27. dubna 1937 zemřel, oslaben nemocí v důsledku dlouhodobého věznění, marxistický filozof Antonio Gramsci. Narodil se 22. ledna 1891, od roku 1913 byl členem PSI, Socialistické strany Itálie. V roce 1921 měl podstatný podíl na založení Komunistické strany a od roku 1922 byl jejím zástupcem v Exekutivě Komunistické internacionály. 8. listopadu 1926 byl zatčen a fašistickým mimořádným soudem odsouzen k 20. letům v nápravném zařízení. V žalářích Ustice, Mailand a Turín sepsal své obsáhlé „Sešity z vězení“, které jsou posud považovány za jeho teoretický odkaz.

Ještě dnes se se v liberálním jazykovém úzu zdůrazňuje tradiční protiklad mezi státem a občanskou společností. Stát tu zastupuje moc a potlačování, občanská společnost svobodný rozvoj činností a individuality. Toto ideologické schéma vzniklo v 16. a 17. století v boji buržoazie o emancipaci z feudální autokracie, z ancien régime. Charakteristická je pro něj idea společenské smlouvy (Locke) a představa o ekonomicko-politických třídách (Mandeville).

Po Francouzské revoluci se ideologický protiklad mezi státem a občanskou společnostíprohloubil. Liberální kritikové revoluce (od Constanta po Tocquevilla), ztotožnili stát s násilným panstvím jakobínů, které bylo inspirováno „ďábelskými“ teoriemi Rousseaua. Oproti tomu požadovali práva společnosti, k níž počítali také všechny pozemkové vlastníky a ve významu upadající šlechtu.

V průběhu 19. století byl terčem liberálních polemik Hegel, považovaný za „filozofa státu“. Tyto polemiky zesílily ještě více po vzniku organizovaného dělnického hnutí a po dramatických událostech Pařížské Komuny.

Nový podnět poskytla ideologii abstraktního protikladu stát/občanská společnostŘíjnová revoluce v Rusku. Došlo k její radikalizaci. Někteří z hlavních liberálních teoretiků (Hayek, Mises, Popper) vypracovali jasnou historickou genealogii: od Rousseaua vedla přímá linie přes Hegela a Marxe k „totalitárním“ bolševikům. Dnes lze toto polemické schéma snadno demontovat. Už pouhé pozorování ukazuje, že stát, proti němuž liberálové tak rádi hromují, je jejich vlastním státem.  Buržoazní stát chrání – i ve formě liberální demokracie -  moc soukromého kapitálu a nadvládu téže třídy, která nad ním vykonává svou kontrolu.

Ideje panujících

 Buržoazní státy a jejich vlády dovolily kapitálu, aby své operace prováděl v celosvětovém měřítku bez ohledu na pravidla a hranice a produkoval přitom gigantické finanční bubliny. Odbory, které se pokoušely bránit zájmy těch, kteří jsou závislí na mzdě, byly naopak ve svých právech omezovány – až po samu jejich likvidaci.

Státy Evropské unie uzavřely Maastrichtskou a Lisabonskou smlouvu a vytvořily nejdůležitější evropské institucionální struktury bez jakéhokoliv demokratického odsouhlasení.  Její krizová politika spočívá v tom, že slabším zemím (Řecku, Portugalsku, Španělsku a Itálii) neokolonialistickými manýrami naordinovaly koňskou kúru. Vše to, o co dělníci a zaměstnanci přicházejí díky omezením v sociální oblasti a při výplatách, při současném vyšším zdaňování, je postoupeno „nouzí trpícím“ bankám a koncernům. 

Víme, že je těžké dospět k racionální kritice ideologického schématu, který je hluboce zakořeněn a má mocenskou oporu. Boj idejí a teoretických modelů se mění v boj politický a nakonec v  bojtřídní. V tomto smyslu mladý Marx a Engels napsali, že „vládnoucí ideje své doby („,) jsou vždy pouze idejemi vládnoucí třídy“. Z toho důvodu si i dnes ponechává ideologický diskurs, který staví občanskou společnost jako „pole svobody“ proti státu, navzdory všem svým paradoxům svou plnou přesvědčivost. Kapitál, který státovládá, může být současně vydáván za jeho oběť a jeho požadavky mohou být prohlašovány za požadavky údajného zastánce občanské společnosti.

S pojmem „vládnoucí ideje“ se dostáváme k tématu hegemonie a tím k jednomu z největších myslitelů 20. století, k Antonio Gramscimu. Ve svých Quaderni(„Sešitech z vězení“ 1929-1935) poprvé systematicky analyzoval struktury a funkci ideologické moci (kterou definoval jako „hegemonní“) a buržoazní společnosti své doby.  Stal se tak významným zdrojem pro nové promýšlení polarity stát/občanská společnost a pro demystifikaci při používání tohoto klíčového pojmu v každodenním politickém diskursu. Gramsciho vývody, jež se tohoto obtížného komplexutýkají, tu mohou být představeny jen povšechně. Gramsci v nich srovnává vývoj na Východě (v Rusku před a po roce 1917) s kapitalistickým Západem. Zabývá se dějinami modernizace v různých evropských zemích (zvláště ve Francii a Itálii); tématem „mizení“ státu, novými formami „komandovaného hospodářství“ (ve fašismu) a novým provázáním mezi výrobou a společností (ve fordismu). Uveďme tedy to podstatné, co se týče vztahů mezi státem a občanskou společností v současném kapitalismu a zformulujme vcelku, k čemu Gramsci, pokud jde o teoretické poznatky, dospěl.

