Uvádíme zde beze změny text, který jsme přednesli v němčině 9. května 1958 v Max-Planck Institutu v Mnichově, kam nás pozval profesor Paul Matussek. Budeme zde uvažovat—za předpokladu, že uděláme pár zmínek o způsobu myšlení, které v té době panovalo v kruzích jinak ne zrovna špatně informovaných—o ohlasu, jaký v těchto kruzích měly takové pojmy jako “jiná scéna,”1 abychom citovali jeden, o kterém se tu zmiňujeme a na který jsme ve Freudově díle my poukázali jako první.

Jestliže zpětné působení (Nachtrag), 2 abychom získali další z těchto pojmů zpět z oběhu mezi krasoduchy, je příčinou neproveditelnosti tého snahy, tak bychom si z toho měli vzít poučení: v té době byly neslýchané.3      

Víme, že nevědomý kastrační komplex má funkci uzle:

1. 1) v dynamické strukturaci symptomů v psychoanalytickém smyslu slova, jinými slovy, v tom, co se dá analyzovat v neurózách, perverzích a psychózách;

2. 2) v usměrňování vývoje, jenž dává své ratio4 této první roli: to jest, nastolení nevědomé pozice v subjektu, bez které by se nemohl ztotožnit s ideálním typem svého pohlaví, a  

dokonce by ani nemohl bez vážného rizika vyhovět potřebám svého partnera v sexuálním vztahu, nemluvě o přiměřeném vyhovění potřebám dítěte počatého v tomto vztahu.    

Existuje tu antinomie, která je vnitřní lidskému (Mensch) osvojení si svého pohlaví: proč člověk nemůže přijmout charakteristické rysy svého pohlaví jinak než prostřednictvím hrozby a nebo dokonce i formou privace? Víme, že Freud v Nespokojenosti v kultuře dokonce navrhl, že narušení lidské sexuality není náhodné, ale podstatné; a že jeden z jeho posledních článků se týká neredukovatelnosti účinků kastračního komplexu v mužském nevědomí a penisneid 5 v nevědomí ženy na jakoukoli konečnou (endliche) psychonalýzu.

[686] Tato aporie není jediná, ale je to ta první, kterou freudovská zkušenost a metapsychologie z ní vyplývající uvedly do naší lidské zkušenosti. Nedá se vyřešit žádnou redukcí na biologické údaje: to dostatečně prokazuje samotná potřebu mýtu, na kterém spočívá strukturování oidipovského komplexu.

Bylo by pouze umělým řešením odvolávat se v tomto případě na anamnestickou dědičnou zkušenost, nejen proto, že je sama o sobě diskutabilní, ale proto, že nechává ten problém nedotčen: jaká je spojitost mezi vraždou otce a paktem prvotního zákona, jestliže se zde předpokládá kastrace jako potrestání incestu?

Plodná diskuze může existovat pouze na základě klinických faktů. Ta názorně objasňují vztah subjektu k falu, který se ustavuje bez ohledu na anatomický rozdíl mezi pohlavími a který se proto zvláště choulostivě vysvětluje u ženy a se zřetelem k ženě, jmenovitě ve čtyřech následujících případech:

1. 1) proč malá holčička sama sebe považuje, byť na pouhý okamžik, za vykastrovanou v  pravém smyslu  tohoto slova: že je připravena o falus, a to někým, kdo  je v první řadě její matkou, to je důležité, a posléze svým otcem, ale takovým způsobem, že zde musíme rozpoznat přenos v psychoanalytickém slova smyslu;
2. 2) proč je prvotněji matka oběma pohlavími považována za obdařenou falem, t.j. za falickou matku;
3. 3) proč, v těchto souvislostech, význam kastrace nabývá fakticky svou (klinicky manifestovanou) plnou váhu, co se týče utváření symptomů, až poté, co je  odhalena jako kastrace matky;
4. 4) tyto tři otázky vrcholí otázkou po příčině falické fáze vývoje. Víme, že Freud upřesňuje tímto termínem první genitální zrání:  jako to, co by na jedné straně mělo být charakterizováno imaginární dominací falického atributu a masturbační jouissance,6 a na straně druhé lokalizuje tuto jouissance u ženy do klitorisu, který je takto povýšen na funkci falu, a tak zřejmě vylučuje u obou pohlaví až do konce této fáze, to jest až do odeznění [687] oidipovského komplexu, jakékoliv instinktivní lokalizování vagíny coby místa genitální penetrace. 

