudlých peleších, kde visí svazky svíček,

hnědavá jelítka, šunky a měchýře,

hrozniska krocanů a hrozny koroptviček,

růžence drůbeže nacpané k nevíře,

kde rudé skvrny mas v tmách stropu svítí se,

tam k stolu těžkému horami pečení

krvavých, s vetknutou vidličkou na míse,

nezdolnou žravostí do kruhu svedeni

Craesbeke, Brakenburgh, Teniers, Brauwer,Dusart

se Steenem břicháčem, chlastounem z největších…

 

Toť výbuch života, v němž mistři bařtipáni,

v nichž bez strojenosti znuděné pravda žila,

malířské podstavce stavěli bez hloubání

v přestávkách obžerství tvoříce veledíla.

(In: Žárné chorály. Přel. Jiří Konůpek. Mladá fronta, Praha 1960)

Tato báseň nás přivádí rovnou k jádru věci. Dnes se mnoho mluví o alternativním, zdravém způsobu života a stravování, společenské časopisy překypují odtučňovacími recepty, jinde zas narážíme na moralistní výzvy k uskromnění. Ale nejsou všechny tyto recepty a výzvy spojené s tím, co bychom mohli nazvat jako ztrátu slasti z požívání věcí? Není tou hlavní překážkou prožití slasti z konzumu samotný konzum? Můžeme si všimnout toho, že příkaz „Užívej si!“ obsažený v reklamních poselstvích, působí často jako zdroj úzkosti. Když si pomůžeme lacanovskou teorií Slavoje Žižka, tak Nadjá působí tím způsobem, že jenom když přestoupíme to, co přikazuje, dostaví se slast. Ale co dělat, když přikazuje samotnou slast? Pokud Nadjá přikazuje slast, pak z toho plyne, že slast přestává být možná a jedinec prožívá úzkost z toho, že si není schopen dost užívat. Cesta ke slasti je zablokovaná mnohem účinnějším způsobem, než když Nadjá přikazuje, abychom se slasti vzdali a nějak se omezili. Jak známo, snad nikdy nebyla společnost tak nabitá erotikou jako v prudérní viktoriánské Británii. Téměř všechno se stávalo erotickým symbolem, i nohy u stolu. Naopak postmoderní Nadjá, které dovoluje úplně vše, je tím nejúčinnějším prostředkem, jak slast oslabit.

Verhaeren ve své básni zachytil působení Nadjá spojeného s nějakým jiným příkazem, než je „Užívej si!“. A my jsme svědky toho, jak se pospolitost starých mistrů dokáže „bez strojenosti znuděné“ oddávat gargantuovské hostině. K tomu bychom měli připočíst prvek, na který Lacan i Žižek zapomínají, totiž zkušenost hladu, který provázel evropského člověka snad až do začátku států blahobytu po druhé světové válce. Nejedná se zde proto o nějaké přirozené či spontánní přitakání životním radostem. Každé takové přitakání je vždy již určitou reakcí na Nadjá a životní zkušenosti, vyvolané daným socio-ekonomickým prostorem. Ale staří mistři nám kladou otázku, zdali bychom byli schopni naplno prožít jejich hostinu, být jako oni. Kdyby se mezi ně dostal nějaký postmoderní jedinec, jak by reagoval? Patrně by se po nějaké půlhodině stáhl někam do kouta a tam nechápavě pozoroval, jak tolik lidí může mít tak nezkalenou radost z hor jídla a litrů pití. V české literatuře můžeme něco podobného najít u Bohumila Hrabala, např. v jeho Svatbách v domě, kde podobně hodují – také mistři – autor sám, Egon Bondy, Vladimír Boudník. Objevuje se zde zřejmě ztracený rozměr přitakání k jídlu, v němž nepůsobí jed vložený do něj postmoderním Nadjá.