Kritik vulgárního marxismu

Začněme tradičním schématem, podle něhož, jak jsme viděli, je stát bez jakéhokoliv zprostředkování stavěn proti občanské společnosti.  Stát tu ztělesňuje politickou moc s exkluzívní kompetencí (přisvojující si suverenitu, normativní moc a rozhodovací pravomoceergaomnes– nade všemi). Občanská společnost se tu jeví jako sféra neformálního jednání mezi soukromými individui, jako pole jejich aktivit a ekonomických interakcí. Terén, který si dělá nárok zůstat co možná nezávislým na moci a na ovlivňování zvenčí.

Tato schematická představa byla převzata také vulgárním marxismem, proti němuž Gramsci nikoli náhodně (stejně jako už jeho nejvýznamnější učitel Antonio Labriola) zaměřoval svou kritiku.  Koncepce jednostranné a mechanické hierarchie stát/společnost není ničím jiným než převrácením liberálního schématu.  Státu tu pak přísluší – také ve formě „diktatury proletariátu“ – moc formovat společnost.

Proti tomuto falešnému způsobu chápání Marxe staví Gramsci mnohem komplexnější pojetí vztahu politika-společnost-produkce. Stejně jako pro Marxe i pro něho převažuje důležitost „výrobního způsobu“ nad významem politických institucí. Mezi politicko-institucionální mocí a polem produktivních činností však existuje dialektický vztah (tj. interakce). Oproti liberální či také anarchosyndikalistické představě spatřuje Gramsci mezi hospodářskou aktivitou a politickým jednáním rozdíl koneckonců nikoli obsahový, ale čistě metodický.

Tím neobjevuje Gramsci nic nového. Jde mu o rozšíření funkcí politiky.  Tato otázka byla v centru teoretických debat už ve Třetí internacionále a v austromarxismu. Kolem tohoto tématu se točilo i uvažování vlivného a v teorii zběhlého německého politika Walthera Rathenaua. Počínaje světovou ekonomickou krizí kapitalismu v roce 1929 se staly aktuálními státní zásahy do ekonomiky. Jejich dvěma variantami bylo keynesiánství a fašistický korporativismus.

Gramsci doprovázel tento vývoj příkladem, který je aktuální i dnes. Státy se zabývají nejenom tím, aby „udržely výrobní aparát na úrovni, na jaké je dnes“, ale také jeho „reorganizací, aby se rozvíjel paralelně s nárůstem obyvatelstva a kolektivních potřeb“. V této souvislosti využívají národní státy protekcionismu a cenového dumpingu, aby se tak ochránily před zhroucením vyvolávaným koncerny. Totéž je možné zaznamenat i dnes. Gramsci v této souvislosti připomínal Leninovu formulaci o „zestátňování ztrát a industriálních deficitů“.

Quaderni však k tomuto uvažování přidává nový prvek. Podle náhledu Gramsciho, počínaje polovinou 19. století (především od roku 1870), „neobsazuje“ politika jen ekonomiku. Státní sféra se už neomezuje na plánování a na nároky vůči produkci. Expanduje také na území kultury, ovlivňuje veřejný diskurs, ideologii a propagandu, působí tedy ve směru, který bychom mohli označit za produkování subjektivity.  Skutečnost, že je nemožné ovládat moderní společnost bez konsensu a loajality ovládaných, je ještě dnes platnou a zůstává jí trvale. Tento fakt nutí vládnoucí třídy, aby s ovládanými „spontánně“ dosahovaly souhlasu, jak to Gramsci záměrně paradoxně formuluje.

Hegemonie a donucení (nátlak)

Analýza těchto problémů vede k radikální proměně myšlení.  Jestliže je pravda, že politicko-institucionální aparát vyvíjí stále další a komplexnější funkce, musí být pojmy „stát“ a „občanská společnost“ (stejně tak jako „politika“ a „hospodářství“) nově a dnešní době přiměřeným způsobem vymezovány. Výsledkem takového promyšlení je nová teorie státu, založená na nové teorii vztahů mezi státem a občanskou společností. Současně se předpokládá nové vymezení občanské společnosti.

V Quaderni má stát „ve skutečnosti dva odlišné významy: v užším smyslu (jako „takzvaný stát“, „politický stát“ či „politická společnost“) se „státní moci“ dostává pověření, aby chránila zájmy vládnoucí třídy, případně k bezprostřednímu výkonu („diktatuře“) její moci.

Pod „integrálním státem“ se naproti tomu nerozumí jen vládnoucí aparát, ale také instituce, které produkují a zajišťují „panující ideje“, tj. kulturní hegemonii. Gramsci to na jednom místě formuluje takto: „Stát = politická společnost + občanská společnost, tj. opancéřovaná donucovací hegemonie“. Občanská společnost není určována pouze hospodářskými aktivitami, ale sama vytváří struktury a funkce, které organizují společenský konsensus. Takové chápání státu bylo nové a pro pochopení stavu věcí nadále nepostradatelné.

