Článek

Gaspár Miklós Tamás  Kontrarevoluce proti kontrarevoluci

O autorovi

Gáspár Miklós Tamás (1948), maďarský marxistický filozof, politik a publicista. —- Narozen jako příslušník maďarské menšiny v rumunském Sedmihradsku, vystudoval Babeș–Bolyaiho univerzitu v Kluji (jsa žákem filozofa Györgye Brettera). Před svým přesídlením do Maďarska (1978) se živil jako novinář. V Budapešti začal vyučovat dějiny filozofie na Univerzitě Lóránda Eötvöse, roku 1980 však kvůli svým opozičním postojům o místo přišel. Stal se pak hostujícím profesorem na Yale University v USA, poté vyučoval na univerzitách anglických a francouzských. Po roce 1989 se vrátil na budapešťskou univerzitu a stal se pracovníkem Filozofického ústavu Maďarské akademie věd. Od roku 2007 hostuje na budapešťské Středoevropské univerzitě. —- Tamásova raná díla vykazují po ontologické, respektive gnozeologické stránce vliv fenomenologie, v současnosti je považován za marxistu. Srovnatelně radikálním vývojem prošly i jeho politická stanoviska: Za Kadárova režimu patřil k nejznámějším členům demokratické opozice a z tohoto “titulu” byl v roce 1989 jako kandidát Svazu svobodných demokratů (SZDSZ) kooptován do jednobarevného parlamentu - na místo odvolaného poslance komunistického. V letech 1992–1994 byl dokonce předsedou stranické rady SZDSZ. Funkci poslance však opustil již v roce 1994 a o šest let později dokonce vrátil stranickou legitimaci. Jestliže do post-komunistické éry vstupoval s názory v podstatě konzervativně-liberálními (dokonce i umírněně národoveckými), pak sociálně (a ekologicky) neblahé procesy spojené s ekonomickou transformací v jeho zemi, jakož i temné resentimenty probouzející se v maďarské společnosti, jej postupně přivedly ke konverzi. Stává se marxistou, kategorickým kritikem kapitalismu - v nemenší míře však i bývalého východního bloku (ten byl podle jeho názoru blokem státně-kapitalistickým). V roce 2008 je jedním ze zakladatelů tzv. Sociální charty. Politicky se nyní (na evropské úrovni) hlásí k ekologickým stranám - sám předseda maďarské politické strany Zelená levice.
Díla: Teorie šancí. Eseje, kritiky (1975); Oči a ruce (samizdat, 1983); Idola Tribus. Evropské dialogy (francouz. 1989; maďar. v rozšíř. verzi 1999); Situace. Satirický pamflet (2002).

Anotace

Na rozdíl od revolučních událostí z let 1953, 1956, 1968 a 1981 (Východní Berlín, Budapešť, Praha a Gdaňsk) nebyla změna režimů, k níž ve východní Evropě v roce 1989 došlo, vedena ve jménu čistšího a lepšího socialismu, dělnických rad, samosprávy, ani nebyly vznášeny požadavky na vyšší mzdy pro proletáře. Byla vnímána jako obnovení „normálního stavu“, historické kontinuity a jako návrat ke třem otřepaným heslům: parlamentní demokracie, „tržní ekonomika“ a bezpodmínečná věrnost Západu.

Jak jsem již dříve podotkl, tato idea kontinuity byla jen přeludem. Žádný takový systém dříve ve východní Evropě neexistoval. Byly zde zaostalé zemědělské společnosti postavené na špatně fungujících latifundiích, autoritářský politický řád náchylný ke státním převratům, ovládaný většinou vojenskou kastou, pocházející ze zchudlé šlechty, a veřejný a intelektuální život ovládali zapřisáhlí odpůrci „Západu“, kteří jej vnímali jako nepřítele. Prvky modernity opravdu zavedli až následně leninističtí plánovači a modernizátoři, kteří za velmi vysokou cenu prolévání krve, utrpení, nouze, tyranie a cenzury dokázali urbanizovat krajinu, sekularizovat společnost, zavést veřejnou dopravu, posílit industrializaci, gramotnost, znalost počítání, hygienu, prosadit model nukleární rodiny (namísto v agrárních společnostech běžné vícegenerační rodiny pozn. překl.), pracovní disciplínu atd. Nový tržní kapitalismus a pluralitní demokracie byly vystavěny na těchto základech a nikoliv na znovuobjevení falešné liberální minulosti, byly zde [vyhlášeny] dekretem vůbec poprvé [v historii]. Tento dekret byl nanejvýš populární pro tu část populace (jíž jsem byl i já nadšeným a aktivním členem), která se účastnila pochodů, manifestací, meetingů – nemluvě o nesmyslech a lumpárnách, nemyslitelných dokonce ani v utopických politických projektech –, která se v té době zdála být „lidem“, ale která mohla přinejlepším tvořit tak pět procent skutečného „demos“. Ale pro ty z nás, kdo vyšli na světlo z temných disidentských skupin o pár tuctech lidí, se sto tisíc lidí jevilo jako „masy“. Tato do té doby rozptýlená minorita zastávala politický postoj a světonázor, jež byl kombinací idejí revolučních let 1848 a 1968: radostného demokratického nacionalismu a konstitučního liberalismu smíseného se znechucením, autoritářstvím, represí (zejména v kulturní a sexuální oblasti), disciplínou a puritanismem. Tento přechodný ideologický fenomén, který se nám v těch časech zdál být tak pronikavý, poutavý a pevný, skoro všichni pozorovatelé začali chápat jen velmi pomalu a ještě pomaleji jej byli s to popsat.

Ani to, že byl „reálný socialismus“ většinově kritizován z levicových pozic, ani osmašedesátnický libertariánský pocit některých lidí z roku 1989 nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno. Nebyla dokonce provedena ani běžná historická komparace. Nejzvláštnější mi přijde, že k tomu došlo zrovna v období krize sociálního státu – a to jak na „Západě“, tak i na „Východě“ a nevzbudilo to žádný zájem. Historická a politická představivost byla paralyzována bezmyšlenkovitým přijetím tvrzení, že režimy sovětského bloku byly (v nějakém prchavém smyslu) „socialistické“. Jednak to o sobě samy tvrdily a za druhé s nimi kvůli tomu vytrvale bojovaly velké západní mocnosti různých [politických] odstínů.

