• K estetickému myšlení Roberta Kalivody (Kapitola z archeologie českého marxismu)
O autorovi
Roman Kanda (1976), český marxismem ovlivněný literární vědec a publicista. —- Vystudoval obor Česká filologie a historie na FF UP (1996-2003 Mgr., 2004–2011 PhD.). V letech 2002–2003 spolupracoval s nakladatelstvím Host (externí redaktor); 2007–2011 byl asistentem Katedry slavistiky Institutu polské filologie Opolské univerzity; 2013–2014 působil na pozici zástupce šéfredaktora časopisu Tvar; od roku 2014 je pracovníkem Oddělení pro výzkum literární kultury Ústavu pro českou literaturu AV ČR. —- Předmětem Kandova soustavného odborného zájmu jsou marxismus v literární vědě, estetice a literární kritice, dále teorie uměleckých avantgard, současná česká próza a dílo Witolda Gombrowicze. V levicových periodikách jako jsou Britské listy nebo A2 (a A2larm) publikuje politické komentáře.
Díla: Podzim postmodernismu (s M. Hauserem, V. Bělohradským, M. Škabrahou a P. Kuželem, 2016).
Anotace
Roman Kanda reflektuje originální interpretaci marxismu filozofa a historika Roberta Kalivody, zejména v souvislosti s estetickou teorií.
1. Vstupní vymezení: „deficitní marxismus“
V základech Kalivodova úsilí o přepsání strukturalismu do marxistické perspektivy stojí poznání dialektické dynamiky uvnitř obou teoretických komplexů a uplatnění dialektické metody samé. Zvolený dialektický přístup umožňuje Kalivodovi strukturalistický systém „rozpohybovat“ a provést jeho vnitřní kritiku. Přiměřenost tohoto přístupu je zajištěna tím, že strukturalismus – podobně jako marxismus – nechápe zkoumané entity esenciálně, nýbrž je reflektuje s ohledem na jejich dialektickou „dvojtvářnost“ či relativnost (proměnlivou vztahovost [MUKAŘOVSKÝ 2000a: 27]). Oživení dialektické metody tvořilo jeden z motivů teoretické diskursivní formace1 šedesátých let ? byl jí, řečeno dobovým jazykem, překonáván dogmatismus předchozí kulturně-vědecké etapy. Za dva hlavní projevy „dobových deformací“ dialektického myšlení považoval Lubomír Nový potlačení ideje zprostředkování (již dogmatismus nahradil přímočarostí) a celkovou redukci významu Hegelovy idealistické filozofie (Nový 1965: 25).2 Může se proto na první pohled jevit jako paradoxní, že důraz na dialektičnost (strukturalismu, estetiky) přivádí Kalivodu k útoku právě na hegelovskou estetiku, na její metafyzické založení a metodologické implikace pro marxistickou teorii.
Pozitivním, třebaže nikoli nekritickým poměrem ke strukturalistické tradici se marxista Robert Kalivoda liší od marxisty Karla Kosíka. Jak poznamenává Michael Hauser ve studii „Kosík dnes“, uchovával si Kosík, na rozdíl od Kalivody, ke strukturalismu jistou distanci. Hauser to vysvětluje odkazem na biografický kontext obou myslitelů i povahou jejich myšlení: „[…] Kosík neměl za sebou období sympatií k české avantgardě jako např. Kalivoda. V českém marxismu se objevuje zvláštní souvislost: ti, kteří sympatizovali s uměleckou avantgardou, se pravděpodobně pod vlivem Jana Mukařovského přiblížili ke strukturalismu a usilovali o syntézu strukturalismu a marxismu. Ti, kteří se klonili spíše ke klasickému pojetí umění čerpajícímu z antiky (jak ho ve dvacátém století představuje např. Thomas Mann a ve filosofii G. Lukács), potřebu takové syntézy necítili.“ (Hauser 2007a: 126) Dalším důvodem Kosíkovy distance vůči strukturalismu byla podle Hausera skutečnost, že Kosík usiloval o jiný typ marxismu než Kalivoda – o „hegelovský marxismus“ (ibid.: 127).
Hauserova poznámka nás přivádí ke schematizující představě dvou odlišných podob českého marxismu šedesátých let, charakteristického hlubokou revizí východisek a sebereflexivním pohybem:3 a) kosíkovského, v němž mají své místo existenciální analýzy, hegelovská tradice a kritika ideologie; b) kalivodovského, který podobně jako marxismus althusserovský nebo frommovský doplňuje svůj základ o další teoretická hlediska (psychoanalytické či strukturalistické). Potřeba těchto doplnění je u Kalivody, ale i zmíněného Luise Althussera nebo Ericha Fromma,4 motivována kritickým vědomím, že v samém fundamentu marxistické koncepce existují jisté nedostatky (Hauser hovoří o deficitech, Ibid.), jež neumožňují adekvátní deskripci a interpretaci moderního světa. Tento „deficitní marxismus“, jak jej snad můžeme pracovně nazvat, se takovýchto doplnění – alespoň v případě Kalivodových výpovědí – sám aktivně „dožaduje“, aby se stala jeho integrální složkou.
2. Strukturalismus a marxismus: nástin diachronní perspektivy
Obsahem této části studie není analýza vztahu marxismu a strukturalismu v jeho složitém historickém vývoji. Načrtneme jen několik klíčových momentů a polemických motivů (neboť vztah mezi marxismem a strukturalismem byl ponejvíce polemický). Ukážeme rovněž na úskalí Konradovy kritiky strukturalismu, aniž bychom se omezovali na pouhou parafrázi Kalivodovy argumentace.
Diskuse mezi strukturalismem a marxismem se rozvinula v meziválečném období, zejména ve třicátých letech, poté byla dvakrát přerušena. Nejprve se začátkem druhé světové války, podruhé po roce 1948. Přerušení byla způsobena jednak zásahem zvnějšku (historickými událostmi a radikálními politickomocenskými transformacemi), proměnami instancí vymezování; jednak vycházela z nitra obou diskursů a týkala se prověřování forem následnosti a utváření pole přítomnosti. Meziválečné polemiky mezi marxismem a strukturalismem zhodnotil Robert Kalivoda ve své periodizaci – konstruované z hlediska marxismu – jako první etapu marxistické explikace strukturalismu a spojil ji se jmény Kurta Konrada a Bedřicha Václavka.
Pojmem falešná totalita se Konrad pokusil zachytit fundamentální problém strukturalismu, jenž podle jeho názoru spočívá v samé epistemologické bázi tohoto vědeckého názoru. Konrad ve studiích „Svár obsahu a formy. Marxistické poznámky o novém formalismu“ a „Ještě jednou svár obsahu a formy“ (Konrad 1963a; 1963b) označuje strukturalismus jako „nový formalismus“. Tím se, zkráceně řečeno, pokouší odhalit a pojmově přesně uchopit kantovské založení strukturalismu, který sice na rozdíl od formalismu dílo neizoluje absolutně (izolování díla je pouze metodologickou abstrakcí), avšak nepromýšlí dialekticky vazby mezi konkrétními strukturními řadami (uměleckou, společenskou, ekonomickou atd.) – strukturalistické vyrovnávání se s dialektickým materialismem je dle Konrada povýtce negativní (Idem 1963a: 69). Jednotlivé strukturní řady jsou neseny autonomním pohybem, neexistuje mezi nimi hierarchie ani dialektické působení, jen vzájemné ovlivňování: mimoliterární faktory vstupují do literární struktury nahodile jakožto „vnější“ zásahy.
Konradova technika přepisování je zakotvena v tradici hegelovské estetiky, z níž estetika marxistická většinově vycházela, zdůrazňujíc prioritu obsahu před formou. Strukturalismus údajně zachycuje pouze empirický povrch skutečnosti, zatímco hegelovsky založená marxistická estetika svým komplexním chápáním skutečnosti reflektuje horizont společenských zákonitostí, zná „pravdu skutečnosti“ (toto slovní spojení je naší interpretační intervencí, nikoli parafrází Konradova textu).
