Článek

Michael Hauser  Ideologická kritika. Recepce Frankfurtské školy v období normalizace

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Článek Michaela Hausera o vnímání kritické teorie Frankfurtské školy v ČSSR 70. a 80. let jako buržoazně-idealistického odchýlení od programu marxismu-leninismu.

V období normalizace byla jedinou přímou recepcí Frankfurtské školy recepce ideologická. Byly v ní představeny některé její pojmy a koncepce, ale ideologicky deformovaným způsobem. Frankfurtská kritická teorie se v ní pojímala jako zvláštní forma ideologické subverze, jež v masce tvůrčího marxismu chtěla zlomit legitimitu reálného socialismu. Představitelé Frankfurtské školy údajně v reálném socialismu viděli další zhmotnění instrumentálního rozumu.  V článku se poukazuje na to, že pojem instrumentálního rozumu lze na minulý režim přenést jen v omezené míře, neboť byl vytvořen v návaznosti na moderní kapitalismus. Ideologická recepce však tuto skutečnost nezohledňovala a naopak tvrdila, že Frankfurtská škola se zaměřila proti modernímu kapitalismu i proti reálnému socialismu a dokazovala, že kritická teorie ve skutečnosti představuje buržoazní ideologie. Článek je příspěvkem ke studiu působení ideologie v českém myšlení.

Ideologická kritika Frankfurtské školy

Na začátku normalizace považoval tehdejší režim za nutné vypořádat se s kritickou teorií jako s údajným zdrojem ideologické nákazy. Hned v roce 1972 vychází sborník příspěvků z konference pořádané Ústavem pro studium a výzkum marxismu ve Frankfurtu nad Mohanem s názvem „Frankfurtská škola“ ve světle marxismu. Ke kritice Horkheimerovy, Adornovy, Marcusovy a Habermasovy filosofie a sociologie.[1. „Frankfurtská škola“ ve světle marxismu. Ke kritice Horkheimerovy, Adornovy, Marcusovy a Habermasovy filosofie a sociologie. Materiály z vědeckého zasedání k 100. výročí narození V. I. Lenina uspořádaného Ústavem pro studium a výzkum marxismu 21. a 22. února 1970 ve Frankfurtu nad Mohanem. Přel. Eva Adamová. Praha, Svoboda 1972.] Typické je, že sem byly zařazeny pouze příspěvky zastávající marxismus-leninismus, ale už ne ty, které naopak tuto marxisticko-leninskou kritiku „frankfurtské školy“ zpochybňovaly, jako je příspěvek Alfreda Schmidta nebo Oskara Negta. K této taktice však patřilo, že kniha měla vyvolávat zdání objektivity, a tak byl na konec sborníku zařazen příspěvek Alfreda Schmidta, ale pouze diskusní. Jindřich Filipec v předmluvě nazvané jako „Slepá ulička a cesta od teorie ke skutečnosti“ formuluje zásady toho, jak má normalizační filosofie chápat kritickou teorii.

Zásady jsou následující. Tvůrci kritické teorie rozmělnili marxismus a jejich myšlenkový vývoj vyjadřuje odklon od Marxe a Lenina. Nastává u nich přechod na „druhou stranu barikády“.[2. Tamtéž, s. 7.] Kritická teorie vyjadřuje negaci reálně existujícího socialismu, a její vliv na českou filosofii je zhoubný. Míní se tím především Karel Kosík, jehož výzvy k destrukci pseudokonkrétna údajně znamenaly výzvu k destrukci konkrétního socialismu, aniž si to jejich hlasatel uvědomoval. 

Filipec je tím, kdo ve filosofii vytvářel normalizační způsob myšlení, tak jako jej v politice vytvářel Husák. Postupuje tím způsobem, že určitý fenomén pojmenuje tak, aby to budilo zdání

věrohodnosti, a zároveň z toho vyvodí důsledek, který je čistě ideologický. Filipec napíše, že kritická teorie je „v otevřené krizi“ (o níž hovořil i Habermas), ale vyvodí z toho, že uvolněné místo může zaujmout jedině „tvůrčí marxismus“ nerozlučně spjatý s dělnickou třídou a komunistickou stranou.[3. Tamtéž, s. 18.]

