Článek

Michael Hauser  Krize je trojitá a vládne nám zombie

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Michael Hauser ve svém příspěvku píše o problémech jednotného pojmenování současné společnosti. Globální ekonomická krize se netýká pouze ekonomiky, ale také ekonomických teorií.

Je mnoho názvů pro současnou dobu a systém, v němž žijeme. Někdo mluví o postindustriální společnosti, někdo o společnosti vědění, jiný o společnosti nadbytku, další o neoliberalismu a další o globálním kapitalismu. V oběhu je několik desítek různých označení. Nyní se do veřejného prostoru dostalo slovo krize a vrhá stín na všechna pojmenování. Ale můžeme ji připojit ke každému pojmenování, takže řekneme, že nastala krize postindustriální společnosti, společnosti vědění, společnosti nadbytku atd.? Jinými slovy, má toto slovo obecné uplatnění, a my se nacházíme v období krize všeho?

Otázka zní, zda se slovo krize přišpendluje ke všem těmto označením, jež jsou napojeny na určité teoretické nebo politické diskursy. Budou např. stoupenci postindustriálního diskursu tvrdit, že postindustriální společnost je v krizi? Je tu jisté sepětí mezi užíváním výrazu krize a tím, v jakém diskursivním rámci se pohybujeme. Tento rámec totiž obsahuje mřížky, jež předem zviditelňují a zároveň zneviditelňují jisté stránky společenské reality. Příkladem jsou čeští neoliberálové, kteří nejdéle ze všech žádnou krizi neviděli, a když ji konečně spatřili, chápou ji jako chřipku, která přejde, ať ji léčíme či ne (V. Klaus).

Právě na neoliberalismu a jeho výpovědích o krizi lze nejlépe pozorovat, nakolik je chápání krize spjato s výchozí teorií a s ideologií. O ideologičnosti neoliberalismu svědčí už jenom to, že žádný neoliberální ekonom si nedokázal představit, že by ekonomická krize mohla nastat. Neoliberální teorie hlásá, že trh osvobozený od státních zásahů směřuje k rovnováze, a takto osvobozený trh se z principu nemůže dostat do krize.

Příznačná byla odpověď na výpadek dodávky elektřiny, který postihl velké části Kalifornie, včetně Sillicon Valey, místa, v níž se rozvíjejí nejmodernější technologie. K tomuto obrovskému výpadku došlo poté, co byly privatizovány rozvodné sítě a klesla míra investic do jejich údržby. Odpověď ze strany neoliberálních ekonomů byla, že tyto výpadky zmizí, jakmile se přikročí k další vlně privatizace.  

Jak si to vysvětlit? Jak je možné, že někdo nedokáže vidět souvislost mezi určitým krokem (privatizací rozvodných sítí) a jeho následkem (výpadkem elektřiny), když zároveň musí vědět, že k tak obrovskému výpadku dříve nedošlo? Jaké to je uvažování, když se z této události vyvodí, že privatizace nebylo mnoho, ale naopak málo? Jak že to je?

Jedním z rysů ideologie je to, že určitý postup se vyřadí ze série možných příčin a dostane ochranné pouzdro. Tento rys známe z ideologie marxismu-leninismu. Příčinou hospodářských potíží reálsocialistických zemí byly sabotáže diverzních skupin, dílčí chyby řízení nebo malá osobní iniciativa pracujících, ale bylo vyloučené, aby příčinou byl hospodářský systém samotný. Ani v dobách perestrojky se to nezměnilo. Všechny návrhy končily u různých vylepšení nebo posílení již existujících ekonomických prvků, jako bylo družstevnictví, ale nedotkly se základní otázky, na jakých principech stojí celý systém. Tato otázka by totiž mohla ukázat, že „toto nebyl socialismus“, jak se na začátku sedmdesátých let vyjádřil Roger Garaudy.

Ideologie působí jako zastavení: v určitém bodu je přerušen výklad, neboť se před myšlením rozsvítí červená, přesněji řečeno, nic se rozsvěcet nemusí, protože přímo do myšlení jsou zabudovány brzdy. Všimněme si, jak se mění charakter myšlení, které se stává vítězem, a jeho principy se začínají uskutečňovat. Jak věděl Marx, neděje se to tak, že by myšlenka sama o sobě byla tak mocná, že změní realitu, nýbrž „sama realita musí usilovat o myšlenku“, a jenom tato myšlenka se dá uskutečnit.

