Alex Anfruns: V knize „Rekonstruovat Lenina“ hájíte postulát, že Leninův teoretický a politický odkaz je pro levicové politické síly nadále důležitý a že teprve po zániku SSSR dokážeme lépe pochopit jeho myšlení a politickou činnost, jejichž výklad byl dříve „deformován“. Jak na základě svého výzkumu pojímáte jeho odkaz?
Tamás Krausz: V letech 1895-1916 Lenin analyzoval základní charakter ruského a světového kapitalismu na historické a teoretické úrovni. Pokud jde o podstatu jeho historické analýzy, chápal - a to způsobem, který je platný i dnes - hlavní charakter ruského historického vývoje jako - použijeme-li termín G. Arrighiho - semiperiferii světového systému. Rusko v sobě zahrnovalo téměř všechny jeho rozpory.
Zjednodušeně řečeno, projevem ruského feudálního kapitalismu bylo, že ruská buržoazie nehrála samostatnou politickou roli, ale podřizovala se carskému autoritářství. Lenin dospěl k závěru, že revoluční perspektivy, které se v předchozích obdobích otevíraly buržoazii na Západě, se nyní otevírají dělnickému hnutí. Tyto revoluční úkoly může splnit pouze hnutí proletariátu a rolnických vrstev bez půdy. Je možné plnit jak buržoazní, tak socialistické úkoly, nikoli však ve spolupráci s buržoazií, ale v boji proti ní. Právě to mimochodem oddělovalo Lenina od Plechanova a menševiků, kteří stále věřili v buržoazně demokratickou revoluci.
Dnes vidíme, jakou měl Lenin pravdu: třicet let po rozpadu Sovětského svazu se v Rusku dosud žádná demokratická buržoazie neprosadila. Lenin však také chápal, že pokud Rusko zůstane osamocené, snadná cesta sovětů k moci se může převrátit v opak: může se stát zdrojem nekonečných potíží, protože 80 % obyvatelstva neumělo číst ani psát.
Leninovy analýzy jsou poučné i pro semiperiferie v naší době: neexistuje jiná alternativa než druhý typ socialismu založený na sociální demokracii. Není náhodou, že mnoho lidí Leninovo politické a teoretické dílo nenávidí a falšuje. Pomocí jeho analytické metody i dnes dospějeme k závěru, že údajný liberální a demokratický kapitalismus, který má být protikladem tak rozšířeného oligarchického kapitalistického systému, není ničím jiným než čistě politickou vizí. Mimo socialismus neexistuje k tomuto systému žádná alternativa. Toto poselství má dnes celosvětovou platnost.
AA: Po únorové revoluci 1917 fakta vyvrátila tezi, že revoluce bude probíhat „po etapách“. V této souvislosti tvrdíte, že Lenin „pochopil praktický význam revolučních organizací až postupně“…
TK: Lenin si ještě před válkou uvědomoval, že buržoazní demokracie nemá v Rusku oporu: boj za demokratická práva je úkolem dělnického hnutí. Po únoru 1917 Lenin při analýze konkrétní konstelace a jejích rychlých proměn brzy rozpoznal, že síly pohánějící revoluci se organizovaly v sovětech dělníků, vojáků a rolníků, kteří obsazovali a vyvlastňovali továrny a půdu nebo dezertovali z fronty. Právě uprostřed válečného kolapsu objevily revoluční síly nástroj “třídního boje” v podobě systému.
AA: Lenin považoval snahy o ústavodárné shromáždění za „ústavní iluze“. Jaký druh vlády měl tehdy na mysli?
TK: Místo buržoazní ústavnosti a vyhlášení čistě politické rovnosti směřovali Lenin a bolševická strana k nastolení rovnosti sociální. Lenin i strana se obrátili na všechny zúčastněné síly. Lenin si byl vědom revoluční situace a odmítl spolupracovat s politickými stranami, které podporovaly nadvládu založenou na kapitalistickém soukromém vlastnictví. Místo toho se snažil - před Druhým celoruským sjezdem sovětů i po něm - zapojit do vlády sovětů všechny skutečně socialistické organizace.
Skutečnost, že se k bolševikům přidali pouze levicoví revoluční socialisté (SR), ukazuje, že pro masy shromážděné v sovětech byla nejdůležitější otázka půdy, znárodnění, organizace výroby a spotřeby. Právní cítění sociálních sil „jedinečné“ revoluce v Rusku (podle formulace Györgye Lukácse) se v předchozích staletích nemohlo plně rozvinout. Proč by socialistickou revoluci podporovaly kapitalistické strany? Revoluce je nakonec přemohla…
AA: Zákaz bolševické strany a Kornilovova vzpoura vedly k závěru, že „občanská válka již začala“. Lenin se tak po celé týdny snažil přesvědčit vlastní stranu, že nastal rozhodující okamžik převzetí moci, který by neměl znamenat přílišné riziko. Tragické vyústění Pařížské komuny Lenin dobře znal a vyvodil z něho poučení. Čím byla motivována jeho sebedůvěra?
