TŘÍDNÍ BOJE V POVÁLEČNÉ ITÁLII

Ea (sumersky ENKI) “otevřel ústa svá

_a pravil bohům, bratřím svým:___

_„_Z čeho je viníme?

Těžká je jejich práce a mnohá nesnáz.

Den co den do země buší.

Hlasité je bědování, vždyť slyšíme křik.

Snad je možné něco učinit.

Zde Bélet-ilí, rodička,

nechť stvoří člověka, lidskou bytost!

On ponese jařmo …

On ponese jařmo …

Robotu bohů člověk na bedra svá vezme! …“

Jiří Prosecký z knihy Mýty staré Mezopotámie, Odeon, Praha 1977

_„_Till you’re so fucking crazy you can’t follow their rules“

                                                                                  John Lennon  z písně Working Class Hero

_„__Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.“_

Karel Marx a Friedrich Engels Komunistický manifest

 

_„_Pracovat si, pomaloučku, bez námahy,

kdo je rychlý, ublíží si a končí v nemocnici,

v nemocnici není místo a může se brzy zemřít…“

Enza del Re  z písně Lavorare con lentezza

(úvodní a závěrečná znělka vysílání Radia ALICE)

 

 

 

            Poválečná Itálie

            Během padesátých let prošla Itálie zlomovou transformací, přistupuje na Marshallův plán, začíná být masově zaváděn fordistický[1.]              
Fordismus je systém průmyslové hromadné výroby známý od počátků 20. století, pocházející z USA. Henry Ford, majitel automobilové fabriky Ford Motor Company (založena 16. června 1903), zavedl tzv. Fordův systém, známý a později šířený jako fordismus, vyznačující se hromadnou, masovou produkcí, která byla schopna dát na trh veliký objem standardních a poměrně laciných výrobků, i když ne vždy nejvyšší kvality. Princip masové výroby normalizované standardní produkce na bázi pásové výroby se v americkém průmyslu rozvíjel jako nový prvek organizace práce a řízení průmyslové velkovýroby a byl ve své době vysoce inovační.] výrobní způsob a masová spotřeba roste do té doby nevídaným způsobem. Tento „ekonomický zázrak“ byl ale postaven na tvrdé práci, nízkých mzdách a železné disciplíně ve výrobních provozech.  Ekonomický růst byl založen zejména na expanzi státních odvětví, jež zahrnovaly zejména zpracování surovin, výrobu železa a oceli, komunikace a dopravu. 

            Rozvoj průmyslu a vzestup ekonomiky dokázal zaměstnat miliony lidí, kteří se kvůli zhoršujícím se poměrům v zemědělství stěhovali z jihu do měst na severu země. Zde ale nebyli místními - včetně dělníků - vnímáni příliš vlídně. Migrace do měst vyvolala obrovské problémy spojené s bydlením. Odpovídající zdravotní péče byla také nedostupná. Daňová zátěž dopadající na dělníky byla vyšší než v jiných částech Evropy. 

            FIAT, průmyslový symbol Itálie a dřívější bašta třídní militantnosti, se v tomto čase stal pro radikální levici nepřístupným územím. V roce 1949 se zde začalo vykořisťování dělnické třídy stupňovat a ta začala být kvůli snazšímu ovládání parcelizována (rozdělována do sekcí s různými platy a funkčním postavením), na tento trend v roce 1953 navázalo zavedení radikálně nových výrobních technologií, jež  pro obsluhu nevyžadovaly téměř žádnou předchozí kvalifikaci. Za pomoci těchto prostředků byl management schopen radikálně proměnit skladbu zaměstnanců podniku. Nejprve učinil nepotřebnou kvalifikaci jádra starších zkušených dělníků, nebo je v rámci podniku marginalizoval, a posléze přijal masu nezkušených mladých dělníků k rozšířeným výrobním linkám. Tehdy byl ovšem FIAT schopen nabídnout platy a sociální služby pro průměrně kvalifikované dělníky, které patřily k nejlepším na severu země. V těchto letech FIAT docílil jistého úspěchu ve vytvoření zdání firmy s vysokými mzdami, poskytující zaměstnání s vysokou kvalifikací a s dynamickými karierními strukturami, aby zastínil svou tradiční pověst bezcitného zaměstnavatele. Odbory působení v závodech FIATu vzdaly a soustředily svou činnost na  menší společnosti. Na poli politickém se „strana dělnické třídy“  Komunistická strana Itálie[2.                 Předsedou PCI byl Palmiro Togliatti (26. března 1893, Janov – 21. srpna 1964 na Jaltě) byl politikem a předsedou komunistickou strany obnovil v roce 1944 po jejím zákazu fašisty roce 1926. Byl ministrem spravedlnosti v letech 1945-1946. Togliatti byl blízkým přítelem sovětského Josifa Stalina. V roce 1964 po něm pojmenovali v Sovětském svazu město na řece Volze Togliatti, do kterého dodala italská automobilka Fiat veškeré zařízení na klíč na výrobu vozu Fiat 124.] (_Partito Comunista Italiano,_ _ve zkratce _PCI) zapojila do procesu „národní obnovy“ a zajistila sociální smír výměnou za pracovní místa.

            Na konci padesátých let byla italská levice značně zasažena tím, že mateřská Komunistická strana Sovětského svazu nechala střílet do dělníků při demonstracích v Berlíně roku 1953 a v Budapešti v roce 1956. Své také udělal slavný Chruščovův projev na XX. sjezdu KSSS.[3.               V něm Chruščov poodhalil a odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce Stalina. Sjezd se tak považuje za bod obratu, jímž stalinismus přestal být oficiální politikou KSSS a potažmo celého sovětského bloku, třebaže opatrná destalinizace probíhala v různých oblastech života a různých zemích nestejnou měrou a Albánie dokonce sovětský postoj označila za revizionistický. KSSS se ale stalinistických metod nevzdala zcela. Režim od roku 1956 do roku 1985 tak bývá nazýván jako neostalinský.] Reputace Sovětského svazu byla silně otřesena. Socialistická strana Itálie (_Partito Socialista Italiano_, ve zkratce PSI), ve které dříve hledali útočiště mnozí antistalinští komunisté, se vydala na cestu k sociáldemokratismu, již završila účastí na vládě v roce 1963 a svým následným rozdělením.  

            Quaderni Rossi, „zmasovělý dělník“ a „společnost coby továrna“

            V tomto klimatu se dává dohromady směsice disidentů z PCI i PSI, jejíž spiritus agents byl Raniero Panzieri – římský intelektuál, který během 50. let, jakožto funkcionář PSI, pomáhal organizovat boje zemědělských dělníků na Sicílii, a který se ke konci dekády totálně zhnusený poměry uvnitř své strany přestěhoval do Turína. Skupina začíná v říjnu roku 1961 vydávat časopis Quaderni Rossi (Rudé sešity, ve zkratce QR).  V časopise se snaží analyzovat novou vlnu dělnických bojů, která se po letech relativní pasivity a defétismu na přelomu dekády náhle vynořila.

            Tyto boje se od těch minulých nelišily jen svým rozsahem, ale zejména svým zaměřením. Dělníci začali odmítat systém tříletých smluv a namísto nich žádali plynulé zlepšování svých pracovních a životních podmínek. Nebojovali pouze proti managementu, ale proti průmyslovému systému jako celku. Stavěli se tedy i proti odborům, jež uvnitř tohoto systému vyjednávaly jménem dělníků.

