Článek

John B. FosterRobert W. McChesney  Bezbožný svazek internetu s kapitalismem

Stáhnout jako PDF

O autorech

John Bellamy Foster (1953), americký ekonom a sociolog a politolog. —- Vystudoval ekonomii na Evergreen State College (1971-1976) a politologii na torontské York University. V roce 1985 nastoupil na ESC, 1986 pak jako asistent profesora sociologie na University of Oregon, kde jako řádný profesor působí od roku 2000 dodnes. Je členem redakční rady časopisu Monthly Review. —- K odbornému zájmu o ekonomii přivedly Fostera jeho aktivity v protiválečných a ekologických hnutích, respektive úloha USA v politických převratech v latinské Americe. V roce 1979 byl publikován jeho referát “Spojené státy a monopolní kapitál. Problém nadbytečných kapacit”. Svébytnému rozvinutí marxistické teorie monopolního kapitálu byla věnována již jeho doktorská dizertace, jejíž teze byly publikovány v roce 1986. V té době se však již Fosterův zájem stáčel k ekologickým aspektům kapitalismu, konkrétně ke vztahu mezi ekonomickými krizemi a globální ekologickou krizí: razí přitom pojem tzv. “metabolické trhliny”. Bez vlivu na autorovo myšlení pochopitelně nezůstaly vývoj americké zahraniční politiky po 11. září a důsledky finanční krize z let 2007-2008. Do Fosterovy agendy coby angažovaného intelektuála patří v neposlední řadě aktivní vystupování proti zastáncům teorie tzv. “inteligentního plánu”.
Díla: Teorie monopolního kapitalismu. Výklad marxistické politické ekonomie (1986); Zranitelná planeta. Stručné hospodářské dějiny životního prostření (1999); Obnažený imperialismus (2006); Kritika inteligentního plánu (s Brettem Clarkem a Richardem Yorkem, 2008).

Robert Waterman McChesney (1952), americký historik, ekonom a analytik médií. —- Vystudoval historii a politickou ekonomii na The Evergreen State College v Olympii (stát Washington). Dlouho se živil jako sportovní reportér pro United Press International (UPI); v roce 1979 založil hudební, na rock orientovaný obtýdeník The Rocket, jemuž se podařilo zdokumentovat zrod rockové scény v Seattlu přelomu 80. a 90. let. —- Významná je McChesneyho analýza fungování médií. Podle něho je především zavádějící předpokládat existenci velkých, bohatých, a přitom “deregulovaných”, médií. Taková média jsou ve skutečnosti vládně vydržované oligopoly, vlastněné několika vysoce profitujícími právnickými osobami. Ty mají legislativní vliv a skutečnou kontrolu nad zpravodajstvím.
Díla: Politická ekonomie médií. Staré problémy a nová dilemata (2008); Digitální rozpojení. Jak kapitalismus obrací internet proti demokracii (2013); Bohatá média, chudá demokracie. Komunikační politika v pofidérních časech (2015); Lid je připraven. Boj proti ekonomice nezaměstnanosti a demokracii bez občanů (2016).

Anotace

Dopady kyberkultury, technologické změny a internetové revoluce jsou hlavním tématem budoucnosti, kterou v tomto článku představují dva američtí profesoři: Robert McChesney a John Foster.

John Bellamy Foster (jfoster [at] monthlyreview.org) je editorem Monthly Review a profesorem sociologie na univerzitě v Oregonu. Společně s Brettem Clarkem a Richardem Yorkem je autorem knihy The Ecological Rift (Monthly Review Press, 2010).

Robert W. McChesney (rwmcches [at] uiuc.edu) je profesorem komunikace na University of Illinois v Urbana-Champaign jmenovaný nadací Gutgsellových. Je autorem knihy The Political Economy of Media (Monthly Review Press, 2008) a společně s Johnem Nicholsem napsal knihu The Death and Life of American Journalism (2010).

Již dobré dvě dekády jsou Spojené státy a s nimi celý svět, součástí probíhající internetové revoluce nebo něčeho, co se také nazývá informačním věkem. Minulá generace zažila smršť ohromujícího vývoje v oblasti komunikace, zahrnující World Wide Web, a širokopásmové připojení k všudypřítomným mobilním telefonům, které se rychle stávají vysoce výkonnými bezdrátovými počítači. Společnosti, jako Google, Amazon, Craigslist a Facebook se staly kultovními. Ponoření se do digitálního světa je už nyní (nebo se brzy stane) podmínkou pro úspěšné zapojení do společnosti. Nyní se již nediskutuje o tom, zda můžeme internet považovat za technický rozvoj stejného řádu jako je televize nebo telefon. Dnes se stále více debata obrací k tomu, zda se jedná o komunikační revoluci srovnatelnou s nástupem knihtisku.[1**]**

Plný dopad internetové revoluce, stejně jako vliv dalších technologických změn, které jsou na obzoru, a které si lze zatím jen stěží představit, se projeví až v budoucnosti.[2] Přesto již uplynulo dost času od té doby, kdy byly zařízení a postupy digitální éry vyvinuty a zavedeny do praxe, takže je možné je posoudit a pokusit se vytušit směr pravděpodobného vývoje v budoucnosti.

Ve svém článku se zaměříme na analýzu situace ve Spojených státech, a to nejen proto, že je to společnost, kterou nejlépe známe a je místem vzniku internetu, ale také proto že zde, jak věříme, lze najít nejzřetelnější doklady o integraci monopolního finančního kapitálu a internetu, která představuje dominantní tendenci globálního kapitalistického systému. To však neznamená, že v současné americké převaze na internetu nemůže dojít ke změnám nebo, že v jiných zemích se nemohou rozhodnout o přijetí jiných cest, ale jen to, že všechny alternativy v této oblasti budou muset bojovat proti trajektorii nyní nastavené americkým kapitalismem s jeho obrovským celosvětovým vlivem a mocí.

Je zarážející, že když se vrátíme na konec 80. let a počátek 90. let, a čteme si o internetu a jeho budoucnosti, zjistíme, že tyto úvahy byly téměř uniformě optimistické. Tím, že měly být veškeré informace všem k dispozici rychlostí světla a bez cenzury, se všechny existující instituce měly změnit k lepšímu. Očekávalo se, že po celém světě bude existovat dvou- nebo mnohosměrný komunikační tok a že vznikne do té doby nemyslitelná demokratizace komunikace. Korporace už nadále nebudou budou moci balamutit spotřebitele a drtit začínající konkurenty, vlády už nadále nebudou moci působit v tajnosti, tisk nebude chrlit propagandu a studenti z nejchudších a nejodlehlejších oblastí budou mít přístup ke vzdělávacím zdrojům, dosud vyhrazených pouze pro elitu. Stručně řečeno, lidé měli mít k dispozici dosud nevídané nástroje a vliv. Poprvé v historii lidstva zde měla být rovnost v přístupu k informacím a k neomezené komunikaci mezi sebou, také měl být zajištěn přístup ke studnici necenzurovaného poznání, který byl dříve nemyslitelný i pro nejmocnější světové vládce nebo nejbohatší miliardáře. Nerovnost a vykořisťování měly být brzy vyřešeny jedním mocným úderem. Internet, nebo v širším slova smyslu digitální revoluce, skutečně mění svět na mnoha úrovních. Internet, ale také selhal při plnění mnoha svých slibů, které byly kdysi považovány za neodmyslitelně spojené s touto technologií. Pokud se od internetu očekávalo, že poskytne více konkurence na trhu a zodpovědnosti v podnikání, otevřenou vládu, konec korupce a snížení nerovnosti, to znamená, že poskytne nástroje ke zvýšení lidského štěstí, tak v tomto směru došlo ke zklamání. Jinak řečeno, jestliže internet přispěl v posledních dvaceti letech k výraznému zlepšení světa, tak jak jeho šampióni původně předpovídali, máme strach z představy, kde by asi byl svět, kdyby internet nikdy neexistoval.

Nechceme tvrdit, že původní smysl slibů spojených s internetem byl čistou fantazií, některé z nich lze jistě připsat utopickému nadšení, které s sebou významné nové technologie mohou přinášet. (Jedním z těch slibů, které se v této souvislosti s novými objevy připomínají, pochází z počátku 20. století. Je to pohled držitele Nobelovy ceny, chemika a filozofa energetiky Wilhelma Ostwalda, na příchod „létajícího stroje”. Podle něj byl tento objev klíčovou součástí univerzálního procesu, který by mohl vymazat mezinárodní hranice mezi národy, jazyky a penězi a „přinese bratrství mezi lidmi.”)[3] Namísto toho argumentujeme, že komunikační revoluce byla (a pořád zůstává) mimořádně demokratickým a revolučním příslibem. Ale historie se s technologiemi nemazlí, bez ohledu na jejich nesmírnou moc, vyvíjí se v sociálním, politickém a ekonomickém kontextu. V tomto směru je průběh a podoba komunikační revoluce výrazně ovlivněna.

Ekonomický kontext poukazuje na paradox internetu, který vyplývá z toho, že se vyvinul v kapitalistické společnosti. Internet byl vystaven, do značné míry, procesu akumulace kapitálu s jasnou vlastní logikou, která je v rozporu se silným demokratickým potenciálem digitální komunikace. Tento rozpor se bude s dalším vývojem dále zvětšovat. To co se zdálo být jako stále více otevřenou veřejnou sférou vzdálenou od světa komoditní burzy, se zdá být přetvářeno do soukromé sféry stále více vlastnicky uzavřených, a dokonce monopolních trhů.

Naše argumenty nejsou socialistickými argumenty proti kapitalistickým antidemokratickým tendencím samotným, rozšířeným na případ internetu. Ačkoliv by to bylo pohodlné vycházet z takové pozice, bylo by to pro něco tak mimořádného a jedinečného jako je digitální revoluce, příliš závislá proměnná, a umožnilo by to těm, co jsou proti socialismu, tyto argumenty kategoricky odmítnout. Místo toho jsme naše argumenty založili na konvenčních prvcích ekonomického myšlení, vypracovaných učenci, kteří, celkem vzato, upřednostňují kapitalismus jako systém. Naše kritika, odvozená z klasických a tradičních hledisek analýzy, bude opakovaně demonstrovat slabiny přístupu vycházejícího z orientace na zisk, který diktuje rozvoj internetu.

Zejména tvrdíme, že použití „Lauderdalova paradoxu” (neboli protikladu mezi veřejným bohatstvím a soukromým majetkem), který je součástí klasické politické ekonomie, je silným argumentem i pro nejopatrnější směr jakékoliv společnosti, která by vycházela z předpokladu, že internet by měl být zásadně mimo oblast působnosti kapitálu. Doufáme, že poskytneme nezbytný alternativní způsob představy o tom, jak nejlépe rozvíjet internet v protikladu ke zprivatizovanému světu komodit a akumulace kapitálu. To neznamená, že v digitální oblasti nemůže existovat žádná komerce, dokonce rozsáhlá komerce, ale pouze taková, že převažující logikou systému (a výchozím bodem pro všechny politické diskuze) musí být instituce provozovaná ve veřejném zájmu, jako veřejný statek nebo v úplně minimální formě jako veřejná služba.

Je pravda, že v každé kapitalistické společnosti je vyvíjen silný tlak na otevření oblastí, které mohou být výhodně využity kapitálem pro tvorbu zisku, a to bez ohledu na sociální náklady nebo “negativní externality”, jak to nazvali ekonomové. Koneckonců, kapitalisté, samozřejmě, díky své ekonomická síle, využívají svou velkou politickou moc. Ale to není tím, že všechny oblasti jsou vystaveny trhu. Ve skutečnosti existuje v přírodě a v lidské existenci mnoho oblastí, které nemohou být vystaveny trhu bez toho, aby nebyly zničeny základní struktury samotného života, přičemž velké součásti kapitalistických společností historicky byly a zůstávají mimo proces akumulace kapitálu. V této souvislosti lze, jako za dílčí příklady považovat komunitu, rodinu, náboženství, vzdělání, romantiku, volby, výzkum a národní obranu, i když kapitál tlačí na jejich kolonizaci všude, kde je to možné. Mnoho důležitých politických debat v kapitalistické společnosti se týká určení oblastí, kde je usilování o zisk povoleno, a kde to není možné. V nejracionálnějších a nejhumánnějších kapitalistických společnostech existují tendence chránit velké nekomerční sektory, jako jsou zdravotní péče a starobní důchody, které by mohly být vysoce ziskové, pokud by se převedly do sféry komerčních zájmů. Přinejmenším, čím je kapitalistická společnost více demokratická, tím je větší pravděpodobnost, že zde dojde k věrohodné veřejné diskusi o těchto tématech.