Zde je nutno uvést několik upřesnění.  Nemyslím si, že může být pochyb o tom, že byl „reálný socialismus” státním kapitalismem zvláštního druhu. Byl to systém zbožní výroby, námezdní práce, systém se společenskou dělbou práce, s podřízením práce kapitálu, imperativem akumulace, systém třídního panství, vykořisťování, útlaku, vynucené konformity, hierarchie, nerovnosti a neplacené domácí práce, kde byly dělnické protesty zakázané (stávky byly ilegální), nemluvě o zákazu politického projevu. Jediným zbývajícím problémem je samozřejmě absence „tržní koordinace“ (tržního zprostředkování) a její nahrazení vládním plánováním. Pojem soukromého vlastnictví je zde zavádějící, protože jeho podstatou je oddělení proletářů od výrobních prostředků. Poukazuje také na státní vlastnictví, dokonce i když se případné rozdíly nesnažíme umenšovat. Jestliže vlastnictví znamená kontrolu, je potom „státní vlastnictví“ taktéž vlastnictvím soukromým. Nikdo se nemůže tvářit, že v režimech sovětského typu dělníci kontrolovali výrobu, distribuci, investice a spotřebu.

Není také pochyb o tom, že se v poststalinském státním kapitalismu v sovětském bloku a v Jugoslávii (zhruba mezi lety 1956–1989) pokoušeli vytvořit určitý druh autoritářského sociálního státu, který trpěl velice podobnými, ale jemu vlastními, problémy jako sociální stát na Západě, ať již to byl sociálnědemokratický, křesťanskodemokratický, gaulistický typ sociálního státu, nebo se jednalo o různé varianty New Dealu (Opomíjím zde rysy sociálního státu, jež měl státní kapitalismus ve fašistických a nacistických režimech.)

Společenský účel jakéhokoliv sociálního státu – včetně post-stalinského „reálného socialismu“ po uzavření gulagu – byl (mohu zde bezpečně užít minulého času) pokusem podpořit spotřebu prostřednictvím anti-cyklického managementu poptávky, integrace a kooptace rebelující dělnické třídy do systému prostřednictvím dostupného bydlení, dopravy, vzdělání a zdravotní péče. Byl pokusem vytvořit dopolavoro (mussoliniovská myšlenka obdivovaná tvůrci Nového údělu, ale taktéž převládající v stalinském Rusku 30. let 20. století), jejímž obsahem byly placené dovolené, masový turismus, levná lidová zábava, laciná konfekční móda a automobily. Šťastné děti, sovětský filmový muzikál z 30. let 20. století o mladých pionýrech (největší ruský kasovní trhák všech dob) je naplněn nesnesitelnou radostí a bláznivým smíchem a k nerozeznání se podobá hollywoodským snímkům nebo těm z produkce studií UFA ve Třetí říši. Jen je možná o něco méně provokativní a méně se zaměřuje na dívčí nohy. V této době se v „socialistické“ východní Evropě objevuje několik rysů připomínajících více modely korporátního sociálního státu z jihovýchodní Asie – podnikové prázdninové tábory a podnikové prázdninové hotely dostupné pro zaměstnance zdarma, spravované odbory (přístup k nim byl v podstatě právem všech občanů), jesle a školky zdarma pro potomky pracujících – a některé rysy zděděné od evropské sociální demokracie, ale zevšeobecnělé a obligatorní, jakými byly dobře zásobené veřejné knihovny a knihkupectví s nízkými cenami knih v každém podniku, dobré knihy, které si mohl každý dovolit koupit, stejně jako lístky do divadla a kina (mimo to byly knihy a lístky objednávané přes odbory za polovinu netržních cen), pozitivní diskriminace ve prospěch mládeže z dělnické třídy v přístupu k vyššímu vzdělání, jistota práce, levné základní potraviny, levný alkohol a tabák, laciná veřejná doprava s hustou přepravní sítí, snadný přístup k rekreačním i diváckým sportům. Vzhledem k tomu, že nápadně bohatý nikdo nebyl, ponecháme-li stranou okázalý luxus vládnoucí třídy, výběr konzumního zboží byl dost omezený, společnost byla, co se sexu týče, dost puritánská, základní vojenská služba byla dlouhá a ve společnosti byl ražen kult tvrdé práce (pro mladé pak kult „techniky“ a vesmírných letů) a vytrvalá propaganda zdůrazňovala plebejskou a kolektivistickou povahu režimu, kde se od každého očekávalo, že bude vědět, co dělat s bednou s nářadím, motykou nebo vidlemi, ve společnosti se vytvářela atmosféra rovnosti.

Atmosféra či nálada byla jistě taková, ale také reálně ve společnosti panovala větší rovnost, než jaká panuje nyní. Národní státy „reálného socialismu“ utlačovaly etnické minority - mimo sovětské Rusko a zvláště po pádu Stalina - nabízely jim asimilaci (výukové filmy pro maďarské sociální pracovníky a úředníky místní správy v raných 60. letech 20. století ukazovaly násilné koupání, stříhání vlasů a odvšivování kočovných romských rodin, prováděné policií a personálem vojenských nemocnic – scény pekelného ponižování a umělých úsměvů pro kameru) namísto nabízené „jednoty“ a „harmonie“ a konce dávných kulturních konfliktů. Stěhování původně venkovského obyvatelstva do průmyslových měst bylo, na rozdíl od 19. století, poměrně dobře organizováno. Do 70. let 20. století, kdy začaly vysychat zdroje, byli tito lidé nastěhováváni do výškových budov a ihned jim byl nabídnut komplexní soubor služeb s rovným přístupem pro všechny, počítaje v to i zdravotní péči a kulturu. V zemích, jako je Rumunsko nebo bývalé Československo, stále žije většina městské populace v rozpadajících se panelácích z „komunistické“ éry (pozn. překl., české paneláky se nerozpadají, ale často procházejí renovací)

