Článek

Roy Wilkes  Co bylo špatného na „reálném socialismu“?

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Roy Wilkes, britský levicový publicista. —- Člen představenstva Socialistické rezistence, eko-socialistické, feministické, internacionalistické a revoluční organizace, která se po inkorporaci britské Mezinárodní socialistické skupiny stala britskou sekcí trockistické IV. internacionály.

Anotace

Roy Wilkes recenzuje knihu Michaela Lebowitze The Contradictions of „Real Socialism“: The Conductor and the Conducted a ve svém příspěvku zdůrazňuje nutnost otevřené diskuse, v níž vidí možnost přemostění propastí mezi různorodými levicovými postoji.

Jestliže nevíte, kam chcete jít, připomíná Michael Lebowitz, pak vás tam žádná cesta nedovede. Naše třída nemůže svrhnout panství kapitálu, pokud nebude mít nějakou představu o tom, čím je chceme nahradit. Tady je ale právě problém.
Recenze knihy Michaela Lebowitze The Contradictions of „Real Socialism“: The Conductor and the Conducted. New York, Monthly Review Press 2012.

Ti z nás, kteří sdílejí Marxovu vizi socialismu, jako společnosti svobodně sdružených producentů, mají tudíž odpovědnost za pochopení a vysvětlení, co bylo nesprávného (wrong) na v socialismu 20. století, proč se nesprávně vyvíjel a jak bychom se mohli vyhnout opakování týchž chyb v budoucnosti.

Nestačí dávat vinu za tragedii neadekvátnímu vývoji výrobních sil či válkychtivosti imperialismu (co, koneckonců, můžeme od imperialismu čekat?). Nepostačuje ani odpověď formulkou, která jednoduše halasně napadá socialismus dvacátého století jako „státní kapitalismus“, či dokonce jako „deformovaný a degenerovaný dělnický stát“. Co je naopak nezbytné, je seriózní marxistická analýza společenských vztahů, které k „reálnému socialismu“ přináležely. Touto knihou přinesl Lebowitz významný příspěvek k takovéto analýze, který by měl být čten a na levici široce diskutován.

Podle Lebowitze, se Sovětský svaz a další „socialistické“ státy představovaly jako země s avantgardními výrobními vztahy. Avantgardní strana (která byla formálně budována jako demokraticko centralistická, v praxi však byrokraticko centralistická) vytvořila byrokratický státní aparát, odpovídající její vlastní podobě.

Formálním cílem tohoto aparátu bylo budování socialistické společnosti a mnozí z jeho členů byli pravděpodobně upřímní ve své touze po takovémto výsledku. Nejlepší a nejoddanější mladí socialisté byli tudíž povoláni do strany a do řad státního úřednictva (bureaucracies) a jejich charakter byl formován existujícím vedením. Postupoval ten, kdo se přizpůsoboval (byl konformní), což znamenalo především, že se nevzpouzel  proti směrnicím (nařízením) shora.

Myšlení a jednání

Navzdory její domnělé loajalitě proletariátu, avantgarda ve skutečnosti nevěřila, že je dělnická třída schopna sama výrobu organizovat. Stejně jako orchestr potřebuje dirigenta, aby bylo dosaženo toho, že hudebníci souzní v harmonickém souladu, právě tak se uvažovalo, že je nezbytná avantgarda, která by byla v čele plánované ekonomiky a zajišťovala by, že systém poběží hladce a že vše bude koordinováno. Tento přístup nevyhnutelně vedl k hlubokému zakořenění dichotomie mezi myšlením a jednáním. Avantgarda obstarávala veškeré myšlení, zatímco dělníci produkovali to, co jim bylo uloženo, a také výrobními postupy, které jim byly umožněny.

Avangardní vztahy nebyly dočasnou výchylkou, ale tvořily organický systém, který vytvářel podmínky pro svou vlastní reprodukci. Jak se tudíž tento systém reprodukoval? Lebowitz tvrdí, že existovala „společenská smlouva“ mezi avantgardou a dělnickou třídou, v níž avantgarda slibovala, že zajistí plnou zaměstnanost a zvyšování životní úrovně a dělníci naopak postupovali veškerou politickou moc (včetně kontroly plánu) avantgardě. Byla to jistě vnucená a jednostranná smlouva, neboť dělnická třída mohla jen málo či vůbec nějak do záležitostí zasahovat, byla však po určitou dobu úspěšnou, neboť umožňovala reprodukci avantgardních vztahů.