Tento sborník představil základní principy toho, jak oficiálně interpretovat kritickou teorii po stránce obsahové i formální. Přímé citace z děl autorů kritické teorie jsou přípustné, ale pouze pokud potvrzují oficiální interpretaci. Kritická teorie se posuzuje podle jejího vztahu k „reálnému socialismu“. Zaujímá se objektivistická pozice. I když se tito autoři vědomě nezapojili do antikomunistického boje v rámci studené války, „objektivně“ stojí v jedné řadě s antikomunisty, jako je Raymond Aron.

Tyto interpretační zásady se uplatnily ve sborníku Filosofie a ideologie frankfurtské školy.[4. Javůrek, Zd.- Černý, J.- Havelka, M.- Horák, P. (vyd.), Filosofie a ideologie frankfurtské školy. Praha, Academia 1976.] V předmluvě Zdeňka Javůrka se říká, že kritická teorie je jedním z významných proudů „buržoazní ideologie“ a je třeba ukázat, jak „revizionisté šedesátých let pod záminkou tvůrčího rozvoje marxismu nahrazovali jeho revoluční obsah módními buržoazními ideologickými produkty“. Sborník má objasnit „antisocialistickou“ povahu západního marxismu, který se vydává za alternativu marxismu-leninismu. Javůrek pak jasně formuluje, čím je západní marxismus. Je to historicky podmíněný pokus sloučit Marxe a marxovskou tradici s buržoazním myšlením.[5. Tamtéž, s. 8.]

Ve sborníku se podrobněji rozebírá instrumentální rozum, v němž se spatřuje hlavní kámen úrazu. Údajně je to idealistický pojem. Kritická teorie prý tvrdí, že způsob myšlení, forma racionality, určuje ekonomickou základnu: „vývoj výrobních sil“ chápe jako produkt „instrumentální vědeckotechnické racionality“.[6. Tamtéž, s. 21.]

Metafyzické rysy ideologické kritiky  

Odhalení idealistického a buržoazního jádra kritické teorie probíhá ve třech krocích.

První krok: kritická teorie ztotožňuje instrumentální racionalitu s vědecko-technickým pokrokem. Tento pokrok nepřináší zlepšení reálných podmínek života, nýbrž pouze další upevnění instrumentální racionality, která přináší zpevnění anonymně působícího panství. Osvícenský rozum nemůže toto panství překonat, neboť je s ním osudově propojen.[7. Tamtéž, s. 91.] Kritická teorie tudíž odsuzuje pokrok jako takový, a upadá do historické skepse.

Druhý krok: kritická teorie hlásá doktrínu konvergence, podle níž se kapitalismus a socialismus stávají totožnými, neboť v nich vládne instrumentální racionalita.[8. Tamtéž, s. 5 a 180.] Tato teze vede autory kritické teorie k tomu, že odmítají jak kapitalismus, tak socialismu. „Velké odmítnutí“ pak způsobuje, že kritická teorie nevidí žádnou alternativu k panství instrumentálního rozumu, a přehlíží možnost jeho překonání v socialistické společnosti.[9. Tamtéž, s. 92.] 

Třetí krok: kritická teorie provádí „ultralevičáckou kritiku reálně existujícího socialismu“,[10. Tamtéž, s. 25.] a zároveň protestuje proti buržoaznímu světu. Tento protest však je projevem „maloburžoazního radikalismu“.[11. Tamtéž, s. 5.] Kritická teorie nemá žádnou společenskou vrstvu nebo třídu, jejíž zájem by vyslovovala, a proto se ocitá v izolaci. Čím více je v izolaci, čím více usiluje o nezávislost, „tím více ji logika dějin dohání do tábora obhájců buržoazní společnosti“.[12. Tamtéž, s. 7.]  Velké odmítnutí vytváří afirmativní postoj vůči kapitalismu.

