Článek

Eric Hobsbawm  Komunistický manifest z hlediska perspektiv

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Eric John Ernest Hobsbawm (1917–2012), britský marxistický historik. —- Narodil se v anglojazyčné židovské rodině z egyptské Alexandrie, dětství však prožil ve Vídni a v Berlíně. Ve dvanácti přišel o otce a ve čtrnácti zcela osiřel. Po Hitlerově nástupu k moci odešel i se sestrou a s adoptivní rodinou do Británie, kde vystudoval historii na univerzitě v Cambridge. Za druhé světové války sloužil v britské armádě. Po roce 1945 stoupal po příčkách akademických hodností na University of London (lecturer 1947, reader 1959, professor 1970, emeritus professor 1982). V 60. letech byl hostujícím profesorem ve Stanfordu a v letech 1984-1997 hostoval na newyorské New School for Social Research na Manhattanu. Počátkem 50. let pomáhal zakládat akademický časopis Past & Present. V roce 1978 byl přijat za člena Britské akademie. —- Jako jeden z prominentních britských historiků psal Hobsbawm o mnoha tématech, ke dvěma se však vracel: prvním je jeho koncept tzv. “dvojí revoluce” (dual revolution), totiž hluboké souvztažnosti mezi revolucemi politickou (“Velkou francouzskou”) a průmyslovou - v té souvislosti zároveň razí pojem “dlouhého 19. století” (trvajícího od roku 1789 do roku 1914); druhým je téma sociálního banditismu, který vnímá jako archaickou, rurálním společnostem odpovídající formu sociálních hnutí. Hojně citována je kniha The Invention of Tradition (napsaná společně s Terencem Rangerem), jejíž základní tezí je, že většina tzv. “tradic” je v moderní společnosti uměle zkonstruována k aktuálním účelům, především pro potřeby udržení moderního národa, který je poměrně nedávnou kategorií, bytostně spjatou s potřebami budování industriální společnosti. —- Ještě v Berlíně, ve svých 14 letech, vstupuje Hobsbawm do spolku Sozialistischer Schülerbund, v roce 1936 pak (již v Londýně) do Komunistické strany Velké Británie, jejímž členem zůstane téměř půlstoletí; po roce 1968 se bude hlásit k tzv. eurokomunistické frakci, podporující ideje Pražského jara 1968 a odsuzující invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, a v 80. letech podporoval Labour party, kde se zapojí do intelektuálního týmu Neila Kinnocka, usilujícího vyvést stranu z krize a defenzívy. Tonyho Blaira však později odmítne jako “Thatcherovou v kalhotách”.
Díla: Divocí rebelové. K archaickým formám sociálního hnutí na přelomu 19. a 20. století (1959, 1963, 1971); Průmysl a impérium: od roku 1750 po dnešek (1968); Vynález tradice (1983); Věk extrémů. Krátké 20. století, 1914-1991 (1994); Globalizace, demokracie a terorismus (2007); Viva la revolucion. Hobsbawm o latinské Americe (2016).

Anotace

Článek marxistického historika Erica Hobsbawma o historickém vlivu Komunistického manifestu.

I.

Na jaře roku 1847 se Karel Marx a Bedřich Engels rozhodli připojit se k takzvanému Svazu spravedlivých (Bund der Gerechten), odnoži dřívějšího Svazu vyhnanců (Bund der Geächteten), tajné revoluční společnosti, zformované v třicátých letech v Paříži pod francouzským revolučním vlivem německými tovaryši, hlavně krejčími a dělníky zpracovávajícími dřevo – a dosud složené hlavně z takovýchto radikálních řemeslníků mezi emigranty. Svaz, přesvědčený jejich „kritickým komunismem“, navrhl publikovat jako svůj politický dokument manifest, který by Marx a Engels sepsali a v tomto duchu hodlal také modernizovat svou organizaci. V létě roku 1847 se skutečně reorganizoval, přejmenoval se na „Svaz komunistů“ (Bund der Kommunisten) a přihlásil se k cíli „svržení buržoazie, k vládě proletariátu, ke skončení se starou společností, která je založena na třídních rozporech (Klassengegensätzen) a k vybudování nové společnosti bez tříd či soukromého vlastnictví“.  Druhý sjezd Svazu, který se konal v listopadu-prosinci téhož roku opět v Londýně, formálně přijal tyto cíle a nové Stanovy a vyzval Marxe a Engelse, aby zkoncipovali nový Manifest, který by vyložil cíle a politiku Svazu.

Ačkoli náčrt připravili oba, jak Marx, tak Engels, a dokument jednoznačně představil názory, které sdíleli oba, konečný text byl po přehnaných připomínkách exekutivy téměř zcela určitě sepsán Marxem, který považoval za obtížné při časovém zpoždění a pod tlakem pevně stanoveného termínu, zkompletovat své texty jinak. Skutečnost, že neexistují dřívější náčrty, by mohla naznačovat, že byl sepsán rychle. Výsledný dokument o 23 stranách, nazvaný Manifest Komunistické strany (obecněji od roku 1872 známý jako Komunistický manifest), byl publikován v únoru roku 1848 a vytištěn v centrále Worker´s Educational Association (Dělnického vzdělávacího sdružení – známého spíše jako Kommunistischer Arbeiterbildungsverein, který existoval až do roku 1914 v Londýně, v Liverpoolské ulici č. 46.

