Globální ekonomická krize vedla k obnovení zájmu o dílo Karla Marxe.  Tato stať tento zájem zaznamenává, táže se ale, na který z mnoha aspektů Marxovy činnosti by měli vědci, kteří se zabývají komunikací, zaměřovat svoji výzkumnou pozornost.  Nejobecnější odpovědí je, na vše od Marxe, od jeho raných děl o vědomí, ideologii a kultuře, která formovala kritické kulturní studie, až po pozdní dílo o struktuře a dynamice kapitalismu, to vše poskytuje základní fakta pro politickou ekonomii komunikace. Existuje však zvláštní potřeba, aby vědci, kteří se zabývají komunikací, věnovali více pozornosti aspektům jeho díla, o nichž se zdá, že nesouvisí až tak jasně s žádným hlediskem, jež je tu ve středu zájmu, a to Marxovi Grundrissů a Marxovi jako profesionálnímu novináři. Pro vědce, kteří se zabývají komunikací, je to důležité, protože jsme jeho práci zabývající se komunikací, kulturou a věděním až dosud nevěnovali dostatečnou pozornost. Marxovo dílo je v těchto dvou směrech činnosti významným vodítkem jak pro to, co jsem nazval rozpracováním komunikace, tak pro obecné problémy komunikační teorie

1. Marx je zpátky

Globální ekonomická krize, která od konce roku 2008 plní titulky novin, vedla k obecnému oživení zájmu o dílo Karla Marxe. Ti z nás, kteří se jeho způsobem myšlení po mnoho let zabývají, se ptají, zda bylo kdy opuštěno; bylo však stranou pozornosti, média byla zaplňována anekdotickými zprávami o podivných pozorováních a ještě podivněji znějícími sarkasmy. Londýnské Times, obvykle staromódní (copařský) deník, se 21. října 2008, v době, kdy se zdálo, že se kapitalismus hroutí[1. to be crumbling – doslova „se drobí“ (pozn. MF)], ujal vedení a ve svém titulku hlásal: „Marx je zpátky“. Times of India psaly o „Marxovi v čase levičáckých zlomů“ (Saxena 2008). V Německu se Das Kapital dostal na seznam bestsellerů a za hranicemi byl Nicholas Sarkozy, který nikdy nevynechá příležitost nechat se pro veřejnost zvěčnit, přistižen, jak ve verzi Kapitálu listuje. Slova o Marxových „velkých analytických schopnostech“ byla dokonce citována z vyjádření papeže Benedicta (Kapital Gains 2008). A nedosti tomu, arcibiskup canterburský pochválil Marxe za to, že ukázal „kapitalismus jako druh mytologie“ a jeho podporovatele obvinil ze zaslepeného obdivu (Gledhill 2008). Toto podivná laškování s teoriemi revoluce pokračovalo přinejmenším do roku 2011, jak je zřejmé z líčení v Bloomberg Businessweek, který v článku „Marx k trhu“ prohlásil, že „Onen vousatý stěží kdy vypadal lépe“ (14. září 2011). A titulek v Kanadském národním deníku slavnostně vyhlašoval, že pro Marxe nastalo „nové jaro“ (Renzetti 2011).

Marxističtí vědci, zvyklí prokousávat se relativními nejasnostmi, byli mainstreamovými médii vyhledáváni s tím, aby se k tomuto vývoji vyjádřili.  Časopis Foreign Policy  otiskl na své obálce článek Leo Panitche „Zcela moderní Marx“ (Panitch 2009). Eric Hobsbawn, který byl Georgem Sorosem pozván k obědu, si dělal zbytečné starosti, jestli by neměl kolem radikálních výroků spíše opatrně našlapovat, neboť jeden z vedoucích světových finančníků připustil, že Marx „cosi před 150 lety o kapitalismu odhalil, co dnes musíme brát v úvahu“ (Renzetti 2011).

Ze všech  těchto řečí o Marxovi se nemůže příliš mnoho vyvozovat. Když vláda, která se ocitla v nouzi, začala uklidňovat trhy, holdování Marxovi poněkud ustalo. Pro mne však dosud rezonuje natolik, abych obrátil svou pozornost k významu Marxova myšlení pro komunikační teorii. Tato stať se zaměřuje na dvě dosud přehlížené dimenze Marxova díla, které mají zvláštní význam pro média a vědce, kteří se zabývají komunikací.

2. Ale který?

Jedna z mých prvých myšlenek, která mne napadla, když jsem sledoval, jak se o Marxovi píše, byly pochyby o tom, která z mnoha poloh Marxovy osobnosti by měla být spíše zdůrazněna. Je jasné, že média se starají o Marxe jako o politického ekonoma a revolucionáře, který poskytuje přinejmenším určité podněty k přemýšlení o tom, co je pro ně šokující slitinou finančních trhů a prohlubujících se obav z budoucnosti kapitalismu. To je jistě pochopitelné a já nepochybuji o potřebě dokumentovat pro pochopení globální komunikace význam tohoto Marxe, Marxe Kapitálu a politické ekonomie. Je však i jiný Marx, který se k tomuto Marxovi vztahuje, a jehož texty o kultuře a ideologii, publikované v Německé ideologii, Ekonomicko filozofických rukopisech a jiných dílech mladého Marxe, inspirovaly analýzy a kritické studie o kultuře.  Není nadsázkou závěr, že Marx politické ekonomie a kulturních studií je pro kritické studie o komunikaci tou základní oporou.