TK: Lenin už v roce 1905 věděl, že v očích rolnických mas byla „legitimita“ despotické moci oslabena. V roce 1917 už neměla legitimitu ani prozatímní vláda, protože se ukázalo, že není schopna vyjít z války ani vyřešit jedinou důležitou otázku. Nedokázala ani zatknout Lenina… Bylo zřejmé, že „maloburžoazní demokracie“ a dělnicko-rolnický revoluční tábor má převahu nad carským generálem Kornilovem.
V září 1917 se Lenin žijící v ilegalitě zamýšlel nad zkušenostmi Pařížské komuny a nad teorií socialismu a vytvořil spis „Stát a revoluce“. Aktuálnost socialismu vycházela ze skutečnosti, že kapitalismus se v důsledku světové války zhroutil a zdálo se, že není schopen vzdorovat světovým nebo alespoň evropským revolučním iniciativám. Základní otázkou pro něj bylo, jak „světová revoluce“ vypukne. Gordický uzel rozetnul on čili ruská revoluce. Leninova analýza Ruska jako „nejslabšího článku imperialismu“ byla správná: na podzim 1917 se třídní mocenské poměry výrazně změnily ve prospěch utlačovaných tříd, protože veškerá tradiční moc byla zcela ochromena.
Bezprostřední ukončení války, požadavky na rozdělení půdy, znárodnění, „půdu, chléb a svobodu“ bylo možné uskutečnit pouze revolučním způsobem. A konečně: zbraň byla v rukou revolučních mas a jejich organizací… Bylo to „teď, nebo nikdy“…
AA: V učebnicích dějepisu je značně rozšířen obrázek „zločinného Lenina“, který je prezentován jako obhájce násilí chápaného jako revoluční metoda shrnutá v pojmu „diktatura proletariátu“. Z historiografického hlediska však tento popis zpochybňujete příklady, které ukazují jiným směrem. Zvláště zdůrazňujete jeho boj proti pogromům a snahu vzdělávat lid. Můžete nám k tomu říct něco víc?
TK: Oficiální učebnice lžou už mnoho desetiletí. Lenin neměl žádnou zvláštní teorii teroru a násilí. Po roce 1907 vždy trval na jedné věci – bylo to poté, co první ruská revoluce byla utopena v krvi – pokud se revoluce nedokáže bránit, je odsouzena k smrti. Domnívat se, že organizovat Rudou armádu a sovětskou moc – uprostřed zesilování kontrarevoluce a útoků zahraniční intervence – mohlo proběhnout mírovou cestou, je absurdní představa.
Před říjnovou revolucí Lenin upozorňoval na možnost „mírové cesty“, ale dějiny tuto možnost odstavily. Co by se stalo, kdyby revolucionáři předali moc kontrarevoluci? Zkušenosti 20. století dostatečně ukazují, že síly kapitalismu od Hitlera po Pinocheta, od neokolonialismu po bombardování Iráku a Jugoslávie a obě světové války, způsobily národům světa stokrát více násilí než ruská revoluce za Leninova života.
Ani hlavní problémy „přechodného období“ po revoluci nelze redukovat na násilí, ačkoli je jasné, že jakákoli státní organizace na „ruské půdě“ předpokládala rozsáhlé použití síly. V jistém smyslu hlavním počátečním problémem nebyla reorganizace výroby a distribuce, ale vymýcení negramotnosti a kulturní povznesení více než stovky národů a národností.
Problémy reorganizace a distribuce byly hlavním zdrojem násilí v počátečních fázích sovětského vývoje. S budováním nové byrokratické hierarchie se vyostřovaly nové zájmové boje mezi institucemi, úřady a místním a centrálním aparátem, což v Leninovy vyvolávalo obavy: zůstane-li ruská revoluce osamocena, vyhlídky na socialismus se zmenší.
AA: Ve své knize vyvracíte názor, že Leninova rozhodnutí umožnila, aby komunistická strana omezila vnitrostranický demokratický život. Někteří z toho vyvozují, že je tu kontinuita mezi Leninem a „totalitarismem“. Jaké jsou vaše argumenty?
