• Slavoj Žižek v kostce
O autorovi
Michael Hauser (1972), český filosof, vysokoškolský pedagog a překladatel. Vystudoval filosofii na FF UK - v dizertaci se zabýval myšlením Theodora W. Adorna (v přepracované podobě vyšla knižně). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2007 k výročí Charty 77 inicioval výzvu Jsme občané! upozorňující na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen do Rady České televize. Hauser rozvíjí koncepce, které postihují krizové společenské tendence a poskytují východisko k promýšlení alternativ. Ve svých knihách se na současnou dobu dívá jako na dobu přechodu či interregna a takto pojímá dnešní politiku, kulturu a ekonomiku. Ve své filosofii navazuje na první generaci kritické teorie (Adorno, Marcuse, Fromm), na francouzské marxistické a postmarxistické filosofy (Althusser, Badiou, Ranciere, Balibar), na Slavoje Žižka a české kritické myslitele (Machovec, Kosík, Kalivoda).
Anotace
Úvod do filosofie Slavoje Žižka.
Slavoj Žižek představuje svou teorii jako rehabilitaci karteziánského subjektu, ale ne subjektu založeného na průhledném vědomí sebe sama, nýbrž na jeho temném dvojníku, o něhož se „čisté sebevědomí“ opírá. Žižek je jako pupeční šňůrou spojen s Lacanem a jeho kritici, např. Laclau, se ptají, zdali jeho závislost na Lacanovi není natolik silná, že je to „intelektuální monogamista“, a na ostatní filosofy, jako je Descartes či Hegel, se dívá lacanovskýma očima a tak přehlíží ty stránky jejich myšlení, které běží jiným směrem.[1. Butler, J.-Laclau, E.-Žižek, Sl., Contingency, Hegemony, Universality. Contemporary Dialogues on the Left. London-New York, Verso 2000, s. 75n. Žižkovi však nejde o nějakou vyváženou interpretaci Hegela nebo Descarta, nýbrž o jeho nové pochopení a rozvíjení motivů, které lze uplatnit v současných diskusích. Snad všichni filosofové, kteří probojovávali nový myšlenkový směr, vždy do jisté míry pokřivili předchozí filosofii. Nejlepším příkladem jsou Hegelovy Dějiny filosofie, zvláště pak jeho výklad Kantovy filosofie. Když se nový myšlenkový směr rodí, většinou se to děje v těle existující filosofie: užívá jejích pojmů a postupů, ale dává jim jiný obsah, pro který zatím nemá pojmový aparát. V tomto smyslu se nový směr zakládá vždy na dezinterpretaci toho starého. Jinou otázkou je, jaký vlastně vztah vládne mezi Žižkem a Lacanem. Žižkovo dílo můžeme chápat jako aplikovanou lacanovskou psychoanalýzu. Lacanovy pojmy a objevy Žižek přenáší na širokou škálu témat, od hollywoodského filmu přes Marxe až po německý idealismus. Žižek tak Lacanovy nesnadné a mnohdy nejasné myšlenky převádí do jednoznačnější podoby s cílem učinit z nich myšlenkové paradigma, které bude obecně přístupné a snad i univerzální. Žižek působí jako point de capiton samotného Lacana, tedy jako ten, kdo sémanticky rozptýlené pojmy „přišívá“ k určitým významům. Na druhé straně by se Lacan nejspíš zdráhal z psychoanalýzy učinit obecnou teorii všeho. Některé pasáže v jeho spisech naznačují, že jistá témata, jako je teorie dějin, klade do jiného oboru zkoumání. Viz např. Lacan, J., Écrits. New York-London, W.W. Norton 2006, s. 216. Limity lacanovské psychoanalýzy jsem se pokusil osvětlit v článku „Jak materializovat symbolický řád? O diferenci mezi Marxem a Žižkem“ (v tisku). ]
