Článek

Michael Hauser  Populismus jako návrat demokracie

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Liberalismus a zánik lidu

V době krizí se mění význam politických pojmů. V devadesátých letech bylo vše jasné. Liberální demokracie je nezpochybnitelná a nikdo ji vážně nekritizuje. Populismus byl považován za manipulativní politickou techniku, která láká voliče na nesplnitelné sliby. Populismus měl pověst nepoctivé, ba podvodné politické hry, vůči níž se má na pozoru každý slušný člověk. V dnešní době se význam populismu a liberální demokracie mění k nepoznání. Putin, Orbán, PiS, hnutí za Brexit, italské populistické strany a další subjekty vítězí ve volbách často s velkým náskokem za stranami, které se zaštiťují liberální demokracií. Nový populismus se pokouší spojit stávající demokratické instituce a procedury (formální mnohost politických stran, parlamentní systém, volby) s hodnotami, jako je národ, rodina, pořádek, životní jistoty nebo sociální soudržnost. Hovoří také o identitách. Jsou to odpovědi na otázku: Kdo jsem a kam patřím?

Jak na tuto otázku odpovídá liberalismus? Jeho odpověď zní takto: jsem svobodný jednotlivec, který má občanská práva a svobody. Není tu žádný lid, národ nebo třída, nýbrž jenom souhrn jednotlivců. Jak se říkalo v devadesátých letech, nejsme lid, nýbrž lidi. Liberalismus byl na vzestupu v době rozpadu minulého režimu ve střední a východní Evropě a obecně v periodě, kdy se celosvětově vyčerpala sociální, politická a osvobozenecká hnutí dvacátého století. Neoliberální ekonomové a politici využili situace a dokázali změnit vidění věcí. Základem demokracie je liberální svobodné individuum, které se nespoléhá na stát, odbory nebo zaměstnavatele a jedná jako nezávislý ekonomický subjekt.
Takové vidění věcí je výsledkem toho, čemu Ernesto Laclau a Chantal Mouffová říkají hegemonická operace. Slovo demokracie vyvolává ve společnosti představy a afekty, které se vnímají jako přirozené, ale je to výsledek hegemonické operace. Ta přiřazuje ke slovu demokracie určité představy, pojmy, afekty, a jiné vylučuje. Demokracie pak v neoliberální hegemonii znamená svobodu od regulací a omezení, která vznikla v sociálním státu, a nese s sebou rozpuštění kolektivních identit, jako je národ, třída nebo lid. Liberální demokracie nebyla nikdy pouhým neutrálním rámcem, v němž se odehrává zápas mezi politickými stranami. Zdánlivě neutrální instituce a procedury liberální demokracie jsou tvarované určitou hegemonií, která některé věci činí samozřejmými a jiné věci nepředstavitelnými. Samozřejmé bylo, že demokratické strany prosazují tržní ekonomiku, privatizují a omezují aktivní roli státu. Sociálně demokratičtí politici (Blair, Schröder) sdíleli tuto liberální a neoliberální hegemonii a sami zaváděli asociální opatření, která byla občas tvrdší než opatření liberálně konzervativních stran. Asociální opatření, která byla v souladu s neoliberální hegemonií, potvrzovala, že politik nebo politická strana je demokratická. Politik, který příliš vehementně bránil sociální stát nebo byl kritický vůči asociálním opatření, dostal nálepku populista. Poznávacím znamením demokrata bylo, že se projevuje asociálně. Poznávacím znamením populisty bylo, že hovoří o sociálních tématech.