Avšak, jaká to ironie, žádná taková zásadní debata se nikdy netýkala internetu. Celá oblast digitální komunikace byla vyvinuta pomocí vládou dotovaného a řízeného výzkumu. V průběhu poválečných desetiletí výzkum probíhal především ve vojenské oblasti a na předních univerzitách. Kdyby byl tento výzkum ponechán na soukromém sektoru, tj. „volnému trhu”, internet by nikdy nevznikl. Celkovou částku federální dotace na internet však není možné přesně určit.

Sascha Meinrath, přední expert na politiku, odhaduje, že výpočet výše historické federální dotace na vývoj internetu “závisí na tom, jakým způsobem se analyzují vládní výdaje. Jsou docela skromné, pokud jde o přímé hotovostní výdaje. Ale jakmile se vezmou v úvahu práva na veřejný přístup k přiděleným dotacím a celý výzkumný program (Defense Advanced Research Projects Agency, National Science Foundation, atd.), jedná se o poměrně významné částky. A pokud zahrneme také náklady na dotace na bezdrátový systém, daňové úlevy (např. nezdaněný prodej za online nákupy), apod., jedná se již o rozsah dotací v řádu stovek miliard.”[4] V tomto kontextu, Meinrath odhaduje, že vklad federálních investic do internetu je nejméně desetkrát vyšší než náklady na projekt Manhattan, včetně započítané inflace.[5]

A to není všechno. Internet nebyl v počátku pouze nekomerční, ale byl dokonce anti-komerční. Před počátkem 90. let předchůdce internetu National Science Foundation Network výslovně omezil síť pouze na nekomerční použití. Pokud by se někdo odvážil něco prodat on-line, tak by byl pravděpodobně „upálen”, což znamená, že ostatní pobouření uživatelé internetu by přeplnili jejich individuální e-mailovou schránku opovržlivými zprávami požadujícími, aby byly výzvy k prodeji odstraněny. Tato vnitřní policejní kontrola uživateli internetu byla založena na předpokladu, že obchodní zvyklosti do demokratické veřejné sféry nepatří. Korporátní média byla problém a internet byl jeho řešením. Dobrý internetový občan na úrovni by neměl kšeftovat všemi dostupnými prostředky za účelem zisku.

Nedostatek debaty o tom, jaký by měl být rozvoj internetu, byl způsoben do určité míry tím, že digitální revoluce explodovala přesně v tom okamžiku, kdy byl v převaze neoliberalismus se svou květnatou rétorikou o “volného trhu“. Jeho hlavním přístupem bylo, že podnikům by mělo být vždy umožněno, aby rozvíjely veškeré oblasti, kde by bylo možné nalézt zisk, protože tímto se dosahuje nejefektivnějšího využití zdrojů v hospodářství. Cokoliv by zasahovalo do kapitalistického zužitkování, bylo považováno za špatné a ideologicky zaujaté, a bylo obvykle podporováno ztroskotanci ze „speciální zájmové” skupiny, kteří již nemohli v hospodářské soutěži ve světě volného trhu ničeho dosáhnout, a tak hledali ochranu před zkorumpovaným podsvětím vládní regulace a byrokracie.[6] Toto krédo vedlo snahu po “deregulaci” v celém hospodářství a po privatizaci bývalého veřejného sektoru.

Rétorika volného trhu byla v diskusi o komunikaci v časných 90. letech přijata všemi stranami. Bylo to v době, kdy World Wide Web změnil internet zdánlivě přes noc v masové médium. Pro podnikatelskou komunitu a politiky byl internet plný nespoutaných podnikatelů, rozbíjejících monopoly, podporujících inovace a vytvářejících „kapitalismus s hladkým chodem”, jak skvěle vystihl Bill Gates.[7] Šlo o velké peníze. Dokonce i ti, kdo byli skeptičtí vůči korporacím a lhostejní ke komercializmu byli bezstarostní, ne-li přímo plní naděje, vůči kapitalistické invazi, s tím jak síla této očividně magické technologie, mohla potlačit snahu dinosauřích korporací o její zkrocení. Byla zde spousta místa pro každého. Internetová bublina z konce 90. let zcela jistě povzbudila kapitalismus k přijetí internetu a americké sdělovací prostředky stěží krotily své nadšení pro tento šťastný pár. Kapitalismus a internet se zdáli být manželstvím darovaným z nebes.

Poskytovatelé internetového připojení

Střízlivější analýza však může objevit jisté nejasnosti, ne-li přímo rozpory v tom, co se přisuzuje „volnému trhu“ na internetu, navzdory skutečnosti, že existence internetu je svědectvím o investování do veřejného sektoru. Tři skutečnosti bily do očí hned od počátku nebo se plně projevily v následujících letech. Za prvé, dominantní sítě, které dodávali poskytovatelé internetových připojení (zkratka ISP z anglického Internet Service Provider) se širokopásmovým přístupem byly a jsou v USA kontrolovány několika firmami, které ovládají telefonní služby a kabelové televize. Všechny tyto firmy byly místními monopoly, které existovaly díky vládní licenci. Byly příjemci obrovských nepřímých vládních dotací prostřednictvím vládní koncese. Nepoznaly by co je to skutečný „volný trh”, pokud by v něm měly působit. Ačkoli často opovrhovaly spotřebiteli, byly pravděpodobně nejvíce lobbující sílou ve státě, protože jejich přežití záviselo na vládním povolení a podpoře. Telefonní společnosti (brzy následované i kabelovými společnostmi), které zapůjčily své sítě k přenosu internetu v průběhu 90. let, si uvědomily, že to je jejich budoucnost, a to velmi lukrativní. A to tím spíše, když uvážíme, že ISP jsou jen vstupními body k internetu a digitálním sítím.

Tyto telefonní a kabelové obří firmy podpořily dlouhý proces „deregulací” v jejich odvětví, který vyvrcholil v 90. letech, ne proto, že by netrpělivě očekávaly novou zuřivou konkurenci, ale protože se domnívaly, že by jim deregulace umožnila více růst a získaly by větší monopolní moc. Byl to cynický moment. Pro ospravedlnění deregulace bylo uvedeno, že těmto tradičním telefonním a kabelovým monopolům bylo umožněno používat své sítě na místních trzích k soutěži mezi sebou, a tím v dobré víře vytvářet konkurenci na trhu. Výměnou za to, byly omezeny fúze tak, aby se mohly připravit na nadcházející konkurenční boj. Vyvolala se představa Divokého západu na internetu, při které dochází k nájezdu nových konkurentů do oblasti telekomunikací.

Všechno to však byl nesmysl, protože silní úřadující hráči měli dostatečnou monopolní moc, a to jak komerční, tak politickou, k tomu, aby se žádná nová vážná konkurence neobjevila. Výsledkem bylo, že ačkoli nevznikla téměř žádná nová konkurence, tak zde byla vlna fúzí, po které se počet vůdčích telefonních a kabelových společností snížil na šest až deset, podle toho, jaká kritéria se vezmou v úvahu, což je zhruba polovina z celkového počtu z poloviny 90. let, přičemž společnosti AT & T, Verizon a Comcast byly těmi, kdo zůstal u kormidla.

Deregulace vedla k nejhorší možné variantě, při které vznikl malý počet obrovských podniků, s daleko menší regulací.[8] A k dovršení všeho, politická moc těchto firem ve Washingtonu D. C. a v hlavních městech amerických států dosáhla výše Olympu. Tito monopolisté jsou výstavním plakátem kamarádského či příbuzenského kapitalismu, který je v teorii neoliberálů opovrhován, ale v praxi vždy vyhrává.

To mělo katastrofální dopad na rozvoj širokopásmového připojení ve Spojených státech. Na rozdíl od firem v mnoha jiných zemích, v USA telefonní a kabelové společnosti nejsou povinny umožnit konkurenčním poskytovatelům internetových služeb širokopásmový přístup k jejich síti, takže nyní prakticky neexistuje skutečná hospodářská soutěž v tak zásadním odvětví, jako je oblast širokopásmového připojení. Plných 18 % amerických domácností má přístup pouze k jednomu monopolnímu poskytovateli širokopásmového připojení. Z dat od Federal Communications Commission (FCC), je zřejmé, že (FCC uznává, že skutečná úroveň hospodářské soutěže je pravděpodobné nadhodnocená) dalších 78 % amerických domácností má na výběr pouze ze dvou možností síťového širokopásmového připojení, to je z duopolu složeného z místních monopolních telefonních a kabelových společností. Ekonomická teorie ukazuje, že v duopolu je hrou výhodnou pro obě strany ta, při které se jedna strana snaží napodobit tu druhou, což znamená, že ve vlastním zájmu obou firem je, aby měly závratně vysoké ceny. Důkazy naznačují, že v následujících letech byla tato situace stejně tak náchylná stát se monopolní, jako se stát více konkurenceschopnou. Mezitím, čtyři společnosti ovládly rychle se rozrůstající bezdrátový trh v USA, a každá ze dvou vůdčích společností na trhu (AT & T a Verizon) byly na cestě k získání sto milionů předplatitelů. Sny o konverzi internetu v rozšířenou verzi kabelové televize se spojily u všech těchto firem s velkolepou motivací k co největší “privatizaci” internetu, a k využití své kontroly nad přístupem k širokopásmovému připojení jako úzkého místa, kde mohou požadovat další mýtné od uživatelů. Navíc, s nízkou úrovní konkurence, jak přiznává FCC, kdy tyto firmy nemají ani zvláštní motivaci k modernizaci svých sítí.[9]

Pozoruhodné je, že Spojené státy, které vytvořily a jako první rozvinuly internet, a které se zařadily v průběhu 90. let mezi první na světě v připojení k internetu, jsou dnes ve většině z globálních parametrů, které slouží k porovnání úrovně širokopásmového přístupu (jako jsou kvalita služeb a náklady na megabit), až mezi patnáctým až dvacátým místem.[10] Neexistuje žádný stimul k ukončení této “digitální propasti”, kvůli níž chudí a venkovští Američané zůstávají bez přístupu k širokopásmovému připojení, které je za částky daleko za nejnižšími cenami v jiných vyspělých zemích, které digitální spodina nutí lidi platit, aby se vyhnuli odpojení. Je zde zarážející srovnání se zdravotní péči, kde Američané zaplatí mnohem více než kterýkoliv jiný národ na hlavu, přičemž kvůli parazitní existenci odvětví zdravotního pojištění získávají horší službu. Americký prezident Barack Obama řekl, že pokud by Spojené státy začaly od nuly, mělo by zjevně větší smysl (z hlediska veřejného blaha), mít veřejně provozovaný systém zdravotní péče, a ne průmysl soukromého zdravotního pojištění.[11] Stejnou logiku lze do značné míry použít i pro všeobecný širokopásmový přístup k internetu.

Je třeba poznamenat, že je to hodně podobné tomu, jak senátor Al Gore chápal tyto věci během svých let v Kongresu, když bojoval za financování internetu. V roce 1990 tvrdil, že přirozeným základem pro “informační superdálnici” by byla veřejná síť analogická k systému federálních dálnic.[12] Pronajmout si linky od telekomunikačních společností a pak je nechat pracovat. Toto obecně nekontroverzní stanovisko bylo pohřbeno pod lavinou, jakmile tímto směrem začal pošilhávat Wall Street, což pak vedlo k tomu, že viceprezident Al Gore začít zpívat jinou píseň a jeho snaha byla na dlouho zapomenuta.

