Článek

István Mészáros  Strukturální krize potřebuje strukturální změny

O autorovi

István Mészáros (1930), maďarský marxistický filozof, pokračovatel tzv. budapešťské školy. —- Po potlačení maďarského povstání na podzim 1956 emigroval; mnoho let žil a působil v italském Turínu, nakonec se usadil ve Velké Británii, kde dodnes vyučuje (nyní jako emeritní profesor) na univerzitě v Sussexu. V minulosti byl též profesorem filozofie a společenských věd na torontské York University.
Díla: Marxova teorie odcizení (1970); Lukácsovo pojetí dialektiky (1972); Neo-koloniální identita a kontra-vědomí. Eseje o kulturní dekolonizaci (1978); Filozofie, ideologie a společenské vědy. Eseje o negaci a afirmaci (1986). Socialismus nebo barbarství. Od amerického století ke křižovatce dějin (2001).

Anotace

Přepis přednášky přednesené v Brazílii roku 2011 a na konferenci “Marxismus 2011” v Londýně.

István Mészáros je emeritním profesorem na Univerzitě v Sussexu, kde patnáct let působil jako profesor filosofie. Za svou knihu, Marx’s Theory of Alienation (Marxova teorie odcizení) získal v roce 1970 cenu Isaaca Deutschera. Je také autorem knih Beyond Capital (Po kapitálu), Socialism or Barbarism (Socialismus a barbarství – českyvyšlo v roce 2009 v nakladatelství Svoboda Servis, jako 5. svazek edice SOK), The Structural Crisis of Capital (Strukturální krize kapitálu), The Challenge and Burden of Historical Time (Výzva a zátěž historického času - tato kniha získala v roce 2008 cenu Premio Libertador al Pensamiento Crítico) a Social Structure and Forms of Consciousness (Sociální struktura a formy vědomí) — všechny knihy byly vydány v Monthly Review Press.

Když hovoříme o potřebě radikální strukturální změny, musí být hned od začátku jasné, že to není výzva k neuskutečnitelné utopii. Naopak, hlavní určující charakteristikou moderních utopických teorií byla právě představa, že zamýšleného zlepšení podmínek života pracujících by mohlo být bez problémů dosaženo ve stávajícím strukturálním rámci kritizované společnosti. Tak například Robert Owen z New Lanarku, který měl neudržitelné obchodní partnerství s utilitárním liberálním filozofem Jeremy Benthamem, se konec konců v tomto duchu pokusil o realizaci svých osvícených sociálních a vzdělávacích reforem. Byl žádán o nemožné. Jak víme, vznešeně znějící „utilitární“ morální princip „největší štěstí pro největší počet“ přišel na zmar kvůli své benthamistické/ utilitaristické obhajobě. Naším problémem je, že bez řádného posouzení povahy současné hospodářské a sociální krize což nemůže být obránci kapitalistického řádu popřeno, dokonce i když odmítají potřebu zásadní změny je pravděpodobnost úspěchu v tomto ohledu zcela nepatrná. Zánik „sociálního státu“ v těch několika privilegovaných zemích, ve kterých byl kdysi zřízen, nabízí v tomto směru lekci k zamyšlení.

Dovolte mi začít tím, že odcituji z nedávného článku editorů The Financial Times, autoritativního deníku mezinárodní buržoazie.

Píší o vážné finanční krizi jak nyní přiznávají i samotní editoři, tato krize je skutečně vážná a svůj článek končí těmito slovy: „Obě strany [demokraté a republikáni v USA] nesou společně vinu za vakuum ve vedení společnosti a v odpovědném uvažování. Je to vážné selhání vládnutí a je nebezpečnější než si ve Washingtonu uvědomují.“[1]  Tuto redakční moudrost jsme si přečetli k věcné otázce “státní zadluženosti” a rostoucích rozpočtových deficitů. Co však dělá redakční článek v The Financial Times ještě více vyprázdněným, než je časopisem odsuzované „vakuum ve vedení společnosti“, je zvučný nadpis tohoto článku: „Washington musí přestat dělat gesta a musí začít vládnout. Jako by úvodníky, jako je tento, mohly udělat více než pózovat ve jménu „vládnutí“! Pro tak vážný problém, jaký je v sázce, to jest kastrofická zadluženost „motoru“ globálního kapitalismu, Spojených států amerických, kde se samotný vládní dluh (bez přidání korporátní a soukromé individuální zadluženosti) již počítá výrazně nad 14 bilionů dolarů a který zaří svými velkými svítícími číslicemi na fasádě veřejné budovy New Yorku a indikuje tak zdrcující trend zvyšování dluhu.

Chci zdůraznit, že krize, které čelíme, je velmi vážnou a prohlubující se strukturální krizí, která ke svému udržitelnému řešení potřebuje přijetí dalekosáhlých strukturálních opatření. Je však třeba rovněž zdůraznit, že současná strukturální krize nevznikla v roce 2007, když „splaskla hypotéční bublina v USA,“ ale již před přinejmenším čtyřmi dekádami. Zmínil jsem se o tom již v roce 1967, což bylo dost dlouho předtím, než v květnu 1968 propukly události ve Francii.[2] A v roce 1971 jsem ještě napsal v předmluvě ke třetímu vydání knihy Marx’s Theory of Alienation (Marxova teorie odcizení), že vývoj událostí „dramaticky zdůraznil prohloubení globální strukturální krize kapitálu.“

V této souvislosti je nezbytné si vyjasnit podstatné rozdíly mezi jednotlivými typy a podobami krizí. Je velký rozdíl, zda je krize v sociální oblasti považována za periodickou/konjunkturální krizi nebo zda se zabýváme mnohem podstatnější fundamentální strukturální krizí. Zásadní rozdíl mezi těmito dvěmi ostře kontrastujícími typy krizí je skutečnost, že periodické nebo konjunkturální krize se rozvinou, a poté jsou více či méně úspěšně vyřešeny v rámci zavedeného systému, zatímco fundamentální krize postihují samotný systém v plném rozsahu.