Úskalí Konradovy kritiky „nového formalismu“ je – nahlíženo obecně ? v zásadě trojí, přičemž za jejich společného jmenovatele považujeme redukcionismus, to znamená apriorní (tj. kriticky nereflektovanou, ideologizující) redukci díla na odraz „zákonitého“ společenského vývoje:
-
1) obsahový determinismus: Konrad přiznává strukturalismu dialektické chápání vztahu mezi obsahem a formou, avšak zároveň vysouvá do popředí obsah coby faktor určující povahu formy ? forma se stává něčím druhotným či odvozeným, což představu bipolárního dialektického napětí strhává na úroveň vztahu podřízenosti (determinace);
-
2) historicismus: přímým vztažením obsahu díla k univerzu „reálných“ socioekonomických vztahů dochází k suspendování umění na sféru odvozeného, jehož ontologická („světotvorná“) specifičnost nemůže být plně doceněna; základním předpokladem tohoto vztažení je víra v bezprostřední poznání skutečnosti a jejích (vývojových) zákonitostí a „objektivních nutností“, domnělé překonání „nahodilostí“, tedy víra, která podle Karla Raimunda Poppera mění teorii v historicismus, poznání v ideologii (Popper 2000: 37–44);
-
3) pojmové zbytnění: důsledkem Konradova akcentu na prioritu obsahu je metafyzické naplnění estetických kategorií; odmítnutí kantovské autoteličnosti umění a přijetí hegelovskomarxistické účelnosti umění, jež je možné přeložit do pojmového diskursu, činí z estetické problematiky součást metafyzického myšlení (v tom tkví paradoxní „idealismus“ Konradova materialistického stanoviska).
Postoj Bedřicha Václavka vůči strukturalismu je smířlivější, třebaže i on v dvojrecenzi Mukařovského prací „Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty“ (Mukařovský 2000f) a „Dialektické rozpory v moderním umění“ (Idem 1966c) vytýká strukturalismu – obdobně jako Konrad – předsunutí autonomního uměleckého znaku před sociální skutečnost, čili opět neschopnost strukturalismu přistoupit na odrazové čtení uměleckého textu (Václavek 1975: 127). Postrádal zvláště sociologické domyšlení koncepce, které by – jednoduše vyjádřeno ? spočívalo v dynamickém chápání společnosti a zabraňovalo by schematickému ztotožňování hierarchie estetických kánonů s hierarchií sociálních tříd (ibid.: 126). Analytickou průbojnost strukturalismu ovšem Václavek hodnotil velmi vysoko a naznačoval možnosti vzájemného inspirativního ovlivňování strukturalismu a marxismu. Tento Václavkův podnět se potom stal významným motivem teoretických diskusí šedesátých let (viz např. Chvatík 1962 a Sus 1963; 1964).5
Právě v šedesátých letech se k marxistické kritice strukturalismu vyjádřil Felix Vodička, a to z pohledu formování strukturalistické teorie literárního vývoje. Vodičkův přístup můžeme charakterizovat jako historický (vývojový): k celku estetické problematiky – uvádí Vodička – dospíval Mukařovský postupně, na základě rozborů určitých aspektů uměleckého díla a revizí výsledků těchto zkoumání či na základě metodologických úprav.6 Nastolení diachronní perspektivy určuje Vodičkovu následnou diskursivní strategii. Proti konkrétním kritikám Mukařovského koncepce, které z vývojově neuzavřených východisek chtějí dospět k definitivním závěrům (VODIČKA 1966: 87?88), staví Vodička rekonstrukci proměn Mukařovského myšlení o teorii literárního vývoje. Tak je relevance Konradovy kritiky, opírající se o monografii Polákova Vznešenost přírody, omezena formulací, že řečená monografie měla „charakter iniciativní studie bez nároku na celistvé řešení vývojových problémů“ (Ibid.: 98). V následujících letech se Mukařovský otázkami literárněhistorickými a sociologickými zabýval, s důrazem na autonomii uměleckého znaku, až prostřednictvím úvah o antropologické podstatě, pojmu individua a osobnosti dospěl k celistvému chápání literárního procesu (Ibid.: 102?104; k celistvosti literárního procesu viz ještě Kubíček 2010: 267?272).
Zvláštností Kalivodovy marxistické pozice je, že se s uvedenou Konradovou (ani Václavkovou) kritikou strukturalismu neztotožňuje. Zaprvé, Kalivoda relativizuje její obecnou platnost v rámci marxistické estetiky tvrzením, že Konrad se polemicky střetl se strukturalismem v jeho konkrétní vývojové fázi (tj. s raným strukturalismem), jinými slovy, Kalivoda zachytil Konradovu výpověď v její neopakovatelné lokalizaci (tu se tedy Kalivoda přibližuje Vodičkově argumentaci). Dalším promýšlením díla jako znaku strukturalismus vtahuje dílo do sociálního kontextu, ale odlišně než jak požaduje Konrad – na úrovni produkování významu. Zadruhé, směřuje svou námitku k samému založení nejen Konradova a Václavkova stanoviska, nýbrž vůbec k založení marxistické estetiky, která nedokázala překročit hegelovský půdorys. Tehdejší marxistická kritika strukturalismu „nebyla schopna pochopit hegelovskou estetiku pouze jako jistý článek vývoje estetického myšlení a nemohla sama prorazit rámec »ideologického« myšlení a nemohla též nalézt účinný přístup ke strukturalismu“ (Kalivoda 1968: 17; zvýraznil Robert Kalivoda). Zmínka o ideologičnosti hegelovskomarxistické kritiky strukturalismu souvisí s Kalivodovou poznámkou o nevědeckosti této kritiky, která nedokázala pojmout a adekvátně zhodnotit estetické konsekvence strukturalistické teorie (neuměla například pojmout princip „aktualizace“ jinak než na rovině materiální manifestace [viz Ibid.]).7
Druhá fáze marxistické explikace strukturalismu, kterou Kalivoda představuje, je obousměrným procesem. Na jedné straně přistupuje k vnitřní kritice strukturalismu, na straně druhé kriticky posuzuje marxistickou estetiku a usiluje o překonání jejího hegelovského založení.
3. Překonání hegelianismu a „dotvoření“ strukturálně estetické teorie
Peter V. Zima charakterizoval strukturalismus v koncepci Jana Mukařovského jako avantgardistickou estetiku: „Avantgardismus a kantismus se v argumentaci Jana Mukařovského dočasně spojují při kritice hegelovského logocentrismu.“ (Zima 1998: 197) Slova o dočasnosti tohoto spojenectví jsou velmi důležitá, protože zmíněná aliance z dlouhodobého hlediska prohlubuje závažný imanentní rozpor Mukařovského estetiky.8 Zimovo pojetí literární estetiky jako pole dynamizovaného rozkmitem mezi dvěma ústředními tendencemi – kantovskou a hegelovskou – je pro naše úvahy produktivní, neboť umožňuje teoreticky uchopit problematiku, jíž se zabýval i sám Kalivoda, tj. problematiku napětí mezi kantovským a hegelovským pólem v estetickém myšlení strukturalismu a marxismu.
Zmíněný imanentní rozpor strukturalismu (i formalismu) vyznačil Zima jako napětí mezi autonomií a angažovaností (Zima 2000). Hovoří přímo o kolizi mezi chápáním umění jako autonomní oblasti a avantgardistickou rétorikou, která autonomnost suspenduje a snaží se ji rozložit ve sféře životní praxe. Ačkoli je formalismus a strukturalismus podle Zimova mínění kantovského původu, nadšení pro avantgardu tuto soudržnost systému rozvrací. A nejde jen o nadšení, nýbrž o sám vnitřní charakter strukturalistické teorie. Přibližme zjištěnou slabinu citací Zimovy (páté) teze: „Mukařovského historizace pojetí umění a jeho avantgardistická teorie estetické normy si alespoň částečně odporují s jeho kantovskou estetikou autonomie.“ (Ibid.: 50) A následně autor ještě upřesňuje: zatímco pro Kanta bylo krásno ahistorickým problémem, „Mukařovský si v návaznosti na hegelovce a marxisty přisvojil dynamické, historické pojetí umění“ (Ibid.). Strukturalismus (a formalismus)9 se přes své původní kantovské založení podle Zimy nedrží kantismu důsledně, a nejde přitom o pouhé vnější či dočasné „výkyvy“. Nahlíženo prizmatem metody archeologické deskripce, podoba následností Zimových výpovědí je na úrovni logického vyplývání těsně svázána se schematizující bipolaritou Kant × Hegel. Z pohledu historické rekonstrukce by bylo možné tvrdit, že Zima nedoceňuje význam paradigmatického zlomu, jaký představovala formalistická koncepce literárních dějin (Steiner 2010: 240?241). Analogicky lze mluvit též o Zimově nedocenění převratné formulace literárněhistorické metodologie českého strukturalismu (Vodička 1966; Grygar 1968; Kubíček 2010: 162?221).