Tato nevědomost [ignorance] podezřele zavání  zneuznáváním [méconnaissance].

 V technickém slova smyslu a to tím více, že je padělaná. Nebyla by jenom v souladu s bajkou, ve které Longus zobrazuje zasvěcení Dafnis a Chloe jako cosi, co se řídí objasněními staré ženy?

Tímto způsobem byli jistí autoři přivedeni k tomu, že považují falickou fázi za následek vytěsnění, a funkci, kterou v ní falický předmět zaujme, za symptom.  Potíž začne, když se jedná o to vědět, který symptom: jeden říká fobie, druhý říká perverze, a občas stejný člověk říká obojí. V tom posledním případě je zmatek zřejmý: ne že se nevyskytují zajímavé transmutace objektu fobie ve fetiš, ale jestliže jsou zajímavé, je to právě díky rozdílu jejich míst ve struktuře. Bylo by marné od těchto autorů požadovat, aby formulovali tento rozdíl z hledisek, která jsou v současné době v oblibě pod titulem teorie objektních vztahů. Marné proto, že co se týče tohoto námětu, chybí jakákoliv jiná reference než přibližný pojem parciálního objektu, který nebyl nikdy kriticky posouzen od té doby, co ho Karl Abraham zavedl. Je to bohužel škoda  vzhledem k uspokojení, který tento v dnešní době  psychoanalytikům poskytuje. 

Faktem zůstává, že v současné době přerušená debata na téma falické fáze — jestliže si znovu přečteme zachované texty z let 1928—32 — je osvěžujícím příkladem vášně pro doktrínu, k níž degradace psychoanalýzy, následující po “přesazení” do Ameriky, přidává prvek nostalgie. 

Pouhým shrnutím této debaty bychom nemohli než zkreslit autentickou různorodost stanovisek, která Hélene Deutsch, Karen Horney a Ernest Jones zaujímali — abychom se zmínili o těch nejvýznamnějších.

Série tří článků, které Jones zasvětil tomuto tématu, je zvláště podnětná, byť jenom kvůli prvotnímu záměru, který poté rozpracoval, a který je ohlašován jím v té době zavedeným pojmem afanisis.  Neboť zcela správným vznesením problému vztahu kastrace k touze činí zjevnou svou neschopnost rozpoznat to, k čemu dospívá nicméně až tak blízko, totiž že výše zmíněný pojem—který nám záhy k tomu poskytne klíč—zřejmě pochází ze samotného autorova selhání. 

Zvláště zábavný je úspěch, se kterým se mu podařilo formulovat—na základě [688] doslovného přidržování se autority Freudova textu—stanovisko, které je s tímto v přímém rozporu: skutečný vzorový model obtížného žánru. 

Problém se nedá obejít, jako by se vysmíval Jonesově obhajobě znovuustavení rovnosti přirozených práv (nepřivádí nás to až k následujícímu biblickému závěru: “A Bůh je stvořil mužem a ženou”?).  Co vlastně získal tím, že normalizoval funkci falu jako parciálního objektu, jestli potřebuje vyvolávat jeho přítomnost v těle matky jako vnitřního objektu; pojem, jenž je funkcí fantazmat odhalených Melanií Kleinovou; a jestliže se Jones tím spíše nemůže oprostit od její doktríny, vztahuje tato fantazmata k návratu až na samé hranice útlého dětství, oidipovského utváření.