            Odpor proti odborům a celé mocenské struktuře, jež ovládala průmysl, se zřetelně projevil zejména ve stávce, k níž došlo v roce 1962. Jednalo se o největší stávku ve FIATu od 40. let. Nebylo to jen první sebevyjádření dělnické třídy, jak se ustavila v podmínkách italského „ekonomického zázraku“, ale i první útok na roli odborů v procesu vyjednávání. Tisíce dělníků z FIATu poničilo ústředí UIL (jedné ze tří národních odborových federací) v Turíně na protest proti politikám, které dělníky rozdělovaly. Dělnické protesty skončily pouličními boji s policií, které na Piazza Statuto trvaly několik dní. Vlna stávek na počátku 60. let tak ukázala, že se dělnická třída vzpamatovává z porážek, jež utrpěla a že se tvoří prostor pro její aktivitu i mimo rámec politických stran a odborů. 

            Panzieri na základě rozboru stávkových hnutí došel k tomu, že „Pakliže krize organizací – stran a odborů – spočívá v rostoucích rozdílech mezi nimi a skutečným třídním hnutím, mezi objektivními podmínkami boje a ideologií a politikou tzv. dělnických stran, lze tomuto problému čelit pouze, pakliže začneme od podmínek, struktur a pohybu (či hnutí) dělnické třídy samé. Analýza dochází ke své úplnosti pouze účastí v bojích.“ [4.       Citace převzata z Wright, S. Storming Heaven, s. 21.]

                 Pro redaktory QR tedy přirozeně začala hrát v procesu analýzy třídních bojů stále větší roli sociologie. Panzieri a jeho kolegové uvedli do proletářské politiky v Itálii její kritické užívání a pomohli vypracovat analytické nástroje užitečné pro třídní boj.  Snažili se najít vztyčné body mezi moderní sociologií a marxismem. Sociologický výzkum vnímali jako prostředek k vytvoření ‘organického vztahu’ mezi intelektuály a pracujícími, a to, prostřednictvím společné produkce znalostí ‘zdola’.[5.                   Viz Wright, S. Storming Heaven, s. 22.] Zabývali se rozborem recentní italské sociologie, americké PR, díly francouzských autorů Alaina Touraine a Georgese Freedmanna. Inspirovali se také prací italského katolického aktivisty Danilo Dolciho, který se od poloviny 50. let věnoval pomoci chudým na jihu Itálie. Dolci začal užívat dotazníky a životní příběhy, coby prostředek pro zaznamenání bídných životních podmínek. Životní příběhy a rozhovory s dělníky hrály ústřední roli v práci člena levého křídla PSI Danielo Montaldiho. V roce 1958 kupříkladu prohlásil:„sociologická metoda interpretace je zcela cizí, nebo je rovnou v protikladu ke kultuře reformismu a stalinismu, které jsou postaveny na fatalistické koncepci pokroku a na předpokladu revoluce shora…“[6.       Citace převzata z Ibidem, s. 23.]  Montaldiho dílo Panzieriho velmi silně zasáhlo. Stejně tak skupinu ovlivnili práce francouzského kolektivu okolo časopisu Socialisme ou Barbarie (Socialismus nebo barbarství), zejména jimi vydané deníky odborářského militanta z Renaultu Daniela Montheho a pamflet o životních podmínkách dělníků v USA.

            Na základě výzkumu v továrnách a za pomoci nástrojů, jež jim sociologie poskytla (v praktické rovině empirického výzkumu užívali rozhovorů s dělníky a zapojovali je do skupiny i výzkumu jako takového), došli k závěru, že staré sebepojímání dělníka coby výrobce ztratilo přitažlivost a tradiční ideje socialistů, že dělnická třída je jediným tvůrcem nové společnosti a proto je vědomě hrdá na své zvláštní dovednosti, ztratili většinu svého opodstatnění. Dělnické třídě spíše dominoval „zmasovělý dělník“, dělník od výrobní linky bez specifických dovedností či tradic, který již nebyl vázán žádnými falešnými pouty loajality k firmě, ve které pracoval nebo k průmyslu jako takovému.

            Neocenitelným příspěvkem ke snahám QR byla esej Maria Trontiho (‘vedoucí’ římského operaistického kroužku složeného z heretiků uvnitř PCI)  ‘La fabbrica e la societá’, publikovaná v druhém čísle časopisu. Tronti na příkladu rozvoje britského průmyslu poloviny 19. století popsaném v prvním svazku Marxova Kapitálu demonstroval, že tlak pracovní síly je schopen nutit kapitál k přeměně jeho vlastní vnitřní skladby, a že tyto zásahy jsou také podstatnou složkou kapitalistického rozvoje. Tato dialektika pokračuje dále i po zavedení tzv. normálního pracovního dne (8 hodin pracovní doby, 8 hodin volna a  8 hodin spánku). Jestliže tlak dělnické třídy nutí kapitál k neustálému rozvoji produkčních sil, tak tento proces zároveň zapříčiňuje i neustálý rozvoj produkčních sil dělnické třídy coby třídy revoluční. Kapitál tudíž čelí nutnosti reorganizovat produkci a učinit tak musí zejména ve vztahu k práci. Musí rozložit kolektivní dělnictvo, aby mohl do sebe integrovat dělníka individuálního. Pakliže v tomto uspěje, každý útok na stranu práce nakonec přesouvá třídní antagonismus na vyšší, více socialisovanou úroveň. Produkční vztahy se tak stále více shodují se sociálními vztahy v továrně a postupem času nabývají politický obsah. Druhým Trontiho cílem v tomto článku bylo, sledovat proces kapitalistické socialisace. Již v Dějinách a třídním vědomí maďarský filosof György Lukács[7.               György Lukács (maďarsky Lukács György, *13. dubna 1885 – 4. června 1971) byl maďarský marxistický filosof a literární kritik. Mnozí jej považují za spoluzakladatele západní marxistické tradice. Přispěl k obohacení idejí materialistického názoru a třídního uvědomění marxistické filosofie a teorie. Jeho literární kritika byla ovlivněna realismem a románem jako literárním žánrem. Během Maďarského povstání v r.1956 byl krátce ministrem kultury vlády Imre Nagyho.] prohlašuje, že osud dělníka je osudem celé společnosti, neboť továrna obsahuje v koncentrované formě celou strukturu kapitalistické společnosti. Tronti šel ve svých úvahách ještě dál.  Továrnu v éře velkoprůmyslu už nevnímá pouze jako fenomén stojící nad společností, ale jako něco, co společnost vstřebává do sebe a uzpůsobuje ji svým potřebám.

            Jestliže kapitál dobyl všechna území vůči kapitalistické produkci dříve vnější, začíná proces interní kolonizace. Pouze, když je kruh buržoasní společnosti, spočívající v produkci, distribuci a spotřebě uzavřen, můžeme hovořit o kapitalistickém rozvoji jako takovém. Na nejvyšším stupni kapitalistického rozvoje se sociální vztahy stávají součástí produkčních vztahů, celá společnost se stává výrazem produkce, tj. celá společnost se stává funkcí továrny a továrna rozšiřuje svou výlučnou nadvládu na celek společnosti. Na této bázi směřuje mašinerie politického státu k tomu, stát se ztělesněním kolektivního kapitalisty, stává se čím dále, tím více (vlastnictvím) součástí kapitalistického způsobu výroby, tj. jednou z funkcí kapitalismu. Proces jednotné přeměny a reorganizace kapitalistické společnosti započatý specifickým rozvojem produkce, nemůže dále tolerovat politický terén, jež je, byť pouze formálně, nezávislý na jeho síti sociálních vztahů.[8.       Viz Ibidem, s.  s. 37 – 38.  Podle operaistických teoretiků navazujících na tyto Trontiho teze (např. Antonio Negri), k tomuto procesu nedocházelo pouze v tzv. západním bloku, ale i v tzv. bloku východním. Z jejich tezí vyplývá, že západní keynesianistický i neostalinský ekonomický model ve východním bloku vnímali jako dvě formy kapitalistického korporativismu.] 