Na zásadní nedůslednosti strukturalismu upozorňuje také Robert Kalivoda. I on se soustřeďuje na kantovský základ strukturalismu a zaznamenává vpád hegelovské obsahové estetiky do Mukařovského teorie, který z hlediska „radikálně formalistického“ (viz dále) strukturalismu dokonce považuje za metodologické pochybení (Kalivoda 1968: 35). Než se ale budeme podrobněji věnovat uvedeným aspektům Kalivodova přístupu, musíme na tomto místo vsunout drobné vysvětlující ohlédnutí. Kalivodova kritika hegelovské estetiky se neodehrávala ve „vzduchoprázdnu“, v jistém ohledu ji už koncem padesátých let předznamenala studie Josefa Zumra „Theoretické základy Hostinského estetiky“ (Zumr 1958). Autor v ní sledoval dvojí cíl. Jednak chtěl Hostinského estetiku vymanit z jejího jednostranného řazení do kontextu pozitivismu a vyzdvihnout myšlenkovou tradici herbartismu (o herbartismu souhrnně idem 1998). A jednak v této souvislosti obnažil některé problematické implikace Hegelovy estetiky, „které měly v dalším vývoji často ideologicky progresívní úlohu, ale v mnoha případech se staly brzdou vědeckého pochopení estetických otázek a někdy zpětně negativně ovlivňovaly uměleckou tvorbu.“ (idem 1958: 305). Zumr hovoří o gnozeologizaci estetiky, která estetično podřazuje vědeckému poznání. Materialistické výklady Hegela vedou k představě, že umělecké „poznání“ má svůj společenský ekvivalent (viz IBID.), jak ostatně názorně dokládají stati G. Lukácse (např. LUKÁCS 1976; o tom ještě ve čtvrté části naší studie). Zmínka o Zumrově studii je oprávněná mimo jiné z toho důvodu, že Kalivoda na Zumrovy argumenty explicitně odkazuje.
Kalivodovo čtení strukturalismu, a to je nutné zdůraznit především, že se neodehrává v režimu věrné historické rekonstrukce. Je – jak autor sám zdůrazňuje ? kritickou interpretací, „jejím[ž] cílem je najít určitou základní tendenci vývoje strukturalismu“ (Kalivoda 1968: 28). Ovšem za tímto sledováním vývojové tendence prosvítá hlubinný teoretický záměr, který rámuje celek knihy Moderní duchovní skutečnost a marxismus, z jejíž první kapitoly-studie „Dialektika strukturalismu a dialektika estetiky“ budeme nyní vycházet.10 Je to vytrvalá, mnohosměrná snaha překonat filozofickou substanční metafyziku vypracováním dialektické teorie. S tím souvisí Kalivodova charakteristika strukturalismu jako „posthegelovské“11 estetiky, jíž neběží „o estetický obsah významu, nýbrž o estetické formování mimoestetického významu“ (ibid.: 24; zvýraznil Roman Kanda). Jde jí o radikálně formalistické uchopení estetického principu jako bezobsažného, transparentního, čímž dochází k žádoucí destrukci metafyzického (hegelovského, obsahového) pojetí krásna. „[E]stetika přestává existovat jako metafyzika a stává se vědeckou teorií estetického ozvláštnění skutečnosti.“(ibid.: 25).
Kalivodovu dynamickou reflexi strukturalismu můžeme lineárně přepsat do tří postupných kroků:
-
1) svébytného (interpretačně zaujatého, nikoli „objektivního“)12 čtení historického strukturalismu;
-
2) vnitřní kritiky strukturalismu;
-
3) návrhu vlastního řešení problematiky „dotvořením“ strukturalistické teorie.
První krok. Kalivodova genealogická analýza strukturalismu vyzdvihuje tři inspirační zdroje: a) fenomenologii, b) marxismus a c) evropskou avantgardu.
-
a) Působení fenomenologie na strukturalismus bylo podle Kalivody vývojově ambivalentní. Fenomenologie pozitivně sice ovlivnila formující se strukturalistické paradigma chápáním díla jakožto znaku, avšak na počátku čtyřicátých let se její vliv na strukturalismus stává problematickým (doslova „disfunkčním“, ibid.: 42) – což představuje centrální motiv Kalivodovy vnitřní kritiky strukturalismu, jejž rozvíjí v další části svého výkladu (viz druhý krok).
-
b) Dialektický základ strukturalistického myšlení našel dle Kalivody svůj inspirační zdroj nikoli jen ve filozofii Hegelově, nýbrž především u klasických marxistických autorů. Pole návaznosti uvnitř strukturalistického diskursu (Mukařovský se na hegelovskou dialektiku výslovně odvolává) Kalivoda přeznačuje tak, aby vynikla distinkce mezi abstraktní či spekulativní hegelovskou dialektikou a konkrétní dialektikou marxistickou. Tím má být mimo jiné podtržen empirický ráz strukturalistické teorie. Ovšem Kalivodův pokus zde selhává. Působí nepřesvědčivě, neboť příliš viditelně ohýbá historicky ověřitelná fakta pomocí vágních formulací (z ojedinělé zmínky Lenina u Mukařovského se dochází k neuměřeně dalekosáhlým závěrům). Teze o strukturalistické adaptaci marxistických stimulů není nijak – textově, pomocí citátů – konkretizována, je pouze nastolena jako předpoklad myšlenkové konstrukce.13 Přiměřeněji vyznívá zmínka o Teigově Jarmarku umění (Teige 1964) coby díle ve své době zprostředkovávajícím výrazné teoretické podněty marxismu.14
-
c) Kalivoda tvrdí, že funkcionalistická architektura měla vliv na transformaci formalismu ve strukturalismus (skrze ústřední pojem „funkce“), třebaže je doložitelné, že strukturalisté sami vycházeli zejména z Bühlerova pojetí jazykových funkcí. Pokud jde o působení umělecké avantgardy, je Kalivodova formulace poněkud paradoxní: „[…] krajní antiestétská a »protiumělecká« poloha, v níž byly formulovány avantgardní umělecké programy a která je základním symptomem avantgardního hnutí jako celku, umožnila strukturalismu, bytostně reagujícímu na moderní umění, dospět k jeho převratnému pojetí vztahu estetických a mimoestetických hodnot“ (ibid.: 11). Co tato formulace vlastně znamená? Neskrývá v sobě něco víc než paradox, neskrývá v sobě logický rozpor? Avantgarda usiluje o negaci kategorie estetické autonomie (Bürger 1974: 63?75; k úpravám Bürgerovy teorie viz Murphy 2010: 33, 36?45), kdežto strukturalistická koncepce estetické funkce – máme-li na mysli oblast uměleckého estetična, v níž je estetická funkce v postavení funkce dominantní15stetická funkce musí být dominantní v uměleckém díle, jinak se bychom nemohli hovořit o uměleckém díle“ (Grygar 1999: 105; zvýraznil Roman Kanda).] ? tuto kategorii nikterak nepopírá ani neoslabuje, vymezuje ji však relačně a kontextuálně. Když na počátku čtyřicátých let Mukařovský precizuje svůj výměr estetické funkce, vede přitom explicitní polemiku právě s architektonickým funkcionalismem: zatímco corbusierovský funkcionalismus opírá pojem funkce o objekt (vychází z metafory budovy jako stroje plnícího jedinou funkci), strukturalismus uvažuje o hierarchizované pluralitě funkcí, jež vztahuje k subjektu ? čímž zdolává představu estetické funkce jako víceméně nahodilého přídatku (Mukařovský 2000d: 175). Později, v polovině osmdesátých let, se Kalivoda k otázce pojetí funkce v českém strukturalistickém myšlení vrátil v souvislosti s úvahami o „totálním funkcionalismu“, v nichž mimo jiné přesně rozlišil funkci imaginativní a estetickou (Kalivoda 1986a: 79). Inspiraci avantgardy, funkcionalistické architektury především, spatřuje v Mukařovského cestě k překonání jazykového funkcionalismu funkcionalismem totálním, k projektu „rozpracování otázky dialektiky funkcí“ (KALIVODA 1991: 68).16
Druhý krok. Vnitřní kritiku, její postupy a cíle, pregnantně postihl Oleg Sus ve svém detailním rozboru Štollovy knihy O tvar a strukturu v slovesném díle. S využitím jazyka teorie vědy bychom Susovu charakteristiku mohli parafrázovat takto: vnitřní kritika vychází z téhož systému (teoretické koncepce), k němuž se vztahuje jakožto k svému předmětu – vychází z organického výkladu tohoto systému i z jeho terminologického aparátu, který vyznačuje původní sémantické pole. Do postupů vnitřní kritiky je tedy vepsán princip adekvace a imanentní totožnosti. Naopak vnější kritika nasvěcuje údajné nedostatky či rozporné momenty předmětu z pozice jiného systému (jiné teoretické koncepce). Argumentační, explikativní či explanační strategie adekvátnost postrádají, neboť jsou založeny v kontextu, jenž není s předmětem identický (viz Sus 1967: 445?446).17
Problematika Kalivodovy vnitřní kritiky strukturalismu je komplikována tím, že teoretikovy výpovědi stojí „rozkročeny“ mezi dvěma typy diskursů – strukturalistickým a marxistickým, třebaže marxismus je pro Kalivodu zcela určující.18 Kalivoda na strukturalismu oceňuje – zaprvé ? vnímání estetické kategorie krásna jakožto vztahu, a tedy překonání jejího metafyzického (substanciálního) pojetí. Druhým momentem, jímž už se strukturalismus od formalismu odklání, je určení významu, jehož nositelem je znak, coby sociálního jevu. Tím se, jak upozorňuje Kalivoda, strukturalismus odpoutává od formy a uvažuje sémantiku díla (textu) v sociálně strukturních řadách. Třetí stupeň Kalivodovy interpretace považujeme za zásadní. Je to položení stejné (formalistické) otázky v jiné (vyšší) rovině, tj. v rovině sociální struktury. Jak „je udělán“ estetický význam díla? Kalivodova odpověď zní: estetický význam nemá svůj „obsah“, nýbrž je „prázdnou“ formou, průhledným principem formování mimoestetických významů (srov. Kalivoda 1968: 24).