Jak je zřejmé, klade Gramscivelký důraz na proměnu pojmů „státu“ a „občanské společnosti“, ke které dospěl. Nová je v Quaderni ve skutečnosti definice „občanské společnosti“, která odpovídá koncepci hegemonie. Občanská společnost, píše Gramsci opakovaně, vytváří „aparát hegemonie“, řekněme „sféru komplexní nadstruktury“. Jsou jí míněny systémy vzdělávání a informovaní mas, náboženské instituce a politické a odborové organizace. Všechny jsou využívány jako prostředky, nebo se jimi mohou stát, k produkování a zprostředkovávání hodnot a základního přesvědčení, aby bylo dosaženo cíle, tj. organizovat souhlas s vládní politikou.

Gramsci je přesvědčen o tom, že tento „buržoazní spolek“ (součinnost), tento „robustní řetěz“ z pevností a kasemat – jak definoval občanskou společnost -  hraje rozhodující roli při ospravedlňování panujících vztahů a při společenské kontrole. Rozhodující byl objev klíčové funkce ideologie.  Základním úkolemse stává aktivní podíl mas na reprodukčních procesech, na veřejném diskursu (výchova, kultura, ideologie, náboženství, propaganda).  Aby bylo možné dosáhnout „nevynucovaného“ konsensu,musí být nejprve zformováno „veřejné mínění“. 

Z toho plyne velká pozornost, kterou Gramsci věnuje „intelektuálům“, kteří se pak různými cestami a způsoby podílejí na vzniku veřejného diskursu.  Na jejich citlivosti a kritičností záleží, nakolik je plněn úkol dosahovat „spontánního“ souhlasu velkých mas obyvatelstva. Jedním slovem, jsou „funkcionáři“ hegemonie, kteří mají pro fungování občanské společnostiústřední význam.

Gramsci kladl silný důraz na „zajatost“ (Befangenheit) občanské společnosti, jestliže je vnímána jako část „integrálního státu“. Samozřejmě ve své rozšířené struktuře, která má vytvářet „aktivní souhlas poddaných“.  Vládnoucí třída určuje „systém produkce“, na němž spočívá moc státu. V tomto smyslu je stát „ekonomickým makléřem“ vládnoucí třídy a současně „výrazem hospodářské situace“, jež formuje sociální struktury.

Občanská společnost je v Quaderni definována jako systém „politické a kulturní hegemonie jedné společenské skupiny v nitru společnosti“, jako „hegemonní aparát jedné sociální skupiny namířený proti zbytku obyvatelstva“. Funguje jako „strukturální plán,“ odpovídající „funkci hegemonie“ vládnoucí třídy ve společnosti.

Moderní kníže

Když chce pojmenovat strategii komunistické strany, hovoří Gramsci, opíraje se o Machiavelliho, o „moderním knížeti“. Proti hegemonnímu aparátu vládnoucí třídy a jejímu tlaku je nutné postavit protiváhu.  Podle Gramsciho jde o „boj mezi dvěma hegemoniemi“. Boj dělnické třídy a jejích spojenců proti kapitálu vyžaduje ustavení určitého druhu protihegemonie. Jde o to, utvořit „zárodek“ nového, nové „státní struktury“.

„Moderní kníže“ musí být zprvu, píše Gramsci, „tím, kdo vyvolá a organizuje intelektuální a morální reformy“. Poté musí vytvořit vlastní občanskou společnost, autonomní a nezávislou na strukturách vládnoucí třídy.  K tomu nemůže pochopitelně dojít nezávisle na poměru sil (a na konfliktu) mezi společenskými třídami – o tom Gramsci vůbec nepochybuje.  Jeho analýza se dnes nejeví jako méně aktuální: ale jako plnohodnotný kritický protijed proti ideologickému úpadku. Neboť pod hegemonií neoliberalismu došlo v posledních 30. letech ve všech oblastech společnostik velkým změnám.

Quaderni se vícekrát navracejí k víceznačnosti statusu občanské společnosti. Aby dosáhla společenského konsensu, zahrnuje a vysouvá do popředí státní moci společenství „privátních“ spolků a institucí – jako „pevností a kasemat“. Současně přenechává „vládnoucí třídě iniciativu“, aby tak mohla sledovat své vlastní zájmy. Zůstává nejasné, proč Gramsci psal, že společenské organismy, které vládnoucí třídě přenechávají iniciativu, jsou „povrchně“ označovány jako soukromé.  V jakém smyslu „povrchně“?

S veškerou pravděpodobností se nám Gramsci pokoušel poukázat na nebezpečí této údajné privátnosti (Privat-heit). I ona plní veřejnou funkci, jež se týká společenského konfliktu a skutečného výkonu politické moci. A to proto, že struktury občanské společnosti jsou tu k tomu, aby utvářely souhlas s jednáním státu a legitimizovaly je.