Při výlučném důrazu na odlišení mezi „mladým Marxem - analytikem kultury a starým Marxem – politickým ekonomem“ se nicméně riskuje, že budou v Marxovi opomenuty dva další klíčové prvky, které mají pro současné komunikační studie životní význam. I když připouštím, že skutečně existuje mnoho způsobů, jak členit Marxovo dílo, jedním ze zvláště užitečných je nahlížet na něj ze čtyř aspektů - nemám tu na mysli Groucho, Harpo, Chico a Zeppo[2. Autor tu zmiňuje skupinu bratří Marxů, amerických komiků židovského původu, působící v divadle, ve filmu a v televizi (pozn. MF).]. Vedle Marxe jako politického ekonoma a Marxe kulturních studí, existuje ještě Marx s jeho slavnými, i když také zpochybňovanými sešity Grundrisse, a tím nejlepším z jeho novinářské činnosti přemosťujícím v jeho kariéře kritické období mezi ranými a pozdními léty.

3. Grundrisse

To, co obvykle bývá nazýváno Grundrisse, je ve skutečnosti soubor sedmi poznámkových sešitů, sepsaných v období mezi rokem 1857-58, v mezidobí mezi Manifestem a prvním dílem Kapitálu. Vznikly uprostřed jedné z prvních velkých ekonomických krizí kapitalismu, zcela jistě jeho první krize z nadvýroby.  Poznámkové sešity byly Martinem Nicolausem (1973) konvenčně líčeny jako přípravná práce ke Kapitálu. Méně konvenčně byly Nickem Dyer-Withefordem charakterizovány také jako „blouznivé sešity“, v nichž „Marx věštil nástup onoho okamžiku, kdy bude kapitalistický vývoj záviset nikoli na bezprostředním vynakládání pracovní síly ve výrobě, ale spíše na mobilizaci sociálního a vědeckého poznání“.[3. time faculty profile.htm?Peopleld=3667; viz také Piccone 1975] Setkal jsem se s Grundrisse jako student-absolvent, když se objevil jejich prvý anglický překlad a připojil jsem se k potlesku mladých marxistů, kterým se tak dostalo čerstvého materiálu k systematickému třídění, diskusím a využití. Neztlumil jsem svůj entuziasmus, ani když dřívější marxisté, jako můj konzultant Daniel Bell, nové dílo odmítli, jako pro pochopení marxistického myšlení málo užitečné.

Jsou dobré důvody dívat se na Grundrisse jako na dílo, v němž jsou anticipovány klíčové argumenty Kapitálu a dalších pozdních děl. Otevírají ale také témata, jež Marx neměl nikdy čas rozvinout do průkazné formy a z nichž některá jsou přebírána současnými marxistickými vědci. Jak je zřejmé z Kapitálu, Marx uznával příspěvek, který pro expanzi kapitalismu měly technologie a zvláště nová komunikační média, jako např. telegraf. Pro Marxe, „Kapitál svou povahou usiluje o překročení každé prostorové hranice. Vytvoření fyzických podmínek směny – komunikačních a dopravních prostředků – se tedy stává pro kapitál nutností ve zcela jiném měřítku – je to zničení prostoru časem. Protože bezprostřední produkt může být na vzdálených trzích zhodnocen v masovém měřítku jen tou měrou, jak se snižují dopravní náklady, a protože na druhé straně komunikační prostředky a doprava mohou být samy sférami zhodnocování a práce provozované kapitálem, jen pokud existuje masová přeprava – která nahrazuje více než nutnou práci – je výroba levnějších dopravních a komunikačních prostředků podmínkou výroby založené na kapitálu, a proto je jím zaváděna“ (Marx 1973, 524).[4. Český překlad: Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, II, Svoboda, Praha 1974, str. 140-141 (Pozn. MF)]

Tato pasáž zachycuje duální povahu komunikace v kapitalismu. Její duální povaha přispívá ke komodifikaci[5. Použití českého novotvaru „ztovarování“ nebo „zezbožnění“ jsem nakonec zavrhl.] všech výrobních sil a sama se stává zbožím. Komunikační technologie se spolu s rozvojem dopravních prostředků v procesu, který nyní nazýváme globalizací, stává klíčovým nástrojem prostorové expanze kapitalismu. V jiné části svého díla Marx ujasnil, že komodifikace a prostorovost jsou úzce spojeny s procesy strukturace, rozvoje sociálních vztahů, včetně nových forem komunikace: „Nejenom, že se v procesu reprodukce mění objektivní podmínky, tj. vesnice se stává městem…, ale mění se také výrobci takovým způsobem, že vnášejí novou kvalitu do sebe sama, sami se ve výrobě rozvíjejí, mění se, vyvíjejí nové moci a ideje, nové způsoby vzájemného styku, nové potřeby a nový jazyk“ (Marx 1973, 494).