Kalivodova interpretace strukturalismu jakožto radikální „formalizace“ formalismu – strukturalismus bychom takto vyhroceně mohli vymezit jako formalismus „vyšší úrovně“, domýšlející formalistické otázky na sociálně faktické rovině19 – se nutně musí střetávat s tou vývojovou fází strukturalistické teorie, která se od tohoto pomyslného „jádra“ odklání. Je proto příznačné, že za vyvrcholení strukturalistických názorů považuje Kalivoda stať Jana Mukařovského20 „K pojmosloví československé teorie umění“ z roku 1947 (Mukařovský 1966d), která je mu dokladem „organického vyústění“ strukturalismu v marxistickou teorii.
Naopak kriticky vnímá Mukařovského studie z konce třicátých a první poloviny čtyřicátých let. V nich se objevují inspirace fenomenologií, kterou však předtím Kalivoda, jak jsme viděli shora, uváděl též jako pozitivní stimul, jenž přispěl k uvědomění si znakové povahy uměleckého díla. Fenomenologická inspirace se tu tentokrát projevuje jako „regresivní“ návrat k ontologickému „vyplnění“ estetična (ibid.: 31), což Kalivoda dokládá Mukařovského studií „Může míti estetická hodnota v umění platnost všeobecnou?“ (Mukařovský 2000e).21 Pro Kalivodovo pojetí vývojové tendence strukturalismu znamená antropologické rozšíření estetických pojmů, k němuž u Mukařovského na přelomu třicátých a čtyřicátých let dochází, metodologický lapsus, vychýlení nežádoucím směrem – jak prozrazují následující dramatické formulace: „Vidíme tak, že tradiční »obsahová« estetika, ať již jakkoli moderně a aktuálně motivovaná, provádí silný nápor na estetiku strukturální a obsazuje v jejím terénu důležitá pole. Je možno v této chvíli mluvit o jakési krizi strukturální estetiky.“ (Kalivoda 1968: 32; zvýraznil Roman Kanda). Tato „invazivní“ rétorika – metafyzické a ontologicky zakotvené estetické koncepce tu vystupují v roli agresora ? má podtrhnout závažnost a hloubku onoho metodologického odklonu, a tím spíše udiví, jak rychle ji Kalivoda opouští. V Mukařovského poválečných studiích už spatřuje korekci, danou redefinicí estetické funkce jakožto bezobsahového principu.
Třetí krok. Kalivodova vnitřní kritika strukturalismu směřuje k návrhu „dotvoření“ strukturalistické estetiky v duchu postmetafyzicky založené dialektické teorie. Použitý výraz „dotvoření“ sugeruje, že Kalivodova teoretická a interpretační intervence nechce mít ráz cizorodého zásahu, že má být naopak ústrojným domýšlením původních strukturalistických podnětů. Řečené podněty jsou však, jak vysvítá z naší předchozí archeologické deskripce, záměrně vysunuty do popředí, jak si žádá logická struktura Kalivodových výroků i celková kompozice jeho úvahy. Východiskem deklarovaného „dotvoření“ je pro Kalivodu obrat ke koncepci estetické funkce, normy a hodnoty, jak ji definoval Mukařovský v roce 1936, a tedy obejití pozdějších fenomenologických motivů a antropologických rozšíření:
-
a) Estetická funkce izoluje neestetické významy (a hodnoty); avšak zároveň je nutno promyslet druhý směr jejího působení, kdy se izolované neestetično „navrací“ do mimoestetického kontextu obohacené estetickými významy (a hodnotami). Jinými slovy, ukazuje se jako žádoucí uvažovat hlouběji o mimoestetické funkci estetična, neboť podstatné pro umění je jeho neumělecké fungování. Prizmatem tohoto směru Kalivodovy úvahy by bylo možno jinak promyslet teoretický postulát evropské avantgardy o zrušení umění (viz výše).
-
b) Je třeba odmítnout představu obecné estetické normy vázané na antropologickou konstituci člověka. Takto restriktivně pojatou estetickou normu lze chápat jako „určitý typ či modus estetického ozvláštnění, který je nadán mocí, účinností a silou regulativního působení“ (ibid.: 34). Tento postřeh však není v Kalivodově návrhu dále konkretizován.
-
c) Estetická hodnota, která musí být fixována na umělecký artefakt (nikoli na estetický objekt), je určena mírou estetického ozvláštnění hodnot mimoestetických. Zde Kalivoda hovoří dokonce o „objevnosti“ (ibid.), neopouští tedy imperativ inovace, jenž určuje modernisticko-avantgardistické kulturní paradigma.
V uvedené triádě nám však může chybět ještě čtvrtý bod, který by Kalivodovu vnitřní kritiku strukturalistické teorie a návrh jejího „dotvoření“ nepochybně pozvedl na ještě vyšší teoretickou úroveň. Šlo by o přijetí strukturalistické motivace při promýšlení nové marxistické estetiky, která by byla zbavena hegelovského fundamentu a která by reflektovala uvedené neumělecké fungování umění v souvztažnosti s marxistickou analýzou širších socioekonomických podmínek ? aniž by hrozila redukce umění na „nehybný předmět“ a aniž by se analýza sociologicky soustředila pouze na sféru materiální produkce. Jestliže Karel Kosík překlenuje mezeru mezi uměleckým dílem (textem) a („vnější“) realitou fundamentálním tvrzením, že umělecké dílo není pasivním odrazem skutečnosti, ale rovněž samo skutečnost formuje (Kosík 1966: 87),22 pak promýšlený Kalivodův postup umožňuje společenský „vnějšek“ nasvěcovat „zevnitř“ umění samého, neboť kalivodovský domestikovaný diskurs dovoluje v marxistické perspektivě konceptuálně zachytit znakovou povahu díla a uvedenou dichotomii zrušit). Byl-li podle Kalivody strukturalismus v podstatě radikalizací formalismu, potom by radikalizací strukturalistické teorie a marxistické analýzy mohla být syntéza23 v podobě strukturálně marxistické estetiky.24 25
4. Komparativní exkurz: fenomenologické inspirace (Chvatík a Jankovič)
Odlišnými explikacemi strukturalismu jsou koncepce, s nimiž vystoupili Květoslav Chvatík a Milan Jankovič. Není v možnostech tohoto krátkého exkurzu představit je v jejich úplnosti, spokojíme se jen s vyznačením kontrastních poloh, vystupujících ze srovnání s Kalivodovým návrhem.