Žižkovo pojetí subjektu se nedá oddělit od ontologie, která má některé podobné rysy jako Badiouova. Žižek ji spojuje s Lacanovým pojmem Reálno. To má dvojí význam. Jednak označuje jakýsi nulový stupeň symbolizace, presymbolickou rovinu reality, na níž věci ještě nedospěly ke své soudržnosti. Tato rovina Reálna odpovídá Badiouovým „čistým mnohostem.“ Žižek v této souvislosti občas odkazuje k Platonově chóra, temné věčné látce unikající každému druhu poznání, která tak vystupuje jako předobraz Reálna. Žižek se také odvolává na kvantovou fyziku, v níž se setkáváme s neodstranitelnými paradoxy, disharmoniemi a ontologickou neúplností prvků.[2. Žižek, Sl., The Indivisible Remainder. On Schelling and Related Matters. London-New York, Verso, s. 208nn.] Druhý význam Reálna se odvíjí od toho, že je nelze nikdy zcela začlenit do symbolického řádu, do jazyka, teoretických systémů, společenských institucí, zákonů. Reálno pak působí uvnitř symbolického řádu jako rušivý „zbytek“, který neustále vychyluje daný řád z rovnováhy a brání mu, aby dosáhl plné soudržnosti. Reálno způsobuje, že v symbolickém řádu existují mezery a prázdná místa. To je obdoba Badiouovy koncepce prázdna.[3. Žižek tyto dvě podoby Reálna označuje také jako Reálno kantovské a Reálno hegelovské. To první lze spojit s věcí o sobě, která je nezávislá na symbolickém řádu a je nepřístupná poznání. Reálno hegelovské je oproti tomu kladeno dovnitř symbolického řádu, třebaže symbolizaci uniká. Podle Adriana Johnstona měl Žižek nejprve blíže k Reálnu kantovskému, kdežto v pozdějších letech k Reálnu hegelovskému. Dá se však ukázat, že vždy jsou přítomny oba póly, protože nakonec se jedná o Reálno lacanovské, které spojuje obě pozice. Podrobně o problematice Reálna viz Johnston, A., Žižek´s Ontology. A Transcendental Materialist Theory of Subjectivity. Evanston, Northwestern University Press 2008, s. 145nn. Více o Reálnu přímo u Lacana viz např. Fink, B., The Lacanian Subject. Between Language and Jouissance. Princeton, Princeton University Press 1995, s. 24nn. Reálnem zde může být i tělo novorozence před jeho vstupem do symbolického řádu. ]
Tato ontologie je tkanivo, do něhož je vetkána teorie subjektu. Základní Lacanovo určení subjektu je, že subjekt je rozštěpen. Vysvětluje se to v několika souvislostech a jednou z nich je, že tu je nesoulad mezi subjektem výpovědi (énontiation) a subjektem vypovídání (énoncé), tedy mezi „já“ jako Ich („je“), které je tím, kdo vypovídá, a zpředmětněným „já“ jako Ego („moi“), jež je součástí jazyka a symbolického řádu. (Žižek považuje za objevitele rozštěpeného subjektu Kanta, u něhož nalezneme nesjednotitelnou dvojici empirického a transcendentálního subjektu.) Subjekt výpovědi pak vystupuje jako mezera v symbolickém řádu, neboť jej nelze odpovídajícím způsobem symbolizovat. Tato mezera v symbolickém řádu je subjekt sám, označovaný jako $ (sujet barré). Tento subjekt je zasazen do Reálna, je to subjekt v Reálnu, jak to občas Lacan formuluje, a je navždy mimo dosah aktů sebereflexe.[4. Srov. Johnston, A, cit. d., s. 32.] Nezakládá se na vědomí a podobně jako u Badioua jej nelze ztotožnit s individuem. Lacan jej také nazývá jako subjekt nevědomí. Individuum se svým vědomím a sebeprožíváním, tzv. plný subjekt označovaný jako S, je odvozený a závislý na působení symbolického řádu nebo - jako ve známém stadiu zrcadla - na obrazu druhého, imagu, které představuje „ideální já“. Jinými slovy, subjekt vědomí a sebeprožívání, který obsahuje to, co Lacan nazývá jako Imaginárno, je právě tím, co je neautonomní, neboť se mění v závislosti na symbolickém řádu a na druhých, zvláště na „velkém Druhém“, na osobě nebo instanci (např. zákonu) ztělesňující symbolický řád.
