Článek

Michael Hauser  Materialistická dialektika Alaina Badioua a prodloužený život filosofie

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filosof, vysokoškolský pedagog a překladatel. Vystudoval filosofii na FF UK - v dizertaci se zabýval myšlením Theodora W. Adorna (v přepracované podobě vyšla knižně). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2007 k výročí Charty 77 inicioval výzvu Jsme občané! upozorňující na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen do Rady České televize. Hauser rozvíjí koncepce, které postihují krizové společenské tendence a poskytují východisko k promýšlení alternativ. Ve svých knihách se na současnou dobu dívá jako na dobu přechodu či interregna a takto pojímá dnešní politiku, kulturu a ekonomiku. Ve své filosofii navazuje na první generaci kritické teorie (Adorno, Marcuse, Fromm), na francouzské marxistické a postmarxistické filosofy (Althusser, Badiou, Ranciere, Balibar), na Slavoje Žižka a české kritické myslitele (Machovec, Kosík, Kalivoda).

Anotace

Předmluva ke knize Alaina Badioua: První manifest za filosofii, kterou v roce 2014 vydalo nakladatelství Herrmann a synové jako patnáctý svazek edice SOK.

Badiou v Prvním manifestu za filosofii říká podivnou věc: filosofie donedávna nedokázala přemýšlet na úrovni kapitálu. Vypadá to, jako by Badiou vycházel z kapitálu a ten učinil hlavním měřítkem filosofie. Můžeme se ptát, proč to dělá. Proč stanovuje měřítko, které se nachází vně filosofie? Neomezuje tímto gestem autonomii filosofie? Někoho možná napadne, že Badiou chce filosofii přizpůsobit ekonomické moci. Někdo jiný se zeptá, zda Badiou  neodvozuje svou normativitu z ekonomické fakticity. Badiou tím však naznačuje, že podoba našeho světa nevzniká ani spontánně, ani vědomě, nýbrž je pod ní podpis neviditelné ruky kapitálu. A především chce vyjádřit zpoždění, které filosofie měla za touto realitou. Současný kapitál totiž dokončuje pohyb, o němž čteme v Marxově a Engelsově Komunistickém manifestu. Kapitál rozpouští staré vazby a místo pestrých svazků přichází „chladná voda sobecké vypočítavosti“. Badiou píše, že tento proces se dovršil a veškeré vazby, zdánlivě trvalé a podstatné, se rozpadly. Nežijeme již ve světě, protože svět představuje určité uspořádání, a to se proměnilo v „zevšeobecněnou atomistiku“.

Kapitál rozpojil zdánlivě přirozená pouta a vztahy, a provedl tím poznávací práci. Náš svět nebyl nikdy původní nebo přirozený, vše již bylo výsledkem určitých procedur. Tím se myslí opravdu vše, i to, co filosofie označuje jako věc (res), vztah (relatio) a další kategorie. Kapitál rozkládá svět i na ontologické úrovni. Zaniká věc jako předem daná jednotka, stejně jako vztahy mezi věcmi. Rozpojování je destruktivní, ale přináší něco osvobozujícího: odhalení, že ve věcech se neskrývala pravda, která by se nám zjevovala.

Badiou hovoří o konci věci jako předem dané jednotky, jež byla jistým mýtem nebo projekcí. Byl to nereflektovaný výsledek určitých scelujících operací. Věc není původní. A co je původní? Podle Badioua se na základní ontologické úrovni setkáme s mnohostí: bytí je bytostně mnohé. Zde se musíme obrátit k pojmu mnohost mnohostí, který Badiou převzal z teorie množin Paula Cohena. Řekneme-li to s jistým zjednodušením, mnohost mnohostí představuje nekonečno prvků, které jsou opět složeny z nekonečna prvků. Tento termín náleží k ústředním pojmům Badiouovy filosofie vyložené v knize Bytí a událost.1 Badiou prostřednictvím teorie množin vyjadřuje, že zde nejsou žádné základní jednotky. Není tu nic původního, co by odpovídalo jedničce, jak tomu učila tradiční ontologie. Bytí má paradoxní povahu: je tvořeno tím, co neodpovídá ani jedničce ani nule. Je tu mnohost mnohostí, která je méně než jednička a více než nula.  