Květoslav Chvatík se jednom ze svých textů polemicky vymezuje vůči interpretaci Kalivodově, když fenomenologickou inspiraci strukturalismu neurčuje jako neorganické vybočení, ale hodnotí ji naopak jako „jednu z tendencí ve strukturalismu latentně přítomných“ (Chvatík 1970: 140). Na druhou stranu, při zkoumání vztahu umění a společnosti se Chvatík souhlasně přidržuje podnětů Kalivodovy antropologie, v níž je pole přítomnosti zvrstveno diskursem strukturalistickým, freudovským a marxistickým (Ibid.: 101; Kalivoda 1968: 67?68). V dalších svých úvahách směřujících k otázkám interpretace literárního díla, se vydal směrem hermeneutickým (Idem 1971; česky Idem 1991), a vzdálil se tak marxistické stopě zcela. Souhlasně s Kalivodou si ovšem v dalším svém myšlenkovém vývoji podržuje strukturní vnímání antropologické konstanty, v níž se vzájemně ovlivňují řád ontologický a řád narativní (idem 1996: 196).26
Milan Jankovič se ve studiích, jež vyšly v knižním souboru se zpožděním až začátkem devadesátých let (Jankovič 1992), zřetelně vymezuje vůči hegelovskomarxistické estetice, která podle jeho názoru není schopna uniknout nebezpečí dogmatizace. Centrální problém marxistického estetického uvažování spočívá v jednostranné gnoseologizaci (pojem Jankovičův; srov. Ibid.: 10), tedy v zužujícím převádění uměleckého díla na rovinu poznání, jemuž je sice přiznána specifičnost, nicméně – v případě G. Lukácse ? zůstává rigidně drženo požadavkem „objektivní správnosti“. Zmíněný požadavek vyrůstá z přesvědčení existence objektivní skutečnosti nezávislé na lidském vědomí. „Teorie odrazu je společnou základnou všech forem teoretického i praktického zvládnutí skutečnosti lidským vědomím.“ (Lukács 1976: 90; zvýraznil GL) V kritice této podoby marxistické estetiky se Jankovič s Kalivodou setkává, a ponechává si odstup od analýz Karla Kosíka, u nichž mu chybí teoretické rozvinutí a konceptualizace oněch specifických (tvarových aj.) aspektů uměleckého díla, jinými slovy – s odkazem na Roberta Kalivodu – u Kosíka chybí schopnost vnímat dílo jako znak (Jankovič 1992: 16?17).
Místem střetu mezi Jankovičem a Kalivodou se stává Kalivodovo chápání estetické funkce jako „prázdného principu“. Jak jsme ukázali v předchozí části naší rozpravy, metafora „prázdnoty“ slouží Kalivodovi k nové delimitaci pojmu a ke zdůraznění toho, že estetická funkce není naplněna žádným (metafyzickým) obsahem. Ovšem Kalivodova delimitační strategie vyvolává u Jankoviče zásadní nesouhlas.27 Moment „vyprázdnění“ estetické funkce znamená její ztenčení na pouhý („formální“) organizující princip a staví před nás otázku, k čemu se onen organizující princip vztahuje. Podle Jankoviče je hledaným sjednocujícím úběžníkem subjekt (Ibid.: 42?43). Jankovičovi, který se inspiruje studiemi Jana Mukařovského z počátku čtyřicátých let, Kalivodovo vymezení nepostačuje, neboť sleduje další určení estetické funkce, to, čím estetická funkce sebe samu přesahuje – a tím je „navození určitého vztahu ke skutečnosti jako celku, k němuž nás estetická funkce orientuje“ (Ibid.: 44). Bez tohoto transcendujícího vztažení by se prázdná estetická funkce mohla „vytratit“, a specifičnost uměleckého díla by tak byla zapřena jen velmi vratce. Metaforu „prázdnoty“ či „průhlednosti“ proto Jankovič nahrazuje metaforou „světla“, které navzdory své nehmotné povaze „dává vyvstat všem věcem, s nimiž se setkáváme“ (Ibid.: 46). Prázdnota estetické funkce je podle Jankoviče iluzivní, protože obdarovává dílo významy a reprodukuje jeho smysl.
Jankovičova koncepce směřuje k propojení strukturní analýzy a interpretace, přičemž pomyslnou klenbou mu je Mukařovského pojem sémantického gesta, který významové dění díla neredukuje na noetiku a současně nevyprazdňuje estetickou funkci. V tomto aspektu se fenomenologická inspirace projevila jako nosnější než marxismus. Kalivodova domestikace marxismu se strukturalismem zůstala ojedinělým pokusem.
5. Další Kalivodovy reflexe estetiky a strukturalismu
Ve dnech 14.?16. května 1968 se v Brně konala konference Strukturalismus a historismus ve filosofii 20. století, která se stala místem konfrontace teoreticko-metodologických hledisek, zejména strukturalistického a marxistického (k záměrům a charakteristice konference viz Nový 1969: zejm. 3?5). Některé příspěvky, jež na sympoziu zazněly, byly publikovány v prvním čísle Filosofického časopisu za rok 1969, mezi nimi i příspěvek Kalivodův „O struktuře a strukturalismu“ (Kalivoda 1969).
Kalivoda především rozlišuje mezi systémem a strukturou. Zatímco systém je spojen s určitým modelováním skutečnosti, struktura souvisí „s vyjadřováním určitých objektivních skutečností, které jsou nějakým způsobem strukturovány“ (ibid.: 114), přičemž stupeň strukturovanosti souvisí podle Kalivody se stupněm dialektičnosti (struktury postrádající dialektické napětí nazývá Kalivoda mechanickými).
Další rozlišení, které je vepsáno do Kalivodovy úvahy, se týká sémantiky pojmů funkce a fungování: a) v prvním významu jde o teleologický pohyb, tj. o fungování směřující k cíli (finalistické); b) druhý význam Kalivoda překládá jako „fungování ve struktuře“ (Ibid.: 115; zvýraznil Robert Kalivoda), které je vlastní strukturám mimolidské skutečnosti. To, čím strukturalismus v pojetí Jana Mukařovského údajně překonává aristotelský teleologismus (jednoduchý důraz na finální aspekt), je podle Kalivody fakt, že strukturalismus do své teorie zahrnul i vztahy kauzální – „vypracoval určitý kauzálně funkcionální přístup ke skutečnosti“ (ibid.: 116; zvýraznil Robert Kalivoda). Není bez zajímavosti, že Kalivoda na tomto místě uvádí jména Sigmunda Freuda a jeho koncepci aktivního subjektu, do níž zahrnul právě kauzálně funkcionální interpretaci lidské existence.28
Pro nás je citovaný Kalivodův příspěvek podstatný kromě jiného tím, že se v něm otevřeně zdůvodňuje přitažlivost a podnětnost strukturalismu pro reformulaci marxistické teorie. Marxismus, jemuž Kalivoda dává přívlastek lukácsovsko-fenomenologický, směřuje k humanitní filozofii, k filozofii člověka a světa, čili v podstatě ustupuje od původního Marxova (nebo spíše Engelsova) projektu vytvořit filozofickou ontologii. Naproti tomu ontologická tendence je podle Kalivody silná právě v tradici českého (československého) strukturalismu – jmenovitě u Igora Hrušovského nebo J. L. Fischera ?, a z toho důvodu může představovat pro marxistickou teorii žádoucí oživení (Kalivoda 1969: 116). Kalivoda proto v této souvislosti charakterizuje Jana Mukařovského ne jako literárního teoretika a estetika, nýbrž jako svébytného myslitele, jenž destruoval metafyzické pojetí krásna a zbavil estetické myšlení hegelovské zátěže (ibid.: 17). Mukařovského estetika, nad jejíž myšlenkovou cestou se Kalivoda pozastavil ještě v polovině osmdesátých let (Idem 1986b; česky Idem 1991), má tedy svou filozofickou relevanci. Druhou polohou strukturalismu je jeho empirismus (další leitmotiv Kalivodových reflexí strukturalismu), kterým tato teorie uniká jednak abstraktním spekulacím, jednak tomu, co bychom mohli opsat jako nebezpečí ontologického mohutnění funkčních pojmů (Kalivoda uvádí příklad pojmu odcizení, který u Lukácsových pokračovatelů nabývá až esenciálně ontologické povahy).