V roce 1998 jsme si připomínali 150 výročí publikování tohoto nevelkého revolučního spisku, který je od francouzské revoluční Deklarace práv člověka a občana zcela určitě zdaleka nejvlivnějším jedinečným politickým dokumentem. Se štěstím zasáhl systém pouze týden či čtrnáct dní před vypuknutím revolucí 1848, které se šířily jako lesní požár z Paříže přes celý evropský kontinent.  Ačkoli je jeho horizont jasně internacionální - první vydání Manifestu bylo ohlašováno s nadějí, že vyjde v angličtině, francouzštině, italštině, vlámštině a dánštině, což se však neuskutečnilo – zprvu působil pouze ve verzi  německé. Protože byl Svaz komunistů malý, nesehrál v revoluci v Německu významnou roli, a to ani prostřednictvím novin Neue Rheinische Zeitung (1848/1849), které vydával Karel Marx. První vydání Manifestu bylo znovu vytištěno během několika měsíců třikrát, na pokračování byl vydáván v Deutsche Londoner Zeitung, poté opraven a opětně vysázen na třiceti stranách v dubnu či květnu 1848, ale s neúspěchem revolucí v roce 1848 ustoupil z centra pozornosti.  V době, kdy se Marx smiřoval se svým doživotním exilem v Anglii (v roce 1849), byl už Manifest tak málo dostupný, že se v listopadu 1850 rozhodl pro přetisk jeho části III. („Socialistická a komunistická literatura“) v posledním vydání svých Neue Rheinische Zeitung, politisch-ekonomische Revue, které však stěží ještě měly nějaké čtenáře.

Nikdo by mu v padesátých a raných šedesátých letech nepředvídal pozoruhodnou budoucnost. Nové malé vydání - připravené jako soukromé -. Vydal německý emigrant - tiskařem v Londýně, asi v roce 1864 a další malé vydání vyšlo v Berlíně v roce 1866, prvé, které bylo v Německu skutečně publikováno. Mezi rokem 1848 a 1868 se zdá, že se překlady neobjevily, s výjimkou švédské verze, pravděpodobně publikované na konci roku 1848 a polské v roce 1850, která je pro bibliografii Manifestu významnou pouze proto, že překladatelka pravděpodobně vydání konzultovala s Marxem či (protože žila v Lancashire) spíše s Engelsem. Obě verze zmizely beze stopy. Uprostřed šedesátých let se ve skutečnosti nic z toho, co Marx v minulosti napsal, v tisku neobjevilo.

Marxovo prominentní postavení v Mezinárodním dělnickém sdružení (v tak zvané „První internacionále“, 1864-1872) a fakt, že se v Německu objevily dvě významné dělnické strany, obě založené dřívějšími členy Svazu komunistů, kteří si Marxe velice vážili, vedl k oživení zájmu o Manifest, stejně jako o další Marxova díla. Zvláště jeho výmluvná obhajoba Pařížské komuny z  roku 1871 (obecně známá jako Občanská válka ve Francii), mu přinesla významnou popularitu v tisku jako nebezpečnému vůdci mezinárodní subverze, obávanému vládami. Zvláště soud s údajnými vlastizrádci, německými sociálně demokratickými vůdci, Wilhelmem Liebknechtem, Augustem Bebelem a Adolfem Hepnerem, který se konal v březnu 1872, poskytl dokumentu nečekanou publicitu. V trestním řízení byl Manifest přečten a zaznamenán v soudním protokolu a poskytl tak sociálním demokratům první šanci legálně a ve velké tiskové sérii jej, jako část soudního jednání, publikovat. Jakmile bylo zřejmé, že dokument, zveřejněný před revolucí v roce 1848, by mohl vyžadovat určitou aktualizaci a objasňující komentář, napsali Marx a Engels první z řady předmluv, které od té doby obvykle doprovázely nová vydání Manifestu. Z určitých důvodů nemohly být předmluvy v té době široce distribuovány, ale vydání z roku 1872 (založené na vydání z roku 1866) se stalo základem pro všechna následující. Mezitím, mezi rokem 1871 a 1873, se objevilo přinejmenším devět vydání Manifestu, v šesti jazycích. Během života zakladatelů tak vznikla: (1) Předmluva k (druhému) německému vydání, 1872; (2) Předmluva k (druhému) ruskému vydání (první ruský Bakuninův překlad byl vydán v roce 1869, pochopitelně bez Marxova a Engelsova souhlasu; (3) Předmluva k (třetímu) německému vydání, 1883; (4) Předmluva k anglickému vydání, 1888; (5) Předmluva k (čtvrtému) německému vydání, 1890; (6) Předmluva k polskému vydání, 1892; a (7) Předmluva „k italským čtenářům“, 1893.

V průběhu dalších čtyřiceti let Manifest dobýval svět, vynášen do popředí spolu se vznikem nových (socialistických) dělnických stran, v nichž v osmdesátých letech vliv marxismu rychle vzrůstal.  Žádná z těchto stran se nerozhodla vstoupit ve známost jako komunistická strana, do té doby, pokud se ruští bolševici po Říjnové revoluci nevrátili k původnímu názvu, ale titulek Manifest komunistické strany zůstal nezměněn. Již před ruskou revolucí v roce 1917 byl vydán v několika stech edic v asi třiceti jazycích, včetně tří vydání v Japonsku a v Číně. Nicméně, základní oblastí jeho vlivu zůstával pás, vedoucí středem Evropy, od Francie na západě k Rusku na východě. Nepřekvapuje, že největší počet vydání byl v ruském jazyce (70) plus v 35 v jazycích carské říše – jedenáct v polštině, dvě v jidiš, šest ve finštině, pět v ukrajinštině, čtyři v gruzínštině, dvě v arménštině. K tomu bylo 55 vydání v němčině, pro habsburskou říši, dalších devět v maďarštině a osm v češtině (ale pouze tři v srbštině a po jednom na Slovensku a ve Slovinsku), 34 v angličtině (včetně USA, kde se první překlad objevil v roce 1871), 26 ve francouzštině a jedenáct v italštině – nikoli před rokem 1889. Jeho vliv v jihovýchodní Evropě byl malý – šest vydání ve španělštině (včetně latinsko amerických zemí); jedno v portugalštině. Podobný vliv měl i v jihovýchodní Evropě (sedm vydání v maďarštině, čtyři v srbštině, čtyři v rumunštině a jedno vydání v rétorománštině). Severní Evropa byla středně dobře reprezentována, s šesti vydáními v dánštině, pěti ve švédštině a dvěma v norštině.

