Článek

Michael Hauser  Proč se vracet ke Spinozovi a nevrátit se k Hegelovi a Marxovi?

Stáhnout jako PDF

O autorovi

Michael Hauser (1972), český filozof, vysokoškolský pedagog a překladatel. —- Po maturitě na gymnáziu byl krátce v noviciátu jezuitského řádu, vystudoval filosofii na FF UK - doktorát získal za dizertaci (posléze publikovanou) o T. W. Adornovi (2004). Působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení filosofie 20. století a přednáší na pedagogické a filozofické fakultě UK. Kromě Filosofického časopisu publikuje v Salonu (literární příloze Práva), A2 a Literárních novinách. Roku 2002 založil občanské sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňují na defekty demokracie v ČR. V březnu 2014 byl Poslaneckou sněmovnou PČR (na návrh Filozofického ústavu) zvolen do Rady České televize. —- Hauserův zájem je rozdělen mezi historii levicového myšlení (jeho vývojové divergence i dialogy mezi jednotlivými větvemi) a fenomény související se současnou civilizační krizí, resp. otázky těmito fenomény otevírané (Hauser opakovaně přispěl k filozofické kritice postmoderny). Svými ideovými a metodologickými východisky navazuje na kritickou teorii frankfurtské školy (napsal monografii o Adornovi, přeložil jeho a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství), post-marxismus (J. Lacan a žáci L. Althussera) a neo-marxismus (s M. Váňou přeložil knihu Slavoje Žižeka Nepolapitelný subjekt).
Díla: Adorno: moderna a negativita (2005); Prolegomena k filosofii současnosti (2007); Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012).

Anotace

Komentář k článku Rory Olafa Fairsleeho “Proč je pro nás dnes důležitý Spinoza” se kriticky zaobírá návratem ke Spinozovi a možností aktualizace jeho myšlenek v souvislosti s politickou filosofií. Článek byl publikován 13.1.2005 na internetovém portálu blisty.cz.

1. Proč se vracet až ke Spinozovi a proč se nevrátit přímo k Hegelovi a Marxovi? Připadá mi, že autor vykládá Spinozu poněkud jednostranně na základě Theologicko-politického traktátu, a nepřihlíží ke Spinozově Etice, která může být v rozporu se závěry, které se autor pokouší vyvodit z Traktátu. Hlavním problémem je to, že v Etice lze subjekt chápat tak, že je pouze atributem substance (Boha čili přírody, příp. světa) a je možno ho převést na kauzální nexus, na „kontext“. Žižek upozorňuje na to, že francouzský poststrukturalismus je spinozismem povýtce. Skutečný politický akt je de facto nemožný, je-li subjekt pouhým souhrnem interakcí. Je sporné, zda autorova strategie je správná: Spinozu vyloží poněkud jednostranně jako Hegela a Marxe avant la lettre, a nemusí se proto dovolávat přímo Hegela nebo Marxe, nýbrž se opře o Spinozu, který je dnes jistě méně konfrontační než oba výše uvedení filosofové.

2. Cením si především dvou momentů - výzvy k živému kontaktu s pracujícími a kritiky postmoderní prázdnoty. Kritická politická filosofie by dnes skutečně měla zanechat hry na objektivitu a neutralitu, jak ji předvádí Rawls, Taylor, Habermas, Honneth, a nestydět se za to, že partikulární perspektivu pracujících nebo lidí strukturálně vylučovaných považuje za perspektivu univerzální, a tuto partikulární perspektivu pokládá za klíč k výkladu celého politického a ekonomického systému.

3. Sympatizuji také s autorovým programem návratu k pramenům (ad fontes!) ovšem s tou výhradou, že je zapotřebí vrátit se především k oběma nejsilnějším pramenům: k Hegelovi a Marxovi.

4. Za hlavní nedostatek současné levice lze jistě považovat její bázlivost, ustrašenost, nervozitu při vyslovení základních levicových a emancipačních pojmů, není-li člověk v závětří svého levicového ghetta.

5. S touto výzvou k nebojácnosti mi však nejde dohromady autorova výtka určená „dnešním levičákům, kteří nedokázali ubránit Bosňáky a Kosovary, když se stali cílem etnických čistek.“ Jeho nejspíše jednostranné chápání Spinozy může totiž vést k tomu, že autorova pozice se dá jen stěží odlišit od pozice těch, kteří tvrdili, že humanitární bombardování povede k prosazení lidských práv v Jugoslávii, a dovolávali se tak jako autor na uvedeném místě svobody a rovnosti všech lidí. Základní hodnocení oné konkrétní historické situace (byla to čistka!) už autor nepodrobuje dalšímu zkoumání, a tím se podobá jiným levičákům, kteří kriticky nepřezkoumávají hodnocení opačné (nebyla to čistka!).

V Praze 31. 10 2004