I Jako příklad

Představme si člověka, který vystupuje na nesmírně vysokou, strmou a dosud neprozkoumanou horu. Předpokládejme, že se mu podařilo překonat neslýchané těžkosti a nebezpečí a vystoupit mnohem výš než jeho předchůdci, ale přesto ještě nedosáhl vrcholu. Octl se v situaci, kdy už bylo nejen nesnadné a nebezpečné, ale přímo nemožné pokračovat dál tím směrem a tou cestou, které si původně zvolil. Musel se vrátit, sestoupit dolů a hledat jiné cesty, třeba i delší, ale přece jen dávající naději, že ho přivedou k vrcholu. Avšak sestup z oné dosud nikým na světě nedosažené výše, kam až dospěl náš horolezec, je mnohem nebezpečnější a namáhavější než výstup, protože při sestupu můžete snadněji udělat chybný krok, nemůžete si tak dobře prohlédnout místo, kam máte šlápnout, a taky vás už opustila ta nevšedně povznesená nálada, která obvykle provází přímý výstup k vrcholu, rovnou k cíli atd. Musíte se přivazovat k lanu, ztrácet celé hodiny, abyste si cepínem vytesávali schůdky nebo výčnělky pro uchycení lana, musíte se pohybovat pomalu jako želva a přitom směrem zpátky, dolů, dál od cíle, a celou dobu nevíte, kdy tento zoufale nebezpečný a namáhavý sestup skončí a zda vůbec najdete nějakou schůdnější okliku, po které by se dalo zase znovu, směleji, rychleji a příměji vyrazit kupředu, vzhůru, k vrcholu. Přirozeně můžeme se vší pravděpodobností předpokládat, že u člověka, který se octl v takové situaci, se dostavují chvíle skleslosti, přestože dokázal vystoupit tak neslýchaně vysoko. A takových chvil by patrně prožíval ještě mnohem víc, byly by častější a těžší, kdyby mohl zdola slyšet některé hlasy těch, kteří z bezpečné vzdálenosti dalekohledem pozorují jeho velmi nebezpečný sestup, který se ani nedá označit, jak říkají „směnověchovci“ za „přibrzděný sestup“, protože brzdění předpokládá dobře vybranou a už osvědčenou partu, předem připravenou cestu a předem vyzkoušené mechanismy. Ale tady není k dispozici ani parta, ani cesta, vůbec nic, zhola nic, co by už byl někdo předem vyzkoušel! A přitom zdola zaznívají škodolibé hlasy. Jedni projevují škodolibost zcela nepokrytě a pokřikují: Užuž se zřítí, a dobře mu tak, nemá bláznit! Druzí se snaží svou škodolibou radost zastřít a počínají si většinou jako Jidášek Golovlev, 1 předstírají zármutek, zvedají oči k nebesům: Naše obavy se bohužel naplňují! Copak jsme nežádali - my, kteří jsme celý svůj život vynaložili na vypracování rozumného plánu výstupu na tuto horu -, aby se s výstupem počkalo, až bude náš plán do detailů propracován? A že jsme tak tvrdošijně odmítali jít cestou, kterou teď i ten šílenec sám opouští? (No jen se podívejte, vrací se zpátky, leze dolů, celé hodiny se pachtí, aby mohl o kousek popolézt, ale když jsme se předtím soustavně dožadovali, aby se postupovalo rozvážně a opatrně, zahrnoval nás urážlivými nadávkami!) Že jsme toho šílence tak horlivě odsuzovali a kdekoho varovali, aby ho nenapodoboval a nepodporoval? To jsme přece dělali jen a jen z lásky k tomu velkému horolezeckému plánu, aby se tento veliký plán úplně nezkompromitoval! Naštěstí nemůže náš pomyslný horolezec v situaci, v jaké se octl v uvedeném příkladu, slyšet hlasy těchto „opravdových příznivců“ myšlenky vrcholového výstupu, protože jinak by se mu z toho asi zvedl žaludek. A to prý nepřispívá ani k zachování jasné hlavy, ani pevných nohou, a zvláště ne ve velkých výškách.