Nebude mylné znovu nastolit problém otázkou, co mohlo Freuda přimět k zjevnému paradoxu svého stanoviska.  Neboť člověk je nucen připustit, že on lépe než kdokoliv jiný byl veden ve svém rozpoznání řádu nevědomých jevů, které sám objevil, a že kvůli nedostatečné artikulaci povahy těchto jevů bylo osudem jeho následníků více méně sejít z cesty. 

Na základě této výzvy—kterou považujeme za jádro našeho komentáře Freudova díla, který uskutečňujeme už sedm let—jsme byli dovedeni k jistým výsledkům: především prosazovat jako nezbytný pro veškerou artikulaci psychoanalytického jevu pojem “označující,” v tom smyslu, že je v protikladu k pojmu “označovaný” v moderní lingvistické analýze. Z lingvistiky, která jako vědní disciplína existuje od doby Freuda, nemohl sám Freud čerpat; ale my tvrdíme, že Freudův objev vyniká právě proto, že, vycházeje z vědecké domény, ve které se sotva dalo očekávat rozpoznání její vlády, byl nucen anticipovat její formulace.  Naopak, Freudův objev dává protikladu označující a označovaný plnou váhu v tom smyslu, v jakém se má chápat, totiž, že označující má aktivní roli v určování účinků, prostřednictvím kterých se označovatelné jeví jako podrobující se jeho ocejchování [sa marque],7 stávaje se touto pasivitou8 označovaným.     

Tato vášeň [passion] označujícího se od té doby stává novým rozměrem lidského údělu v tom smyslu, že to není pouze člověk, kdo mluví, ale že v člověku a skrze člověka to [ça] mluví; že jeho podstata se stává protkanou účinky, ve kterých se znovu nachází [689] struktura řeči, jehož materiálem se on stává; a že tím v něm—mimo všechno to, co byla schopna kdy pojmout psychologie myšlení—rezonuje relace promluvy.

V tomto smyslu můžeme říci, že důsledky objevu nevědomí nebyly ještě teorií dostatečně postiženy, přestože v praxi už je jeho dopad pociťován více než si uvědomujeme, i když ve skutečnosti se projevuje formou ucouvnutí.

Ujasněme si, že tato propagace vztahu člověka k označujícímu jako takovému nemá nic společného s “kulturalistickým” stanoviskem v obvyklém slova smyslu; takovým, které se například Karen Horneyové podařilo předjímat ve sporu o falus, a které Freud nazval feministickým. Nejedná se o vztah člověka k řeči jako ke společenskému jevu, ani o otázku něčeho, co se podobá ideologické psychogenezi, kterou známe a která není překonána kategorickým odvoláním se ke zcela metafyzickému pojmu—se svou naléhavou prosbou v podobě petitio principii výzvy ke konkrétnosti—který nese posměšné jméno afekt.  

Jedná se o to znovu nalézt, v zákonech, které vládnou té jiné scéně (eine andere Schauplatz) již Freud označuje v souvislosti s tématem snů jako scénu nevědomí, účinky objevující se na úrovni řetězce materiálně nestabilních elementů ustavujícího řeč: účinky určované podvojnou hrou kombinace a substituce v označujícím, podél dvou os vytvářejících9 označované, stanovených metaforou a metonymií; účinků, které jsou rozhodné pro ustanovení subjektu. V tomto procesu se zjeví topologie v matematickém slova smyslu, bez které—jak si brzy uvědomíme—je nemožné i jen rozpoznat strukturu symptomu v psychoanalytickém slova smyslu.   