            Podřízení všech sociálních vztahů kapitálu se sebou přináší zevšeobecnění vztahů námezdních. Pokračující proletarizace nových vrstev společnosti získává hůře rozpoznatelnou podobu. Když je celá společnost zredukována na továrnu, továrna jako taková jakoby zmizela a spolu s ní i pracovní síla jakožto komodita, zboží na trhu. Toto stádium vývoje kapitalismu Tronti nazývá „společnost coby továrna“. Dělnická třída tedy musí sama sebe pochopit jakožto z materiálního hlediska součást kapitálu, jestliže mu chce čelit.  Musí sama sebe rozpoznat jakožto určitý aspekt kapitálu, jestliže chce být později kapitálu hlavním protivníkem.  Kolektivní dělník se staví nejen proti stroji (fordistické výrobní lince), jakožto kapitálu fixnímu, ale i vůči pracovní síle jako takové, coby kapitálu variabilnímu. Musí dosáhnout toho, brát totální kapitál – a tak i sebe jakožto součást kapitálu – jako svého nepřítele. Práce musí vnímat pracovní sílu, coby komoditu, jako svého nepřítele,  aby rozložila kapitalismu vlastní formy, z nichž se organicky skládá  na potenciálně antagonistické části.[9.       Viz Ibidem, s. 39.]  Podle Trontiho mají být státní formy zkoumány z úhlu pohledu společnosti, společnost z úhlu pohledu továrny a továrna z dělnického úhlu pohledu. Dělnická třída si tedy musí vydobýt autonomii na všech sférách, které kapitalismus ovládl.

            Tato Trontiho teoretická východiska potvrdil empirickými výzkumy zabývajícími se dělbou práce, které společně s dělníky prováděl ve FIATu a zejména v koncernu Olivetti další významný operaistický teoretik Romana Alquati. Dokázal, že organizace firmy je vybudována tak, aby veškeré rozpory, které ve výrobě vzniknou dále přispěly k jejímu hladšímu fungování. Samotný výrobní způsob pomáhá udržovat nadvládu kapitalisty nad dělníkem pomocí dělby úkolů a odcizení dělníků mezi sebou navzájem. Tomuto vývoji se dalo čelit jen politickou činností na pracovištích.

            Sergio Bologna, další z operaistických teoretiků, v souvislosti s Alquatiho prací ke stávkám roku 1962 poznamenal: Tyto stávky byly „výsledkem historického vývoje dělnických kádrů a militantů na pracovištích, kteří pokračovali v odkazu jistého druhu dělnické politické kultury. Z tohoto důvodu uspěli ve vytvoření systémů (taktik a strategií) bojů, sice dílčích, lokálních, ale tvořících vyzrálý organismus.“[10.                  Bologna, S.: For an Analysis of Autonomia.]

            Situace zcela převracela klasická klišé o avantgardě, třídním vědomí, pasivitě mas, labour unionismu apod.  Vztah mezi masovým hnutím, které je již obdařeno potřebnými znalostmi, které již má rozvinutý systém politických vědomostí, politického konw-how, jež je schopné vytvořit systémy bojů, jež jsou nezávislé na odborech a politických stranách, a které mohou nabídnout komunikaci a výměnu znalostí a zkušeností mezi intelektuály a militanty. Podle Danielo Montaldiho se zde nejednalo o revoluční spontaneitu. To, co nazýváme spontaneitou, bylo ve skutečnosti formací mikrosystémů boje, které jsou již v politickém slova smyslu vyzrálé, neboť byly podníceny generací militantů jež přišla z italského hnutí odporu a předávala své zkušenosti dál. Tito militanti byli často, ale ne vždy, bývalými členy odborů či PCI, kteří se postupně ze strany i odborů stáhli a začali budovat autonomní prostředí.[11.      Dá se říci, že se jednalo o praktické užití metody, kterou navrhoval již ruský anarchista Michail Bakunin.  ] V QR to nejlépe pochopil právě Romano Alquati.[12.      Viz Ibidem.]

Po letech recese mezi roky 1963 – 1965 v Itálii nedošlo k významnějším dělnickým bojům.

            Potere Operaio a horký podzim

            Po Panzieriho smrti v roce 1963 se časopis rozpadá a část redakce nakloněná spíše radikálnější intervencionistické praxi mimo politické strany zakládá časopis Classe Operaia, který teoretickou výzbroj z dob QR dále vylepšuje a rozvíjí. Tronti spolu s dalšími teoretiky se nakonec vrátil zpět k PCI.

            Intelektuálové spolupracující s časopisem začínají intervenovat přímo v továrnách.  Od roku 1964 začínají dělníky zvát na svá setkání a diskuse a zapojovat je nejen do výzkumu, ale i do politické práce. Významného úspěchu dosáhli v petrochemických závodech v Porto Marghera (nedaleko Benátek). Dělníci zvyklí z PCI na centralizovanou politiku, kde se o věcech nediskutuje a jen se poslouchají kádry, byli mile překvapeni, že zde probíhala debata mezi rovnými. Univerzitní profesor měl stejné postavení a právo mluvit jako student nebo řadový dělník.

            Poslední číslo Classe Operai vyšlo roku 1967 a krátce na to se objevily noviny Potere Operaio vycházející v Porto Marghera až do roku 1969. K tématu novin patřilo: víc peněz, méně práce; proti zvyšujícímu se tempu práce; proti ohrožení zdraví; proti přerušování práce a krátkodobé práci; 40ti hodinový pracovní týden s platem za 48 hodin; garantovaná minimální mzda; rovnost všech dělníků;  proti privilegiím a proti prémiím za produkci. Ve stejném městě se také konal první sjezd Potere Operaio Vento-Emiliano, kterého se zúčastnili i dělničtí aktivisté.

            Celostátní organizace Potere Operaio  (PO) se zformovala z místních skupin z Janova, Milána, Turína a Benátek v roce 1969. Téhož roku také vyšlo první číslo celostátních novin Potere Operaio.

            Mezi základní praktické přístupy PO prosazované v rámci třídního boje patřily pro italské podmínky uzpůsobené taktiky dělnických rad z německé revoluce 1919, taktiky nezávislých amerických odborů The Industrial Workers of the World (IWW nebo též Wobblies) nejaktivněji působících na počátku 20. století, postupy stávkového hnutí v automobilovém průmyslu v USA v období Rooseveltova Nového údělu a taktiky španělských anarchistických odborů Confederación Nacional del Trabajo (CNT) z období španělské občanské války. Zvláště hodným pozornosti byl důraz, který PO kladla na nezávislá dělnická shromáždění, kde se zcela demokraticky přijímala rozhodnutí.[13.      Viz Wright, S. Storming Heaven, s. 176 -196, viz k tomu Wright S. Cattivi Maestri: Some Reflections on the Legacy of Guido Bianchini, Luciano Ferrari Bravo and Primo Moroni.]  Krátce před ukotvením organizace na celostátní úrovni vznikla v Turíně organizace Lotta Continua (LC) složená ze studentů a pracujících, kteří se spolu setkávali na shromážděních ve FIATu během „horkého podzimu“ roku 1969,  a která se stala souputníkem PO ve většině bojů, jež další léta přinesla.[14.               Viz Booklet k DVD Porto Marghera: Posledné Ohne; viz k tomu Wright, S. Storming Heaven s. 179 - 196]

            Revoluční hnutí roku 1968 se v Itálii, stejně jako ve zbytku světa, zrodilo na univerzitách. Reforma školského systému dovolila mnoha dětem z dělnických rodin dosáhnout na vysokoškolské vzdělání. Tato zkutečnost měla v Itálii daleko větší dopad než ve Francii.  V mnoha městech vstupovaly delegace studentského hnutí do továren a rozdávaly dělníkům letáky a navazovaly s nimi kontakty. Studentům se zde poměrně rychle povedla věc jinde ve světě nevídaná, dokázali s dělníky vytvořit skutečnou funkční alianci.