Uskutečňovaná myšlenka se v něčem mění, už není jako předtím. Změna se nemusí týkat obsahu, ten může zůstat stejný. Na rovině obsahu jsou její nositelé, teoretikové nebo politikové, třeba i věrní svým zásadám. Co se mění, je forma jejího sebe-vztahu, způsob, jakým přistupuje sama k sobě. Tato změna je způsobena tím, jaký je její vztah ke skutečnosti. Už tu není odstup udržovaný prostým faktem, že je to myšlenka mezi myšlenkami, „pouhá“ myšlenka. Tento odstup se zásadně zmenší a téměř zmizí, jakmile se z ní stane hybná síla skutečnosti.

V tomto okamžiku to již není jedna myšlenka z mnoha, ani jenom myšlenka, která má mezi ostatním hegemonické, tj. vůdčí postavení, nýbrž je to myšlenka-skutečnost. Sociální nebo ekonomická realita se začala proměňovat pod jejím vedením a ona vtiskuje svůj tvar reálně existujícím společenským vztahům. Tak se uskutečnila také myšlenka „svobodného trhu“, která byla pouze součástí akademického světa. Získala moc, kterou neměla, neboť se stala základem hospodářské a sociální politiky, a zasáhla do reálné podoby našeho života.   

Jak a proč se mění její sebe-vztah? Za prvé už to není jedna myšlenka z mnoha, nýbrž se v jednom rozhodujícím ohledu stala jedinou. Je to právě ona, která získala moc měnit reálnou podobu společnosti.  To poznamenává její sebereflexi. „Svobodný trh“ je dvojí, jednak je to pojem, který je součástí neoliberální či neoklasické teorie, a pak je to svobodný trh jako to, co je třeba uskutečnit. Právě tato ambice a následný proces uskutečňování způsobuje, že se vytváří ona brzda, která zastavuje sebereflexi.

To je obecný problém každé snahy něco uskutečnit. Jakmile přejdeme k praxi a začneme provádět konkrétní kroky, dostáváme se do jiného světa, než byl svět akademických diskusí. Jsme konfrontováni s odlišnou racionalitou, jež je vlastní politickému zápasu.  Setkáváme se s tím, co se z akademického hlediska jeví jako iracionální, s polem zájmů a nepsaných pravidel, nebo s podružnostmi, které mohou být rozhodující (zevnějšek politiků, jejich vystupování, styl předvolební kampaně).

Myšlenka se uskutečňuje v tomto iracionálním prostoru. Přestává se jevit jako čistá a posuzuje se jinak. Nejde již o její čistotu, nýbrž o její uskutečnění, a proto je nutné podnikat kroky, které z ní nevyplývají nebo jsou s ní v rozporu. Myšlenka svobodného trhu se v praktické politice prosazovala s tím, že je nutné nadále udržet nebo ještě posílit ochranná celní opatření.

Myšlenka, která se má uskutečnit, se chápe jinak než myšlenky, které zůstávají pouze teoretické. Započítávají se do ní praktické kroky, které ji mohou znečistit. Bez započítání nečistoty by ji totiž nešlo uskutečnit. Je to něco podobného, jako když Aristotelés píše v Etice Níkomachově, že je pošetilé chtít po tesaři, aby pracoval se stejnou přesností jako geometr. Započítání nečistoty do myšlenky pak samozřejmě mění její sebereflexi. Její stoupenec neposuzuje praktické kroky učiněné při jejím uskutečňování tím způsobem, že je hodnotí podle bezprostředního obsahu myšlenky, a pokud se s ním neshodují, tak je odmítne a chce politiku čisté myšlenky. Započítává do ní možné znečištění jako nutnou daň za její uskutečňování.

Proto se lze ptát, zda samotné uskutečňování nedává každé myšlence určitý ideologický prvek, který způsobuje, že nevidíme či přehlížíme nesoulad mezi slovy a činy. Tento ideologický prvek se dá jen těžko odstranit, dokud určitá myšlenka má moc utvářet společenskou realitu. Ideologie by pak byla nutným efektem uskutečňování myšlenky. Klasickou terminologií řečeno, ideologie vzniká jako vedlejší produkt spojení teorie s praxí.  