Tyto ideje mají pro rozvoj marxistické teorie komunikace ústřední význam.  Přispěly ke vzniku raného díla a připravily cestu pro Kapitál. Ale Grundrisse jsou mnohem více než zastávkami na dlouhé cestě ke Kapitálu; toto hledisko bylo opomenuto jedním z prvých vědců, kteří vnesli Grundrisse do anglicky mluvícího světa. Kritická odlišnost mezi tímto dílem a Kapitálem není rozdílem mezi tvůrčí expozicí pokrokového díla a plně zformovaným výtvorem, jak to zdůrazňuje Nicolaus. Grundrisse, byť někdy považované za neuspořádané či dokonce zmatené (delirious), jsou pro kritický výzkum komunikace významným výtvorem samy o sobě a současně jsou prubířským kamenem dalšího živoucího rozvoje.  Obsahují totiž ideje, s nimiž se Kapitál nevyrovnával a které jsou pro současnou vědu a politiku významnou záležitostí.

V Grundrissech věnuje Marx výraznou pozornost významu informace pro kapitál. To je vyjádřeno četnými a rozdílnými způsoby, přibližně charakterizujícími v různých dobách stav sociálního vědění, vědeckých a uměleckých poznatků a obecného intelektu. Jedním z nejdůležitějších důsledků rozvíjející se kapitalistické ekonomiky je, že v podstatě poskytuje volný čas pro myšlení, tvorbu a pro pokrok v obecném stavu vědecké, technické a umělecké informace.  Cílem kapitalismu je začlenit toto rozšiřování individuální a sociální kapacity do výrobního procesu; čelí však přitom odporu dělníků, jejichž schopnost poznání a jednání roste. Kapitalismus samotným procesem svého rozvoje produkuje podmínky jak pro svoji expanzi, tak pro odpor dělníků, kteří mají vzrůstající možnosti, jak rozvinout své vlastní tvořivé schopnosti. Při důrazu na technologii, na materiální mašinérii výroby, který je pochopitelně vyvozován z četby Kapitálu, mohlo být opomenuto ústřední hledisko, jež je obsaženo v sešitech: tím nejdůležitějším ve fixním kapitálu není linie akumulace, ale „člověk samotný“.

V Grundrissech, tak výrazně jako nikde jinde, je zdrojem hodnoty informace, tvořivý dělník, což by dnes mohlo být označováno jako lidský kapitál: „Příroda nestaví stroje, lokomotivy, železnice, elektrické telegrafy, samočinné spřádací stroje atd. Ty jsou produktem lidského úsilí; přírodní materiál přeměněný v orgány lidské vůle /vládnoucí/ nad přírodou čili orgány jejího uplatňování v přírodě. Jsou to lidskou rukou vytvořené orgány lidského mozku; zpředmětněná síla vědění. Rozvoj fixního kapitálu ukazuje, do jaké míry se všeobecné lidské vědění, poznání, stalo bezprostřední výrobní silou, a tedy do jaké míry se podmínky společenského životního procesu samého dostaly pod kontrolu všeobecného rozumu a v souladu s ním se přetvořily“ “ (Marx 1973, 706).[6. V českém překladu: Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, II., str. 337 (Poznámka MF)] Určení hodnoty, koncepce, která je v Marxově politické ekonomii ústřední, je postupně pevně zakládáno na tvořivém individuu: „není to ani tak bezprostřední lidská práce, kterou sám provádí, ani čas po který pracuje, ale spíše vytěžování jeho vlastní obecné produktivní síly, jeho chápání přírody a jeho ovládání schopností své účasti jako sociálního těla - je to, krátce řečeno, rozvoj sociálního individua, který se ukazuje jako největší základní kámen výroby a bohatství“ (Marx 1973, 705).

Jak se kapitalismus postupně stále více zakládá na ovládání tvořivé schopnosti a tudíž informace, musí mobilizovat všechny sociální instituce, které se na produkci informací podílejí. Vzniká tak nezbytnost komodifikace veškerého kreativního aparátu, čehož může být dosaženo tehdy, „když velký průmysl už dosáhl vyššího stupně a všechny vědy byly donuceny sloužit kapitálu“. A výsledkem je, že „invence se pak stává obchodem a sama aplikace vědy v bezprostřední produkci se stává nadějí vyhlídkou, která ji určuje a vyžaduje“ (Marx 1973, 704).

Protože se informace postupně stávají pro rozvoj kapitalismu ústřední hodnotou, je důležité pochopit, co Marx informací rozuměl. Je to obtížné, protože Marx využívá k jejímu pojmenování mnoho výrazů. Nicméně je jasné, že jí mínil více než pouhé technické vědění, protože používá slova, která implikují jak umělecké tak experimentální vědění. Při posuzování rozporu mezi potřebou kapitalisty redukovat pracovní dobu a nezbytností využívat ji jako měřítka společenského bohatství poukazuje například na význam, který má pro kapitál „umělecké, vědecké atd. vzdělávání individuí díky času, který se pro všechny uvolnil“ (Marx, 1973, 706).[7. Tamtéž, str. 336 (Poznámka MF)] Ve vzrušujícím závěru k oddílu ekonomických dějin, se Marx opět táže, co zůstává z buržoazní koncepce bohatství, když se vymaní ze své omezené formy: „…universum individuálních potřeb, kapacity, potěšení, výrobních sil atd. vytvářené prostřednictvím všeobecné směny… Absolutní rozvinutí jeho tvůrčího potenciálu s žádným jiným předpokladem, než je předchozí historický vývoj, který tvoří totalitu rozvoje, tj. rozvoj všech lidských sil jako takových, který má smysl sám v sobě, nikoli v nějakém předem daném měřítku?“ (Marx 1973, 488).