Být na úrovni kapitálu pak znamená, že filosofie učiní svým východiskem tento materialismus mnohosti a rozpustí věci, jejich vzájemné vazby, a dokonce „svět“ jako uspořádaný celek. Takto můžeme znovu pročíst dějiny filosofie a hledat spojence. V tomto směru je Badiouovým spojencem např. Démokritos, podle něhož tu je nekonečné množství atomů; pozdní Althusser se svým materialismem setkání, který v nahodilosti spatřuje původ všeho; Heidegger, jenž hovoří o věci (das Ding) jako formě bytí existující před kvalitativně určenými předměty (objekty), a tato věc představuje před-předmětný základ předmětnosti charakterizovaný pouhou mnohostí;2 Derrida se svou diseminací, v níž nastává nekonečné množení perspektiv a významů. U Badioua pak získává materialismus mnohosti podobu mimořádně soudržného systému opřeného o teorii množin.3 Badiou je také jeden z prvních, kdo objevil vztah mezi tímto materialismem a pohybem kapitálu. Současný kapitál jedná materialisticky a filosofie, která rozkládá pojem řádu, smyslu a věci, je na jeho výši. Je na výši současného kapitálu, ale to znamená, že rozpouštění či diseminace filosofických pojmů přestává být subversivní. Tato činnost se sladila s rozpouštějícím kapitálem.

Alain Badiou v knize Logiky světů rozlišuje demokratický materialismus a materialistickou dialektiku.4 Demokratický materialismus zahrnuje myšlenkové proudy a tendence, které se přes všechny rozdíly shodují na dvou bodech: existují těla a jazyky. Poststrukturalismus, kritická teorie, analytická filosofie, neopragmatismus, kulturní studie mají společný jmenovatel: uznávají pluralitu jazyků jako projevu různých kultur nebo komunit a zároveň předpokládají existenci těl jako míst prožívání, afektů nebo reakcí. Tyto proudy souzní také v tom, co odmítají nebo aspoň zpochybňují: ducha, subjekt, pravdu, ideu, platonismus. Demokratický materialismus se tím však zbavil pojmů, které patřily sice k metafyzice či k disciplinačním praktikám, ale obsahovaly jistý emancipační potenciál: podněcovaly k sociálním, vědeckým a uměleckým změnám a revolucím. Spoluutvářely onu dynamiku evropských dějin, která nemá v jiných civilizačních okruzích obdoby. Jak se dnes ukazuje, jejich opuštění nepřineslo osvobození, neboť předchozí formy útlaku nezmizely, nýbrž se pouze proměnily. A co hůř, postrádáme myšlenkové východisko pro změnu tohoto stavu, nebo i jen schopnost na to vůbec pomýšlet.

Tyto skutečnosti vedly Badioua k tomu, aby do filosofie vyloučené pojmy vrátil, aniž tím sklouzne před demokratický materialismus. Směr tohoto kroku je nezbytné připomínat znovu a znovu: není to krok zpět do poklidných vod staré metafyziky, ani prosté překročení demokratického materialismu jako filosofického bloudění, nýbrž vkročení do materialismu a demokratičnosti, ale s jedním krokem navíc. Badiouova materialistická dialektika uznává existenci těl a jazyků, až na to, že uznává také existenci pravd. V tom je novum Badiouovy filosofie. Pravdy nejsou nezávislé na situacích, ale přitom nejsou relativní. Pravdy jsou historicky podmíněné, a přesto přesahují fakticitu daných podmínek. Je tu mnohostní matérie bez předem daných vztahů a struktur, tj. radikální pluralita reality, ale v této matérii se objevují pravdy s transcendentními rysy. Pravdy představují transcendenci v imanenci.5 Zavedení těchto pravd Badiou nazývá platónské gesto.

Badiou nejprve působí tak, jak asi působil Platón na své současníky vychované sofistikou: jako nepochopitelná lidská bytost. Všichni jsme věděli, že pravda je pouhé slovo a dohoda, a on říkal, že tu něco chybí. My nerozuměli. Pak jsme pocítili, že toužíme ještě po něčem jiném, než je nekonečná mnohost. On to nazývá pravda. Smíme toužit po pravdě? On říká, že smíme.6

Když Badiou na konci osmdesátých let psal První manifest za filosofii, bylo v módě vyhlašovat konec filosofie. Filosofie se měla přetvořit na něco jiného, na literární kritiku, estetiku, sociologii, přírodní vědy. Pro nemálo intelektuálů se stala hlavní podezřelou v tragických kauzách dvacátého století. A někteří, jako Philippe Lacoue-Labarthe, filosofii shledali vinnou. Toužit po filosofii je eticky nepřijatelné. Vybízejí k opatrnosti. I neúmyslně lze spřádat totalitární myšlenky.