Strukturalismus v Kalivodově interpretaci představuje významný teoretický impuls, inspiraci i metodologickou cestu, jak rázně postoupit ve snaze o destrukci metafyzického myšlení.29 spatřuji v tom, že vyzvedl strukturu jako základní ontologickou kvalitu. Struktura prostě překonala metafyzickou úroveň.“ (Kalivoda 1969: 117)] To, co uskutečňuje strukturalismus na poli estetiky a literární teorie, uskutečňuje kalivodovský marxismus v oblasti filozofie a epistemologie. A právě destrukce metafyziky coby první krok a formulace postmetafyzické, strukturálně orientované ontologie jako krok druhý tvoří jádro Kalivodova myšlenkového úsilí, v němž reflexe estetické a literárněteoretické problematiky představuje neodmyslitelnou součást.
-
1Konceptuální rámec, jehož obrysy se v této studii opakovaně vynořují, odkazuje na metodu archeologické deskripce Michela Foucaulta (Foucault 2002). Zvolili jsme ji jako relativně jednotné metodologické pozadí, od něhož se ovšem místy odkláníme, i když jsme si vědomi výhrad, které byly na adresu koncepce archeologie vědění vzneseny (Dreyfus – Rabinow 2002). Jako alternativní metodologické přístupy se nabízely inspirace návrhem historie (literární) teorie neboli (literární) metahistorie, adaptovaným i na problematiku estetickou (Doležel 2006), nebo dialektický kriticismus Fredrika Jamesona (Just 2004). ↩
-
2Dogmatické exploatace dialektiky postihly promýšlení vztahu mezi nadstavbou a základnou (Nový 1965: 26); deformace zde byly způsobeny zvláště redukcí nadstavby na „ideologický odraz“ jednosměrně determinující ekonomické základny. Tento problém už v polovině padesátých let kriticky reflektoval Robert Kalivoda v diskusi se sociologem Dragoslavem Slejškou (Kalivoda 1955; 1956). K významu Hegela a ideje zprostředkovanosti pro estetické myšlení viz Sus 1958. ↩
-
3Pojem marxistický revizionismus (podobně jako dogmatismus) vnímáme hodnotově neutrálně, užíváme jej jako nástroj historické analýzy a interpretace (k vymezení pojmu podrobně Kopeček 2009: 43?54). O sebereflexi (západoněmeckého) marxismu šedesátých let Nový 1967: 160?168. ↩
-
4Frommův životopisec Rainer Funk hovoří jednoznačně: „Frommův postoj k filozofii a jeho filozofické zájmy nelze posuzovat bez ohledu na jeho setkání s psychoanalýzou.“ (Funk 1994: 37). Spojení marxismu a psychoanalýzy se objevuje v myšlení dvojice Deleuze & Guattari a u slovinského filozofa Slavoje Žižka (k tomu Hauser 2007b: 152–155; Idem 2012: 73–92). Žižkovo filozofické uvažování je ovšem z valné části neodmyslitelné od Lacanových neortodoxních interpretací psychoanalýzy (o nich blíže Pechar 2013). ↩
-
5Kontext těchto diskusí byl poměrně široký. Jeho dynamiku lze přehledně vymezit dvojí diskursivní strategií: a) znovuobjevováním, tzn. obnovováním dialogu s potlačovanou tradicí českého myšlení (zvláště meziválečného) i českého umění (zvláště avantgardního); b) hledáním souvislostí, tzn. včleňováním tradice do aktuálních rámců přítomnosti, kam spadají pokusy o usmíření či přímo syntézu jak na úrovni estetického uvažování (úzký dialog mezi strukturalismem a marxismem), tak na úrovni teoretické reflexe umělecké produkce (dochází k rehabilitaci avantgardy a z druhé strany i k nové delimitaci, tj. „otevření“ realismu a socialistické kultury). ↩
-
6K myšlenkovému vývoji Jana Mukařovského srov. též Kalivoda 1986b, resp. Idem 1991 (viz ještě dále). ↩
-
7Není bez zajímavosti, a dokládá to v úvodu zmiňovaný rozdíl mezi kalivodovským a kosíkovským marxismem, že v Dialektice konkrétního se Konradův pojem falešné totality zmiňuje souhlasně. Strukturalistické poznání zůstává ve sféře pseudokonkrétnosti, z níž se vytrácí subjekt (pracující člověk): skutečnost se proměňuje v pole, v němž působí autonomní struktury a strukturní řady (Kosík 1966: 42). Podruhé, a znovu souhlasně, je zmíněna Konradova kritika „fetišistického nazírání na společnost, zrcadlícího společenské vztahy jako vztahy věcí“ (ibid.: 78). Formulace objasňující Kosíkův rezervovaný vztah ke strukturalismu by mohla znít takto: strukturalismus uchopuje skutečnost jako objektivní řadu autonomních struktur (faktů a vztahů), nikoli jako sféru subjektivních zásahů do předmětné skutečnosti. Jinými slovy, strukturalismus pojímá skutečnost v její rezultativní podobě, zatímco otázku produkce předmětné skutečnosti zůstavuje nekrytu. S tímto Kosíkovým hodnocením můžeme polemizovat jednak poukázáním na některé stati Jana Mukařovského, v nichž reflektuje problematiku individua (zejm. Mukařovský 2000c; idem 1966a a 1966b), jednak odkazem na knihu Člověk a struktury, v níž Květoslav Chvatík, v návaznosti na Mukařovského, otázku člověka ve světě struktur tematizuje a systematicky analyzuje (Chvatík 1996; pův. německy idem 1987). ↩
-
8Avantgardismus se dle Zimy projevuje u Mukařovského chápání vztahu tradice a inovace; Mukařovského pojetí porušované estetické normy plně souzní s avantgardní představou kritiky a přetváření tradice v duchu radikálního experimentu (Zima 1998: 202n). ↩
-
9Podle Kalivody zůstává formalismus poetikou, neboť je důsledně antifilozofický, na rozdíl od strukturalistické estetiky (Kalivoda 1968: 22). Obecně můžeme uvést, že problematika formalismu bývá v českém literárněvědném kontextu zhusta redukována a v této studii pochopitelně není místo ani na zběžný náčrt popisu oněch reduktivních postupů. Redukcionistický obraz formalismu založil už sám Mukařovský ve známé recenzi Šklovského Teorie prózy (Mukařovský 2000b). Historickou korekci přinášejí Hans-Löve 1994 a Steiner 2011; klasická práce Erlichova se svého počeštění nedočkala (Erlich 1965; srov. též Sus 1966: 393?394). K marxistické kritice formalismu stručně Vodička 1966: 93?94. ↩
-
10Jen pro úplnost dodejme, že analyzovaná Kalivodova studie vyšla dva roky předtím ve sborníku Struktura a smysl literárního díla. Ocitla se tu v sousedství příspěvků již citovaného Felixe Vodičky, Květoslava Chvatíka, Miroslava Červenky, Lubomíra Doležela aj. (Kalivoda 1966). Na příslušných místech naší studie ovšem důsledně citujeme z vydání z r. 1968. ↩
-
11Prefix post- zde není míněn jako vyjádření chronologické návaznosti („po Hegelovi jsoucí“), nýbrž ve významu „překonání“ či radikálního „zrušení“ (Aufheben). ↩
-
12Vzhledem ke shora uvedenému není patrně nezbytné argumentačně rozvádět, že „zaujatost“ nevnímáme jako nedostatek, nýbrž prostě jako určující rys Kalivodových výpovědí vytvářejících interpretační diskurs. ↩
-
13Abychom předešli případnému nedorozumění, je třeba uvést zřejmý truismus, že výrazy „konstrukce“ či „konstruování“ vnímáme bez negativního zabarvení: každá úvaha, interpretace nebo každý argumentační postup je racionální konstrukcí. ↩
-
14Význam knihy nemůžeme v žádném případě omezit na pouhé prostředkování (ostatně vztah R. Kalivody k dílu K. Teiga by vydal na samostatnou studii). V poznámce pod čarou aspoň poznamenejme, že podle Kalivodova mínění se Teige právě v Jarmarku umění představuje už ne jako ideolog avantgardy, nýbrž jako teoretik moderní kultury a původní marxistický myslitel ? v Teigově díle provádí avantgarda svou hlubokou marxistickou sebereflexi (Kalivoda 1965). ↩