Tato a související pasáže ukazují, že vědecké a technické poznání jsou nesporně významné komponenty rozšiřující se sféry informací, problém vzrůstu jejího významu tím ale nekončí. Je tomu tak proto, že informace je mnohem významnější jako známka (marker) rozvoje uplatňování lidských schopností, včetně vědeckých, ale také uměleckých, experimentálních a přirozeně tvořivých.

Nepochybně ti, kdož jsou obeznámeni s Marxovými Ekonomicko filozofickými rukopisy, tu zaznamenají zřejmou podobnost. Avšak základní rozdíl v Grundrissech je, že diskuse o plném rozvoji lidských sil je nyní prezentována v rámci solidně založené materialistické teorie kapitalismu. Svět buržoazie ozřejmil, že lidé rozvíjejí své schopnosti, jsou však tak omezováni svou vlastní potřebou uchovat sami sebe a svou sociální třídu, že musí omezovat tento proces, nemají-li být přemoženi jeho důsledky. Pozdější Marxovo dílo poskytlo mnohem hlubší porozumění kapitalismu, avšak docházelo k tomu, aniž byly plně zváženy všechny důsledky jeho předchozí vlastní tvorby.  Jsou to tudíž Grundrisse, které si podržují potenciál stavět na silách tvorby aktuálně: stavět na informaci, vědění, umění a schopnosti experimentovat.

Hledisko sociální informace či obecného intelektu má významné důsledky pro studijní práci a zvláště pro vědeckou práci věnovanou komunikaci. Předně, v Grundrissech Marx oceňuje, že byť by byl svět průmyslu jakkoli nový, i pak se bude ještě rychle měnit. Právě proto, že kapitalismus je nucen komodifikovat veškerou kreativní tvorbu, včetně vědy, aby dosáhl svých cílů, musí rozšiřovat proces komodifikace na obecnou produktivní schopnost (kapacitu) každého individua: „Teď už nevsouvá dělník mezi sebe a objekt jako mezičlánek modifikovaný přírodní předmět; nyní jako prostředníka mezi sebe a neorganickou přírodu, jíž se zmocňuje, vkládá přírodní proces, který přeměňuje v průmyslový. Ocitá se vedle výrobního procesu, místo aby byl jeho hlavním činitelem. Nadále nevkládá modifikovanou přírodní věc jako zprostředkující článek mezi objekt a sebe sama; ale vkládá spíše přírodní proces, přeměněný v  proces průmyslový, jako prostředek mezi sebe a anorganickou přírodu, a tím ji ovládá. Staví se vedle výrobního procesu, namísto toho, aby byl jeho hlavním strůjcem. V této proměně to není ani bezprostřední lidská práce, kterou sám uskutečňuje, ani doba, po kterou pracuje, jako spíše aplikace jeho vlastní obecné produktivní síly, jeho pochopení přírody a její ovládnutí mocí své účasti jako společenského těla – je to, stručně řečeno, rozvoj společenského individua, který se jeví jako největší základní kámen produkce a bohatství“ (Marx 1973, 705).[8. V českém překladu: Marx, K., Rukopisy „Grundrisse“, II., str. 336 (Poznámka MF)]

Nicméně, jak to popisuje Marx, proces stále hlubší komodifikace práce, včetně inteligence a jejího dosahu, demonstruje nezbytnost samotné tyto lidské schopnosti rozšiřovat. Kapitál už nadále nepotřebuje dělníka pouze jako přívěsek stroje; potřeboval a potřebuje nyní celé „společenské tělo“ individua.  Tato pasáž a další jí podobné oceňují už na nápadně raném stadiu kapitalistického vývoje požadavek znalostí a práce vykonávané se zaujetím. Kapitál potřebuje vytvářet dělníka v jeho plné subjektivitě, a tak jej činí částí procesu, jímž se tato subjektivita přelévá do produktivity. Na jedné straně vytváří takový proces velkou kapacitu pro šíření kapitalismu do oblasti, kterou dnes nazýváme vědění, kultura a informační průmysl. Na druhé straně je ale ovládání takového pracovníka mnohem náročnější, než ovládání a usměrňování pracovníka manuálního, jehož znalosti a vliv mají menší důsledky, pokud jde o potřeby kapitálu. V podstatě Grundrisse  předpokládají, že rozhodující pro budoucnost kapitalismu je pochopení významu vědění, kultury a tvořivých dělníků. Jakou kapacitu má kapitál ovládat tyto dělníky?  Jaká je jejich kapacita stavět se na odpor? Jakou schopnost má kapitál řídit jejich pracovní proces a jaká je jejich schopnost dát mu nový směr? Je to právě tato velice utopická kvalita mnoha pasáží sešitů („absolutní rozvinutí jeho tvořivého potenciálu“), která je činí tak vlivnými, protože oceňují, jak významné je vsadit právě na tento boj. Není to pouze problém, jak chápat, či jak překonat kapitalismus, čím jsou zaplněny stránky Kapitálu, ale jde tu také o zhodnocení toho, čeho dosahuje, tj. plného ovládání lidskosti každého individua, včetně tvořivého potenciálu intelektu a jeho dosahu.