To [ça] mluví v Druhém, říkáme, označujíce tímto Druhým právě to místo, které je evokováno uchýlením se k promluvě v každém vztahu, do kterého zasahuje. Jestliže to [ça] mluví v Druhém, ať už to subjekt slyší na vlastní uši nebo ne, je to proto, že právě tam nalézá subjekt své signifikační místo způsobem, který logicky předchází jakémukoliv uvědomění si označovaného. Objev toho, co artikuluje na tomto místě, t.j. v nevědomí, nám umožňuje pochopit, za cenu jakého rozdělení (Spaltung)10 se takto ustavil. [690] Zde falus může být objasněn na základě své funkce. Falus podle freudovské doktríny není fantazmatem, pokud pod pojmem fantazmatu chápeme imaginární účinek. Také není jako takový objektem (parciálním, vnitřním, dobrým, zlým, atd.), pokud pojem objekt má sklon hodnotit skutečnost zainteresovanou ve vztahu.  Ještě mnohem méně je orgánem—penisem nebo klitorisem—který symbolizuje. A není bezdůvodné, že Freud zde převzal odkaz na simulacrum, jímž falus byl pro starověk.

Neboť falus je označujícím, označujícím, jehož funkce v intrasubjektivní ekonomii psychoanalýzy možná poodhaluje závoj z té funkce, kterou vykonával při mystériích.   Protože [falus] je označujícím, určeným k tomu, aby ustanovovalo účinky označovaného v jejich celku,11 nakolik je označující podmiňuje svou přítomností coby označující.

Prozkoumejme tedy účinky této přítomnosti. Mezi ně za prvé patří odchylky lidských potřeb díky tomu, že člověk mluví, v takovém smyslu, že čím více jsou jeho potřeby podřízeny požadavku, o to více se mu vrací odcizené. Toto není účinek jeho skutečné závislosti (nedomnívejme se, že zde nalezneme tu parazitickou koncepci, zosobněnou pojmem závislosti v teorii neuróz), ale spíše jejich [t.j. potřeb] převedením do signifikační formy jako takové, a že je to z místa Druhého, odkud je jeho sdělení vysláno.  

To, co se nachází takto odcizeno v potřebách, ustavuje Urverdrängung,12 protože, hypoteticky, se nemůže vyjádřit v požadavku; ale objeví se jako vedlejší produkt,13 který se v člověku ohlašuje jako touha (das Begehren). Ta fenomenologie, která vyplývá z psychoanalytické zkušenosti, skutečně ukazuje paradoxní, deviantní, eratickou, excentrickou a dokonce i skandální povahu touhy, kterou se tato odlišuje od potřeby.  Tato skutečnost je tak zřejmá, že ji odjakživa nemohli nebrat na vědomí ani moralisté zasluhující si toto označení. Zdá se, že rané freudovství se cítilo povinno přiznat této skutečnosti její plný status. Paradoxně, v současné době se psychoanalýza nicméně nalézá v čele odvěkého tmářství, které je o to otravnější, že popírá tuto skutečnost svým ideálem teoretické i praktické redukce touhy na potřebu. 

Proto jsme nuceni vyslovit zde tento status vycházejíce z požadavku, jehož pravé vlastnosti nejsou zahrnuty v pojmu frustrace (který Freud nikdy nepoužil).

Požadavek sám o sobě se týká něčeho jiného než uspokojení, [691] kterých se domáhá. Je požadavkem po přítomnosti nebo po nepřítomnosti. To jasně ukazuje prvotní vztah k matce, jsouc těhotný tím Druhým, který má být umístěn po boku potřeb, které může uspokojit. Požadavek ustavuje toho Druhého jako již majícího “výsadu” uspokojit potřeby, t.j. moci je připravit přesně o to, čím jsou uspokojeny. Tato výsada Druhého tak nastiňuje radikální podobu daru toho, co [ten Druhý] nemá, což je nazýváno jeho láskou. 

Tímto způsobem požadavek ruší (aufhebt) specifičnost všeho, co může být poskytnuto, a přeměňuje to v důkaz lásky, a samotná uspokojení, která požadavek získá pro potřebu, se ponižují (sich erniedrigt) na pouhé rozdrcení požadavku lásky (to vše je dokonale zřejmé z psychologie prvotní péče o dítě, ke které přilnuli naši psychoanalytikové-chůvy). 