-
15Mojmír Grygar postavení estetické funkce ve sféře umění přepisuje pomocí modální formulace do podoby ontologické definice: „[E ↩
-
16Můžeme poněkud provokativně prohlásit, že tato pozdější Kalivodova studie je vedena snahou nově vymezit pole návaznosti mezi projektem funkcionalistické architektury a projektem strukturální estetiky, překřtěné Kalivodou na totální funkcionalismus. ↩
-
17Štollova vnější kritika strukturalismu má dle Suse rysy ideologického diskursu, neboť k předmětu své kritiky přistupuje s apriorními předpoklady, jež samy nejsou obnaženy kritickou reflexí: předmět je překryt hustým nánosem těchto předpokladů. Princip totožnosti se tak u Štolla vytrácí a jeho kritika pozbývá vědecké relevance – stává se ideologií. („Ztráta totožnosti zkoumaného předmětu nebo její narušení se ve Štollově práci projevuje prakticky všude, je to jakási její generální linie.“ Srov. Sus 1967: 445.) ↩
-
18Na okraj poznamenejme, že v průběhu šedesátých let byl vztah strukturalismu a marxismu poměrně hojně diskutován i na poli literární vědy. V roce 1965 hovoří Felix Vodička o historizaci metod a pojmů. Tak marxismus nebo kupř. realismus přestávají být vnímány ahistoricky normativně a začínají být naopak analyzovány jako historicky proměnlivé, rozporné. Vodička rovněž zdůrazňuje potřebnost otevřít marxistickou literární vědu nemarxistickým přístupům – jmenovitě strukturalismu a existencialismu (Vodička 1965). ↩
-
19Značnou pozornost věnuje Kalivoda rozboru Mukařovského koncepce estetické funkce, normy a hodnoty, přičemž za vrchol této fáze strukturalistické teorie považuje zvláště závěrečný oddíl analyzované publikace, z něhož Kalivoda obsáhle cituje. Namísto izolační role estetické funkce je tu zdůrazněno napojení díla na sociální kontext. Dílo není od přírodní a sociální skutečnosti nijak odtrženo (Mukařovský 2001; srov. též Kalivoda 1968: 29?31). ↩
-
20Jednou ze závažných námitek vůči Kalivodově interpretaci strukturalismu ? jejíž jednostrannosti nemíníme přehlížet, neboť právě ony zakládají specifikum teoretikových výpovědí (z hlediska archeologie vědění nelze autora „opravovat“) ?, by mohla být skutečnost, že se opírá takřka výlučně o dílo Mukařovského. Jiná jména strukturalistických teoretiků prakticky nejsou zmiňována. ↩
-
21Mukařovského reformulace problému byla motivována potřebou vzdorovat hodnotovému relativismu, který komplikoval představu hodnotové rezistence umění v průběhu jeho historického vývoje. I když Mukařovský svůj text deklaruje jako příspěvek k metodologii věd, a nikoli jako ontologický návrh, ontologické implikace jsou zde – a v tom lze s Kalivodou souhlasit – patrny. Nejsou však zapřeny o ontologickou estetickou hodnotu, nýbrž o kategorii antropologické konstituce (Mukařovský 2000e: 168; viz znovu Vodička 1966: 102). ↩
-
22Jedním z motivů Kosíkovy koncepce je boj proti „sociologismu“, tj. proti omezení deskripce a interpretace skutečnosti na sociální poměry, které tvoří jen jednu z vrstev neredukcionisticky pojímané skutečnosti. K poznání celku skutečnosti vedou jen dvě cesty: filozofie a umění (Kosík 1966: 88). Avšak právě toto místo Kosíkovy reflexe kriticky analyzuje Milan Jankovič, když říká, že schopnost filozofie, ale především umění poznat celek skutečnosti by měla být blíže rozvedena. „Kosíkova představa umění neustále kolísá mezi charakteristikou »celistvého« osvojování skutečnosti, v němž umění splývá s filosofií, a postřehy specifického způsobu, jímž může umění k celistvosti světa poukazovat.“ (Jankovič 1964: 407) ↩
-
23Na tomto místě musíme uvést, že pojem syntézy představoval příznačnou součást teoretické diskursivní formace šedesátých let. Jeho zvýšený výskyt byl mj. historicky motivován; představoval důsledek soustavné kritiky hodnotového dualismu, který charakterizoval předchozí kulturní etapu tzv. dogmatismu. Vzhledem k tomu, že rigidní dualismus manichejské struktury lze považovat za jeden z rysů ideologie (viz Zima 1989: 269?273), můžeme uvedenou kritiku obecně číst coby pokus o obnovení kritického, resp. vědeckého diskursu. Pojem syntézy hraje důležitou roli v Susově recenzi Chvatíkovy václavkovské monografie. Na recenzi odkazujeme hlavně proto, že zachycuje i jisté problematické momenty jeho dobových aplikací (viz Sus 1963: zejm. 213?222). ↩
-
24Z dobových reflexí problematiky vztahu marxismu a strukturalismu zmiňme kupř. stať Lubomíra Nového „Strukturalismus a spor o filosofii marxismu“ (Nový 1968). ↩
-
25Podobu takové syntézy strukturalismu a marxismu můžeme přiblížit kupříkladu na díle Číst Kapitál, v němž Luis Althusser představuje texty pozdního Marxe prizmatem filozofického čtení, ovlivněného francouzským strukturalismem. Už v úvodní tematizaci způsobu čtení je vyzdvižena kategorie vztahu k předmětu, čímž se interpretace Marxova textu vymaňuje z okovů tradiční představy esenciálního „díla o sobě“ (Althusser 1970: 14). ↩
-
26Zvláště tento aspekt Chvatíkova filozoficko-estetického myšlení vyzdvihuje Hroch 2000: 19. ↩
-
27Dílčí námitky vůči představě „prázdné“ estetické funkce vyslovil po letech i K. Chvatík, který hovoří spíše o její „transparentnosti“ (Chvatík 2000: 97). ↩
-
28Kalivoda na tomto místě bohužel neuvádí žádný odkaz, ale jeho interpretaci Freuda můžeme rekonstruovat na základě druhé studie z knihy Moderní duchovní skutečnost a marxismus „Marx a Freud“. K dalším výkladům a reinterpretacím Freudovy teorie viz Fulka 2008 a již zmíněný Pechar 2013. ↩
-
29„Nejzákladnější filosofický přínos strukturalismu [… ↩
Prameny
Grygar, Mojmír
1968 „Pojetí literárního vývoje v ruské formální metodě a v českém strukturalismu“, Česká literatura XVI, č. 3, s. 266?289
Chvatík, Květoslav
1962 Bedřich Václavek a vývoj marxistické estetiky (Praha: Nakladatelství Československé akademie věd)
1970 Strukturalismus a avantgarda (Praha: Československý spisovatel)
1971 „Možnosti interpretácie umeleckých diel. Ke kritike interpretačných metód“, Romboid VI, č. 2, s. 58?63
1987 Mensch und Struktur (Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag)
1991 „Možnosti interpretace uměleckých děl. Ke kritice interpretačních metod“, Estetika XXVIII, č. 2, s. 76?82
1996 Člověk a struktury. Kapitoly z neostrukturální poetiky a estetiky (Praha: Český spisovatel)
Jankovič, Milan
1964 „Filosofická tázání a tázání po umění“, Česká literatura XII, č. 5, s. 405?409
1992 Dílo jako dění smyslu (Praha: Pražská imaginace)
Kalivoda, Robert
1955 „Záměna pojmů aneb ještě několik poznámek k otázce základy a nadstavby“, Sovětská věda – Filosofie V, č. 4, s. 422?430
1956 „Od nadstavby k dialektice a od dialektiky k nadstavbě (K článku D. Slejšky »Ještě jednou k otázkám nadstavby«)“, Filosofický časopis VI, č. 2, s. 239?255
1965 „Karel Teige »reeditus«“ Literární noviny XIV, č. 7, s. 3