Subjekt jako mezera či prázdné místo neexistuje mimo symbolický řád. Vzniká totiž až po vstupu do symbolického řádu, vstupu, který Lacan označuje jako symbolickou kastraci. Je to proces, jímž ztrácíme plnost bezprostředního prožívání, presymbolickou slast-jouissance. Děje se tak proto, že jsme nuceni svá přání a potřeby vyjadřovat symbolicky, gesty nebo řečí, tedy prostřednictvím signifikantů, které nás této bezprostřední slasti odcizují.
Prázdný subjekt je pak naplněn tím, co je jakousi náhražkou prvotní slasti: fantasmatem. Je to útvar, který vzniká jako odpověď na otázku Che vuoi? „Co ode mne chce Druhý?“ Fantasma je účinkem působení Druhého, je to reakce na (předpokládanou) touhu Druhého. Má několik významů. [5. Žižek rozlišuje celkem sedm významů fantasmatu, ale bohužel se je nesnaží propojit. Jejich vzájemný vztah proto zůstává nejasný. Viz Žižek, Sl., The Plague of Fantasies. London-New York, Verso 1997, s. 3nn a 64nn.] Jedním z nich je, že ustavuje naši touhu a zavádí její souřadnice. Určité předměty činí předmětem touhy. Jak říká Žižek, je to „schéma“, obdoba Kantova transcendentálního schematismu: působí jako podmínka touhy a dává jí určitou organizaci. Fantasma dále vytváří soudržnost subjektu a jeho identitu. Zde do popředí vystupuje fantasma jako touha Druhého. Subjekt si dává odpověď na to, jaký má být a jak má jednat, aby byl předmětem touhy Druhého (jako ona holčička, o níž píše Freud, která začala s chutí jíst jahodový koláč, když si všimla, že to uspokojuje její rodiče). Fantasma představuje základ, na němž se utváří identita subjektu. Dalším jeho významem je, že umožňuje zaplnit mezery a prázdná místa v symbolickém řádu, ve značné části toho, co se nazývá jako realita. Např. je i v tom, jak přistupujeme k druhému člověku. Kdyby tu nebyl fantasmatický rámec, v němž druhého vidíme, jeho blízkost by pro nás byla traumatická. Když se fantasmatický rámec rozloží, subjekt ztrácí schopnost vnímat realitu jako něco celistvého a smysluplného. Bruce Fink to shrnuje tak, že fantasma dává rozštěpenému subjektu pocit celosti, plnosti, smysluplnosti.[6. Fink, B., cit. d., s. 60. ]
Pro fantasma vytvořil Lacan následující „mathéma“:
$ ?a
Druhý symbol označuje „objet petit a“ („objekt malé a“, kde „malé a“ znamená tzv. malého druhého, „l´autre“). Je to určitý, často zcela všední předmět, který začne vystupovat jako předmět-příčina touhy a tím utvářet fantasma.[7. „Objet petit a“ vykládá Žižek např. v knize Looking Awry. An Introduction to Jacques Lacan through Popular Culture. Cambridge, Massachusetts, MIT Press 1992, s. 94, 133, passim. ] Toto mathéma se však dá chápat také jako mathéma subjektu S (plného subjektu), v němž je prázdno překříženého subjektu $ vyplněno fantasmatem, které se ovšem vyjadřuje symbolem ?.[8. Tak to formuluje sám Žižek. Viz týž, Tarrying with the Negative. Kant, Hegel, and the Critique of Ideology. Durham, Duke University Press 1993, s. 14.]