Ale mezi stoupenci určité myšlenky vznikají dva proudy, jakmile se objeví fenomény, které jsou s ní dlouhodobě v rozporu. Ekonomická krize nyní působí jako prubířský kámen těch, jejichž východiskem je neoliberalismus. Jedni jako Gordon Brown o svobodném trhu příliš nemluví a raději hovoří o roli technologií a na vědě založených inovacích, které mají být novým motorem ekonomiky Velké Británie. Jiní jako Martin Feldstein (bývalý hlavní ekonomický poradce Ronalda Reagana) nadále obhajují Reagana a Thatcherovou a odrazují od toho, aby se Velká Británie vrátila před thatcherovskou éru.

Tak můžeme sledovat, co ekonomická krize způsobila neoliberální myšlence. Její stoupence postavila před dilema: věřit v ní nebo nevěřit, když přibývá jevů, které ji zpochybňují? Je možné, že pro některé stoupence vystupuje neoliberální myšlenka jako hegelovský objektivní pojem. Není to výsledek myšlenkového procesu na straně subjektu, nýbrž výsledek pohybu objektivního ducha. Popírat myšlenku svobodného trhu je nerozumné. Svobodný trh je ztělesněním Rozumu: nemůže neexistovat. Kdo se jej pokouší omezit, jedná nerozumně, a pokud jej omezí nebo dokonce „překoná“ v podobě plánované ekonomiky, je to vpád iracionality, který bude ztrestán. Následkem jeho omezení je ekonomická stagnace, kterou v sedmdesátých zažily sociální státy, následkem jeho „překonání“ je rozpoutání běsů totalitarismu.

Pokud však samu neoliberální ekonomiku provázejí jevy, jako je stagnace nebo krize, jak se to hegelovským neoliberálům jeví? Na vině nemůže být sám svobodný trh, vtělený Rozum, nýbrž něco jiného. A tím je to, že tento vtělený Rozum se kvůli nejrůznějším omezením nemohl zcela rozvinout. Proto hegelovští neoliberálové mohou tvrdit tak nepochopitelnou věc, že ekonomická krize nepochází z toho, že trh byl osvobozen, ale naopak z toho, že byl spoután. Ekonomická krize nemůže být nic jiného než upozornění Rozumu, že to, co je rozumné, není dosud skutečné. Ti, kteří Rozum nechápou, kladou svobodnému trhu překážky, aniž vědí, co činí.

Hegelovští neoliberálové proto odmítali politiku záchrany bank pomocí finančních injekcí z veřejných rozpočtů i jiná opatření, jako bylo šrotovné. Jejich odmítání se může jevit jako příliš riskantní. Co když bez pomoci státu začne finanční sektor opravdu kolabovat a s ním i celá ekonomika? Jenže to je z hlediska hegelovského neoliberalismu nemožné. Tak to nikdy nebude, protože svobodný trh je nejrozumnějším regulátorem ekonomického života.

Co o tom říct? Dogmatismus? Ideologie? Iracionalita? Nebo uplatnit Popperův kritický racionalismus, podle něhož je neoliberalismus příkladem teorie, kterou nelze falzifikovat, a tudíž je to teorie nevědecká, uzavřená a v zárodku totalitární, jak na to upozorňuje George Soros? Tyto pojmy se však dají použít jen částečně, protože, jak o tom byla řeč, ideologičnost se pojí ke každé myšlence, kterou se někdo snaží uskutečnit. Odpověď hledejme spíše v tom, zda se neoliberalismus dá reformovat. Pokud jej tak jako Soros označíme za nástupce marxismu-leninismu, pak se ptejme, zda by v dějinách neoliberalismu mohla nastat obdoba dvacátého sjezdu KSSS, na němž Chruščov kritizoval stalinistickou praxi.  Provedou někdy neoliberálové obdobnou kritiku praxe neoliberalismu?

Stoupenci neoliberalismu, kteří rozpoznávají souvislost mezi neoliberální politikou a ekonomickou krizí, mluví o potřebě nových technologií nebo o inovacích. Nepředkládají však reformu neoliberalismu. Snad jsou i ochotni připustit, že neoliberalismus je v krizi, ale většinou to chápou jako ztrátu důvěry v neoliberalismus.

Je tu zvláštní odpojení. „Kritičtí“ neoliberálové mluví o změnách, ale ve své politické praxi, v níž hraje roli myšlenka-skutečnost, se nadále řídí klasickými neoliberálními recepty. Záchranná opatření určená bankovnímu sektoru pojímají jako chvilkové vybočení, jako výjimku nutnou v daném okamžiku, která umožnila další běh neoliberální myšlenky. Jako by předpokládali, že základy jsou zdravé a po chvilkovém zakolísání se opět vše rozběhne jako dřív. Začíná se pak prosazovat rétorika trpělivosti, která se používala v minulém režimu. Buďte trpěliví, blahobyt přijde, ale bude to trvat léta, desetiletí.  Ale nemůže nepřijít.

