Pokud bychom měli v jedné větě charakterizovat filosofii Louise Althussera, mohli bychom říci, že jeho filosofie představuje určitý projekt návratu k Marxovi a originální reinterpretaci a aktualizaci Marxovy filosofie. Jako interpretátor postupoval však Althusser do jisté míry svévolně. Celá řada kritiků proto vystupovala proti Althusserovi s tím, že zkresluje Marxův myšlenkový odkaz – zejména pokud šlo o Althusserovy teze, že marxismus je „teoretický antihumanismus“, že „dějiny jsou procesem bez subjektu“ a že „člověk je ideologický živočich“, setkal se Althusser s ostrou kritikou. Raymond Aron se o Althusserovi vyjádřil například v tom smyslu, že vytváří „imaginární marxismus“, který u samotného Marxe nenajdeme, Althusser v podstatě uznává, že Aron „měl tak trochu pravdu“.

Určitá svévolnost při interpretaci pramení dle mého názoru ze samotného Althusserova postoje k filosofii a k tomu, co podle něj filosofie vlastně je.

Althusser filosofii provokativně definuje jako „v poslední instanci třídní boj na poli teorie“. Filosofie tedy není neutrální, objektivní racionální disciplína, jak si sama sobě často namlouvá, ale je především určitou politickou či ideologickou intervencí. Proto Althusser uvádí, že ve filosofii a politice nedělal nikdy nic jiného, než že intervenoval. Konkrétní filosofie je určena svou pozicí mezi ostatními filosofiemi (strukturalistický vliv je zde patrný). Filosofii je tak vlastně jistá aktivita kladení určitých tvrzení do protikladu k jiným tvrzením, přičemž „tento Kamfplatz (Kant) představuje na teoretické rovině ozvěnu pole sociálního, politického a ideologického třídního boje“. Při vytváření filosofie tak jde především o to zvážit, jaké bude mít konkrétní společenské, ideologické a politické dopady v konkrétní určité společenské situaci. Sám Althusser říkal, že vždy, když něco psal, tak v prvé řadě řešil právě tuto otázku. Tedy, jaký bude mít to, co napíše, společenský (v nejširším slova smyslu) dopad. Viz například Odpověď Johnu Lewisovi (Réponse ? John Lewis, 1973).

Politické dopady filosofie

V protikladu k Marxově tezi, že „filosofové svět jen různě vykládali, ale jde o to jej změnit“, Althusser hájí stanovisko, že cílem všech velkých filosofů bylo naopak svět změnit (nebo naopak zabránit změně). Změnit svět, totiž znamená i změnit jej ve vědomí lidí, neboť filosofie má právě zcela reálný ideologický a politický dopad. Toto pojetí filosofie úzce souvisí s Althusserovou koncepcí ideologie, která má podle něj nikoli ideální, ale zcela materiální existenci. Je materializována v ideologických státních aparátech a v jednání subjektů, kteří jsou dané ideologii podřízeni. Není zde bohužel prostor Althusserovo pojetí ideologie podrobněji vykládat. Pokud jde o výklad Marxovy 11. teze, není snad bez zajímavosti, že u Egona Bondyho – viz například Sklepní práce – nalezneme takřka doslovně stejné chápání uvedeného Marxova citátu. Podobnost obou myslitelů Althussera a Bondyho je podle mého osobního názoru však mnohem, mnohem hlubší. Není snad také bez zajímavosti uvést, že ono „ale“ do Marxovy 11. teze dodal až Engels. U Marxe samotného nebylo „vykládání světa“ a jeho „změna“ kladeny do protikladu.