 Závěr: silná stránka kritické teorie, rozhodný protest proti poměrům buržoazního světa, se převrací ve svůj protiklad. Tvůrci kritické teorie projevují „pozitivní mlčenlivý souhlas se stávajícím světem, v němž žijí, se soudobou buržoazní společností a jejími poměry.“[13. Tamtéž, s. 5.] 

V čem přesně spočívá ideologičnost této kritiky? V tomto postupu se vychází z toho, že kapitalismus má alternativu, jíž je reálný socialismus. Od toho se odvíjí vše. Reálný socialismus nelze kritizovat, protože je to socialismus. Pojem je ztotožněn s politickou a sociální realitou v „socialistických“ zemích. I když jistá kritika je přípustná (je-li v režii vládnoucí moci), problematické jevy jsou toliko jisté odchylky a povrchové jevy, které nezpochybňují socialistickou podstatu systému.

Tato ideologie vykazuje metafyzické rysy: je tu podstata, která není bezprostředně viditelná, a pak sféra empirických jevů, které, byť jsou v příkrém rozporu s podstatou, nemají vliv na chápání podstaty.  Nemůže nastat jev, událost, katastrofa, která by zpochybnila „podstatu“ systému. Jediná událost, která jej zpochybnit může, je samotné jeho zhroucení. Jak to vyjádřil tajemník ÚV KSSS Ponomarjov na konferenci o boji proti antikomunismu: buržoazní ideologii a antikomunismus nelze porazit bez „praktických důkazů toho, že spojení socialistické společenské organizace s vědeckotechnickou revolucí je jediným skutečně humanistickým východiskem z konfliktů současného světa, jakož i ze soutěsky tzv. ,technické civilizace‘“.[14. „Frankfurtská škola“ ve světle marxismu. Cit. d., s. 12.] V poslední instanci je rozhodující ekonomická a sociální realita, „intenzivní rozvinutí výrobních sil socialistické společnosti“.Ale ta je z principu taková, že umožňuje předehnat kapitalistické země, protože podstata této reality je socialistická. Tato ideologická metafyzika je pro reálný socialismus osudná. Zaostávání a hospodářský úpadek není způsoben samotným systémem, nýbrž dílčími chybami, a proto je předem vyloučena zásadní systémová změna, jež by z „reálného socialismu“ udělala skutečný socialismus, který bude „jediným skutečně humanistickým východiskem z konfliktů současného světa“.

Souhrnně řečeno, tato kritika se odvíjí od čistě ideologického pojímání „reálného socialismu“, v němž se spatřuje alternativa vůči kapitalismu. Autoři těchto sborníků tvrdí, že instrumentální rozum a deformace osvícenství vládnou v kapitalismu, ale už ne v reálném socialismu, aspoň ne v jeho podstatě. Když se však reálný socialismus zhroutil, byl to konec této kritiky. Ukázalo se, že reálný socialismus v sobě neobsahoval podstatu, která by z něj dělala „humanistické východisko z konfliktů současného světa“. Samotná sociální realita a konkrétní dějiny reálného socialismu, jichž se tolik dovolávají tyto sborníky, tak potvrzují to, co říkala kritická teorie: východisko není ani v kapitalistických zemích ani v zemích reálného socialismu. Konec reálného socialismu staví do nového světla „bezvýchodnost“ kritické teorie. Ta již předem, s předstihem padesáti let, hovořila o situaci, kterou si většina levice uvědomila po roce 1968 a s konečnou platností roku 1989. V sociální realitě již není žádná síla, která by zhmotňovala východisko.

Základní dezinterpretace, kterou předvedli autoři těchto sborníků, spočívá v tom, že kritické teorii podsouvají ahistoričnost jejího pojetí instrumentálního rozumu. Jestliže je instrumentální rozum ahistorický a odpojený od konkrétních materiálních podmínek, pak z toho pramení nepřekonatelná skepse vůči emancipačním možnostem: instrumentální rozum bude vládnout navždy.

Tato ideologická dezinterpretace se chová aprioristicky. Protože kritická teorie se nespojila s komunistickou stranou, dělnickým hnutím a reálným socialismem, je předem jasné, že je na straně kapitalismu a působí afirmativně. Projevuje sice nespokojenost s kapitalistickou společností, ale tato nespokojenost má romantické vyústění, neboť vede ke gestu individuálního vyčlenění a odpojení od politických zápasů doby, k vědomému přijetí intelektuální osamělosti.