Liberální identita má dnes svoje skryté jádro, jíž je neoliberální pojetí člověka. Liberalismus jistě nelze chápat pouze jako politický výraz ekonomických neoliberálních praktik. Existuje sociální či levicový liberalismus a ve Spojených státech býval liberalismus donedávna označením politiky, která odpovídala evropské sociálně demokratické politice. Ve Spojených státech nyní tuto roli přejímá pojem „demokratický socialismus“. Levicový liberalismus vystupuje proti mnohočetným podobám útlaku, nerovnosti a nespravedlnosti, zastává se menšin a vyloučených komunit, ale zároveň mlčky respektuje neoliberální hegemonii, která z některých ekonomických témat a možností dělá tabu, jako je např. otázka vlastnictví nebo plánovaná ekonomika. Levicový liberalismus se vyznačuje tím, že ve svých řečech nastoluje téma genderové nebo také ekonomické rovnosti, ale mlčky přejímá hegemonické pojetí ekonomiky jako spontánní hry tržních sil. Není náhoda, že levicoví liberálové se vyhýbají ekonomickým tématům nebo vyjadřují požadavky, které v konečném důsledku rozšiřují princip směny do dalších sfér, jako je požadavek, aby se péče o děti nebo práce v domácnosti posuzovala jako ekonomická činnost s nárokem na mzdu. Jak říká David Harvey, tento požadavek sice upozorňuje na problém postavení žen v domácnosti, ale zároveň otevírá dveře komodifikaci mezilidských vztahů a kapitalistickému odcizení v rodinném životě (David Harvey, Marx, Capital, and the Madness of Economic Reason, 2018, s. 92).

Propletení liberální identity s neoliberalismem vysvětluje, proč liberalismus dnes vyvolává odmítavou reakci. Není to proto, že lidé by už nechtěli být svobodní a zatoužili po autoritářské vládě. Přibývající počet příznivců hnutí, které odmítají liberalismus, lze pochopit tak, že lidé v dnešním liberalismu vycítili jeho skryté jádro, jímž je neoliberální podoba člověka. Jak píše Wendy Brown v knize Rozpouštění dému. Plíživá revoluce neoliberalismu (Undoing the Demos: Neoliberalism´s Stealth Revolution, 2015), neoliberalismus je soubor praktik, které mění člověka v sebeinvestující kapitál, jenž ztrácí poslední vazby ke kolektivním identitám, jako je lid. Je to radikální atomizace lidské společnosti. Brownová svou knihu vydala před Brexitem a Trumpovým vítězstvím v prezidentských volbách, kdy se zdálo, že neoliberalismus zcela rozloží společnost do atomů a lidé zapomenou na to, že tu někdy byly kolektivní identity. Neoliberální subjekt jako sebeinvestující kapitál, jehož životním cílem je maximalizovat své kompetence a uspět na trhu, není v marxistické terminologii nic jiného než buržoazní subjekt v extrémní podobě. Je to buržoazní subjekt, který však postupně poznává, že je to proletářský subjekt. Neoliberalismus sliboval, že každý má šanci získat kapitál, jímž se uplatní na trhu, pokud se bude chovat jako buržoazní subjekt, jenž bude investovat do zvyšování svých kompetencí. Jenže tento neoliberální požadavek se v praxi proměňuje v sebevykořisťování. Kdo nevlastní kapitál v podobě prostředků, které vytvářejí zisk, jako jsou byty, akcie nebo přímé vlastnické podíly v korporacích, zažívá zkušenost, že jeho jediným kapitálem je pracovní síla a jeho jedinou možností je zvětšovat její použití až ke krajní mezi vyhoření či psychického nebo fyzického zhroucení.

Jakou odpověď dává liberalismus člověku, který je kvůli neoliberálnímu či hyperneoliberálnímu kapitalismu nucen dlouhodobě vykořisťovat sebe sama a dostává se do stadia vyhoření? Co liberalismus říká dlouhodobě prekarizovaným lidem? A co říká těm, kteří patřili ke klasické pracující třídě a dnes žijí v oblastech se zavřenými továrnami, jako je tzv. „rezavý pás“ ve Spojených státech? Např. Hilary Clintonová ve své předvolební kampani nedala na tuto zkušenost žádnou odpověď. Mluvila o liberálních hodnotách, svobodě, demokracii a právech menšin, ale ignorovalo zkušenost neoliberálního sebevykořisťování, prekarizace a nezaměstnanosti. Mlčení či zlehčování těchto jevů ze strany liberálních politiků svědčí o tom, že liberalismus uzavřel spojenectví s neoliberalismem a jeho praktiky považuje za něco přirozeného, jako je déšť na podzim.