Obecně řečeno, tento rozdíl není dán pouze tím, jak závažně se tyto protikladné typy krizí projevují navenek. Periodické nebo konjunkturální krize mohou být sice dramaticky závažné jako se tak stalo při „Světové hospodářské krizi z let 1929-1933“ ale pořád ještě jsou řešitelné v rámci parametrů daného systému. A stejným způsobem, ale v opačném smyslu lze říci, že „neexpolozivní“ charakter delší strukturální krize, na rozdíl od „velkých bouří“ (slovy Marxe) jejichž prostřednictvím se mohou vybít a vyřešit periodické konjunkturální krize, může vést k nesprávnému výkladu a k zásadně nesprávné strategii; jako by absence „bouří“ byla přesvědčivým důkazem pro časově neomezenou stabilitu „organizovaného kapitalismu“ a „integrace dělnické třídy.“

Zde je třeba zdůraznit, že současná krize není dostatečně pochopitelná, aniž by byla vztažena na celkový široký sociální rámec. To znamená, že k objasnění povahy perzistentní a prohlubující se celosvětové krize dnes musíme zaměřit pozornost na krizi kapitálového systému v plném jeho rozsahu. Za krizí kapitálu, kterou právě prožíváme, je všeobjímající strukturální krize.

Pojďme se ve stručnosti podívat na rozhodující charakteristiky současné strukturální krize.

Historická originalita dnešní krize se projevuje ve čtyřech hlavních aspektech:

o  její charakter je spíše univerzální než zaměřený na jednu konkrétní oblast (např. zasažení finanční nebo komerční oblast, postižení toho či onoho konkrétního odvětví výroby nebo vztažení se spíše na určitý typ práce se svou specifickou škálou dovedností a stupněm produktivity, atd.);

o  její rozsah je ve skutečnosti spíše globální (v tom nejhrozivěji doslovném smyslu slova) než týkající se pouze určité skupiny zemí (tak jako tomu bylo u všech velkých krizí v minulosti);

o  její průběh na časové ose je spíše dlouhodobý a nepřetržitý a pokud se vám to líbí, můžeme říci, že je permanentní než omezený a cyklický, jako tomu bylo u všech dřívějších krizí kapitálu;

o  její způsob rozvoje se dá nazvat plížívým na rozdíl od velkolepých a dramatických erupcí a kolapsů v minulosti i s tou výhradou, že v budoucnu nelze vyloučit ty nejprudší nebo nejnásilnější politické bouře, zvláště když do ‚krizového managementu‘ aktivně zapojená komplexní mašinerie, při více či méně dočasném ‚odsouvání‘ rostoucích rozporů, už běží naprázdno.

Zde je nutné uvést některé obecné úvahy o kritériích strukturální krize a o způsobech jejího možného řešení.

Vyjádřeno v co nejjednodušších a nejobecnějších pojmech, strukturální krize ovlivňuje sociální komplex jako celek, ve všech vztazích k jeho součástem a dílčím prvkům, stejně jako k jiným komplexům, ke kterým se váže. Naopak, nestrukturální krize se týká pouze některých částí systému, a tedy bez ohledu na to, jak těžce mohou být postiženy jednotlivé části, nemůže ohrozit pokračující přežití celkové struktury.

V souladu s tím je odsunutí rozporů možné pouze tehdy, když je krize jen částečná, relativní a vnitřně zvládnutelná uvnitř systému, kdy si nežádá více než posuny i když ty hlavní provedené uvnitř samotného relativně autonomního systému. Ze stejného důvodu strukturální krize zpochybňuje samotnou existenci celého dotčeného systému a předpokládá jeho překonání a nahrazení některých z alternativních systémů.

Podobně může být tento rozpor vyjádřen pomocí limitů, které platí pro určitý sociální komplex tak, aby ve své bezprostřednosti a v daném okamžiku nebylo možně, aby se při jejich překročení mohlo stát, že není možné dále pokračovat. Strukturální krize se netýká okamžitých limitů, ale konečných limitů globální struktury…[3]

A tak je poměrně zřejmé, že nic nemůže být vážnější než strukturální krize sociální metabolické reprodukce režimu kapitálu, která definuje konečné limity zavedeného řádu. Ale dokonce, i když se může zdát, že je strukturální krize nesmírně vážná ve svých všeobecně důležitých obecných parametrech a v celé své šíři, nemusí mít takový rozhodující význam ve srovnání s dramatickými proměnami, které probíhají při velké konjunkturální krizi. „Bouře“, jejichž prostřednictvím se konjunkturální krize samy vybíjejí, jsou poněkud paradoxní v tom smyslu, že se při tomto způsobu vývoje nejen vybijí, ale také se při tom samy vyřeší do té míry, do které je to za daných okolností možné. To mohou udělat právě z důvodu jejich dílčího charakteru, který nezpochybňuje konečné limity zavedené globální struktury. Ve stejné době (a ze stejného důvodu) se však, mohou “vyřešit” pouze základní hluboce zakořeněné strukturální problémy které nutně samy sebe znovu a znovu potvrzují ve formě konkrétních konjunkturálních krizí v částečné a časově nanejvýš omezené míře. A to dokud se na obzoru neobjeví další konjunkturální krize společnosti.