TK: V první řadě je takzvaná „teorie totalitarismu“ primitivní koncepcí, kterou vytvořili provinční propagandisté kapitalistického systému. Vtěsnáme-li Lenina a sovětský vývoj do „Prokrustova lože“ této teorie, dostaneme totalitární vyprávění, jemuž chybí respekt k významným historickým faktům. Teze, že „všechny diktatury jsou si rovny“, je pojmově i politicky neudržitelná.
Navíc v leninském období byla diktatura komunistické strany doprovázena širokým institucionálním „pluralismem“; například každý literární proud měl své nezávislé organizace. Dokonce i uvnitř komunistické strany existovaly různé tendence, které mezi sebou zápasily.
Záměna leninské a stalinské éry je stejně velkým omylem, jako kdybychom zaměňovali jakobínskou diktaturu za Napoleonovo císařství nebo Stalinův autoritářský režim za Brežněvův. Lenin možná tušil, že jednou nastane buržoazní manipulace s dějinami, a zdůrazňoval, že žádný systém nelze popsat čistě politickými pojmy.
V knize „Stát a revoluce“ se ještě projektuje epocha, kterou vyjadřují čistě humanistické hypotézy. Úvaha, že revoluce musí být schopna obrany, je s ohledem na teroristické režimy, jakými byly diktatury bělogvardějských důstojníků, velmi důležitá a objevná. Ruský liberalismus se v letech 1918-1921 připojil k těmto teroristickým vojenským systémům. Jednu z hlavních pozic v takovém teroristickém systému zastával Leninův bývalý přítel z mládí P. Struve, který se z „legálního marxisty“ přerodil v liberála a pak se stal Děnikinovým „politickým poradcem“.
AA: Poté, co ruská revoluce čelila gigantickým problémům, jakým byl hladomor, občanská válka a agrese mezinárodní koalice zemí, bylo kvůli jejímu přežití naléhavě zapotřebí položit si některé otázky. Lenin na jedné straně rozpracovává základy NEPu a na druhé straně rozvíjí vizi „kulturní revoluce“ a jejího uskutečnění. O jakých preventivních opatřeních Lenin uvažoval?
TK: NEP, tedy „Nová hospodářská politika“ z března 1921, jak ji formuloval Lenin, byla „částečnou restaurací kapitalismu“, protože rolnická a maloburžoazní většina obyvatelstva „nemohla existovat bez nákupu a prodeje“; ruská společnost nebyla připravena na socialismus, na společenskou samosprávu. Obyvatelstvo, miliony dělníků si musely osvojit mnoho prvků občanské kultury, aby vytvořily kulturu novou. Při absenci demokratických společenských zvyklostí, metod a tradic bylo základní otázkou, jak v sovětské společnosti udržet hegemonii kolektivních socialistických kulturních cílů a plánů.
Na základě Leninových zkušeností psal o této otázce obsáhle Gramsci. Lenin vycházel z toho, že po vojenském vítězství lze „kulturní hegemonii“ udržet pouze tehdy, pokud se řízení věcí chopí společenské masy, které nemají zájem na restauraci kapitalismu. V tom byl základní rozpor revolučního systému, protože možné násilí bylo zakořeněno v půdě tehdejšího Ruska. Režim přímé sociální demokracie by mohl minimalizovat význam násilí, jak se dočteme v knize „Stát a revoluce“.
Pokusů v tomto směru bylo v sovětském Rusku mnoho: komuny, družstva, artěly, síť dělnických divadel a sebevzdělávacích kroužků, nemluvě o mnoha dalších projevech lidové revoluční energie. Lenin „ustavil“ sovětský systém, Sovětský svaz, podle antirasistických a antinacionalistických politických zásad, které směřovaly k právní a sociální rovnosti všech národů, a vysmíval se pokryteckému chování buržoazních systémů, které sice formálně odmítaly právní a rasové vyloučení – které nikdy zcela neodstranily –, ale sociální vyloučení každodenně reprodukovaly. Sovětský historický vývoj se na konci 20. let od této trajektorie odchýlil. Stalo se tak z různých historických důvodů, které rovněž nelze vysvětlit povrchními „teoriemi“.
V sovětském systému nebyla hlavním nedostatkem chybějící občanská demokracie; ta nevyhovovala ani jeho vůdcům ani jeho stoupencům. Tento systém trpěl především jiným vážným nedostatkem, jímž byla nepřítomnost autonomních demokratických a socialistických forem, a právě v tomto duchu lze kritizovat všechny jeho přečiny: éra ekonomické a sociální demokracie je teprve před námi, nikoli za námi.