Nový manifest poetismu

Motto: Ať člověk nechá zazářit novým formám životním!

V době mezi světovými válkami, kdy člověk po očistě a znovuzrození ve válečném ohni dosáhl snad největší plnosti, šíře a krásy za celé období modernismu, jednoho večera, za dlouhé procházky Prahou, dva krásní lidé vynalezli poetismus.

1.

Krása světa

POEZIE, jak ji myslel Karel Teige, umožní interpretovat, pojmout a uchopit celek světa skrz jemu imanentní vlastnost: krásu. S krásou přichází sémantizace. Se znakem přichází krása. A sémantizace (krása) znamená zpřehlednění, organizaci, celek, harmonii a řád. Platonské „Co je dobré, je i krásné,“ můžeme pro život v postmoderní době reformulovat jako „Co je krásné, je i srozumitelné.“

Cesty k dnešku

Smyslem a účelem celého dosavadního světa bylo vytvořit dostatečné množství komponentů a polotovarů pro tvorbu nových živoucích poetistických básní, nové POEZIE a nové KRÁSY, pro novou syntézu světa a básně, pro nastolení SVĚTA-HRY.

Historie

Historie byla zastavena, aby byla uskutečněna. Svět-hra je světem po konci světa. A konec světa už byl. Nyní jsme zaklíněni v podivné mezifázi, ve stadiu neživých nemrtvých. Míra napětí a bolesti se zvyšuje. Do nového světa: hop!

Syntéza (prostor a čas)

Nový poetismus překonává jednostrannost starého poetismu – otevírá se na jedné straně přírodě, ne-civilizaci, nezkonstruovanému, a na druhé straně minulosti, archaickému, nemodernímu (a tím také mimoevropskému), a dosahuje tak otevřené syntézy na ose prostorové i časové.

2.

Oživování života

Úkoly, před kterými stojí nový poetismus, jsou nebývale rozsáhlejší, než úkoly jeho meziválečného předchůdce. Je tomu tak proto, že lidstvo od dob Teigeových a Nezvalových upadlo do velmi hlubokého spánku. Úkolem nových poetistů (sémiotických teroristů a poetcopywriterů) je oživovat mrtvoly a probouzet člověka k životu, k vědomí života jako základního projevu božství, dokonalosti a krásy. Osvobozovat člověka z inferna mysli k ráji vědomí.
Nový poetismus je tedy podstatně militantnější než jeho meziválečný předchůdce. Proto je ovšem i jeho arzenál širší. Nový poetismus využívá všech plodů dosavadního technologického, estetického a mediálního vývoje, aby je integroval do jediné stavby. Tato stavba se však nerealizuje podle přísného stavebního plánu, ale jako otevřená a svobodná hra.
Nové umění je uměním-hrou, která je základem pro budování světa-hry: poezietvorba jako světotvorba. Úkolem nových poetistů je nyní tuto hru rozehrát.

Vědecká agitace

Avantgardní předvoj nového světa pracuje přísně vědecky, nebere ovšem tuto vědeckost tak vážně a rigidně jako strnulí akademici, ale spíše otevřeně a hravě jako malé děti experimentem poznávající svět. Vychází z celistvého uchopení historického vývoje, je logickým završením staré hry a počátkem hry nové. Z počátku bude vyžadovat značné úsilí a vůli. Na avantgardní předvoj čeká namáhavá a náročná práce. To jsou ti, kteří musí roztlačit vlak. Poté sami naskočí a budou lákat kolemjdoucí, aby naskočili též.

Nový kolektivismus

Komplikovanost a nepřehlednost civilizační proměny světa dělá z poezie jakožto cesty sjednocení více než kdy dříve úkol kolektivní. Úkol je to nikoliv pro geniální a osvícené jednotlivce, ale pro organizovaný a sehraný kolektiv.
Je zapotřebí vytvořit matematicko-básnické algoritmy, pomocí nichž bude svět postupně uspořádáván a reorganizován. Matematici se musí spojit s básníky, vědci s ezoteriky, umělci s počítačovými programátory.