O čem to svědčí? O tom, že myšlenka v procesu uskutečňování se dostává do fáze, v níž jí její stoupenci přestávají věřit, nebo přinejmenším nevěří v její bezprostřední účinnost, ale jednají, jako by jí věřili. Je to proto, že myšlenka v procesu uskutečňování má ideologický prvek, který v ní působí i poté, co se ukazuje její selhání. Nadále působí svým magnetismem, i když na úrovni vědomí se už drolí. Je to magnetismus působící i poté, co určitá myšlenka byla oficiálně pohřbena. New York Times v roce 2008 vydal úvodník nazvaný „Pohřební řeč na neoliberalismus“, ale politická praxe se neoliberální myšlenkou řídí dál. Postupuje podle myšlenky, která je prohlášena za mrtvou. Je to živá mrtvola, zombie. 

Zde se vyjevuje jeden zarážející rys dnešní ekonomické krize. V dějinách kapitalismu je to čtvrtá velká krize: první byla krize sedmdesátých let 19. století, druhou byla krize roku 1929, třetí byla krize sedmdesátých let 20. století. To nové na krizi roku 2008 je, že vládnoucí ekonomická doktrína nedokáže vytvořit program, který by dával naději na její překonání. Chybí obdoba Rooseveltova New Deal, a nakonec všichni se ve své politice chovají tak, jako by krize měla jednoho dne sama odejít.

Nacházíme se v situaci, kdy se krize zdvojuje. Je tu jednak krize ekonomická a jednak krize ekonomických teorií. Všichni víme, že tu je krize, ale nevíme, jak se z ní dostat. Nejvíce neznepokojuje samotná krize, ale právě tato nemohoucnost a odevzdanost, která svědčí o paralýze teoretického myšlení i praktické politiky.

Někdo snad namítne, že jsou návrhy, jak krizi překonat, počínaje keynesiánskými a radikálně alternativními konče. Jenže pak je otázka, proč se ani ty nejvíce umírněné návrhy nezačaly uskutečňovat. Krize trvá od roku 2008 a dosavadní kroky (sanace bank) nic nevyřešily. Proč se vždy narazí na určitou překážku, která je zastaví na samotném počátku? Když Obama začal prosazovat určité keynesiánské postupy a během jednoho roku se ukázalo, že povzbuzují ekonomiku, přesto od nich pod politickým tlakem ustoupil. A proč se naopak Rooseveltovi podařilo v krátké době prosadit New Deal?

A jak je možné, že se v mnoha zemích zvedá masový odpor proti neoliberálním škrtům, a vždy vyvstane určitá překážka, která zabrání, aby se tento odpor přetavil do politické a ekonomické praxe? Mohutnost demonstrací a stávek láme historické rekordy, ale nic se nemění: jako by se neuskutečnily. Den poté se vše vrací do starých kolejí a nanejvýš se nějakou dobu udržují různá alternativní fóra. Nejsme jenom v krizi ekonomické a v krizi ekonomické teorie, ale též v krizi odporu. Dá se říct, že krize není dvojitá, nýbrž trojitá.

V čem potom tkví překážka, která nám brání překonat tuto trojitou krizi? Tato překážka snad souvisí s tím, že i když odmítneme neoliberalismus, ba kritizujeme kapitalismus, přesto jednáme tak, jako bychom v neoliberalismus věřili. Naše jednání se vždy v určitém bodu zastaví, např. v bodu, po němž následuje zpochybnění stávající podoby kapitalistického vlastnictví. I radikální kritika se stále pohybuje na území vymezeném neoliberalismem.

Překážka, která se začne rozpouštět snad jenom tím, že znovu uvěříme ve svou svobodu a budeme jednat tak, že zneviditelníme neoliberální myšlenku, a vůbec celý vládnoucí řád idejí a praktik. Že budeme jednat, jako by neexistoval. 

Vyšlo ve sborníku “Krize, nebo konec kapitalismu?” (J. Pehe ed.)
http://www.kosmas.cz/knihy/174340/krize-nebo-konec-kapitalismu/