Toto není krize demokracie

Neoliberální sebevykořisťování a globální kapitalismus chápu jako základ současných společenských změn, které na svět vyvolaly populismus. Zkušenost vyhoření se dá vyložit z hlediska politické psychoanalýzy jako stav, v němž vládne pud smrti jako nutkání k dalšímu štěpení a fragmentaci, s nímž se setkáváme ve všech oblastech společnosti. Návrat ke kolektivním identitám se pak jeví jako reakce na pud smrti a jako obnovená cesta k politické slasti. Více o tom v přednášce „Situace přechodu, pud smrti a vzkříšení“ https://sok.bz/clanky/2019/situace-prechodu-pud-smrti-a-vzkriseni
Liberální politici tuto zkušenost prakticky ignorují a zároveň si myslí, že politické strany upsané neoliberálnímu konsensu budou jednou znovu vyhrávat volby. Mají však v zásadě jediné politické téma, jímž je obrana demokracie před populismem. Jak to vystihla Chantal Mouffová v knize Jde o levicový populismus (For a Left Populism, 2018), dnešní společnost neprochází krizí demokracie, nýbrž krizí postdemokracie. Pojmem postdemokracie myslí stav, kdy tradiční politické strany administrují politický a ekonomický systém tak, že vytvářejí politickou kastu, která má pocit nedotknutelnosti. Volby možná změní počty mandátů, ale nenaruší vládu politické kasty tvořené tradičními stranami, které pouze přeskupují své pozice. Tato politika byla ve skutečnosti postpolitikou, v níž se předem vylučovala každá změna, zvláště v administraci neoliberálního kapitalismu. Postpolitiku vyjádřil jeden nápis na zdi, který se připomínal před každými volbami: „Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázaly“. Krize postpolitiky, o níž píše Mouffová, znamená, že volby opět něco mění, a tradiční politické strany je nemohou zakázat, protože by ztratily jediné téma, které mají: obranu demokracie. Změny jsou však jiné, než jsme si představovali v době celosvětových hnutí proti politickým kastám, jako bylo hnutí Occupy Wall Street, Indignados, Syriza, hnutí „arabského jara“, kdy u nás probíhaly masivní protesty proti Nečasově „škrtací“ vládě (2010-2013). Současné změny směřují ke konzervativně sociálnímu populismu.

Proč lidé volí populisty?

Populismus získává podporu ze dvou důvodů. Jednak narušuje sebevědomou vládu liberální a neoliberální politické kasty. Přichází jako bohyně pomsty Nemesis, která trestá zaslepenou bohorovnost, již řecké mýty nazývaly „hybris“. V politické kastě zavládla panika, protože její příslušníci si nedokázali představit, že by jejich pozice mohl někdo ohrozit. Je to panika, která občas přechází do hysterie. Demokracie je prý v nebezpečí, ale ve skutečnosti je v nebezpečí vláda politické kasty, která administrovala neoliberalismus a tím rozpustila lid v soubor jednotlivců. Podle Chantal Mouffové, Ernesto Laclaua, Jacquesa Rancièra a jiných radikálně demokratických teoretiků se z liberální demokracie vytratil lid (démos, populus), který je však i podle ústavy zdrojem veškeré moci. Liberální demokracie má jeden zásadní nedostatek, který vzniká následkem jejího propojení s neoliberalismem. Je to nepřítomnost lidu, který jedná jako kolektivní subjekt a dává najevo, že je zdrojem veškeré státní moci (čl.2 Ústavy České republiky). Jestliže se lid rozpadl do souboru jednotlivců, kdo je pak reálně zdrojem moci? Zdrojem moci je samotná politická kasta, která nemá protihráče v podobě lidu, k němuž by musela během své vlády přihlížet. Panika liberální kasty je panikou ze znovuobjevení lidu na politické scéně, s nímž politická kasta nepočítala, jak to dnes vidíme ve Francii v souvislosti s hnutím „žlutých vest“. Jinými slovy, objevení lidu zmírňuje principiální deficit liberální demokracie vyvolaný neoliberalismem. Panika politické kasty vyjadřuje zděšení z toho, že se oživuje principiální prvek demokracie, jímž je lid. Je to ve skutečnosti panika z návratu demokracie s tím, že demokracii nelze ztotožnit s postpolitickou liberální vládou administrující neoliberální ekonomický systém. Jak o tom psala Ilona Švihlíková ve svém článku o levicovém populismu, hlavní problém je v tom, že volič má „hlas“ ve volbách, ale jeho hlas nikdo nahoře neslyší. http://casopisargument.cz/2019/03/12/politicke-posuny-a-nova-stepeni-co-znamenaji-pro-levici/