Toto nerovné geografické rozšíření neodráželo jen nerovné preference socialistického hnutí a nerovný vliv Marxe samotného, jako spíše jasné oddělování se od jiných revolučních ideologií, jako např. anarchismu. Měli bychom také připomenout, že existovala silná korelace mezi velikostí a mocí sociálně demokratických a dělnických stran a počtem výtisků Manifestu. Před rokem 1905 např. Německá sociálně demokratická strana (SPD), se svými statisíci členy a milióny voličů, publikovala nová vydání Manifestu v nákladu ne větším než dva až tři tisíce exemplářů. Erfurtský program strany z roku 1891 byl vydán ve více než 120 000 exemplářích, zatímco, jak se zdá, během jedenácti let, od roku 1895 do roku 1905, nepublikovala tato strana více než 16 000 exemplářů Manifestu; náklad jejího teoretického žurnálu Die Neue Zeit byl v tomtéž roce (1905) 6 400 exemplářů. Od průměrného člena masové marxistické sociálně demokratické strany se neočekávalo, že by prošel zkouškou z teorie. Jiná situace byla v Rusku. 70 předrevolučních ruských vydání bylo určeno pro organizace, které byly po většinu času ilegální; počet jejichž  členstva nemohl přesáhnout několik tisíc. Podobně v anglosaském světě, bylo 34 anglických vydání publikováno několika rozptýlenými sektami a pro takovéto sekty, které působily na levém křídle existujících dělnických a socialistických stran. To bylo prostředí (milieu), v němž zřejmost, že je někdo komunista, mohla být posuzována nezávisle na množství poznatků, které si z Manifestu osvojil. Krátce řečeno, čtenáři Manifestu, ačkoli byli součástí nových a rostoucích socialistických dělnických stran a hnutí, téměř zcela jistě nebyli reprezentačním vzorkem jejich členstva. Byli to muži a ženy se zvláštním zájmem o teorii, z níž taková hnutí vycházela. Taková situace existuje dodnes.

Tato situace se změnila po Říjnové revoluci – ke změně došlo při všech událostech, které ji doprovázely, ve všech komunistických stranách. Narozdíl od masových stran Druhé internacionály (1889-1914), strany Třetí internacionály (1919-1943) očekávaly od všech svých členů, že budou chápat – či přinejmenším prokazovat určitou znalost – marxistické teorie. Vytratila se dichotomie mezi praktickými politickými vůdci, nezajímajícími se o psaní knih a „teoretiky“, jako byl Karl Kautsky, kteří byli známi a respektováni, nebyli však těmi, kdo by rozhodoval o praktických otázkách. Ve stopách Lenina se o všech stranických vůdcích předpokládalo, že budou významnými teoretiky; od té doby byla také všechna politická rozhodnutí ospravedlňována odkazem na marxistické analýzy – či pravděpodobněji, odkazy na autoritu textů „klasiků“: Marxe, Engelse, Lenina a v příhodnou dobu i Stalina. Publikování a široká distribuce Marxových a Engelsových děl nabyla v hnutí daleko většího významu, než tomu bylo v dobách Druhé internacionály. Sahala od sérií kratších děl, pravděpodobně zahajované německými Elementärbücher des Kommunismus za Výmarské republiky, přes vhodně vybraná čtenářská kompendia, jako byly neocenitelné Vybrané dopisy Marxe a Engelse a Vybrané spisy Marxe a Engelse ve dvou – později ve třech – svazcích, až po přípravu vydání jejich souborného díla (Gesamtsausgabe), všechno to zaštiťované – pro tento účel neomezenými - zdroji Sovětské komunistické strany a tištěné v Sovětském svazu často v řadě zahraničních jazyků.

Komunistický manifest z této nové situace těžil. Počet jeho výtisků a jejich oběh nepochybně rostl. Laciná vydání, publikovaná v roce 1942 oficiálním vydavatelstvím americké a britské komunistické strany „ve statisících“ výtisků, byla popsána jako „pravděpodobně největší masová edice, která kdy v angličtině vyšla“. Titulek Manifestu už nebyl pozůstatkem z minulosti, nyní jej přímo spojoval s aktuální politikou. Protože nyní o sobě velký stát prohlašoval, že reprezentuje marxistickou ideologii, bylo postavení Manifestu v politické vědě znovu posíleno; vstoupil také do učebních programů universit, předurčen rychle expandovat po druhé světové válce, v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy mezi intelektuálními čtenáři nalezl marxismus své nejnadšenější publikum.

SSSR vyšel z druhé světové války jako jedna ze dvou supervelmocí, stanul v čele obrovské oblasti komunistických států a států přidružených (dependencies). Komunistické strany na Západě (s pozoruhodnou výjimkou německé strany) z ní vyšly silnějšími, než kdykoli dříve byly či chtěly být. Ačkoli studená válka začala v době jeho stoletého výročí, nebyl už Manifest publikován pouze komunistickými či jinými marxistickými vydavateli, ale vycházel ve velkých vydáních u nepolitických vydavatelů, s úvody prominentních akademiků. Krátce řečeno, nebyl už pouze klasickým marxistickým dokumentem;  stal se politickou klasikou tout court.

Manifest zůstává jedinečným i po konci sovětského komunismu a úpadku marxistických stran a hnutí v mnoha částech světa. Ve státech bez cenzury má k němu s jistotou přístup téměř zcela určitě každý, kdo navštíví dobré knihkupectví a dobrou knihovnu.  Smyslem nové edice k jeho 150 výročí není tudíž ani tak učinit text tohoto úžasného mistrovského díla dostupným, a ještě méně jde o to, revidovat stoletou doktrinální debatu o „správné“ interpretaci tohoto základního díla marxismu. Měli bychom si hlavně uvědomit, že Manifest má posud, na počátku dvacátého prvního století, mnohé co říci

II.

 

Co nám může říci?