Naproti tomu, vzhledem k nevyhnutelně komplexnímu a dlouhodobému charakteru strukturální krize, odehrávající se v historickém čase v epochálním, neepizodickém/okamžitém smyslu, to je kumulativní vzájemný vztah celku, který rozhoduje o problému, dokonce i při falešném objevení se „normálnosti.“ Je to proto, že při strukturální krizi je v sázce všechno, co se týká všezahrnujících konečných limitů v určeném pořadí, ze kterého se nemůže stát v žádném případě „symbolický/ paradigmatický“ zvláštní případ. Bez pochopení celkové systémové souvislosti a důsledků jednotlivých událostí a průběhů, bychom ztratili ze zřetele velmi významné změny a odpovídající páky pro potenciální strategický zásah pro jejich pozitivní ovlivnění v zájmu potřebné systémové transformace. Naše sociální odpovědnost proto vyzývá k nekompromisnímu kritickému uvědomění si vznikající kumulativní souvislosti, namísto hledání uklidňujícího ujištění ve světě iluzorní normálnosti, dokud se dům nezhroutí a nespadne nám na hlavu.

Je třeba zdůraznit, že úspěšná hospodářská expanze v dominantních kapitalistických zemích po dobu téměř tři desetiletí od konce druhé světové války generovala iluzi, a to dokonce i mezi některými významnými levicovými intelektuály, že historická fáze „krize kapitalismu“ byla překonána a uvolňuje své místo pro to, co nazývají „rozvinutým organizovaným kapitalismem.“ Tento problém chci objasnit citacemi některých pasáží z díla Jean-Paula Sartra, jednoho z velkých radikálních intelektuálů dvacátého století, pro nějž, jak možná dobře víte z mé knihy o něm, mám ty nejvyšší ohledy. Nicméně faktem je, že adaptace představy, že překonáním „krize kapitalismu“ se nastavený řád sám obrátí v „rozvinutý kapitalismus“, vytvořilo pro Sartra několik velkých dilemat. Je to o to více signifikantí, protože nikdo nemůže popřít Sartreho plnou angažovanost při hledání životaschopného emancipační řešení a jeho velkou osobní integritu. Ve vztahu k našemu problému musíme připomenout, že v důležitém rozhovoru pro italskou skupinu Manifesto group po té co nastínil své pojetí nepřekonatelných negativních důsledků, jeho vlastní vysvětlující kategorie nevyhnutelně poškodila institucionalizaci toho, co v jeho Critique of Dialectical Reason (Kritika dialektického rozumu) nazýval “spojenou skupinou (fused groupe)” došel k bolestnému závěru, když uvádí, že „I když uznávám potřebu organizace, musím přiznat, že nevidím způsob, jak by se měly vyřešit problémy, se kterými je konfrontována každá stabilizovaná struktura.“ [4]

Potíž je v tom, že Sartreho sociální analýza je nastavena tak, že různé faktory a korelace, které ve skutečnosti patří k sobě a představují různé aspekty v podstatě stejného společenského komplexu, jsou jím zobrazeny ve formě velmi problematické dichotomie a opozice, čímž tvoří neřešitelná dilemata a nevyhnutelnou porážku emancipačních sociálních sil. Je to jasně vidět při výměně názorů mezi skupinou Manifesto group a Sartrem:

Manifesto: Na jakém přesném základě lze připravit revoluční alternativu?

Sartre: Opakuji, spíše na základě ‚odcizení‘, než na základě ‚potřeb‘. Zkrátka na nezbytné obnově jednotlivce a svobody, která je tak naléhavá, že i ty nejpropracovanější techniky integrace si nemohou dovolit je obejít.[5]****

Sartre takto, podle svého strategického hodnocení způsobu překonání tíživého charakteru kapitalistické reality, nastavuje zcela neudržitelný protiklad mezi dělnickým „odcizením“ a údajně uspokojenými „potřebami“, a tím udělal všechno obtížnějším pro předpovězení prakticky možného pozitivního výsledku. A problémem zde není pouze to, že příliš důvěřuje módnímu, ale velmi povrchnímu sociologickému vysvětlení tzv. „propracovaných technik integrace“ pracovníků. Bohužel je to mnohem vážnější.

Opravdu velmi palčivým problémem, který je v sázce, je hodnocení životaschopnosti samotného „rozvinutého kapitalismu“ a souvisejícího postulátu „integrace“dělnické třídy, který Sartre v té době, do značné míry v souladu s Herbertem Marcusem, sdílel. Pravda je v této věci ve skutečnosti taková, že na rozdíl od bezpochyby proveditelné integrace určitých pracovníků do kapitalistického řádu, třída dělníků která je strukturálním antagonistou kapitálu, reprezentující jedinou historicky udržitelnou hegemonickou alternativu k systému kapitálu nemůže být integrována do odcizeného kapitálu a vykořisťovatelského rámce společenské reprodukce. Tato nemožnost integrace je dána základním strukturálním rozporem mezi kapitálem a prací, který vychází s nepřekonatelnou nutností z třídní reality antagonistické dominance a podřízenosti.