             Radikalita studentský bojů se již na jaře rozšířila do továren.  Myšlenkám operaistů se dostalo silného praktického ohlasu. „Zmasovělí dělníci“ z velkých továren na severu země odmítli hrát roli, kterou tradičně v průmyslu hráli a začali vznášet požadavky neslučitelné s dalším rozvojem kapitalismu. Také odmítli filtrovat své boje skrze odbory či politické strany. Například ve Valdagne  v textilní továrně Marzotto, která do té doby fungovala na bázi paternalismu a vedení podniků nakloněných odborů, vstoupilo 6000 pracujících do týdenní stávky proti zavedení nového úkolového systému. Když se 19. dubna do továrny dostali stávkokazi, dělníci svrhli z podstavce bronzovou sochu zakladatele podniku coby symbol despotizmu uvnitř firmy. Po bitvě, kterou zaměstnanci podniku následně svedli s tisícovkou policistů svezených z celého regionu, bylo zatčeno 47 dělníků.

            Třináctého a čtrnáctého července začala v chemičce Petrochemico v Porto Marghera stávka, již se zúčastnilo na 4000 dělníků a 1000 bílých límečků za zvýšení výrobních prémií na 5000 lir pro každého. Prvního srpna 1968 zažilo Porto Marghera kulminační bod stávkové vlny, kdy na přístupové cestě vzplály barikády.

             Italský „horký podzim“ roku 1969 patří celosvětově k jedné z větších vln třídních bojů. Toho roku bylo v Itálii více než 300 milionů hodin pohlceno stávkami, z toho na průmysl připadalo celkem 230 milionů hodin. Boj za obnovu mzdové dohody v různých odvětvích se vystupňoval v létě, zejména turínské továrny FIATu a jeho montážní linky v Miafiori se staly symbolem celé této stávkové vlny.  Když zaměstnavatel znemožnil 35 tisícům pracujících práci, odbory vyzvaly k rozšíření stávek. Žádaly zvýšení mezd o 15 až 19 procent, 40ti hodinový pracovní týden atd. V mnoha továrnách začali dělníci stávkovat spontánně, často v rozporu s logikou vyjednávání, které se držely odbory. Požadavky dělníků se již nevázaly na růst produktivity, ale žádaly stejné navýšení mezd pro veškeré zaměstnance a útočily na všechny formy výkonnostních mezd. Přibývaly i nové organizační formy, které dělníci přebírali od studentů. Každý měl stejné právo mluvit. V Turíně se také, jak již bylo naznačeno, konalo dlouhé setkání studentů a dělníků, ze kterého vykrystalizovaly také struktury Potere Operaio a Lotta Continua.[15.             Viz Booklet k DVD Porto Marghera: Posledné Ohne] 

            Odbory vs. autonomie pracujících

            V konfliktech ohledně nové mzdové politiky se odbory dostaly pod tak ostrou palbu kritiky, že se samy začaly měnit. Nezávisle organizované stávky ve FIATu na jaře a v létě roku 1969 odbory donutily zajít dál, než si sami přály. Tři vzájemně si konkurující odborové svazy CGIL, CISL a UIL se dohodly na bližší spolupráci.

            Ekonomika v té době kvetla, takže pracující mohli od zaměstnavatelů žádat téměř co se jim zachtělo. V některých oborech se lepší podmínky podařilo vyjednat bez zapojení odborů, což odbory chápaly jako štěpení uvnitř pracovní síly. Zatímco odbory bránily výplatu, kterou pracovníci dostávali po dokončení kvalifikace,  „zmasovělé dělnictvo“ nyní žádalo například stejné zvýšení mezd pro všechny, svobodné volby a odvolávání svých delegátů. Převzetím těchto požadavků odbory uspěly při vyjednání poměrně dobrých mzdových dohod. Zatímco se levicové radikální skupiny mobilizovaly v zásadě kolem požadavků na zvýšení mezd, aby tak přímo zaútočily na produkci nadhodnoty, odbory stále více mobilizovaly kvůli problémům mimo produkci samotnou, např. za levnější byty nebo či za důchodovou reformu.

            Na počátku 70. let parlament schválil dlouho diskutovaný zákon o právech pracujících. Ten měl posílit kolektivní i individuální práva pracujících ve firmách, tj. právo na stejné zacházení, svobodu politického projevu v podniku, právo na stávku, právo na shromáždění pracujících v podniku, ochranu před propouštěním ve společnostech s více než 15 zaměstnanci, právo na zdravotní ochranu, ukončit systém tzv. regionálních „mzdových zón“ atd.

            Právo volit a odvolávat dílenský výbor se stalo obsahem mnoha kolektivních smluv. To samé se podařilo prosadit i pro továrenské výbory.

            Svaz rad, založený na nových radách zvolených dílnami, měl podporu i u mnohých levicových aktivistů. Největší užitek z něj však měly CGIL (zejména kovácké odbory), které prostřednictvím tohoto svazu mohly užívat továrních rad k vlastní restrukturalizaci a získávání nových kádrů.

            Otázky „delegování“ a „reprezentace“, stejně jako politika zastupitelů, byly mezi levicovými radikály horečně diskutovány. Zatímco Lotta Continua se na celé věci podílela, Potere Operaio se vyslovila za budování autonomních dělnických struktur a proti odborům.[16.      Viz Ibidem.] 

            V období let 1969 až 1971 byla PO relativně úspěšnou organizací. Její členská základna se rozrůstala a dařilo se jí organizovat nebo alespoň silně ovlivnit tisíce dělníků. V konkrétních akcích úspěšně uplatnila mnohé z teoretických konceptů operaismu a dá se říci, že se jednalo o vrcholné období operaistické praxe.

            Na počátku 70. let začal pod patronací aktivistů PO Sergio Bologni a Prima Moroniho vycházet časopis Primo Maggio, který se stal místem pro reflexi a rozbory historických cyklů třídních bojů i třídních bojů soudobých.[17.      Viz Wright, S.  Cattivi Maestri: Some Reflections on the Legacy of Guido Bianchini, Luciano Ferrari Bravo and Primo Moroni.]

            Mezi lety 1972 až 1973 začínal vliv odborů ve velkých podnicích a vliv PCI v odborech znovu pomalu nabývat převahy a odbory začaly dělnické boje tlumit. PO situaci z analytického hlediska silně podcenila. Klíčovou chybou bylo nerozlišování mezi analýzou fenoménu „zmasovělého dělníka“ -, tj. dělnické avantgardy ve velkých továrnách a analýzou stavu a revolučního potenciálu dělnické třídy jako celku. V době, kdy bylo mnoho z velkých továren ve varu, zůstávala mocenská struktura mimo ně téměř nezměněna. Ač se opravdu otevřel prostor pro revoluční politiku, reformistické tendence byly stále mezi italskou dělnickou třídou jako celkem silnější. PO si neuvědomila, že třídní vědomí není homogenním statickým fenoménem, ale nabývá v dělnické třídě různých forem. Zaměnila své vlastní sny a touhy s objektivní realitou. Odbory začaly nabývat na síle a PCI v místních volbách dosáhla svého doposud největšího vítězství.[18.      Viz Fuller, J. The new workerism The politics of the Italian autonomists.]

            Lotta Continua

            Heslo Boj pokračuje! (La Lotta Continua) se začal objevovat na letácích společných studentsko-dělnických skupin v Turíně v roce 1969 a následně se stalo označením pro jejich volnou síť. Skupiny v jiných městech začaly na svých letácích užívat toho samého hesla a během tří let se Lotta Continua stala organizací s celostátní působností. Již roku 1969 začala vydávat noviny stejného jména a roku 1972  se z nich stal deník.  Jelikož italské zákony vyžadovaly pro vydávání novin osobu odpovědného redaktora, organizace oslovila italského filmového režiséra, básníka a spisovatele Piera Paola Pasoliniho, který ke všeobecnému údivu tuto funkci přijal.