Koncentrace trhu v mnoha oblastech internetu

Internetové aktivity se odehrávají v řadě různých úrovní, a ve všech probíhá proces jejich komercializace. Druhou oblasti, kde by konvenční mikroekonomika mohla zvedat obočí údivem, ne-li přímo zvonit na poplašné zvony, je způsob, jak rychle a neúprosně kapitalistický vývoj internetových odvětví, vytvořil značnou tržní koncentraci, přičemž za tím lze často nalézt nedigitální trhy. To znamená, že existuje více oblastí, kde soukromé zájmy mohou získat nadvládu nad internetem a kde všichni usilují o monopolní zisky. Google, například, drží 70 procent trhu vyhledávačů a jeho podíl se zvyšuje. To je krok k výzvě k boji o podobný podíl na trhu jako měl John D. Rockefeller, když byl se svou společností Standard Oil na vrcholu. Microsoft, Intel, Amazon, eBay, Facebook, Cisco a několik dalších gigantů se také těší značné monopolní moci. Například rozhodující trh z Wi-Fi čipovými sadami je duopol, kdy dvě společnosti mají mezi sebe rozděleno dohromady 80 % trhu.[13] Apple, přes iTunes, kontroluje odhadem 87 % podílu na trhu stahování digitální hudby a 70 % z trhu MP3 přehrávačů.[14]

To je v přímém rozporu s představou o internetu, který působí jako tvůrce hospodářské soutěže, kde jsou posílena práva spotřebitelů a který představuje alternativní místo oproti direktivnímu firemnímu systému vedoucímu k prosperitě. Spisovatelé jako Clay Shirky a Yochai Benkler výmluvně píší o revolučním potenciálu online prostředí pro společnou práci. Uvádějí, že na internetu jsou pořád ještě důležité vybojované niky, které zde zůstávají jako hmatatelné upomínky toho, jak jinak by mohl internet vypadat. Poukazují na peer-to-peer aktivity, hnutí Open Source, Mozilla Firefox, WikiLeaks a zkušenosti Wikipedie. Zjistili, jak je tato práce poučná a povzbuzující, a jak ukazuje na velký potenciál internetu, na nějž jsme teprve začali klepat.[15]

Ale tento potenciál pro spolupráci a prokazatelný demokratický duch internetu všude naráží na tlak kapitálu vedoucí k upevnění monopolu moci, vytváření umělého nedostatku a překážek. Téměř na každém kroku přechází průmysl připojení k internetu v krátké době od konkurenčního k oligopolnímu stavu. Do značné míry je to známý příběh, protože každý příčetný kapitalista chce mít tolik tržní sily a tak malou konkurenci, jak je to jen možné. Podle konvenční ekonomické teorie je koncentrace na trzích obecně považovaná v ekonomice za špatnou pro efektivní alokaci zdrojů . Monopoly jsou nepřítelem soutěže a konkurence je to, co udržuje systém spravedlivým.

Je vrcholně ironické, že internet, ten dlouhodobě vychvalovaný šampión zvýšené spotřebitelské síly a zabijácké konkurence, má nakonec, jak se zdá, tolik síly pro monopol. Aby bylo jasno, internet se stále ještě jako oblast kapitalistického vývoje vytváří, a historicky vzato se zdá být ještě poměrně dynamický, takže je předčasné reagovat, pokud si prach ještě ani nezačal sedat. Přesto, monopolní tendence jsou obecně v ekonomice silné a také internet si do tohoto přidává pár svých vlastních zářezů.

V oblastech, kde je prvořadá technika, mají obchodní zájmy snahu získat vlastnická práva k těm technickým standardům, které jsou vysoce žádoucí nebo dokonce nezbytné pro uživatele systému. Vezměme si například kodek H.264 vlastněný skupinou MPEG LA s licencí v držení společností Microsoft, Apple a dalšími. Ten se rychle stal standardem pro online video, v současné době zaujímá 66 procent trhu. Vzniklo tak úzké místo pro internetový provoz, pomocí kterého mohou majitelé H.264 vytvořit tolik žádoucí “zúčtovatelnou událost”. Ekonomové často nazývají tyto podmínky jako “ekonomické nájemné” s odkazem na (nezasloužené) výnosy hospodářských subjektů získané na základě vlastnictví vzácného zdroje, které je nezávislé na výrobních nákladech/reprodukci.[16]

A co je nejdůležitější, internet přidává do tohoto mixu něco, co ekonomové nazývají „síťovým efektem”, což znamená, že každý získá tím, že prostřednictvím sdílení využívá konkrétní služby nebo zdroje. Informační sítě, zejména ty, které vytváří „úspory z rozsahu na straně poptávky” se vztahují k získávání zákazníků, na rozdíl od úspor z rozsahu na straně nabídky (ty převládají v tradičním oligopolním průmyslu), které se vztahují k nákladovým výhodám v závislosti na tom, jak rozsah roste.[17] Největší firma v průmyslu zvyšuje svou atraktivitu pro spotřebitele tím, že získá větší podíl na trhu (podobně jako hurikán nabírá rychlost, když v horkém letním dni přechází přes oceán) a dělá to tak, že znemožňuje konkurenci s klesajícím podílem na trhu, aby byla nadále atraktivní a konkurenceschopnou. Chris Anderson, editor časopisu Wired, tuto situaci stručně popisuje takto: “Monopoly jsou ve vysoce síťovaných trzích, jako jsou ty ve světě on-line, ve skutečnosti dokonce ještě pravděpodobnější. Temnou stránkou síťových efektů, je, že bohatí se stávají bohatšími. Metcalfův zákon říká, že hodnota sítě roste se čtvercem počtu připojení, vytváří vítěze, kteří berou na trhu vše, a kde rozdíl mezi jedničkou a dvojkou je na trhu obvykle velký a stále se zvětšuje.”[18]

Google je klasickým příkladem úspor z rozsahu a monopolní moci, tím jak se zvětšuje, tak se vyhledávač stává stále lepším vůči někdejším konkurentům, aniž se zmiňujeme o tom, že získává schopnost vybudovat tradiční překážky pro vstup a plaší každého, kdo se snaží jeho pozici narušit.[19] Jeho síťové účinky jsou tak velké, že přehlušily všechny ostatní vyhledávače, a umožnily mu prosperovat tím, že data získaná z vlastní sítě prodává do jiných sítí (stejně jako prominentním umístěním placených „sponzorovaných odkazů”), uváděním na trh obrovských množství údajů, které má dispozici. Za starých časů, se takový “vítěz beroucí vše” na trhu nazýval “přirozený monopol”.[20]

Podobně Microsoft, který je schopen využívat závislosti široké škály softwarových aplikací na jeho základním operačním systému, aby je v tomto svém operačním systému zdánlivě natrvalo uzamknul, což mu umožňuje využívat dlouhodobou moc cenového monopolu. Každý konkurent, který se snaží zavést nový, soupeřící operační systém, je konfrontován s obrovskou „aplikační bariérou pro vstup.”[21] “Aplikace“ se tak staly klíčem k budování bariér vstupu a monopolní moci, nejen u informačních technologií obecně, ale také, a dnes především, ve vztahu k internetu.

V tomto směru nová zařízení, jako jsou iPhone a iPad, s sebou nesou aplikace specifické pro dané zařízení, které je navrženo tak, aby uzavřelo zákazníky v celé komerční oblasti, která dělá prostředníka mezi nimi a internetem (úplně jinak než na webu) a vytváří tak “síťové efekty” a rostoucí prodeje pro výrobce. Čím více se konkrétní zařízení stane rozhraním pro celou síť aplikací, tím více zákazníků zabere, a exponenciální poptávka na straně úspory z rozsahu má navrch. To se přímo promítá do obrovské ekonomické moci a schopnosti určovat hodně z technologického prostředí. Jakmile je taková ekonomická moc plně konsolidovaná a lidé se stanou více závislí na novém zařízení, pak mohou být síťové ceny spekulativně zvýšeny.

Pro Andersona, je to vše prostě způsob, jak věci působí: „Nějaká technologie je vynalezena, rozšíří se, vykvete tisíce květin, a pak někdo najde způsob, jak to vlastnit tím, že zamkne ostatní venku. Stává se to prostě pokaždé… Opravdu, sotva kdy by byl majetek vytvořený bez monopolu nějakého druhu nebo alespoň oligopolu. To je přirozená cesta kapitalistické industrializace: vynález, šíření, přijímání, ovládání… Otevřenost je úžasná věc v nepeněžní ekonomice… Ale nakonec naše tolerance k šílícímu chaosu nekonečné soutěže najde své meze.”[22] Zde se nabízí falešná možnost volby mezi neomezenou nekontrolovanou soukromou konkurencí s její ekonomickou nejistotou a soukromými monopoly s vytvářením velkých bohatství. Přičemž se bere jako článek víry to, že se veřejná sféra z těchto úvah úplně vyloučí.

Monopolní moc, o které Anderson říká, že se “s větší pravděpodobností“ než kdekoliv jinde objeví ve velmi zesíťovaných internetových trzích, však plodí nejrůznější problémy. Takové monopolní firmy nahromadí obrovské množství peněz, s nimiž mohou pohltit potenciální konkurenty nebo slibné sebevědomé pokusy o vytvoření nového komerčního sektoru na internetu. Tyto gigantické korporace využívají své monopolní postavení k tomu, aby vyrazily na expediční výpravy k podmanění si nových oblasti na internetu, a to zejména ty, které jsou v blízkosti jejich monopolního zájmu. Google, například, má k tomu na hraní určeno 33 miliard dolarů. Již bylo utraceno mnoho miliard k vytvoření několika desítek klíčových internetových akvizic, v průměru asi jednu akvizici za měsíc za posledních několik let. Jen za první tři čtvrtletí roku 2010 Google ohlásil, že vytvořil čtyřicet různých akvizic.[23] Microsoft, s 43 miliardami dolarů vykazuje podobné výsledky. Apple má k tomuto účelu k dispozici 51 miliard dolarů.

Představa, že nové technologické objevy vytvoří v on-line prostředí konkurenci je stále absurdnější, a i kdyby se to nějak stalo, bude to jen dočasná zastávka na cestě k dalšímu monopolu. Výjimečným případem se tak nestává skutečná konkurence (tou není ani co do rozsahu výsledků) ale to, když se nová aplikace brání podmanění se stávajícím obrem a vytváří další novou monopolní hnací sílu (nově například Facebook), protože tento povýšenec je schopen uniknout ze spárů nebo lákadel stávajícího obra naloženého v hotovosti, a vytvořit svou vlastní „obezděnou zahradu” ekonomické hodnoty. Hru, při které se takové “obezděné zahrady” hodnoty využívají, ekonomové někdy nazývají „zvýšený přebytkový extrakční efekt”, což znamená zvýšenou schopnost oškubat ty, kdo jsou zazdění uvnitř.[24]

Ještě ubožejší, z hlediska konvenční ekonomie, je způsob, jakým tato monopolní moc připouští, aby obří internetové firmy efektivně řídily procesy tvorby politiky a upevnily si tak svou moc s minimálním „vměšováním“ veřejnosti. A k tomu navíc jsou zde skutečné politické debaty, protože se silné firmy a sektory (podobně jako King Kong a Godzilla) utkávají jedna proti druhé. Nejvíce zarážející je způsob, jakým se tato politická moc projevuje v oblasti elektromagnetického spektra, které může být definováno jako “prostředek, pomocí kterého probíhají všechny formy elektronické bezdrátové komunikace (v rozsahu frekvencí použitelných pro předávání informací).” Je zde obrovská část spektra, která je nevyužitá a mohla by být využita více než dnes, ale současní uživatelé spektra preferují umělý nedostatek, který jim dostačuje, a vláda jim v tom vyhovuje. V roce 2011 měla AT & T samotná licenci na část spektra v hodnotě 10 miliard dolarů, která leží ladem, zatímco agituje, aby další větší část spektra byla přesměrovánu na ně.[25]

Někteří ekonomové uznávají, že se tyto monopolní tendence vyskytují, ale tvrdí, že jsou kvůli technologické dynamice digitálního světa jen dočasné. Obvykle se předpokládá, že nová technologie zboří hradby postavené kolem každého monopolního trhu v Schumpeterově vlně tvořivé destrukce. Ale na podporu tohoto tvrzení existuje jen málo důkazů (přinejmenším v příslušném časovém rámci lidské společnosti), gigantům je dána pravomoc formovat celý terén na trhu a jejich enormní velikost a finanční a politická moc roste mílovými kroky. Může sice docházet k určitým přeskupením na palubě, ale obří monopoly jsou zde po celou dobu zůstávají.