Nová věda

Vědecký absolutismus, kterým se řídí současná věda, vlastně není antropocentrický. Respektive je takový v jednom smyslu a v jiném není. Je antropocentrismem poznání – myslím, tedy jsem, rozpoznávám, tedy jsem – ale vzdávám se přitom sám vlády nad světem. Vědecký absolutismus vládne zprostředkovaně – svou vládu, moc, vůli a svobodu odevzdává pokroku, stroji a komplikovaným byrokraticko-expertním systémům, které spolu vzájemně nekomunikují, a vytvářejí tak svět, který je bolestně roztříštěn. Proto potřebujeme nový antropocentrismus, nový racionalismus, nové osvícení.
Starý (vědecký) antropocentrismus: Myslím, tedy jsem.
Nový (básnický) antropocentrismus: Vnímám, tedy jsem = Jsem, tedy jsem.

3.

Poezie a organizace

Na nových poetistech je zorganizovat jednotlivé oblasti lidské činnosti. Základním modelem pro tuto organizaci je básnicko-filozofická kostka, jejímiž podstavami jsou matematika a poezie jako dva komplementární mody myšlení a bytí, jako dva jazyky, v jejichž dialogu se centralizuje, harmonizuje a balancuje nové vědomí. Stěny kostky pak tvoří čtverylka věda – škola – sport - umění: věda jako činnost zkoumající, škola jako činnost tradující, sport jako činnost výkonová a umění jako činnost tvořivá . Podstatou je však fraktální vnímání světa: každá činnost je tak potenciálně matematikou i poezií, vědou, školou, sportem i uměním. Ve světě, který je hrou, jsou jednotlivé činnosti potenciálně stále dostupné.

Nový jazyk

Nový poetismus je novým jazykem. Má zcela nahradit starý jazyk jako prostředek dorozumění. Starý jazyk nechť je zkoumán v knihách a vystavován jako historický artefakt v galeriích, nikoliv však nadále používán jako komunikační prostředek. Je to totiž nástroj již značně zastaralý, který by myšlení nové doby bránil v rozletu.
V novém poetismu bude překonán dualismus básnického a nebásnického jazyka, básnického a diskurzivního a tím bude jazyk navrácen své původní jednotě.
Je třeba fraktálního manévru. Nový poetismus je sémiotizace předmětu a zpředmětnění znaku.

Ovládnutí skutečnosti

Poetisté nechtěli skrze znaky vládnout. Od vlády tu byl vědecký konstruktivismus. Poetisté chtěli skrze znaky oslavovat, opájet se. Znaky pro ně nebyly nástroje k přímému ovládnutí hmotné skutečnost, ale prostředky smyslového opojení. Nástrojem organizace pro ně byl na rovině technologické konstruktivismus a na rovině politické marxismus. Pokud bychom chtěli uvažovat o „angažovanosti“ či „účelnosti“ poetismu jako prostředku proměny, byla by jeho funkce spíše inspirační. Ke změně matérie mělo dojít až zprostředkovaně, skrze vnitřní změnu toho, kdo se drogou-poezií nechal omámit/probudit. Poetisté si ovšem ne plně uvědomovali, že i konstruktivismus vládne světu skrze znaky. Nový poetismus však překonává dualismus básnického a nebásnického jazyka, čímž budou nejprve jazyk a konsekvenčně i bytí navráceny své původní jednotě.

Zorganizovat básnické vědomí

Úkolem konstruktivního poetismu je zkonstruovat, zorganizovat básnické vědomí. Úkolem poetického konstruktivismu je reorganizace a restrukturalizace společnosti tak, aby v jeho středu nestál superstroj, který funguje na lidskou energii tak jako ve filmu Matrix, ale nový člověk, kterému jsou stroje zdokonalením smyslů, proudloužením údů.
Ano, v jistém smyslu tomu tak již je, jenomže díky starým ekonomicko-politickým způsobům jsou schopnosti, které takto zdokonalený člověk získává, znovu reintegrovány do služeb stroje, namísto toho, aby sloužily k všestrannému rozvoji člověka, bohatému, plnému životu a budování a pěstování světa-hry.
Musíme přepsat Marxe, propojit ho s Teigem, Le Corbusierem a Waltem Disneym, bude to spousta práce.

4.

Poezie a spektákl

Nový poetismus bázuje na zneskutečnění světa ve spektáklu. Snaží se neskutečnost učinit skutečnou a vrátit se do reality zadními dveřmi.

Umění a organizace

Ve vztahu k uměleckým žánrům, kategoriím a subkategoriím je výzvou pro nové poetisty uspořádat je tak, aby nebyly pouhým spektáklem, soutěží a uměním, které se proměnilo ve sport, ale aby se organicky podílely na reorganizaci a výstavbě světa, v jehož středu stojí člověk, harmonicky interferující se strojem i přírodou. Biodada.