V podstatě se snad Gramsci snaží poukazovat na tendenci, kterou dnes máme před očima: zmatení mezi soukromou a veřejnou sférou. Co jednou bylo „privátní“ (velké mezinárodní podniky a finanční trhy), to je postupně pojímáno jako věc státu (jednají ve skutečnosti jako veřejné instituce, které jsou v takovém postavení, že si mohou svá rozhodnutí vynutit). Z druhé strany, privatizovány jsou samotné státy, lépe řečeno: jsou podřizovány vůli vyvozované ze soukromých zájmů.

Je tu nutné připomenout si, že protivníci Gramsciho – vnímaného jako nebezpečného podporovatele podvratných pozic – jeho intenci nechápali mylně.  Gramsci byl radikální kritik totální sociální a politické integrace moderní buržoazní společnosti. Nemýlili se ani v tom, že Gramsci měl pozitivní vztah k Rousseauovi. Svou  výraznou kritikou privátního charakteru občanské společnosti v Quaderni znovu obrátil pohled na argumentaci v druhém díle Rousseauovy „Rozpravy o nerovnosti mezi lidmi“ (1755), v němž francouzský filozof psal, že „o prvém, kdo si přivlastnil kus půdy a kterého napadlo si ji ohradit, o tom budiž řečeno: ve mně a mezi lidmi našel dost takových, kteří byli natolik prostoduší, že mu uvěřili, (…) ten byl skutečným zakladatelem buržoazní společnosti“.

Už Rousseau tudíž chápal jednotnost mocenského systému, který se propojuje nad základnou buržoazní občanské společnosti – vznik odpovídající ideologie, jež odpovídá materiální struktuře výrobního způsobu a ospravedlňujejej. Jednotnost, kterou Marx o století později metaforicky popsal jako „obecný osvit, jímž se všechny zbývající barvy mění a který je ve své zvláštnosti modifikován“ (Úvod ke kritice politické ekonomie).

To jsou texty, které mohou i dnes proti uplatňované ideologii neutrality a čistoty občanské společnosti produkovat kritické vědomí.

Překlad z italského: Victoria Knopp/Reiner Diederich
Překlad z německého: Miloslav Formánek
25. listopadu 2013

DomenicoLosurdo

Energický protagonista
Antonio Gramsci a Sovětské Rusko

JungeWelt, 8. května 2013.

8. květen 1945 je stále levicí slaven jako Den osvobození. K současnému 68. výročí dostává slovo italský filozof DomenicoLosurdo. Jeho příspěvek o vedoucím činiteli KS Antonio Gramscim a jeho vztahu k Sovětskému Rusku je zkrácenou verzí jeho přednášky na kongresu „Regardcroisés France Italie sur la Penséed´AntonioGramsci“ (Francouzsko-italský dialog o myšlení Antonia Gramsciho), kterou přednesl v Paříži koncem května 2013.

Jak známo, revoluci, kterou pokřtilo (aus der Taufehob) Sovětské Rusko a která se oproti všem očekáváním neuskutečnila v nějaké vysoce rozvinuté kapitalistické zemi, Gramsci uvítal jako „Revoluci proti „DasKapital““. Článek, uveřejněný v Avanti!  24. prosince 1917 (pod tímto nadpisem, pozn. red.), si tropil posměch z mechanického evolucionismu a distancoval se přitom také od „u Marxe“ se vyskytujícímu „pozitivistickému a naturalistickému zkornatění“. Ano, „události zvítězily nad ideologií“ a Říjnová revoluce se tudíž nemusí před strážci „marxismu“ ospravedlňovat; přehodnocena a prohloubena musí spíše být ve světle v Rusku probíhajícího dějinného obratu Marxova teorie. Začátek tohoto článkuje nepochybněpozoruhodný, ale proto by nemělo být jako méně významné přehlédnuto to, co následovalo. Jaké budou důsledky vítězství bolševiků v relativně zaostalé a válkou mimořádně vyčerpané zemi?

„Bude to zprvu kolektivismus bídy, utrpení.  Avšak tyto podmínky chudoby a utrpení jsou dědictvím buržoazního režimu. Kapitalismus by nemohl v Rusku bezprostředně udělat nic víc, než dokáže kolektivismus.  Dnes by nemohl víc pořídit, protože by měl okamžitě proti sobě nespokojený a vzpírající se proletariát, který nadále není ochoten snášet muka a hořkost, jež s sebou ekonomické strádánípřináší. (…) Míra utrpení, které bude po míru následovat, se nechá snášet, pokud proletáři pochopí, že závisí jen na jejich vůli, na jejich pracovním nadšení, aby bylo v co nejkratším možném čase překonána.“  V tomtéž textu byl válečný komunismus, před kterým Rusko stálo,ospravedlňován jako taktika a odsuzován jako strategie, ospravedlňován se zřetelem k bezprostřední situaci a odmítán se zřetelem k budoucnosti. „Kolektivismus“ chudoby a utrpení“ musí být „v co nejkratším čase“ překonán.