Takže je nezbytné, aby se takto zrušená specifičnost znovu objevila mimo požadavek. A skutečně se tam znovu objeví, ale zachovávajíc strukturu ukrytou v bezpodmínečnosti požadavku lásky. Zvratem, který není jednoduchou negací negace, se síla čiré ztráty vynoří z rezidua vyhlazení z paměti. Bezpodmínečnost požadavku touha nahradí “absolutní” podmínkou: tato podmínka ve skutečnosti uvolní to, co se v důkazu lásky vzpírá uspokojení potřeby. Proto tedy touha není ani žádostivostí po uspokojení, ani požadavkem lásky, ale rozdílem, který vyplývá z odečtení prvního od druhého—samotný fenomén jejich rozdělení (Spaltung).

Chápeme, jak sexuální vztah obsazuje toto uzavřené pole touhy a rozehrává v něm svůj úděl.  Neboť se jedná o pole ustavené k tomu, aby se v něm vytvářelo enigma, které tento vztah provokuje v subjektu tím, že mu ho “signifikuje” nadvakrát: jako návrat požadavku, který [sexuální vztah] vyvolává ve formě požadavku týkajícího se subjektu [sexuální] potřeby; a jako nejasnost zpřítomňovaná v dotyčném Druhém, co se týče vyžadovaného důkazu lásky. Zející otvor14—nastolený tímto enigmatem—prokazuje to, co ho určuje, což je nejjednodušeji tlumočeno následujícím způsobem: t.j. že pro každého partnera ve vztahu, jak pro subjekt, tak pro Druhého, nestačí být subjekty potřeby nebo objekty lásky, ale že musí zaujímat místo příčiny vyvstání touhy.

Tato pravda je jádrem všech chyb v oboru psychoanalýzy, týkajících se sexuálního života. Také tam [v sexuálním životě] ustavuje [692] podmínku blaha subjektu; a maskovat tento zející otvor tím, že se tu odkážeme na sílu15 “genitálního”—aby pro ni našla řešení prostřednictvím dozrání něžnosti (t.j. pouhým uchýlením se k Druhému jako ke skutečnosti)—není o to menším klamem, jakkoliv ctihodný by byl tento záměr.  Je zde třeba uvést, že francouzští psychoanalytikové svým pokryteckým pojetím genitální oblace nasadili moralizující tón, který za zvuku spasitelských chórů teď proniká do všech koutů.

V každém případě člověk nemůže usilovat o to, aby byl celistvý (aby byl “celková osobnost,” což je další premisou, kterou se odchyluje moderní psychoterapie), jakmile hra přesunutí a zhuštění, k níž je odsouzen při vykonávání svých funkcí, poznamená [marque] jeho vztah subjektu k označujícímu.

Falus je privilegované označující toho znamení [de cette marque], ve kterém se dimenze logu pojí s nastolením touhy.

Je možné říci, že toto označující je zvoleno jako nejvíce vyčnívající z toho, co se dá uchopit v reálnu sexuální kopulace, a také jako nejsymboličtější v doslovném16 (typografickém) slova smyslu, protože v ní [t.j.v kopulaci] je ekvivalentem (logické) kopule. Můžeme také tvrdit, že díky své zduřelosti je obrazem životního fluida, jakožto proudícího při aktu plození.

Všechny tyto výroky zatím jen halí tu skutečnost, že falus nemůže hrát svou roli jinak než zahalený, to jest jako samotný znak latence, jímž je postiženo17 a “vyloučit” [? barrer] níže v textu.] vše označovatelné, jakmile je pozdviženo (aufgehoben) do funkce označujícího.

Falus je označujícím samotného tohoto Aufhebung, které iniciuje svým zmizením. To vysvětluje proč se démon Aidos (Sham)18.]       vynoří přesně v tom okamžiku, kdy v antických mysteriích je falus odhalen (viz známá malba ve Vile Mystérií v Pompejích).

Stává se tedy holí [la barre], která rukou tohoto démona zasáhne označované a ocejchuje je jako bastardního potomka svého signifikačního zřetězení.