Na makro i mikroúrovni měli zaměstnanci skutečně velmi silná práva – bylo zcela nemožné vyhodit dělníky ze zaměstnání; v práci tudíž existovalo uvolněné tempo. Ve skutečnosti to byla tato zaměstnanecká práva, která dělala takový stát v očích samotných dělníků státem dělnickým. Šéfové nemohli násilně oddělit jednotlivé dělníky od výrobních prostředků a rezervní armáda dělníků, která by vynucovala dělnickou disciplinu zvnějšku, neexistovala.

Aby si však zajistila svoji monopolní kontrolu, nehodlala avantgarda dovolit dělníkům jakoukoliv formu samosprávy (self-organization), ba ani nezávislé odbory.  Dělníci tudíž zůstávali atomizovaní a s pocity odcizení. To vysvětluje snadnost, s níž byly tyto státy nakonec rozpuštěny (disbanded) a nahrazeny státy kapitalistickými – dělnická třída byla příliš oslabena a depolitizována, aby se zmohla na vážný odpor.

Aby bylo dosaženo růstu životní úrovně, ukládala avantgarda manažerům podniků úkoly stanovením plánovaných úkolů, s očekáváním, že bude dosahována vyšších výrobních cílů, k čemuž byli manažeři stimulováni bonusy. To samotné vedlo k určitým perverzním výstupům.

Manažeři mohli záměrně klamat byrokracii podhodnocováním výrobního potenciálu každého podniku, aby si tak zajistili cíle, kterých mohlo být dosaženo snadněji.

Zájmem manažerů také bylo hromadit zásoby, včetně práce, což bylo jedním z hlavních faktorů, který způsoboval vývoj „ekonomiky nedostatku“. Manažeři totiž rychle zvyšovali výstupy v období těsně před konečným termínem (téměř všeobecná praxe, známá jako „šturmování“), což mělo přirozeně devastující vliv jak na prostředí (environment), tak na kvalitu produkovaného zboží. Protože dělníci byli sami hluboce odcizení, takovéto praktiky tolerovali a sami jim nahrávali. V podnicích bylo rozšířeno rozkrádání, ospravedlňované tvrzením, že „výrobní prostředky nám stejně patří, takže si pouze bereme to, co je naše“.

Ačkoli dělnická třída formálně vlastnila výrobní prostředky, ve skutečnosti byla vlastnická práva mnohostranná (multi-faced) a zahrnovala nejen právo využívat vlastnictví, ale také jím disponovat a přijímat určitá opatření k jeho kontrole. V praxi však měla dělnická třída malou či žádnou kontrolu nad výrobními prostředky, které formálně vlastnila. A odpovědí byrokracie na vzrůstající stagnaci ekonomiky byla snaha zmocnění  manažerů ještě zvýšit a možnosti dělníků spíše snížit.

Systém se vyznačoval příslušnou logikou a soutěživou reprodukcí.  Logikou avantgardy bylo, pokusit se rozšiřovat produktivní síly prostřednictvím instrukcí posílaných shora dolů. Existovala představa, že jakmile výrobní síly jednou dosáhnou takové úrovně, která zajišťuje hojnost, bude dosaženo komunismu.

Ve skutečnosti však takové hojnosti nemohlo být za avantgardních vztahů nikdy dosaženo, neboť spoléhaly na odcizenou pracovní sílu, která plnila plán. Odcizení dělníci se nezabývali rozvojem svých možností jako společenských bytostí (což je jediná cesta ke skutečné hojnosti), ale zaopatřováním zboží – což jen dokládalo, že logika kapitálu za avantgardních výrobních vztahů přetrvává.

Stimulování manažerů pomocí bonusů, o němž se avantgarda mylně domnívala, že je cestou k hojnosti, zesilovalo a prohlubovalo logiku kapitálu.  Ve snaze dosáhnout svých bonusů, usilovali manažeři maximalizovat „úspěchy“ svého vlastního podniku, a to i na úkor jiných podniků, prostředí a plánu vcelku.  S plynoucími roky se dožadovali stále větší svobody oproti plánu a zvláště práva na zvyšování discipliny „svých“ dělníků, aby tak získali nad výrobními prostředky ještě větší vlastnická práva. 