Filosofie podle Althussera nemá předmět zkoumání v tom smyslu, jak jej mají vědy, není disciplínou, která by nám odhalovala nějaké skryté transcendentní pravdy o smyslu bytí či původu světa apod. Podle Althusserovy koncepce jsou tyto otázky materialistické filosofii, kterou Althusser zastává, cizí. Jsou projevem skrytého idealismu a mají ideologický charakter.  Žádný transcendentní smysl ani účel, který by byl mimo dějiny či za dějinami, jednoduše není. Tento závěr, který je důsledkem Althusserova odmítnutí monismu, resp. esencialismu a vede v podstatě k nesubstanční ontologické koncepci (i když pojem „nesubstanční ontologie“ Althusser neužívá), je zřejmě nejvíce rozveden v jeho pozdním textu Podzemní proud materialismu setkání. V základních obrysech jej však najdeme již v práci Pro Marxe z roku 1965, kde na základě analýzy monismu, který neumožňuje to, čemu Althusser říká „předeterminace“, Althusser dokazuje, že Marxova dialektika je kvalitativně odlišná od Hegelovy a že není jen jejím pouhým převrácením.

Ačkoli se jedná na první pohled o čistě abstraktní problematiku, Althusser kritikou Hegelovy ontologie sleduje v souladu se svým chápání filosofie jakožto „v poslední instanci třídním bojem na poli teorie“ zcela konkrétní politické cíle. S odmítnutím monismu (monismem Althusser rozumí koncepci, podle níž existuje nějaký předem daný základ či substance, na kterou je vše ostatní redukovatelné, vše z tohoto základu vychází či je  projevem tohoto základu, přičemž kauzální působení je jen jednosměrné, a není tedy možná předeterminace tohoto základu jinými složkami, příkladem může být například Hegelův Absolutní Duch či ekonomické zákonitosti ve vulgárním marxismu) jsou organicky skloubeny všechny jeho další významné koncepce: teorie konjunktury, předeterminace, teoretického antihumanismu, teorie dějin jakožto procesu bez subjektu apod. S odmítnutím monismu pak souvisí i některé čistě epistemologické aspekty jeho teorie, i když zde není souvislost na první pohled zřejmá. Naopak Althusserovo pojetí ideologie a konstituce subjektu z odmítnutí monismu přímo nevyplývá, dokonce mu v některých ohledech přímo protiřečí – Althusser například expressis verbis mluví o „transhistoričnosti a věčnosti ideologie“, což zjevně odporuje jeho tezi, že neexistuje žádný „ahistorický prvek“, a v důsledku toho odporuje i jeho koncepci teoretického antihumanismu.

Symptomální čtení

Marx podle Althussera žádnou filosofii teoreticky nevypracoval. Jeho filosofie neexistuje v teoretické podobě, ale pouze v podobě aplikované, ve svém praktickém stavu. Je proto třeba tuto filosofii teprve z Marxova díla jakoby „vytáhnout“ a teoreticky vypracovat. Právě o to se Althusser ve svém díle pokouší.

Má mu k tomu posloužit metoda tzv. „symptomální čtení“ (la lecture symptomale). Je to metoda, kterou objevil již Marx, aniž by si toho byl jasně vědom, a aplikoval ji při četbě klasických ekonomů. Tato metoda spočívá zjednodušeně řečeno v tom, že při četbě textu je třeba číst nejen to, co je v textu bezprostředně obsaženo, ale i to, co v textu není. Tyto mezery jsou ale svým způsobem také v textu obsaženy a jejich existence je symptomatická. Althusser nyní aplikuje tuto metodu na četbu samotného Marxe.

Podle Althussera každý teoretický systém v rámci procesu teoretické produkce produkuje určité odpovědi na „staré“ otázky, ale zároveň nevědomky produkuje i nové otázky a zcela novou problematiku. Produkce této nové problematiky, která je v systému obsažena a která je výsledkem právě nové teoretické produkce, však zůstává pro teoretiky, kteří jsou stále uzavřeni v původním (novou teoretickou produkcí netransformovaném) teoretickém rámci, jenž je vymezen „starými“ otázkami, neviditelný, skrytý. Skryté nezůstávají jen samotné nové teoretické otázky vyprodukované určitou teoretickou praxí, ale i sám mechanismus jejich produkce, viz Číst Kapitál (Lire le Capital, 1965).