Tak se vytvoří stav komplementarity při nastolení subjektu označujícím — ta vysvětluje jeho Spaltung a pohyb intervenování, ve kterém se završí.

[693] Totiž:

1. 1) že subjekt nestanoví své bytí jinak než vyloučením ? barrer]19 všeho, co znamená, jak je zřejmé z toho, že chce být milován kvůli sobě samému, iluze, která se nezažene tím, že je odhalena jako gramatická (protože zruší diskurz);

2. 2) že to, co je živé z této bytosti v urverdrängt,nachází své označující tím, že získá znamení Verdrängung falu (zásluhou kterého je nevědomí řečí).

Falus jako označující udává poměr touhy20  (v tom smyslu, ve kterém je tento výraz používán jako “průměrný a extrémní poměr” harmonických proporcí).

Budu ho [t.j. falus] rovněž používat jako algoritmus a nemohu si počínat jinak—jestliže se mám vyhnout protahování své přednášky donekonečna—než že se spolehnu na ohlas zkušenosti nás pojící, abych vám umožnil pochopit toto použití.  

To, že falus je označujícím, si vynucuje, aby k němu měl subjekt přístup na místě Druhého. Ale jelikož toto označující se tam nachází pouze jako zahalené a jako poměr [a příčina] touhy Druhého, je to tato touha Druhého jako taková, kterou je subjekt nucen uznat—jinými slovy, Druhého jako toho, jenž je sám o sobě subjekt rozdělený prostřednictvím signifikačního Spaltung.

Nejnovější poznatky v psychologické genezi potvrzují tuto signifikační funkci falu.

Tato nám nejprve umožní správněji formulovat zjištění Melanie Kleinové, podle kterého se dítě od počátku domnívá, že matka “obsahuje” falus.  

Ale vývoj je uspořádáván dialektikou požadavku lásky a testu21 touhy.

Požadavek lásky nemůže než trpět touhou, jejíž označující je mu cizí. Jestliže touhou matky je falus, dítě chce být falem, aby její touhu uspokojilo.  Takto rozdělení imanentní touze se již nechá pociťovat tím, že je zakoušeno v touze Druhého; a to tak, že stojí v cestě tomu, aby subjekt dosáhl uspokojení nabídnutím Druhému toho, co může mít skutečného [t.j. orgánu], co by tomuto falu odpovídalo. To, co má, nemá totiž větší hodnotu než to, co nemá, z hlediska jeho požadavku lásky, který by chtěl, aby falem byl.

Klinická praxe ukazuje, že tento test nastolený touhou Druhého není rozhodující v tom smyslu, že jejím prostřednictvím subjekt pozná, zda sám skutečný falus má nebo nemá, ale v tom smyslu, že pozná, že matka ho nemá. Je to tento okamžik prožitku, bez něhož žádný [694] symptomatický (fobie) nebo strukturální (Penisneid) následek, související s kastračním komplexem, nemůže nabýt účinnosti. Právě zde se pečetí spojení touhy—pokud falické označující je jejím znamením—s hrozbou nebo nostalgií zakládající se na chybění k vlastnění [manque ? avoir].22

Ale její budoucnost samozřejmě závisí na zákonu, který do této posloupnosti zavádí otec.

Je však možné, když se budeme držet funkce falu, naznačit struktury, kterým budou podřízeny vztahy mezi pohlavími. 23

Řekněme, že tyto vztahy se budou točit okolo bytí [d’un ?tre] a vlastnění [d’un avoir] jež díky tomu, že se vztahují k označujícímu, t.j. falu, mají protikladný účinek: na jedné straně dávají subjektu realitu v tomto označujícím, ale na druhé straně činí neskutečnými vztahy, které mají být označované.

Toto je navozeno zásahem zdání [paraître], jenž nahrazuje vlastnění, aby jej na jedné straně chránilo, a na straně druhé, aby tak maskovalo nedostatek v druhém; a což má za účinek kompletní promítnutí ideálních nebo typických manifestací chování každého pohlaví, včetně samotného kopulačního aktu, až do komedie.       