Voliči proto stále častěji odevzdávají svůj hlas politikům a hnutím, kteří vyjadřují kritiku liberální politické kasty. Lidé volí populistické politiky z toho důvodu, že chtějí svůj hlas zpátky. Populističtí politici, třebaže někteří z nich jsou oligarchové, vracejí do hry lid a reprodukují jeho hlas, který už dlouho nebylo slyšet. Lid jako římský „populus“ nebo řecký „démos“ je základní princip demokracie, který populismus obnovuje.

Druhý důvod, proč lidé volí populisty, spočívá v tom, že se u nich setkává s rétorikou nezávislou na tržním fundamentalismu. Mouffová rozlišuje pravicový a levicový populismus a mluví o tom, že pravicový populismus svádí vinu za současné problémy na menšiny, uprchlíky, vyloučené skupiny nebo různá spiknutí, kdežto levicový populismus se obrací proti oligarchii. Mouffová se nechala svést zavedeným dělením na pravici a levici, které má své opodstatnění, ale v případě populismu je poněkud zavádějící. Kvůli pojmu „pravicový populismus“ snadno přehlédneme jeden z hlavních důvodů, proč lidé podporují Orbána, PiS, Putina nebo populisty jinde ve světě. Jak ukazuje Simeon Djankov v článku „Maďarsko za Orbána“ https://piie.com/publications/pb/pb15-11.pdf
tomuto politikovi se daří vytvořit ekonomický a sociální model, který vedle neoliberální rozpočtové disciplíny posiluje roli státu, provádí částečné zestátnění některých strategických oblastí, jako je energetika nebo bankovnictví, snižuje úrokové sazby pro malé podniky, uskutečňuje programy zaměřené na dostupnost bytů a posiluje veřejné investice. Zatímco Evropská unie odpověděla na finanční krizi vynucováním škrtů a podvazováním veřejných investic, Orbán vytvořil ekonomický model, který někteří nazývají centrálně plánovaným kapitalismem. Orbán inspiroval další populistická hnutí, jako je PiS s jeho sociálními transfery směrem k rodinám („Rodina 500+“) a snížením věku odchodu do důchodu. Fidész a PiS nastolují sociálně konzervativní politiku, která odmítá tržní fundamentalismus. Označení „pravicový populismus“ proto není zcela přesné. Sociálně demokratické strany, které prosazovaly neoliberální škrty, se projevovaly jako více pravicové než sociálně konzervativní populisté.

Neměli bychom se nechat zmást pojmy jako národ, rodina, tradiční hodnoty. Tato konzervativní rétorika nemusí být hlavním důvodem, proč lidé volí Orbána, PiS, Putina a další populisty. Jsou to pojmy spojené s očekáváním, že vznikne sociální ekonomický model, který zmírní sebevykořisťování, stres a ekonomické restrikce. Pokud se populistické vlády začnou chovat příliš asociálně a napodobí vlády neoliberální, přicházejí masové demonstrace nebo výrazný pokles jejich popularity, jak jsme viděli v Maďarsku v souvislosti s tzv. otrockým zákonem https://a2larm.cz/2018/12/povstani-proti-orbanovi/ nebo v Rusku kvůli návrhu zvýšit věk odchodu do důchodu https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2541721-vyssi-vek-odchodu-do-duchodu-vyhnal-rusy-do-ulic-popularita-putina-i-medvedeva-pada