Podle mnoha ekonomických teorií by měly být přirozené monopoly buď ve veřejném vlastnictví nebo přinejmenším silně regulovány tak, aby se zabránilo zneužívání z jejich strany, protože mají často tendenci monopolizovat rozhodující veřejné funkce. Volný trh s touto možností nepočítá. Toto platí i pro telefonní a kabelové společnosti, které ovládají širokopásmová internetová připojení. (André Schiffrin navrhuje, že by se tato debata měla vést také o Googlu.)[26] A přece korporátní politická moc v podstatě eliminovala hrozbu, že se stane veřejným vlastnictvím, podobně jako vláda agresivně prosazující své antimonopolní zákony, které pokud by byly aplikovány způsobem běžným o jednu či dvě generace dříve, by se téměř jistě snažil rozbít mnohé z těchto firem. Původní antimonopolní nebo jiná regulační nařízení udělala stejně tolik k zajištění existence ziskových podniků a odvětví, jako pro ochranu a zachování hodnoty veřejného zájmu ohroženého obchodními zájmy.

V oblasti internetu se vyvinula státně korporátní aliance, která je srovnatelná snad jen s oblastí financí nebo vojenstvím. To je výsměchem tradiční ekonomii s jejím důrazem na nezávislý soukromý sektor reagujícím na konkurenci na trhu. A také výsměchem tradičním liberálním představám o kapitalistické demokracii fungující proto, že ekonomická síla a politická moc jsou odděleny, a že mezi nimi existují silné konflikty, které chrání veřejnost před tyranií. Příklady spolupráce velkých komunikačních korporací s národní bezpečností státu se začínají množit. Jeden z nich, který byl odhalen, a je mimořádně děsivý, se týká toho, jak, v průběhu posledních deseti let, AT & T nezákonně a tajně sledovala komunikaci svých zákazníků pro Národní bezpečnostní agenturu.[27] Pozdější případy spolupráce Amazonu a PayPal/eBay s vládou v aféře WikiLeaks nemusí být ze stejné ligy, ale poukazují na výpadek v oddělování veřejných od soukromých zájmů v srdci liberálně demokratické teorie.

Bez pejorativního významu či obvinění ze šíření poplašné zprávy je obtížné se vyhnout poznámce, že to, co vychází najevo, se stáčí směrem ke klasické definici fašismu jako pravicového korporativismu: zájmy státu a velkých korporací jdou ruku v ruce s podporou firemních zájmů a státním zaujetím pro militarismus, utajení a dohled.[28] V takovém prostředí je politická svoboda, s výjimkou případů, kdy to je triviální nebo neškodné, na slabém základě.

Tato integrace korporací a státu nás vede k přehodnocení jednoho z největších tvrzení o internetu, tj. představě o tom, že internet je nepřístupný pro kontrolu nebo cenzuru, a je nástrojem demokratických aktivistů. Tentýž internet může být, z komerčních i politických důvodů, jedinečným nástrojem dozoru.[29] To neznamená, že aktivisté nemohou používat internet jako mimořádný nástroj k vlastnímu organizování, pouze že si musí být vědomi toho, že zajištění soukromí jednotlivce a současně zajištění státních a korporátních zájmů, může být na internetu obtížné, ne-li nemožné. Monopolně-kapitalistický rozvoj internetu, však dává větší váhu antidemokratickým tendencím.

Informace jako veřejný statek

Kromě toho, že se internet ukázal jako základ pro zrození monopolu, má i další problémy, zvláště pokud se podíváme na způsob, jak kapitalistická média oslovují digitální svět. To je třetí oblast, kde vzniká konflikt mezi ekonomickou teorií a internetem, který je pravděpodobně nejhlouběji zakořeněný. Mediální produkty byly vždy zásadním problémem pro kapitalistickou ekonomiku, a tento problém trvá již od příchodu knihy. Potíž je, že člověk při použití informací, na rozdíl od hmotných statků a služeb, nezakazuje jiným jejich užívání (v ekonomickém smyslu, to znamená, že informace si nekonkurují a nevylučují se). U hmotných produktů, jak se píše v učebnicích ekonomie, člověk, který spotřebovává produkt nebo službu, brání tomu, aby jiné osoby současně spotřebovávaly tentýž produkt nebo službu. Dva lidé nemohou jíst ten samý hamburger nebo současně řídit stejný automobil. Pro uspokojení další poptávky musí být vyprodukováno více výrobků nebo služeb.

S informacemi se to má jinak. Karel Marx nemusel psát jednotlivé kopie Kapitálu pro každého čtenáře zvlášť. Stejně tak, ať už čte Kapitál dvě stě nebo dvě stě milionů lidí, nic to nemění na zážitku ze čtení každého jednotlivého čtenáře. Pro vydávání knih by to znamenalo, že každý, kdo si zakoupil knihu, by pak mohl tisknout další kopie a prodávat je. Vznikl by tak volný trh a cena knih by spadla na mezní náklady, které by odpovídaly nákladům na vydání jejich kopií. A autoři by obdrželi pouze náhradu za ty kopie knihy, které by osobně zveřejnili nebo autorizovali. Spotřebitelé by dostali levné knihy, což by bylo skvělé pro demokratickou kulturu, ale autoři by nedostávali dostatečnou kompenzaci za čas, po který psali knihy. Trh by v tomto případě nefungoval.

To byl důvod pro vznik autorských práv, princip, který je tak důležitý, že je zapsán v americké ústavě. Autoři obdrželi dočasná monopolní práva k tomu, aby mohli kontrolovat toho, kdo by mohl zveřejnit jejich knihy, a tím aby bylo zajištěno, že obdrželi dostatečnou kompenzaci. Thomas Jefferson jen neochotně souhlasil s autorským právem, které jako vládou vytvořený monopol nenáviděl, fakticky se jednalo o daň ze znalostí. Ústava výslovně uvádí, že licence na autorská práva nemůže být trvalá, jejich původní délka byla čtrnáct let. (Chceme-li být přesní, hnací silou zavedení autorských práv nebyli autoři, ale vydavatelé, jejichž obchodní vyhlídky závisely na získání oprávnění k vládnímu monopolu.)

Když byly vyvinuty nové mediální technologie a ve 20. století se objevily silné mediální korporace, které byly schopné vytvářet stálý tlak na Kongres, byla dramaticky prodloužena délka a rozsah ochrany autorských práv neboli prostě řečeno, vládní monopolní licence ochrany. Byl to dar z nebes pro jejich záměry (opravdu, pro samotnou existenci jejich odvětví), ale za vysokou cenu pro spotřebitele a umělce, kteří chtějí používat materiál chráněný autorským právem, které se může prodloužit až na více než sto let. To je nyní běžně rozšířeno, takže máme v podstatě trvalá autorská práva, a nic z toho, co bylo vytvořeno po roce 1920, není v kategorii volných děl (public domain), jejichž majetková práva již nejsou chráněna. Autorská práva již dávno ztratila své spojení s prosazování zájmů autora a stala se hlavním nástrojem pro ochranu hromadné privatizace naší společné kultury.[30]

Ale to stále neodstraňuje základní ekonomický problém, který nové technologie jen zhoršily. Vezměme si bezdrátové vysílání. To zda program poslouchá jedna osoba nebo jeden milion lidí nemá vliv na náklady na výrobu programu. Mezní náklady na výrobu programu pro další posluchače jsou nulové, a v konvenční tržní ekonomice by proto měla být ospravedlnitelná cena programu nulová. Stejně tak by provozovatel vysílání neměl vybírat poplatek od posluchače za naladění programu. Některé státy řeší toto dilema tím, že vytvoří státně financovaný systém veřejnoprávního vysílání, který vysílá programy, které může poslouchat (nebo sledovat) každý, kdo vlastní rádio (nebo televizi). Spojené státy řeší tento problém tím, že vysílání prováděné výdělečnými korporacemi je dotováno z komerční reklamy. V časných 30. let minulého století probíhala jedna z nejdůležitějších debat v americké mediální historii týkající se toho, zda vysílání by mělo být kapitalistickým průmyslem.[31] Později, kabelové a satelitní televize vytvořily umělý nedostatek, aby přinutily lidi, přihlásit se ke sledování takových kanálů, jako je HBO nebo Showtime.

Problém trhu, který vznikl v souvislosti s rozhlasovým a televizním vysíláním, se s příchodem internetu zvýšil exponenciálně. Nyní se digitální obsah může okamžitě šířit po celém světě, a to bez poplatku, pouhým stisknutím tlačítka. “Nedostatek”, který byl až dosud požadavkem kapitalistické tržní ekonomiky, jak řekl Adam Smith v Bohatství národů, “je degradován nadbytkem” a již neexistuje.[32] Zdálo se, že se jen těžko dají postavit účinné bariéry. Jakmile bylo jednou cokoliv odvysíláno, tak jako hudba, filmy, knihy, televizní pořady - prostě všechno! - tak to bylo každému v kyberprostoru zdarma přístupné. Bezprostřední odpovědí komerčních médií na tuto pro ně nejhorší noční můru bylo, že vystupňovala prosazování autorského práva, a to se ukázalo být docela efektivní, třebaže za cenu vysokých nákladů pro uživatele internetu a ohrožení schopnosti spojovat se a čerpat z jiné práce, což dělá internet tak revoluční. Dalším významným dopadem této odpovědi byl vývoj technologií pro správu digitálních práv (DRM), které vložením do zařízení uměle omezuje funkce digitálních zařízení a softwaru.[33]

To stále ještě neodpovědělo na otázku, odkud by pocházely peníze, pokud by se média zábavy přesunula do digitálního světa. Komerční média se obrátila opět na Madison Avenue, a na internetu se začala objevovat reklama, ale nikde nedosáhla úrovně “starých médiích”. Ve stejné době, největší mediální konglomeráty pracovaly nenápadně s obřími telekomunikačními a internetovými firmami, aby našly způsoby, jak efektivně prodávat obsah online. iTunes společnosti Apple začala ukazovat cestu tím, že bagatelizovala otevřený internet, World Wide Web, a nastavila si vlastní systémy.[34]

Na internet je dnes, jak ukazuje naše analýza, možné pohlížet jako na řadu aliancí mezi největšími korporacemi. Stavění velkých zdí a vytváření nedostatku, tak se jmenuje tato hra. Fúze Comcastu s NBC (je majitelem filmových ateliérů Universal a také televizních podílů) v roce 2011, se zdá být první velkou fúzí nové éry. Budoucnost stále více vypadá tak, že bezdrátový internetový svět bude na stejné úrovni nebo přesáhne tradiční pevný širokopásmový sektor, a stane se z něj vlastnický systém, který neprovádí praxi “neutrality sítě” a nemá tu velkou otevřenost typickou pro internet. Měli bychom očekávat, že podél linie Comcast-NBC přijdou další velké fúze mezi největšími mediálními, telekomunikačními, počítačovými a internetovými společnostmi.

Jak autoři zprávy New America Foundation z roku 2011 uvedli, vstupujeme do světa digitálního feudalismu, kde hrstka kolosálních firemních megaobrů vládne soukromému impériu. Reklama bude mít dost příležitostí využívat systém, a jakákoli smysluplná představa o soukromí bude muset být obětována. “Pro jednou je osud sítě (její spravedlnost, sada stanovených pravidel a kapacita pro sociální a ekonomické reformy) v rukou zákonodárců a korporací, “poznamenal nedávno jeden z prvních šampionů demokratického internetu, ” které ji financují, tak, že síť ztrácí svou moc uskutečnit změny.”[35] Je to svět, který byl ještě nedávno považován za nemožný, ale který se stal místem, kam se nevyhnutelně dojede, je-li za volantem kapitalismus.