            Politikou organizace bylo rozvinout jednotu v třídním  boji  - prostřednictvím militantních zápasů za konkrétní cíle v každodenním životě. 

            Jak prohlásil představitel LC Adrino Sofri: „Třídní boj je hnací silou rozvoje jakéhokoli sociálního systému. Zájmem vládnoucí třídy je využít této síly k rozšíření a posílení své vlastní moci. Dělnická autonomie tedy vzniká tam, kde třídní boj přestává být motorem kapitalistického rozvoje.“[19.               Citováno podle LOTTA CONTINUA Part 1 (Related Political Organisations no 2).]

            Vlajkovou lodí LC byl jejich program „Obsaďme město“ z roku 1971. Stavěl na předpokladu, že „město je pouze síť nástrojů vykořisťování a nadvlády vytvořená šéfy, aby mohli držet dělnickou třídu u huby a v každý moment její existence coby dělnické třídy ji rozdělovat … [a že tímto programem]   začíná dnes něco, něco v sociální sféře, něco srovnatelného s explozí, jež zatřásla italskými továrnami před dvěma lety [horký podzim].“ (La Lotta Continua, č. 2, 1970 z článku Boj v ulicích)[20. _              _Citováno podle ibidem.] Program se zaměřoval na bytovou otázku (stávky nájemníků, obsazování prázdných bytů), otázku potravin (organizované rabování supermarketů a rozdělování potravin chudým rodinám), otázku dopravy (odmítání platit jízdné, blokování autobusů), na otázky školství a zdravotní péče (např. organizování zajištění lékařské péče pro chudé rodiny a nezaměstnané). 

            Další kampaně organizace se zabývaly nezaměstnaností, vězeňstvím, atd. 

            Organizační struktura LC před rokem 1973 byla primitivní. Mimo rozhodování členů na národních sjezdech řídila organizaci v podstatě partička starých přátel. Ztráta zázemí, které  LC měla v továrnách a utahující se šrouby státní mašinerie (strategie napětí, Leggale Reale viz dále), zapříčinily, že se ve svém vnitřním fungování více přiblížila stranickému modelu - teoretická a politická příprava kádrů, volení předáků, individuální odpovědnost militantů v rámci kolektivní disciplíny, rozdělování úkolů a specializace, atd. Jednalo se o něco na způsob demokratického centralismu ve stranách třetí internacionály. Možnost členů rozhodovat o formování politické linie organizace byla omezená, o hlavních otázkách většinou rozhodovalo vedení.  Obecně lze říci, že organizace měla stále větší problém s vnitřní demokracií.

            Uvnitř Lotta Continua se tvořila silná feministická frakce, která postupně prosadila i určitou akcentaci genderových otázek, což byl v té době na radikální levici poměrně velký pokrok, který ovlivnil i ostatní radikální skupiny. 

            Strategie napětí

            Rok 1969 přinesl italské velkoburžoasii, jejíž členové měli často fašistickou minulost,  strach o její společenské postavení a v CIA vyvolal „jisté obavy“ o zachování poměru sil ve studenoválečném světě. Část italské tajné služby spolupracující se CIA na operaci Gladio (operace zaměřená proti šíření komunistických tendencí v Západní Evropě a na odvrácení potencionální  invaze států Varšavské smlouvy do Západní Evropy) vypracovala tzv. strategii napětí. Jednalo se o najímání fašistických polovojenských skupin na provádění pumových útoků a fyzickou likvidaci exponentů levice či napadání levicových demonstrací s cílem vytvořit atmosféru strachu, která by přiměla vládu a parlament přijímat opatření a zákony omezující z důvodu „národní bezpečnosti“ občanská práva.

            První větší akcí v rámci strategie napětí byl pumový útok na Piazza Fontana v Miláně uskutečněný 12. prosince u ředitelství banky Nazionale dell’Agricoltura. Útok si vyžádal 17 obětí a 88 zraněných. Obviněni z něj byli anarchisté, na něž byl v té době pořádán doslova hon, ale později se prokázalo, že za ním stála neofašistická organizace Ordine Nuovo napojená na italskou tajnou službu. Obětí policejní štvanice se stal anarchista a drážní zaměstnanec Giuseppe Pinelli (ročník 1928), který zahynul za neobjasněných okolností při pádu z okna policejní stanice.

             Podobné útoky s různou intenzitou se následně objevovaly po celá 70. léta a završil je tzv. Boloňský masakr, kdy bomba umístěná v nádražní čekárně zabila 85 lidí a 200 jich zranila.[21.      Viz Celeni, C.:  Strategy of Tension: The Case of Italy, viz k tomu Encyklopedické heslo Operation Gladio na wikipedii.]

            Po roce 1969 si všechny radikální levicové organizace vytvořili skupiny ozbrojených důvěrníků, které nejprve chránily před útoky fašistů letákové akce před továrnami, školami atd.  Později se tato ozbrojená křídla osamostatnila a založila organizace Prima Linea a Brigate Rosse, které byly levicovému hnutí na konci 70. let v pravdě danajským darem.[22.                Viz Booklet k DVD Porto Marghera: Posledné Ohne.]

            Historický kompromis

            V letech 1973 – 1974 se celková situace začala měnit. Po ropné krizi roku 1974 a první kapitalistické protiofenzivě přerušila italská parlamentní levice dialog s novými společenskými silami a PCI, jež představovala její nejvýznamnější část, navrhla a začala prosazovat politiku tzv. historického kompromisu se svým dlouholetým nepřítelem, křesťanskými demokraty(Democrazia Cristian, ve zkratce DC ).

            Do té doby byla italská pozice ve studenoválečném světě charakterizována nedokonalým bipartajním systémem. V zažité konvenci platilo, že PCI byla v politickém systému vytlačena na okraj. Berlinguerova PCI mohla získat jakoukoliv podporu, ale moc zůstala v rukou DC, coby bašty západních hodnot. Nicméně i přes toto institucionální uspořádání dokázaly DC a PCI vytvořit mocenský systém, jež umožnil dosáhnout určitého stupně rovnováhy, který nabízel šanci na zmírňování sociálních konfliktů. Vedle nedokonalého bipartajního systému byla zde tedy i určitá nedokonalá koalice. Na počátku 70. let se PCI pod vlivem rostoucí podpory, jež se jí od voličů dostalo rozhodla, že je na čase začít hrát v parlamentním systému větší roli. Začala se representovat nejen jako strana boje, ale i jako strana vlády. Od roku 1973 či 74 se zdálo, že to parlament přijímá a dochází v tomto směru k určitému stupni jednomyslnosti. Mezi lety 1974 až 1978 dochází ke stále užší spolupráci mezi DC a PCI a tato aliance se rozšiřuje z parlamentu a vlády do celého mocenského systému – z centrální správy do správy regionální, do spojů, médií a dokonce i do policie. V rámci této neoficiální koalice začíná vláda s prosazováním úsporných politik, proti kterým mimoparlamentní levicová sociální hnutí ostře vystupují a nad všemi formami  institucionální reprezentace lámou hůl. V roce 1978 zašla PCI tak daleko, že vládě dokonce nabídla aktivní podporu.

            Pro PO byla PCI součástí represivní mašinerie státu a rolí odborů v tomto období bylo potlačit třídní boj a přenést na dělnictvo břemeno počínající hospodářské krize. Podle teoretiků PO, především Antonia Negriho, dělnické boje let 1968 – 1973 narušily rovnováhu poválečné keynesianské ekonomiky. Stát, který byl po dvacet let arbitrem sociálních bojů, který těchto bojů na politické rovině využíval a zprostředkovával je, se nyní stal „krizovým státem“. Tento nový stát representoval celou kapitalistickou třídu a převzal veškeré její funkce. Na rozdíl od předchozího období se nyní mohl kapitalismus rozvíjet, jen pokud se mu podaří podrobit si dělnickou třídu. Toho mohl dosáhnout jen pomocí přeměny své struktury, rozložení jednoty dělnické třídy a rozdrcením její nejmilitantnější části.