1966 „Dialektika strukturalismu a dialektika estetiky“, in: Milan Jankovič, Zdeněk Pešat, Felix Vodička (edd.), Struktura a smysl literárního díla (Praha: Československý spisovatel), s. 13?39
1968 Moderní duchovní skutečnost a marxismus (Praha: Československý spisovatel)
1969 „O struktuře a strukturalismu“, Filosofický časopis XVII, č. 1, s. 114?118
1986a „Zur Typologie der Funktionen und zum Konzept eines Totales Funktionalismus“, in: Hans Günther (ed.), Zeichen und Funktion. Beiträge zur ästhetischen Konzeption Jan Mukařovskýs (München: Verlag Otto Sagner), s. 62?95
1986b „Der Weg des ästhetischen Denkens Jan Mukařovskýs“, in ibid., s. 96?117
1991 „Cesta estetického myšlení Jana Mukařovského“, Estetika XXVIII, č. 2, s. 65?75
Konrad, Kurt
1963a „Svár obsahu a formy. Marxistické poznámky o novém formalismu“; in: idem, Ztvárněte skutečnost; ed. Jiří Brabec (Praha: Československý spisovatel), s. 64?87 [1934]
1963b „Ještě jednou svár obsahu a formy“; in ibid., s. 88?92 [1934]
Kosík, Karel
1966 Dialektika konkrétního. Studie o problematice člověka a světa; přetisk 2. vydání (Praha: Nakladatelství Československé akademie věd)
Lukács, György
1976 „Umění a objektivní pravdivost“, in idem: Umění jako sebepoznání lidstva; přel. Růžena Grebeníčková (Praha: Odeon), s. 90?116
Mukařovský, Jan
1966a „Individuum v umění“, in: idem: Studie z estetiky; ed. Květoslav Chvatík (Praha: Odeon) s. 223?225 [1937]
1966b „Individuum a literární vývoj“, in ibid., s. 226?235 [1943?1945]
1966c „Dialektické rozpory v moderním umění“, in ibid., s. 255?265 [1935]
1966d „K pojmosloví československé teorie umění“, in ibid., s. 117?124 [1947]
2000a „O strukturalismu“, in idem: Studie [I]; edd. Miroslav Červenka a Milan Jankovič (Brno: Host), s. 26?38 [1946]
2000b „K českému překladu Šklovského teorie prózy“; in ibid., s. 501–508 [1934]
2000c „Člověk ve světě funkcí“, in ibid., s. 50?59 [1946]
2000d „Místo estetické funkce mezi ostatními“, in ibid., s. 169?184 [1942]
2000e „Může míti estetická hodnota v umění platnost všeobecnou?“, in ibid., s. 157?168 [1939]
2000f „Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty“, in ibid., s. 81?148 [1936]
Nový, Lubomír
1965 Filosofie v neklidné době (Praha: Československý spisovatel)
1967 Marx v NSR (Bratislava: Vydavateľstvo politickej literatúry)
1968 „Strukturalismus a spor o filosofii marxismu“, Orientace III, č. 4, s. 11?15
1969 „Strukturalismus a filosofie“, Filosofický časopis XVII, č. 1, s. 1?5
Sus, Oleg
1958 „O interpretaci Hegelovy estetiky (Několik problémů z dějin estetiky)“, Filosofický časopis VI, č. 6, s. 795?846
1963 „O syntetickou koncepci dějin české marxistické estetiky“, Česká literatura XI, č. 3, s. 205–223
1964 „Estetické antinomie české levé avantgardy“, Česká literatura XII, č. 4, s. 269–292
1966 „Ke vzniku sémantické typologie v estetice Otakara Zicha (Z prehistorie českého strukturalismu)“, Česká literatura XIV, č. 5?6, s. 393?415
1967 „Český strukturalismus z hlediska ideologického »demaskování«“, Česká literatura XV, č. 5, s. 444?452
Teige, Karel
1964 Jarmark umění; edd. Jiří Brabec a Květoslav Chvatík (Praha: Československý spisovatel)
Václavek, Bedřich
1975 „Jan Mukařovský: Estetická funkce a norma jako sociální fakty. Dialektické rozpory v umění“ [1935]; in: idem, Kritické stati ze třicátých let; edd. Jaromír Dvořák a František Valouch (Praha: Československý spisovatel), s. 124?127
Vodička, Felix
1965 „Dvě etapy v naší literární vědě (Pokus o jubilejní charakteristiku)“, Česká literatura XIII, č. 3, s. 189?197
1966 „Celistvost literárního procesu“, in Milan Jankovič, Zdeněk Pešat, Felix Vodička (edd.), Struktura a smysl literárního díla (Praha: Československý spisovatel), s. 87?107
Zumr, Josef
1958 „Theoretické základy Hostinského estetiky (Hostinský a Herbart)“, Filosofický časopis VI, č. 2, s. 301?314; přetištěno in Petr Dvořák, Ladislav Kvasz, Petr Urban, Josef Velek, Josef Zumr (edd.), 60 let Filosofického časopisu. Zvláštní číslo Filosofického časopisu (Praha: Filosofia 2013), s. 219?236
Literatura
Althusser, Luis
1970 Reading Capital; přel. Ben Brewster (London: NLB)
Bürger, Peter
1974 Theorie der Avantgarde (Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag)
Doležel, Lubomír
2006 „Problémy historie literární teorie: naratologie Jana Mukařovského“, in: Ondřej Sládek (ed.), Český strukturalismus po poststrukturalismu (Brno: Host), s. 19?31
Dreyfus, Hubert L. – Rabinow, Paul
2002 Michel Foucault: za hranicemi strukturalismu a hermeneutiky; přel. Jan Hasala a kol. (Praha: Herrmann & synové)
Erlich, Victor
1965 Russian Formalism: History – Doctrine (The Hague: Mouton)
Foucault, Michel
2002 Archeologie vědění; přel. Čestmír Pelikán (Praha: Herrmann & synové)
Fulka, Josef
2008 Psychoanalýza a francouzské myšlení (Praha: Herrmann & synové)
Funk, Rainer
1994 Erich Fromm; přel. Vlastislava Žihlová (Praha: Nakladatelství Lidové noviny)
Grygar, Mojmír
1999 Terminologický slovník českého strukturalismu. Obecné pojmy estetiky a teorie umění (Brno: Host)
Hansen-Löve, Aage A.
1994 „Jan Mukařovský v kontextu »syntetické avantgardy« a »formálně filozofické« školy v Rusku. Fragmenty rekonstrukce“, Česká literatura XLII, č. 5, s. 451–495
Hauser, Michael
2007a „Kosík dnes“; in idem: Prolegomena k filosofii současnosti (Praha: Filosofia), s. 123–144
2007b „Tři fáze postmarxismu“; in ibid., s. 145–155
2012 Cesty z postmodernismu (Praha: Filosofia)
Hroch, Jaroslav
2000 „Filozofické myšlení Květoslava Chvatíka“, in Jan Schneider (ed.): Slovo, struktura (lismus), příběh. Pocta Květoslavu Chvatíkovi (Olomouc: Aluze), s. 10?31
Chvatík, Květoslav
[2000] „Kalivodovo pojetí české moderní kultury a její teorie“; in Historicko-filozofické dílo Roberta Kalivody (Olomouc: Katedra bohemistiky FF UP), s. 90?99
Just, Daniel
2004 „Historizovat metahistorii – Jamesonův dialektický kriticismus“, Sociologický časopis/Czech Sociological Review XL, č. 1?2, s. 157?177
Kopeček, Michal
2009 Hledání ztraceného smyslu revoluce. Zrod a počátky marxistického revizionismu ve střední Evropě 1953?1960 (Praha: Argo)
Kubíček, Tomáš
2010 Felix Vodička – názor a metoda. K dějinám českého strukturalismu (Praha: Academia)
Murphy, Richard
2010 Teoretizace avantgardy. Modernismus, expresionismus a problém postmoderny, přel. Martin Pokorný (Brno: Host)
Pechar, Jiří
2013 Lacan a Freud (Praha: Sociologické nakladatelství)
Popper, Karl Raimund
2000 Bída historicismu; přel. Jitka Odehnalová (Praha: Oikoymenh)
Steiner, Petr
2011 Ruský formalismus. Metapoetika; přel. František A. Podhajský (Brno: Host)
Zima, Peter V.
1989 Ideologie und Theorie: Eine Diskurskritik (Tübingen: Francke Verlag)
1998 Literární estetika; přel. Jan Schneider (Olomouc: Votobia)
2000 „Formalismus a strukturalismus mezi autonomií a angažovaností“; přel. Jan Schneider, in Jan Schneider (ed.): Slovo, struktura (lismus), příběh. Pocta Květoslavu Chvatíkovi (Olomouc: Aluze), s. 45–54
Zumr, Josef
1998 Máme-li kulturu, je naší vlastí Evropa. Herbartismus a česká filosofie (Praha: Filosofia)