II Bez metafor

Příklad není důkaz. Každé přirovnání pokulhává. To jsou nesporné a všeobecně známé pravdy, ale neškodí je připomenout, abychom si mohli názorněji představit omezenou platnost každého přirovnání vůbec. Revoluce, kterou uskutečnil proletariát v Rusku, jej dovedla k nevídaným výšinám, a to nejen ve srovnání s rokem 1789 a 1793, ale i s rokem 1871. Musíme si však co nejstřízlivěji, co nejpřesněji a nejnázorněji ujasnit, co konkrétně jsme „dokončili“ a co jsme nedokončili, a pak si zachováme jasnou hlavu a nebude se nám zvedat žaludek, nebudeme si ani dělat iluze, ani propadat malomyslnosti. „Dokončili“ jsme buržoazně demokratickou revoluci tak „načisto“ jako zatím nikdo jiný na světě. To je veliký úspěch, o který nás už žádná síla nepřipraví. Revolučním způsobem jsme skoncovali s nejreakčnější imperialistickou válkou. To je také úspěch, o který nás už žádná síla na světě nepřipraví a který je o to cennější, že pokud bude nadále trvat kapitalismus, jsou reakční imperialistické války v nedaleké budoucnosti neodvratné, i když lidé 20. století se už podruhé nedají tak snadno nachytat na „basilejské manifesty“, kterými renegátští hrdinové Druhé a Dvaapůlté internacionály obalamutili v letech 1912 a 1914-1918 samy sebe i dělníky. Vytvořili jsme sovětský typ státu a zahájili tím novou světodějnou epochu politické hegemonie proletariátu, která vystřídala epochu hegemonie buržoazie. To už taky nikdo nemůže zvrátit, i když „dokončit“ sovětský typ státu bude možné až teprve na základě praktických zkušeností dělnické třídy několika zemí. Nedokončili jsme však ještě ani základy socialistické ekonomiky. A o tuhle vymoženost nás proto nepřátelské síly odumírajícího kapitalismu mohou ještě připravit. To si musíme jasně uvědomit a otevřeně přiznat, protože není nic nebezpečnějšího než iluze (a závrať, obzvlášť ve velkých výškách). Rozhodně nás však nemusí „děsit“ a ani nám nedává žádný oprávněný důvod k sebemenší malomyslnosti, když si tuto trpkou pravdu přiznáme, protože jsme vždycky proklamovali a opakovali onu elementární pravdu marxismu, že k vítězství socialismu je zapotřebí společného úsilí dělníků několika vyspělých zemí. Ale my jsme přesto, že jsme pořád ještě sami a navíc v zemi zaostalé a víc než jiné země zpustošené, vykonali neuvěřitelně mnoho. Nejen to: zachovali jsme si „armádu“ revolučních proletářských sil, její „manévrovací schopnost“, zachovali jsme si jasnou hlavu, což nám umožňuje střízlivě posoudit, kde, kdy a jak daleko je třeba ustoupit (abychom pak mohli udělat ještě větší skok kupředu), kde, kdy a jak konkrétně předělat to, co jsme zatím nedokončili. Za úplně ztracené bychom museli pokládat ty komunisty, kteří by si představovali, že se dá bez omylů, bez ustupování, bez několikerého předělávání všeho nedodělaného nebo špatně udělaného dokončit takový světodějný „projekt“, jakým je dobudování základů socialistické ekonomiky (obzvlášť v malorolnické zemi). Nejsou však ztraceni (a s největší pravděpodobností nebudou ztraceni) ti komunisté, kteří nepropadnou ani iluzím, ani malomyslnosti, ale zachovají si natolik silný a pružný organismus, aby mohli při plnění svého nesmírně těžkého úkolu znovu „začít od začátku“. Nemáme právo ani důvod propadat sebemenší malomyslnosti, už proto ne, že jsme přes všechen rozvrat, přes všechnu bídu, zaostalost a hlad začali postupovat kupředu i ve sféře ekonomiky připravující socialismus, zatímco kolem nás, na celém světě země mnohem pokročilejší, tisíckrát bohatší a vojensky silnější než my dál couvají nazpátek v té „jejich“ tolik vychvalované, známé a staletími prověřené kapitalistické ekonomice.