            Krize tedy dala podnět kapitalistické třídě k restrukturalizaci a delokalizace průmyslu, zavádění úsporných technologií a robotizaci výroby.  Produkce se z velkých továren přesouvala do velkého množství menších, nezaměstnanost rapidně vzrostla, začaly se rozvíjet různé formy živnostničení a  nelegálního melouchaření, inflace snížila životní standard většiny populace a jednota dělnické třídy se začala pomalu drolit. Zbytky „zmasovělého dělnictva“ byly izolovány v továrnách. Klasické postupy z horkého podzimu přestaly zabírat a značná část dělnických militantů, kteří se  politicky zformovali  v období mezi lety 1968 až 1973, se zoufale a za každou cenu snažila udržet a bránit báze, na kterých závisela jejich vyjednávací síla. Především militanti, kteří byli nejvíce zapojeni do zkušenosti dělnických shromáždění v továrnách, spatřovali v procesu restrukturalizace svou porážku, což ještě potvrzovala praxe odborů, která za drobky ze stolu vyklízela všechny pozice, které si dělnická třída v boji od roku 1969 vydobyla. Mnozí dělničtí militanti se tak začali obracet k násilí. Vznikala živná půda pro působení Brigate Rosse.

            Rozpad Potere Operaio, rozpad Lotta Continua a autonomní hnutí

 

             Restrukturalizace a úsporné politiky vlády daly vyrůst nové vrstvě proletariátu, pro kterou se dnes vžil pojem prekariát nebo též kognitivní prekariát. Charakterizovala ji vysoká pracovní mobilita, práce v částečných pracovních poměrech, melouchaření, využívání všech níže popsaných forem autoredukce a odmítání systému námezdní práce jako celku. Tuto vrstvu tehdy tvořili často studenti či vysokoškolsky vzdělaní lidé. Antonio Negri vznik této vrstvy teoreticky podchytil a vytvořil teorii nového třídního subjektu, „společenského dělníka“, který se ze součásti pracovní síly pojímané jako soubor individuí soupeřících na deregulovaném trhu práce Trontiho „společnosti coby továrny“, stal sebevědomým a uvědomělým subjektem v třídním boji. Ze sféry produkce bylo „zmasovělé dělnictvo“ rozptýleno do sféry společenské reprodukce kapitálu. Kapitál se chopil příležitosti, kterou mu krize nabízela a užil státní mašinerii ke snížení ceny práce a vnucení systému námezdních vztahů celé společnosti, aby z ní tak mohl lépe čerpat nadhodnotu, tj. neplacenou práci. Negriho zde velice ovlivnily přístupy italského feministického hnutí.   

            Selhání původní strategie PO vedla k rozštěpení organizace na tři proudy. První zastával názor, že je třeba vybudovat stranu, druhý navazoval na Negriho teorii „společenského dělníka“, nekriticky glorifikoval spontaneitu tohoto nového třídního subjektu jakožto předvoje v nové fázi třídního boje, třetí proud se kriticky snažil hledat dialektický vztah mezi tímto novým subjektem a historickými organizacemi dělnické třídy. První dva proudy se domnívaly, že dozrál čas na započetí revolučního procesu, ale zásadně se lišily v představách o podstatě organizace. První byli zastydlými  leninisty, druzí se chtěli spojit s tím, co považovali za spontánní masový předvoj. Zastánci třetího postoje považovali obě předchozí pozice za unáhlené a zcela nerealistické. Jelikož vnímali, že fáze politických skupin dosáhla svého zenitu, za užitečnější považovali analyzovat nové společenské konflikty zevnitř, a tím zkoumat, jak reakce kapitalismu vytváří protiklady v třídní skladbě. Tato skupina se snažila vytvořit komunikační kanály zejména s částí odborů, která byla otevřenější nové realitě. V roce 1973 se rozpory ukázaly jako neřešitelné a organizace PO se rozpadla. 

            Bývalí členové PO následně začali aktivně působit v nově vznikajícím autonomním hnutí.

            Lotta Continua se rozpadla dosti paradoxním způsobem po svém druhém kongresu v roce 1976. Klíčovou událostí, která k rozpadu vedla, bylo, když si mužští členové LC násilím vynutili vstup na čistě ženskou demonstraci na podporu legalizace umělého přerušení těhotenství, konané v prosinci předchozího roku. Kongres charakterizovalo nepřátelské chování mužských členů z řad dělníků vůči ženám z organizace a obou těchto skupin proti vedení. Po rozpadu LC se Sfori a další pokoušeli prorazit ve volbách, část členů zaplula do volných struktur autonomního hnutí a část militantněji nalazeného členstva se připojila k polovojenské organizaci Prima Linea. Noviny Lotta Continua ale nezanikly a vycházely až do roku 1982.

                        Autonomní hnutí se zformovalo na troskách původních radikálních organizací a krev do žil mu vlila nová vrstva proletariátu zmíněná výše. Autonomia se ostře vymezila proti politice historického kompromisu -  zvláště proti PCI. Její snahou bylo jít za rámec původní operiaistické, na továrnu zaměřené strategie a pochopit změny v dělbě práce, ke kterým v té době docházelo, ale zejména se snažila vyjádřit novou subjektivitu hnutí bohatou na vnitřní rozdíly a členitost, své odmítnutí formálních politik a mechanismů reprezentace. Skládala se z velkého množství malých skupin a kolektivů z jednotlivých pracovišť,  skupin definovaných lokálně a skupin skládajících se ze studentů a nezaměstnaných. Základny pro autonomy tvořily často univerzity, kde se v tomto období konala společná setkání studentů a mladých nezaměstnaných.

            Jednalo se o nezávislou a antagonistickou produktivní sílu. Kritika námezdní práce u autonomního hnutí nabrala pozitivní směr.  Jeho členové se začali sami označovat za „samosprávné podnikatele“  a částečně uspěli v rozjetí systému sociálního zajištění „zdola“. Squaty, pirátská rádia, desítky časopisů, neformální samosprávná družstva či samosprávné pracovní agentury a využívání autoredukce (viz dále) daly hnutí komunikační, kulturní i materiální bázi. Tato „druhá společnost“, byla ve svém vztahu ke státní moci asymetrická. Nejednalo se u ní o frontální kontrapozici, ale šlo spíše o nezávislý způsob uspokojování životních potřeb a dobývání prostoru, který mohl být autonomně kontrolován. Tento fenomén měl implicitně protistátní povahu, ale zároveň nebyl přípravou žádného „revolučního“ projektu.

            Autonomní hnutí se členilo na několik podskupin. Jako Autonomia Operaia Organizzata se označovaly skupiny s Marx-Leninistickou politickou orientací, zastávající spíše konzervativně-levicové politické postoje (budování revoluční strany, dobytí moci, atd.). Autonomia difusa byla složena ze skupin spíše anarchistického a libertinského smýšlení. Autonomia creativa působící zejména v Boloni k libertinským názorovým postojům přidávala ještě silný kulturní a umělecký náboj.  