V tomto diskurzu je dokonce tato minimální věrohodnost falešné alternativy Marcuseho/Sartreho typu mezi pokračujícím odcizením a „uspokojováním potřeb“ “vybudována” na základě vykolejení sebevražedně neudržitelné celosvětově zavedené struktury interterdeterminace kapitálu, na které jsou ve skutečnosti elementární systémová životaschopnost kapitálu a jediný vládnoucí společenský metabolický řád nutně založeny. A tak je velmi problematické oddělit „rozvinutý kapitalismus“ od tzv. „okrajových zón“ a od „třetího světa.“ Jako by se reprodukční řád postulovaného „rozvinutého kapitalismu“ mohl udržet po nějakou delší dobu, natož v budoucnosti na neurčitou dobu bez pokračujícího využívání nesprávně chápaných „okrajových zón“ a imperialistické dominance ve „třetím světě“!

Zde je nutné uvést příslušnou pasáž, ve které jsou Sartrem tyto problémy vysvětleny. Výmluvná je tato část rozhovoru pro Manifesto:

Rozvinutý kapitalismus, v souvislosti s uvědoměním si svého vlastního stavu, a to i přes obrovské rozdíly v rozdělení příjmů, zvládá uspokojit základní potřeby většiny dělnické třídy zůstávají však samozřejmě okrajové zóny, v nich je zahrnuto ve Spojených státech 15 % pracovníků, jsou v nich černoši a přistěhovalci, zůstávají v nich také staří lidé, a patří tam, v celosvětovém měřítku, třetí svět. Kapitalismus však plní určité základní potřeby, a také určité potřeby, které byly uměle vytvořeny: například potřeba osobního vozu. Je to právě tato situace, která způsobila, abych revidovat svou ‚teorii potřeb,‘ protože tyto potřeby jsou již v situaci rozvinutého kapitalismu v systematické opozici vůči tomuto systému. Naopak, částečně se stávají pod kontrolou tohoto systému, nástrojem integrace proletariátu do určitých procesů vyvolaných a řízeným ziskem. Pracovník se vyčerpá při výrobě auta a vydělá dost na to, aby si to auto mohl koupit, tato akvizice mu dává pocit, že byla uspokojena jeho ‚potřeba‘. Systém, který ho využívá, mu současně poskytuje cíl a možnost jeho dosažení. Vědomí o nesnesitelném charakteru systému tedy nemůže být nadále spojováno s nemožností uspokojení základních potřeb, ale především jinde, a to ve vědomí odcizení, jinými slovy v tom, že tento život nestojí za to žít a nemá smysl, že tento mechanismus je podvodný mechanismus, že tyto potřeby jsou uměle vytvořeny, že jsou falešné, že jsou vyčerpávající a slouží pouze pro zisk. Ale sjednotit třídu na tomto základě je dokonce ještě obtížnější.[6]

Přijmeme-li za bernou minci tuto charakteristiku „rozvinutého kapitalistického“ řádu, v tom případě úkol vytvářet emancipační povědomí je nejen „obtížnější“, ale zcela nemožný. Pochybná příčina, ze které můžeme dospět k takovému prioristikému imperativnímu a pesimistickému/sebezničujícímu závěru předepsanému z výše intelektuála „nové teorie potřeb“ opuštěné pracujícími s jejich „zištnými umělými potřebami,“ doloženými na příkladu s automobilem, a jejich nahrazení zcela abstraktním postulátem, který předpokládá, že pro ně „tento život nestojí za to žít a nemá smysl“ (ušlechtilý, ale spíše abstraktní imperativní postulát je ve skutečnosti v rozporu s realitou hmotné nouze členů dělnické třídy při zajištění podmínek jejich ekonomicky udržitelné existence) —, je jak v přijetí sady zcela neudržitelných tvrzení a tak v neudržitelných opomenutích některých životně důležitých určujících rysů současně existujícího kapitálového systému v jeho historicky nezvratné strukturální krizi.

Nejprve je třeba zareagovat v tom smyslu, že je velmi problematické mluvit o „rozvinutém kapitalismu“ kapitálový systém jako způsob sociální metabolické reprodukce se sám ocitl ve své sestupné fázi historického vývoje, a proto je jen kapitalisticky rozvinutý, ale v žádném jiném smyslu, proto je schopný se udržet jen stále více destruktivním, a proto nakonec i sebedestruktivním způsobem. Další tvrzení charakterizující převážnou většinu lidstva v kategorii chudoby, včetně „černochů a přistěhovalců“, „starých lidí“, a „třetího světa, pokud bereme v úvahu celosvětové měřítko“ jako patřící k „okrajovým zónám“ (spřízněných s Marcusovými „outsidery“), není o nic méně udržitelné. Ve skutečnosti to je „moderní kapitalistický svět“, který představuje dlouhodobý zcela neudržitelný privilegovaný okraj celého systému, s jeho nelítostným „popíráním základních potřeb“ pro velké části světa, a ne to, co Sartre popsal ve svém rozhovoru pro Manifesto jako „okrajové zóny.“ I s ohledem na Spojené státy americké je rozsah chudoby značně podceňovaný. Kromě toho, charakteristika automobilů, které si kupují pracující, jako čistě „umělé potřeby“, která „slouží pouze zisku“ je více než jednostranná.Neboť, na rozdíl od mnoha intelektuálů, dokonce i od některých relativně majetných dělníků, natož samotných členů dělnické třídy jako celku, mají ten luxus najít své pracovní místo hned vedle dveří své ložnice.