U jídla nicméně zažíváme jistý paradox. Na jedné straně je tu příkaz „Užívej si!“, který odstraňuje všechna omezení, a tudíž by měl vyzývat k bezuzdnému rozpoutání apetitu. Na druhé straně se setkáme s přesně opačnými příkazy, o nichž byla řeč na začátku: „Jez zdravě!“ „Zhubni!“ „Drž linii!“ Působí to jako vybočení z příkazu Nadjá, o kterém píše Žižek. Jak to vysvětlit? Tento opačný příkaz se zaměřuje na vizuální stránku. Máme naplňovat obraz člověka, který v dnešní společnosti představuje ideál: štíhlý, mladý, dynamický, otevřený, nezakotvený.  V tom se kříží dva příkazy Nadjá: „Užívej si!“ („Neomezuj se v ničem!“), a „Buď jako On!“ („Buď štíhlý!“, ale to znamená „Omez se v jídle!“, „Udržuj linii!“). Tento druhý příkaz by měl podle Lacanova a Žižkova učení otevírat cestu ke slasti, která by tkvěla v tom, že příkaz přijmeme, a přestoupíme jej. „Vím, že bych měl… ale nedělám to tak vždy.“ Ale je tomu opravdu tak? Objevuje se slast u těch, kteří se tímto způsobem omezují? Dá se o tom pochybovat. Podle svědectví psychiatrů přibývá těch, kteří vypadají jako ideální lidé současnosti, často s úspěšnou kariérou, ale místo radostné existence propadají depresím. 

Je to vlastně záhada. Jak to, že cesta ke slasti je zablokovaná úplně všude, a také u Nadjá, jež by podle Lacana a Žižka mělo slast produkovat? Zablokování slasti je obecný problém, který se netýká jenom jídla, nýbrž všech druhů lidské činnosti, včetně současného umění. Jak jsme viděli na výstavě Decadence Now! Za hranicí krajnosti (Galerie Rudolfinum 30. 9. 2010–2. 1. 2011), dnešní znázornění perverze se vy­­značuje nepřítomností slasti a působí spíš jako nekonečná rezistence vůči ní. Pokud se mluví o konzumní společnosti, měli bychom přihlédnout k mizení slasti a hovořit o konzumní společnosti s podlomeným apetitem, o konzumu depresivním.

Ale je tu ještě jiný pohled, který se neodvíjí od lacanovského Nadjá. Jídlo, které je dnes dostupné širokým vrstvám v hypermarketech, je průmyslovým výrobkem založeným na spektakularitě, na jeho vnějším vzhledu, ne na jeho matérii. Je svým způsobem imateriální. Je to, jako bychom konzumovali ne jídlo samotné, nýbrž jeho obraz.  Pod tímto obrazem je výrobek, který je často jeho pravým opakem, svou vlastní karikaturou. A tak např. kuře, dnešní jídlo chudých (82 % obyvatelstva má kuře aspoň jednou týdně), vykrmované v neustálém stresu (viz Kuře ještě žije!? www.ochranazvirat.cz/275/50/cz/file), je nakonec bolestnou karikaturou kuřete. Podle statistik si u nás 81 % populace uvědomuje, že péče o hospodářská zvířata je neuspokojivá. Tak tu je dvojí překážka šťastného holdování kuřecím pečínkám po vzoru starých mistrů. Je to jednak nechutnost jejich masa, z něhož cítíme nechutnost podmínek, v nichž žijí. Pak je tu druhá rovina. Maso jíme s vědomím těchto podmínek, s tím, že víme o permanentní trýzni zvířat. Je to jednak chuť, jednak vědomí, co nám brání ve slasti z jídla. A nám nezbývá, než se kvůli jídlu stát cyniky a nebrat utrpení hospodářských zvířat vážně, anebo se rozhodnout pro vegetariánství.

To se netýká jenom jídla a zvířat. Téměř všechny předměty určené ke spotřebě jsou dnes spojené s touto dvojí překážkou slasti. Vychutnávání si věcí je de facto možné jenom tak, že na výrobcích zůstane závoj nevědění, že nechceme vědět, za jakých podmínek výrobek vznikl (např. v továrnách v Indonésii nebo Indii, kde se bezohledně vykořisťuje dětská práce). Jedno z možných vymezení současného maloměšťáctví zní, že je to alergie na strhávání závojů nevědění.