Tato dezinterpretace úmyslně přehlíží ty prvky, které naopak svědčí o materialistickém charakteru kritické teorie. Nikde se nedozvíme, že formy panství a instrumentální rozum se podle Adorna a Horkheimera proměňují v závislosti na vývoji produkčních prostředků (prostředků k ovládání vnější a vnitřní přírody), nebo že dějiny nejsou kontinuální, nýbrž jsou jednotou kontinuity a diskontinuity.  Rovněž se nechávají stranou pojmy, jako je vnitřní a vnější příroda a sebezáchova, jež patří k základním principům Marxovy antropologie. Nemluvě už o nepochopení Adornova pojmu neidentity, který představuje nepojmovou, externí složku pojmů spjatou nakonec se somatickou a materiální existencí člověka. Neidentita je pak tím prvkem, který narušuje uzavřené myšlenkové soustavy a rovněž i hladký chod instrumentální racionality. Nedoceňuje se pak Adornova a Horkheimerova kritika idealistických systémů, která se této ideologické dezinterpretaci jeví jako nedostatečná a sama idealistická. Autoři těchto sborníků se nevěnují ani perspektivě jiného světa obsažené v díle představitelů kritické teorie. Tuto perspektivu bylo třeba vyretušovat nebo z ní učinit pouhý projev romantismu maloburžoazních intelektuálů, neboť perspektiva jiného světa ukazovala na to, že „reálný socialismus“ není východisko, nýbrž součást problému. [15. Tyto materialistické prvky Adornovy a Horkheimerovy kritické teorie se vykládají podrobněji v naší knize  Adorno: moderna a negativita. Praha, Filosofia 2005, s. 109nn.  ]

 

Vládl v minulém režimu instrumentální rozum?

Otázkou však je, zda se pojem instrumentálního rozumu dá vůbec přenést na reálný socialismus. Instrumentální rozum působící ve dvacátém století popisuje Adorno tak, že je to moc, kterou nemá pod kontrolou žádná sociální nebo mocenská skupina, nýbrž je to moc anonymní. Vystupuje jako „druhá skutečnost“,[16. Adorno, Th.W., Negative Dialektik. In týž, Gesammelte Schriften (vyd. Rolf Tiedemann et al.). Frankfurt a. M., Suhrkamp Verlag 1970, Band 6, s. 304. ] jíž se podřizuje zkušenost a myšlení lidí. Instrumentální rozum je přijímán zdánlivě spontánně: doprovází ho přitakání a afirmativní charakter. Působí tak, že nevědomým způsobem formuje lidské vědomí. V něm pak vzniká apriorní distance vůči tomu, co neodpovídá instrumentálnímu rozumu. Pojem instrumentálního rozumu se opírá především o Lukácsovu koncepci zvěcnění a kalkulovatelnosti vztažené ke směně jako základnímu principu kapitalistické společnosti.

Právě tyto rysy instrumentálního rozumu, tedy jeho anonymní působení na rovině nevědomí a jeho sepětí s principem směny brání tomu, abychom tento pojem přenesli na reálný socialismus nebo stalinismus. Můžeme sice spolu s teoretiky, kteří v minulém režimu spatřují státní kapitalismus (R. Dunayevskaya, E. Fromm, T. Cliff, aj.), říci, že člověk se v něm stal instrumentem a že se zde objevuje odcizení, ale základní rozdíl je ten, že „socialistický“ instrumentální rozum není anonymní a není spojen se směnnou, nýbrž s určitou viditelnou strukturou (komunistickou stranou) nebo osobou (Stalinem, Gottwaldem, atd.).