Otázka žurnalistiky

Zdá se, že korporátní zábavní média našla cestu k digitální budoucnosti (i když za velmi vysoké náklady a bez zřetele k alternativám), ale totéž nelze říci o žurnalistice nebo vlastně o svobodě projevu. Konvenční ekonomie poskytuje společně se znalostmi liberální demokratické teorie a americké historie při vypracování kritiky pro tento případ užitečnou pomoc. Systém správy v USA tak, jak byl původně koncipovaný (a jak následně vyložil i Nejvyšší soud) je založen na existenci systému důvěryhodných zpravodajských médií k informování občanů o naléhavých záležitostech a k dohledu nad těmi, kteří jsou (nebo kteří si přejí být) u moci. Jeden z největších příslibů internetu (a to pravděpodobně více než kdekoliv jinde) byl směřován do oblasti žurnalistiky, svobody projevu a demokratické obnovy. Tady je proto selhání internetu nejhlubší.

V počáteční euforii převládala tendence, která vedla k názoru, že by internet mohl zbourat překážky na vstupu do monopolu starých médií a že nastane nová zelenající se konkurenční éra médií. Jak textař hudební skupiny Grateful Dead a kyberlibertarián (Poznámka překladatele: kyberlibertariáni požadují na státu nezávislý internet.) John Perry Barlow proslul svým vyjádřením již v roce 1995, že velké mediální konglomeráty, při svých fúzích a akvizicích pouze “přeskupují lehátka na Titaniku.” Všichni měli být zaplaveni internetem, s jeho neomezeným počtem webových stránek.[36] Všichni nováčci by mohli vstoupit tam, kam bylo dosud nebylo možné vstoupit, a pokud by mohli nalézt své čtenáře, byli by schopni generovat dostatečné příjmy, aby se jim to mohlo vyplatit.

To se tímto způsobem tak docela nestalo, a to ať už se jedná o média zabývající se zábavou nebo žurnalistická média. Sestavení atraktivní webové stránky, kterou by lidé chtěli opakovaně v hojném počtu navštěvovat, vyžaduje zdroje. Pokud velcí hráči, se všemi jejich výhodami, bojovali za to, aby do toho mohli jít, pro všechny ostatní to byla noční můra. Ve skutečnosti však, žádný obsah vytvářený nováčky nebyl schopen nějakým významným způsobem uspět a vydělat peníze, a to i přes údajnou příležitost přeskočit stávající překážky vstupu. Obrovské mediální konglomeráty jsou nyní teprve v procesu konverze digitální říše v lukrativní zdroj zisku ze zábavních produktů. Tyto zisky, ale stále blednou ve srovnání s těmi, které byly generovány jejich podniky ve “starých médiích”.

Žurnalistika je poněkud jiná záležitost. Je to oblast, na rozdíl od médií zábavy, kde v podnikatelské činnosti hrají autorská práva minimální roli. Na rozdíl od knih, hudby nebo filmů, má její obsah tendenci být produkován k okamžité spotřebě. Kromě toho má žurnalistika poněkud jiný ekonomický problém než komerční zábava, který ji předchází a je nezávislý na internetu, to je, že poskytnout dostatečnou kvalitu a množství zpráv pro trh bylo vždy obtížné. Z historie existuje jen málo důkazů, že by konečný zákazník pro sdělovací prostředky vůbec někdy tvořil dostatečně velkou příjmovou základnu pro uspokojivou podporu oblíbených sdělovacích prostředků tak, jak to demokratická správa věcí veřejných vyžaduje.

V prvním století historie Spojených států měl systém tisku podporu politických stran a získával pomoc díky obrovské federální tiskové a poštovní dotace. Pokud by americká federální vláda dotovala žurnalistiku stejným procentem HDP, jako to dělala v roce 1840, pak by v roce 2011 utratila 30 - 35 miliard dolarů.[37] (V protikladu k tomu federální vláda vydala v roce 2011 na veřejnoprávní vysílání přibližné 400 milionů dolarů.)

Ve dvacátém století byl plně uplatňován systém komerčních novin, přičemž federální dotace prudce poklesly, i když nikdy nezmizely úplně. V současnosti většina příjmů novin pochází od komerčních inzerentů, kteří mají o žurnalistiku samu o sobě malý zájem, ale naopak velký zájem o prodej svých produktů čtenářům novin.

Kapitalistická kontrola sdělovacích prostředků byla vždy problematická: obchodní hodnoty bývají neslučitelné s žurnalistikou jako veřejnou službou, a majitelé se těšili z užití politické moci tisku ve svůj prospěch. Tato výsada všeobecně převažovala směrem prosazujícím zájmy vlastní třídy. Ve skutečnosti, se u “profesionální žurnalistiky” v první polovině dvacátého století ukázala jistá forma odvětvové seberegulace, do určité míry k rozptýlení obav z monopolní nebo komerční kontroly nad veřejnými informacemi. Provádělo se to tak, že se kontrola v redakcích neformálně delegovala na odborně vyškolené redaktory a reportéry. Tento profesionální systém byl pravděpodobně na svém vrcholu v 60. nebo 70. letech, ale měl daleko k dokonalosti.[38]

Současná krize žurnalistiky začala v 70. letech, částečně kvůli rostoucí korporátní konsolidaci vlastnictví, která explodovala v 80. letech. V monopolních trzích vlastníci médií snižovali prostředky na redakci a předpokládali, že si tím udrží zákazníky a inzerenty. Tyto firmy maximalizovaly zisk a žurnalistika jim byla pouze prostředkem k tomuto účelu.

Systém profesionální žurnalistiky začal chřadnout. Korporátní majitelé stále častěji přicházeli na to, že žurnalistika je příliš drahá pro jejich vkus. Počet novinářů na obyvatele začal v pozdních 80. letech klesat, ačkoli zisky komerčních zpravodajských médií vzkvétaly, jejich počet se v první dekádě nového století propadl úplně. V 60. letech byl poměr lidí pracujících v public relations v poměru k pracujícím novinářům zhruba 1:1. V roce 2011 se tento poměr již blížil 4:1. Velké části veřejného života už stejně nejsou pokryty, a to ty, které se spoléhají v mnohem větší míře na nefiltrovaná oficiální vyjádření PR firem. Přidejte k tomu vzteklé pravicové přívržence žvanění komerčních médií, a jsme v mnoha ohledech uprostřed zlatého věku propagandy.

Internet nezpůsobil krizi žurnalistiky, ale určitě ji zvýraznil. Z reklamy byly odvedeny desítky miliard dolarů, a to během jednoho desetiletí, katalog Craigslist sám odmazal téměř 20 miliard dolarů z inzerce v novinách. Inzerenti neměli žádné zvláštní závazky k žurnalistice, a ani k novinám, digitální svět vytvořil nové a lepší alternativy. Internet také poskytl další důvod pro mladé lidi k tomu, aby se vyhnuli čtení stále více upadajících novin a sledování televizních zpráv. Byla zredukována jedna z jedinečných věcí, kterou zpravodajská média dělala, což bylo to, že poskytovala původní vlastní pokrytí událostí ve svých komunitách. To pak bylo nahrazeno sportovním zpravodajstvím, zprávami z oblasti zábavy a jinými prkotinami, které bylo možné nalézt kdekoli a neměly žádnou souvislost se “skutečnými” zprávami.

Žurnalistika má mnoho společných rysů s veřejnými statky. Je to něco, co společnost potřebuje a něco, co samosprávná společnost vyžaduje. Ale trh nemůže produkovat žurnalistiku v dostatečném množství a kvalitě. Veřejné statky obecně vyžadují pro svou existenci veřejnou podporu a jednoznačnou veřejnou politiku. Tak to bylo mlčky chápáno v průběhu prvního století dějin USA, a úlohu reklamy při podpoře žurnalistiky potom maskovala její vlastnost veřejného statku. V minulém století se kritici médií soustředili na to, jak trh negativně ovlivnil kvalitu žurnalistiky, nyní, jak si sedl prach, se přestěhovala do popředí otázka kvantity zpráv, a samotná existence populární publicistiky v podmínkách kapitalismu.

V posledních deseti letech se stalo významnou otázkou to, zda internet poskytne tržní základ dostatečný pro zrození životaschopné nezávislé masové žurnalistiky. Odpověď je: neposkytne. Ani náhodou. Korporátní sektor zpravodajských sdělovacích prostředků bude na internetu poskytovat svou vlastní verzi značně omezeného zpravodajství, ale v žádném případě se ani nepřiblíží k naplnění průlomu, a to vůbec nehovoříme o otázce kvality této korporátní žurnalistiky. Pokud konkurující si redakce pokrývající svět hodlají být v nadcházejících letech nezávislé, bude to vyžadovat zásadní změnu proti současnému kurzu. Budou muset připustit zvláštní ekonomiku žurnalistiky a bezvýznamnost, a to i prolhanost, přístupu vycházejícího z “volného trhu”. Stručně řečeno, je to přesně veřejná politická rozprava prvního řádu.

Jedním z půvabů internetu, a jeho genialita chcete-li, bylo, že na konci dne, ať se děje co se děje, každá osoba mohla spustit své webové stránky a získat tak necenzurovaný přístup k celosvětovému publiku. To byl trumf demokracie proti tyranii. Nyní sice můžeme vidět, jak je úžasné, že se při návštěvě webové stránky zobrazují materiály, které by nikdy nespatřily světlo světa v médiích hlavního proudu nebo na firemních webových stránkách, ale bohužel to nestačí. Jak internetový znalec Matthew Hindman uvedl, neměli bychom zaměňovat právo mluvit se schopností být slyšen.

Důkazem je to, že přestože existuje nekonečný počet webových stránek, lidé jsou schopni pravidelně a smysluplně navštěvovat pouze malý počet z nich. Vyhledávání pomocí Googlu silně vybízí k implicitní cenzuře tím, že weby, které se neobjeví na první nebo druhé stránce vyhledavače jako by ve skutečnosti neexistovaly. Jak Michael Wolff uvádí ve Wired : “Deset nejnavštěvovanějších webů, představovalo v USA v roce 2001 31% webových zobrazení, v roce 2006 to bylo 40 % a v roce 2010 to již bylo asi 75 % všech zobrazení.” “Velcí pohlcují provoz malých,” cituje Wolff ruského internetového investora Yuri Milnera. ”Teoreticky je možné s pomocí několika velmi úspěšných jedinců ovládat stovky milionů lidí. Může se to stát velmi rychle.” A jakmile se jednou někdo stane velkým, tak velkým již zůstanete.[39]

Pozoruhodný je v tomto ohledu Hindmanův výzkum o žurnalistice, sdělovacích prostředcích a politických webových stránkách. To, co se objevilo, je “moc zákona” distribuce, kde malé množství politických či zpravodajských webových stránek získalo drtivou většinu webového provozu.[40] Jsou ovládány tradičními giganty s jejich jmény a zdroji. Existuje zde “dlouhý chvost” miliónů webových stránek, které existují, ale mají malý nebo žádný provoz, a jen málo lidí má nějakou představu o tom, že existují. Většina z nich upadá, protože jejich výrobci mají malou motivaci a zdroje je udržovat. (To není očerňování, to zařazení do “dlouhého chvostu”, protože jeho existence má značnou hodnotu a politický význam; kromě toho je třeba zdůraznit, že weby “dlouhého chvost” jsou odloučeny od zdrojů, které by jim umožnily, aby mohly vstoupit do srdce systému a získat širokou publicitu.) Také neexistuje ani žádná “střední třída” silných, středně velkých webů; tento aspekt systému zpravodajských médií byl na internetu zničen. To vede Hindmana k závěru, že online sdělovací prostředky jsou více koncentrované než média starého mediálního světa. To platí také pro tolik vychvalovanou blogosféru, která fakticky zkostnatěla. Její provoz je vysoce koncentrován v několika stránkách, provozovaných lidmi s neuvěřitelně elitními rodokmeny. Ačkoli právo k založení webu a mluvit do světa přetrvává, jeho význam ve skutečném světě se zmenšuje, neboť vlastnická oblast bezdrátového internetu činí otevřený web méně relevantní.