Tento závoj najdeme dokonce i u květin. Jak ukazuje holandský dokument Tona van Zantvoorta  A Blooming Business a jak to popisuje Jiří Silný (www.rozvojovka.cz/voda-pro-ruze-ne-pro-lidi_221_905.htm), růže a další květiny prodávané v Evropě se v drtivé míře pěstují na afrických plantážích, na jejichž zavlažování se používá téměř všechna dostupná voda, takže vedle lánů rozkvetlých růží jsou rozpraskané plochy vysychajících jezer a není dostatek pitné vody pro místní obyvatele. Růže přinášejí sucho a vodu otrávenou pesticidy. Růže a jiné květiny, jeden z konstantních symbolů krásy v evropském básnictví od Hésioda po Roberta Desnose, Jacquesa Préverta nebo Jana Skácela, se jakožto symbol rozdvojily. Nadále si udržují svůj tradiční význam, a zároveň je to zboží, jehož produkce má v dnešním globálním kapitalismu destruktivní účinky na přírodu a životní podmínky lidí. Růže je krásná jenom tehdy, když je zahalená v závoji nevědění.

Je vidět, že nejen jídlo, ale většina druhů zboží, včetně květin, má v sobě překážky slasti, slastného přilnutí k samotnému faktu existence věcí. I Verhaerenovi staří mistři by patrně ztratili svůj nespoutaný apetit, kdyby je začalo svazovat tušení, že pramen jejich slasti je přiotráven. Žila by v nich jiná pravda než ve Verhaerenově básni. Ta by bránila tomu, aby u nich nastal „výbuch života“. Hořkou otázkou je, zda by tím neztratili hlavní předpoklad své tvorby, ono nenasytné přitakání životu, a tím nevyschl podzemní proud napájející jejich díla.

Z toho všeho plyne, že si nevystačíme s Lacanovým a Žižkovým pojetím slasti (jouissance), nýbrž je zapotřebí vidět i druhý pól, jímž je politická ekonomie, způsob produkce zboží, předmětů, které nás obklopují a vytvářejí náš „přirozený svět“. Pak se můžeme ptát, jak současná zbožní produkce přetváří naše vnímání věcí a naše chutě. Překážky slasti se nevážou pouze k Nadjá, nýbrž také k samotnému způsobu produkce, v němž vznikají spotřební předměty bránící slasti. V tom smyslu se dovršuje proces, který popsal Guy Debord ve Společnosti spektáklu. Nastává mizení užitné hodnoty a na její místo se dostává spektakularita. Slast se mění v neustále unikající obraz slasti, v utopii slasti. A to je rozdíl mezi Verhaerenovými Starými mistry a Ferreriho filmem Velká žranice, v němž se hlavní postavy během svého prodlouženého víkendu oddávají gargantuovským orgiím. Ale hromady jídla nejsou výrazem jejich chuti žít, ale naopak zhmotněním jejich pudu smrti. Jeden účastník za druhým se přejídá k smrti. Jídlo je tu sebevražedným prostředkem. Všimněme si, jakou pozici tu má slast. Stále znovu se tu předvádí nejen to, že slast je nemožná, ale že má být předmětem ironie. Viz postavu učitelky Andréy, která jako jediná dokáže prožívat slast a ostatní ji tím pádem považují za příliš naivní. Velká žranice je podobnou nadsázkou, jako je Rabelaisův Gargantua a Pantagruel nebo i Verhaerenova báseň, které mají přepnutím určitých dobových jevů a tendencí objevit jejich pravou tvář. Při tomto srovnání je to téměř křišťálově průzračné. Velká žranice představuje současnou konzumní společnost a končí smrtí, Staří mistři vyjadřují slast z požívání a končí… veledíly. Na jedné straně konzum bez slasti, na druhé konzum se slastí, uvolňující tvůrčí síly.

Konzum, orgie konzumu, které představují Verhaerenovi staří mistři, nemusí být sám o sobě pasivní a netvůrčí, jak tvrdí Erich Fromm v knize Mít či být. Může to být i tak, že konzum je výrazem chuti žít a není spojen s modem vlastnění, nýbrž s tvořivostí. Záleží ovšem na tom, jaké jsou jeho ekonomické, sociální, kulturní, ekologické souvislosti.   