Ve stejné době, na straně těchto úžasných opomenutí v Sartrehově zobrazení „rozvinutého kapitalismu“, chybí některé z nejzávažnějších strukturálních rozporů a selhání, čímž prakticky vyprázdňují celý význam. V tomto smyslu jednou z nejdůležitějších zásadních potřeb, bez nichž by žádná společnost ať už v minulosti, v současnosti nebo v budoucnosti nemohla přežít, je potřeba práce. A to jak pro produktivní aktivní jedince kteří jsou všichni zahrnuti v plně emancipovaném společenském řádu tak pro společnost obecně v jejím historicky udržitelném vztahu k přírodě. Nevyhnutelné selhání při snaze o vyřešení tohoto základního strukturálního problému, který ovlivňuje všechny kategorie práce, a to nejen v „třetím světě“, ale i v těch nejprivilegovanějších zemích „rozvinutého kapitalismu“ s jeho nebezpečně rostoucí nezaměstnaností, představuje jednu z absolutních mezí kapitálového systému jako celku. Dalším závažným problémem, který podtrhuje současnou a budoucí historickou neživotaschopnost kapitálu je katastrofální posun směrem k parazitním sektorům ekonomiky jako jsou krizí produkované avanturistické spekulace, které trápí (jako věc objektivní nutnosti jsou často vydávány za systémové irelevantní osobní selhání) finanční sektor a s tím úzce související institucionalizovaná/právně podložená podvodnost na rozdíl od výrobních odvětví socioekomického života potřebných k uspokojení skutečných lidských potřeb. To je posun, který stojí v hrozivě ostrém kontrastu k vzestupné fázi historického vývoje kapitálu, kdy podivuhodná systémová expanzivní dynamika (včetně průmyslové revoluce) byla dosahována v důsledku sociálně životaschopných a dále zdokonalováných výrobních úspěchů. K tomu všemu musíme ještě přidat masivně nehospodárnou ekonomickou zátěž působící na společnost ze strany autoritářsky působícího státu a vojensko/průmyslového komplexu s trvalým zbrojením a odpovídajícími válkami jako intergrálních součástí perverzního „ekonomického růstu“ v „moderním organizovaném kapitalismu.“ A to je jen další z katastrofálních důsledků vývoje „rozvinutého“ kapitálového systému. Dále musíme mít na paměti nepřípustné nákladné globální ekologické zásahy našeho již dále neudržitelného režimu sociální metabolické reprodukce na omezený svět naší planety,[7] s jeho dravým využívání neobnovitelných materiálových zdrojů a stále nebezpečnějším ničením přírody. Tím nechci říct, že „jsem chytrý až teď.“ O těchto věcech jsem napsal ve stejné době, kdy Sartre poskytl svůj rozhovor pro Manifesto, ve kterém uvedl:

Dalším základním rozporem kapitalistického systému řízení je, že nelze oddělit „rozvoj“ od destrukce, ani „pokrok“ od plýtvání jakkoli katastrofické jsou důsledky. Čím více se otevírá síla produktivity, tím více se musí uvolnit síly ničení, a čím více se rozšiřuje objem produkce, tím více se musí vše pohřbít pod horami dusivého odpadu. Pojetí ekonomiky je zcela neslučitelná s „ekonomikou“ kapitálové produkce, která, v případě nutnosti, situaci ještě zhorší tím, že nejprve využije omezené zdroje naší planety hrabivým plýtváním, a pak dále zhoršuje výsledek znečištěním a otrávením lidského životního prostředí masovou produkcí odpadů a splašků. [8]

Tímto způsobem problematická tvrzení a přínosná důležitá opomenutí v Sartreho charakteristice „rozvinutého kapitalismu“ výrazně oslabila sílu popření jeho emancipačního diskurzu. Jeho dichotomní princip „neredukovatelnosti kulturního řádu na přitozený řád“, který opakovaně vyhlašuje, má vždy na zřeteli hledání řešení, pokud jde o „kulturní řád,“ na úrovni vědomí jednotlivců, a to prostřednictvím oddaných intelektuálů a jejich „práce vědomí nad vědomím. Odvolává se na myšlenku, že požadované řešení spočívá ve zvyšování „vědomí odcizení“ z hlediska „kulturního řádu“ zatímco současně vyřazení životaschopnosti základů revoluční strategie orientované na potřebu řadí k „přirozenému řádu“. Materiální potřeba, která je, jak bylo řečeno, určena k tomu, aby byla uspokojena většina pracovníků, v tomto případě představuje „klamavý a falešný mechanismus“ a „nástroj integrace proletariátu.“