Na základě aplikace této metody symptomálního čtení na Marxe se pak Althusser snaží ukázat, „učinit viditelným“, teoretické aspekty Marxova díla, které jsou v jeho díle obsaženy, ale kterých si ani sám Marx nemusel být jasně vědom, jak vyplývá z některých jeho (Marxových) vyjádření.

Problém dialektiky a totality

Když například Marx porovnává svoji dialektiku s Hegelovou, tak říká, že „u Hegela stojí dialektika na hlavě. Je nutno ji postavit na nohy, aby bylo objeveno v mystické slupce racionální jádro“. Z tohoto vyjádření by se mohlo zdát, že Marxova metoda je jen prostým převrácením Hegelovy metody, že prostě Hegelova dialektika je idealistická, zatímco Marxova materialistická, ale že její forma je vlastně tatáž. Jen o dvě věty výše však Marx hovoří o „mystifikaci, kterou trpí dialektika v rukou Hegelových“ (mystifikací tedy trpí samotná dialektika) a o něco níže zase píše o „mystifikované formě dialektiky“, což by zase znamenalo, že sama forma dialektiky je u Hegela mystifikovaná, tedy jiná než u Marxe.

To je přesně to, co se domnívá Althusser. Podle něj Hegelova spekulativní filosofie nebyla pouze něčím vnějším vůči jeho dialektice, ale naopak, tento spekulativní vliv poškodil Hegelovu dialektiku samotnou. Demystifikace Hegelovy dialektiky, jak ji podle Althussera provádí Marx, aniž by si toho byl jasně vědom, je pak proces, kde samotný extrahovaný obsah  je transformován. Marxova dialektika proto není jen pouhým zrcadlovým převrácením dialektiky Hegelovy (samotným převrácením se sama podstata nemění), ale sama struktura Hegelovy a Marxovy dialektiky je odlišná. Tato odlišnost spočívá především v odlišném pojetí hlavních a vedlejších vztahů, v odlišném pojetí totality.

U Hegela dle Althussera totalita vychází z jediného vnitřního spirituálního principu, je zvnějšněním původní jednoty pojmu, přičemž její jednotlivé momenty jsou v zásadě epifenomenální vůči této původní jednotě a jako takové jsou principiálně rovnocenné, jsou indiferentní, je v nich vyloučena dominance některých prvků či vztahů či rozporů vůči jiným. Jsou tak vlastně jen epifenomény tohoto metafyzického principu (Ducha, Ideje), jsou na něj redukovatelné  a na něm ontologicky závislé, a nejsou tedy striktně vzato ontologicky reálné, tím jsou si vlastně všechny rovny a jejich hierarchizace je vlastně jen zdánlivá.

Naproti tomu, když čteme pozorně Marxův Kapitál, tak zjistíme že Marxův pojem totality hierarchizaci vztahů a rozporů v sobě zahrnuje. Můžeme v ní rozlišit hlavní a vedlejší rozpory či vztahy dominance a subordinace, přičemž (a to je velmi důležité zdůraznit) tyto vztahy nejsou redukovatelné na nějaký jediný princip (například na rozpor mezi kapitálem a prací).

Ekonomická základna tak neexistuje nezávisle na dalších neekonomických vztazích či před nimi, ale vždy je těmito vedlejšími vztahy nějak podmíněna, dourčena, specifikována (přičemž vývoj rozporů je nerovnoměrný). Základní rozpor (v kapitalismu rozpor mezi kapitálem a prací) není tedy nikdy dán v čisté podobě, vždy je nějak blíže specifikován, jakoby dourčen podmínkami svého působení, tj. strukturou vedlejších rozporů, ve které se pohybuje. Althusser pro takováto „dourčení“ používá termín „la surdétermination“(překládáno jako „naddeterminace“ či „předeterminace“)a pro takto pojímanou strukturu volí označení „struktura s dominantou“, kdy ekonomika představuje determinaci v poslední instanci, ale nemusí být proto nutně dominantním faktorem.