Postmoderna, ostrovy a moře

Tradiční umění je založeno na jedinečnosti díla. Dílo je osamělým ostrovem. Tato osamělost byla posílena v období rozpadu času a rozkladu jednoty světa, to jest v posledních padesáti až šedesáti letech. Postmoderna je schizofrenní. Na jednu stranu vykračuje z imperativu modernosti a dovoluje si obrátit se zpět, avšak na druhou stranu umělecké dílo zůstává ostrovem v moři, tj. osamělost a rozdělenost světa je posílena.

Dveře

Nové umění vykračuje z osamělosti uměleckého díla. Umělecké dílo ve starém smyslu si můžeme představit jako nádobu, do níž se můžeme ponořit, případně jako okno, skrz nějž je možné hledět. Nové umění je oknem i nádobou, ale kromě toho je dveřmi, do nichž je možno vstoupit.

Postmoderna a integrace

Postmoderna je něco jako rozbité zrcadlo. Zrcadlí kousky historie po konci dějin, avšak není schopna je poskládat do nového celku.
Smyslem světotvorného poetistického umění je integrace, sjednocení, celistvost. Svět je momentálně rozkrájen na kusy. Světotvorné umění sbírá tyto kousky, tyto střepy a skládá je do nového celku, který však kopíruje obrysy nadčasové reality, která nikdy tak docela nezmizela.

5.

Média jako extenze člověka

Média jsou extenzí člověka. Hyperinflace médií znamená supernaturalizaci lidských smyslů. Jenomže člověk sám byl vytržen ze svých kořenů, a není ukotven. Supernaturalizace smyslů v kombinaci s nezakotveným člověkem vytvořila svět, který se řítí, svět nevolnosti a závrati. Supernaturalizace smyslů tak člověku nepomohla, ale přitížila – začal jimi být trhán, zmítán a unášen.

Úkolem poezie je spojovat.

Úkolem nové poezie je člověka znovu ukotvit a přitom ho neodstřihnout od jeho vlastní mediální extenze. Nic menšího než znovu postavit člověka do středu jeho vlastního světa. Nic menšího než postavit do středu člověka jako fyzickou bytost, s rukama a nohama, chutí, citem, láskou, teplem, čichem, sluchem, zrakem a všemi dalšími smysly, na které exaktní věda nemá přístroje, ale přitom do tohoto středu integrovat smysly prodloužené starými i novými médii. Nic menšího než přitáhnout člověka, který nyní řádí na oběžné dráze své vlastní galaxie jako neřiditelný asteroid, básnickým magnetismem zpátky do středu, z něhož vzešel, do jeho vlastního středu. Lidé se musí stát obry.

Sny pro všechny

Pokročilý kapitalismus umožnil některým lidem plnit si své sny. Avšak pouze za cenu ohromné osobní investice. Takový člověk musí být skutečně cílevědomý a dokázat „jít za svým snem“. Zkrátka člověk je na to příliš sám. Poetismus by měl vytvořit podhoubí pro takové sociální prostředí, v němž bude snadné uskutečňovat sny pro daleko širší vrstvy lidí, prakticky pro kohokoliv. Základním ekonomickým principem budiž princip sdílení, který otevírá možnosti pro daleko snazší plnění našich snů a tužeb.

Totální sémiotizace

Kontrolní a organizační funkce státu bude nahrazena totální sémiotizací a permanentní komunikací, která bude probíhat na nekonečném množství úrovní, různými spoji a drahami, skrz různá média, různé žánry, formy a druhy znaků. Komunikační superstroj je simulací paralelní masové komunikace různě velkých skupinových jednotek o více kanálech.
Totální komunikace jako nahrazení řídících a represivních systémů.
Nikoliv centrální plán, ale synchronizovaný svět. Skrze: herní pohyb. Nikoliv centralizace, ale synchronizace. Centrální koordinace, lokální řízení.
Svět, který připomíná les, všechno komunikuje se vším. Totální dialog, totální sémioza. Orgie smyslu, exploze kreativity. Hypersémióza. Sémiotický orgasmus.
Důležité je vytvořit, dohodnout a určit kanál a kód. To je předpoklad hry.
Herním úkolem je vytvořit messagge. Úkolem. Výzvou. Pro básníka. Pro zpravodaje. Pro messengera. Pro tebe.