Aby bylo jasno, Sartre je hluboce znepokojen výzvou zabývat se otázkou, jak zvýšit „vědomí nesnesitelnosti charakteru systému.“ Ale, jako věc nevyhnutelné úvahy, působení samotné indikované jako zásadní podmínka úspěchu síly „vědomí odcizení“ zdůrazněné Sartrem by samo o sobě nutně potřebovalo nějaký objektivní základ. Jinak nápad (dokonce pokud ponecháme stranou indikované slabosti působení sebereferenční cykličnosti), že nějakým způsobem „může získat převahu nad nesnesitelným charakterem systému“ musí být zamítnut jako vznešená, ale neúčinná kulturní obhajoba. Že to je problematické, Sartre dokonce sám vlastními slovy indikuje poněkud pesimistickými slovy, když ukazuje, že je potřebné porazit materiálně a kulturně destruktivní a strukturálně zakořeněnou realitu „toho bídného celku, kterým je naše planeta,“ s jeho „strašným, ošklivým a špatným beznadějným předurčením.“

S tím souvisí hlavní otázka, která se týká prokazatelnosti nebo neprokazatelnosti objektivně nepřijatelné povahy samotného systému. Pokud totiž prokazatelná nesnesitelnost systému chybí věcně, jak bylo proklamováno při představě schopnosti „rozvinutého kapitalismu“ uspokojit materiální potřeby s výjimkou „okrajových zón,“ pak „dlouhá a trpělivá práce při tvorbě vědomí“ obhajovaná Sartrem se stává téměř nemožnou.[9] To je dáno tím, že objektivní základ musí být (a ve skutečnosti může být) založen ve svém vlastním komplexním zadání a vyžaduje radikální demystifikaci zvyšující se destruktivnosti „rozvinutého kapitalismu.“ Toto “vědomí nesnesitelné povahy systému“ může být postaveno jen na takovém objektivním základě což zahrnuje utrpení způsobené selháním “rozvinutého” kapitálu uspokojit dokonce základní potřebu potravin nejen v “okrajových zónách”, ale pro nesčetné miliony, jak jasně vyplývá z potravinových nepokojů v mnoha zemích abychom byli schopni překonat postulovanou dichotomii mezi kulturním a přirozeným řádem.

Ve své vzestupné fázi kapitálový systém úspěšně prosazoval své produktivní úspěchy na základě své vnitřní expanzivní dynamiky stále bez imperativu monopolistického/imperialistického motoru kapitalisticky nejvyspělejších zemí pro vojenské zajištění světové nadvály. Avšak, přes historicky nevratné okolnosti vstupu do produktivně sestupné fáze, se stal kapitálový systém neoddělitelný od stále sílící potřeby militaristického/monopolního rozšiřování a překračování svého strukturálního rámce a směřování v pravý čas na vnitřní produktivní rovině k trestuhodně nákladnému „trvalému zbrojnímu průmyslu,“ doprovázenému s tím nutně spojenými válkami.

Ve skutečnosti ještě před vypuknutím první světové války Rosa Luxemburgová jasně identifikovala povahu tohoto osudového monopolního/imperialistického vývoje v ničivě produktivní rovině tím, že napsala ve své knize The Accumulation of Capital (Akumulace kapitálu) o roli masivní zbrojní výroby: „Kapitál nakonec ovládá tento automatický a rytmický pohyb zbrojní výroby přes zákonodárné instituce a tisk, jehož funkcí je formovat tzv. ‚veřejné mínění‘. To je důvod, proč tato konkrétní oblast kapitalistické akumulace je schopná na první pohled nekonečné expanze.“[10]

Z jiného pohledu je stále více nehospodárné využívání energetických zdrojů a strategických životně důležitých surovin prováděno nejen s tím spojenou stále více destruktivní artikulací sebeprosazujícího se strukturálního určení kapitálu (nikdy nezpochybňovaným legislativně manipulovaným „veřejným míněním“, natož regulovaným) ve vojenské rovině, ale také s ohledem na stále větším destruktivní působení expanze kapitálu na přírodu. Ironií je, ale v žádném případě ne překvapivou, že tento obrat regresivního historického vývoje samotného kapitálového systému se týká také některých trpce negativních důsledků pro mezinárodní organizaci práce.

Opravdu, tato nová artikulace kapitálového systému se v poslední třetině devatenáctého století, v jeho monopolní imperialistické fázi neoddělitelné od jeho úplného rozšíření v globální nadvládu, otevřela v novou možnost (nejvíce protichůdnou a nakonec neudržitelnou) expanzivní dynamiky ve zdrcující prospěch pouhé hrstky privilegovaných imperialistických zemí, čímž se odložil „okamžik pravdy“, kterým je uvnitř systému nepotlačitelná současná strukturální krize. Tento typ monopolního imperialistického vývoje dal nevyhnutelně hlavní impuls možnosti vojenské kapitálové expanze a akumulace, bez ohledu na to, jak velká cena měla být zaplacena včas za stále sílící destruktivnost této nové expanzivní dynamiky. Skutečně, vojensky podpořená monopolní dynamika nabyla podoby dokonce dvou devastujících světových válek, stejně jako hrozby úplného vyhlazení lidstva neodmyslitelně spojeného s potenciální třetí světovou válkou, kromě toho pokračuje nebezpečným ničením přírody, které se začalo evidentně projevovat ve druhé polovině dvacátého století.