Tyto protesty dávají najevo, že konzervativní rétorika dovolávající se tradičních hodnot možná vyjadřuje pouhé prázdné symboly, které nejsou zapuštěné do těla společnosti, nýbrž mají charakter plovoucích znaků bez jasného významu. Jakmile reálná politika začne prosazovat neoliberální asociální opatření, tyto pojmy přestávají působit a vznikají masové protesty.
Sociálně konzervativní populismus je hybridní. Vytváří rozporuplnou směs, v níž nalezneme instituce liberální demokracie, neoliberalismus, keynesiánství, postmoderní relativismus, nacionalismus a náboženství. Tuto hybridní politiku nazývám metapopulismus („methaxis“ znamená mezi-stav, v němž se mísí nesourodé prvky). Příkladem jsou ideologické a politické strategie vytvořené Putinovým poradcem Vladislavem Surkovem, který čerpá z postmoderní filosofie (Lyotarda, Deleuze, Derridy) a spojuje zdánlivě nespojitelné. Putin si v Rusku i po světě získává příznivce mezi náboženskými konzervativci, radikální levicí, sociální demokracií, nacionalistickými a konzervativními hnutími, současnými umělci. Vše nasvědčuje tomu, že momentálně je to úspěšná politická strategie, avšak má také mnoho problémů, z nichž nejvážnější je otázka politické kontinuity: kdo převezme moc po odchodu Putina a dalších úspěšných populistů, k němuž dříve nebo později nutně dojde. Více viz můj článek „Metapopulism in-between democracy and populism“ (Distinktion: Journal of Social Theory, roč. 19, č. 1, 2018.) nebo v přednášce „Konec liberální utopie a populistická imaginace“ https://sok.bz/clanky/2019/konec-liberalni-utopie-a-populisticka-imaginace

Budoucnost populismu

Jsou pak dvě možnosti. Sociálně konzervativní populismus postupně přejde z metapopulistismu do konsolidované fáze, v níž překoná svůj hybridní charakter a vytvoří soudržnou a pevnou formu politiky a ekonomiky. Druhou možností je, že levici se podaří oddělit se od toho druhu liberalismu, jenž v sobě skrývá neoliberální jádro. Neznamená to však, že se oddělí od principů, které s liberalismem sdílí, jako je svoboda, názorová pluralita nebo respekt k menšinám. Oddělí se od buržoazního pojetí člověka jako sebeinvestujícího kapitálu, a začne pracovat s člověkem prekarizovaným, do něhož se neoliberální subjekt proměňuje. Kvůli tomu je na čase oživit rozlišení politických hnutí na liberální, konzervativní a socialistická.

Konzervativní populismus mimo jiné získává voliče a sympatizanty tím, že je nekorektní a vyslovuje pojmy, které liberální hegemonie vytěsnila z politického slovníku, jako je národ nebo globální kapitál. Tím vytváří prostor pro levicové nekorektní pojmy. Levice po svých devastujících porážkách od konce šedesátých let minulého století teprve sbírá odvahu používat pojmy, jako je kapitál, vykořisťování, třídní boj nebo samotné slovo socialismus. Mou hypotézou je, že levice bude zaostávat za sociálně konzervativním populismem tak dlouho, dokud se jí nepodaří oživit tento „nekorektní“ pojmový arzenál v nových souvislostech a významech. Řešením není papouškování, k němuž má sklon část politiků ČSSD a KSČM. Opakují slova národ, národní zájmy, hranice po konzervativně populistických politicích a myslí si, že tím získají ztracené voliče. Lidé budou raději volit konzervativního kováře než levicového kováříčka. Není to nic jiného než další podoba levicového „chvostismu“, který ve dvacátých letech minulého století kritizoval marxistický filosof Georg Lukács. Levicové myšlení a politika se drží na chvostu společenských procesů místo toho, aby byla v jejich čele. Papouškování konzervativních pojmů je projevem levicového chvostismu v dnešní době.
Podle mého soudu má levice naději na vítězství v dlouhém budoucím zápase se sociálně konzervativním populismem tehdy, když dokáže kondenzovat všechna svá rozptýlená témata do populismu socialistického, který zpochybní princip kapitálu jako ekonomického a sociálního regulátoru. Je to právě tento akt, který za ní neudělá ani liberalismus, ani sociální konzervativismus.

Ve zkrácené podobě vyšlo v Salonu, příloze Práva, 13. června 2019