            Autoredukce

            Ke společným tématům nových nepokojů roku 1974, vyvolaných úspornými politikami vlády, patřila praxe tzv. autoredukce, prostřednictvím které se pracující organizovali k obraně proti vysokým cenám služeb způsobených Rumourovou vládou (DC) a byla silně inspirovaná programem Lotta Continua „Převezměme město“. S prováděním této praxe začali dělníci z linky Fiatu Rivallo, kteří odmítli platit zvýšené ceny jízdného a podobné praktiky se brzy rozšířili po všech městech na severu země a do Říma, kde se staly velmi populárními, zejména jako prostředek boje proti nárůstu cen elektřiny a telefonů. Tyto aktivity rychle získaly povahu masového hnutí, schopného mobilizovat až 180 000 rodin a to jen v Piemontské oblasti. Zatímco mnoho funkcionářů odborů napojených na PCI zpochybňovalo efektivnost a hodnotu těchto nových forem boje, jiní jejich obhajobu brali jako zajištění své legitimity v odborech. Praxe autoredukce se také stala živnou půdou pro autonomní kolektivy. Římská skupina autonomní dělnické komise známá jako VOLSCI měla dostatečný počet svých členů ve státem ovládaném výboru ENEL (ENTE NATIONALE PERL’ ENERGIA ELLETRICA), aby dokázali znovu připojit domácnosti odpojené kvůli odmítnutí platit zvýšené ceny. Nebylo pro ně obtížné přesvědčit řadu místních, aby začali platit tarify v sazbě pro průmysl (činící asi 25 procent ceny pro domácnosti), namísto žádání o 50% slevu, kterou běžně požadovaly odbory.[23.      Viz Wright, S. Storming heaven, s. 158.]

            Na hrozbu škrtů ve vzdělávacím systému a s ním spojené propouštění zaměstnanců z této sféry odpovědělo nové hnutí středoškolských studentů demonstracemi a okupacemi škol. V Turíně studenti zorganizovali pochod k montážní lince FIATu Miafiori, aby se zde zúčastnili otevřeného shromáždění.

            Na počátku roku začala vlna obsazování budov v Římě, která se v říjnu rozšířila do Turína. Římské squatty byli většinou spravovány členy Lotta Continua, ale byl zde prostor i pro činnost autonomů ze skupiny VOLSCI. V Turíně byla pro obsazování charakteristická účast velkého množství továrních dělníků, kteří se tak zapojovali do aktivit, jež byly dříve doménou jen chudých a marginalizovaných. Dne 12. října se uskutečnilo první „proletářské nakupování“, kdy demonstranti vstoupili do milánského supermarketu a donutili manažera, aby jim prodal zboží za snížené ceny.

            Hnutí roku 1977

            Od roku 1974 do roku 1976 se masové ilegální akce stupňovaly a propuknuvší vlny pouličního násilí zesilovaly.

            V květnu 1975 DC a jejich vládní spojenci přijali kontroverzní zákon tzv „Leggale Reale“, který policii udělil pravomoc střílet v kterýkoliv okamžik, kdy se policisté domnívají, že je porušován veřejný pořádek. Tento zákon byl přímo namířen proti mladým proletářům z autonomie. PCI pro zákon nehlasovala, ale otevřeně proti němu nevystupovala, neboť by to mohlo poškodit její postavení v italském politickém systému.

            Přijetí „Leggale Reale“ odstartovalo jedno z nejnásilnějších a nejkrvavějších období třídních bojů v italské historii, kdy mohli být demonstranti nebo členové společensky maginalizovaných skupin beztrestně zastřeleni či těžce zraněni. Seznam obětí nebral konce a jen mezi květnem 1975 a říjnem 1976 jich bylo na 150. Pakliže se podíváme na atmosféru vyvolanou „Leggale Reale“ blíže, lze pochopit i podporu, jaké se začalo dostávat polovojenským skupinám typu Brigate Rosse. 

            Rok 1977 se stal v mnoha ohledech rokem návratu studentských bojů roku 1968 a dělnických bojů roku 1969. V tomto roce všechny nahromaděné rozpory explodovaly a hluboce rozrušily systémy, kterými stát ovládal společnost. Hluboce narušen byl i vliv, jaký na mládež měly odbory, politické strany, a kritice byla podrobena i politika organizací, na jejichž tradici autonomní hnutí navazovalo.

            17. února 1977 se kritika moci, kritika zastupitelských institucí a kritika institucionalizovaného jazyka tvůrčím způsobem  sjednotila v události, která znamenala definitivní rozchod autonomního hnutí s PCI a jejími odbory. Z Římské univerzity, kam přišel přečíst politické prohlášení, byl s posměšným voláním narážejícím na podporu PCI úsporným politikám vlády  - oběti, oběti, požadujeme oběti! … „Chceme pracovat tvrději, za nižší mzdy! - a nadávkami vyhnán šéf odborů CGIL a čelný člen PCI Luciano Lama. Následně PCI obvinila mladé proletáře z toho, že jsou „nepřáteli dělnické třídy“ a pokoušela se je tak oddělit od továrních dělníků. Srp PCI ale padl na dlažební kostku. Žádná továrna toto stanovisko nepodpořila a mladí dělníci z továren na severu země nepokrytě vyjadřovali římským studentům podporu. Autonomní hnutí tak ze sebe setřáslo břemeno reformismu i stalinismu zároveň.

            Poté, co byl v Boloni v březnu 1977 zabit Francesco Lo Russo, někdejší člen - Lotta Continua, propukly po celé Itálii mohutné demonstrace. Bologna byla totiž městem historického kompromisu v praxi, městem s velmi silným postavením PCI, kde místní politickou reprezentaci tvořila levicová koalice a zástupci zaměstnavatelů, kteří spolupracovali na udržení sociálního smíru. Vykořisťování mladých dělníků  zprostředkovávala síť menších podniků a byrokratů napojených na PCI. Smrt Francesca Lo Russa byla pro členy Autonomie symbolem plného začlenění PCI do represivního politického systému italského krizového státu.

            V Římě studenti obsadili univerzitu La Spienza a v Boloni samotné místní staroslavnou univerzitu. Dne 12. března se stal Řím svědkem statisícové demonstrace a více než šestihodinové bitvy mezi policií a desítkami tisíc demonstrantů. Rozsáhlé části Boloni a Říma ležely několik dnů mimo kontrolu státu. K uhašení boloňského povstání dokonce musela být povolána armáda s tanky.

            Obrovskou úlohu v povstáních roku 1977 sehrála pirátská rádia jako Onda Rossa v Římě, Controradio ve  Florencii, Radio Sherwood v Padově a zejména legendární boloňské Radio ALICE, která se ukázala jako praktický nástroj pro koordinaci demonstrací, blokád a obranu před policií a fašistickými bojůvkami. Tranzistorové rádio na barikádách nebylo k vidění jen v Praze roku 1968, ale i v Římě a Boloni roku 1977.

            Italská buržoasie velmi rychle pochopila, že schopnost PCI garantovat sociální smír a držet na uzdě radikálně naladěné sociální skupiny byla podkopána. Stát byl nucen uchýlit se k brutálním represáliím. V Boloni byly zatčeny stovky lidí a po celé zemi dopadaly represe zejména na kulturní sféru autonomního hnutí.  Potlačovány byly časopisy a rádia, vydavatelství a knihkupectví byla prohledávána a zavírána.

            Na tyto tlaky reagovalo hnutí další vlnou masových demonstrací v Miláně, Turíně i Římě. Proti represím italské vlády hlasitě vystoupili i francouzští filosofové Sartre, Foucault, Deleuze a Guattari , kteří také poskytli hnutí nové ideové inspirační zdroje. A v září se v Boloni uskutečnil sjezd autonomního hnutí s účastí mnoha evropských intelektuálů a politických skupin, kteří se o situaci italského revolučního hnutí zajímali. Ač se jednalo o obrovskou příležitost dojít ke shodě na programovém postupu hnutí vůči soukolí krizového státu, tato příležitost zůstala nenaplněna. Sjezdová diskuse se zvrhla v pouhou litanii proti represím a předznamenala období úpadku, do kterého hnutí právě vstupovalo. Memento pražského Vysočanského sjezdu z 22. srpna 1968 nebylo vzato v potaz.