Tento postoj by se dal prostřednictvím Adorna pochopit jako výsledek určitého druhu filosofie. Adorno ji nazývá idealistickou. Filosofie má údajně zvláštní moc určovat běh světa. O povaze společnosti prý rozhodují myšlenková paradigmata, jako je paradigma křesťanské nebo karteziánské. Jedno chybné paradigma a svět zažije nevídané katastrofy. Idealistická filosofie v sobě skrývá hybris, zhoubné překročení míry, když se domnívá, že filosofie může být rozhodující dějinnou silou. Tato hybris vyvolává tváří v tvář katastrofám dvacátého století pravý opak: přesvědčení, že filosofie by měla být co nejslabší a raději se uložit k věčnému spánku, aby se tyto katastrofy neopakovaly. Hybris vede filosofii k sebeobviňování a sebeničení. Filosof musí mít špatné svědomí, aby mohl být filosofem. Opuštění pojmu pravdy je projevem špatného svědomí filosofie, které vzniklo z idealistické hybris. Špatné svědomí, které se patrně rozplyne, jakmile opustíme idealistickou filosofii.

Badiou se na tuto věc dívá z jiného úhlu pohledu, když dvacáté století nazývá stoletím sofistiky. Předznamenal je Nietzsche, který si předsevzal vyléčit Evropu z platonismu, v němž diagnostikoval zdroj moderního nihilismus. Byla však tato diagnóza správná? Pomohl antiplatonismus vyléčit Evropu z jejích nemocí? A pokud ne, jaké má sofistika důvody ke kritice platonismu? Badiou v knize Svatý Pavel7 píše o tom, že Nietzsche ve své kritice křesťanství jako platonismu pro lid přehlíží, že křesťanství překonalo pozdně římský nihilismus tím, že vírou ve vzkříšení přitakalo životu. K platonismu nemusí být přilepen nihilismus, neboť platonismus dokáže vyvolat vášně, které potvrzují vztah k bytí. Nihilismus se svou ochablou vůlí k životu bývá plodem sofistiky, která ruší napětí mezi danou podobou života a určitými pravdami nebo idejemi. Nihilismus můžeme překonat platónským gestem a opozicí vůči sofistice.

První manifest za filosofii polemizuje s velkou a malou sofistikou, která ovládla filosofii dvacátého století. Je to polemika napájená teorií pravdy, již Badiou rozvinul v knize Bytí a událost. (_Druhý manifest za filosofii_se se váže k jeho druhému opus magnum, Logice světů, a uvidíme, zda právě rozepsané třetí opus magnum, nazvané Imanence pravd, doprovodí Třetí manifest za filosofii.) Zformovat filosofii, která bude čelit sofistice, to pro Badioua znamená obnovit vztah mezi filosofií a pravdami. Ale jaký je to vztah? Sama filosofie pravdy nepřináší. Podmínky její existence nezávisí na ní, nýbrž na jejím vnějšku, na dění v oboru vědy, umění, politiky a lásky. Jenom v nich se objevují generické procedury, tj. postupy umožňující příchod pravdy. To je zásadní Badiouovo slovo. Filosofie je podmíněna svým vnějškem a sama z popela nepovstane. V tomto omezení můžeme vidět způsob, jak filosofii zbavit hybris, tedy představy, že filosofie vytváří pravdy, které se promítají do politiky, vědy a umění, a způsobují tolik nesnází. Filosofie není autorkou pravd, které mění společenskou realitu a jejím dílem nejsou ani tzv. velká vyprávění, jež podle Lyotarda charakterizují moderní dobu. Filosofie nemusí mít špatné svědomí, které ji vede k tomu, aby se „přistehovala“ ke svým vnějším podmínkám: k politice, vědě,umění a lásce.