Tento stručný přehled mohl obraz načrtnout pouze v hrubých rysech, s tím, že ukázal, proč je pro vědce zabývající se komunikací absolutně nezbytné využívat Grundrisse ve výzkumu komunikační činnosti a v širší politické ekonomii komunikace. Je toho mnohem více, co by mělo být připomenuto ze sešitů samotných, stejně jako z interpretací, které nabídl Piccone (1975), Hardt a Negri (2004), Terranova (2004), Dyer-Witherford (1999), Gorz (2010) a jiní. Teď je důležité obrátit se k jiné Marxově podobě, která se důvěrně vztahuje k teoretickým otázkám, jež byly vzneseny v Grundrisse: k životu Marxe jako novináře či profesionálního vědeckého pracovníka.

4. Marx jako novinář

Badatelé, kteří v komunikačních programech přednášejí o Marxovi, se zaměřují výlučně na jeho teoretické spisy a mají tendenci nezabývat se příliš jeho novinářskou činností. Existují výjimky, zvláště v díle vědce zabývajícího se kritickou žurnalistikou, Hanno Hardt (2001). Na druhé straně, profesoři, kteří učí novinářské praxi, Marxe zcela pomíjejí. Když už se akademičtí instruktoři žurnalistiky Marxem zabývají, pak je typické, že ztotožňují jeho názory s totalitárním marxismem sovětského a čínského komunismu. To je nešťastné, protože je tu mnohé, čemu se lze o žurnalismu naučit z analýzy Marxovy životní dráhy jako profesionálního komunikátora. Neboť skutečné zhodnocení Marxe jako teoretika je významně oslabeno, není-li brána v úvahu jeho novinářská činnost. Význačný politický filozof Isaiah Berlin zdůrazňuje, že to bylo rozhodně v roce 1843, kdy při sestavování jedné své stati rozpoznal „svou téměř úplnou neznalost dějin a principů ekonomického vývoje“ a vrhl se do formálního studia politické ekonomie (Berlin 1970, 12). Navíc je tu úzká souvislosti mezi Marxovými Grundrissy a jeho žurnalistikou. Ačkoli praktikoval žurnalistiku během celého svého života, nepochybně vrcholná Marxova novinářská činnost přichází ve „středním“ období jeho života, v době, kdy psal své sešity. V podstatě nejzajímavější Marxovy teoretické úvahy o tom, co bychom mohli označovat jako vědění a imateriální práci, byly napsány přibližně v téže době, kdy se Marx angažoval ve svém nejzralejším díle o znalostní práci (knowledge labour) jako novinář.

Je pozoruhodnou skutečností, která se až příliš neuváženě přechází, že jeden z nejpronikavějších společenskovědních teoretiků devatenáctého století, jehož dílo dosud mocně rezonuje, dával najevo během svého života také novinářský um. Nejfantastičtější je, že jeho novinařina zaplňuje sedm svazků z padesáti, které tvoří veškeré jeho sebrané spisy. Marxova žurnalistika byla nejintenzivnější ve dvou obdobích, v nejranějším věku, kdy jako čtyřiadvacetiletý psal do Rheinische Zeitung, v nichž se záhy stal hlavním editorem a pak opět, když se stal dopisovatelem a editorem Neue Rheinische Zein¨tung v Prusku. Rozhodl se provozovat žurnalistiku, protože jako tak mnozí dnešní noví PhD, nemohl nalézt akademické zaměstnání, zvláště pod dusivým dohledem, který nad universitou nelítostně provozovala pruská vláda. Jeho žurnalistická práce v tomto období byla zaměřena na zkoumání autoritářského politického uspořádání v Prusku a zahrnovala řadu článků o cenzuře a svobodě tisku, které jej přiváděly do stálých potíží s úřady a jež nakonec vedly k jeho vypovězení ze země. Marx napsal  své nejzralejší  novinářské práce v období mezi rokem 1852 a 1862, když se stal dopisovatelem New York Tribune, novin, které založil Horace Greeley, vedoucí amerického protiotrokářského hnutí. Greeleyho cílem bylo postavit se proti dominujícímu senzacechtivému tisku, s tím, že měla být věnována hlubší pozornost novinkám a veřejným záležitostem. Marx dopisoval do listu z Londýna, kde strávil druhou polovinu svého života.

Marxova žurnalistika důsledně sledovala principy, které poskytují cenné poučení pro kteréhokoliv novináře, zvláště o tom, co znamená praktikovat novinařinu. Navíc šlo o principy, které se začaly objevovat v Grundrissech a které mohou být v různém stupni aplikovány na všechny, kdo pracují ve vzdělanostní sféře (knowledge workers). Během své žurnalistické kariéry se Marx trvale stavěl proti všem formám cenzury a pravidelně se věnoval problému svobody projevu.  Posuďme toto zhodnocení nově navrhovaného cenzurního zákona v Prusku: „Cenzura si nás podmaňuje všechny stejně, právě tak jako jsou si v despocii všichni rovni, i když ne svou cenou, ale svou bezcenností; takový druh svobody tisku chce nastolit v oblasti ducha oligarchii. Cenzura prohlašuje spisovatele v nejlepším případě za nepohodlného, za nehodícího se do hranic její říše. Takto chápaná svoboda tisku si dále osobuje nárok anticipovat dějiny světa, předbíhat hlas národa, jenž dosud jediný posuzoval, který spisovatel je „povolaný“ a který „nepovolaný“. (Marx 1974, 43).[9. V českém překladu: Marx, K., Engels, B.: Spisy. Sv. 1, SNPL, Praha 1956, str. 92, 93 (Poznámka MF).]