Není pochyb o tom, že tyto společnosti byly netolerovatelně autoritářské, utlačovatelské a represivní, ale teprve dnes začínáme vnímat, jak dobře byly integrované, společensky soudržné, klidné, s minimem zločinnosti a institucionalizované. Byly maloburžoazním snem, ale jen snem. Také „vertikální“, tj. vzestupná sociální mobilita byla rychlá a všeobecná. Hovoříme zde o zemědělském obyvatelstvu, zpočátku zaostalém, tvořícím většinu společnosti, které se z venkova přestěhovalo do měst. Z tohoto úhlu pohledu bere dech přechod od fyzicky náročné práce na polích k technické práci v továrnách, od hladu, špíny a nouze k slušným jídlům v kantýnách, teplé vodě a kanalizaci. Přechod od negramotnosti a neschopnosti třeba i rozpoznávat hodiny k četbě Brechta a poslechu Bartóka byl překvapivě krátký. (Mimochodem je poučné podívat se, jak mohou být institucionálně zakotveny kulturní potřeby - polovina populace během posledních několika let přestala číst klasickou literaturu a poslouchat vážnou hudbu, jelikož společenské a ideologické okolnosti přestaly činit tyto aktivity užitečnými a smysluplnými: Doch die Verkaltnisse, sie sind nicht so.)

Poté, co se v roce 1989 změnil režim (a v této změně režimu hrál autor tohoto článku významnou roli, ale s odstupem času z ní má dost ambivalentní pocity), následoval útok na „státní vlastnictví“ prostřednictvím privatizace v cenách panujících na světovém trhu, rozebírání majetku, outsourcing, manažerský výprodej (podniky, které koupily nadnárodní společnosti byly následně uzavřeny, aby tím byla minimalizována konkurence a utvořily se nové znevolňující konzumní trhy), které způsobily dosud neslýchané nárůsty cen, prudký pokles reálných mezd a životní úrovně a nárůst nezaměstnanosti. Tržní liberalizace znamenala, že technicky zaostalý místní průmysl, dosud chráněný polštářem státní ochrany, nemohl přežít enormní konkurenční tlaky na maloobchodním trhu, což také vedlo ke zhroucení lokálního obchodu, který nedokázal vzdorovat dumpingu a podobným obchodním trikům. Téměř polovina pracovních míst zanikla. Skutečná radost z pluralistické politické soutěže a nesmírného rozšíření svobody vyjadřování se vytratila kvůli zbídačování a nedostatku bezpečí, doprovázených stále rostoucím vlivem komerční populární kultury, reklamy, bulvárního tisku a braku. Co zprvu vypadalo jako barevné, se ukázalo jako strakaté. To co se zdálo být šarmantním, začalo šířením na trhu ztrácet lesk.

Nesmíme rovněž zapomenout na to, že buržoazní společnost musíme ostře odlišovat mezi buržoazní společností a společností, které dominuje kapitál, jíž se v ne-marxistickém slovníku říká „kapitalismus“. Buržoa, zvláště rentiér, nemluvě o Bildungsbürgertum, tj. vzdělaném, kultivovaném romantickém liberálovi - , je politicky vyhubený druh, podobně jako stará průmyslová dělnická třída z pracující pro Ford, Renault, Putilov, Thyssen, Krupp, Manfred Weiss, Fiat a Union Miniere - ač tato dělnická třída stále existuje a je ekonomicky důležitější, než se obecně soudí. Flanéři by nevěděli, kde se potulovat. Buržoazní společnost byla většinově politicky ovládána jistým druhem whiggovské aristokracie, armádou nebo jí prostupovala byrokracie, státní správa a politická třída. Co se Marxovým předchůdcům jevilo – a měli vlastně empiricky pravdu, přestože se nakonec ukázalo, že jde o jako povrchový fenomén – jako konflikt mezi socio-kulturně ustavenými a provinčně omezenými „stavy”“(Stande, „korporace“) s jejich protikladnými světonázory proti nim stojícími zvláštními „organizačními formami“, bylo (a je) ve skutečnosti systémem neosobní nadvlády (abychom užili vyjádření Moishe Postona), v zásadě nenarušené „komunistickým“ intermezzem: Ač „reálný socialismus“ neměl svou buržoazii, měl dle mého mínění „novou třídu“. Ta nedisponovalo nějakou zvláštní třídní nadvládou postavenou na osobní a neformální skupinové verzi „soukromého“ vlastnictví, takže „korporativní“ odpor proletariátu proti ní (a dokonce proti různým fašismům) byl mnohem slabší než v dobách a na místech, kde byl identifikovatelný a zřejmý nepřítel kulturně a politicky viditelný. Všeobecně ignorovaným faktem např. je, že nejen straničtí funkcionáři, ale i tajná policie a její důvěrníci a vedení byli z valné většiny proletářského (nebo rolnického) původu - jak ukazují všechny tímto tématem se zabývající monografie - což jasně demonstruje, že třídní boj nabíral za státního kapitalismu přezdívaného „státní socialismus“ radikálně odlišné formy než v tržně orientovaných kapitalistických režimech všech barev, včetně nacionálního „socialismu“. Korporátní boj mezi starou buržoazií a tím, co bylo v Evropě nazýváno „socialismus“, tj. hnutím dělnické třídy (odbory, politickými – často podzemními – stranami a opoziční kulturou) nebyl v 19. a 20. století schopen zaujmout takové postoje, které by se vyznačovaly hlubším chápáním podstaty kapitálu, a to ani tam, že zažili „státní socialismus“ na vlastní kůži.

Tento socio-kulturní antagonismus je nyní radikálně oddělen od „třídního boje“ jako strukturální danosti v každé společnosti, postavené na přivlastňování nadhodnoty a na ztrátě kontroly nad vlastním životem (definice proletariátu podle Guy Deborda). Proto mytické vytváření nepřítele („neoliberální“ nebo „neokonzervativní“ elita z mlhou zastřených globálních, většinou finančních či obchodních, institucí), jež ztělesňuje vykořisťování, má ale (pro socialisty) v politickém slova smyslu nevýhodu v tom, že to právě nevykonává, neprování nebo nezavádí. Je pouze politickým protivníkem, ale není a ani nemůže být, náhradou za vymizelou buržoazii, tak jako ji nemohla, coby svého největšího protivníka, nahradit byrokracie stalinského či neo-stalinského státu.