Za perestrojki nabyla mezi byrokracií dokonce na váze idea, že by pro růst výrobních sil a tudíž i pro konečný cíl dosažení komunistického nadbytku, byla prospěšná rezervní armáda práce. Tak byla dobrými úmysly dlážděna cesta do pekel, zpátky do kapitalismu.

Co je však z toho pro socialismus relevantní tady a teď?

Hlavně a především je to skutečnost, že avantgarda nemůže při výstavbě socialismu nahradit dělnickou třídu. Lebowitz neargumentuje proti vedení per se. V boji proti kapitálu je role vedení přirozenou. Existuje však velmi důležitý rozdíl mezi vedením a nařizováním (komandováním) a když chceme vybudovat hnutí ke skutečně beztřídní společnosti, ke svobodnému sdružení výrobců, pak musíme vždy hledat postup skutečně demokraticky vykonávané dělnické kontroly, tj. nejenom na jednotlivých pracovištích, ale v ekonomice jako celku.

Socialismus dvacátého století

Měli bychom být také připraveni přezkoumat některé z axiomů levicových organizací. Starý způsob organizace, kdy členové přispívají do diskuse pouze v období před sjezdem a pak vybírají ústřední výbor, aby mu po zbytek času veškeré přemýšlení přenechávali, musí být odhozen na smetiště dějin. Levicové organizace musí zajišťovat, aby všichni jejich členové mohli spoléhat na účinnou kontrolu jejich organizace zdola ve skutečnosti a nikoli pouze v teorii. Prostě řečeno, demokracie musí neustále trumfovat centralismus.

Nejdůležitějším poučením z „reálného“ socialismu dvacátého století, je však to, že státní vlastnictví výrobních prostředků je nedostatečné k tomu, aby garantovalo přeměnu v socialismus. Lebowitz identifikuje tři stránky trojúhelníku socialismu: společenské vlastnictví výrobních prostředků; dělnickou kontrolu na všech úrovních; a výrobu umožňující uspokojování potřeb společenství (communal).

Všechny tři strany trojúhelníku jsou nezbytné k tomu, aby se zabraňovalo logice kapitalismu, která je neustále přítomným nebezpečím. Příkladem je Jugoslávie, která zavedla státní vlastnictví a formu dělnické kontroly. Ale namísto toho, aby se podnik zaměřoval na uspokojování potřeb společenství, každý z nich prodával zboží na „socialistickém trhu“ s cílem, maximalizovat příjem dělníků uvnitř vlastního podniku. Dělníci se tudíž domnívali, že je v jejich zájmu, přenášet skutečnou kontrolu na „expertní“ manažery. Tento model „tržního socialismu“ razil cestu k rychlému návratu do kapitalismu.

Nakonec, nemůžeme se nikdy nechat oklamat vírou, že je pouze jediná správná strategie a program a že jakmile ji několik samozvaných (self-chosen) vybere, je věcí všech ostatních ji pouze uvést do praxe. Skutečnost je tak komplexní a úkol svrhnout kapitál tak obrovský, že potřebujeme vhled z hlediska tolika možných zkušeností, kolik jen je možné nashromáždit a přistupovat tudíž k problémům z mnoha odlišných úhlů.  Každá z nových stran socialismu pro 21. století musí být všezahrnující (otevřenou, inclusive) a pluralistickou, odpovídat specifickým podmínkám v různých lokalitách a odlišným zkušenostem dělnické třídy, ženám a mužům z různých kultur a tradic. Mentalita, podle níž „jeden rozměr je vhodný pro všechny“, je zcela neadekvátní úkolům, které jsou před námi.

Levice potřebuje otevřenou a poctivou diskusi o zkušenostech z „reálného socialismu“, která jde za hranice různých klišé a jednodimenzionální rétoriky. Jen taková diskuse může vyprodukovat syntézu, která může překlenout průrvu, která po dlouhou dobu rozděluje marxistickou levici. Lebowitzova kniha není pro takovou diskusi rozhodně špatným startovacím bodem.

Recenze byla poprvé publikována v Socialist Resistance. Přeposláno se souhlasem autora.

Přel. M. Formánek