Stručně řečeno z pohledu levice, ta místo toho, aby využívala a akcentovala nejrevolučnější a nejdemokratičtější aspekty technologie internetu, tak, se otočila směrem, který jej bagatelizuje a snižuje, a sama se tak stává obětí kapitalismu, který honem na zisky diktuje svůj rozvoj. Od té doby, kdy je internet považován za primárně ziskové médium, a všechny politiky a regulace jsou založeny na tomto předpokladu, je těžké si představit jinou cestu, než zde bylo popsáno. Pro některé, jako Chris Anderson, který píše pro Wired, je to způsob působení trhu, a tudíž i běhu světa. Ale, jak jsme ukázali, kapitalistický vývoj internetu vytváří závažné problémy v tržní ekonomice. Množí se důkazy, že změna kurzu je nutná. Naštěstí, existují jiné možnosti, jak si představit internet, a jsou k dispozici opět v oblasti ekonomie samotné.

Lauderdaleův paradox[41]

Aby bylo možné vysvětlit osud internetu na hlubší úrovni, vyplývající z jeho bezbožného sňatku s kapitalismem, je nezbytné zavést rozlišení, které v dnešním neoklasické ekonomii už neexistuje, ale bylo centrálním tématem v ekonomii v jejích klasických začátcích, je to rozlišení mezi národním bohatstvím a soukromým majetkem.

Rozpory v převažujícím pojetí bohatství lze nejlépe vysvětlil na tom, co je známo v historii ekonomie jako “Lauderdaleův paradox.” James Maitland, osmý hrabě z Lauderdale (1759-1839), byl autorem díla _Šetření o povaze a původu národního bohatství a způsobu a příčinách jeho zvýšení_ (An Inquiry into the Nature and Origin of Public Wealth and into the Means and Causes of its Increase)  (1804). V paradoxu, s nímž je jeho jméno spojováno, Lauderdale argumentoval, že existuje nepřímá úměra mezi národním bohatstvím a soukromým majetkem a to taková, že zvětšení soukromého majetku často vede ke zmenšení národního bohatství. ”Národní bohatství,” napsal, “může být definováno tak, že se skládá ze všeho, po čem člověk touží, je mu užitečné nebo je pro něj příjemné.” Takové zboží má užitnou hodnotu, a tudíž představuje bohatství. Ale soukromý majetek, na rozdíl od národního bohatství, vyžaduje něco víc (tj. má další vymezení), skládá se “ze všeho po čem člověk touží jako po něčem užitečném nebo příjemném pro život, a co existuje v určitém stupni nedostatku.”

Nedostatek, jinak řečeno, je nutnou podmínkou pro něco, co má hodnotu pro směnu, a pro zvýšení soukromého majetku. Ale to se netýká veřejného bohatství, které zahrnuje všechny hodnoty v užívání, a proto zahrnuje nejen to, co je vzácné, ale také to, co je hojné. Tento paradox vedl Lauderdala k tvrzení, že zvýšení nedostatku toho, co bylo dříve hojné a sloužilo jako nezbytný prvek života, jako například vzduch, voda a potraviny, pokud k nim byly přiřazeny směnné hodnoty, zvyšuje individuální soukromé majetky, a tím i vlastní majetek země, který je tvořen “celkovým součtem všech individuálních majetků”, ale pouze na úkor společného bohatství. Například, jestliže by byla monopolizována voda, která předtím byla volně k dispozici tím, že by byl za použití studny vybírán poplatek, tak by se zvýšilo bohatství národa na úkor rostoucí žízně obyvatel.

“Selský rozum lidstva,” tvrdil Lauderdale, “by se vzbouřil” proti jakémukoli návrhu, který by zvýšily soukromé majetky” tím, že se vytvoří nedostatek jakéhokoli pro člověka obecně užitečného a potřebného zboží.” Přesto však, si byl Lauerdale vědom toho, že kapitalistická společnost, v níž žil, již v mnoha ohledech něco velmi podobného dělá. Vysvětlil, že v obzvláště úrodném období, holandští kolonialisté pálili “koření” nebo platili domorodcům “za sběr mladých květů nebo zelených listů stromů muškátového oříšku”, aby je zničili, a že v hojných letech “tabákoví plantážníci ve Virginii,” podle právní úpravy, spálili “určitý díl tabáku” vztažený na každého otroka pracujícího na jejich poli. Tyto praktiky byly navrženy ke zvýšení nedostatku, a tím k rozšiřování soukromého majetku (několika málo lidí), zničením nebo umělým omezením toho, co představuje veřejné bohatství, v tomto případě zemědělskou produkci. “Tak opravdu je tento princip pochopen těmi, jejichž zájem vede k jeho využití,” psal Lauderdale, “při obecné nemožnosti ochránit veřejné bohatství proti soukromé hrabivosti.”[42]

Lauderdale výslovně rozšířil svůj paradox do světa umění a kultury. ”Vysoká cena malby nebo jiného uměleckého díla,” napsal, “může umělci vydělat jmění,” a přispět tak ke zvýšení soukromého majetku toho, kdo má to štěstí vlastnit umělecké dílo, ale zároveň to může být považováno za přispění k “zchudnutí komunity v oblasti tohoto druhu umění”, který byl oceněn na základě nedostatku a nedostupnosti.[43] Aby bylo jasno, nedostatek v oblasti umělecké tvorby byl částečně produktem “monopolu plynoucího z dovednosti, talentu a nadání,” a v tomto rozsahu představuje ospravedlnitelnou daň pro veřejnost.[44] Přesto komunita zjevně nezískala v těch případech, kdy umění bylo uměle omezeno, a monopolizováno tak, aby se zvýšila jeho směnná hodnota, čímž se vyvede mimo dosah většiny obyvatelstva. Rozkvět umění v kultuře, včetně zvyšování počtu uměleckých talentů, by v ideálním případě měl vést k cenám, které spadnout do té míry, že umělecká díla mohou být obecněji rozptýlena a snadněji sdílena, čímž se zvyšuje veřejné bohatství. Na základě své analýzy a s využitím pozorování Adama Smithe uvedeném v jeho v Bohatství národů (The Wealth of Nations), si Lauderdale byl vědom toho, že velké majetky bohatých jsou demonstrovány, jak Smith uvedl, “vymoženostmi a ozdobami budov, oblečením, vybavením a bytovým nábytkem”, stejně jako uměleckými reprodukcemi, které byly monopolizované výhradně pro potěšení bohatých, a splnění jejich přání, která jsou z jejich strany “v podstatě nekonečná.”[45] Pro Lauderdala, je taková monopolizace umění přidaná k soukromému majetku v přímé úměře ke ztrátě na veřejném bohatství.

Od začátku, bylo bohatství, na rozdíl od majetku, spojeno v klasické politické ekonomii s tím, co John Locke nazývá “vnitřní hodnotou”, a co později političtí ekonomové nazvali “užitnou hodnotou”.[46] Užitná hodnota, samozřejmě vždy existovala a byla základem lidské existence. Ale zboží vyráběné v kapitalismu pro prodej na trhu ztělesňuje ještě něco dalšího, a to směnnou hodnotu (hodnotu). Každé zboží bylo viděno tak, jako by mělo “dvojí aspekt” sestávající z užitné hodnoty a směnné hodnoty.[47] Lauderdaleův paradox byl výrazem tohoto dvojího aspektu bohatství a hodnoty, na jejichž základě vznikl rozpor mezi celkovým veřejným bohatstvím (součtem všech užitných hodnot) a agregací soukromých majetků (součtem všech směnných hodnot).

David Ricardo, jeden z největší klasických liberálních politických ekonomů, reagoval na Lauderdaleův paradox tím, že podtrhl význam zachování bohatství a hodnoty (užitné hodnoty a směnné hodnoty) jako odlišného konceptu. V souladu s Lauderdalem, Ricardo zdůraznil, že pokud voda nebo nějaký jiný přírodní zdroj, který byl dříve volně k dispozici, získá směnnou hodnotu v důsledku zvýšeného nedostatku, tak dojde ke “skutečné ztrátě bohatství”, což odráží ztrátu užitné hodnoty, a to i když dojde ke zvýšení soukromého majetku.[48]

V kontrastu s tím, přední francouzský následovník Adam Smithe, Jean Baptiste Say, který je jedním z předchůdců neoklasické ekonomie, reagoval na Lauderdaleův paradox jednoduše tím, že jej odmítl. Tvrdil, že bohatství (představované užitnými hodnotami) by mělo být zahrnuto pod hodnoty (směnné hodnoty), čímž se účinně odstraní to první. V jeho Dopisech Malthusovi o politické ekonomii a stagnaci obchodu (Letters to Malthus on Political Economy and Stagnation of Commerce) (1821), Say otevřeně oponoval “definici bohatství, kterou uvedl lord Lauderdale.” Pro Saye bylo naprosto nezbytné úplně opustit identifikaci bohatství s užitnou hodnotu. Say nepopřel, že by neexistovaly “věci, které jsou opravdu přírodním bohatstvím a velmi drahocenné pro člověka, ale tyto věci nejsou toho druhu, kterými by se měla politická ekonomie zabývat.” Politická ekonomie by měla zahrnout do svého konceptu hodnoty pouze směnitelné hodnoty, tento koncept by měl nahradit úplně koncept bohatství jako takový.[49]

Nikde v klasické liberální politické ekonomii nebyly rozpory vytvořené konvolucemi v logice, které představuje Lauderdaleův paradox, více zřejmé, než v díle _Principy politické ekonomie (_Principles of Political Economy) Johna Stuarta Milla. V “Úvodní poznámce” ke své knize Mill prohlásil (stejně jako Say, že “bohatství, může být definováno jako všechny užitečné nebo příjemné věci, které mají směnnou hodnotu”, a tím v podstatě redukují bohatství na směnnou hodnotu. Ale Millův charakteristický eklekticismus (a jeho klasické kořeny) jej vedl také k odhalení větší iracionality a k podkopání jeho vlastního argumentu. Proto najdeme v téže části pronikavé řešení Lauderdaleova paradoxu, které ukazuje na konflikt mezi akumulací kapitálu a společným vlastnictvím / veřejným bohatstvím. Podle Milla:

Věci, za které nelze směnou nic získat, nicméně mohou být přínosné nebo nezbytné, nejsou bohatstvím v tom smyslu, v němž je tento termín používaný v politické ekonomii. Vzduch, například, ačkoli je nejpotřebnější pro všechny, nemá na trhu žádnou cenu, protože jej lze získat bezplatně, hromadit jeho zásoby by nepřineslo žádný zisk nebo výhodu nikomu a zákony jeho výroby a distribuce jsou předmětem úplně odlišného oboru než je politická ekonomie. Ale, i když vzduch není bohatství, lidstvo je mnohem bohatší tím, že jej dostane zdarma, protože čas a práce, které by jinak byly potřebné pro zásobování nejpotřebnějších ze všech potřebných, může být věnována na jiné účely. Je možné si představit okolnosti, za kterých by se vzduch stal součástí bohatství. Pokud by se stalo obvyklé pobývat dlouho v místech, kam vzduch přirozeně neproniká, jako v potápěčských zvonech potopených v moři, přívod vzduchu umělým zařízením by, podobně jako voda dopravena do domů, s sebou nesl i svou cenu a pokud z jakékoli revoluce v přírodě by se atmosféra stala příliš omezená pro spotřebu nebo kdyby se stala monopolem, může vzduch získat velmi vysokou tržní hodnotu. V takovém případě, jeho vlastnictví, mimo jeho vlastní potřebu, se stane, pro jeho majitele bohatstvím a celkové bohatství lidstva by se na první pohled mohlo zdát, bylo zvýšeno tím, co by pro ně bylo tak velkou pohromou. Chyba je v tom, že se neuvažuje, že jakkoliv je vlastník vzduchu bohatý, může se to stát pouze na úkor zbytku společnosti, všechny ostatní osoby by byly chudší tím, že by byli nuceni platit za to, co měli předtím bez placení.[50]

Mill zde naznačuje, v souladu s Lauderdalem, možnost rozsáhlého rozporu v kapitalistických ekonomikách mezi úzkoprsým provozováním soukromého majetku na základě zvyšujícího se monopolu, veřejným bohatstvím společnosti a společným vlastnictvím. Avšak, přes toto hluboké pochopení, uzavřel diskuzi v “Úvodní poznámce” odmítnutím Lauderdaleova paradoxu s tím, že definuje bohatství pouze jako směnitelnou hodnotu.