Je pochopitelně dokumentem, který byl psán pro zvláštní historické okamžiky. Něco se z něj ukázalo jako překonané téměř bezprostředně  - například taktika, doporučovaná komunistům v Německu, jež ve skutečnosti nebyla tou, kterou pak během revoluce 1848 a díky jejím důsledkům uskutečňovali. Mnohé z něj se stávalo překonaným s tím, jak se prodlužoval čas, který čtenáře dělil od data jeho sepsání.  Guizot a Metternich z vedoucích státních funkcí dávno přešli do knih o historii; car (nikoli však papež) už neexistoval. Jak pro diskusi o „socialistické a komunistické literatuře“ Marx a Engels sami v roce 1872 připustili, dokonce i tu už nebyl aktuální (it was out of date).

Navíc: s uplynutím času nebyl už jazyk Manifestu jazykem jeho čtenářů. Například, něco se muselo udělat s tezí, že pokrok buržoazní společnosti vytrhl „podstatnou část populace z idiocie vesnického života“. Nejsou pochyby o tom, že Marx v té době sdílel obvyklé opovržení městských lidí, právě tak jako jejich nevědomost o úrovni venkovanů; aktuální a analyticky zajímavější je však tato teze („dem Idiotismus des Landlebens entrissen“) v němčině, kde se poukazuje nikoli na „stupiditu“, ale „úzký obzor“, či „izolovanost od širší společnosti“, v níž člověk na venkově žil. Termín idiocie je odvozen z původního významu řeckého termínu „idiotes“, ze kterého pochází současný význam „idiot“ či „idiocie“ jako „osoby, zabývající se pouze svými vlastními soukromými záležitostmi, nikoli záležitostmi širšího společenství“. Během desítek let od čtyřicátých let – a v hnutích, jejichž členové, na rozdíl od Marxe, neměli klasické vzdělání – původní smysl slova vytratil a nebylo mu správně rozuměno.

Ještě zřejmější je to u politického slovníku Manifestu. Termíny jako „Stand“ („stav“), „Demokratie“ („demokracie“) či Nation/national, byly buď málo aplikovatelné na politiku na konci devatenáctého století, nebo si už neponechávaly onen význam, který měly v politických či filozofických diskusích let čtyřicátých. Vezměme obvyklý příklad: „Komunistická strana“, za jejíž manifest se náš text prohlašuje, nemá nic společného se stranami moderní demokratické politiky, či „stranou předvojem“ leninského komunismu, a už vůbec ne  se státostranami sovětského a čínského typu. Nic z toho už neexistuje. „Strana“ stále ještě znamená v podstatě tendenci či sdílené politické mínění (názor), i když Marx a Engels chápali, že jakmile se takové mínění prosadí v třídních hnutích, vyvine určitý druh organizace („diese Organisation der Proletarier zur Klasse, und damit zur politischen Partei“).  Odtud odlišení ve IV. oddílu mezi stranami dělnické třídy, „které se už ustavily“, chartisty v Anglii, stoupenci agrární reformy v Severní Americe a dalšími, které se až dosud takto nekonstituovaly. Jak bylo z textu zřejmé, nebyla Marxova a Engelsova komunistická strana druhem organizace, ani se nesnažila o její ustavení – natož organizací se zvláštním programem, odlišným od programů jiných organizací. Je typické, že v Manifestu není nikde zmíněno ono konkrétní těleso, z jehož pověření byl Manifest napsán, Svaz komunistů.

Navíc je jasné nejenom to, že Manifest byl napsán ve zvláštní historické situaci a pro tuto situaci, ale také to, že představuje jednu fázi – relativně nezralou fázi – ve vývoji marxistického myšlení. Zřejmé je to zvláště v jeho ekonomických aspektech. Ačkoli Marx začal vážně studovat politickou ekonomii už počínaje rokem 1843, rozhodl se nevystupovat s ekonomickou analýzou, podrobně vyloženou v Kapitálu, dříve než se ocitl ve svém anglickém exilu po revoluci 1848, a po získání přístupu k pokladům Britského literárního muzea v létě 1850. Tudíž rozdíl mezi prodejem práce proletáře kapitalistovi a prodejem jeho pracovní síly, který je pro marxistickou teorii nadhodnoty a vykořisťování podstatný, nebyl zřejmě ještě v Manifestu postižen. Zralý Marx se také nedomníval, že cena zboží „práce“ je v nákladech na její produkci, to jest na fyziologické minimum, nutné pro to, aby byl dělník udržen při životě.  Krátce řečeno, Marx psal Manifest spíše jako ricardiánský komunista než jako marxistický ekonom.

Přece jen však, ačkoli Marx a Engels připomínali čtenářům, že Manifest je historický dokument, v mnoha aspektech už nečasový, podporovali vydání a napomáhali vydání textu z roku 1848, s relativně malými doplňky a objasněními. Uznávali, že zůstal základním prohlášením, vyvozeným z analýz, které odlišovaly jejich komunismus od všech ostatních projektů formování lepší společnosti. Jejich analýza byla v podstatě historickou.  Jejím jádrem bylo demonstrovat historický vývoj společností a zvláště společnosti buržoazní, která nahradila své předchůdce, revolucionizovala svět a nezbytně tak vytvářela podmínky pro své vlastní nevyhnutelné nahrazení. Na rozdíl od marxistické ekonomie, „materialistické pojetí dějin“, které je základem této analýzy, dosáhlo své zralé formulace už v těchto čtyřicátých letech a zůstalo později v podstatě nezměněno. V tomto ohledu byl Manifest již definitivním dokumentem marxismu. Ztělesňuje historickou vizi, ačkoli by jeho obecné kontury měly být naplněny podrobnější analýzou.

III.