Ještě je třeba zdůraznit, že to byl až Badiou, kdo hovoří uceleně o těchto vnějších podmínkách filosofie. Velcí historikové filosofie vždy poukazovali na vazby mezi filosofií daného období a tehdejší politikou, vědou a uměním. Vzpomeňme na Jean-PierreVernanta a jeho výklad vzniku filosofie, podle něhož filosofické tázání umožnila demokratizace polis,8nebo na obecně známý fakt, že Platónova a Aristotelova filosofie vznikala pod vlivem tehdejší geometrie, a filosofie Descartova, Spinozova, Pascalova za působení geometrie novověké. A současná filosofie? Podle Badioua je ke svým vnějším podmínkám připnuta více než filosofie v minulosti. Každý proud současné filosofie je přistehován k nějakému oboru: poststrukturalismus a neopragmatismus k literatuře, analytická filosofie k jazykovědě, kritická teorie k sociologii. Zvlášť patrné je to na amerických univerzitách, kde je poststrukturalismus a neopragmatismus převeden na katedry literatury a na katedrách filosofie se učí především analytická filosofie.

Proč by se měla filosofie této závislosti zbavit? Nejen kvůli filosofii samotné, nýbrž také proto, abychom osvětlili dění v těchto oborech. Filosofie, jak se dočteme v Prvním manifestu za filosofii, vytváří prostor pro pochopení generických procedur, jež umožňují její existenci. Těmito procedurami se myslí procedury ve všech čtyřech oborech (ve vědě, politice, umění a lásce). Přistehovaná filosofie převádí všechny procedury na obor, k němuž je připoutána. Co nám analytická filosofie říká o umění, politice, lásce? Co nám poststrukturalismus říká o vědě, politice, lásce? Nebo co nám říká současná kritická teorie o umění a lásce? Přistehování způsobuje, že filosofie tyto obory a jejich pravdy nedokáže pochopit v jejich celku. Tyto obory buď vězí v izolaci, nebo jeden obor chce převést ostatní na své principy (metoda redukcionismu). Jestliže filosofie rezignuje na jejich propojení, její místo zaujmou různé formy obskurantismu, které k jejich stmelování používají určitý mýtus, jako je mýtus živého celku v tzv. hypotéze Gaia. Nebo se šíří naivní názory. Vidíme to dnes a denně na tom, co říkají vědci o politice a umění, umělci o vědě a politice, politici o vědě a umění. Badiou v Prvním manifestu za filosofii usiluje o to, aby se filosofie vrátila ke staré dobré tradici a věnovala se zároveň vědě, politice, umění, lásce a také etice. Sám Badiou jako jeden z mála současných filosofů píše knihy o všech těchto oborech.9

V Druhém manifestu za filosofii (2009) hovoří o tom, že existence filosofie je stále ohrožena, ale z opačného důvodu než v osmdesátých letech. Už není odsouzena k zániku proto, že to není věda, politika, umění, nýbrž proto, že nabyla umělou podobu a je všudypřítomná. Filosofie oživuje hovory nad kávou, má mediální guru, kteří mluví o hodnotách a kořenech, dovolávají se jí etické kodexy a komise. Stala se moralizujícím kázáním, v němž se svět rozdělil na dobro, jímž je současná demokracie, a zlo, jímž je vše ostatní. Badiou to vyjadřuje tak, že filosofie představuje soubor argumentů pro to, co G. W. Bush nazval bojem proti říši zla.10Kdo chce být filosofem, měl by mít morální odpovědnost za demokracii a v žádném případě nezpochybňovat určité hodnoty. Filosofie přežila všechna vyhlášení svého konce z osmdesátých let, ale získala rysy dogmatismu, který Badiou nazývá demokratický dogmatismus. Je to směs konzervativní morálky a politického konformismu.

Badiou ve Druhém manifestu hovoří o svých posledních setkáních s Derridou. V době, kdy psal První manifest, patřil Derrida mezi sofisty, kteří rozpouštějí filosofii. Během devadesátých let se však tábory přeskupily a Badiou a Derrida se usmířili. Derrida tehdy svému dlouholetému oponentovi řekl: „V každém případě dnes máme stejné nepřátele.“11 Badiou společné nepřátele vykresluje takto: po dekonstrukci přišla rekonstrukce ubohého dogmatismu, pod nímž je podepsaná analytická filosofie, kognitivismus a ideologie demokracie a lidských práv. Scénu ovládá určitý druh scientismu (je třeba naturalizovat ducha a postupovat podle experimentálních záznamů neurologie), který je jako vždy doplněn hloupým moralismem náboženského zabarvení (buď slušný a demokratický spíše než zlý a totalitární).

