• Proč se vracet ke Spinozovi a nevrátit se k Hegelovi a Marxovi?
O autorovi
Michael Hauser (1972), český filosof, vysokoškolský pedagog a překladatel. Vystudoval filosofii na FF UK - v dizertaci se zabýval myšlením Theodora W. Adorna (v přepracované podobě vyšla knižně). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2007 k výročí Charty 77 inicioval výzvu Jsme občané! upozorňující na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR zvolen do Rady České televize. Hauser rozvíjí koncepce, které postihují krizové společenské tendence a poskytují východisko k promýšlení alternativ. Ve svých knihách se na současnou dobu dívá jako na dobu přechodu či interregna a takto pojímá dnešní politiku, kulturu a ekonomiku. Ve své filosofii navazuje na první generaci kritické teorie (Adorno, Marcuse, Fromm), na francouzské marxistické a postmarxistické filosofy (Althusser, Badiou, Ranciere, Balibar), na Slavoje Žižka a české kritické myslitele (Machovec, Kosík, Kalivoda).
Anotace
Komentář k článku Rory Olafa Fairsleeho “Proč je pro nás dnes důležitý Spinoza” se kriticky zaobírá návratem ke Spinozovi a možností aktualizace jeho myšlenek v souvislosti s politickou filosofií. Článek byl publikován 13.1.2005 na internetovém portálu blisty.cz.
1. Proč se vracet až ke Spinozovi a proč se nevrátit přímo k Hegelovi a Marxovi? Připadá mi, že autor vykládá Spinozu poněkud jednostranně na základě Theologicko-politického traktátu, a nepřihlíží ke Spinozově Etice, která může být v rozporu se závěry, které se autor pokouší vyvodit z Traktátu. Hlavním problémem je to, že v Etice lze subjekt chápat tak, že je pouze atributem substance (Boha čili přírody, příp. světa) a je možno ho převést na kauzální nexus, na „kontext“. Žižek upozorňuje na to, že francouzský poststrukturalismus je spinozismem povýtce. Skutečný politický akt je de facto nemožný, je-li subjekt pouhým souhrnem interakcí. Je sporné, zda autorova strategie je správná: Spinozu vyloží poněkud jednostranně jako Hegela a Marxe avant la lettre, a nemusí se proto dovolávat přímo Hegela nebo Marxe, nýbrž se opře o Spinozu, který je dnes jistě méně konfrontační než oba výše uvedení filosofové.
2. Cením si především dvou momentů - výzvy k živému kontaktu s pracujícími a kritiky postmoderní prázdnoty. Kritická politická filosofie by dnes skutečně měla zanechat hry na objektivitu a neutralitu, jak ji předvádí Rawls, Taylor, Habermas, Honneth, a nestydět se za to, že partikulární perspektivu pracujících nebo lidí strukturálně vylučovaných považuje za perspektivu univerzální, a tuto partikulární perspektivu pokládá za klíč k výkladu celého politického a ekonomického systému.
3. Sympatizuji také s autorovým programem návratu k pramenům (ad fontes!) ovšem s tou výhradou, že je zapotřebí vrátit se především k oběma nejsilnějším pramenům: k Hegelovi a Marxovi.
4. Za hlavní nedostatek současné levice lze jistě považovat její bázlivost, ustrašenost, nervozitu při vyslovení základních levicových a emancipačních pojmů, není-li člověk v závětří svého levicového ghetta.
5. S touto výzvou k nebojácnosti mi však nejde dohromady autorova výtka určená „dnešním levičákům, kteří nedokázali ubránit Bosňáky a Kosovary, když se stali cílem etnických čistek.“ Jeho nejspíše jednostranné chápání Spinozy může totiž vést k tomu, že autorova pozice se dá jen stěží odlišit od pozice těch, kteří tvrdili, že humanitární bombardování povede k prosazení lidských práv v Jugoslávii, a dovolávali se tak jako autor na uvedeném místě svobody a rovnosti všech lidí. Základní hodnocení oné konkrétní historické situace (byla to čistka!) už autor nepodrobuje dalšímu zkoumání, a tím se podobá jiným levičákům, kteří kriticky nepřezkoumávají hodnocení opačné (nebyla to čistka!).
V Praze 31. 10 2004