Čím může Manifest zasáhnout čtenáře, který k němu přistupuje poprvé v roce 1998? Nový čtenář stěží může být stržen vášnivým přesvědčením, koncentrovanou hutností, intelektuální a stylistickou silou tohoto udivujícího pamfletu. Je psán jakoby v jedinečném tvořivém výtrysku, lapidárními větami, skoro přirozeně se přeměňujícími v snadno zapamatovatelné aforismy, kterými je znám daleko za světem politických debat: od úvodu „Strašidlo obchází Evropou – strašidlo komunismu“ po závěr „Proletáři… nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět“. Rovněž je psán v německém literárním stylu neobvykle v krátkých, apodiktických paragrafech, nejčastěji o jednom až pěti řádcích – pouze v pěti případech z více než dvou set dalších - o pěti či více řádcích. Ať je Komunistický manifest čímkoli, jeho výmluvnost má téměř biblickou sílu. Krátce řečeno, není možné popřít jeho přesvědčivou síl i jako literárního díla. 

Co však bude v Manifestu nepochybně také zasahovat současného čtenáře, to je pozoruhodná diagnóza revolučního charakteru a vlivu na „buržoazní společnost“.  Jde jednoduše nejen o to, že Marx rozpoznala vyzdvihl mimořádné úspěchy a dynamismus společnosti, kterou zkoumal, k překvapení nejednoho pozdějšího obránce kapitalismu proti rudé hrozbě. Jde o to, že ve světě přeměněném kapitalismem, který v pasážích s temnou, lakonickou výmluvností popisoval v roce 1848, se dá rozpoznat svět, v němž žijeme o 150 let později. Je kuriózní, že politicky zcela nerealistický optimismus dvou, dvacet osm a třicet let starých revolucionářů, se ukázal nejtrvalejší silou Manifestu. Neboť, ačkoliv „strašidlo komunismu“ dosud politiky skutečně pronásleduje a ačkoliv Evropa prochází velkým obdobím ekonomických a sociálních krizí, s vyhlídkou, že vypukne ta největší celokontinentální krize v jejích dějinách, neexistuje střízlivý adekvátní základ pro víru, vyjádřenou v Manifestu, že moment ke svržení kapitalismu už nastal („Německá buržoazní revoluce může být tedy jen bezprostřední předehrou proletářské revoluce“).  Jak dnes víme, kapitalismus se naopak přichystal na první éru svého triumfálního globálního postupu.

Dvě věci dávají Manifestu jeho sílu. První je jeho vize, a to i na počátku tohoto triumfálního pochodu kapitalismu, že jeho způsob výroby není trvalým, stabilním, není „koncem dějin“, ale dočasnou fází v dějinách lidstva, která bude nezbytně, jako tomu bylo u jeho předchůdců, nahrazena jiným druhem společnosti (pokud – tato teze Manifestu nebývá často zaznamenávána - „neskončí společným zánikem bojujících tříd“). Druhou je rozpoznání nezbytných dlouhodobých historických tendencí kapitalistického vývoje.  Revoluční potenciál kapitalistické ekonomiky byl zcela evidentní – Marx a Engels neprohlašovali, že jsou jediní, kdo jej uznává. Už od Francouzské revoluce měly některé z tendencí, které pozorovali, jasně podstatný účinek – například ústup „nezávislých či pouze volně spjatých provincí s různými zájmy, zákony, vládami a cly“; „byly stmeleny v jeden národ, s jednou vládou, s jedním zákonodárstvím, s jedním národním třídním zájmem, s jedinou celní hranicí“. [1. Hobsbawmův text se tu od přesného znění (v českém překladu Spisů) dílčí stylizací odchyluje. MF]  Nicméně to, čeho buržoazie na konci čtyřicátých let dosáhla, bylo mnohem méně, než ony zázraky, které jí byly připisovány v Manifestu. Koneckonců produkoval svět v roce 1850 ne více než 71 tisíc tun oceli (z toho téměř 70 % v Británii) a vybudoval méně než 24 000 mil železničních tratí (dvě třetiny z toho v Británii a v USA). Historikové neměli žádné potíže ukázat, že i v Británii průmyslová revoluce (termín, který speciálně používal Engels od roku 1844 a v následujících letech) před rokem 1850 sotva vytvořila průmyslovou zemi či dokonce zemi s převážně městskou civilizací. Marx a Engels nepopisovali svět, jak již byl kapitalismem v roce 1848 přetvořen; předvídali, jak se bude logicky osudově přeměňovat.

Žijeme nyní ve světě, v němž k této transformaci ve velké míře dochází, ačkoli čtenáři Manifestu budou ve třetím tisíciletí (podle západního kalendáře), i po roce 1998 nepochybně pozorovat, že postupuje stále dál. Určitým způsobem  můžeme dokonce  vidět sílu predikce v Manifestu jasněji, než řada generací po jeho původní publikací. Neboť až do revolucí v dopravě a komunikacích po druhé světové válce, existovaly limity takové globalizace produkce, které by „vtiskovaly výrobě a spotřebě v každé zemi kosmopolitní charakter“. Do sedmdesátých let zůstávala industrializace převážně uzavírána v oblastech svého vzniku. Některé marxistické školy by mohly dokonce argumentovat, že kapitalismus, přinejmenším ve své imperialistické formě, je dalek toho, aby donucoval všechny národy, „aby přijaly buržoazní způsob výroby, nechtějí-li zahynout“; že ve skutečnosti díky své povaze pouze reprodukoval či dokonce vytvářel nerozvinutost v tak zvaném Třetím světě. V době, kdy žila třetina lidstva v ekonomice typu sovětského komunismu, se nám zdálo, že kapitalismus nikdy nebude moci uspět při donucování všech národů, aby „samy zburžoazněly“. Že nebude schopen „přetvořit svět podle své vlastní podoby“. A opět, před šedesátými lety se nezdálo být prohlašování Manifestu, že kapitalismus s sebou přinesl destrukci rodiny, za verifikovatelné, ačkoli v rozvinutých zemích Západu se dnes kolem poloviny všech dětí rodí osamělým matkám a polovina všech domácností ve velkých městech sestává z osamocených osob.

Stručně řečeno, to, co mohlo v roce 1848 znít nestrannému čtenáři jako revoluční rétorika, či v lepším případě jako žádoucí predikce, se dnes může číst jako výstižná charakteristika kapitalismu na konci dvacátého století. O jakém jiném dokumentu ze čtyřicátých let devatenáctého století je to možné říci?