Když psali Američané, jako Thomas Jefferson, podobné řádky, byli uctíváni jako šampióni svobody. Marx se nemohl těšit stejnému ohlasu, ani když jim psal, ani nyní, což je příznačné.  Sužován cenzorem a nakonec policií a státními úředníky, musel rezignovat na práci v novinách, které samotné úřady rozpustily (disbanded).

Marx se nicméně tímto principem řídil po celý zbytek svého života, ale v padesátých letech věnoval svou kritickou pozornost spíše rostoucí tendenci v médiích k sebecenzuře. „Tribune“ byla široce čtena v celých Spojených státech a její editoři, ačkoliv pokrokoví a obecně zaměření novin podporující, se vyžívali ve vlastních formách sužování přispěvatelů.  Odmítali například někdy publikovat články pro jejich politický postoj (styl), požadovali zmírnění obsahu a přičleňovali k nim své komentující poznámky. A co bylo horší, jeho editoři často připojovali poznámky, které se od Marxových idejí distancovaly, jako následující, které se objevily po jeho komentáři v jedné zprávě: „Pan Marx zastává velmi rozhodně svá mínění, s některými z nichž jsme však daleci toho vyjádřit svůj  souhlas“ (Ledbetter 2007, XX). Marx se nikdy nepodrobil, ale vytrvale se svými editory bojoval, aby čelil jejich ediční cenzuře, což často vedlo k barvitým komentářům, jako byl tento k Engelsovi z roku 1857: „Je vskutku na zvracení, že by kdo měl být odsouzen k tomu, aby zjišťoval nepoužitelnost, jestliže se bere na palubu pokaňkaný papír jakéhosi pouličního prodavače, jako je tento“ (Tamtéž).

Navzdory těmto útokům Marx pokračoval v praktikování novinaření, oddaného principu, že žurnalismus není pouze povolání nebo jakákoli výzva, ale výzva politická. Byl si vědom toho, že noviny jako Tribune, dělají víc než to, že mu umožňují platit účty; poskytovaly mu platformu, z níž se mohl obracet na široké posluchačstvo, které v době, kdy pro „Tribune“ psal, činilo na 200 000 odběratelů, včetně Abrahama Lincolna, který je dychtivě četl  (Nichols 2011, 61-100). Marx měl své vlastní publikační možnosti v tom, co bychom dnes mohli nazývat „alternativní“ média, ale ta se dostávala k daleko menšímu počtu lidí. Ať byl Marx seberadikálnější, uznával v podstatě význam práce pro mainstreamové publikace, které mohly jeho hlavní ideje ve velkém rozsahu šířit. Není pochyb o tom, že jeho boje o využití žurnalismu k  přibližování politické změny, včetně práce s mainstreamovými novinami, která se podobala chůzi po visutém lanu, si vybíraly svou oběť, pokud jde o jeho duševní stav a jeho psaní. Opět, ve stížnosti k Engelsovi píše: „Lámat kosti, rozemílat je a dělat z nich polévku jako to dělají chuďasové v chudobinci – to je to, na co se scvrkává politická práce, k níž je člověk v takovém širokém měřítku v koncernu jako tento (Tribune) odsouzen“ (Ledbetter 2007, XX). Ačkoli kontrarevoluce z roku 1848 skýtala méně nadějí než revoluce bezprostředně hrozící, Marxova žurnalistika pokračovala naléháním na dosah její politické mise. Jak poznamenal jeden nedávný komentátor ve svém pronikavém hodnocení: „A přece, čtete-li v Tribune Marxova zaslání, nemůžete si pomoci, ale vidíte v jeho vykresleních některých vzbouření a krizí v Evropě a Indii naléhavost, vzrušení – skoro nechuť k odkladům. Všechen ten čas psal, jako by se onen partikulární růst cen obilí, či ten malý otřes úřadů v Řecku, měl stát ONOU jiskrou, která vznítí revoluční požár. A není možné Marxe vinit, že se dopustil chyby, když to tak cítil; konec konců, v průběhu tohoto období se v Evropě kácely korunované hlavy a jako pravděpodobné se určitě v řadě míst jevily přinejmenším liberální revoluce. Ale byly doby, kdy se zdálo, že ho jeho myšlenková ukázněnost přece jen opouští a kdy byl náchylný k tautologiím, že revoluce se může uskutečnit pouze tehdy, když jsou masy připraveny, ale nemůžeme určitě vědět, že jsou připraveny, pokud revoluci nestvoří“ (Sherman 2011).