I když se spojenectví platónského materialismu a dekonstrukce dlouho jevilo jako vtip, nelze jej dnes rozhodně vyloučit. Jak bylo řečeno, určitý společný postup tu probíhá od začátku: je to rozpouštění pojmů nebo hodnot, které působí jako něco daného a přirozeného. Platónský materialismus navazuje na to, co vykonala dekonstrukce, a Badiouvy pojmy jako pravda, idea, subjekt potřebují jako své pozadí dekonstruovaný svět. V době, kdy chce konzervativní a moralizující filosofie pohřbít dekonstrukci jako nezodpovědný relativismus, je zapotřebí dekonstrukci bránit nebo aspoň chránit její dědictví. Podobně hovoří Slavoj Žižek, jenž varuje před unáhleným opuštěním Derridy, jehož móda je na ústupu.12

Situace filosofie je v něčem ještě tíživější než v osmdesátých letech. Po dvaceti letech od vydání Prvního manifestu Badiou konstatuje, že se tehdejší krizové fenomény staly latentními. Věda se zaměřuje na obchodovatelné technologie; umění se utápí v komunikaci či v multimediálních instalacích, a vyznává kulturní relativismus bez jakýchkoli norem; demokracie je směsí ekonomiky, správy věcí a všudypřítomné kontroly; láska osciluje mezi smluvním pojetím rodiny a libertinským přístupem k sexualitě. Souhrnně řečeno, žijeme v bezudálostní době, v níž technika, kultura, správa věcí a sex zaujaly místo vědy, umění, politiky a lásky.

Badiou říká, že v jeho Prvním manifestu lze spatřit paměti na myšlení v podzemí. Tehdy byl sám a uvědomoval si, že jeho filosofie je nepřijatelná. Něco se však mění. Objevují se náznaky odvahy k nastolení jiné perspektivy, která oživí pojem pravd. Je tu aspoň možnost jejich příchodu. Filosofie nabývá sílu k tomu, aby vystoupila z podzemí.

Jak je to v českých zemích? Jak se u nás chápe Badiou? Je třeba říci, že zatím kolem něj vládne mlčení, nepočítáme-li několik výjimek. O čem to vypovídá? Je to zvláštní věc, protože obnovit platonismus se pokusil i Jan Patočka, k němuž se mnozí čeští filosofové hlásí jako ke svému učiteli. Jsou zde i další aspoň vzdálené shody: Patočkova obrana filosofie proti tvrzení o jejím konci,13 jeho kritika partikularismu (obdoba sofistiky u Badioua), jeho filosofická intervence za pravdu, spravedlnost, krásu, které podle Patočky umožňují, aby lidský život nebyl pouhým biologickým přežíváním.14 V Negativním platonismu Patočka reviduje platonismus a zavádí čistou distanci (chórismos bez světa idejí). Ta nevyplývá ze souboru faktů, a přesto umožňuje poznání našeho světa. Poskytuje rovněž zkušenost svobody.15 (Badiouův platonismus je také platonismus bez samostatného světa idejí.) Patočka a Badiou čerpají z protilehlých myšlenkových zdrojů (Patočka z Husserla, Heideggera a fenomenologické tradice; Badiou z Althussera, Lacana a teorie množin), ale oba provádějí platónské gesto vedené v opozici vůči sofistice i vůči pozitivismu a scientismu.

Proč se tedy kolem Badioua rozhostilo mlčení? Je to pravděpodobně kvůli jistému časovému skluzu české filosofie. Fenomenologický proud si teprve zvolna připouští k tělu fenomenologické hereze usilující o politizaci fenomenologie (J. P. Sartre, M. Merleau-Ponty, M. Henry) a kritiku fenomenologie (Th. W. Adorno, J. Derrida, aj.). Jen pomalu blednou fenomenologické závorky, do nichž mnozí čeští fenomenologové uzavřeli problematiku současného světa.16 Společenská témata byla dlouho považována za principiálně nefilosofická, takže se dokonce pochybovalo, zda autoři jako Marx, Adorno, Althusser, Žižek jsou vůbec filosofové. Taková pochybnost se jistě týká i Badioua. Tento postoj se snad již mění tím, jak se česká fenomenologie přibližuje ke světovému vývoji fenomenologie. Badiou se možná již brzy stane aspoň předmětem vědomí. A třeba i něčím víc, protože jeho platónské gesto by žákům Jana Patočky mělo být pochopitelné.