Když byrokracie ztratila svou nadvládu a staré formy hierarchie, podřízenosti a solidarity se zhroutily spolu s jednou z velkých legitimizačních sil - která byla zároveň nebezpečná i pro starý „komunistický“ režim - tj. vždy přítomnou možnost návratu k revolučním kořenům „reálného socialismu“, která tu vždy byla, ač pohřbená, možností jít směrem udávaným kritikou vedenou z etických pozic a zdravým rozumem, tj. k sociální spravedlnosti. Se zhroucením této možnosti - vezmeme-li v úvahu velmi skromnou variantu sociálního státu v „rozvíjející se“ východní Evropě - se chudoba stala nejen osudem většiny, ale stavem věcí, který nebylo možné klasifikovat, interpretovat, odsuzovat nebo ospravedlňovat.

Na to nešťastná východní Evropa pohlížela jako na nezkrocenou a nepochopitelnou katastrofu. Politické skupiny měly jen málo kritického myšlení. Bojovaly s minulým režimem, pokračovaly v boji s jeho duchem ještě dlouhou dobu po jeho pádu a snažily se protlačit liberální agendu, která vznikla po 2. světové válce - svobodu slova, konstitucionalismus, právo na potrat, práva gayů, antirasismus, antiklerikalismus, antinacionalismus apod. Jistě se jedná o témata, za která stojí za to bojovat, ale pro lidové vrstvy jsou matoucí. Lidé ve zmíněných politických skupinách vůbec nevěnovali pozornost vzniku a šíření chudoby, sociálního a kulturního chaosu. Tyto skupiny kombinovaly diskurs „lidských práv“ liberální levice se „svobodou výběru“ , tj. rétorikou neokonzervativní pravice (a dělají to i po osmnácti letech). O privatizaci uvažují jako o nástroji rozkladu všemocného státu, který - vyzbrojen zbraněmi redistribuce - se jim jeví jako nepřítel, jehož musí porazit a skoncovat s „kulturou závislosti“, jež subjektům sociálního státu brání stát se svobodomyslnými, čestnými a autonomními občany. Pamatuji si, byl jsem poslancem maďarského parlamentu mezi lety 1990 až 1994, že jsme diskutovali otázku státního znaku republiky (s nebo bez svaté koruny, a její zastánci nakonec zvítězili) po pět měsíců, aniž by došlo k debatě na téma nezaměstnanosti, v situaci, kdy v malé zemi s deseti miliony obyvatel náhle zmizely dva miliony pracovních míst.

Jakékoliv akce v logice sociálního státu byly všemi politickými silami považovány za nepřijatelné. Jen v zemích, kde se diskriminace členů „komunistického“ aparátu stala oficiální a kde členové někdejší strany s vedoucí úlohou museli ze sebeobranných důvodů držet při sobě a léčit si uraženou hrdost, jak tomu bylo ve východním Německu a České republice, to příslušelo tzv. „postkomunistické levici“, a zbytek obvykle přešel k extrémně nacionalistickým a „křesťanským“ stranám. Jelikož zde existovala jistá personální kontinuita v podobě lidí z protržního reformního křídla bývalé vládnoucí komunistické strany (a jejích expertních poradců na univerzitách, ve výzkumných ústavech a státních bankách), kteří byli ve správný čas na správném místě a pohodlně tak profitovali z privatizace, dávaly z povrchního úhlu pohledu smysl lidové teorie o tom, že se „nic nezměnilo“, a že se jedná o spiknutí prodlužující vládu zdiskreditované vládnoucí třídy. Pravdou však je, že změny byly tak obrovské, že se na kapitalisty zvládla přeměnit jen část nomenklatury. Hlavním vítězem nebyl nikdo místní, ale nadnárodní korporace, Spojenými státy vedená vojenská aliance a byrokracie EU.

Nicméně je v těchto lidových teoriích i zrnko pravdy. Rozdíl mezi plánovaným státním kapitalismem (tzv. „reálným socialismem“) a liberálním tržním kapitalismem možná nebyl tak velký, jak se slavnostně vytrubovalo v roce 1989. Lidové teorie formulované jako paranoidní urban legends pochopitelně nemohou (a neměly by) nahrazovat analýzy. Mají však politický význam, zvláště když mnoho nástupnických stran po dřívějších „komunistických“ organizacích nyní káže neokonzervativní evangelium (označení „neoliberální“ je zavádějící: dnešní ultrakapitalisté a tržní fundamentalisté nejsou liberály, ani pokud svou představivost vybičujeme na maximum) a demontují poslední zbytky sociálního státu. Proto v některých zemích východní Evropy došli k podivnému ztotožnění „komunistů“ s „kapitalisty“ – přese všechno jsou to právě bývalí „komunisté“, kdo nám tohle provádí, jsou to stále ti samí lidé na vrcholu. Demokratická transformace byla podvod. Je to všechno židobolševická kabala atd.

Ztotožnění socialismu a kapitalismu je, jak známo, nacistické klišé, oba systémy jsou „rasově cizí“, ale i když si někdy mohou být blízké, celkově vztato nemohou být dva odlišnější systémy. Celkem vztato, byli komunisté a sociální demokraté ve 20. a 30. letech 20. století sjednocení a neústupní ve svém falešném vědomí, že jsou integrální opozicí proti kapitalismu a tyranii. Falešné vědomí nevylučuje upřímnost. Exkomunistické strany stojí na počátku 21. století nejen proti socialismu, ale také proti nejzákladnějším zájmům dělnické třídy. Není to nic nového a neomezuje se to pouze na východní Evropu. (Když hovořím o východní Evropě, zahrnuji do ní vždy evropskou část bývalého Sovětského svazu. Následuji tak dobrý příklad generála de Gaulla.) Konec konců italská komunistická strana se svým předsedou Enrico Berlinguerem volala po úsporných opatřeních a povinnosti proletářů se s nimi smířit už dva roky před nástupem Tatcherové k moci. (Pravé křídlo dřívější PCI, DS, se o šest let později spojilo se svým dřívějším nepřítelem, Křesťanskými demokraty…) Proto ono nacistické klišé, ač se tím nestává pravdivějším, reprezentuje něco na způsob spravedlivé a férové historické odplaty.