V žádném případě se tu nejedná o nějaké banální prohlášení.  Podívejme se na to, jakým způsobem Pierre Pascal (francouzský slavista a historik, pozn. red.) interpretoval a pozdravil bolševickou revoluci, jejímž byl bezprostředním svědkem: „Jedinečné a opojné divadlo: společnost byla vyhozena do povětří.  Prožíváme přeměnu pátého žalmu sobotních podvečerních nešpor a Magnificats“:  Mocní jsou svrhování z trůnu a chudí se zbavují své bídy. (…) Nejsou už žádní  boháči, jsou pouze chudí a nejchudší. Vědění nepropůjčuje ani privilegia ani vážnost.  Dřívější dělník, nyní ředitel, dává pokyny inženýrům. Vysoké a nízké mzdy se vyrovnávají. Právo na vlastnictví je omezeno na osobní „mám“ (Habe).

Mají-li být „v co nejkratší možné době“ překonány vztahy, za nichž „existují pouze chudí a nejchudší“, musí mít „kolektivismus chudých, trpících“, vyjádřeno slovy Gramsciho, nepochybnou duchovní náplň a morální sílu. Pascal byl sice zanícený katolík, ale to neznamená, že bolševici museli být vůči takovéto vizi v duchu populismu a pauperismuimunní. Je také nutné se ptát, jestli nejsou stopy populismu a pauperismu obsaženy už ve vymezení, v němž se režim  prohlašuje za „komunismus“, byť to byl jen „komunismusválečný“, pro nějž je  charakteristické zhroucení hospodářství a  občas je  i charakteristické vynucené regulování přídělu potravin nezbytných  pro přežití městského obyvatelstva; tudíž režim, který Gramsci správně definoval jako „kolektivismus chudoby a utrpení“. V letech 1936,1937 poukazoval Lev Trockij kriticky na „asketické tendence epochy občanské války; které byly rozšířeny mezi komunisty, jejichž ideálem zřejmě bylo „zespolečenštění bídy“. Formulace spočívající na Gramsciho uvažování a použitá o dvacet let později. 

Prostý člen KSSS vylíčil ve 40. letech se zvláštní působivostí duchovní atmosféru, které panovalo v letech po Říjnové revoluci: „My, mladí komunisté, jsme vyrůstali v přesvědčení, že peníze budou jednou provždy zrušeny. (…) Neobjeví se s penězi opět boháči? Nedostali bychom se pak na kluzký svah, po němž bychom sklouzli zpátky ke kapitalismu?“

Střety při dobývání kolonií, zápas o trhy a suroviny, honba za zisky, a koneckonců aurisacrafames(prokletý hlad po zlatě, pozn.red.) vedly k válečné katastrofě a „válečný komunismus“ platil nejen za synonymum pro sociální spravedlnost, ale také za garanci toho, že se tragédie tohoto durhu už nikdy nebude opakovat. Nálada, která se neomezovala jen na Rusko. V roce 1918 si mladý Ernst Bloch od vlny vzedmuté Říjnovou revolucísliboval, že vzniká od všech soukromých hospodářství, od veškerého „peněžního hospodářství“ už jednou provždy osvobozený svět a dochází tak k „odervání  (…) od všeho onoho zla v lidmi dosud vysoce ceněné kupecké morálce“.

Podle „Komunistického manifestu“ jsou pro „prvá hnutí proletariátu charakteristické požadavky vyznačující se všeobecným asketismem a hrubým rovnostářstvím“; na druhé straně není „nic lehčího, než dát křesťanskému asketismu nějaký socialistický nátěr“. Právě to se v revolučním Ruskustalo. Z čehož je nutno vyvodit, že tento Marxem a Engelsem tak přesvědčivě vylíčený fenomén, se může vyskytnout i daleko za  časovými a prostorovými hranicemi, v jejichž rámci jej předpokládali. Také ve 20. století, a právě v hnutích, které se hlásí k historickému materialismu a ateismu, nacházíme zpravidla potvrzováno, že se ve velkých lidových revolucích, ve vystoupeních mas subalterních tříd, objevuje tendence ke spontánnímu a naivnímu populismu, který zcela přehlíží problém rozvoje výrobních sil a současně očekává nebo oslavuje vystoupení lidí, kteří jsou na nejnižším stupni společenské hierarchie, tj. povstání chudých a „chudých duchem“.  Tato tendence byla Gramscimu už v jeho raných pracíchcizí.

Revoluce. Vítězství města

Několik týdnů poté, kdy oslavil „revoluci proti „dasKapital““, ospravedlňoval Gramsci v příspěvku pro IlGridodelpopolo z 26. ledna 1918 bolševiky a revolučními socialisty dohodnuté rozpuštění Ústavodárného shromáždění. Jednalo se o opatření, které „nehledě na vnější formu, kterou muselo přijmout“, nehledě na jeho „násilné zdání“, tvořilo „epizodu svobody“.

Je známo, že Rosa Luxemburgová zaujala vůči tomuto dění zcela jiný postoj; pro ni, v polemice proti obratu ruské revoluce, který chápala jako autoritářský či diktátorský, „svoboda (…) je vždy svobodou pro jinak smýšlející“.  Nehledě na její pregnantnost, kterou byla proslulá, není takové vymezení pozice přesvědčivé. Masy městského obyvatelstva, které svrhly starý režim a nesly hlavní tíhu boje, málo stály o to, aby přenechávaly moc mase venkovského obyvatelstva, jež  většinou hrálo při svržení pouze okrajovou úlohu a mezi nímž  byl vliv právě  svrženého systému ještě pociťován.