V takto pojaté totalitě mohou nadstavbové složky působení základního rozporu předeterminovat, mohou jej blokovat, nebo ho mohou naopak urychlovat. Pojem surdétermination tak v podstatě poukazuje k určité relativní autonomii (důležité je jak slovo „relativní“, tak slovo „autonomie“) nadstavby (nadstaveb) a k jejímu specifickému působení, které může být (a v praxi často bývá) v určitých momentech rozhodující pro další společenský vývoj. Dominujícím rozporem se tak může stát i určitá fúze rozporů, které nejsou s ekonomickou sférou bezprostředně provázány.

Neredukovatelnost rozporů vede tedy Althussera k odmítnutí esencialistického monismu. Právě ovšem za monistickou pokládá Althusser koncepci Hegelovu, která je, jak Althusser zdůrazňuje, vskutku kvalitativně odlišná od Marxovy dialektiky (a jejímu systematickému rozvinutí) a nelze ji z dialektiky Hegelovy odvodit, ani získat různým „překlápěním na nohy“ ani z ní nelze „vyloupnout“ žádné „racionální jádro“. Převracením Hegela dostaneme podle něj ekonomismus, redukcionistickou teorii, byť materialistickou, která redukuje skutečnost na jednu substanci, na jeden jediný princip s jeho manifestacemi, nikoliv marxismus.

Strategický význam filosofie

Všechny zde prezentované Althusserovy úvahy o obecné ontologii Hegelově a Marxově mohou vypadat jako velice abstraktní, od reality odtržené intelektuální cvičení profesora École Normale Supérieure. Ve skutečnosti má Althusserova filosofie zcela jasný dobově podmíněný strategický význam.

Althusser tím, že ukázal a zdůvodnil, že Marxova dialektika není jen převrácením dialektiky Hegelovy, byl schopen efektivně zaútočit na politickou strategii tehdejší Komunistické strany Francie, která stála na teoretické bázi ekonomismu a z něj vyplývajícího gradualismu, teorie, podle které v rámci kapitalismu budou kontinuálně narůstat (gradovat) jeho antagonistické rozpory, až nakonec jednou (dříve či později) nutně přivodí jeho zánik (podobně jako se Hegelův Duch jednou nutně sebepozná).

Althusserova teorie je tak koncepcí, podle které je naopak marxistické dialektice (která je u Marxe, Engelse v praktickém stavu a teprve Althusserem teoreticky rozpracována) vlastní koncepce předeterminace, pojetí struktury jakožto struktury s dominantou, ve které ekonomika je sice „v poslední instanci“ určujícím (déterminante) faktorem, ne vždy je však zároveň faktorem dominantním (dominante). Jelikož všechny ostatní vrstvy působí na sebe navzájem a na ekonomickou základnu, může se – za určité specifické situace (conjoncture) – každá z těchto vrstev (či jejich fúze) stát dominantním faktorem. Tato teorie vlastně odhaluje, že příznivci ekonomismu (stalinismu) zastávají postoj, který je v rozporu s marxismem a v podstatě i s leninismem. To Althusserovi umožnilo v tehdejší Komunistické straně Francie, která byla pod vlivem stalinismu, efektivně apelovat na změnu politické strategie. Zaštítění se Marxem navíc poskytovalo Althusserovi v této době a v tomto prostředí jistou ochranu.