Z těchto důvodů se vůči neokonzervativní revoluci staví formy odporu formulované v pojmech předválečné nacionalistické a militaristické pravice, promíchané s otevřeně fašistickou rétorikou a jejími symboly. V případě někdejšího Sovětského svazu jde o extrémní eklekticismus pokoušející se syntetizovat stalinismus a fašismus (Komunistická strana ruské federace, hlavní opoziční strana v Rusku, se inspiruje potrhlou ideologií Bílých gard, které reprezentovaly politický „mozkový trust“ admirála Kolčaka a Barona Wrangela.) Existuje obrovské množství různých politických řešení. Po porážce „neoliberálního“ či neokonzervativního režimu exkomunistického prezidenta Kwasiewského v Polsku bylo jednání dvojčat Kaczynských, navzdory tomu, jak se zprvu mohlo jevit, poměrně úspěšné, konsolidující, kombinující krajní sociální konzervativismus zaměřený proti Romům, ženám, menšinám, Rusům, Němcům, Židům a především proti komunistům, s monetaristickou ortodoxií, probushovským militaristickým nadšením, pronásledováním kohokoliv na levici (zrušili vyplácení důchodů několika posledním žijícím veteránům z mezinárodních brigád ve Španělské občanské válce ve 30. letech), cenzurou a neurvalou etnickou propagandou. (Později byli ze strany „Západu“ zavrženi a dvojčata prohrála vynucené předčasné volby, ve kterých zvítězili jejich efektivnější konzervativní rivalové.) Na Slovensku byla vláda levicového sociálního demokrata Roberta Fica složená z koalice sociální demokracie, nacionalistů Vladimíra Mečiara a polo-fašistické Národní strany vedené notorickým alkoholikem a chvastounem Jánem Slotou. Pan Fico měl tu drzost zvednout důchody, snížit ceny veřejné dopravy, zastavit odbourávání státem řízeného a v podstatě zdarma poskytovaného vzdělávání a zdravotní péče. Jedná se o nesmírně populární vládu, které další popularitu získává skrze protičeský a protimaďarský nacionalismus a proruské sklony.

V Maďarsku se koalice socialistů a liberálů vedená nadaným Ferencem Gyurcsánym, miliardářem, byznysmanem a někdejším předsedou svazu komunistické mládeže, vrátila v roce 2006 k moci, po volební kampani postavená na levicově populistických slibech, které v tajném proslovu k členům své parlamentní strany sám Gyurcsány označil za snůšku účelových lží. Poté co tento projev unikl na veřejnost, propukly v Budapešti nepokoje a sídlo státní televize - symbol prolhanosti - bylo zapáleno. Dne 23. října 2006 v den 50. výročí Maďarské revoluce roku 1956 se dříve poražená policie začala na demonstrujících mstít, bila výtržníky, kolemjdoucí, již znehybněné zadržené a vlastně kohokoliv, kdo jí stál v cestě. (Liberální inteligence, což je její věčnou hanbou, se přiklonila na stranu policejního teroru.) Protesty pokračovaly měsíce, rychle se šířily a začaly jim vévodit symboly šípových křížů, symboly maďarských nacistů, kteří se proslavili svým terorem namířeným proti Židům v obklíčené Budapešti roku 1944. Protesty byly obratně využívány parlamentní pravicí, vedenou někdejším premiérem Viktorem Orbánem. Vládní koalice pokračovala se svými radikálními úspornými opatřeními, obrovským zvýšením daní, škrty ve výdajích na sociální a zdravotní zabezpečení, zavíráním nemocnic (objevilo se i první úmrtí zaviněné chaosem ve zdravotnictví), škol, kulturních institucí, seškrtáním či rušením dotací, plánováním privatizace nemocnic, železnic, rozvoden elektřiny a obecních služeb, liberalizací cen (např. léků), zavedením poplatků za každou návštěvu lékaře, školného na vysokých školách, zdvojnásobením cen jízdného ve veřejné dopravě, zmražením valorizace mezd a důchodů. Tohle všechno bylo nutné pro snížení veřejného dluhu a obchodního deficitu, aby mohla být splněna tzv. „konvergenční kritéria“ závazně vyžadovaná Evropskou unií kvůli přijetí země do eurozóny. Ratingové agentury jako Standard and Poors měly na vládu větší vliv než voliči.

Reakcí na vše výše uvedené je ohlušující antikomunistické hulákání, xenofobní, antisemitská, protizápadní a antiimigrační agitace. (Do Maďarska téměř žádní imigranti nesměřují. To ale nevadí, protože tomu tak může být někdy v budoucnu, pokud nebudou kosmopolité ze svých úřadů vymeteni.) Volební výsledky ukazují, že parlamentní centristická levice možná zcela zmizí. Podporovatelé vlády jsou otevřeně ohrožováni. Je naplánováno referendum iniciované pravicí, která se týká těch nejméně populárních opatření. Jistě tedy dojde k další vážné porážce vlády socialistů a liberálů. (V době, kdy jsem psal tento text, se referendum o zdravotní péči a školném uskutečnilo a znamenalo skvostné vítězství pro nacionalistickou pravici. Liberální strana opustila vládu a neokonzervativní „reformy“ musely být zastaveny.) S hanbou museli odstoupit velitelé státní policie, tajné služby a ministr spravedlnosti zodpovědní za policejní násilí. Korupce je rozšířená. Výstavba dálnic a metra je v troskách. Výškové kancelářské budovy nejsou dokončeny nebo zůstávají prázdné. Důvěra ve veřejné instituce je nulová.

Tisíce motorkářů se sportovními imitacemi helem wehrmachtu, velkými nacistickými vlajkami a vlajkami se šípovými kříži na svých mašinách, kteří pojmenovali svou asociaci Goy Bikers a tímto označením hrdě ozdobili své kožené bundy, zaplňují hlavní třídy v centru Budapešti ohlušujícím hlukem motorů a výfukovými plyny. Neonacistické skupiny úspěšně narušují soudní jednání a oficiální jednání budapešťské městské rady a zastrašují média. V zemi se konají četné manifestace požadující zřízení nevolené nestranické horní komory parlamentu a ústavu svěřující suverenitu svaté koruně (namísto lidu). Čtyřicet jedna polských poslanců, členů většinové frakce, navrhlo zákon pro volbu Ježíše Krista za čestného prezidenta Polska (někdo by to mohl změnit na čestného krále). Mluvčí to odmítl kvůli formálním nedostatkům a záměrem ani nebylo, aby se o tom hlasovalo, ale návrh měl šanci projít.  