Podle Lacana a Žižka však lze toto fantasma narušit či rozpustit: provést jeho „překřížení“ (traversé du fantasme). Týká se to samozřejmě fantasmatu ve všech jeho aspektech, i když není zcela zřejmé, zdali překřížení fantasmatu v jednom významu vede samo od sebe k překřížení fantasmatu v ostatních významech. Výsledkem je, že se objevuje subjekt, který se neváže na fantasma, na to, co tvoří substanci onoho plného subjektu S. Plný subjekt se kvůli jeho fantasmatické výplni může chápat tak, že je to sedlina intersubjektivních procesů a nakonec účinek symbolických a mocenských struktur. Plný subjekt S připomíná ten, který má na mysli Althusser, když píše o tom, že subjekt je útvar vznikající jako odpověď na ideologickou výzvu přicházející ze strany institucí označovaných jako ideologické státní aparáty.[9. Viz Althusser, L., Ideology and Idelogical State Apparatuses. In Žižek, Sl. (ed.), Mapping Ideology. London-New York, Verso 1994, s. 100-140.]
Z toho plyne, že v překřížení fantasmatu můžeme spatřovat akt nastolující radikální svobodu. V čem tento akt spočívá? Žižek jej v Lacanových stopách spojuje s passage a l´acte (přechodem k činu), který popisuje v mnoha souvislostech a na mnoha příkladech. Čin znamená takový akt, který se neopírá o velkého Druhého (jako jsou Dějiny, Bůh, zákon),[10. U Badioua má pravý čin obdobnou povahu. Je to akt připojení k události, který však není garantován existující situací, lacanovskou terminologií velkým Druhým. Ale přesto tu jeden rozdíl je. Čin má u Badiou jistou oporu, jíž je právě událost vyzývající individua, aby vůči ní zaujala určitou pozici. ] nýbrž se zakládá na rozhodnutí, které se vztahuje pouze samo k sobě. Čin není gesto, jež je pro jednající individuum průhledné. Žižek zdůrazňuje, že účinky činu nikdy neodpovídají vědomým intencím. Subjekt není na výši svých činů. Čin působí jako otřes, který rozkládá fantasmatické jádro subjektu a „vyřazuje svůdnou moc symbolické účinnosti.“[11. Žižek, Sl., On Belief. London-New York, Routledge 2001, s. 121.] Lacan hovoří o činu jako nepředvídatelné tyché, nenadálé události, kterou nelze vysvětlit tím, co jednotlivec prožíval, jak myslel, co jej ovlivňovalo. Subjekt v jistém nepředvídatelném okamžiku zjistí, že nemůže jednat jinak, než přejít k činu, i když je svobodný.[12. Viz Žižek, Sl., Nepolapitelný subjekt. Přel. Michael Hauser. Chomutov, Luboš Marek 2007, s. 407. Žižek se tedy obejde bez události jako vztažného bodu. Na místě Badiouovy události vystupuje čin sám, je to čin-událost, jak to Žižek formuluje v Nepolapitelném subjektu. Viz tamtéž, s. 407. ] Čin má proto podobu „vynucené volby.“
Čím je subjekt v okamžiku činu? Subjekt podle Žižka vstupuje do zvláštní oblasti, která se nalézá mimo všechny ustavené řády. Nepatří do symbolického řadu, a není ani v doméně přírody. Tato oblast je oblastí mezi-bytí, ontologické „vymknutosti“. Žižek se ji snaží přiblížit prostřednictvím Hegelova pojmu „noc světa“, v níž se přetínají vazby k vnějšímu světu, subjekt se stahuje do sebe a vše ztrácí svou soudržnost. Subjekt prochází stavem připomínajícím šílenství. Tato noc světa, „absolutní negativita“, pak představuje pravé jádro subjektu.[13. Tamtéž, s. 40nn.] Hegelovu noc světa tedy Žižek pojímá jako Reálno. Dá se pak říct, že Reálno je vlastní dimenzí subjektu. Nakonec se to jeví tak, že přechod k činu nemá ani tak smysl kvůli činu samotnému, nýbrž čin je nutným prostředkem k tomu, aby se subjekt dostal do oblasti Reálna, v níž teprve existuje jako pravý subjekt, „prázdno nazývané jako subjekt“, jak zní název první části Žižkovy knihy _Prodlévání u negativního.[14. Žižek, Sl., Tarrying with Negative. cit. d., s. 8.]_