IV.

Avšak jestliže na konci milénia musíme být zasaženi pronikavostí vize Manifestu, pokud jde o tehdy vzdálenou budoucnost, o masivní globalizaci kapitalismu, stejně překvapivé je selhání jiných jeho předpovědí.  Nyní je zřejmé, že buržoazie neprodukuje „především… svého vlastního hrobaře“ v proletariátu. „Její zánik i vítězství proletariátu jsou stejně nevyhnutelné“. Kontrast mezi dvěma polovinami analýzy Manifestu v oddílu o „Buržoazii a proletariátu“, volá po 150 letech po hlubším objasnění, než jakého se mu dostalo při jeho stoletém výročí.

Problém není v Marxově a Engelsově vizi kapitalismu, který nezbytně přeměňoval většinu lidí, získávajících svou obživu v této ekonomice, v muže a ženy, jejichž život závisel na tom, že se budou prodávat za mzdu či plat. Nepochybně dbali o to, aby se takto chovali, ačkoli příjmy mnohých z těch, kdož jsou technickými zaměstnanci, najímanými za plat, takových  jako zodpovědní činitelé v korporacích, stěží mohou být dnes považovány za proletářské. Marx a Engels se ani příliš neklamou ve své víře, že mnozí z pracující populace budou sestávat z pracovní síly industriálních pracovníků. I když Velká Británie zůstává zcela výjimečnou jako země, v níž manuální pracovníci pobírající mzdu tvoří absolutní většinu populace, rozvoj průmyslové produkce více jak sto let po Manifestu, vyžadoval všude masivní a rostoucí vstupy manuálních pracovníků. Nepochybně už to není případ moderní, intenzivně kapitalistické, vysoce technické produkce, rozvoj, který nebyl v Manifestu zvažován, ačkoli ve skutečnosti Marx ve svých zralejších ekonomických studiích sám předvídal možný vývoj v rostoucí labourless ekonomiku, přinejmenším v postkapitalistické éře. Dokonce i ve staré průmyslové ekonomice kapitalismu zůstávalo procento lidí zaměstnaných v manufakturním průmyslu stabilní až do sedmdesátých let, s výjimkou USA, kde došlo k ústupu poněkud dříve. Skutečně, s velice málo výjimkami – takovými jako je Británie, Belgie a USA – představovali v roce 1970 pravděpodobně průmysloví dělníci větší část z celkově zaměstnané populace v průmyslu a v industrializovaném světě, než kdykoli dříve.

V každém případě, spočívalo svržení kapitalismu (předvídané v Manifestu) nikoli na předchozí proměně většiny zaměstnané populace v proletariát, ale na předpokladu, že je situace proletariátu v kapitalistické ekonomice taková, že jakmile bude organizován v nezbytně politickém třídním hnutí, může v něm získat vedení a shromáždit kolem sebe jiné neuspokojené třídy a získat tak politickou moc jako „nezávislé hnutí obrovské většiny, v zájmu obrovské většiny“. Proletariát by se tak mohl přeměnit „ve vedoucí třídu národa… konstituovat se jako národ“.

Protože nebyl kapitalismus svržen, bylo by namístě tuto predikci odmítnout. Nicméně myšlenka, která vypadala v roce 1848, vzhledem k politice většiny evropských kapitalistických zemí, jako naprosto nepravděpodobná, byla transformována růstem organizovaného politického hnutí, založeného na třídně uvědomělé dělnické třídě, i když se zřídka objevovala mimo Velkou Británii.  Dělnické a socialistické strany, které vznikaly většinou v „rozvinutém“ světě osmdesátých let, se stávaly masovými stranami ve státech s demokratickými občanskými právy, které často samy prosadily. V průběhu a po první světové válce jedna větev „proletářských stran“ následovala po revoluční cestě bolševiky a druhá se stala opěrným pilířem demokratického kapitalismu. Bolševická větev není nadále v Evropě příliš významnou, strany tohoto druhu se asimilovaly se sociální demokracií. Sociální demokracie, jak byla chápána v časech Bebela či Clementa Attlee, vede v devadesátých letech ústupové boje. Avšak v době, kdy je psána tato stať (koncem roku 1997), jsou následovníci sociálně demokratických stran Druhé internacionály, někdy i pod svým původním názvem, stranami působícími ve vládách všech evropských států, s výjimkou dvou (Španělska a Německa); v obou vedly vládu v minulosti a pravděpodobně tomu opět tak bude.

Krátce řečeno, mylná není predikce Manifestu o ústřední úloze politického hnutí založeného na dělnické třídě (dosud někdy speciálně nesoucího jméno třídy, jak je tomu v Británii, Dánsku, Norsku a v Australské dělnické straně). Je jím tvrzení, že „ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoazii, je skutečně revoluční třídou jen proletariát“, jehož nevyhnutelným posláním, implicitním díky povaze a rozvoji kapitalismu, je svrhnout buržoazii: „Její zánik a vítězství proletariátu jsou stejně nevyhnutelné“.

I v notoricky „hladových letech čtyřicátých“, nepůsobil mechanismus, který vedl k nevyhnutelné pauperizaci pracovníků, zcela přesvědčivě; až na aroganci, nepřijatelnou zvláště poté, kdy se kapitalismus ocitl ve své finální krizi a na pokraji hrozby svého bezprostředního svržení. Šlo o dvojí mechanismus. Dodatkem k účinu pauperizace na dělnické hnutí se ukazovalo, že buržoazie „není schopna panovat, protože není schopna zajistit svému otroku ani jeho otrockou existenci, protože je nucena nechat ho klesnout do postavení, kdy ho musí sama živit, místo toho, aby on živ?l ji“. Daleka toho, aby dosahovala zisku, kterým by poháněla motor kapitalismu, práce nyní pomalu odchází (mizí, labour now drained it away). Avšak – vezmeme-li v úvahu enormní ekonomický potenciál kapitalismu, který byl tak dramaticky představen v samotném v Manifestu – proč by mělo být nevyhnutelné, že by kapitalismus nemohl poskytovat živobytí, i když mizerné, většině své dělnické třídy, či alternativně, proč by nemohl dospět k prosperujícímu systému? Že „pauperismus se rozvíjí ještě rychleji než populace a bohatství“? Jestliže má kapitalismus před sebou dlouhý život – jak bylo zřejmé velice brzy po roce 1848 – nemusí k tomu dojít a skutečně k tomu nedochází.