K tomu lze přičlenit zjevnou neschopnost České republiky, Rumunska a Srbska dát dohromady stabilní parlamentní většinu, protiruské šílenství v baltských státech doprovázené reálnou apartheidu se podobající diskriminací ruských menšin, perzekucí a segregací romských menšin všude (Rumunský prezident o novinářce, kterou předtím napadl a ukradl - no dobře, zkonfiskoval - jí její mobilní telefon, prohlásil: „Nechci se bavit s tou smradlavou cigoškou.“), totální kolaps etnických enkláv „stabilizovaných“ vznešeným „mezinárodním společenstvím“ v Bosně, Kosovu, Černé Hoře, Makedonii a Moldávii/Transylvánii, stalinské intermundium v Bělorusku, vyhánění občanů jiných států bývalé Jugoslávie ze Slovinska - a máte tu obrázek „nových demokracií“, skvělých bojovníků v „koalici ochotných“ z „nové Evropy“ pana Rumsfelda a pana Cheneyho.

Také nedávno došlo k pokusům o vytvoření quasi-prezidentských režimů postavených na temných a vágních „nových ústavách“, které měly být přijaty v plebiscitech – což by se podobalo levicově-populistickým vládám v Latinské Americe – nové „republiky“ (třetí v České, čtvrtá v Polsku). Došlo k vytvoření nestranických prezidentských hnutí napodobujících královskou diktaturu Karla II. von Hohenzollern-Sigmaringena v Rumunsku roku 1938. Jedná se o všeobecný útok proti pluralismu a stranickému systému postavenému na více stranách a, snad ještě více zobecnělý návrat fašistické symboliky, nyní aktualizovaný nikterak symbolickým útokem na parlamentarismus a vše, co zbylo z velmi skromných „liberálních“ úspěchů 90. let 20. století.

Liberální komentátoři hovoří o povstání proti modernitě. To je ale totální nesmysl. Neokonzervativní (či neoliberální) kontrarevoluce zaútočila na lid a zvláště nižší střední třídy na dvou frontách.

Zaprvé, ignorovali zkutečnost, že instituce sociálního státu jsou páteří národní identity, jediný zbývající princip zachování koheze v tradičním kapitalismu. Nejde pouze o ztrátu živobytí, ale také o pociťovanou ztrátu důstojnosti, ztrátu pocitu, že o vás někdo pečuje, že jste chráněni, že jste respektováni komunitou reprezentovanou státem. To vše je teď v sázce. Vzestupná společenská mobilita byla největším triumfem plánovaného sociálního státu, internalizovaná jakožto dynamická rovnost. Ztráta třídního statusu, který byl ve střední a východní Evropě reprezentován univerzitním diplomem - dokonce i hladovějící pan doktor je gentleman -, pocit, že potomci obchodníků, státních úředníků, učitelů a lékařů budou možná muset znovu fyzicky pracovat, nebo někam utéct jako ilegální migranti, stát se deklasovanými, je nesnesitelnou hrozbou. Toto povstání je revoltou středních tříd proti ztrátě národa a ztrátě svého kastovního postavení.

Zadruhé, identifikovat se s baštami a výdobytky sociálního státu vytvořenými komunisty je pro příslušníky střední třídy nemožné. Znamenalo by to ztrátu tváře. Jestliže „komunismus“ symbolizoval porážku a minulost, pak je maloburžoazie ničím, není-li modernistická a hnaná vpřed mýtem výkonu, zdokonalování se atd. Nemůže otevřeně bránit instituce, které jí především dodaly její důstojnost, které z rolníků udělaly byrokraty a intelektuály, protože by to znamenalo vzít na vědomí zahanbující agrární minulost a stejně tak zahanbující „komunistické“ dědictví. Takže vydávání neokonzervativní (či neoliberální) destrukce za dílo komunistů dovoluje vyhnout se hanbě a činí obranu institucionálního uspořádání z období před rokem 1989 přijatelným. Také předsedové někdejší komunistické strany či komunistické mládeže nemohou tvrdit, že k tomuto institucionálnímu uspořádání nikdy nenáleželi a že nemají proč děkovat za požehnání, která jim poskytlo. Musí tedy prohlašovat, že odbourání tohoto řádu je nápravou chyb. Jeví se tedy jako pomýlení a oportunističtí, a ne jako poslové nového věku, svobody apod.

Tedy noví kontrarevolucionáři mohou být charakterizováni jednak jako levicoví, jednak jako pravicoví - důsledně antikomunističtí nepřátelé „komunistických“ privatizátorů, monetaristů, zastánců ekonomiky nabídky a globalizátorů. Mohou bránit bolševiky vytvořený sociální stát, aniž by jen o píď ustoupili bolševikům, kteří přešli od internacionalismu k transnacionalismu a multinacionalismu a mohou jim ve všech jejich podobách čelit myšlenkou militantní etnicity, která se dost liší od klasického nacionalismu postaveného na právní a politické rovnosti všech občanů bez rozdílu rodu a rasy.

Toto propuknuvší politické šílenství ve východní Evropě je mnohem defenzivnější reakcí na neokonzervativní či neoliberální globalizaci a neoimperialismus než antikapitalistická verze nových sociálních hnutí na Západě a ve Třetím světě (Vím, že toto toto vyjádření šíří nepříjemnou pachuť, ale nedokáži najít nebo vymyslet lepší.). Musíme krátce zvážit četné a lehce alarmující paralely mezi těmito dvěma přístupy.

Rozdíly mezi současnými „postfordistickými“ protesty a minulými formami odporu vůči kapitalismu ve 20. století jsou významné.