Proto přichází otázka, zda je v současné době možné něco takového jako slastný tvořivý konzum Verhaerenových starých mistrů. Není to pouze nostalgické připomínání neobnovitelného způsobu existence? Není báseň Staří mistři zrcadlem, v němž vidíme, jak je současný život neúplný, úzkostný, sebedestruktivní, „porušený“, abych použil podtitulu Adornových Minima moralia? Jak obnovit přitakání životu a jeho silám, když žijeme v době, která vytváří překážky slasti, ať už je to ono postmoderní Nadjá, nebo daný způsob produkce?

Přesto jsou tu odpovědi, dvě odpovědi. První se týká postmoderního Nadjá. Pokud nás Nadjá bombarduje výzvou „Užívej si!“, tak je na místě odpovědět tím, že se vzepřeme a řekneme: „Ne, já nechci.“ Jestliže si vytvoříme anti-konzumní postoj: nechci si užívat, nýbrž chci něco jiného, narušíme tím postmoderní překážku slasti a slast se může vrátit. Jak to věděl Aristotelés a jak to zdůrazňoval Milan Machovec, štěstí (eudaimonia, tj. blaženost) nemůže být samo o sobě cílem, protože je to pasivní stav, a ten se bez naší aktivity rozplyne. Je zapotřebí zapomenout na štěstí a zaměřit se na něco jiného, na cíl, který vyžaduje aktivitu, jako je nějaké umělecké, politické nebo teoretické dílo. Štěstí přichází jako vedlejší účinek naší činnosti.

A tak se lze dívat i na slast. Staré mistry bychom vlastně měli číst od konce, od verše „v přestávkách obžerství tvoříce veledíla“. Jejich hodování je od začátku navázáno na jejich tvoření, které je pro ně možná pokračováním hostiny, ale je tu přítomné jako rám, v němž se hostina odehrává. Jejich hodování je jako podloží jejich obrazů. Poblíž hostiny jsou rozdělané obrazy, nedokončené dílo, na kterém se zanedlouho bude pokračovat. Tento pól, dílo v procesu vzniku, dává celé scéně její napětí. Narušuje hlavní překážku slasti, jíž je pouhý příkaz „Užívej si!“. Dílo jim otevírá cestu k nespoutané chuti žít a vyvolává v nich kulinářský apetit.

Proti postmodernistického příkazu „Užívej si!“ můžeme  postavit příkaz „Usiluj, bojuj!“, i když se na začátku zdá, že není zač bojovat. Cíl přichází dodatečně. Teprve po tomto rozhodnutí se začne měnit vztah k možným cílům. Ty už nevystupují jako pouhá mnohost témat, ale jako potřeba, jako to, co musím nalézt či formulovat, abych mohl o něco usilovat. V současné krizi snad úplně všeho není těžké takový cíl objevit. Ano, zásadní změna.

Pak je tu druhá odpověď. Jak jsme viděli, překážkou slasti je také současný způsob produkce. Teoreticky je to celkem jednoduché: změnit ji tak, aby produkce byla co nejméně destruktivní, ohleduplná k přírodě, živým tvorům, co nejvíce sloužila všem. Předměty spotřeby by se proměnily po kvalitativní stránce (to se týká otázky, z čeho, jak a kde se vyrábějí). Už by nebylo zapotřebí, aby je obepínal závoj nevědění. Jejich spotřeba by nemusela vyvolávat rozdvojené vědomí, v němž na jedné straně vládne vědomí jejich potřebnosti a na straně druhé vědomí, že jejich produkce je spjata s destrukcí nebo utrpením, které nejsou nutné. Dalo by se konzumovat a nebýt cynikem. Jiný způsob produkce by tím obnovoval slast.

Není proto od věci spojit oba pohledy a jiný způsob produkce pojmout jako to, za co je možné zápasit. Jinými slovy: postmoderní Nadjá narušit tím, že proti němu postavíme příkaz „Usiluj o něco!“ a toto Něco bude změna způsobu produkce. Tato odpověď může vyvolat jiný vztah ke konzumu už nyní, v dobách globálního kapitalismu. I nadále budeme konzumovat s rozdvojeným vědomím, ale bude to v jiné dimenzi vznikající po odstavení postmoderního  Nadjá. V ní se snad začnou objevovat zlomky budoucí možné slasti.

Publikováno ve Tvaru č. 6/2001