V kontrastu k tomu, Marx podobně jako Ricardo, nejen že se pevně držel Lauderdaleova paradoxu, ale také udělal svůj vlastní závěr v tom, že rozpor mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotu, bohatstvím a hodnotu, jsou podstatou kapitalistické výroby. V _Bídě filosofie (The Poverty of Philosophy)_, odpovědělna Proudhonovu zmatenou léčbu ve _Filozofii bídy (The Philosophy of Poverty_) protikladu mezi užitnou a směnnou hodnotu tím, že poukázal na to, že tento rozpor byl vysvětlen nejvíce dramaticky Lauderdalem, který “založil svůj systém na inverzním poměru obou typů hodnoty.” Ve skutečnosti, Marx postavil celou svou kritiku politické ekonomie z velké části na rozporu mezi užitnou a směnnou hodnotu, čímž naznačuje jeden z klíčových prvků své argumentace, který použije později v Kapitálu (Capital).[51]

Při analýze politických a ekonomických podmínek ve Spojených státech Marx kriticky čerpal z argumentů Edwarda Gibbona Wakefielda o politické ekonomii kolonizace. Wakefield tvrdil, že hlavním problémem kapitalismu v nových koloniálních zemích, jako jsou Spojené státy, Kanada a Austrálie, byla velká hojnost veřejných pozemků, které byly překážkou pro rozvoj námezdní práce. S přístupem k nadbytku volné půdy, která byla k dispozici, pracovníci rychle utekli z podmínek, při kterých se společně využívá pracovní síla a zboží, a zajišťovali si živobytí jako farmáři a drobní vlastníci. Prioritou v takových podmínkách, podle tvrzení Wakefielda, bylo nalézt způsob, jak učinit zemi vzácnou, a to prostřednictvím umělého zvyšování ceny půdy a podpoře vlastnictví nepřítomné osoby (absentee ownership), a tím efektivně oddělit to, co bylo dosud pro většinu populace veřejným pozemkem. ”V zájmu takzvaného národního bohatství,” Marx poznamenal, že Wakefield hledá “umělé prostředky k vytvoření bídy lidu.”[52]

Marx tvrdil, stejně jako Lauderdale, jen s větším důrazem a důsledností, že kapitalismus je systém založen na akumulaci směnné hodnoty, a to i na úkor skutečného bohatství (tj. užitné hodnoty), včetně sociálního charakteru (a prospěchu) lidské práce samotné. “ _Aprěs moi le déluge! - Po mě ať přijde potopa! _To je heslo každého kapitalisty a každého kapitalistického národa.”[53] V podobném duchu v roce 1920 popsal Thorstein Veblen “americký plán” využívání zdrojů, jako “ustálenou praxi převodu všech národních bohatství na privátní majetek, a tím snahu splnit plán jejich legálního zabrání”, přičemž se v tomto procesu zničí velká část skutečného bohatství společnosti.[54]

Celé klasické pojetí bohatství bylo v tomto směru se vzestupem neoklasické ekonomie obráceno vzhůru nohama. Toto lze vidět v práci Carla Mengera, jednoho ze zakladatelů neoklasické ekonomie. V jeho díle Principy ekonomiky (_Principles of Economics,_1871) Menger přímo napadl Lauderdaleův paradox, argumentoval, že je “na první pohled mimořádně působivý,” ale založený na falešných rozdílech. Pro Mengera bylo důležité zamítnutí obou rozdílů, a to jak mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou, tak mezi bohatstvím a hodnotou. Bohatství bylo založeno na směně, která byla nyní viděna jako zakořeněná v subjektivní užitečnosti. Tím, že postavil Lauderdaleho na hlavu, navrhoval, že by z čistě ekonomického hlediska dávalo smysl podporovat “dlouhodobé pokračování úbytku hojnosti neekonomického zboží, které je volně k dispozici (např. vzduch, voda, přírodní krajina), neboť to musí nakonec do určité míry způsobit jeho nedostatek, a tak se stane součástí bohatství, které se tímto způsobem zvětší.” Ve stejném duchu, Menger tvrdil, že minerální voda by mohla být považována za zboží s dobrými ekonomickými výsledky, díky svému nedostatku, tj. tak dlouho dokud jí nebude hojnost pro každého a mohla by tak být kvantitativně i kvalitativně rozlišována od sladké vody. Co Lauderdale (a Ricardo a Marx) považuje za paradox nebo dokonce za prokletí, což je podpora růstu soukromého majetku pomocí umělého vytváření nedostatku, viděl Menger, jeden z předchůdců neoliberalismu v ekonomii, jako způsob, jak rozšířit bohatství, a tím jako žádoucí cíl sám o sobě.[55]

V důsledku toho, se dominantní neoklasická tradice plynule vzdaluje od jakékoliv koncepce sociálního nebo veřejného bohatství, a současně z jejich základní analýzy vyřazuje celou otázku sociálních (a přirozených) nákladů.[56] Únik ropy v Mexickém zálivu zvyšuje HDP zahrnutím nákladů na vyčištění a za soudní spory, zatímco se registruje jen málo skutečně způsobených ekonomických ztrát. “Lauderdaleův paradox” jak postřehl ekologický ekonom Herman Daly, “se zdá být cenou, kterou platíme za měření bohatství jako směnné hodnoty”, spíše než jako užitné hodnoty.[57]

Paradox internetu

To, co jsme zmiňovali jako “paradox internetu” je v kapitalistické společnosti nutné chápat jako přímý důsledek Lauderdaleova paradoxu.[58] Ve světě, ve kterém soukromý majetek roste na úkor veřejného bohatství, by nás nemělo překvapovat, že to, co se zdálo na počátku, jak obrovský potenciál internetu představujícího zcela novou oblast veřejného bohatství, analogický k objevu nového kontinentu, a který ukazoval na možnosti obrovské nové demokratické sféry neomezené komunikace, se v několika desetiletích zcela vypařilo. Konkurenční strategie v této oblasti je založena na konceptu uzamčení zákazníků a využití poptávkové strany úspor z rozsahu, což umožňuje masivní koncentraci kapitálu v jednotlivých společnostech.

Podobně jako došlo ve Spojených státech k odstranění volných pozemků bez vlastnictví, také internet byl transformován do několika dominantních prostor tak, aby bylo možné využít jejich hodnoty vzniklé z nedostatku. V současné době se, jak se zdá, začalo vyskytovat účinné “uzavírání” (nebo přemísťování) většiny z volného veřejného internetového prostoru, tak, že to co bylo dříve v oblasti nově vzniklých komunikačních možností jasnou formou veřejného bohatství (měřeno užitnou hodnotou a zdálo se být jako nové a slibné pro univerzální lidské schopnosti, se vydává cestou k velmi odlišnému systému. Směnná hodnota převládá a zánik užitných hodnot z relativně volné komunikace, přejde na registraci zisku v bohatství, protože přes noc vyprodukuje masivní soukromé majetky.

Z pohledu kapitalisty, je na internetu velká hojnost, která maří tvorbu zisku.” Neexistuje takové zboží,” napsal Lauderdale, “která by neztratilo [sic] atribut hodnoty, jestliže existuje v tak velkém množství jako vzduch nebo voda. Hojnost tedy nejen nutně degraduje hodnotu jakéhokoli zboží, ale dostatečné množství ji nevyhnutelně zničí.”[59]

Vzhledem k tomu, že nedostatek v případě internetu musí být uměle vytvořen, jak píše Anderson z magazínu Wired [60] skutečně “je umělý nedostatek přirozeným nástrojem pro hledání zisku”, což vyžaduje pro jeho uskutečnění uplatnění plné šíře toho, co Joseph Schumpeter označil za “monopolistické praktiky” (nebo “úpravy hospodářské soutěže”). Výsledkem je nadvláda firem, které jsou v nejlepším případě “přívrženci” (na rozdíl od plné konkurence), se značným monopolem nebo oligopolem moci s možností získat přebytek zisků nebo monopolní rentu.[61] Za inovaci je v tomto smyslu považováno jedině to, co vede k nalezení komerčně rozvinutého a trhem vytvořeného způsobu jak “obehnat zdí” sektor veřejného bohatství a efektivně jej zprivatizovat a zmonopolizovat, což vede k obrovským výnosům. Informace, která je od přírody veřejným statkem, který je všem k dispozici, když je spotřebovávaná jednou osobou, je současně k dispozici ostatním, je tímto způsobem, působením čisté tržní síly změněna na nedostatkové soukromé zboží.

To vše je však možné pouze ve spolupráci s veřejným sektorem. Privatizace a monopolizace internetu vyžaduje stát, který ve spolupráci s kapitálem nejen, že neposkytuje populaci alternativy nutné pro vytvoření přístupu k této veřejné doméně, ale ani jej nechrání před internetovými loupeživými barony. Stát se ve skutečnosti dívá jinam, když vidí nové oblasti hospodářského bohatství vyrobené z “ničeho” (hodnota přisouzená, řekněme, elektromagnetickému spektru mimo tržní směnu) a selhává proti rychlé koncentraci kapitálu, dokonce ji usnadňuje.

Schválení fúze mezi Comcast a NBC Universal úřadem FCC (Federal Communications Commission) v roce 2011 je toho dokladem. Komisař FCC Michael Copps uvedl ke svému osamělému nesouhlasnému hlasování, že tato fúze “otevírá dveře ke kabelizaci internetu“. Podle Coppse se vytvoří “potenciál pro obezdění zahrad, vznik míst pro výběr mýtného, upřednostňování obsahu, výběr přístupových poplatků od koncových uživatelů a podílů ze srdce nezávislé produkce obsahu.”[62] Veřejné bohatství, volný přístup, neutralita sítě a demokratické oblasti komunikace, ti všichni jsou poraženi. Tímto způsobem, je skutečné bohatství na internetu, stejně jako u nově objevené dosud neprozkoumané země, darováno soukromým zájmům ještě předtím, než byla populace schopna realizovat nebo si dokonce jen představit plné využívání základní užitné hodnoty v této oblasti pokud by se s ní hospodařilo ve veřejném zájmu.

Komunikace je více než běžný trh. Ve skutečnosti to přesně vzato vůbec není trh. Je spíše podobně jako vzduch nebo voda formou společného veřejného bohatství. Když Aristoteles říká, že lidské bytosti jsou “sociální zvířata” mohl by stejně dobře říci, že jsme komunikativní zvířata. Víme, že lidský mozek se společně vyvíjí s jazykem (sociální charakteristika).[63] Rozvoj sociálních vztahů a demokratických forem, stejně jako věda, kultura, atd., to vše je založeno na komunikaci. Vzestup internetu jako formy zdánlivě neomezené svobodné komunikace zvyšuje šanci na vytvoření nových obrovských oblastí lidské sociability a posílení demokratických možností. Místo toho spíše než na prostředek expanze lidské sociability, se internet proměnil v opak, v nový způsob odcizení. Na tomto procesu není nic přirozeného, na jeho dně zůstane sociální volba.

Ponaučení z tohoto příběhu je jasné. Lidé ve Spojených státech a ve světě musí zdvojnásobit své úsilí k řešení paradoxu internetu. Výsledek ještě není zdaleka jasný a základní problémy jsou stále ve hře. Vznik globální sítě vzdoru je nezbytný a proveditelný. Opravdu, s ohledem na povahu internetu a všech zúčastněných, je nutné říci, že tyto otázky se v následujících letech stanou aktuálnějšími. Podle toho, jak se tato bitva bude odehrávat, půjdeme dlouhou cestou směrem k určování naší budoucnosti, nás jako sociálních zvířat.

Poděkování

Děkujeme za podporu a kritické připomínky k této práci následujícím lidem:

Vivek Chibber, Brett Clark, Matt Crain, Susan Crawfordová, Hannah Holleman, R. Džamil Jonna, James Losey, Fred Magdoff, Sascha Meinrath, Victor Pickard, Dan Schiller, Ben Scott, Derek Turner, Matt Wood a Tim Wu. 