Kvůli technologickým změnám i změnám v bydlení (počítaje v to i rozšiřování předměstského bydlení, „soukromovlastnické bydlení” pro příslušníky dělnické třídy, auta, odbourávání masové tovární výroby), rozptýlení pracovní síly a obecně kvůli změnám v organizaci výroby, nemluvě o dopadu nových masových médií, je hlavní třída stojící proti kapitalismu– proletariát - prostorově oddělena od sídel moci (jak ekonomické, tak i politické), která je v každém případě deteritorializovaná a denacionalizovaná. Než byla struktura moci proměněna, mohli jsme dobýt Bastilu či Zimní palác. Přímá revoluční konfrontace s těmi, kteří, řekněme, „moc mají“, a těmi, co „nemají nic”, není možná, vyjma tzv. zaostalých, tedy chudých zemí. Dnešní boje jsou z větší části symbolické. Srovnejme třeba protesty proti summitu G8 v Heiligendamu, o kterém jsem dříve napsal: „Na moment si představme, že protestující „zvítězí“ a podaří se jim vyhnat všechny ty hlavy států a velké potentáty z místa summitu. Co by se stalo potom? Vrátili by se do svých křesel ve vládě, možná by jen měli pár modřin - toť vše.“ Protestující neměli žádné specifické požadavky (heslo „učiňme kapitalismus historií“ takovým požadavkem není) a ani se nestřetli s „buržoazní politikou“ na rovině, kde je tvořena a uplatňována. Těch několik konkrétních požadavků, ve skutečnosti spíše proseb, vznesených umírněným křídlem, obvykle nejde za rámec buržoazní politiky, a proto tyto požadavky nejsou revoluční (např. ty týkající se uhlíkových emisí, práce migrantů, práv duševního vlastnictví…) a jsou slučitelné s buržoazní (mainstreamovou liberální) politikou, dokonce i tehdy, mají-li jen malou šanci se prosadit. Násilí propuká proto, že se protestující staví proti „systému“, ale systém nestojí na bedrech šéfů národních států, kteří v současných poměrech nedrží skutečnou, tj. zákonnou moc. To co vyvolává strach, není (jako v případech komunistické či socialistické revoluce) změna režimu, ale chaos. Chaos není možné potlačit represí (ačkoli může být a byl potlačen a „vymeten” policií a bundeswehrem), poněvadž potlačena může být jen anti-moc, a protest jako takový moc nepředstavuje. Represe samotné se ovšem na druhou stranu mohou na chaos proměnit. Moc se zde nestřetává s anti-mocí jako v případech klasických, zvláště evropských revolucí.

V postfordistických protestech 21. století nejsou přímo napadány základní principy politického právního řádu a státnosti. Proti stálé státní armádě zde nestojí armáda rudá, proti policii Rudé gardy nebo Republikanischer Schutzbund (Rakousko 1934), proti národním parlamentním vládám nestojí dělnické rady, proti buržoazním stranám strany proletářské, proti národnímu státu globální radová republika (nesmíme zapomínat na to, že symbolem Sovětského svazu byla zeměkoule ovázaná pruhy rudé látky s nápisem „Proletáři všech zemí, spojte se!“ v místních jazycích - jakými jsou francouzština, angličtina, němčina nebo hindština, bez sebemenší narážky na Rusko - a z počátku byla jeho státní hymnou prostě Internacionála), není přímo prohlášeno, že by principy soukromého vlastnictví, dělby státních mocí, oddělení státu a občanské společnosti měly být co nejdříve zrušeny. Kulturní a sociální subsystémy (počínaje zákony a konče uměním) nejsou odsuzovány přímo jako podvod. Jak již bylo naznačeno, požadavky protestujících nejsou zcela nepředstavitelné i v rámci současného systému, coby posílení rovnosti, ukončení imperialistických intervencí a hromadění jaderných zbraní, spravedlivější přístup k různým skupinám lidí atd. A ač nejsou součástí prakticky aplikovaných politik, nenesou v sobě nic, co by velkorysejší inovativnější liberální politika nepřivítala. (Jak jsem dříve řekl, hnutí proti globalizaci kombinuje sociálnědemokratické, reformistické politiky s revolučním pouličním divadlem.) Proč tedy to  zoufalství?

Nemám dojem, že by v současné politice tyto záležitosti příliš rezonovaly. Tato hnutí jsou dost apolitická či antipolitická. Poukazují na „problémy“ a neútočí na státní formy. Horlivě se snaží ignorovat stát jako takový, ale implicitně, více či méně očekávají, že se jejich požadavky a návrhy stanou součástí vládních politik (nebo politik nadnárodně-vládních institucí, jako je MMF, Světová banka, WTO, OECD), ale zároveň se nesnaží vytvořit nové státní formy, jež by byly přístupnější tyto politiky realizovat.

V těchto postfordistických protestních hnutích nejde o nic, čeho by se nedalo dosáhnout změnou vlády či změnami vlád prostřednictvím voleb parlamentních stran nebo mezinárodní aliancí těchto stran. Proč tedy nyní takový odpor k tradičním variantám politické participace, tj. účasti ve vládách, k referendům, plebiscitům, stávkám nebo jiným zdlouhavějším a trpělivost vyžadujícím metodám pasivního odporu a občanské neposlušnosti? A dále, ukáží-li se tyto taktiky jako nepoužitelné, proč se nepřipravovat a necvičit na revoluci?

Odpovědí je myslím apolitická podstata těchto hnutí – stažení se z pluralistické politiky a její neuznávání. Tato politika předpokládá dobytí moci a její uplatňování. Jde o odmítnutí politiky jako takové, včetně politiky revoluční. Nejde o apatii, obsahuje mnoho nadšení, nenávisti, pohrdání, opovržení, ale o bezcílné odmítnutí bezcílného řádu (kapitalismu). Celkové odmítnutí současného řádu však není spojeno s jemu odpovídající utopií (jak tomu bylo v roce 1968); jedná se o antiutopickou revoltu bez konkrétního projektu, čistou negaci, která hnutí paradoxně posílila, jelikož nekonečné debaty o prostředcích a cílech jsou implicitně vyprázdněny.