Tato dialektika se vyjevuje v první anglické revoluci a v celém francouzském revolučním cyklu. Co se týče tohoto cyklu, je vítězství jakobínů jednoznačně vítězstvím města, vítězstvím Paříže, nikoli však jen nad katolickým a tradicionalistických venkovem plošiny Vendée, ale také nad girondistickou provincií. V roce 1848 naproti tomu zvítězil venkov: důsledkem jeho vítězství je reakce, jež vyústila ve vznik bonapartistické diktatury.  Také v roce 1871 uvolnila porážka Pařížské Komuny cestu pro bourbonskou restauraci, popřípadě pro politickou deemancipaci lidových mas – často s pomocí návratu k volebnímu cenzu či díky k většinovému volebnímu právu ve prospěch elit.

Pamětlivi těchto precendentů a tváří v tvář dále zaznívající válce  ukazuje ostrost vzájemných střetů mezi těmi, kteří v nich byli rozhodnuti pokračovat či je zintenzívnit a těmi, kdo je v každém případě  chtějí ukončit  a mezinárodní úloha dohody (Entente), která byla rozhodnuta zabránit „dezerci“ Ruska, že vítězství konstituanty by nevedlo v žádném případě k upevnění demokracie, nýbrž spíše  k návratu carismu nebo pravděpodobněji („spojenci“ dohody podporované) vojenské diktatuře.

Namísto  zničení – výstavba státu

Gramsciho distance od doktrinářského myšlení byla se vše určitostí potvrzena v jeho úvodníku v _L´OrdineNuovo_ze 7. června 1919. Jedním z ústředních témat, pravděpodobně centrálním tématem tohoto příspěvku je výstavba státu v Sovětském Rusku. Nechť si čtenář povšimne: hovořím o výstavbě, nikoli o zničení státu v Sovětském Rusku, jak by to více méně rád viděl ortodoxní marxismus-leninismus. Řečeno s Gramscim: „Revoluce je toto a nikoli  pouhá nabubřelá rétorika, jakmile se ztělesňuje v nějakém typu státu, jakmile se stává organizovaným systémem moci.“

Právě vi takovémto záměrném postupu  se ukazovala velikost bolševiků. S Říjnovou revolucí a poté s její obranou bráněním, chránili ruský lid a ruský stát před rozkladem a balkanizací, kterou přinášejí důsledky vojenských debaklů  a zániku ancien régime. Gramsci Lenina po zásluze oceňoval jako „největšího státníka současné Evropy“ a bolševiky jako „aristokracii mezi státníky, kterou žádný jiný národ nedisponuje“.  Měli zásluhu, že se předešlo „pádu do temné propasti bídy, barbarství, anarchie, ke kterému zemi přivedla dlouhá a ta nejničivější z válek“, a zachránili tak „velký ruský lid“; a současně se jim tak podařilo „stmelit komunistické učení s kolektivním vědomím ruského lidu“. Jestliže přetrhávají spojení s dosavadními dějinami své země a současně v nich pokračují, vyjadřují tím bolševici na jedné straně „třídní vědomí“, plní však také národní funkci. Daří se jim „získat pro nový stát loajální většinu ruského lidu“, „vytvořit „stát veškerého ruského lidu“. Právě s tím se imperialismus nesmiřuje a pokračuje ve své agresívní politice. Avšak: „Ruský lid se konečně pozdvihl. (…) Pro svou Valmu (bitva feudální koalice Pruska a Rakouska proti revoluční Francii v roce 1792, pozn. red.) je plně vyzbrojen.“ „Třídním vědomím“ proniknutá komunistická strana je opravdu povolána k tomu, vést boj za národní nezávislost a připodobnit se tak jakobínům.

Jde o text, který je z řady důvodů mimořádný. Bolševici chtěli na rozvalinách buržoazní společnosti vybudovat řád ve znamení odumírání státu a národní identity; a přece se protagonisté tohoto boje neprojevovali  jako zachránci státu a národa proti útokům, vedeným vykořisťovatelskými třídami Ruska  a celého světa.  Bilance, kterou v roce 1919 vyvodil Gramsci, je potvrzována dnes, po více jak 90. letech, v nejnovějších dějinách. Dejme slovo (francouzskému historikovi, pozn. red.) Nicolasi Werthovi, který je vydavatelem „Černé knihy komunismu“: „Ke konečnému vítězství komunistů v občanské válce nepochybně došlo díky jejich mimořádné schopnosti „vybudovat stát“ – schopnosti, kterou jejich protivníci postrádali.“

