Obecný úvod

Spekulativní strategie

V čem spočívá, nyní již třicet let, má filosofická strategie? V zavádění toho, co označuji jako imanenci pravd. Jinými slovy, v záchraně kategorie pravdy a v legitimizování toho, že pravda může být:

– absolutní a zároveň lokalizovaná konstrukce,
– věčná a zároveň může být důsledkem procesu, který má podobu události v tomto světě a který svým počátkem spadá do vymezeného světa, a náleží tedy k času tohoto světa,
– ontologicky vymezena jako generická mnohost a zároveň může být fenomenologicky lokalizována jakožto stupeň maximální existence v daném světě,
– a-subjektivní (univerzální), přičemž ji zároveň lze uchopit pouze cestou subjektivního vtělení.

Lze také říci: jde o to, vytvořit účinnou možnost, jak prohlásit, že pravdy existují jako konkrétní univerzální výjimky. Díky tomu se lze vyhnout Kantovu dilematu, podle něhož jsou „pravdy“ buď pouhými subjektivními modalitami soudnosti, nebo je nutné připsat jim určitý typ transcendence.

Polemickým kontextem této strategie je, jako vždy, válka na dvou frontách. Na jednu stranu je třeba se pokusit o radikální kritiku onto-teologického dispozitivu, který byl po dlouhou dobu komplicem náboženství a který zachraňuje pravdy za cenu absolutní transcendence Jednoho tím, že konečné mnohosti podřazuje formální autoritě Jednoho-nekonečna, často označovaného jako „Bůh“. Tato kritika předpokládá, že v Cantorových šlépějích oddělíme nekonečno od Jednoho, a to tvrzením, že vše, co je, může existovat pouze ve formě mnohosti bez-jednoho. Následně však nepřipustíme – a to je druhá fronta –, že je nutné všechny formy mnohosti, jež jsou takto odděleny od Jednoho, zbavit charakteru absolutna. Absolutno pravd neobětujeme ve prospěch relativismu, nejčastěji jazykového nebo kulturního, jehož podstatou je skepticismus, který se skrývá za jakýmsi vágním demokratismem poznání a praxe.

V konečném důsledku tedy jde o to, postavit genericky orientované myšlení, pro něž za jistých podmínek existují mnohosti, jež mohou mít univerzální platnost, jak proti orientaci transcendentní, pro niž existuje univerzální záruka ve formě Jednoho, tak proti tomu, co jsem označil jako demokratický materialismus, který pokládá univerzalitu za pouhou vějičku.

Ontologickou tezí, o niž se opírá demokratický materialismus, je konečnost: existují pouze těla a jazyky, absolutno a univerzalita jsou nebezpečné pojmy. Quentin Meillassoux (mimochodem jediný velký filosof, který se dnes pokouší zcela nevídanými prostředky opřenými o radikální tezi [kontingence světů] zachránit transcendenci zároveň před její někdejší onto-teologickou formou [tvořivá síla Jednoho] i před demokratickým materialismem), nazval svou krátkou knihu o metodologii Après la finitude (Po konečnosti). A má úplnou pravdu! Konečnost je rozhodně cosi, čeho se musíme zbavit.

Jako „ideologii konečnosti“ označíme trojí hypostazi konečného. Konečné je, za prvé, to, co je. Přijetí konečnosti je podřízeno principu reality, který je principem poslušnosti: musíme se podřídit realistickým omezením konečnosti. Je to princip objektivity konečného. Za druhé, konečné určuje, co může být, co se může přihodit. Je to princip omezení možného: kritika – stejně tak chatrná jako banální – „utopií“, „ušlechtilých iluzí“, všech „ideologií“, které jsou považovány za matrice pustošivé soustavy představ, jejímž paradigmatem bylo v uplynulém století komunistické dobrodružství. A za třetí, konečnost předepisuje, co může být, totiž ontologickou formu našich povinností, která vždy nakonec spočívá v respektování toho, co je, tedy zhruba kapitalismu a přirozenosti, což předpokládá (a to je ve skutečnosti axiom konečnosti), že kapitalismus je naprosto přirozený. To je princip autority konečného.

Současné či „postmoderní“ námitky proti konečnosti se prakticky omezují na diskuze ohledně třetí hypostaze. Mezi těmi, kdo v hrubých obrysech připouštějí konsens okolo demokratického materialismu, je totiž stále nemálo zastánců morálky, která bývá obecně překřtěna na „etiku“. Tito upřímní demokraté, obecně stoupenci morálního kapitalismu a úcty k přirozenosti, mají pocit, že imperativ úcty k životu, který představuje jejich výslednou bilanci – bilanci chatrnou – tragédií dvacátého století, předpokládá hypotézu, jež nějakým způsobem přesahuje sám život, konečnost života, tedy určitou hypotézu nekonečna. Právě to vedlo důvtipného Lyotarda k tomu, že naivní a konsenzuálně konečný výraz „lidská práva“ nahradil mnohem pronikavějším výrazem „autorita nekonečného“, který bez obtíží přebírám.