             Brigate Rosse

             Brigate Rosse byly Marxisticko-leninskou organizací, již v srpnu 1970 založila skupina studentů na univerzite v Trentu a brzy se rozšířila i do regionu Emilia, kde se k ní přidali dřívější členové mládežnické organizace PCI, kteří z ní byli vyloučeni pro extremistické sklony.

            Z počátku organizace působila zejména v regionu Emilia a ve velkých továrnách v Miláně (Sit-Siemens, Pirelli a Magneti Marelli) a ve FIATu v Turíně. Skupina v tomto období  prováděla zejména sabotáže v továrnách a vloupání do kanceláří odborů. V roce 1972 spáchala svůj první únos, kdy uneseného odborového předáka nějaký čas zadržovala a posléze propustila.

            Již v tomto období byly BR z řad PO a LC kritizovány za snahu revoluční hnutí hegemonizovat a dostat pod svou kontrolu.

            Po roce 1974 se BR začaly silně radikalizovat a svou působnost rozšířily i do Říma, Janova a Benátek. Počet členů se rapidně zvyšoval. Strategickým cílem organizace bylo vyvrácení italského politického systému prostřednictvím násilných akcí gerilového boje. Finanční prostředky si začaly obstarávat bankovními loupežemi, obchodem s drogami, zbraněmi, a zejména únosy významných osob. Tyto aktivity již autonomní hnutí odmítalo zcela a Antonio Negri je, podobně jako činnosti německé Frakce rudé armády, označil za sebevražedné. Začaly se také rojit dohady o možné infiltraci BR italskou tajnou službou.

            Dne 16. března 1978 byl jednou ze skupin BR unesen předseda DC Aldo Moro a o 54 dnů později byl popraven.[24.      Encyklopedické heslo Red Brigades na wikipedii.] 

            Děcka, je to v prdeli …  když mrvy na šichtu táhnou

            Dne 7. dubna 1979 bylo zatčeno 22 militantů a intelektuálů z Padovy, Říma a Milána (Antonio Negri, Oreste Scalzone, E. Vesce, A. Del Re, L. Ferrari Bravo, Franco Piperno a další), jež spojovalo jejich dřívější působení v PO a Autonomii. Byli zatčeni na základě obvinění, že byli vůdčími osobnostmi BR a podíleli se na organizaci únosu a vraždě předsedy DC Aldo Mora. Pro tato obvinění nebyly žádné důkazy ani opodstatnění. A téměř každý, kdo v té době v Itálii četl noviny, to věděl. Celá věc působila jako parodie na Moskevské procesy[25.      Moskevské procesy (neboli Stalinské procesy) byly vykonstruované politické procesy v Sovětském svazu,   konané v dobách  Stalinovy  takzvané Velké čistky koncem 30. let 20. století.] a pinochetovské represe[26.      Pinochetova junta v Chile (pronunciamiento militar), a zejména její tajná policie DINA (1973 - 1977), rozpoutala kampaň teroru proti svým oponentům z řad socialistů, miristů (MIR Movimiendo Izquierdo Revolucionario) a komunistů. Několik tisíc Chilanů bylo popraveno nebo zmizelo, 27 000-30 000 lidí bylo uvězněno a mučeno.] v jednom. Obvinění z podpory BR byla sice postupně stažena, ale přibývala nová za podvratné spolčování, ohrožování mládeže apod.  Padaly nehorázně vysoké tresty za činy, jež nebyly jinde v Evropě trestné vůbec.

            Rozpoutala se mediální štvanice, které se částečně podařilo proti autonomnímu hnutí poštvat i velkou část veřejnosti. Vlna represí se neustále stupňovala. Tisíce aktivistů bylo uvězněno ve speciálních vězeních, kam se běžně zavírali jen teroristi a příslušníci mafie. Další tisíce odešli do exilu, většinou do Francie.[27.               Viz Berardi, F. :  Anatomy of Autonomy, viz k tomu Dokumentární film Antonio Negri: Nikdy nekončící revolta.]

            Jenou z možností, jak brutálním vládní represím čelit, byla účast ve volbách a tím získání určitého prostoru pro pomoc uvězněným a perzekvovaným členům hnutí. Italský volební systém byl  téměř čistým systémem poměrného zastoupení, tudíž šanci na získání mandátu měly i poměrně malé volební subjekty. Poslanci měli poměrně velké kontrolní pravomoci, například v oblasti vězeňství.  

            Spolupráci v tomto ohledu nabídla Radikální strana (Il Partito Radicale - strana levicově liberálního zaměření), která v roce 1974 stála za úspěšnou kampaní za uzákonění rozvodu a ve své politice se soustřeďovala na otázky lidských práv, občanských svobod, práv gayů a dekriminalizace drog. Dalším takovým subjektem byla Democrazia Proletaria, založená v roce 1975, za niž kandidoval například  Adrino Sofri z LC nebo na místní úrovni legendární sicilský bojovník proti mafii Peppino Impastato (zavražděn 9. května 1978).

            Epitaf za operaismem napsala neúspěšná stávka proti propouštění, která se odehrála ve FIATu v říjnu 1980. Technologické změny prováděné od roku 1973 znemožnily dělníkům využívat výrobní proces jako zbraň proti vedení podniku. Decentralizace výroby, oddělení jednotlivých zaměstnaneckých vrstev od sebe, propouštění starších zaměstnanců a najímání nových nezkušených dělníků a žen udělily s třídní skladbou podniku své. Starý pocit solidarity, který dříve sjednocoval většinu zaměstnanců podniku ke společnému boji, byl pryč. Po třiceti pěti dnech byli dělníci zrazeni středním managementem firmy, jehož odborový svaz FLM podepsal s vedením podniku smlouvu a umožnil mu propustit kohokoliv, kdo se mu zlíbí. Podobně tomu následně bylo i v jiných velkých podnicích v celé Itálii.[28.        Viz Ravelli, M: 1980: Defeat at Fiat.]

            V roce 1983 byl Antonio Negri zvolen za Il Partito Radicale do italského parlamentu, získal poslaneckou imunitu a byl propuštěn z vězení. Než byl parlamentem vydán, uprchl do exilu v Paříži, kde se připojil k italské politické emigraci a začal spolupracovat se skupinou poststrukturalistických filosofů okolo Deleuze a Guattariho.[29.        Viz Dokumentární film Antonio Negri: Nikdy nekončící revolta   zdroj: .]

            Osmdesátá léta charakterizovala deprese, nedůvěra a rezignace. Mládež začal ničit heroin, který se v té době Itálií lavinovitě šířil. PCI postupně ztrácela podporu a hegemonii v politickém systému přebrala Socialistická strana Itálie v čele s Benedettim Craxim, kterou ale brzy prorostla korupce a silně si zadala s mafií. Fronta třídní války se z Itálie přesunula do Polska a na britské ostrovy. Na apeninském poloostrově se mezi tím dláždila cesta k nástupu Berluconiho.

            V této době v Itálii postupně roste síť sociálních center, která hnutí pomohla přežít osmdesátá léta  a na konci devadesátých let dala vzniknout italskému alterglobalizačnímu hnutí. Ale to je již trochu jiný příběh.[30.      Viz Wright, S.  Cattivi Maestri: Some Reflections on the Legacy of Guido Bianchini, Luciano Ferrari Bravo and Primo Moroni   zdroj:]  

            V článku jsem samozřejmě nemohl probrat veškeré otázky, které se k tématu váží.

K mnohým událostem a myšlenkovým proudům, zejména k velmi plodným debatám italského levicového feministického hnutí, se bude nutné ještě věnovat.

            Článek byl napsán pro seminář Socialistického kruhu Italská radikální levice 1968 -1983