V tomto smyslu jsou bolševici skutečně „aristokracií mezi státníky“, ovšem státníky, kteří si osvojili teorii, jež byla v jasném rozporu s jejich praxí. Jejich praxe tuto jejich teorii převážila; aby byla nalezena teorie, jež by byla této praxi adekvátní, bylo nutné se v prvé řadě obrátit ke Gramscimu.  Ten takovýmto způsobem argumentoval v téže době, kdy si Bloch od Říjnové revoluce sliboval uskutečněný přelom nejenom, jak už víme, ve zmizení „veškerého soukromého hospodářství“, veškerého „peněžního hospodářství“ a „zničení (…) všeho toho nejhoršího, co v lidech zanechala vysoce ceněná morálka kupčení“, nýbrž také  „přelom v moci lásky“. Gramsci se naproti tomu již ve svých prvých pracích propracoval k velmi realistické představě o zamýšlené výstavbě postkapitalistické společnosti a směřoval k tomu, aby byl marxismus zbaven nádechu mesianismu.  Potvrdila to jeho okamžitá podpora Nové ekonomické politiky (NEP); postavil se tak do výrazného protikladu proti jak v levici, tak v pravicidosti rozšířenému pojetí - i když se vzájemně protikladným  hodnocením -, že se v Sovětském Rusku jedná o úplný návrat ke kapitalismu.

Moc a bohatství

Teoreticky nejbohatší vyjádření Gramsciho k NEPu lze nalézt v jeho známém a kontroverzním dopisu KSSS z 14. října 1926. Realita SSSR dospěla k jevu, v dějinách dosud nikdy nevídanému,  že právě „vládnoucí třída  jako celek žije v podmínkách, které jsou horší, než touto třídou určované prvky a vrstvy ovládané a potlačované třídy“. Lidové masy, nadále trpící nouzí, jsou dezorientovány při pohledu na  „nepmany, s nimiž se jedná jako v bavlnce, kteří mají k dispozici veškeré požitky světa“. To by však nemělo být důvodem  pro  rozhořčení  či odmítání, neboť proletariát by nebyl vůbec schopen  moc  dobýt a uchovat, kdyby nebyl schopen své bezprostřední a zvláštní zájmy „obětovat pro obecné a progresívní zájmy třídy“. Kdo rozumí NEPu jako synonymu pro návrat ke kapitalismu, falešně ztotožňuje ekonomicky privilegovanou vrstvu s politicky panující třídou.

Platí takovéto rozdělení, které zde uvádíme?  Po svém návratu z cesty do Moskvy vyjádřil Walter Benjamin svoje celkové dojmy takto: „Za kapitalismu se stávají moc a peníze srovnatelnou (kommensurable) veličinou. Jakékoli množství peněz se mění ve zcela určitou moc a kupní síla jakékoli moci se dá vypočítat. (…) Sovětský stát tuto komunikaci mezi penězi a mocí podvázal.  Strana si moc vyhrazuje pro sebe, peníze přenechává nepmanovi.“ Ten je však vystaven „strašné společenské izolaci“. Ani pro Benjamina tu neexistuje žádná shoda, pokud jde o rovnost v pozicích mezi ekonomickým bohatstvím a politickou mocí.

První sovětský pětiletý plán Gramsciho ihned upoutal.  Proces ozdravení a plánovitého rozvoje sovětského hospodářství ukazuje, že je nové společenské uspořádánímožné! Stadium válečnou katastrofou vynuceného „kolektivismu bídy a utrpení“ lze tudíž překonat. Avšak i z filozofického hlediska má schválení pětiletého plánu značný význam: Jako „Revoluce proti „DasKapital“ je hospodářrský a průmyslový rozvoj Sovětského Ruska důkazem toho, že „koncepce historického materialismu“ v žádném případě  nevede k „fatalismu a pasivitě“, nýbrž „je podnětem pro rozkvět iniciativy a podnikání, jež u mnohých pozorovatelů  vyvolává úžas“.

Nebezpečí: jednotná protiruská fronta

Překonání „kolektivismu bídy a utrpení“ má pozitivní význam i z hlediska zdůvodnění internacionální politiky. Hrozba, která na Sovětském Rusku tak těžce spočívala, totiž v žádném případě nezmizela. Trvající diplomatická izolace činila zemi zranitelnou.  Nebude se kontrarevoluční intervence Západu opakovat?  A znovu pátrá Gramsci v novinách a časopisech po potvrzení či zpochybnění svých obav. La NuovaAntologia zveřejňuje řadu příspěvků o internacionální roli „Britského impéria“, jejichž „cílem (je) propagovat morální izolaci Ruska (přerušení diplomatických vztahů) a vytváření jednotné protiruské fronty jako přípravy na válku“. Ano, tyto články, pravděpodobně inspirované významnými lidmi z britských politických kruhů, se pokoušely „zprostředkovávat jistotu, že zničující válka mezi Anglií a Ruskem, válka, v níž Rusko nezbytně podlehne, je nevyhnutelná.“

To platí pro pozdní dvacátá léta a pro počátek let třicátých. S nástupem „Třetí říše“ rozpoznal Gramsci hlavní nebezpečí jednoznačně v Německu: „Po brutalitách a neslýchaných hanebnostech v hitlerismem opanované německé „kultuře“ je teď načase vzít na vědomí, jak „křehká je moderní kultura“.  Zuřivý antikomunismus „hitlerovské strany“ bude velice rychle pozorovatelný také na mezinárodní úrovni.