Dobový kontext

Althusserova intervence a způsob jejího provedení je zajímavá i z hlediska vývoje a dynamiky tehdejší francouzské filosofie. V poválečném období existovaly ve Francii v zásadě tři významné filosofické proudy, které se hlásily k marxismu: 1) Filosofie Komunistické strany Francie – ta spočívala v podstatě na stalinismu a zvulgarizovaném marxismu, tzv. dia-matu. 2) Hegeliánský marxismus a 3) Existencialistický marxismus

Althusserova interpretace Marxe ostře směřovala vůči všem třem domácím tradicím soudobého marxismu, zároveň ale byla v zásadě poplatná národní francouzské filosofické tradici. V době, kdy francouzští marxisté objevovali mladého Marxe a znovu oceňovali jeho hegeliánské kořeny, většina francouzské filosofie se od Hegela začala odklánět a pozvolna docházelo k posunu od Hegela, fenomenologie a existencialismu směrem ke strukturalismu. Docházelo k posunu od tzv. „generace tří H“ (Hegel, Husserl, Heidegger) směrem ke generaci hlásící ke „třem mistrům podezřívání“ (Marx, Nietzsche, Freud).

Vzestup strukturalismu může být datován od druhé poloviny 50. let. V roce 1957 vyšly Barthesovy Mythologie (1957; česky 2004), rok nato vyšla Strukturální antropologie (1958; česky 2006) od Claude Lévi-Strausse. Poslední kapitola Straussova Myšlení přírodních národů je přímým útokem na Sartrovu Kritiku dialektického rozumu (Critique de la raison dialectique, 1960) a jeho návrhu na „konkrétní antropologii“. Sartre píše v Otázce metody (Question de la method, 1957; česky vyšla tato Sartrova práce pod názvem Marxismus a existencialismus), že „marxismus musí odhalovat hloubku reálného člověka, a nikoli ho rozpouštět v lázni kyseliny sírové“. Levi Strauss kontruje, že „úkolem sociálních věd není konstituovat člověka, ale rozpustit  jej“. Zatímco Althusser chtěl uniknout Hegelovi pomocí Marxe, Strauss se o totéž pokusil prostřednictvím Saussera a Deleuze prostřednictvím Nietzscheho.

Na humanismus a historicismus tak bylo útočeno z mnoha stran, v tomto ohledu nebyla Althusserova intervence nijak zvláště originální. Móda hegelianismu byla na ústupu. Hrozilo, že zůstane-li Marxova filosofie levobočkem filosofie Hegelovy, bude časem marginalizována, což by samozřejmě mělo podle Althussera negativní důsledky pro politickou ideologii. Naopak strukturalismus byl na vzestupu. Aby Althusser Marxovu filosofii zachránil, rozhodl se vsadit na strukturalismus (a francouzskou epistemologickou tradici – Bachelard, Canguilhelm) a zdůraznit radikální předěl mezi Hegelem a Marxem. Jeho interpretace Marxe tak Marxe poněkud „strukturalizuje“ (zejména v prácích Lire le Capital a Pour Marx). Althusser podle všeho vsadil na správného koně. Jeho intervence byla úspěšná. Později se Althusser vymezoval vůči tomu, aby byl se strukturalismem spojován, a tvrdil, že jeho „flirtování“ se strukturalistickými termíny bylo myšleno ironicky. (Viz Éléments d’autocritique).Nutno dodat, že to již bylo v době, kdy byl strukturalismus v podstatě na ústupu.

Ačkoli Althusserův způsob „filosofické intervence“ může někoho pohoršovat a někteří v ní mohou – snad právem – vidět důsledek Althusserovy záliby v Machiavellim, nelze popřít, že tato filosofie vnáší do jinak stojatých a ztuhlých vod akademické filosofie svěží vítr a svým způsobem vrací filosofii určitý smysl. Ačkoli se jedná o v jistém slova smyslu anti-filosofii (rozumíme-li filosofií pouhou interpretační činnost výkladu světa), přesto vytváří pro filosofii nové možností a zbavuje jí iluzí o sobě samé. Iluzí o tom, že se jedná o čistě racionální, neutrální disciplínu.

Odkaz na původní článek - Petr Kužel: Althusser: filosofie a politika. O filosofii, která chce změnit svět