Článek

Michael Hauser  Současná hnutí odporu jako poznání. Polemika se Slavojem Žižkem

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Žižek se ve svém sloupku „Zloději v obchodech celého světa, spojte se!“ zamýšlel nad významem bouří v Londýně z roku 2011. Jsou to výbuchy  násilí, které nemají žádný politický program a jsou pouze naplněním práva na konzum jinými prostředky? Tyto bouře se podobají náložím, které jednou za čas vybuchnou, tu v okrajových čtvrtích Paříže a Londýna, náložím, které se zvětšují a mohou vybuchnout de facto na všech místech, kde žijí vyloučení. Ale po tomto výbuchu se situace opět normalizuje. Uklidí se rozbité sklo, znovu se naplní vypleněné sklady a nic se nezmění.

Pokud zvítězí jejich konzervativní výklad (aktéři těchto výbuchů jsou plně zodpovědní za své činy a mají být potrestáni jako narušitelé veřejného pořádku a zloději), zvětší se represe a ještě více se posílí mechanismy, které z vyloučených dělají vyloučené. Tyto výbuchy násilí Žižek nazývá Hegelovým pojmem „abstraktní negace“. Nemají žádný jiný význam, než je samotné násilí.

Právě proto však nemá tak docela pravdu Zygmunt Bauman, který o londýnských nepokojích hovoří jako o aktech „poškozených a diskvalifikovaných konzumentů, ale ani Slavoj Žižek. Ten sice těmto nepokojům přiznává autentický moment, ale vykládá je pouze jako ironizaci konzumeristické ideologie.

Jenže prvotním motivem vůbec nemuselo být neodolatelné vábení zboží za výkladem, jež je pro vyloučené nedostupné. Samotné násilné akty, jako je vypalování skladů nebo podpalování aut, tedy ničení zboží, svědčí o tom, že tu nepůsobila jenom konzumeristická ideologie, která se utrhla ze řetězu. Spíš to bylo tak, že tyto násilné akty byly formou, kterou tato konzumní ideologie musela získat, aby se stala politickou. Nešlo tu zkrátka na prvním místě o masové vyloupení obchodů, nýbrž o rozpoutání násilí spojeného s ničením stánků konzumu a s útoky proti všem, kteří patří do světa na druhé straně, proti policistům i novinářům.    

Násilí tudíž mělo ten význam, že zviditelnilo vyloučené jako část společnosti, kterou Ranci?re nazývá „částí bez účasti“. Ale na rozdíl od „lidu“, jenž se zviditelňuje akty, jako je nastolení požadavku rovnosti nebo sebepojmenování, se jednalo o zviditelnění „lůzy“, tedy té části společnosti, jež nemá žádný pozitivní cíl, nýbrž se vyžívá pouze v ničení. (O londýnských výtržnících jako o „lůze“ píše Žižek ve svém článku.) Z toho lze vyvodit, že pokud chybí lid jako politické tělo usilující o rovnost, na jeho místě se objevuje lůza.

Ale jak je to s jinými současnými formami odporu? Žižek ve svém sloupku píše o tom, že arabské revoluce se vyhnuly „falešné alternativě sebedestruktivního násilí a náboženského fundamentalismu“.  „Egyptské léto 2011“ se mu však jeví jako tečka za revolucí.  Prohlubující se sociální problémy podle jeho názoru povedou k posílení islámského fundamentalismu. Moc v zemi si pak rozdělí islamisté a armáda. Emancipační potenciál egyptské revoluce byl udušen v zárodku.

Žižek dále hovoří o španělských Indignados nebo o protestním hnutí v Řecku. Tvrdí, že tato hnutí z principu nemohou změnit společenskou realitu, protože odmítají převzít politickou odpovědnost a založit novou stranu nebo usilovat o převzetí státní moci. Jejich politickým cílem je pouze vytvářet nátlak na politické strany.

Žižkovi odpověděl Hamid Debaši článkem Žižek a Kaddáfí: žít ve starém světě. Píše zde, že Žižek pronáší pohřební řeč nad těmito hnutími předčasně. Nedokáže v dnešním světě nalézt nic, co by nám dávalo naději na změnu poměrů a předem všechno odepisuje. Žižek se podle Debašiho dívá na svět tak, že to není „svět“, neboť nemá v sobě nic smysluplného. Jediná smysluplná věc je nová politická strana a uchopení státní moci. To všechno podle Debašiho svědčí o Žižkově neschopnosti spatřit nové politické možnosti.  Žižek zůstal vězet ve starém světě.

Na to se dá namítnout, že s arabskými revolucemi, hnutím Indignatos nebo řeckým protestním hnutím, to může skončit jako s naší sametovou revolucí nebo nedávnými „barevnými revolucemi“ (na Ukrajině, v Gruzii, Kyrgyzstánu).  Masová vlna protestů postupně zeslábne, a třebaže se aktivisté budou nadále organizovat a svolávat demonstrace, celé hnutí se ocitne na mrtvém bodě. Nestalo se to koneckonců alterglobalizačnímu hnutí a kolik nadějí kdysi vyvolalo? Žižek má pravdu, hnutí, které se nepokusí ustavit politickou stranu jako formu své organizace, riskuje, že zanedlouho ztratí svůj emancipační náboj a rozplyne se.

Současná politická a sociální hnutí mají zpravidla dvě stránky. Je to jednak vytváření samosprávné sítě aktivit zdola a jednak snaha ovlivnit držitele reálné politické moci. Tato hnutí se však předem vzdávají toho, aby získala stejnou pozici, jakou mají držitelé moci. Spokojují se s postavením nerovných partnerů, přesněji řečeno, jsou to předkladatelé žádostí, které vyřizuje někdo jiný. Úkolem změnit společnost se tak vlastně pověřují ti, kteří mají reálnou moc.

A protože se samozřejmě nic nezmění a dané společenské mechanismy budou vládnout dál, narazí i samosprávná síť na meze svého šíření. Vznikne snad několik nových komunikačních sítí, možná družstev či samosprávných podniků, ale dále se nerozšíří, jako se nějak výrazně nešíří stávající formy samosprávy, např. Mondragonská družstva.   

Žižek však přehlíží jednu věc. I když si nebudeme dělat iluze o možnostech současných hnutí, tato hnutí mají svůj zásadní význam. Pravděpodobně jsou dnes jakousi historickou nutností. Nechme stranou, že snad občas prosadí určité změny v politice nebo ekonomice. (Ale co se podařilo změnit alterglobalizačnímu hnutí?)

Jejich význam je v něčem jiném. Mohou přetvořit vědomí aktivistů a angažované veřejnosti.  Jakmile vysvitnou limity těchto hnutí, může to vyvolat jiné chápání politiky. Jestliže tou pravou cestou ke změně není samotné hnutí, co tedy? A tak lze dospět k poznání, že pokud chceme opravdu něco změnit, jsme nuceni usilovat o reálnou politickou moc.

Vyšlo v Deníku Referendum