Tato autorita nekonečného je nicméně podle Lyotarda v konečném důsledku opřena o návrat ke Kantově třetí Kritice, k estetice vznešenosti, kombinovaný s přimknutím k Zákonu, jež je inspirováno starověkými eschatologiemi, zejména tou, jíž prozařuje zákon židovský. Spory o konečno tedy, jak tomu často bývá, vedou k reakčním pozicím.

Existují také pokusy o prodiskutování druhé hypostaze, tedy omezování možného, které dovozují, že konečno má zdroj v nekonečnu. Je to logika nekonečné „otevřenosti“ technických vynálezů, neustálé možnosti „vylepšovat“ demokracii a také „nekonečného vyjednávání“ se životním prostředím, kterou kapitalismus ochotně přejímá. Technické revoluce, demokracie na pochodu a hlubinná ekologie utvářejí abstraktně nekonečnou progresivistickou půdu pro naši nezhojitelnou konečnost, objektivní a zdánlivě nekonečný průhled k maximálnímu blahobytu, který si naše nebohá konečnost zaslouží.

Tyto konstrukce však ve skutečnosti postrádají jakoukoliv spekulativní konzistenci, nabízejí pouze mírné prodloužení konečného a také výlučně sebezáchovných cílů kapitalismu, dominantního politického režimu nebo přirozenosti, jak ji dnes známe. Vidíme ostatně, že takovýto program nemohla přijmout za svůj žádná filosofie hodná toho jména.

Významným úkolem této knihy je zahájit radikální kritiku první, nejfundamentálnější hypostaze, hypostaze ontologické, která prohlašuje to, co je, a obzvláště naše bytí, za konečné. Učiním tak formou zvlášť příkrou, která nicméně souzní s teologickými a kreacionistickými povídačkami – což je podivné, vzhledem k tomu, že je jejich dokonalým protikladem, neboť vylučuje veškeré bytí Jednoho. Má teze je totiž následující: Konečné, ať bychom ho pojali jakkoliv, nemá bytí. Konečné, které není, existuje výlučně jako výsledek operací nekonečných mnohostí. Či přesněji: konečné je obecně výsledkem operativního překřížení dvou nekonečen různého typu (různé síly).

Konečné je vždy jen výsledkem. Toto tvrzení – myslím, že vůbec poprvé vyjmuté z veškerého náboženského kontextu, neboť ten vyžaduje, abychom naši konečnost pokorně podrobili božské nekonečnosti, jež ji stvořila a ustavičně ji dále přetváří – budu na všech stránkách této knihy odůvodňovat všemi racionálními argumenty, které stojí za to, aby byly prokázány.

Detailním způsobem také ozřejmím důsledek tohoto tvrzení: konečné má dva mody existence. Může být pasivním výsledkem operací v nekonečnu. V tom případě ho budeme označovat jako odpad. Půjde-li však o aktivní výtvor operací v nekonečnu, budeme ho naopak označovat jako dílo. Paradigmatem konečného díla, stojícího proti pasivitě odpadu, je standardně dílo umělecké. Dílo ovšem působí v každé pravdivostní proceduře. Konečné jakožto dílo pravdy představuje stvořenou formu, již činnost jednoho nekonečna navléká na nekonečno další. Je to jiskra vykřesaná lokalizovaným třením disparátních nekonečen.

Nakonec pak nabízím převrácení romantické maximy. Víme, že programem romantismu je líčit na nekonečno konečné pasti lásky, revoluce nebo umění, a organizovat tak – podle modelu křesťanského vtělení – sestup Ideje do smyslového. Já na pravdy rozhodně nahlížím spíše tak, že na jedinečné cestě nekonečných operací vynucují neznámou konečnost, jejíž existence zaujímá místo bytí. Proto spočívá podstata konečného v nekonečnu. V tomto smyslu souhlasím s Descartesem, když prohlašuje, že idea nekonečna je jasnější než idea konečna. Řekněme, že projasnit ideu nekonečna je přednější. Zastávám názor, že skutečný počátek nastává mimo moderní konečno a jeho radikální kritiku, a to v souvislosti s následující otázkou: O jakou ontologii bytí-nekonečna lze opřít rozhodující rozlišení mezi konečným jako odpadem a konečným jako dílem? Které absolutno – takové, jež ruší veškeré odvolávání se na rozličné formy božské transcendence – nás vybízí, abychom skoncovali s relativním? V tomto bodě začíná dlouhý proces, v jehož průběhu nás radikální novinky (především novinky matematické, jež se týkají nekonečna) vyzývají, abychom se postavili konečnému osudu a stali se subjekty určitých pravd, které své konečné dílo dobývají z reálně existujících sítí propletených nekonečen a vepisují toto dílo do registru určité formy věčnosti.