Vize Manifestu o historickém vývoji „buržoazní společnosti“, včetně dělnické třídy, kterou generuje, nemusí nezbytně vést k závěru, že proletariát svrhne kapitalismus a otevře takovýmto způsobem cestu vývoje ke komunismu, protože vize a závěry nevycházely z téže analýzy. Cíl komunismu, přijatý dříve, než se Marx stal „marxistou“, byl vyvozen nikoli z analýzy přirozenosti (nature) a vývoje kapitalismu, ale z filozofického, fakticky eschatologického argumentu o lidské přirozenosti a osudu. Idea – pro Marxe poté základní – že proletariát je třídou, která se nemůže sama osvobodit, aniž tím současně osvobodí celou společnost, se zprvu objevovala spíše jako „filozofická dedukce než produkt pozorování“. Jak uvedl George Lichtheim: „proletariát se poprvé objevuje v Marxových spisech jako sociální síla nezbytná k uskutečnění cíle německé filozofie, jak jej Marx viděl v roce 1843-44“.

Pozitivní možnost německé emancipace“, psal Marx v Úvodu ke kritice Hegelovy filozofie práva, spočívá:

„ve vytvoření třídy s radikálními okovy…stavu [2. Hobsbawn tu nahrazuje Marxem užitý pojem stavu pojmem třída (MF)], který je rozkladem všech stavů, sféry, která  pro své univerzální utrpení má univerzální charakter a nedělá si nárok na žádné zvláštní právo, protože se na ní nepáše žádné zvláštní bezpráví, nýbrž bezpráví vůbec… Tento rozklad společnosti jako zvláštní stav je proletariátEmancipace Němce je emancipace člověka. Hlavou této emancipace je filozofie, srdcem je proletariát. Filozofie se nemůže uskutečnit bez zrušení proletariátu, proletariát se nemůže zrušit bez uskutečnění filozofie“. [3. ME 1/413-414]

V té době nevěděl Marx o proletariátu více než to, že „se začíná v Německu teprve tvořit s nástupem průmyslového hnutí“ [4. Hobsbawnova formulace: „as a result of industrial development“ (MF)], a ten (!) byl naprosto správně jeho potenciálem jako osvobozující síly, neboť, na rozdíl od chudých mas tradiční společnosti, byl dítětem „drastického [5. V českém překladu „akutního“ (MF)] rozkladu společnosti“ a tudíž svou existencí „hlásá rozklad  dosavadního světového řádu“. [6. Tamtéž (MF)] Stejně málo věděl o dělnickém hnutí, ačkoli věděl hodně o dějinách Francouzské revoluce.  V Engelsovi získal partnera, který do partnerství přinesl koncepci „průmyslové revoluce“ a pochopení kapitalistické ekonomie, jak aktuálně v Británii existovala a základy ekonomické analýzy, což všechno mu umožnilo předvídat budoucí sociální revoluci, formovanou tehdejší dělnickou třídou, o níž hodně věděl, protože na počátku čtyřicátých let žil a pracoval v Británii. Přístupy Marxe a Engelse k „proletariátu“ a komunismu byly vzájemně komplementární. Tak tomu bylo, i pokud jde o jejich individuální koncepce třídního boje jako motoru dějin -  v Marxově případu vyvozené zejména ze studia období Francouzské revoluce; v Engelsově ze zkušenosti se sociálním hnutím v post-napoleonské Británii. Nijak nepřekvapuje, že zjišťovali (slovy Engelse), že „se shodují ve všech teoretických ohledech“. Engels přinesl Marxovi prvky modelu, který ukazoval nestálou a sebedestrukční povahu operací kapitalistické ekonomie – pozoruhodný náčrt teorie ekonomických krizí – a empirický materiál o růstu hnutí britské dělnické třídy a o revoluční roli, kterou by mohla sehrát v Británii.

Ve čtyřicátých letech nebyl závěr, že se společnost kloní k revoluci, nepravděpodobný. Ani pokud jde o předvídání, že by ji dělnická třída, ačkoli nezralá, mohla vést. Konec konců, v průběhu týdnů, kdy byl Manifest publikován, svrhlo hnutí pařížských dělníků francouzskou monarchii a dalo signál revolucím v polovině Evropy. Nicméně, tendence kapitalistického vývoje generovat v podstatě revoluční proletariát, nemohla být dedukována z analýzy povahy kapitalistického vývoje samotného. Byla jedním z možných důsledků tohoto vývoje, ale nemůže být uváděna jako jediná možná. Ještě méně může ukazovat, že úspěšné svržení kapitalismu proletariátem musí nezbytně otevřít cestu ke komunistickému rozvoji. (Manifest neprohlašuje nic víc, než že by pak mohl iniciovat proces velice povlovného rozvoje.) Marxova vize proletariátu, jehož samotná podstata jej osudově předurčuje, aby osvobodil veškeré lidstvo a skoncoval s třídní společností svržením kapitalismu, představuje naději, kterou vyčetl ze své analýze kapitalismu, nikoli však závěr, který nezbytně z této analýzy vyplývá.