Je důležité říci, že nové protesty nejsou méně podstatné než ty, co jim v minulosti předcházely. To, na co útočí, není politický ani sociální řád jako takový, ani liberální politické instituce jako takové (dokonce neútočí ani na trhy: „fair trade“ předpokládá trhy), ale na legitimitu. Občanská neposlušnost, ač ve svých cílech neúplná a zaměřená na dílčí problémy, je nicméně radikální, vycházející z etických pozic. Je veřejně vyhlášena a předpokládá porušování zákona. Ale nehledě na to, jak moc vzdoruje zákonu, je samotný odpor artikulován v jazyce liberálního konstitucionalismu. Občanská neposlušnost (nyní zobecnělá ve svých cílech, ne ve své rozšířenosti) představuje pro liberální demokracii problém, ač je jasné, že nemůže spustit rozpad vládnoucího řádu. Bez systémové opozice, jež bude schopna (nebo bude opravdu chtít) vytvořit anti-moc, utvořit vládu, která bude mít podporu - což je základ každého „svobodného“ politického zřízení - se odpor stává nemožným. Souhlas stále více, ač pasivně a symbolicky, upadá. Není vyvažován odporem (který je přirozeně politický), ale přenášením zájmu o lidské záležitosti lidí do jiných oblastí, obvykle etiky. Ale jelikož je tato etika obyčejně nějakým druhem distributivní spravedlnosti, potřebuje autoritu, na které by intelektuální síla z důvodu spravedlivé distribuce spočívala.

Stále konsenzuálnější povaha politických procesů dříve považovaných za místo střetu (volby, stranická politika, národní zápasy, konflikt práce a kapitálu na pracovišti) se ukazuje jako sám sebe porážející fenomén. Autorita je historicky vždy uplatňována proti něčemu: spojení autority a politiky je vysoce nebezpečné. Nicméně všechny ostatní formy autority (náboženství, sdílená společenská morálka a „morální cit“, vysoká kultura, věda, tradice jako taková, zahrnující moudrost starších lidí apod.) atrofovaly. Každé štěpení v politice tak vyvolává paniku. Ovšem jedna přežívající forma přijímané autority je tu stále, ač není společenstvím uznávána kvůli své výjimečnosti, ale pouze coby vyjádření šťastné náhody působení výstřední a nestálé vůle. Když se tato vůle objeví, aby byla podvedena, rozpoutá se peklo. Tato lidová vůle, vnímaná jako prázdné plátno, na které může být promítnuto cokoliv, podléhá náladám a módám. Pakliže není převažující způsob rozhodování a vyhlašování rozhodnutí ve shodě s touto pomíjivou vnímavostí charakteristickou pro to, co lid preferuje, slouží to jako důkaz pokrytecké či iluzorní povahy institucí, které nejsou s tím, co lid preferuje, ve shodě a slouží okultní moci elit, jejím zájmům či kabalistickým čachrům.

Není tedy divu, jestliže zoufalá a deklasovaná mládež pocházející ze střední třídy ve východní Evropě sní o temných spiknutích a cítí, že její smutek a úzkost jsou jak demokratické, tak jdoucí do hloubky, protože určitým způsobem zapadají do stylu, jímž se současná epocha vyznačuje.

Nezprostředkované přímé negování legitimity jako by odporovalo opravdu revolučním záměrům, z čehož jsem právě obvinil nová sociální hnutí. Revoluce jsou formou rozporů. Revolucionář tyranu říká: „Deklaruješ, že tvůj řád je spravedlivý. Není! Příští řád, který hodláme zavést, je spravedlivý. Mýlíš se a my máme pravdu. Bůh je na naší straně.“ Nová sociální hnutí nic takového neprohlásila. Touží po tom zastavit globální oteplování nebo dětskou chudobu prostředky, kterými opovrhují, aniž by uvažovali o tom, že jsou k dispozici i jiné prostředky, ale nebudou to oni, kdo by jich měl použít.

Posun politického boje od formy k obsahu činí ústavní, právní a legitimizační argumentaci zbytečnou. Zjevné poznání, že na obzoru nejsou žádné alternativy ke kapitalismu, neznamená, že je nyní kapitalismus považován za legitimní, či dokonce snesitelný systém. Právě naopak. Znamená to, že opuštění ústavní a sociální ideje legitimity a filosofických idejí spravedlnosti a svobody je vnímáno v kontextu vědomého lidského konání. Je to ve zjevném kontrastu k Marxovi, který viděl problém s kapitalismem v tom, že je tím, co (spolu s vykořisťováním, útlakem a hierarchií) vítězí nad svobodnými a rovnými subjekty.

Duch doby, který vede mladé Západoevropany do pochodů pod rudými a černými vlajkami, se liší od toho, který vede mladé Východoevropany k přebírání jejich palestinských šátků, kapucí, masek, házení kamení a rebelské drzosti, všechno co odkoukali z televize, a zároveň zkombinovali s extrémním autoritářstvím, rasismem atd. Zatímco západoevropští, severo- a jihoameričtí antiglobalizační demonstranti dávají najevo svou nostalgii po revolučním proletariátu, jejich východoevropské protipóly jednoznačně prokazují svůj strach a své znechucení z proletářů. Dokonce jde-li jen o politicko-kulturní atavismus (třída jako orientační bod), je to pro věc velmi příznačné.

Přebírání a přetváření opor a choreografie levičáckých demonstrací reakčním, buržoazním jádrem budoucích útočných oddílů je částečně cargo kultem. Důležitější nicméně je užívání militantní anti-politiky - v jejímž jádru je jak na Východě, tak i na Západě kulturně antietatická obrana redistribuujícího, ochraňujícího silného státu. Jedná se o živoucí rozpor, odvíjející se na ruinách sekulární společnosti z let 1945–1989 postavené na egalitářském plánování R.I.P. Ústřední roli zde hraje její nedobrovolná postmoderní napodobenina. Znovuzrozená, „komunisty“ vytvořená (pseudokatolická a pseudonacionalistická) měšťácká střední třída se snaží zachovat instituce a rutiny užívané „komunisty“ a zároveň vyřvává „smrt komunistům“, mající při tom na mysli kapitalisty: to by zahřálo u srdce stárnoucího Jeana Baudrillarda.

Dělnická třída je zticha. Sotva dochází k nějakým stávkám. Tato bitva je vedena mezi nadnárodním kapitálem a jeho domorodými agenty a místní národní střední třídou a nacionalisticky a nábožensky zaměřenou inteligencí. Autentická levice se nevynořila. Prozatím ne.

Přeložil Michal Čepela, úpravy Jakub Vaníček, Stanislav Holubec

Tamás, GM, 2008, “Counter-Revolution Against A Counter-Revolution”,Left Curve 33.

Anglicky zde