V dnešní době jsme svědky prohlubující se strukturální krize kapitálového systému. Její destruktivnost je vidět všude, a neukazují se žádné známky, že by ustupovala. S ohledem na budoucnost je důležité, jak konceptualizovat povahu krize s cílem představit si její řešení. Ze stejného důvodu je rovněž nutné přezkoumat některá z hlavních řešení představených v minulosti. Tady není možné udělat nic víc, než se o těchto řešeních se stenografickou stručností a s kritickým přístupem zmínit, zároveň ukázat, jak to s nimi nakonec ve skutečnosti dopadlo.

Nejprve se podívejme na úvahu liberálního filozofa Johna Stuarta Milla, o tom, jak problematický by mohl být neomezený kapitalistický růst. Mill navrhl řešení tohoto problému ve formě „stacionárního stavu ekonomiky.“ Samozřejmě, že by tento „stacionární stav“ v rámci kapitálového systému nebyl nic víc než zbožným přáním, protože je zcela nekompatibilní s požadavkem na kapitálovou expanzi a akumulaci. Dokonce i dnes, kdy je tolik destruktivity způsobené neomezeným růstem a značně nehospodárným přidělováním našich životně nezbytných strategických energetických a surovinových zdrojů, se mytologie růstu neustále znovuobnovuje, a je spojená s projekcí zbožné představy o „snížení naší uhlíkové stopy“ do roku 2050, zatímco ve skutečnosti se pohybujeme ve zcela opačném směru. Tím se z reality liberalismu vyklubala agresivní ničivost neoliberalismu.

Podobný osud postihl sociálné demokratickou perspektivu. Marx jasně formuloval své varování o tomto nebezpečí ve svém díle Kritika Gothajského programu, ale byl naprosto ignorován. Tady se také ukázal být zřejmým rozpor mezi příslibem Bernsteinova „evolučního socialismu“ a jeho realizací. V důsledku kapitulace sociálně demokratických stran a vlád před vábením imperialistických válek a také prostřednictvím transformace většiny sociální demokracie včetně britské “New Labour” do více či méně otevřené verze neoliberalismu byla opuštěna nejen „cesta evolučního socialismu“, ale dokonce i kdysi slíbené uskutečnění významných sociálních reforem.

Dalším velmi propagovaným řešením hrůzných nerovnosti kapitálového systému bylo slíbné světové rozšiřování „sociálního státu“ po druhé světové válce. Nicméně, prozaickou realitou tohoto vyhlášeného historického úspěchu se ukázalo, že naprosto selhal při své snaze o zavedení sociálního státu v jakékoli části tzv. „třetího světa“, a také že pokračujeí likvidace relativních úspěchů poválečného sociálního státu v oblasti sociálního zabezpečení, zdravotní péče a vzdělání dokonce i v těch několika privilegovaných kapitalistických zemích, kde byl kdysi zřízen.

A samozřejmě nemůžeme pominout slib realizovat nejvyšší fázi socialismu (Stalin a další) prostřednictvím svržení a zrušení kapitalismu. Po tragických sedmi desetiletích od říjnové revoluce se realita v zemích bývalého Sovětského svazu a Východní Evropy změnila v obnovu kapitalismu v jeho regresivní neoliberální formě.

Společným jmenovatelem všech těchto neúspěšných pokusů přes některé své výrazné rozdíly je to, že se všichni snažili dosáhnout svých cílů uvnitř strukturálního rámce zavedeného společenského metabolického řádu. Nicméně, jak nás učí bolestná historická zkušenost, naším problémem není jen „svržení kapitalismu.“ Dokonce to do jaké míry může být tohoto cíle dosaženo je spojeno s velmi nestabilním výsledkem, protože cokoliv může být svrženo, může být také obnoveno. Skutečným problémem a mnohem obtížnějším je nutnost radikální strukturální změny.

Hmatatelným smyslem těchto strukturálních změn je kompletní odstranění kapitálu samotného ze sociálního metabolického procesu. Jinak řečeno, odstranění kapitálu z metabolických procesů společenské reprodukce.

Kapitál sám je všeobjímající způsob ovládání; což znamená, že buď ovládá všechno, nebo se jako systém pro společenskou reprodukční kontrolu zhroutí do sebe. V důsledku toho nemůže být kapitál jako takový v některých svých aspektech ovládán, zatímco vše ostatní je ponecháno svému osudu. Všechny pokusy o přijetí opatření a metod na trvalé „ovládání“ různých funkcí kapitálu v minulosti selhaly. S ohledem na svou strukturálně zakořeněnou neovladatelnost což znamená, že není možné využít vnitřního strukturálního rámce samotného kapitálového systému, pomocí kterého by se systém sám dostal pod trvalou kontrolu musí být kapitál zcela vymýcen. To je hlavní význam Marxova životního díla.

V dnešní době je otázka ovládání pomocí instituce strukturálních změn v reakci na naši prohlubující se strukturální krizi stále naléhavější nejen ve finančním sektoru (kvůli promarněným bilionům dolarů), ale všude. Významné kapitalistické finanční časopisy si stěžují, že „Čína sedí na třech biliónech dolarů v hotovosti,“ toužebně si představují řešení pomocí „lepšího využití těch peněz.“ Ale střízlivou pravdou je, že celkové zhoršující se zadlužení kapitalismu činí desetinásobek čínských „nevyužitých dolarů.“ Kromě toho, i kdyby byla současná obrovská zadluženost nějak eliminována, i když není známo jak, skutečné otázky zůstávají: v první řadě jak vše vzniklo a jak si můžeme být jisti, že to nevznikne v budoucnosti znovu? To je důvod, proč produktivní rozměr systému a to jmenovitě kapitálu samotného musí být od základu změněn s cílem překonat strukturální krizi prostřednictvím vhodných strukturálních změn.