Poznámky

[1] Pro diskuzi o tomto bodě viz Robert W. McChesney, Communication Revolution (New York: The New Press, 2007), ch. 3.

[2] Důležité nedávné diskuse o negativních důsledcích na digitální revoluci, viz Nicholas Carr, The Shallows: What the Internet Is Doing to Our Brains (New York: W.W. Norton, 2010); Sherry Turkle, Alone Together: Why We Expect More from Technology and Less from Each Other (New York: Basic Books, 2011).

[3]  Wilhelm Ostwald, “Breaking the Boundaries,” The Masses (February 1911), 15-16.

[4] E-mail od Sascha Meinrath Robert W. McChesney ze 6. ledna 2011.

[5] Kenneth David Nichols, The Road to Trinity: A Personal Account of How America’s Nuclear Policies Were Made (New York: William Morrow and Company, 1987), 34-35.

[6] Viz Ha-Joon Chang, 23 Things They Don’t Tell You About Capitalism (New York: Bloomsbury Press, 2010) se skvělou diskusí k tomuto bodu a odhalení dalšího ideologického balastu podporujícího neoliberální ekonomiku. [7] Bill Gates, The Road Ahead (New York: Viking, 1995), 180.

[8] Pro odhalující diskusi o lobování telefonních společností v 90. letech, viz Tim Wu, The Master Switch: The Rise and Fall of Information Empires (New York: Alfred A. Knopf, 2010).

[9] Informace v tomto odstavci pochází z Connecting America: The National Broadcasting Plan (Washington, D.C.: Federal Communications Commission, 2010), 37-38.

[10] Údaje z OECD viz OECD, Directorate for Science, Technology and Industry, OECD Broadband Portal, http://oecd.org. Viz také: James Losey and Chiehyu Li, Price of the Pipe: Comparing the Price of Broadband Service Around the Globe (Washington, DC: New America Foundation, 2010).

[11] Lynn Sweet, “Obama on why he is not for single payer health insurance. New Mexico town hall transcript,” ” Chicago Sun Times, May 14, 2009, http://blogs.suntimes.com. Samozřejmě, že Obamovo prohlášení bylo míněno jako částečné ospravedlnění požadavků pojišťoven, protože skutečně racionální průběh, jak naznačil, byl už nebyl možný. Mýlil se? To by dávalo dnes ještě větší smysl z hlediska péče o zdraví, k přesunutí do veřejného provozování systém péče o zdraví, ale partikulární zájmy, které těží ze současného systému, stojí v cestě.

[12] Al Gore, “Networking the Future: We Need a National ‘Superhighway’ for Computer Information,” Washington Post, July 15, 1990, B3.

[13] Sascha D. Meinrath, James W. Losey, and Victor W. Pickard, “Digital Feudalism: Enclosures and Erasures from Digital Rights Management to the Digital Divide,” CommLaw Conspectus, vol. 19, no. 2 (201 1).

[14] Adam L. Penenberg, “The Evolution of Amazon,” Fast Company (July 2009), 66-74.

[15] Yochai Benkler, The Wealth of Networks (New Haven: Yale University Press, 2006); Clay Shirky, Cognitive Surplus: Creativity and Generosity in a Connected Age (New York: The Penguin Press, 2010).

[16] Meinrath, Losey a Pickard.

[17] Carl Shapiro and Hal R. Varian, Information Rules (Boston: Harvard Business School Press, 1999), 173.

[18] Chris Anderson, “The Web Is Dead; Long Live the Internet: Who’s to Blame: Us,” Wired 18 (September 2010): 122-27, 164.

[19] Matthew Hindman, The Myth of Digital Democracy (Princeton: Princeton University Press, 2009), 84-86. Hindman udělal vynikající práci tím, že prokázal obrovské kapitálové výdaje Googlu proto, aby byla zajištěna jeho dominance,  tím, že se zabrání, aby se žádná jiná firma nemohla (nebo bude mít problémy aby se dostala) dostat na trh vyhledávačů.

[20] Jia Lynn Yang, “Google: A ‘Natural Monopoly’?” Fortune, May 10, 2009, http://money.cnn.com.

[21] Hal R. Varian, Joseph Farrell, and Carl Shapiro, The Economics of Information Technology (Cambridge: Cambridge University Press, 2004), 37, 49, 71-72; Richard Gilbert and Michael L. Katz, “An Economists’s Guide to US v. Microsoft,” Journal of Economic Perspectives 15, no. 2 (2001): 30.

[22] Anderson, “The Web Is Dead,” 126.

[23] Google, Inc., “Quarterly Report Form 10-Q,” September 30, 2010. http://investor.google.com/documents/20100930_google_10Q.html.

[24] Anderson, “The Web Is Dead,” 127; Varian, Farrell, and Shapiro, The Economics of Information Technology, 14.

[25] Karl Bode, “AT&T Wants FCC To Free More Spectrum—For Them To Squat On,” Broadband DSL Reports, January 14, 2011, http://dslreports.com.

[26] André Schiffrin, Words and Money (London: Verso, 2011).

[27] Viz Wu, 249-52.

[28] Viz Bertram Gross, Friendly Fascism: The New Face of Power in America (Boston: South End Press, 1980) pro prorocké uchopení tématu. 29] Evgeny Morozov, The Net Delusion: The Dark Side of Internet Freedom (New York: Public Affairs, 2011).

[30] Viz Lawrence Lessig, Free Culture (New York: Penguin, 2004) a Kembrew McLeod, Freedom of Expression (New York: Doubleday, 2005).

[31] Viz Robert W. McChesney, Telecommunications, Mass Media and Democracy: The Battle for the Control of U.S. Broadcasting, 1928-1935 (New York Oxford University Press, 1993).

[32] Adam Smith, The Wealth of Nations (New York: Modern Library, 1937), 173.

[33] Viz Tarleton Gillespie, Wired Shut: Copyright and the Shape of Digital Culture (Cambridge: MIT Press, 2007).

[34] Apple “App Store” pro iPhone a IPAD je skvělým příkladem modelu, v němž je distribucesoftwaru (s velmi omezenou funkčností) silně kontrolována a uzamčena v konkrétním zařízení. Jonathan Zittrain to nazývá “tethering = uvazování = využití mobilu jako modemu k laptopu pro připojení k internetu”, ačkoli on je více v oblasti bezpečnosti a v žádném případě není kritický ke kapitalismu. Viz Jonathan Zittrain, The Future of the Internet and How to Stop It (New Haven: Yale University Press, 2008).

[35] Douglas Rushkoff “Další Net,” 03.01.2011, http:/shareable.net.

[36] Steven Levy, “Jak se vrtule hlavy kradl Elektronická budoucnost,” New York Times (24. září 1995), 58.

[37] Robert W. McChesney Viz a John Nichols, Smrt a život amerických žurnalistiky (New York: Národ Books, 2010).Většina diskusí o žurnalistice uvedených v tomto článku čerpá z této knihy.

[38] Systém profesionální žurnalistiky, jak se vyvinul ve Spojených státech, měl své určité silné stránky, ale měl také vady pro demokratickou společnost, směřující k posílení pozice elity v důležitých záležitostech ekonomie a zahraniční politiky. Viz McChesney and Nichols, ch. 1.

[39] Michael Wolff, “The Web Is Dead; Long Live the Internet: Who’s to Blame: Them,” Wired 18 (September 2010): 122-27, 166.

[40] Hindman, The Myth of Digital Democracy, 51-54.

[41] Tato část vychází z John Bellamy Foster, Brett Clark, and Richard York, The Ecological Rift (New York: Monthly Review Press, 2010), 53-72.

[42] James Maitland, Earl of Lauderdale, An Inquiry into the Nature and Origin of Public Wealth and into the Means and Causes of its Increase (Edinburgh: Archibald Constable and Co., 1819), 37-59 a Lauderdale’s Notes on Adam Smith, ed. Chuhei Sugiyama (New York: Routledge, 1996), 140-41.

[43] James Maitland, Earl of Lauderdale, Lauderdale’s Notes on Adam Smith, 141.

[44] Lauderdale, An Inquiry into the Nature and Origin of Public Wealth, 136-37.

[45] Adam Smith, The Wealth of Nations, 164.

[46] John Locke, The Second Treatise of Government (Indianapolis: Bobbs-Merrill, 1952), 22.

[47] Karl Marx, A Contribution to the Critique of Political Economy (Moscow: Progress Publishers, 1970), 27.

[48] David Ricardo, On the Principles of Political Economy and Taxation, vol. 1, Works and Correspondence of David Ricardo (Cambridge: Cambridge University Press, 1951), 276-87; George E. Foy, “Public Wealth and Private Riches,” Journal of Interdisciplinary Economics 3 (1989): 3-10.

[49] Jean Baptiste Say, Letters to Thomas Robert Malthus on Political Economy and Stagnation of Commerce (London: G. Harding’s Bookshop, Ltd., 1936), 68-75.

[50] John Stuart Mill, Principles of Political Economy with Some of their Applications to Social Philosophy (New York: Longmans, Green, and Co., 1904), 4, 6.

[51] Karl Marx, The Poverty of Philosophy (New York: International Publishers, 1964), 35-36; Karl Marx and Frederick Engels, Selected Correspondence (New York: Progress Publishers, no copyright, 1975 printing), 180-81 (Marx to Engels, August 24, 1867).

[52] Edward Gibbon Wakefield, Collected Works (London: Collins, 1968), 527-41, 931-40; Karl Marx, Capital, vol. 1 (London: Penguin, 1976), 932.

[53] Marx, Capital, vol. 1, 381.

[54] Thorstein Veblen, Absentee Ownership (New York: Augustus M. Kelley, 1923), 168-70.

[55] Carl Menger, Principles of Political Economy (Auburn, Alabama: Ludwig von Mises Institute, 2007), 110-11. For related views, see Eugen Böhm-Bawerk, Capital and Interest (South Holland, Illinois: Libertarian Press, 1959), 127-34. Mengerův pokus o vyřešení Lauderdaleova paradoxu se v souladu s neoklasickou ekonomií točí kolem rozdílu mezi bohatství a blahobytem. Ekonomie se zabývala jak bylo dříve uvedeno, ekonomickým zbožím, které představuje nedostatek a na druhé straně je neekonomické zboží, které se vyznačuje hojností. Výsledkem však bylo zcela narušené širší pojetí bohatství z hlediska užitné hodnoty.

[56] Such issues were to be largely confined to the subdiscipline of “welfare economics” introduced by A.C. Pigou, The Economics of Welfare (London: Macmillan, 1938), 134-35, 183-84.O pojmu sociální náklady a jeho vztahu ke konfliktu mezi soukromým a veřejným bohatstvím, jak bylo nastoleno takovými mysliteli jako Marx a Lauderdale, viz K. William Kapp, The Social Costs of Private Enterprise (New York: Schocken, 1971), 29-41.

[57] Herman Daly, “The Return of the Lauderdale Paradox,” Ecological Economics 25 (1998): 22.

[58] První použití Lauderdaleova paradoxu na dnešní informační technologie, podle našich znalostí, je třeba hledat u Marka Sagoffa, viz “Locke Was Right: Nature Has Little Economic Value,” Philosophy and Public Policy Quarterly 25, no. 1 (Summer 2005): 3-4.

[59] Lauderdale, Lauderdale’s Notes on Adam Smith, 51.

[60] Anderson, “The Web Is Dead,” 164.

[61] Joseph A. Schumpeter, Capitalism, Socialism and Democracy (New York: Harper and Row, 1950), 90, and Essays (Cambridge: Addison-Wesley Press, 1951), 56; Paul A. Baran and Paul M. Sweezy, Monopoly Capital (New York: Monthly Review Press, 1966), 73-74.

[62] “FCC’s Copps Fears ‘Cable-ization of the Internet,” January 20, 2011, http://broadcastengineering.com.

[63] Terence W. Deacon, The Symbolic Species: The Co-evolution of Language and the Brain (New York: W.W. Norton, 1997).

Překlad 

Antonín Hořčica