Procházení Reálnem jako nocí světa však nemůže trvat dlouho a otázkou je, co následuje. V Nepolapitelném subjektu, v pasáži věnované Hegelově noci světa, se to staví tak, že přechod šílenstvím, to, že jsou z nás pravé subjekty, vytváří prostor pro symbolický řád. Ten vzniká či se znovu ustavuje jako „náhražková formace“, jejíž ustavení je vynucené tím, že ponor do Reálna je dlouhodobě nesnesitelný. Z toho by plynulo, že pravými subjekty nemůžeme být příliš dlouho. Jejich život je efemérní. A tak se můžeme ptát, čím je pravý subjekt nahrazen. Je to opět nějaký plný subjekt (podobně jako se znovuustaví symbolický řád), který se však proměnil tím, že prošel Reálnem a po nějakou dobu byl pravým subjektem? Přijme uvnitř symbolického řádu novou formu existence? Na tyto otázky, pokud vím, Žižek neodpovídá.[15. Žižek se nezabývá tím, jaký je vztah poudálostního subjektu, který se opět nějak vepsal do symbolického řádu, a tímto subjektem ve fázi Reálna (činu-události). Pokud je tato fáze pouze „mizející prostředník“ a rozplyne se, pak tu chybí negativita, vůči které by se poudálostní subjekt vymezil a tím se konstituoval jako subjekt odlišný od těch, které Reálnem neprošly. Nakonec by se normalizoval a byl stejný jako ostatní. Rozhodující je tento vztah, ne samotná noc světa. Podle mne se dá uchopit na pozadí úvah Maurice Blanchota o suicidálním prostoru, obdobě noci světa, jak jsem se o to pokusil v článku „Suicidální reflexe.“ (Filosofický časopis 57, 2009, č. 3, s. 411.) ]
V čem tedy tkví průlom uskutečněný Žižkem? Jednak v tom, že do společenského a filosofického myšlení zavádí Reálno. To má podobný účinek jako Badiouova teorie množin: je tu nepolapitelný, vybočující živel narušující uspořádanou realitu. Tento živel zbavuje úzkosti z uzavřenosti, jež působí v postmoderních teoriích. Ty chtějí zabránit uzavření identit, struktur, pojmů, a hlavní strategií je proto otevírání.[16. Na podrobnější rozvedení tématu zde není místo. Žižek to ukazuje např. na tom, jaký je rozdíl mezi Lacanem a Derridou. Derridova dvojice doplněk/centrum se u Lacana nechápe jako dvě od sebe oddělené věci, nýbrž jako jedna a táž věc, jako tzv. Pán-Signifikant, který vybočuje z řetězce signifikantů a je excesivní, a zároveň je tím, co sjednocuje a „totalizuje“. Centrum je nakonec doplněk narušující totalizující moc. Ten je „podmínka možnosti i podmínka nemožnosti centra“. Více viz ve stati „Zatmění významu: o Lacanovi a dekonstrukci“. In Žižek, Sl., Interrogating the Real. London-New York, Continuum 2005, s. 206nn. ] U Žižka a Badioua tato úzkost mizí, neboť takové uzavření nastat nemůže, aspoň ne na dlouho. Tím se znovu rodí svobodný poměr k velkým filosofickým tématům.
Subjekt je spojen právě s tímto nezačlenitelným prvkem. Je to prázdno, mezera v symbolickém řádu, sebevztažná negativita, vyčleněný útvar existující ve zvláštní oblasti mimo kulturu a přírodu. Na rozdíl od Badioua se může objevit v zásadě kdykoli, jakmile nastane passage a l´acte nebo se rozevře rovina Reálna. Žižkův subjekt má blíže k subjektu karteziánskému než subjekt Badiouův, protože se pojímá jako sebevztažná formace vznikající nezávisle na vnějších strukturách. Jeho vnějšek však vymazán není, neboť ten hraje roli při ustavení „plného subjektu“ z něhož teprve pravý subjekt vzniká.[17. Adrian Johnston naznačuje, že tu jistá závislost je. Pokud subjekt vzniká v mezerách Symbolična, pak je otázka, zdali tyto mezery způsobené Reálnem nejsou podmínkou jeho vzniku. Vnější struktury musejí vykazovat jisté vlastnosti, aby se subjekt mohl objevit. Johnston to formuluje tak, že „tyto vlastnosti jsou meta-transcendentálními podmínkami pro událost příchodu transcendentního (transcendentálního) subjektu-jako-$“. Johnston, A., cit. d., s. 273. ] Žižek a Badiou dokážou teorii subjektu propojit s uznáním působnosti vnějších struktur. Vyhýbají se jak spinozismu, který nalezneme v postmoderním myšlení (subjekt je rozpuštěn ve strukturách nebo je pouhým jejich účinkem), tak fenomenologii, jež se zaměřuje na samotný subjekt a naopak rozpouští vnější struktury.