Není těžké pochopit, proti komu byla agrese nacistického Německa namířena.  Nejenom „Sešity z vězení“, ale také dopisy z vězení ukazovaly až do konce Gramsciho sympatie a zájem o zemi, která vzešla z Říjnové revoluce. Nejednou přitom nepřecházel ani ty nejdrobnější aspekty. Ukazují to pozitivní poukazy (v dopisech jeho synovi  Delio z léta a z listopadu 1936) na „pionýrské deníky“ a na „mladou a plnohodnotnou sovětskou filologii“, na „nejnovější“ a „kriticky zpracovanou“ literaturu o Puškinovi a Gogolovi.

Elity a masy

Rozhodné stranění Sovětskému svazu nebylo však u Gramsciho vulgární apologetikou či sebeklamem. Máme tu mnohem spíše co dělat s kritickým postojem v nejhlubším smyslu slova, který není výrazem chladu a distance, ale starostlivého sledování rozvoje po Říjnové revoluci. Zde je příklad, který může Gramsciho přístup osvětlit.

Ve třicátých letech se řeči o dvou totalitarismech rozmohly natolik, že nalezly svou odezvu jak u Trockého, tak Bucharina, kteří stalinskou SSSR a hitlerovské Německo subsumovali pod kategorii „totalitárních režimů“, případně „totalitárních diktatur“ a „všemocných totalitárních států“. Jinak „Sešity z vězení“, které sice představu, kterou o sobě šířil SSSR jako o „diktatuře proletariátu“ či „autentické demokracii“ odmítaly a namisto toho hovořily o „císarismu“, ale snažily se rozlišovat „progresívní“ césarismus od „regresívního, ztělesněného v Mussolinim a Hitlerovi“.

Jinými slovy, Gramsciho kritika nikdy nekončila v „čistém defétismu“, který Boris Souvarine předhazoval „Listům z vězení“. Tento dřívější vedoucí  představitel Francouzské komunistické strany  a Třetí internacionály a pak  stále ostřejší kritik  bolševismu a Sovětského svazu, začal od roku 1930 uveřejňovat své předhůzky v _La Critiquesociale.Gramsci věnoval tomuto časopisu pozornost a odsoudil jeho neschopnost, pochopit tragické obtíže, které vyvstávaly při výstavbě nového společenského uspořádání._ Jak Francois Furet (francouzský historik, pozn. red.) dostatečně prokázal, patřil Souvarine „ke kategorii intelektuálů, kteří pociťují sarkastické potěšení z toho, že si mohou oproti co možná největšímu počtu lidí ponechat „to pravé““.  Právě tuto představu ze všech nejchytřejšího si „Listy z vězení“ braly na mušku: „Neustálé obecnosti, vyjadřované s přezíravostí toho, který je sám o sobě přesvědčen. (…) Ano, jde o to, pracovat na vytvoření elity, ale tato práce se nemůže nevázat na práci při výchově velkých mas; obě tyto aktivity jsou naopak ve skutečnosti jednotou a právě to dělá problém tak těžkým (…); koneckonců jde o to dosáhnout jak reformace, tak renezance“. Tudíž: „Očividně se nedá molekulární proces rozvíjející se nové civilizace pochopit, nepochopíme-li historickou souvislost reformace a renezance“.

Tady jsme dospěli k rozhodujícímu bodu. V Gramsciho očích se může jen maloměšťák podivovat nad tím, že nově, obtížně utvářené uspořádání jen ukazuje na vytříbenou tvářnost světa, který chce svrhnout a která se může opírat o staletou zkušenost v zacházení s mocí. Dostačuje vzájemně srovnat na jedné straně humanismus a renezanci a na druhé straně reformaci, či v ideálně typizačním smyslu Erasma a Luthera. Nehledě na sedláckou obhroublost, s níž se na počátku prezentovali, jsou reformace a Luther těmi, kdo pokládají základy pro překonání ancien régime a pro novou, pokrokovou a na široké společenské základně založenou společnost.

Analogickým způsobem je nutno přistupovat k historickému dění, které započalo v říjnu 1917: „Kdo by chtěl napsat studii o (Sovětském) Svazu, musel by v první kapitole nebo dokonce v celé první části knihy pojednat o materiálu nashromážděném v rubrice „Reforma a reformace“.“ „Sešity z vězení“ v žádném případě netvoří výrazný předěl k dřívějším pojednáním, ale jsou v prvé řadě historicko-teoretickou bilancí rozporného průběhu utváření „nového pořádku“. 

Dialektický materialismus tehdejšího Sovětského svazu a kriticko-dialektické myšlení Gramscihodělípropast; nicméně právě díky své převaze ve výraznosti a bohatosti, je toto myšlení schopno pochopit obtíže a vztahy společnosti, kterou „dialmat“ vynesl na dějinné fórum. Ke Stalinovu Rusku je nutno přistupovat v tomtéž smyslu jako k Lutherově Německu.

JungeWelt, 27. dubna 2013
Překlad z italštiny Herman Kopp

Od DomenicaLosurda se naposledy objevil v němčině „Stalin. „Geschichteund Kritik einerschwarzenLegende“ (Dějiny a kritika černé legendy), 2. vydání, květen 2013, k dostání v obchodech  jw.

Překlad z němčiny: Miloslav Formánek