Tento instrumentální rozum se liší v dobách reálného socialismu a v dobách stalinismu. Ve stalinismu vládne ideologie historického úkolu, jímž je vybudování socialismu bez ohledu na momentální oběti. Instrumentální rozum je prostředkem určitého cíle, který ospravedlňuje jeho bezohledné uplatňování. Jak to píše Merleau-Ponty, násilí je společné všem formám marxistické politiky, ale ani ve stalinismu není násilí účelem o sobě.[17. Merleau-Ponty, M., Humanisme et terreur. Paris, Gallimard 1947, s. 104.] Nedošlo tudíž k převrácení prostředku a cíle, jako u instrumentálního rozumu v kapitalistické společnosti.

V době reálného socialismu se cíl zamlžil, neboť socialismus již byl údajně nastolen, ale „socialistický“ instrumentální rozum se ani tak nepřiblížil instrumentálnímu rozumu kapitalistickému. Není svázán s principem směny. V reálném socialismu vládne nadále plánované hospodářství, jež tento princip nerespektuje a řídí se neprůhlednou a mnohdy iracionální vůlí složenou z mnoha prvků (politikou ÚV KSČ, ministrů, podnikové nomenklatury, socialistickou ideologií). V socio-ekonomickém životě společnosti proto nehrají hlavní roli mechanismy popsané Lukácsem (zvěcnění, rozklad organických jednotek na kalkulovatelné částice), nýbrž principy jiného druhu. Byla to především soustava sociálních polštářů, jako byla téměř nulová nezaměstnanost, jež bránila tomu, aby se směna stala dominantní. Tyto sociální polštáře chránily pracující před dalším zesilováním směnného vztahu na trhu práce (pokud ten vůbec existoval). Rozšíření směny bylo zablokované, a to vytvářelo enklávy, jež tento princip nekolonizoval, především oblast volného času.

Dokonce by se dalo říci, že poměr mezi instrumentálním a neinstrumentálním rozumem byl opačný, než jak to popisovala Frankfurtská škola. Do pracovního procesu, v němž aspoň do jisté míry působila směna, se vnášely prvky neinstrumentálního rozumu, jak to v krystalické podobě vyjadřuje postava Hanťi z Hrabalova románu Příliš hlučná samota. I když Hanťův způsob práce, plný poetických úkonů, je nakonec vytlačen automatickým lisem papíru, přesto Hrabal naznačuje, že v tomto poetickém vztahu k práci se skrývá příslib vyjádřený slovem socialismus. Merleau-Ponty snad měl na mysli tuto přítomnost neinstrumentálního rozumu uvnitř „socialismu“, když napsal, že v SSSR jsou násilí a lest oficiální, lidskost je v denním životě, v demokratickém kapitalismu jsou principy humánní, ale lest a násilí jsou v praxi.[18. Merleau-Ponty, M., Humanisme et terreur. Cit. d., s. 197.] 

Ve stalinismu a v reálném socialismu se objevil instrumentální rozum, ale vykazoval jiné rysy než ty, o nichž psala Frankfurtská škola, která jej z tohoto důvodu nepřenesla na minulý režim.  Autoři oněch neslavných sborníků učinili víc než samotní představitelé kritické teorie, když dokazovali, že kritická teorie provedla základní kritiku reálného socialismu. Proč jim to podsouvají? Protože bylo nutné, aby z nich učinili hráče studené války, kteří stojí na opačné straně, i když se představitelé kritické teorie snažili z šachovnice studené války vykročit. Podle této ideologické dezinterpretace nezáleží na tom, kde jsme vědomě, nýbrž kde stojíme „objektivně“. Kritická teorie má distanci vůči reálnému socialismu, a proto ve studené válce patří do tábora nepřátel socialismu. Svoboda, jak ji chápe Adorno, spočívá v tom, že vystoupíme z předem nadekretované volby mezi černým a bílým.  Podle této ideologie je to pouhá lest. Tato svoboda zastírá, že „objektivně“ se volí barva černá. K tomu lze dodat: pokud bílá je ve skutečnosti černá, pak nás tato ideologie nutí volit černou. Volit musíš mezi černou a černou. Tato ideologicky nadekretovaná volba vylučuje možnost, že historie dá za pravdu adornovské svobodě. 


Odkaz na původní článek - Michael Hauser: Ideologická kritika. Recepce Frankfurtské školy v období normalizace