Vedle pevného zastávání principů svobody projevu a žurnalismu jako politické výzvy, využíval Marx svou novinářskou činnost k tomu, by obracel pozornost ke kritickým problémům, kterým čelil tehdejší svět. Pro něho nebyl žurnalismus scenérií, na níž se přinášejí reportáže a kde se organizují interview s oficiálními či neoficiálními zdroji. Pokud jde o to poslední, světoznámý žurnalista Murray Kempton o Marxovi napsal: „Ze všech iluzí, které si člověk přináší do žurnalismu, je tou, které je nejužitečnější se zbavit, iluze o přístupu ke zdrojům…Osoby, zasvěcené do událostí, buď nevědí, co je v nich důležité, nebo když to vědí, obvykle lžou…Marx nebyl ani v pokušení, ani neměl příležitost k takovému přístupu“ (Ledbetter 2007, XIX). Jeho přístupem bylo spíše brát událost - takovou jako byla druhá Opiová válka v Číně či americká občanská válka - a zabývat se v novinách, při využití nejnovějšího materiálu, jejím politicko ekonomickým významem. V tomto ohledu nezklamal. Jeho psaní do Tribune pokrývalo imperialismus, včetně velkých prací o Číně a Indii, o svobodném obchodu, válce a revoluci v Evropě, o britské politice a společnosti, o měnícím se světu ekonomiky a financí a o otázkách otroctví v Americe.

Marxovy články o Číně a Indii, v kontextu britské dominace a mytologie svobodného trhu, patřily v té době k tomu nejlepšímu a stojí za to číst je dnes ve světle nekonformních vztahů Západu s těmito dvěma asijskými mocemi. Jak to řekl jeden komentátor: „S možnou výjimkou lidského otroctví, žádné z témat, kterými se Marx zabýval, nepohněvá tak hluboce, jako obchod s opiem v Číně“ (Ledbetter 2007, 1). Tato pasáž vyjadřuje něco z její hloubky a zaujetí:

Indické finance britské vlády se ve skutečnosti dostaly do závislosti nejen na opiovém obchodu s Čínou, ale i na podloudném charakteru tohoto obchodu. Kdyby čínská vláda legalizovala obchod s opiem a zároveň povolila pěstování máku v Číně, znamenalo by to pro angloindickou státní pokladnu vážnou katastrofu. Britská vláda navenek hlásá svobodný obchod s jedem, potají však hájí monopol jeho výroby. Kdykoli se podíváme zblízka na povahu britského svobodného obchodu, zjistíme téměř vždy, že za touto svobodou se skrývá monopol jeho výroby. Kdykoli se podíváme zblízka na povahu britského svobodného obchodu, zjistíme téměř vždy, že za touto „svobodou“ se skrývá monopol.“ (Marx 2007b, 31). [10. V českém překladu: Marx, K., Engels, B., Spisy. Sv. 12. NPL, Praha 1962, str. 583. (Poznámka MF)]

A kde tu, ve všem tom, lze nalézt údajně svobodná západní média? Jeho odpověď je hodna delšího citátu:

„Britský tisk zachovává věru hluboké mlčení o nestoudném porušování smlouvy, jehož se denně dopouštějí cizinci žijící v Číně pod britskou ochranou! Neslyšíme nic o nezákonném obchodu s opiem, který rok co rok plní britsko státní pokladnu na úkor lidských životů a morálky. Neslyšíme nic o neustálém podplácení subalterních úředníků, jímž je čínská vláda okrádána o důchody, které jí právem přísluší z dováženého a vyváženého zboží.  Neslyšíme nic o křivdách, jež končívají „i smrtí“, páchaných na svedených a zotročených emigrantech, kteří jsou zaprodáváni do nejhoršího otroctví na pobřeží Peru a do kubánského područí. Neslyšíme nic o tom, že se často zastrašují od přírody bázliví Číňané, a o neřestech, které zavlékají cizinci do přístavů, v nichž smějí volně obchodovat. O tom všem a o mnohém jiném neslyšíme nic, za prvé proto, že málo lidí z těch, kteří žijí mimo Čínu, se stará o sociální a morální podmínky v této zemi, a za druhé proto, že jednou ze zásad rozšafné politiky je nerozviřovat problémy, z nichž nekyne zisk. Proto ti Angličané, kteří nevidí dál než k hokynáři, u něhož si kupují čaj, ochotně spolknou všechny lži, jimiž se vláda a tisk uráčí krmit veřejnost.“ (Marx, 2007a, 23) [11. V českém překladu: Marx, K., Engels, B., Spisy. Sv. 12, str. 195-196. (Pozn. MF)  ]

Marxova žurnalistika je ústředním příkladem pro něj obvyklé praxe, jednoty teorie a praxe, která oduševňovala jeho život. Je také plna příkladů toho, čím se může žurnalistika stát, když se povýší nad konvence, které mohou někdy k dobrému psaní přispívat, ale často činí obtížným uplatňovat principy, jimiž se řídí jeho práce. Ta zahrnuje úplnou oddanost svobodě mínění a odporu vůči cenzuře - ať to stojí co to stojí - plnou důvěru v žurnalistiku jako politickou výzvu a nepolevující zřetel k velkým problémům, kterým svět čelí. Nepřekvapuje mne, když čtu novinářovo ocenění: „I kdyby neudělal nic více, je žádoucí, aby byl Marx vzpomínán jako jeden z největších žurnalistů devatenáctého století“ (Wheen 2007, XIII).