Permanentní svět

Starý svět je světem produkujícím nadměrné množství odpadu, světem nedobrovolných nákladů a vedlejších účinků.
V novém světě nic nepřichází nazbyt. Je to svět, v němž vše je využito a recyklováno. Permanentní svět. Permasvět. Svět, v němž hovno je posvátné, neboť může dát vzniknout novému životu.
Totální sémiotizace a permanentní komunikace zajistí, že nikdo nebude exkludován, každý, kdo „zbyde na ocet“, bude okamžitě zakontextualizován jako organická součást celku. V totálně komunikujícím světě nejsou zbytky, nejsou odpadky. Není zde žádné smetiště dějin ani smetiště za velkoměstem, není zde žádné potlačené hovno, o jehož existenci nechceme vědět. Je zde jen neustálý koloběh. Hovno je zde pouze fází života, je transformováno v život, je součástí symfonie. Je zde trvale udržitelný rozvoj, trvale udržitelný růst, avšak je to růst dovnitř, ne expanze ven na úkor životního prostoru venku. Krize současného kapitalismu, která je krizí samotné modernity, tkví v tom, že už není kam růst, není už žádné venku. Nezbývá než se oddat novému druhu růstu.

6.

Náruč modernity

Podmínkou nového světa je posílit důvěru mezi lidmi. Základním světonázorem postmoderny je cynismus a nihilismus, z nichž plyne nedůvěra, zášť, vzájemné osočování a odsuzování. V takovém světě nelze trvale žít.
Člověk je hnán do permanentního boje, a začne se tak často obrňovat v hradu cynismu, distance a posměváčství. Díky vševládnoucímu nihilismu nemůže být žádný ze skvělých a fascinujících výdobytků, vynálezů a idejí modernity plně zužitkován a uskutečněn. Štěstí jednoho se děje na úkor druhého.
Bude-li překonán nihilismus, poezie, jíž je v postmoderním světě potenciálně vše, začne léčit člověka. K tomu je však zapotřebí vytvořit prostředí elementární důvěry.
Je třeba odhodit staré návyky a s důvěrou se odevzdat náruči moderního života.

Poznámka k dynamofuturismu

Uvádět v pohyb je někdy totéž, co zastavit kolotoč.
Jediné řešení rozporu potřeby klidu a potřeby pohybu, vyplývající ze schizofrenního „ano“ a „ne“, které současně dáváme životu, je spočinout v pohybu. Stát se součástí proudu. Nový poetismus je v souladu s tao.

Future is now

Již nepotřebujeme alternativ. Je na čase kráčet hlavní třídou.
Čas umělých atmosfér, akvárií, terárií a soukromých bazénů se naplnil. Přichází fáze volného moře, živého lesa a veřejné zahrady.
Již není zapotřebí avantgard, svou funkci splnily. Budoucnost je připravena. Tři, dva, jedna, teď: přítomnost. Nekonečná, širá, básnická: přítomnost.
Prézentismus jako houfnice hlavního voje. Hle, blíží se samotné: lidstvo.

Věříme

Věříme v nový svět ovládaný novou formou kolektivního vědomí vznikajícího na rozhraní mechanismu a organismu, člověka a přírody, stroje a lesa, vědy a poezie. Nové vědomí lidstva bude vědomím zahrady.

Blábolivé volání

Ontologie splývá s estetikou, subjekt je tvarován lyrickým rytmem, nový cit a nový dech, bez poezie není života atd., bla bla budoucnost lidstva je radostná, kdo to popírá, je zpátečník, nový kapitalismus je prostředkem k uskutečnění světa jako uměleckého díla bla bla. Ať žije lesní cirkus ve světě, který se směje, co na tom, slzí-li mu oči.

Apendix: Básník jako nový člověk

Cvičme a tužme sami sebe v básnických disciplínách – v umění žít a užívat, v umění bytí, v umění moudrosti a pravdy. Pěstujme si básnickou kondici – což je totéž, co kondice životní, míra způsobilosti k životu. Ne k přežívání, ale k stoprocentnímu životu, v němž všechny orgány, všechny partikularity jsou integrovány v jediný kompletní celek těla, mysli a vědomí. Právě tato kondice je v nové situaci světa hlavním smyslem básnictví. Ne zahlcovat již tak přeplněné archivy dalšími texty a zaplňovat galerie dalšími uměleckými díly. Ano, mluvíme-li dnes o „básnické formě“, nemluvíme již o sonetech, rýmech a trochejích. Mluvíme vskutku o básnické kondici.