K čemu může analýza Manifestu nepochybně vést, zvláště je-li rozšířena o Marxovu analýzu ekonomické koncentrace, jež byla v roce 1848 stěží naznačena, je obecnější a méně specifický závěr o sebedestrukčních silách, které jsou v kapitalistickém rozvoji zabudovány. Musí dosáhnout bodu – a v roce 1998 jsou to pouze marxisté, kteří to akceptují – kdy

„moderní buržoazní společnost, která vykouzlila tak mohutné výrobní a směnné prostředky, se podobá čaroději, který už není  s zvládnout podzemní mocnosti, jež vyvolal v život…“ Podmínky buržoazní společnosti, „buržoazní vztahy se staly tak těsnými, že už nepojmou bohatství, které vytvořily“[7. ME, Manifest 4/433 (MF)]

Není nemyslitelné (přehnané, unreasonable) dospívat k závěru, že „rozpory“, inherentní tržnímu systému, neponechávající „mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné „placení hotovými“, systém vykořisťování a „nekonečné akumulace“, nemohou být nikdy překonány, že v určitém bodu řady transformací a restrukturací vývoje tohoto v podstatě sebedestrukčního systému to povede k takovému stavu věcí, který nebude moci být nadále nazýván kapitalismem. Či citujeme-li pozdního Marxe: kdy „centralizace výrobních prostředků a socializace práce dosáhne přinejmenším bodu, kdy se stane neslučitelnou se svou kapitalistickou skořápkou“ a tato „skořápka puká“. Z jakého důvodu popisovat následující stav záležitostí jako bezpodstatný (nedůležitý, immaterial).  Jak však ukazuje účinek světové ekonomické exploze na světové prostředí (environment), bude nezbytné vyznačit výraznou přeměnu od soukromého vykořisťování ke společenskému řízení v globálním měřítku.

Je mimořádně nepravděpodobné, že taková „post-kapitalistická společnost“ bude odpovídat tradičním modelům socialismu, a ještě méně pak „reálnému socialismu“ sovětské éry. Jaké formy by mohla nabýt a jak dalece ztělesní humanistické hodnoty Marxova a Engelsova komunismu, bude záviset na politické akci, jejímž prostřednictvím k této změně dojde. Neboť ta je tím, na čem lpí Manifest a co je pro dosažení historické změny nejdůležitější.

V.

Podle marxovského (marxian) hlediska, ať jakkoli popíšeme historický moment, v němž „skořápka puká“, politika v něm bude podstatným momentem. Manifest byl čten převážně jako dokument o historické nevyhnutelnosti a jeho síla skutečně byla většinou vyvozována z přesvědčení, které poskytoval čtenářům, že kapitalismus je nevyhnutelně odsouzen k tomu, aby byl svým hrobníkem pohřben a že nyní -  a v nijaké dřívější éře dějin -  podmínky pro takovou emancipaci už nastaly. Nicméně – oproti široce rozšířenému předpokladu – vzdor tomu, že věří v historickou změnu, která proběhne prostřednictvím lidí, kteří sami dělají své dějiny, není deterministickým dokumentem. Hroby mu musí být vykopány pomocí či prostřednictvím lidské činnosti.

Deterministické čtení argumentů je skutečně možné. Předpokládalo se, že k němu směřoval přirozeněji Engels než Marx, s významnými důsledky pro rozvoj marxistické teorie a marxistického dělnického hnutí po Marxově smrti. Ačkoliv však jako důkaz byly citovány Engelsovy vlastní rané náčrty, nemohou být ve skutečnosti čteny v samotném Manifestu. Když se ponechají stranou historické analýzy a zkoumá se jeho aktuální význam, je dokumentem volby, spíše politických možností než pravděpodobností, natož pak jistot. Před nepředvídatelnou dobou, kdy „v průběhu vývoje“ vznikne „sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech“, leží říše politické akce.

Historická změna prostřednictvím společenské praxe, kolektivní akce, je jádrem Manifesu. Vývoj proletariátu vidí jako „zorganizování proletariátu v třídu a následně v politickou stranu“. „Dobytí politické moci proletariátem“ („vydobytí demokracie“) je „prvním krokem v dělnické revoluci“ a budoucnost společnosti závisí na následných politických akcích nového režimu (jak využije proletariát „svého politického panství“). Angažovanost v politice je to, co marxovský socialismus historicky odděluje od anarchismu a od následovníků těch socialistů, jejichž odmítání veškeré politické akce Manifest odsuzoval už před Leninem. Marxovská teorie není jen a pouze o tom, „co nám historie ukazuje, že se stane“, ale také o tom, „co se musí učinit“. Nepochybně nás sovětská zkušenost z dvacátého století učí, že může být lepší nedělat to, „co musí být učiněno“, za historických podmínek, které neumožňují dosáhnout reálného úspěchu. Takové poučení však mohlo být vyvozeno také z implementace Komunistického manifestu.

Tím je však Manifest – a to není ta nejmenší z jeho pozoruhodných kvalit – i dokumentem, který předvídá neúspěch. Vyslovuje naději, že výsledkem kapitalistického rozvoje by mohla být „velká revoluční rekonstituce společnosti“, nevylučuje však, jak jsme už viděli, alternativu: zkázu (záhubu, zánik, zmar). O mnoho let později to jiný marxista (Marxian) formuloval jako volbu mezi socialismem a barbarstvím. Co z toho převáží, je otázkou, která musí být přenechána k odpovědi dvacátému prvnímu století.

Londýn, prosinec 1997        

 

Vyšlo v Transform! č. 11, 2012

 

Jak se uvádí v redakčním úvodu Transform!, „smrtí Erica Hobsbawma utrpěla levice těžkou ztrátu. Transform! jej v tomto vydání oceňuje publikováním textu, který bezprostředně ukazuje charakteristické rysy tohoto velkého historika – celkovou historickou kulturu, schopnost systematické a smělé analýzy, stejně tak jako dostupný styl, který si nelibuje v akademickém žargonu. Tím, že na konci svého zamyšlení  poukazuje Hobsbawm na alternativu „socialismus či barbarství“, s níž se musí jednadvacáté století konfrontovat, jasně ukazuje směr, kterým by se měla snažit levice ubírat“ (Transform“! č. 11, 2012, str. 4)

 

 

Přel.  M. Formánek