Otazníky…
Žižkova teorie subjektu rovněž vyvolává otazníky, které souvisí s tím, jaký vztah vládne mezi pravým subjektem a symbolickým řádem a jak pravý subjekt opět vstupuje do symbolického řádu. Žižek to pojímá tak, že vznik pravého subjektu doprovází rozklad symbolického řádu. Narážíme tu na dvě obtíže. Pokud vznik pravého subjektu je ve vztahu k mezerám uvnitř symbolického řádu, kdo tyto mezery rozpoznává? Plný subjekt, vyplněný fantasmatem a začleněný do symbolického řádu, anebo subjekt prázdný a pravý, ponořený do Reálna? Nechybí tu třetí subjekt, který dokáže číst stopy Reálna, ale ještě není v Reálnu, nýbrž stále v Symboličnu? Je to obtíž obdobná té, kterou nalezneme u Badioua. Mezi plným a prázdným subjektem zeje podobná propast jako mezi individuem jako jednotkou situace a subjektem jako procedurou události.
Druhá obtíž, které jsme se již dotkli, vězí v tom, jak se prázdný subjekt znovu vepíše do symbolického řádu, aniž se jako prázdný subjekt vymaže. Žižek riskuje to, že čin-událost bude mít pouze chvilkový účinek jako okamžik otřesu nebo zvláštního prozření či extáze. Co zabrání tomu, aby se tento účinek vytratil, není-li tu nový subjekt, jehož forma bude pevnější, než jakou má krajně proměnlivé a chaotické Reálno? Jak může subjekt ve formě Reálna provádět interakce se symbolickým řádem a druhými subjekty? Jak si představit vzájemnou komunikaci a společný zápas dvou či více subjektů ponořených do Reálna? Badiou by odpověděl, že subjekty které zachovávají věrnost pravdě-události, vytvářejí „komunitu věřících“, a proto tu probíhají jazykové a jiné symbolické akty. U Žižka se můžeme ptát, zdali subjekt ve formě Reálna je vůbec schopen řeči. Jeho vztah k symbolickému řádu, jehož je řeč hlavní součástí, je přerušen a subjekt se nalézá ve stavu sebe-stažení.[18. V posledních Žižkových knihách se objevují různé badiouovské výplně, jimiž se dá tato obtíž zaretušovat. Možná je to i tak, že Žižek nyní rozvíjí syntézu Lacana a Badioua, třebaže se vůči Badiouvi v některých bodech vymezuje. Tato badiouovská výplň se týká např. otázky potenciálního subjektu změny, nového proletariátu. Žižek k tomu přistupuje tak, že hledá badiouovská „událostní místa“, z nichž se nový proletariát může vynořit. Viz Žižek, Sl., In Defence of Lost Causes. London-New York, Verso 2008, s. 424. ]
Tyto otazníky ukazují na to, že v obou těchto teoriích zůstalo jedno bílé místo. Jím je taková forma subjektu, jež je určitým způsobem „odečtená“ ze situace či symbolického řádu (má charakter pravého subjektu), a přesto umožňuje, aby se rozvíjelo předivo vztahů mezi subjektem a symbolickým řádem. Otázka tedy je, jak po těchto dvou průlomech rozvíjet teorii „komunikativního“ subjektu. Zní to překvapivě, ale východiskem může být dílo Louise Althussera, zvláště jeho „symptomální čtení“, v němž se objevuje pojem latentního obsahu.