Vzorem je nám poetistický ideál básníka jako nového člověka, pro nějž je poezie hygienou duševní, tak jako sport a tanec hygienou tělesnou. Tento ideál stojí v opozici k romantickému básnictví snu, jehož vyprázdněnou a převrácenou variantou a karikaturou je postmoderní intelektuál. Jak praví Teige: romantičtí umělci jsou defektní individua.

Básník – pionýr lidství je naproti tomu zcela produktem svojí doby. Přijímá všechny dary, které mu nabízí. Revoluce neznamená svět odmítnout, ale naopak ho plně přijmout a tímto přijetím osvobodit. Osvobození je přijetí existence, pravý opak neustálé negace, neustálého kritizování, protestování, odmítání. Básník svým bytí a přijetím světa zaplňuje jeho prázdnotu. Básník svým duchem dává obsah světu prázdných forem. Je to čin hrdinské vzpoury vůči smrti. Básník za sebou zanechává poezii. A poezie znamená život.

Teze k Novému manifestu poetismu

1.

Opět je tu doba manifestů, proč se píšou?

Manifest je mrtvý žánr. To bylo stanovisko mnoha kulturních teoretiků a umělců v období vrcholného postmodernismu v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Co manifestuje nepřeberné množství manifestů, které byly od té doby vyhlášeny? Manifest kyberfeminismu, Manifest technooptimismu, Manifest kyborgů, Manifest akceleracionismu, Manifest afirmacionismu, Manifest stuckismu, Manifest radikálního realismu, Manifest Occupy Wall Street, Manifest socialistického hnutí…. Hle, ožil žánr, který byl prohlášen za mrtvý. Proč se znovu píšou manifesty? Před sto lety vyšel „Manifest poetismu“ v několika verzích. Teige v jedné z nich píše, že po válce nastal rozvrat všeho, rozhostila se nejistota budoucnosti, a „světlem rozvratných dní byl úsvit světové revoluce“. Byl to rozvrat a přitom úsvit. Tehdejší doba se vyjevila jako doba přechodu. Starý svět se rozpadal a nový se rodil, byť pouze v úsvitu na obzoru. V takovém okamžiku přicházejí manifesty. Píšou se proto, abychom si vyjasnili situaci a vyjádřili nové cíle, nové vidění světa a nové pojetí člověka. Píšou se v nejistých časech, v nichž není jasné, kam směřujeme. Takovou je také naše doba. Nalézt v ní obecný směr či aspoň určit směr dalšího kroku se v ní stalo životní nutností. Teige tehdy napsal, že se nacházíme v době plné dezorientace, disharmonie a určité tmy. Ta se týkala také stavu poezie. Podle Teiga, Nezvala a mnoha jiných se vyčerpala stávajíci podoba poezie, jíž v oněch časech byla poezie proletářská, a bylo zapotřebí postoupit dále a překročit úzký rámec poezie jako pouhé literatury. Poezie je něco víc než literatura, neboť vyjadřuje určité vidění světa, v němž poezie existuje v samotném srdci reality. Poezie znamená také životní a dokonce politickou praxi, která usiluje o poetickou proměnu světa, kterou by měla přinést revoluce. Proto Teige a Nezval napsali „Manifest poetismu“ a z podobných důvodů vydává Kubíček „Nový manifest poetismu“.

2.

Poetistický manifest je manifestem proti postmodernímu nihilismu a současné paralýze (víme, že změna je nutná, a zároveň nevěříme, že je možná)

Co že je postmoderní nihilismus? Věříte něčemu? Je něco, na čem vám v životě záleží? Co považujete za sobě vlastní, co je vám trvale blízké, co je přímo ve vás? Je něco takového? Michel Houellebecq a další spisovatelé ve svých románech vypovídají o tom, že věřit už nelze opravdu ničemu. Vše pohaslo. Vše bylo natolik rozpitváno, že se stalo prázdnotou, ničím, nihil, nihilismem. Ale to není vše. Přibývá lidí, kteří si plně uvědomují, že něco se musí změnit. Před námi na obzoru je klimatická katastrofa a další zvětšení téměř absolutní moci oligarchů, možná také velká válka, nová pandemie a další katastrofy. Něco je špatně. Liberální demokracie se rozpadá. Koho reprezentuje? Kdo v ní reálně vládne? To jsou vážné otázky a většina lidí si je klade. Věci je nutno změnit, protože něco je špatně. Přitom však zůstáváme nihilisty. Většina lidí si uvědomuje, že změna je nutná, a zároveň nevěří, že je možná. Nikdo nevěří, ani levice ne. Ta jenom říká, že věří. To je větší paralýza, než byla ta postmoderní. „Nový manifest poetismu“ ukazuje aspoň nějakou cestu z paralýzy. Spojení života s poezií řádu může vyvolat životní praxi, která bude přetvářet naše okolí, naši obec, snad i svět, a především nás samotné. Tím hlavním není samotný cíl, o němž všichni víme, nýbrž vůbec víra v možnost, že svět a nás samotné změnit lze. A především, že takovou proměnu sami zakusíme.