Dramatická finanční krize, kterou jsme zažili v posledních třech letech je pouze jedním aspektem, a je doprovázena třemi následujícími úrovněmi destruktivity kapitálového systému:

  1. ve vojenské oblasti, kde se projevuje od vzniku monopolního imperialismu v posledních dekádách devatenáctého století nekonečnými válkami kapitálu a v posledních šedesáti letech stále ničivějšími zbraněmi hromadného ničení;

  2. v intenzifikaci, která má zjevný destruktivní dopad na ekologii a v současné době přímo ovlivňuje a ohrožuje samotný přírodní základ lidské existence; a

  3. v oblasti materiální výroby, kdy vzniká stále rostoucí množství odpadu, kvůli zdokonalování „destruktivní produkce“ místo kdysi velebené „kreativní“ nebo „produktivní destrukce.“

Jedná se o vážné systémové problémy současné strukturální krize, které mohou být vyřešeny pouze komplexní strukturální změnou.

Na závěr mi dovolte, abych citoval posledních pět řádků z díla The Dialectic of Structure and History (Dialektika struktury a historie):

„Samozřejmě, historická dialektika ve svém souhrnu nemůže nabídnout žádnou záruku za pozitivní výsledek. To by znamenalo zřeknutí se naší role ve vývoji společenského vědomí, které je její nedílnou součástí. To, co pro budoucnost potřebujeme je radikalizace společenského vědomí v emancipačním duchu, a potřebujeme ji více než kdy předtím.“[11]

Přel. Antonín Hořčica

Poznámky

[1] “Breaking the US budget impasse,” The Financial Times, June 1, 2011, http://ft. com.

[2] Viz mé interview v Denate Socialista z roku 2009, znovu publikované jako “The Tasks Ahead,” v The Structural Crisis of Capital (New York: Monthly Review Press, 2010), str. 173–202.

[3] Tato citace je převzata z kapitoly 18. 2. 1 z knihy Beyond Capital (New York: Monthly Review Press, 1995), str. 680–82.

[4] Sartreho rozhovor pro italskou skupinu Manifesto group byl publikován jako “Masses, Spontaneity, Party” v Ralph Milliband and John Saville, eds. , The Socialist Register, 1970 (London: Merlin Press, 1970), str. 245.

[5] Tamtéž, str. 242.

[6] Tamtéž, str. 238-39.

[7] Závažnost tohoto problému již nelze ignorovat. K uvědomění si jeho velikosti stačí citovat pasáž z vynikající knihy, která nabízí komplexní pohled na rozvíjející se proces planetární ničivosti v důsledku překročení některého ze zabraňujících mezí a hranic vznesených s pomocí vědy o životním prostředí: „tyto meze již byly v některých případech překročeny a v ostatních případech brzy budou, pokud budou záležitosti pokračovat ve vyjetých kolejích. Navíc, toto může být přičítáno v každém případě primární příčině: současnému modelu globálního socioekonomického vývoje, to znamená kapitalistickému způsobu výroby a jeho expanzivní tendenci. Celý problém lze nazvat ‚globální ekologický rozpor‘ s odkazem na celkový průlom v lidském vztahu k přírodě, který vzniká z odcizeného systému nekonečné akumulace kapitálu. To vše naznačuje, že použití termínu antropocén, kterým se popisuje nová geologická epocha, nahrazující holocén, pro popis nového břemena lidstva a rozpoznávání obrovské krize potenciální konečná události v geologické evoluci, které by mohly zničit svět, jak ho známe. Na jedné straně, došlo k velké akceleraci lidského vlivu na planetární soustavu od průmyslové revoluce, a zejména od roku 1945  do té míry, že biogeochemické cykly, atmosféra, oceán, a Země jako celek, již nelze považovat za do značné míry odolnou vůči lidské ekonomice. Na druhé straně, by se mohl tento současný kurz, kterým je tento svět veden, popsat ani ne tak jako výskyt nové stabilní geologické epochy (antropocén), který se rovná konci holocénu, nebo více zlověstně, konci čtvrtohor, konečné události, což je způsob, jak odkazovat na hromadné vymírání, které často odělovalo geologické éry. Planetární meze a body zvratu vedou k nevratné degradaci podmínek života na Zemi, mohou být brzy dosaženy, jak nám říká věda, pokud budou záležitosti pokračovat ve vyjetých kolejích. Antropocén může být nejkratší záblesk v geologickém období, který brzy vyhasl.“ John Bellamy Foster, Brett Clark a Richard York, The Ecological Rift: Capitalism’s War on the Earth (New York: Monthly Review Press, 2010), str. 18-19.

[8] Viz má přednáška Isaac Deutscher Memorial Lecture, The Necessity of Social Control, přednesená v the London School of Economics on January 26, 1971. Kurzívy v originále. Přetištěno v Beyond Capital, str. 872-97.

[9] Sartre, str. 239.

[10] Rosa Luxemburg, The Accumulation of Capital (London: Routledge, 1963), str. 466.

[11] István Mészáros, Social Structure and Forms of Consciousness, vol. 2: The Dialectic of Structure and History (New York: Monthly Review Press, 2011), str. 483.