Vedle tohoto postoje se zvlášť u střední a mladší generace českých filosofů setkáme s tím, co připomíná situaci ve Francii v osmdesátých letech, jak ji popsal Badiou: filosofie oživující téma pravdy, bytí, subjektu se jeví jako přebytečná nebo podezřelá. Antiplatonismus je mnohdy ještě zesílen vzpomínkami na minulý režim, který na někoho zapůsobil jako doklad toho, jak v praxi skončí všechny pokusy o platonismus. Nebyla idea komunismu nakonec modernizovanou Platónovou vizí dokonalé společnosti?

Dosud se také nerozběhla diskuze o jednotlivých proudech dnešního myšlení, o jejich obecných rysech, myšlenkových schématech, nebo i dogmatech. V současné české filosofii převažuje sklon k fragmentarizaci. Za normu se považuje práce na dílčím problému vyděleném ze širších souvislostí (izolacionisté) nebo na interpretaci nějakého zpravidla zavedeného filosofa (věční interpreté). V obou případech se projevuje nechuť k obecnému.

První manifest za filosofii proto bude působit tak, jako by jej Badiou napsal dnes, nikoliv před pětadvaceti lety. Pokud v českých zemích vzkřísí otázku filosofie, nebude to málo.

  1. 1
    Badiou, A., L’Etre et l’Evénement. Paris, Seuil 1988.

  2. 2
    Badiou, A., Second manifeste pour la philosophie. Paris, Fayard 2009, s. 48.

  3. 3
    Propojení materialismu a teorie množin Badiou vytvořil už na začátku sedmdesátých let v knize Le Concept de mod?le. Paris, Maspero 1972.

  4. 4
    Badiou, A., L’Etre et l’événement: Tome 2, Logiques des mondes. Paris, Seuil 2006, s. 12.

  5. 5
    Základní výklad Badiouovy teorie viz Hauser, M., Cesty z postmodernismu. Praha, Filosofia 2012, s. 210nn. 

  6. 6
    Badiou tuto proměnu vyjadřuje ve vztahu k filosofii. Poselství Prvního manifestu za filosofii bylo, že „filosofie je ve skutečnosti něco jiného, než vám říkají, že je. Tedy se pokuste vidět, co nevidíte.“ Poselství Druhého manifestu za filosofii, vydaného dvacet let poté, zní: „Ano! Filosofie může být tím, po čem toužíte, aby byla. Pokuste se doopravdy vidět, co vidíte.“ Badiou, A., Second manifeste pour la philosophie. Cit. d., s. 12. 

  7. 7
    Badiou, A., Svatý Pavel. Zakladatel univerzalismu. Přel. Josef Fulka. Praha, Svoboda Servis 2010.

  8. 8
    Vernant, J.-P., Počátky řeckého myšlení. Přel. Miloš Rejchrt. Praha, OIKÚMENÉ 1993, s. 8.

  9. 9
    O vědě (teorii matematiky) pojednává např. Le Nombre et les nombre. Paris, Seuil 1990; politice se věnuje např. Abrégé de métapolitique. Paris, Seuil 1998; lásce Éloge de l´amour. Paris, Flammarion 2009; etikou se zabývá např. L’Ethique. Paris, Hatier 1994 a uměním Petit Manuel d’inesthétique. Paris, Seuil 1998.

  10. 10
    Badiou, A., Second manifeste pour la philosophie. Cit. d., s 67.

  11. 11
    Tamtéž, s. 110.

  12. 12
    Srov. Žižek, Sl., The Parallax View. Cambridge, MIT Press 2006, s. 11.

  13. 13
    Patočka, J., „Může filosofie zaniknout?“ Filosofický časopis 38, 1990, č. 1-2, s. 3-21.

  14. 14
    Patočka, J., Evropa a doba poevropská. Praha, Lidové noviny 1992. Srov. Badiou, A., Manifest afirmacionismu. Přel. Jan Bierhanzl, www.sok.bz/

  15. 15
    Patočka, J., _Negativní platonismu_s. Praha, Československý spisovatel 1990, s. 47.

  16. 16
    Tzv. uzávorkování vnější reality je Husserlův pojem, který znamená, že k předmětům našeho vědomí přistupujeme tak, jako kdyby neměly samostatnou vnější existenci.