5. Závěr

Toto pojednání se začalo zabývat dvěma stránkami Marxovy tvorby, Grundrissy a jeho žurnalistikou, které až dosud nebyly společně prezentovány.  Grundrisse byly dílem Marxova středního věku a šly za jeho rané studie o ideologii a kultuře a vytvářely most k jeho pozdnímu dílu o politické ekonomii.  Marx praktikoval žurnalistiku během celého svého života, ale jeho střední věk byl časem, kdy sloužil jako zahraniční dopisovatel New York Tribune a kdy byla jeho novinářská činnost nejsilnější. Zatímco Grundrisse nabízely způsoby, jak teoreticky osmyslit znalosti (knowledge) a komunikační práci, jeho žurnalistika ukazovala, jak ji se zaujetím a důvtipem praktikovat. To jsou poučení, kde nejen marxističtí vědci, ale i studenti komunikace udělají dobře, když se poučí.

Odkazy

Berlin, Isaiah. 1970. Karl Marx: His Life and Environment. Oxford: Oxford University.

Dyer-Witheford, Nick. 1999. Cyber-Marx: Cycles abd Circuits of Struggle in High Technology Capitalism. Urbana and Chicago, UL: University of Illinois Press.

Gledhill, Ruth. 2008. The Archbishop of Canterbury Speaks in Support of Karl Marx. Times Online, September 24. Accessed December 14, 2011.http://www.timesonline.co.uk/tol/comment/faith/article4819605.ece

Gorz, André, 2010. The Immaterial. London: Seagull.

Hardt, Hanno. 2001. Social Theories of the Press. Lanham, MD: Rowman and Littlefield.

Hardt, Michael and Negri, Antonio. 2004. Multitude: War and Democracy in the Age of Empire. New York: Penguin.

Kapital Gains, 2008. Times Online. October 20. Accessed December 14, 2011.

http://www.timesonline.co.uk/tol/comment/leading article/4974195.ece

Ledbetter, James. Ed. 2007. Karl Marx: Dispatches for the New York Tribune. London: Penguin.

Marx, Karl. 1973. The Grundrisse. Trans. by Martin Nicolaus, London: Penguin.

Marx, Karl. 1974. Debates on Freedom of the Press and Publication. In Karl Marx on Freedom of the Press and Censorship, edited by Saul K.Padover, 3-47. New York: McGraw Hill.

Marx, Karl. 2007a. English Atrocities in China. In Karl Marx: Dispatches from New York Tribune, edited by JamesLedbetteer, 20-24. London: Penguin.

Marx, Karl. 2007. History of the Opium Trade (II). In Karl Marx: Dispatches from the New York Tribune, edited by James Ledbetter, 26-31- London: Penguin.

Negri, Antonio. 1991. Marx beyond Marx. London: Pluto.

Nicolaus, Martin, 1973. Foreword. Grundrisse, 5-66. London: Penguin.

Nichols, John. 2011. The „S“ Word: The Short Story of an American Tradition…Socialism. London: Verso.

Panitch, Leo. 2009. Thoroughly Modern Marx, Foreign Policy, April 15. Accessed December 14, 2011.

http://www.foreignpolicy.com/articles/2009/04/15/thoroughly modern marx

Piccone, Paul. 1975. Reading the Grundrisse: Beyond Orthodoxy. Theory and Society 2 (2): 235-255.

Renzetti, Elizabeth. 2011. Springtime for Marx. The Globe and Mail, March 26, F5.

Saxena, Shobhan. 2008. Marx in the Time of Pink Slips. Times of India, 2 November.

Sherman, Steve. 2011. Marx as Journalist: An Interview with Jim Ledbetter. Accessed December 14, 2011.

http://www.marxsite.com/Marx%20as%20a%20Journallist.html

Terranova, Tiziana. 2004. Network Culture: Politics for the Information Age. London: Pluto.

Wheen, Francis. 2007. Foreward. In Karl Marx: Dispatches for the New York Tribune, edited by James Ledbetter, IX-XIII. London: Penguin, pp. IX-XIII.

O autorovi

 

Vincent Mosco je profesor emeritus (na odpočinku) sociologie na Queen´s University, kde předsedal kanadskému výzkumu komunikace a společnosti a byl vedoucím oddělení sociologie. Jeho nejnovějšími knihami jsou mj. The Laboring of Communication (spolu s Catherine McKercher, z roku 2008), The Political Economy of Communication, druhé vydání (2009) a Getting the Message: Communication Workers and Global Value Chains (vydaná spolu s Ursulou Huws a Catherine McKercher v roce 2010).

Poznámka: Tato studie získala grant z Kanadského výboru pro společenské vědy a humanitní výzkum. Za vědeckou spolupráci patří poděkování čtyřem absolventům  Queen´s University: Meagan Craneové, Dean Curranovi, Harrison Smithovi a Erice Spinkové.

Překlad z angličtiny: M. Formánek                         

 

 

---

Odkaz na původní článek - Vincent Mosco: Marx je zpátky, ale který Marx? O znalostní práci a mediální praxi