Tyto ideály nabývají na síle díky požadavku, který mají moc uspokojit, a který je vždy požadavkem lásky, se svým doplňkem redukce touhy v požadavek.

Jakkoliv paradoxní se tato formulace může jevit, tvrdíme, že je to proto, aby byla falem, t.j. označujícím touhy Druhého, že žena zavrhne podstatnou část ženskosti, jmenovitě veškeré její charakteristické vlastnosti, v maškarádě.24  Očekává, že po ní bude touženo i že bude milována právě pro to, čím není. Ale označující své vlastní touhy nachází v těle toho, komu je adresován její požadavek lásky. Nesmíme samozřejmě zapomínat, že orgán, který je touto označující funkcí obdařen, takto nabývá hodnoty fetiše. Ale pro ženu výsledkem stále je, že ve stejném objektu se sbíhají: zkušenost lásky, která ji jako taková (viz výše zmíněné) ideálně zbavuje toho, co ten objekt dává; a touha, která v tomto objektu nachází své označující. Z tohoto důvodu můžeme pozorovat, že neschopnost uspokojení sexuální potřeby, t.j. frigidita, je ženou relativně dobře tolerována, zatímco Verdrängung, inherentní touze, je u ní menší než u muže.

U muže naopak dialektika požadavku a touhy dává vznik účinkům, vzhledem k nimž musíme znovu obdivovat [695] jistotu, se kterou je Freud umístil, v přesných spojeních, ze kterých pocházejí, do kategorie ponížení (Erniedrigung), příznačného pro milostný život.

Jestliže je muž skutečně schopen uspokojit svůj požadavek lásky ve vztahu k ženě, pokud platí, že falické označující ji jasně konstituuje jako někoho, kdo dává v lásce to, co nemá, jeho vlastní touha po falu naopak způsobí, že se jeho označující zjeví ve své residuální odchylce k “jiné ženě,” která může tento falus značit různými způsoby, ať jako panna nebo prostitutka.   Výsledkem je odstředivá tendence genitálního pudu25 ve sféře milostného života, která pro něj činí impotenci mnohem hůře snášenou, zatímco Verdrängung, inherentní touze, je zdůrazněno.

Neměli bychom ale kvůli tomu věřit, že tento typ nevěry, který se zde zdá být konstitutivní pro maskulinní funkci, je vlastní jenom té funkci.  Neboť když se podíváme pozorněji, stejné zdvojení se nachází i u ženy, jenomže v jejím případě Milující Druhý [l’Autre de l’Amour] jako takový, t.j. jako zbavený toho, co dává, je těžce rozeznatelný v odstupu, kde se nahradí za bytí právě toho muže, jehož atributy ona něžně miluje.

Můžeme zde dodat, že mužská homosexualita, podle falického znamení, konstituujícího touhu, se konstituuje podél její osy, zatímco naopak ženská homosexualita, jak ji ukazuje pozorování, se orientuje zklamáním, které posiluje osu požadavku lásky. Tyto poznámky by si zasloužily být dále rozpracovány návratem k funkci masky, v té míře, v jaké tato maska dominuje identifikacím, ve kterých jsou vyřešena odmítnutí požadavku.

Skutečnost, ze feminita nalézá své útočiště v této masce—díky Verdrängung, které je inherentní falickému označení [la marque] touhy—má za kuriózní následek to, že v lidské bytosti se sama virilní ostentativnost jeví jako femininní.

Korelativně můžeme vytušit příčinu toho nikdy neobjasněného rysu, který opět poukazuje na hloubku Freudovy intuice; zejména proč Freud tvrdí, že existuje jenom jedno libido, a ukazuje ve svých textech, že je pojímá jako maskulinní ve své podstatě . Funkce falického označujícího se zde dotýká svého nejhlubšího vztahu; toho, jehož prostřednictvím starověk v něm ztělesňoval Nús a Logos.