3.

Matematika jako metoda osvobození smyslů

Podívejme se na dnešní způsob života. Vládne v něm zahlcení a trpíme infoobezitou. Jsme obézní přívalem informací a smyslových podnětů. Jsme vnořeni do nekonečných digitálních toků na sociálních sítí a vystaveni proudění hyperreálných obrazů. Naše smysly jsou přehlcené. Je třeba zbavit se infoobezity a osvobodit se od diktátu manipulujích smyslů a emocí. Takové osvobození může přinést matematika. Přemýšlejme chvíli jako matematik a nezabývejme se smyslovými proudy, tvary, barvami a všemožnými vjemy a záchvěvy. Zabývejme se čísly a jejich vztahy, tím, co je očištěné od každého smyslového obsahu a tvaru. Matematika vyvolává očistu našich smyslů a zbavuje nás obézního zahlcení. Naše smysly se osvobozují a jsou připravené vnímat svět mnohem silněji a poetičtěji než dříve. Matematické očištění vyvolává proměnu smyslů. Osvobozující proměna smyslů je začátkem nového vědomí, v němž vyvstává poezie oproštěná. Ta se liší od básnění, jež vyprodukovalo smyslové zahlcení. Oproštěná poezie je poezií nového člověka a nového světa.

4.

Nový poetismus je radikální humanismus

Na čem se zakládá lidství člověka? Radix znamená kořen a my buďme radikální, jděme až ke kořenům, k základům věcí. Základem moderního humanismu bylo ono lidské já, které se stalo nositelem vlády nad ostatními a nad přírodou. V době nihilismu se naplno projevilo, že samotné já je prázdné, je nulou. Stavba moderního humanismu se rozkymácela a padá k zemi. Nemá na čem stát. Je na nule, neboť já jsem nula. „Nový manifest poetismu“ však objevuje humanismus, který se zakládá na něčem jiném, než je prázdné já. Radikální humanismus znamená vykročit z nihilismu a přitakat kráse, světu a především dílu jeho proměny. Radikální humanismus spočívá na přitakání či afirmaci tomu, co filosof Alain Badiou nazývá pravda nebo pravdivostní procedura. Tou je věrné ztvárňování podnětů, které plynou z převratného setkání – události. A tak můžeme říci, že radikální humanismus se zakládá na přitakání pravdě.

5.

Role poezie v době přechodu: vytvářet podněty či dokonce smyslový a myšlenkový prostor pro vznik nového člověka a nového světa

V době přechodu potřebujeme vytvořit soudržný poeticko-matematický prostor, který se vymyká rozpadající se společnosti. Takový prostor existuje možná v náznacích, ale v našem světě se dosud nezhmotnil. Prostor, v němž bude dlouhověce žít oproštěná vnímavost, nové myšlení a očištěná podoba vztahů mezi námi. To není všechno. Díky tomuto prostoru se může proměnit naše lidská bytost a staneme se někým jiným. Už nebudeme pouhými vlákny zasunutými do kapitalistických strojů, nýbrž teprve začneme být plnými lidskými bytostmi nebo Kubíčkovým slovem „obry“. Stačí se stát člověkem, abychom byli obry. Nic víc chtít nemusíme. Ale lidé jsou vzácní. Diogenés chodil v pravé poledne s lampou po náměstí a hledal člověka. Nenašel ho a my ho také nenalézáme. Poeticko-matematický prostor má dopomáhat k tomu, abychom se stali lidmi a potkávali se jako lidé, jako noví lidé. Je zapotřebí, aby nový člověk přišel dříve než nový svět. Bez nových lidí totiž nikdy nenastane.

(vyšlo v časopise Tvar 17/24)